4 Cmo 34/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Moniky Vackové a soudců JUDr. Michala Krenka, Ph.D. a JUDr. Blanky Trávníkové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o nahrazení projevu vůle a o náhradu škody ve výši 202 195 827 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 2 Cm 17/2023-214,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 728 004 Kč.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít dodatek ve znění přiloženém k podání žalobkyně ze dne 24. 9. 2025 ke smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 13. 3. 2018, číslo smlouvy žalované E618-S-341/2018/PH, číslo smlouvy žalobkyně 17050089, zohledňující změnové listy č. 85, 152 a 153 v jejich znění přiloženém k doplnění žaloby ze dne 25. 5. 2023, změnové listy č. 86 a 119 v jejich znění přiloženém k podání žalobkyně ze dne 2. 9. 2025 a Dohodu o finančním vypořádání části nároků na dodatečnou platbu ze dne 4. 9. 2025 (I. výrok), zamítl též žalobu o zaplacení 202 195 827 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a žalobkyni uložil nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 796 136,10 Kč (III. výrok).

2. Rozhodl takto o žalobě o nárocích, které žalobkyně dovozovala ze smlouvy o dílo označené „Anonymizováno“, číslo smlouvy žalovaného E618-S-341/2018/PH, číslo smlouvy žalobce 17050089, uzavřené dne 13. 3. 2018 se žalobcem jako zhotovitelem a vybraným uchazečem po výběrovém řízení uskutečněném podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „z. v. z.“¨). Nároky žalobou uplatněné tak, jak zůstaly po změnách žaloby předmětem řízení, byly zdůvodněny takto: a) Nahrazením projevu vůle k uzavření dodatku ke smlouvě má být v souladu se změnovým řízením dohodnutým v čl. 17 obchodních podmínek tvořících přílohu smlouvy o dílo zajištěna úhrada vícenákladů žalobkyně ve výši 42 167 063,17 Kč nezbytných k provedení díla, vzniklých v důsledků dopadů pandemie COVID 19, identifikovaných ve změnových listech žalobkyně č. 85, 86 a 119. Výše těchto nákladů je stanovena jako cena žalobkyní specifikovaných prací (žalovanou odsouhlasených a proplacených) zvýšená o koeficient vycházející z usnesení vlády č. 438 z 20. 4. 2020 a č. 600 z 28. 6. 2021 a závazných pokynů vlády jako jejich příloh. b) Nahrazením projevu vůle k uzavření téhož dodatku ke smlouvě má být (rovněž v souladu se změnovým řízením dohodnutým v čl. 17 obchodních podmínek) zajištěna úhrada dalších vícenákladů žalobkyně nezbytných k provedení díla, vzniklých v důsledku prodloužení realizace díla z důvodů na straně žalované, identifikovaných ve změnových listech žalobce č. 152 a 153. Jako konkrétní důvody prodloužení doby realizace díla žalobkyně označila neplánovaný souběžný provoz dvou železničních zařízení (Anonymizováno a Anonymizováno), nezbytnost koordinace výluk železničního provozu v souvislosti se snesením a úpravou geometrické polohy koleje č. 201 v železniční stanici Anonymizováno, nad rámec smlouvy požadovanou realizaci železničního svršku a spodku kolejí č. 303, 305, 307 a 309 na trati Anonymizováno a nutnost předat v době provádění díla část staveniště jinému zhotoviteli. Žalobkyně specifikovala tyto vícenáklady původně ve výši 126 135 761 Kč, v průběhu řízení však žalovaná uznala z tohoto titulu částku 47 961 400,19 Kč a strany v tomto rozsahu uzavřely dne 4. 9. 2025 Dohodu o finančním vypořádání části nároků na dodatečnou platbu. c) Škoda ve výši 202 195 827 Kč podle žalobních tvrzení odpovídá rozdílu mezi původně v zadávacím řízení nabízenými (a smlouvou sjednanými) cenami a následně (vlivem pozdějšího uzavření smlouvy) navýšenými cenami stavebních prací, materiálů a jiných vstupních nákladů stavební výroby, které žalobkyně nemohla ve své původní nabídce zohlednit. Důvodem pozdního uzavření smlouvy byl postup žalované v zadávacím řízení, který byl v rozporu se z. v. z., původní rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky bylo zrušeno, k podpisu smlouvy tudíž došlo až 13. 3. 2018, ačkoli měla být podepsána v červenci 2017. Chybný byl rovněž postup žalované při předání staveniště, k němuž došlo až 2. 5. 2018, tj. téměř 10 měsíců od původního termínu a téměř dva měsíce od uzavření smlouvy. Výši škody za dobu od původně předpokládaného termínu pro dokončení díla, tj. od 1. 11. 2020 do 31. 10. 2021 (období A), kdy bylo naplánováno (v důsledku pozdního předání staveniště) dokončení díla, žalobkyně vyčíslila na 102 268 309 Kč. Škoda ve zbývající výši 99 927 518 Kč měla vzniknout od 1. 11. 2021 do 30. 11. 2022 za období prodloužení realizace díla (období B) tak, jak to odpovídá dodatkům č. 6 a 7 ke smlouvě. K prodloužení došlo z důvodů, které vymezila v žalobě ke svému nároku pod písmenem b). V průběhu doby došlo ke zvýšení ceny prací a materiálu. Výše škody odpovídá v příslušném období fakturovaným a žalovanou schváleným částkám navýšeným na základě dat Českého statistického úřadu o index cen stavebních prací podle klasifikace CZ-CC, „Inženýrská díla“. Oba nároky byly vyčísleny ve změnovém listu žalobkyně č. 154.

3. Soud prvního stupně vyšel mimo jiných ze zjištění o obsahu smlouvy a související smluvní dokumentace. Zjistil, že smlouvou o dílo na zhotovení stavby ze dne 13. 3. 2018 žalovaná jako objednatelka a žalobkyně jako vedoucí společník uzavřely shora specifikovanou smlouvu o dílo. Maximální cena díla byla v článku 3.3. dohodnuta na 3 487 289 135,14 Kč, dalšími dodatky účastníci průběžně měnili rozsah předmětu plnění i cenu díla. Zhotovitel v článku 3.4 smlouvy na sebe přebral nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 odst. 2 a § 2620 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s dovětkem, že mu při změně okolností nevznikne právo domáhat se obnovení jednání o smlouvě ani zvýšení ceny za dílo ani zrušení smlouvy. Zahájení stavebních prací mělo být podle článku 3.6 dnem předání staveniště a celková lhůta pro dokončení díla byla sjednána na 45 měsíců ode dne zahájení stavebních prací. Smlouvu bylo možné podle článku 5.3 měnit pouze cestou písemných číslovaných dodatků. Obchodní podmínky obsahují dále ujednání, podle nichž má zhotovitel právo na adekvátní prodloužení lhůty pro předání díla, pokud nastane změna předpokládaná v článku 17 (článek 3.6.5.1), cena díla je cenou nejvýše přípustnou a zahrnuje veškeré náklady na zhotovení díla (článek 12.7), ujednání o inflační doložce, dojde-li k přerušení prací na díle po dobu delší než 2 roky (článek 12.8), ujednání o možnosti technického dozoru stavby kdykoli v průběhu provádění díla požádat zhotovitele o změnu díla (článek 17.1), o možnosti objednatele na základě písemného hodnocení (zhotovitelem) navrhované změny díla návrh schválit nebo odmítnout (článek 17.7), budou-li změny schváleny, sjednat je písemně ve formě dodatku ke smlouvě podepsaného oběma smluvními stranami (článek 17.8). Podle Všeobecných technických podmínek ze dne 8. 7. 2016 změny během výstavby, které vyvolají změnu smluvní ceny, musí být předem schváleny objednatelem ve změnovém listu stavby. Změnové řízení vede objednatel a jeho výsledkem je změnový list (článek. 7.1.11).

4. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaná nedodržela při zadávání veřejné zakázky zákonný postup tím, že nesprávně posoudila kvalifikaci vybraného uchazeče. ÚOHS proto zrušil zprávu o posouzení kvalifikace a následné úkony zadavatele svým rozhodnutím ze dne 24. 8. 2017, č. j. S0245/2017/VZ-24810/2017/533/BKu. Uchazeči byli podle čl. 15.1 Požadavků a podmínek pro zpracování nabídky vázáni svými nabídkami 180 dnů od uplynutí lhůty pro podání nabídek. Dne 22. 3. 2018 oznámila žalobkyně žalované, že jí nebylo předáno staveniště a že nedisponuje informacemi o době předání staveniště, čímž jí vznikají náklady. Žalobkyně požádala žalovanou o předání staveniště a dalších částí díla dne 6. 4. 2018. Dodatkem č. 1 ze dne 23. 11. 2018 byl termín zahájení stavebních prací stanoven na 1. 7. 2018 a cena díla byla změněna o 14,94 Kč. Dopisem ze dne 16. 3. 2020 žalobkyně oznámila žalované, že v důsledku pandemie COVID a s ní souvisejících legislativních změn „dochází k negativnímu ovlivňování provádění díla, jsou vyžadovány dodatečné práce a práce se opožďují“. Dne 24. 3. 2022 žalobkyně v návaznosti na dodatek č. 6 ke smlouvě předložila žalované popis důvodů vedoucích k nutnosti prodloužení termínů realizace. Dne 6. 4. 2022 žalobkyně oznámila žalované překážky realizace prací spočívající v kolizi stavby s jinou veřejnou zakázkou s tím, že některé práce musely být pozastaveny. Dne 3. 8. 2022 žalobkyně upozornila žalovanou na absenci projektové dokumentace úprav koryta Slatinského potoka, na nemožnost přístupu do koryta a na nemožnost provádění prací v měsících březen–srpen. Žalobkyně předala žalované dílo dne 30. 11. 2022. Žalobkyně předložila žalované změnové listy č. 85, 86, 119, 152 a 153 obsahující jednotlivé navrhované položky, které žádala uhradit, a dodatek č. 11 ke smlouvě o dílo na zhotovení stavby, jehož akceptací by se smluvní strany ve smyslu uvedených změnových listů dohodly na změně rozsahu předmětu plnění díla a s tím související úpravě nákladů žalobkyně.

5. Zhruba na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. Žalovaná totiž nemá po předání díla povinnost schvalovat změnové listy ani dodatky ke smlouvě, a to ani na základě smlouvy, ani na základě zákona. Takovou povinnost proto žalované nelze ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. uložit. Žalobkyní předložené nároky navíc nemají původ ve změně provádění díla, ale ve zvýšených nákladech na provedení již existujícího díla. Zjišťovací protokoly, potažmo změnové listy a dodatky ke smlouvě, nejsou hmotněprávní podmínkou vzniku nároku na zaplacení dodatečných nákladů, jejich podpisem v průběhu provádění díla (ve smyslu čl. 17.1 obecných podmínek) žalovaná pouze deklarovala rozsah provedených prací.

6. Doplnil nad rámec uvedeného, že cena díla byla sjednána jako maximální (článek 3.3 smlouvy a článek 12.7 obchodních podmínek) a žalobkyně na sebe převzala nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 odst. 2 a § 2620 odst. 2 o. z. (článek 3.4 smlouvy). Ani v případě pandemie COVIDU tudíž žalobkyni nevzniklo právo na úhradu dodatečných nákladů, pouze dohodnuté právo na prodloužení doby realizace díla. Usnesení vlády či závazné pokyny smlouvu nemohou ovlivnit ani nahradit. V řízení, jehož předmětem je nahrazení projevu vůle, navíc neplatí zásada, že soud může zformulovat výrok svého rozhodnutí jinak, než zní žaloba. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014 a odbornou literaturu uzavřel, že u žalob na nahrazení projevu vůle je třeba dostatečně přesně zformulovat vůli, kterou má soud svým rozhodnutím nahradit, zásah soudu do znění navrženého petitu je z podstaty takové žaloby významně omezen; text prohlášení musí žalobce formulovat tak, aby mohl být převzat do výroku a aby nebylo pochyb o tom, jaká vůle se nahrazuje. Jediná položka změnového listu, kterou by žalovaná vyvrátila, by tudíž způsobila, že by soud petit v navrženém znění nemohl schválit.

7. Důvodný není podle soudu prvního stupně nárok na náhradu škody zdůvodněné opožděným podpisem smlouvy a s tím spojeným růstem ceny stavebních prací a materiálů. Mezi jednáním žalované (chybami v zadávacím řízení) a vznikem škody neshledal příčinnou souvislost. Žalobkyně je profesionál v oboru, v době podpisu smlouvy tudíž musela růst cen předpokládat. Bylo na ní, zda smlouvu uzavře, nebo ji v původním znění uzavřít odmítne. V době podpisu smlouvy navíc nikdo nemohl předpokládat dopady pandemie COVID, které měly na ceny vliv, přičemž rizika s okolností tohoto typu spojená žalobkyně na sebe převzala.

8. Není důvod ani k náhradě škody vzniklé opožděným předáním staveniště dne 2. 5. 2018, tedy podle žalobních tvrzení o téměř 10 měsíců později od původního termínu a dva měsíce po uzavření smlouvy. Podle smlouvy „zahájení stavebních prací je dnem předání staveniště“. Celková lhůta pro dokončení díla (45 měsíců ode dne zahájení stavebních prací) byla na samotném předání stanoviště závislá, s čímž žalobkyně podpisem smlouvy vyslovila souhlas. V dodatku č. 1 ze dne 23. 11. 2018 strany výslovně ujednaly, že termín zahájení stavebních prací je 1. 7. 2018. Žádné jiné nároky (krom úpravy ceny díla o 14,94 Kč) žalobkyně v souvislosti se zahájením stavebních prací neuplatnila, ani se proti tomuto postupu nevymezila. Nárok na úpravu ceny v důsledku „prostojů“ (bez změny předmětu díla) ze smlouvy nevyplývá, s výjimkou přerušení prací na dobu delší než 2 roky. Taková okolnost však v daném případě nenastala.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšné žalované přiznal náhradu jejích nákladů vzniklých za zastoupení advokátem odpovídající odměně advokáta určené podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty do 15. 10. 2025, tj. do právní moci připuštění změny žaloby, ve výši 370 498 651 Kč a dále z tarifní hodnoty od 15. 10. 2025 ve výši 321 266 243,98 Kč. Vysvětlil, že žalobou sice je uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle, předmět plnění je však jednoduše určitelný ze změnových listů, § 9 advokátního tarifu se tudíž neuplatní. Odměnu ve výši 192 500 Kč přiznal za každý z 5 úkonů (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 24. 7. 2025 a účast u jednání dne 28. 7. 2025, vyjádření ze dne 10. 10. 2025) a odměnu po 172 820 Kč za každý ze 3 úkonů (účast u jednání dne 15. 10. 2025 a 19. 11. 2025 a vyjádření ze dne 12. 11. 2025) učiněných zástupcem žalované. K odměně za každý úkon připočetl paušální náhradu 300 Kč, resp. 450 Kč podle toho, zda byl příslušný úkon učiněn před či po 1. 1. 2025. Připočetl rovněž DPH ve výši 21 %. Doplnil, že nemohl přihlédnout k „částečnému uznání“ žalované, protože řízení nebylo částečně zastaveno pro plnění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), ale žalobkyně změnila žalobu dle § 95 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku se včas odvolaly obě účastnice. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, žalovaná podala odvolání pouze do výroku o nákladech řízení.

11. Žalobkyně upřesnila, že text smlouvy, který má soud svým rozhodnutím nahradit, odpovídá návrhu dodatku č. 11, který byl přílohou jejího podání ze dne 24. 9. 2025. Namítá nesprávná skutková zjištění, z nich plynoucí nesprávné právní posouzení věci a nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně je přesvědčena, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval článek 3.4 smlouvy na předmět sporu. Skutkové okolnosti, na jejichž základě vypracovala změnové listy 85, 96, 119, 152 a 153, nastaly v průběhu provádění díla, povinností žalované proto bylo je projednat a uzavřít odpovídající dodatek. Při výkladu článku 3.4 soud prvního stupně navíc nezohlednil § 8 o. z. zakazující zneužití práva a daný článek vyložil příliš široce. Výklad soudu prvního stupně vnímá tak, že akceptací článku 3.4 na sebe zhotovitel převzal nejen riziko změny vnějších okolností, ale též riziko plynoucí z porušení povinností objednatele, nebo z jeho konkrétních pokynů, organizačních rozhodnutí a opomenutí. Žalobkyně rozsáhle argumentuje ve prospěch svého závěru, že takový výklad nelze akceptovat, ostatně § 1765 odst. 2 o. z. je třeba vykládat v tomto sporu restriktivně. Lze podle ní dovodit též neplatnost daného ujednání podle § 580 a § 588 o. z. pro jeho extrémní jednostrannost. Nesouhlasí se závěrem, že by soud prvního stupně nemohl vyhovět žalobě pouze zčásti.

12. K nároku a) – COVID – opakuje svou argumentaci usneseními vlády a jí přijatými Závaznými pokyny, které žalovaná převzala do svých interních předpisů a lze je proto chápat jako pokyn objednatele podle článku 2.2 smlouvy. Tvrdí, že v souladu s nimi žalovanou včas upozornila na překážky při realizaci díla a předložila jí změnové listy, které žalovaná bezdůvodně odmítla akceptovat. Porovnává svůj nárok s úpravou tzv. claimů obsaženou tzv. FIDIC smlouvách, jichž je žalovaná smluvní stranou, v nichž je postup podle § 1765 odst. 2 a § 2620 odst. 2 o. z. vyloučen, žalovaná však přesto podle nich plnila ve smyslu závazných pokynů.

13. K nároku b) – za prodloužení realizace – namítá, že soud prvního stupně nezohlednil, že v důsledku jednání žalované, které žalobkyně nemohla předvídat, byly uzavřeny dodatky č. 6 a 7, jimiž byl prodloužen termín dokončení díla, a že žalovaná v průběhu tohoto řízení uznala část tohoto nároku v rozsahu 47 961 400,19 Kč, fakticky však nereflektoval, že zbývající část tohoto nároku je i nadále předmětem řízení. Žalobkyně v průběhu řízení předložila veškeré podklady, jimiž prokazovala důvodnost svého nároku. Závěr soudu prvního stupně, že její nároky nemají původ v provádění díla, ale ve zvýšených nákladech na provedení již existujícího díla, nepovažuje za správný. Soud prvního stupně podle ní směšuje nároky z obecného cenového vývoje s nároky plynoucími z porušení povinnosti žalované a změn díla na její straně.

14. K nároku c) – z pozdního zahájení – žalobkyně opakuje, že jí vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi původně kalkulovanými náklady a skutečnými náklady, které musela vynaložil na realizaci díla v pozdním období a že tyto náklady vyčíslila ve změnovém listu č. 154 na základě valorizačního indexu Českého statistického úřadu. Je přesvědčena, že prokázala všechny předpoklady odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, včetně protiprávního jednání žalované potvrzené rozhodnutím ÚOHS. Soud prvního stupně však nelogicky uzavřel, že škoda nevznikla v příčinné souvislosti s tímto jednáním, ale zvýšením cen způsobených pandemií COVID 19. Ani soudem prvního stupně akcentovaná akceptace smlouvy žalobkyní nemůže odpovědnost žalované vyloučit. Žalobkyně vysvětluje, že z mnoha různých (ekonomických i reputačních) důvodů si nemohla dovolit uzavření smlouvy odmítnout. Nesprávný je podle ní rovněž závěr soudu prvního stupně, že datum předání staveniště bylo akceptováno dodatkem č. 1 ke smlouvě. Zdůrazňuje, že žalovaná měla povinnost předat staveniště včas, což neučinila. Uzavření dodatku na této skutečnosti nemůže nic změnit.

15. K tomuto nároku doplnila, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, že se domáhá náhrady škody za dvě různá období, v nichž byla způsobena různými protiprávními jednáními. Prvním z nich je v období A zmaření zadávacího řízení. Nebýt tohoto jednání, žalobkyně by dílo provedla včas a zvýšené náklady by jí nevznikly. Argumentu, že smlouvu nemusela uzavírat, oponuje; v takovém případě by jí rovněž vznikla škoda, za kterou by žalovaná odpovídala. Druhým důvodem vzniku škody je opožděné předání staveniště. Mělo být předáno 14. 3. 2018, předáno bylo až 1. 7. 2018. Soud prvního stupně se tímto porušením povinnosti žalované podrobně nezabýval a pouze odkázal na dodatek č. 1 ke smlouvě, jehož uzavření však žalovanou odpovědnosti za vzniklou škodu nezbavuje.

16. Požadavek na náhradu škody za období B u nároku c) je odůvodněn porušením několika povinností žalované jako objednatele ze smlouvy o dílo, které žalobkyně popisovala v souvislosti s nárokem b), „jímž se domáhala zaplacení ceny prací a dodávek“. Důvodem vzniku škody v období B tedy nebylo pozdní předání staveniště, ale nedostatek součinnosti žalované a její nevhodné pokyny, které žalobkyni znemožnily provést dílo včas, což se poté projevilo v uzavření dodatku č. 6 a 7 smlouvy o dílo. Doba díla se pak v souvislosti s tím prodloužila a žalobkyně musela nakupovat za vyšší ceny než v případě, kdyby bylo dílo dokončeno včas. Ani těmito důvody se soud prvního stupně nezabýval, rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný.

17. Žalobkyně namítá rovněž, že soudem prvního stupně nebyla řádně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že důvodnost žaloby neprokazuje a v jakém rozsahu má doplnit svá tvrzení a důkazy. Má zato, že tomu poučení, které jí bylo poskytnuto, beze zbytku vyhověla. Nesouhlasí rovněž s výkladem soudu prvního stupně týkajícím se žaloby na nahrazení projevu vůle. Považuje ho za příliš rigidní a je přesvědčena, že ani žalobě tohoto typu není vyloučeno vyhovět jen zčásti. Domnívá se konečně, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud z nesprávně určené tarifní hodnoty sporu. Ta měla být určena obdobně jako při určení základu pro výpočet soudního poplatku; žalobkyně se nedomáhala peněžitého plnění, ale nahrazení projevu vůle, částky vyčíslené ve změnových listech, z nichž soud prvního stupně vycházel, by tudíž základem pro určení výše odměny advokáta být neměly.

18. Žalovaná považuje rozsudek soudu prvního stupně za přezkoumatelný, ve výroku o věci samé za správný a navrhuje ho v tomto rozsahu potvrdit. Je zajedno se soudem prvního stupně, že neexistuje ani zákonná, ani smluvní povinnost, na jejímž základě by bylo možno nahradit její vůli s uzavřením dodatku v požadovaném znění, a to ani pro jeden z uplatněných nároků. Žalobkyně nemůže požadovat žádné plnění v souvislosti se změnou okolností v době provádění díla, protože riziko takové změny na sebe v článku 3.4 smlouvy převzala, tedy i případného navýšení nákladů v důsledku pandemie COVID. Pro případ zásahu vyšší moci smlouva počítala pouze s možností prodloužit dobu realizace díla. Závazné pokyny (přílohy k usnesením vlády č. 438 z 20. 4. 2020 a č. 600 z 28. 6. 2021) samy o sobě nemohou založit jakákoli práva a povinnosti smluvních stran, na vztah účastníků se vzhledem k obsahu smlouvy aplikovat nemohou.

19. Podle žalované žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní související s jednotlivými nároky na náhradu škody, netvrdila vztah příčiny a následku mezi jednotlivými položkami a konkrétním jednáním žalované. Nárok související s pozdním uzavřením smlouvy není důvodný; žalobkyně neměla povinnost smlouvu uzavřít, neuzavření smlouvy by pro ni žádné následky nemělo. Termín pro předání staveniště byl v souladu s § 1902 o. z. změněn dodatkem č. 1, povinnost plnit v původní lhůtě zanikla. Termín dokončení díla byl změněn dodatky č. 6 a 7, původní termín dokončení stavebních prací nahrazen datem 30. 11. 2022, s prodloužením i dohodnutými cenovými důsledky, včetně vyloučení indexace cen, žalobkyně souhlasila. Cena díla byla i po uzavření těchto dodatků sjednána jako pevná a neměnná. Ostatně žalobkyně netvrdí ani skutečnou výši škody, pouze odkazuje na změnový list (č. 154), v němž jsou vynásobeny fakturované částky inflačním koeficientem, což nemůže odpovídat z podstaty věci skutečnému reálnému růstu nákladových položek v daném období.

20. Žalovaná považuje za správný rovněž způsob určení sazby odměny advokáta z tarifní hodnoty sporu 370 498 651 do 15. 10. 2025 a z tarifní hodnoty 321 266 243,98 Kč po uvedeném datu. Sama se však ve svém odvolání vymezuje vůči postupu soudu prvního stupně, který jí nepřiznal odměnu za některé z úkonů právní služby. Je přesvědčena, že kromě těch úkonů, které soud prvního stupně akceptoval, jí měla být odměna přiznána ještě za nahlížení do spisu ve dnech 13. 6. 2023, 7. 2. 2024, 23. 7. 2025 a 10. 9. 2025 a odměna v poloviční výši za vyjádření k návrhům žalobkyně na nařízení prvního setkání s mediátorem ze dne 25. 9. 2023 a na přerušení řízení kvůli nařízení mediace ze dne 20. 2. 2024. Okazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze nahlížení do spisu považovat za úkon právní služby a přiznat za ně odměnu, byl-li takový úkon účelný, a že úkonem právní služby je i úkon v § 11 odst. 1 či 2 výslovně neuvedený, a to s ohledem na ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu.

21. Nahlížení do spisu dne 13. 6. 2023 považuje žalovaná za účelné, protože následovalo po převzetí právního zastoupení dne 7. 6. 2023 a bylo potřeba se s obsahem spisu seznámit. Při nahlížení do spisu 7. 2. 2024 zjišťovala vývoj řízení související s plněním poplatkové povinnosti žalobkyně, o němž ji soud prvního stupně neinformoval. Nahlížení do spisu dne 23. 7. 2025 bylo vyvoláno potřebou se řádně a kvalifikovaně připravit na jednání nařízené na 28. 7. 2025, a to i vzhledem k rozsahu všech příloh, které žalobkyně soudu zaslala. Nahlížení do spisu 10. 9. 2025 proběhlo v reakci na předložení dalších důkazů v rozsahu tisíce stran podkladů, s nimiž bylo potřeba se seznámit. Vyjádření k návrhům na mediaci a na přerušení řízení bylo rovněž účelné, protože směřovalo k ochraně práva žalované na projednání věci bez zbytečných průtahů.

22. Žalobkyně odvolání žalované proti nákladovému výroku za důvodné nepovažuje. Má zato, že v řízení nenastaly žádné relevantní důvody, pro které by bylo třeba nahlížet do spisu. Žalovaná učinila pouze rutinní administrativní úkony nevyžadující odbornou právní erudici, které jsou přirozenou součástí průběžné práce advokáta, nikoli samostatnými úkony, za něž může být přiznána odměna jen ve zcela výjimečných případech. Za samostatné úkony právní služby nelze podle jejího názoru považovat ani stručnou procesní reakci žalované související s navrhovanou mediací či návrhem na přerušení řízení, sloužící pouze k organizaci a průběhu soudního řízení a nemající vliv na jeho průběh či na výsledek sporu. Z pohledu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde ani v jednom z uvedených případů o náklady účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

23. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolání nejsou důvodná.

24. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za přezkoumatelný, soud prvního stupně se sice stručně, ale přesvědčivě vypořádal se všemi relevantními námitkami, které v řízení zazněly, učinil správná skutková zjištění tak, jak jsou stručně shrnuta v bodech 3 a 4 shora, a přijal na jejich základě správné právní závěry (body 5 až 8 shora), s některými z nichž se sice účastníci neztotožnili, byli však schopni se vůči nim vymezit. Odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry v rámci pokusu o stručné odůvodnění odkazuje a k odvolacím námitkám obou stran dodává následující:

25. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že svým rozhodnutím v této věci by mohl nahradit vůli žalované strany (a zasáhnout tím do smluvní volnosti stran) pouze tehdy, pokud by povinnost uzavřít žalobkyní navrhovaný dodatek ke smlouvě plynula ze zákona, nebo ze smlouvy, která by měla být dodatkem změněna (k tomu srov. např. argumentaci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3170/2020, nebo jeho usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007). Zcela správně rovněž usoudil, že pandemie COVID 19 a s ní spojené nároky důvodem pro uzavření dodatku v tomto případě nejsou. Pandemie nepochybně je onou mimořádnou okolností, s níž počítá § 1765 odst. 1 nebo § 2620 odst. 2 o. z., tj. takovou okolností, která obecně je způsobilá založit v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr, resp. podstatně ztížit dokončení díla. Riziko z takové mimořádné okolnosti plynoucí však na sebe smluvně převzala žalobkyně v rozsahu předpokládaném oběma zákonnými ustanoveními (viz. čl. 3.4 smlouvy). Podle § 1765 odst. 2 o. z. jí proto nevzniklo právo na obnovení jednání o smlouvě, ani na spravedlivé zvýšení ceny podle § 2620 odst. 2 o. z. Své právo podle § 1765 odst. 1 o. z. by navíc musela uplatnit u soudu způsobem předpokládaným v § 1766 odst. 1 o. z. a ve lhůtě uvedené v § 1766 odst. 2 o. z., tj. do dvou měsíců od okamžiku, kdy změnu okolností musela zjistit, což se zjevně nestalo.

26. Odvolacímu soudu není zřejmé, jak by mělo být (podle žalobkyně) vykládáno restriktivně ustanovení o převzetí rizika změny okolností podle § 1765 odst. 2, resp. 2620 odst. 2 poslední věta o. z. Převzetím rizika dotčená strana vědomě akceptuje, že nemůže požadovat po druhé smluvní straně jakékoli plnění jako náhradu za důsledky mimořádných okolností, které žádná z nich nemůže ovlivnit (např. vis major, hyperinflace, apod.). Převzetím rizika tedy přijímá důsledky s tím ze zákona spojené, vědoma si toho, že jí nevznikne právo, které by jí náleželo, kdyby na sebe riziko změny okolností nepřevzala. Jiný výklad snad ani není možný.

27. Za mimořádné okolnosti ve smyslu uvedených ustanovení ovšem nelze považovat zcela běžné provozní komplikace způsobené technickými problémy, nesprávnými pokyny či chybami při provádění díla a s tím souvisejícími požadavky na změnu díla či úpravu termínů pro jeho dokončení. Za mimořádné okolnosti tudíž nelze považovat nic z toho, co žalobkyně tvrdí v souvislosti s uplatněním nároku b), a to přesto, že jí tyto okolnosti nepochybně ztížily plnění podle smlouvy (srov. § 1764 o. z.). Za takové okolnosti je (oproti mínění žalobkyně) nepovažuje ani soud prvního stupně.

28. Z uvedeného vyplývá, že změna okolností předpokládaná ustanoveními § 1765 odst. 1 nebo § 2620 odst. 2 o. z. důvodem pro nahrazení projevu vůle žalované v souzeném případě nemůže být ani pro nárok a), ani pro nárok b). Důvody, které žalobkyně tvrdí, nejsou tudíž zákonnými důvody, pro které by bylo namístě nahradit rozhodnutím soudu vůli jedné ze smluvních stran ke změně smlouvy (uzavření dodatku). Soud prvního stupně proto správně zkoumal, zda povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě neplyne ze samotné smlouvy účastníky uzavřené a správně dospěl k závěru, že tomu tak není.

29. Žalobkyně tím, že se domáhá uzavření dodatku ke smlouvě na základě změnových listů, dovozuje své nároky a) a b) z ujednání pod bodem 17 Obchodních podmínek, označených „změnové řízení“. Předpokladem pro uzavření dodatku na základě změnového řízení však je podle článku 17. 8 schválení navržené změny, tj. změnového listu. Povinnost schválit změnový list na návrh zhotovitele však objednatel nemá. Podle článku 17.7 platí výslovné ujednání, že „objednatel na základě písemného hodnocení navrhované změny díla návrh změny schválí nebo odmítne“. Celý koncept změnového řízení skutečně předpokládá, jak správně dovodil soud prvního stupně, že se děje v průběhu provádění díla, nikoli poté, co je dílo dokončeno a předáno objednateli. Má vliv na rozsah a průběh prací a jejich cenu, tj. v konečném důsledku na změnu smlouvy, pokud se na navrhovaných změnách díla strany dohodnou. Stejný režim platí výslovně též pro skryté překážky při provádění díla podle článku 17.14 Obchodních podmínek, který odkazuje na § 2627 o. z.

30. Z ustanovení článku 17 Obchodních podmínek rovněž nevyplývá povinnost dohodnout se na úhradě (žalobkyní v tomto řízení de facto uplatňovaných) dalších nákladů souvisejících s již dohodnutými změnami díla nad rámec sjednané (dohodou navýšené) a zaplacené ceny díla. Článek 17 oproti mínění žalobkyně nelze považovat za obdobu tzv. claimů používaných ve smluvních podmínkách FIDIC jako dohodnutou formu vzájemného vyrovnání různých nároků stran, ať již jim vzniknout v důsledku vnitřních či vnějších okolností. Obdobu tohoto typu ujednání smlouva neobsahuje vůbec, jinak řečeno z žádného ustanovení smlouvy nelze dovodit povinnost uzavřít dodatek navrhovaného znění.

31. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence Závazných pokynů tvořících přílohu k usnesením vlády č. 438 a č.

600. Usnesení vlády jako pouhý řídící akt vlády směřující vůči jí řízeným organizacím, nemá sílu obecně závazného právního předpisu, jak ve svých podáních správně argumentuje žalovaná strana, a nemůže ani založit či změnit práva či povinnosti plynoucí ze soukromoprávních vztahů těchto organizací s třetími subjekty. Vláda jim pouze ukládá, jak z obsahu Závazných pokynů vyplývá, aby nelpěly na prokazování vztahu příčiny a následku mezi pandemií COVID 19 a v souvislosti s tím vzniklými náklady jejich smluvních partnerů, jsou-li požadovány, a pro případ, že smlouva úhradu takových nákladů umožňuje, aby její výši stanovily způsobem v Závazných pokynech popsaných. Smlouva účastníky uzavřená, jak uvedeno, úhradu takových nákladů neumožňuje, ostatně i kdyby bylo možné jejich náhradu požadovat, patrně by nebyla vhodnou právě žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření dodatku ke smlouvě. Závěry shora uvedené nemůže ovlivnit ani ta skutečnost, že ohledně části nároků ve výši 47 961 400,19 Kč uplatněných pod bodem b) nakonec strany uzavřely dohodu o vzájemném finančním vyrovnání. Uzavřená dohoda není požadovaným dodatkem ke smlouvě, za takové situace nebyl důvod, pro který by se soud prvního stupně měl její existencí v souvislosti s tímto řízením zabývat jinak než v rámci určení tarifní hodnoty sporu (viz dále).

32. Přesto lze nad rámec uvedeného dodat, že závěr soudu prvního stupně o tom, že je beze zbytku vázán návrhem na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, je obecně vzato, ale i v tomto konkrétním případě, správný. Rozhoduje-li soud podle § 1765 odst. 1 nebo § 2620 odst. 2 o. z., návrhem stran na způsob jejich vypořádání při mimořádné změně okolností není vázán. Uvedená ustanovení se však v tomto řízení aplikovat nemohou (vzhledem k č. 3.4 smlouvy), neuplatní se proto ani jimi předpokládaná možnost daná soudu rozhodnout i jinak, než účastníci navrhují. Nejvyšší soud již v řadě případů dovodil, že nemůže-li soud rozhodnout mimo rámec návrhu účastníků, jako je tomu v tomto případě, tj. je-li jejich návrhem vázán ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., nesmí v případě žaloby na nahrazení projevu vůle spočívající v uzavření smlouvy na navrhovaném znění smlouvy nic měnit. Pokud tedy žaloba na nahrazení projevu vůle obsahuje v neprospěch žalované strany i projev vůle, který není žalovaná povinna učinit, je to důvodem pro zamítnutí žaloby v plném rozsahu. (K vázanosti žalobou na nahrazení projevu vůle srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, nebo ze dne 17. 8 1999, sp. zn. 2 Cdon 384/97, nebo ze dne 19. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014.)

33. Svůj nárok na zaplacení částky 202 195 827 Kč považuje žalobkyně, jak uvedeno, v celém rozsahu za škodu, kterou jí žalovaná způsobila jednak opožděným uzavřením smlouvy způsobeným chybami v zadávacím řízení, dále pozdním předáním staveniště a konečně prodloužením realizace díla způsobených týmiž skutečnostmi, které jsou podle jejích tvrzení důvodem, pro který uplatňuje nárok pod bodem b).

34. Předpokladem odpovědnosti za vzniklou škodu je obecně protiprávní jednání, existence škody a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala, a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem, či smlouvou. Je na poškozeném, aby tvrdil a prokázal splnění všech uvedených předpokladů, včetně příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.

35. Soud prvního stupně uvažoval v souladu s těmito principy, jestliže dovodil, že není vztah příčiny a následku mezi opožděným uzavřením smlouvy a škodou, která podle žalobních tvrzení spočívá v rozdílu mezi původně stanovenými cenami a následně (vlivem pozdějšího uzavření smlouvy a pozdního předání staveniště) navýšenými cenami stavebních prací, materiálů a jiných vstupních nákladů stavební výroby, kterou žalobkyně nemohla zohlednit ve své vstupní nabídce. Není pochyb o tom, že chyby v zadávacím řízení obecně vždy jdou za zadavatelem, tyto chyby však nemohou být příčinou vzniku tvrzené škody, jestliže žalobkyně, ač k tomu po zrušení zadávacího řízení již nebyla povinna (doba, po kterou byla svou nabídkou vázána, již nesporně uplynula), uzavřela smlouvu ve znění vycházejícím z její původní nabídky. Uzavřením smlouvy byla tedy přetržena příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované v zadávacím řízení. Příčinou vzniku „škody“ byl ten fakt, že obě strany dobrovolně uzavřely smlouvu, kterou se poté řídily. Jednání v souladu se smlouvou zcela jistě nelze považovat za protiprávní jednání. Předpoklady odpovědnosti za škodu zde chybějí.

36. Obdobně je tomu u nároku založeného na tvrzení o pozdním předání staveniště. Nebylo sporu o tom, že staveniště nebylo předáno v souladu s původním smluvním ujednáním, na což strany reagovaly uzavřením dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 23. 11. 2018, jímž stanovily začátek zahájení prací, a tudíž i den předání staveniště na 1. 7. 2018. Změnou závazku (novací) ve smyslu § 1902 o. z. povinnost žalované plnit podle původní smlouvy zanikla a vznikl nový závazek, který byl splněn. Tato změna nebyla podmíněna žádnou kompenzací ze strany žalované za prodlení při plnění původního termínu předání staveniště.

37. Soud prvního stupně se, opět oproti mínění žalobkyně, zabýval i třetím nárokem zahrnutým do požadavku na peněžité plnění, totiž dodatečnými náklady vzniklými prodloužením realizace díla z důvodů zahrnutých pod nárok b). V souvislosti s tímto nárokem totiž správně odkázal na článek 12.8 smlouvy, jímž jedině bylo upraveno automatické zvyšování „dosud neuhrazené ceny díla“ o roční míru růstu Indexu cen stavebních prací za předcházející kalendářní rok zveřejňovaného ČSÚ, ale pouze tehdy, dojde-li (z důvodů nikoli na straně zhotovitele) k přerušení prací na díle po dobu delší než 2 roky. Tento smluvně dohodnutý předpoklad však naplněn nebyl (přerušení prací na dobu delší než dva roky nikdo ani netvrdil).

38. Nebylo sporu o tom, že technické a organizační problémy, které byly způsobeny žalovanou stranou a které žalobkyni komplikovaly práce na díle, byly v souladu se smlouvou vypořádány dodatky č. 6 a 7. Účastníci se (cestou změnového řízení) dohodli na změně termínu pro dokončení stavebních prací a díla jako celku a na zvýšení ceny díla o 227 394 649,69 Kč (dodatek č. 6) a o 25 341 076,62 Kč + 2,25 Kč jako haléřového vyrovnání (dodatek č. 7). Požadavek, aby žalobkyni byly uhrazeny další náklady související s činnostmi, které byly v rámci změnového řízení akceptovány jak co do svého rozsahu, tak co do ceny, a v souvislosti s nimiž byl smluvně změněn termín plnění díla, není požadavkem, jemuž by soud mohl vyhovět z titulu odpovědnosti za škodu. Absentuje tu totiž opět přinejmenším jeden z jejích předpokladů, totiž protiprávní jednání žalované strany. Možnost dalšího zvýšení plateb již dohodnutých v souvislosti s činnostmi odpovídajícími nároku b) ze smlouvy nevyplývá.

39. Není důvodná ani námitka, že soud prvního stupně žalobkyni nepoučil podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ustáleně vykládá tuto poučovací povinnost jako instrument, který má předejít tomu, aby se účastník řízení až z rozhodnutí o věci dozvěděl, že ve sporu nebyl úspěšný jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a má tudíž umožnit účastníku, aby tyto své procesní povinnosti včas splnil. Pokud by tak totiž přes poučení soudu neučinil, nemůže být překvapen případným negativním rozhodnutím založeným na závěru o neunesení uvedených procesních břemen. Stejně tak však Nejvyšší soud vysvětluje v řadě svých rozhodnutí, že byla-li žaloba zamítnuta, resp. obrana proti ní neobstála na základě zjištěného skutkového stavu, postup podle § 118a o. s. ř. nepřichází v úvahu. Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. není třeba (srov. například usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Důvod pro poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud prvního stupně neměl, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nebyl důvod poučovat strany ani podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť od počátku muselo být stranám zřejmé, jaké jsou (hmotněprávní podmínky) pro rozhodnutí o nahrazení projevu vůle.

40. Soud prvního stupně nepochybil ani v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Postupoval správně, když při určení výše odměny za zastoupení advokátem vyšel v souladu s 8 odst. 1 věty první advokátního tarifu z tarifní hodnoty sporu odpovídající ceně práv, jichž se žalobkyně v řízení domáhala. Odměnu za jednotlivé (účelně učiněné) úkony právní služby, včetně paušální odměny, přiznal úspěšnému účastníku v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu v příslušném znění.

41. Argument žalující strany, brojící proti způsobu určení tarifní hodnoty odkazem na způsob určení základu pro výpočet soudního poplatku, neobstojí z toho prostého důvodu, že každá z plateb se řídí jiným předpisem. Zatímco advokátní tarif i pro případ nepeněžitého plnění považuje za základ pro stanovení tarifní hodnoty cenu věci nebo práva, jichž se právní služba týká (viz. jeho již uvedený § 8 odst. 1), zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, výslovně počítá v Sazebníku poplatků, který je jeho přílohou, s konkrétní paušální výší soudního poplatku za řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, a to bez ohledu na případnou cenu práva či povinnosti, která se k nepeněžitému plnění váže. Podle položky č. 4 Sazebníku poplatků se tudíž za každou nemovitost, jíž se týká soudní řízení, jehož předmětem není peněžité plnění (např. určení vlastnictví), vybere soudní poplatek 5 000 Kč, a to bez ohledu na cenu nemovitosti [položka 4, odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků]. Obdobně je paušální částkou 15 000 Kč stanoven soudní poplatek za řízení týkající se obchodního závodu nebo jeho organizační složky, není-li jeho předmětem peněžité plnění [položka 4, odst. 1 písm. b) Sazebníku poplatků]. V ostatních případech, tj. těch, u kterých předmětem řízení není peněžité plnění a nejde o písm. a) nebo b) položky č. 4 odst. 1 Sazebníku poplatků, se vybere soudní poplatek 2 000 Kč, není-li dále stanoveno jinak [položka 4, odst. 1 písm. c) Sazebníku poplatků].

42. Cena práva, jehož se nepeněžité plnění týká (tj. zde výše plnění obsažená v dodatku ke smlouvě, nahrazení vůle s jehož uzavřením se žalobce v tomto řízení domáhá), není tedy pro určení výše soudního poplatku významná, na rozdíl od základu pro určení tarifní hodnoty sporu. V té souvislosti lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. II ÚS 3292/24, který připomněl s odkazem na svou dřívější judikaturu, že týká-li se spor věci penězi ocenitelné, nelze při určení výše odměny advokáta aplikovat § 9 advokátního tarifu.

43. Předmětem žaloby bylo nahrazení projevu vůle s uzavřením dodatku ke smlouvě, na jehož základě by mělo být žalobci vyplaceno 42 167 063,17 Kč a 126 135 761 Kč, tj. 168 302 824 Kč, po uzavření dohody účastníků a po změně žaloby 42 167 063,17 Kč a 78 174 361 Kč, tj. 120 341 424 Kč. Dalším nárokem byl nárok na zaplacení 202 195 827 Kč. Tarifní hodnota sporu je součet jednotlivých tarifních hodnot (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu), tj do 15. 10. 2025 je tarifní hodnota 370 498 651 a po uvedeném datu 321 266 243,98 Kč, čemuž odpovídá výše odměny za jeden úkon právní služby určená soudem prvního stupně.

44. Se žalobkyní naopak odvolací soud souhlasí v tom, že ne každé nahlížení do spisu v civilním soudním řízení lze analogicky (podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu) posuzovat jako samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Tak je tomu zejména v případech, v nichž účastník řízení nemá jinou možnost seznámit se s nově založenými důkazy v průběhu řízení, zejména nenásleduje-li již žádné jednání soudu, při kterém by byly takové důkazy provedeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 a další judikaturu v něm podrobně rozvedenou), resp. ve zcela výjimečných případech, jde-li o odbornou právní činnost nezbytnou k ochraně práv účastníka, kterou nelze provést v rámci jiného úkonu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28.05.2024, sp. zn. III. ÚS 3402/23).

45. Z uvedeného vyplývá, že odměna za nahlížení do spisu dne 13. 6. 2023 žalované nenáleží, neboť studium spisu souviselo s převzetím a přípravou zastoupení a je již v tomto úkonu právní služby zahrnuto. Nahlížení dne 7. 2. 2024 skutečně nemá bezprostřední vztah k předmětu řízení, jestliže jeho cílem bylo pouze ověřit, jak se bude vyvíjet soudní řízení v souvislosti se splněním poplatkové povinnosti protistrany. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že do spisu za žalovanou stranu nahlíželi po dobu několika desítek minut zaměstnanci advokátní kanceláře, kteří pouze pořizovali fotokopie listin obsažených (žurnalizovaných) ve spise, případně převzali CD s elektronickou podobou listin založených protistranou jako důkaz. Nahlížení ve dnech 23. 7. 2025 a 10. 9. 2025 sloužila pouze k tomu, aby zaměstnanec kanceláře pro advokáta obstaral podklady potřebné k jeho přípravě na jednání, případně k jeho písemnému vyjádření ve věci. Byla tak, jak žalobkyně správně namítá, pouze rutinní administrativní činností nevyžadující odbornou právní erudici, šlo o přirozenou součást průběžné práce advokáta. Bez vlivu na průběh řízení před soudem prvního stupně byly rovněž stručné odpovědi na dotazy soudu týkající se mediace a s tím souvisejícího návrhu žalobkyně na přerušení řízení, ani tato podání tudíž nesplňují parametry dané § 11 advokátního tarifu. Soud prvního stupně tudíž správně nepřiznal žalované straně náklady řízení odpovídající odměně advokáta za uvedené úkony.

46. Odvolací soud proto ze všech uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 119 odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu potvrdil jako věcně správný.

47. O náhradě účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v části odvolání týkající se nákladů řízení. Náhrada nákladů souvisejících s odvolání do věci samé náleží zcela úspěšné žalované, které v odvolacím řízení vznikly náklady za zastoupení advokátem za celkem 4 úkony právní služby, z toho 3x v plné výši (2x vyjádření k odvolání ve věci, účast u jednání), 1x v poloviční výši (účast při vyhlášení rozsudku) po 172 820 Kč, tj. 605 320 Kč, 4x paušální náhrada po 450 Kč a 21% DPH ze součtu uvedených položek, tj. 121 334 Kč, celkem 728 004 Kč. Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků náklady související se samostatným odvoláním žalované do výroku o nákladech řízení, protože žádný z nich nebyl ve své argumentaci úspěšný. Co se nahlížení do spisu týče, platí i pro odvolací řízení to, co bylo uvedeno k nákladům řízení před soudem prvního stupně. Všechny podání žalovaná strana znala, nic nového, co by bylo třeba při nahlížení zkoumat, ani nemělo potenciál se v průběhu odvolacího řízení v soudním spise objevit. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.