359/2013

Plný text

129 ICm 1423/2013 102 VSPH 359/2013-59 (KSPL 29 INS 31497/2012) ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Josefem Kešnerem, sídlem Na Ohradách 31, Husinec, proti žalované Hlista & Pril, v.o.s., sídlem Opletalova 1683/41, Praha 1, insolvenční správkyni dlužnice L. S., o určení pravosti a výše popřené pohledávky o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 1423/2013-33 ze dne 22. července 2013, t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 129 ICm 1423/2013-33 ze dne 22. července 2013 se mění tak, že se určuje, že žalobkyně má za dlužnicí L. S. pohledávku z titulu náhrady nákladů exekučního řízení ve výši 7.090,60 Kč, ve zbytku se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem určil, že pohledávka č. 2 ve výši 24.236,30 Kč přihlášená Komerční bankou, a.s. (dále jen žalobkyně) do insolvenčního řízení ve věci dlužnice L. S. (dále jen dlužnice) byla přihlášena po právu, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování důvodnosti žaloby soud vyšel z toho, že: - žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky za dlužnicí v celkové výši 238.797,63 Kč, přičemž jako dílčí pohledávku č. 2 ve výši 24.236,30 Kč přihlásila pohledávku z titulu náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním pravomocně přiznané dílčí pohledávky č. 1 v exekučním řízení vedeném exekutorem Mgr. Janem Peroutkou (dále jen Exekutor) u Exekutorského úřadu Chomutov pod sp. zn. 135 EX 4665/10, - dne 31.12.2012 vydal Exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce vedené na návrh žalobkyně coby oprávněné proti dlužnici coby povinné (dále jen Příkaz), v němž určil náklady oprávněné částkou 24.236,30 Kč; Příkaz měl nabýt právní moci dne 6.3.2013, - insolvenční správkyně dlužnice Hlista & Pril, v.o.s. (dále jen žalovaná) popřela při přezkumném jednání pravost a výši pohledávky žalobkyně z titulu náhrady nákladů exekučního řízení ve výši 24.236,30 Kč (dále též jen Pohledávka) a žalobkyni o této skutečnosti vyrozuměla podáním ze dne 23.3.2013, jež jí doručila dne 25.3.2013. Z hlediska právního posouzení věci soud konstatoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není prováděním exekuce ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písmeno c) insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť nesměřuje k vymožení pohledávky oprávněného, ale toliko „uvádí co do výše a jednotlivých položek povinnost uloženou povinnému soudem již při nařízení exekuce“. Vyslovil názor, že nárok věřitele na úhradu nákladů exekučního řízení vůči dlužníkovi vzniká již usnesením o nařízení exekuce, potud soud odkázal jednak na závěry vyjádřené v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 11/2011 ze dne 16.03.2011, dle nichž se nařízení exekuce vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce, jednak na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž se nařízení exekuce vztahuje též na povinnost k úhradě nákladů oprávněného, a to bez toho, že byly specifikovány, s tím, že obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle ust. § 88 exekučního řádu (dále jen EŘ), k jehož vydání je povolán exekutor. K těmto závěrům soud prvého stupně dodal, že příkaz k úhradě nákladů oprávněného je rovněž samostatným titulem vykonatelné pohledávky, již lze uspokojit v insolvenčním řízení za předpokladu, že byla řádně a včas přihlášena. S ohledem na uvedené žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 202 IZ. Proti bodu I. výroku tohoto rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, podala žalovaná včasné odvolání, v němž požadovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že určí, že žalobkyně Pohledávku vůči dlužnici nemá. Žalovaná argumentovala zejména tím, že: - rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má konstitutivní charakter nejen ve vztahu ke vzniku práva na náhradu nákladů řízení, ale i ve vztahu k jejich výši, neboť oboje je závislé na rozhodnutí příslušného orgánu, - Příkaz byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení, tedy v době, kdy exekutor (již) nemůže činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, - exekuční řízení se zahájením insolvenčního řízení nepřerušuje a účelně vynaložené náklady v souvislosti s exekučním řízením lze nadále uplatňovat v exekučním řízení, jež bude možno případně opět realizovat (provést) po skončení řízení insolvenčního, - z ust. § 87 odst. 4, § 59 odst. 1 EŘ ani z jiného zákonného ustanovení nevyplývá, že by exekuce mohla být provedena přihláškou do insolvenčního řízení, - exekuční příkazy včetně příkazů k úhradě nákladů exekuce jsou právním úkonem prováděné exekuce, - příkaz k úhradě nákladů exekuce může být vydán až při skočení exekučního řízení, když exekutor má nárok na odměnu podle skutečně vymoženého plnění; vydá-li takový příkaz dříve, jedná se o neplatný právní úkon pro obcházení zákona podle ust. § 39 občanského zákoníku, případně nemůže příkaz nabýt právní moci. Závěrem žalovaná odkázala na názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 44 ICm 1188/2011, 103 VSPH 111/2012–29 (KSUL 44 INS 1443/2010) ze dne 5.9.2012. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že jej neshledává důvodným. Argumentovala přitom ve prospěch závěrů, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není prováděním exekuce, že je možné jej vydat již v průběhu exekuce, a nikoliv až v jejím závěru, že náklady exekučního řízení představují nárok, jejž z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučit nelze s tím, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nebrání tomu, aby takový nárok byl při nařízení exekuce oprávněnému přiznán. Dodala, že závěry plynoucí z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 103 VSPH 111/2012 ze dne 5.9.2012 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5223/2007 ze dne 10.3.2008, na něž žalovaná odkazuje, se na danou věc nevztahují, neboť se týkají nákladů exekutora a nikoli nákladů oprávněného v exekučním řízení. Navrhovala proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co věc dle ust. § 101 odst. 3 téhož zákona projednal v nepřítomnosti žalobkyně, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) věty prvé IZ lze výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Jak uvedeno shora, Exekutor vydal Příkaz k úhradě nákladů exekuce - spočívajících v Pohledávce žalobkyně ve výši 24.236,30 Kč z titulu náhrady nákladů právního zastoupení v exekučním řízení - dne 31.12.2012, tedy až v průběhu insolvenčního řízení, jež bylo k návrhu dlužnice zahájeno již dne 14.12.2012 (o tom nebylo mezi účastníky sporu). S ohledem na omezení zakotvené v ust. § 109 odst. 1 písm. c) věty prvé IZ tak nelze z Příkazu při určení náhrady nákladů oprávněného (žalobkyně) v exekuci vycházet, neboť je jím prováděna exekuce, a soud prvního stupně pochybil, dovodil-li opak. Jinými slovy, pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž rozhodne i o nákladech oprávněného, jedná se o nepřípustné provádění exekuce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4802/2008 ze dne 30.11.2010 uveřejněný pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na ust. § 109 odst. 6 IZ ve znění účinném od 1.1.2014, dle něhož se k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce - příkaz k úhradě nákladů exekuce nevyjímaje - v rozporu s omezením zakotveným v ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ nepřihlíží /srovnej ust. § 109 odst. 1 písm. c) části věty za středníkem IZ ve znění účinném do 31.12.2013/ a podle něhož je insolvenční soud dokonce oprávněn pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc (odklidit účinky) takových rozhodnutí a opatření. Nejvyšší soud ČR ovšem v rozhodnutí publikovaném pod R 31/2006 konstatoval, že nařízení exekuce - ač výslovně neuvedeno - se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů oprávněného (ust. § 87 odst. 2 EŘ), a to bez toho, že (by) byly specifikovány. Tamtéž dodal, že obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle ust. § 88 EŘ, k jehož vydání je povolán exekutor. Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.), neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Žalovaná v dané věci při přezkumném jednání popřela Pohledávku toliko z toho důvodu, že Příkaz byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení, kdy exekuci (již) nelze provést; poskytnutí právní služby v popěrném úkonu (ani následně v průběhu tohoto řízení) nezpochybňovala. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni v situaci, kdy bylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení exekuce, vzniklo právo na náhradu nákladů v exekučním řízení účelně vynaložených k vymáhání pohledávek přiznaných rozhodčím nálezem, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem. Při stanovení výše těchto nákladů však bylo nutno vzít v potaz, že nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 uveřejněným pod č. 116/2003 Sb., byla jako neústavní zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. ze dne 18.12.2000, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, podle níž určil exekutor výši odměny za zastupování žalobkyně advokátem, a z níž žalobkyně vycházela při vyčíslení výše přihlašovaného nároku. Při absenci této vyhlášky jako zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je (bylo) dle ust. § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. třeba při rozhodování o výši odměny za zastupování advokátem aplikovat příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen Advokátní tarif), a to dle znění účinného v době poskytnutí právní služby. Promítnuto do poměrů dané věci to znamená, že žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů spočívajících v odměně za zastupování advokátem v exekučním řízení v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání návrhu na nařízení exekuce) ve výši 5.260,- Kč (při tarifní hodnotě 103.850,53 Kč) dle ust. § 7 bobu 5 a § 11 odst. 2 písm. e) Advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 a náhradě hotových výdajů po 300,- Kč za každý z uvedených úkonů dle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % DPH ve výši 1.230,60 Kč činí celkem 7.090,60 Kč. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, a napadený rozsudek proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobě v části 7.090,60 Kč vyhověl a ve zbývající části týkající se nároku ve výši 17.145,70 Kč ji zamítl. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalované, jež měla ve věci úspěch v převažující části, náklady v řízení před soudem prvého stupně ani v řízení před soudem odvolacím nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Plzni k Nejvyššímu soudu ČR. V Praze dne 6. listopadu 2014 Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná