4 Cmo 90/2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Moniky Vackové a soudců JUDr. Michala Krenka, Ph.D., a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy ve věci žalobce: [Jméno žalobce] ., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaný: [Jméno žalovaného] ., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupen advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zrušení rozhodčího nálezu, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-207, doplněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-218, a opraveného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-223, takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. srpna 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-207, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-218, a opravený usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-223, se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění:

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-207, zamítl žalobu s návrhem, aby zrušil rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) dne 4. 5. 2022, sp. zn. Rsp 527/19 (výrok I) a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 132 900,60 Kč (výrok II).

2. Rozhodl o žalobě podané dne 21. 6. 2022, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b), c), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Tvrdil, že žalobou podanou k Rozhodčímu soudu se žalovaný (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) domáhal nahrazení projevu vůle a souhlasu právního předchůdce žalobce (v rozhodčím řízení v postavení žalovaného) s uzavřením kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] , obec [adresa] , za cenu 15 500 000 EUR, jehož součástí je stavba (hotel), a uložení povinnosti k náhradě škody. Žalobce tvrdil, že rozhodčí řízení bylo vedeno na základě rozhodčí doložky, která byla součástí nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce dne 30. 8. 2002, ve znění: „Jakýkoliv spor mezi stranami týkající se výkladu a/nebo aplikace této smlouvy, který nebude možné urovnat smírně, bude předmětem rozhodčího řízení v anglickém jazyce, v Praze, před Hospodářskou a Agrární komorou České republiky podle postupu se 3 rozhodci ICC [adresa] . Rozhodným právem je české právo.“ Podle žalobce je znění rozhodčí doložky zcela „patologické“, složené z neurčitých a vnitřně rozporných prvků, které zakládají neplatnost rozhodčí doložky jako celku. Podle výslovného ujednání stran měly být veškeré spory řešeny v rozhodčím řízení podle Pravidel ICC (Mezinárodní obchodní komory), tato pravidla však v rozhodčím řízení aplikována nebyla. Podle čl. 6 odst. 2 Pravidel ICC jediným orgánem oprávněným rozhodovat podle Pravidel ICC je Mezinárodní rozhodčí soud. Předsednictvo Rozhodčího soudu dospělo k závěru o neaplikovatelnosti Pravidel ICC na rozhodčí řízení, tato neaplikovatelnost podle žalobkyně vede k neplatnosti rozhodčí doložky jako celku, neboť ujednání stran o procesním režimu vedení sporu představuje základní, neoddělitelnou a pro strany v době uzavření smlouvy podstatnou část rozhodčí doložky. Předsednictvo Rozhodčího soudu však na základě zjednodušující úvahy dospělo k nesprávnému závěru, že odkaz na Pravidla ICC představuje oddělitelný prvek, jehož neplatnost nemá vliv na zbývající části doložky. Odkaz na pravidla ICC nemůže mít jiný význam než ten, že se strany dohodly na použití Pravidel ICC pro řešení jejich vzájemných sporů, což bylo mezi stranami od počátku nesporné. Rozhodčí doložka nadto neodkazuje na Rozhodčí soud, ale pouze na Hospodářskou a agrární komoru ČR, toto ujednání lze vyložit také jen jako sjednané sudiště. Pokud jde o další namítané důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, žalobce tvrdil, že mu v řízení nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a byla hrubě porušena jeho procesní práva, předsednictvo rozhodčího soudu totiž nenařídilo ústní jednání k přezkumu předtím rozhodujícím senátem vydaného usnesení o zastavení rozhodčího řízení. Rozhodčí nález nesplňuje ani elementární požadavky na odůvodnění a je nepřezkoumatelný. Rozhodčí soud nesprávně posoudil platnosti opční doložky, vnitřně rozporně aplikoval závěry judikatury a nepřihlédl k dalším žalobcovým námitkám. Plnění uložené rozhodčím nálezem je fakticky nemožné vzhledem k zákazu zcizení váznoucímu na nemovitosti, zároveň jde o plnění právem nedovolené pro rozpor s dobrými mravy.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Sjednaná doložka podle něj zakládá pravomoc Rozhodčího soudu, jiný rozumný výklad odkazu na Hospodářskou a Agrární komoru České republiky možný není. V části „podle postupu se 3 rozhodci MOK [adresa] “ je však doložka neurčitá, protože může mít celou řadu zásadně odlišných významů. Není jasné, zda měl tento odkaz stanovit jakási kvalifikační kritéria pro rozhodce, nebo aplikaci Pravidel ICC, případně jejich aplikaci jen v určitém rozsahu, nebo měl jiný význam. Tato neurčitost však zakládá jen částečnou neplatnost rozhodčí doložky v této oddělitelné části. Pravidla ICC v rozhodčím řízení aplikována nebyla, tím však nebylo zasaženo do práv žalobce, který navíc sám jejich užití v rozhodčím řízení zabránil. Námitku proti jmenovaným rozhodům nevznesl včas, k argumentům pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 33 písm. c) ZRŘ nelze vzhledem k § 33 ZRŘ přihlížet. Rozhodnutím předsednictva Rozhodčího soudu nebylo zasaženo do žalobcových práv. Námitky proti skutkovým a právním závěrům důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu být nemohou.

4. Soud prvního stupně se po provedeném dokazování v podstatě ztotožnil s argumentací žalovaného a dospěl k závěru, že důvody podle § 31 písm. b), c), e) a f) ZRŘ pro zrušení rozhodčího nálezu dány skutečně nejsou. Vzal za prokázané uzavření nájemní smlouvy ze dne 30. 8. 2019 obsahující rozhodčí doložku ve znění shora uvedeném. Zjistil, že žalobce v rozhodčím řízení včas (§ 33 ZRŘ) uplatnil námitku neplatnost rozhodčí smlouvy a s tím související nedostatek pravomoci Rozhodčího soudu. Zkoumal proto rozhodčí doložku a dospěl k závěru, že obsahuje projevenou vůli stran podrobit se rozhodčímu řízení před stálým rozhodčím soudem, jímž je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále opět „Rozhodčí soud“), a to přesto, že tento soud není v doložce přesně označen. Stejná vůle plyne i z předloženého písemného prohlášení [Anonymizováno] [Anonymizováno] , naopak není věrohodné (a textu rozhodčí doložky neodpovídá) prohlášení p. [jméno FO] , jednatele právního předchůdce žalobce, že strany trvaly na pravomoci Mezinárodního rozhodčího soudu (ICC). Použité sousloví „podle postupu se 3 rozhodci ICC [adresa] “ je však podle soudu prvního stupně neurčité a nesrozumitelné, neboť připouští různý výklad. Není jasné, zda se Pravidla ICC mají vztahovat na celé řízení nebo jen na způsob jmenování rozhodců, či zda má být dokonce založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu. Pravidlo, podle něhož je Mezinárodní rozhodčí soud jediným orgánem oprávněným provádět správu rozhodčích řízení podle Pravidel ICC, bylo zakotveno až v r. 2012, v době sjednání rozhodčí doložky tedy neplatilo. S ohledem na specifičnost Pravidel ICC je v podstatě vyloučeno, aby stálý rozhodčí soud tato pravidla aplikoval v celém rozsahu, nebylo prokázáno, že by se strany dohodly na aplikaci konkrétní dílčích pravidel, nebylo prokázáno ani to, že právě tato část rozhodčí doložky byla pro strany natolik stěžejní, že bez ní by rozhodčí doložku neuzavřely. Část týkající se „postupu se 3 rozhodci ICC [adresa] “ je tudíž oddělitelná od zbytku rozhodčí doložky a podle § 37 odst. 1 zák. č.40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je neplatná. Neplatnost této části rozhodčí doložky přitom nemá vliv na platnost její zbývající části, nebyl tedy naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu.

5. Soud prvního stupně neshledal ani namítané důvody podle § 31 písm. e) ZRŘ. Připomněl rozsah přezkumné pravomoci obecných soudů vztahující se výlučně k závažným procesním pochybením rozhodců, které však ze spisu neplynou. Oběma stranám byl dán široký prostor pro vyjádření ke všem procesním i věcným otázkám. Procesní postup předsednictva Rozhodčího soudu, které řešilo jen otázku pravomoci, nebyl v rozporu s návrhy stran, ani v rozporu s Řádem Rozhodčího soudu (dále jen „Řád“). Rozhodčí nález je řádně odůvodněn, jeho věcnou správnost obecný soud není oprávněn přezkoumávat. Není dán ani důvod podle § 31 písm. f) ZRŘ, neboť přiznané plnění není právně nedovolené ani objektivně nemožné. Důvodem podle § 31 písm. c) ZRŘ se soud prvního stupně nezabýval, neboť nevzal za prokázané, že by žalobkyně v rozhodčím řízení uplatnila též námitku podle § 33 ZRŘ, že věc rozhodoval rozhodce, který k tomu nebyl podle rozhodčí smlouvy povolán.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Nad rámec argumentů přednesených již před soudem prvního stupně (viz bod 2) namítá, že soud prvního stupně se měl namísto prostého konstatování neplatnosti části rozhodčí doložky pokusit odstranit mnohoznačnost znění textu celé rozhodčí doložky za použití standartních výkladových metod, při současném zohlednění vůle stran. Žalobce totiž trvá na tom, že rozhodčí doložka je neurčitá a vnitřně rozporná, a tudíž neplatná jako celek. Vnitřně rozporné je též rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné proto, že ve vztahu k části rozhodčí doložky „ICC [adresa] “ soud prvního stupně přihlížel pouze k samotnému jazykovému vyjádření, zatímco ve vztahu k jiné části rozhodčí doložky (označení „Hospodářská a agrární komora ČR“ namísto přesného označení Rozhodčího soudu) zohlednil též její celkový kontext i vůli stran. Soud prvního stupně nesprávně použil princip in favorem negotii a hledisko vůle stran při sjednání rozhodčí doložky v rozporu se skutkovým stavem věci mechanicky upozadil v protikladu se závěry Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2124/14). Použití Pravidel ICC nelze oddělit od zbytku doložky, neboť jejich opomenutí by představovalo zcela jinou arbitráž, než jakou strany zamýšlely. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč měla být rozhodující pouze vůle stran podrobit se rozhodčímu řízení, ne však aplikace Pravidel ICC. Soud prvního stupně hodnotil důkazy jednostranně, jestliže přihlédl pouze k čestnému prohlášení A. [Anonymizováno] , zatímco čestné prohlášení [právnická osoba] . [Anonymizováno] zcela upozadil. Žalobce nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ani pokud jde o porušení jeho procesních práv v rozhodčím řízení. Soud prvního stupně se totiž dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že předsednictvo Rozhodčího soudu v rámci přezkoumávání pravomoci neprovedlo žalobcem navrhované důkazy, nenařídilo ústní jednání a nedovolilo žalobci se k provedeným důkazům vyjádřit, jeho rozhodnutí o pravomoci přitom bylo konečné a nebylo jej možné žádným způsobem zhojit. Skutečnost, že Řád zmiňuje nařízení ústního jednání pouze jako možnost, neznamená, že lze slevit z požadavku uplatnění základních procesních zásad. Soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal ani s námitkami žalobce ohledně nesprávného právního hodnocení a neúplných skutkových zjištění ze strany Rozhodčího soudu. Odvolacímu soudu navrhl, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně a napadený rozhodčí nález zrušil.

7. Žalovaný považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhuje ho potvrdit. Uvádí, že žalobce pouze opakuje zjevně účelovou argumentaci uplatněnou již v rozhodčím řízení a před soudem prvního stupně. Již od r. 2018 se snaží zmařit nebo alespoň oddálit převod hotelu, jenž byl předmětem nájemní smlouvy ze dne 30. 8. 2002 a na nějž se vztahovalo právo opce. Žalobce v rozhodčím řízení nejprve dopisem ze dne 25. 9. 2019 uznal pravomoc Rozhodčího soudu a oznámil vůli se vydaným rozhodčím nálezem řídit, teprve poté začal v řízení účelově namítat nedostatek jeho pravomoci. Také v řízení před soudem prvního stupně opakovaně podával obstrukční návrhy na vydání předběžného opatření. Žalovaný souhlasí se soudem prvního stupně, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je (s výjimkou části týkající se postupu podle ICC [adresa] ) platná a zakládá pravomoc Rozhodčího soudu. Závěr o neurčitosti odkazu na „postup se 3 rozhodci ICC [adresa] “ je správný, o jeho neurčitosti svědčí i protichůdné argumenty prezentované žalobcem, který jej považuje za zcela zásadní, sám však upozorňuje na výkladové problémy. Neplatnou část rozhodčí doložky je možné oddělit a zachovat platnost jejího zbytku. Žalobce neprokázal, že odkaz na Pravidla ICC pro něj byl zcela zásadní. Sám naopak jednal v rozporu s tímto tvrzením, když ještě před ustavením rozhodčího senátu odmítl návrhy žalovaného na adaptaci Pravidel ICC tak, aby je bylo možné v řízení před Rozhodčím soudem použít a výslovně je odmítal. Soud prvního stupně správně vyhodnotil prohlášení [právnická osoba] . Ehrlicha jako nevěrohodné, neboť je v rozporu s textem rozhodčí doložky a chováním žalobce v rozhodčím řízení. Vůle účastníků vždy směřovala k tomu, aby případné spory byly řešeny v rozhodčím řízení, bez důrazu na jeho konkrétní podobu. Hypotetickou dohodu o aplikaci Pravidel ICC je nutné považovat za neplatnou pro reálnou nemožnost plnění, neboť aplikace Pravidel ICC v plném rozsahu je vyloučena. Žalovaný souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že průběh rozhodčího řízení žalobce v jeho procesních právech nijak neomezil. Ve zbytku se žalobce domáhá nepřípustného věcného přezkumu rozhodčího nálezu.

8. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná. Závěr o skutkovém stavu učiněný již soudem prvního stupně nedoznal změn ani po zopakování dokazování zápisem z jednání Rozhodčího soudu ze dne 13. 7. 2020, Pravidly ICC a písemným prohlášením pana [Anonymizováno] . [Anonymizováno] . Soud prvního stupně pro výklad projevu vůle, který účastníci vtělili do sporné rozhodčí doložky, správně použil podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dosavadní právní úpravu, protože sporná rozhodčí doložka byla sjednána v roce 2002, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku („obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku („obch. zák.“).

10. Soud prvního stupně rovněž správně zhodnotil, že žaloba byla podána včas, v zákonné tříměsíční lhůtě (§ 32 odst. 1 ZRŘ). Za správný považuje odvolací soud též závěr soudu prvního stupně o tom, že nejsou dány žalobcem uplatněné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ, a v tomto rozsahu se zcela ztotožňuje i s argumentací soudu prvního stupně.

11. Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno též v tom, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ani podle § 31 písm. b) a c) ZRŘ, ale z poněkud jiných než soudem prvního stupně uvedených důvodů. Na rozdíl od soudu prvního stupně je totiž odvolací soud toho názoru, že ujednání o použití Pravidel ICC obsažené v rozhodčí doložce není natolik nejasné či neurčité, že by nebylo možné ani výkladem dospět k závěru, o čem a jak se chtěli účastníci dohodnout, tj. jakou vůli vtělili do sporné rozhodčí doložky.

12. Nejvyšší soud ustáleně hodnotí projev vůle jako neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98). Odvolací soud v této souvislosti připomíná judikaturu Ústavního soudu preferující takový výklad smluv, který nezakládá jejich neplatnost. Neplatnost smlouvy má být podle Ústavního soudu výjimkou, nikoliv zásadou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, nebo ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18).

13. Odvolací soud, vycházeje z uvedeného, především nesdílí žalobcovy argumenty, že celá rozhodčí doložka ve shora uvedeném znění (viz bod 2), je formulována neurčitě a rozporně a je tudíž jako celek neplatná. To by totiž nutně muselo vést k závěru o pravomoci obecných soudů, což by ovšem bylo v naprostém rozporu s vůlí stran vyjádřenou jak v rozhodčí doložce samotné, tak v následných projevech účastníků (včetně dopisu zástupce žalobce z 25. 9. 2019 a jeho prvním vyjádření v rozhodčím řízení), ale i v písemných prohlášeních jak A. [Anonymizováno] , tak i [právnická osoba] . [Anonymizováno] , z nichž vyšel již soud prvního stupně. Vůle řešit spory mezi účastníky před obecnými soudy zcela zjevně v žádných jejich projevech při uzavření rozhodčí doložky, ani v průběhu projednávání sporu před Rozhodčím soudem přítomna nebyla, což výslovně potvrdili při jednání Rozhodčího soudu (viz bod 21 zápisu z jednání Rozhodčího soudu z 13. 7. 2020).

14. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, vysvětlil, že projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená), a že současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze “nahrazovat” nebo “doplňovat” vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili.

15. Přes formulační nepřesnost v označení Rozhodčího soudu nemá odvolací soud žádné pochybnosti o tom, že rozhodčí řízení mělo být vedeno před stálým Rozhodčím soudem jako jedinou institucí, která je pro rozhodčí řízení při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ustavena. Takový výklad projevu vůle není tudíž v rozporu s jazykovým projevem účastníků v doložce obsaženým (§ 35 odst. 2 obč. zák.), není rovněž pochyb o tom, že adresát tohoto projevu vůle (žalovaný) byl v dobré víře v takové ujednání (§ 35 odst. 3 obč. zák.), jestliže bez jakýchkoli pochybností podal žalobu Rozhodčímu soudu. Formulace první části rozhodčí doložky ostatně nevyvolala významnější pochybnosti v žádné třetí osobě, která s ní byla konfrontována. O tom, že rozhodovat měl Rozhodčí soud, byl přesvědčen jak žalovaný, tak senát Rozhodčího soudu v původním složení, který řešil otázku své pravomoci (viz jeho usnesení o pravomoci ze dne 12. 4. 2021, body 119 a násl.), stejně tak předsednictvo Rozhodčího soudu (viz jím vydané usnesení z 19. 11. 2021, bod 11), jasno v tomto bodě má soud prvního stupně i soud odvolací. Jediným, kdo prosazuje názor, že odkaz na (pouze) Hospodářskou a [právnická osoba] je nejasný, je tudíž žalobce. Ten přitom argumentuje stanoviskem p. [jméno FO] , že strany měly v úmyslu (tím, že odkázaly na pravidla ICC) vést řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem. Nabízí se však otázka, proč to tedy v rozhodčí doložce výslovně neuvedly? V takovém případě by totiž postrádalo logiku zmiňovat výslovně Hospodářskou a [právnická osoba] , u nichž je v České republice zřízen jediný stálý rozhodčí soud s obecnou působností, připadající tudíž pro řešení daného sporu v úvahu. Odvolací soud je proto ve shodě se soudem prvního stupně, že formulace rozhodčí doložky ani nepřipouští výklad, že by vůlí stran bylo dohodnout pro řešení jejich sporů jiný rozhodčí soud než ten, který je při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR zřízen. Zmínka o ICC je v rozhodčí doložce uvedena pouze v souvislosti s pravidly rozhodčího řízení, nikoli v souvislosti se soudem, který by měl toto řízení vést. Žalobcem prosazovaný výklad, že rozhodčí řízení vzhledem k odkazu na Pravidla ICC mělo být vedeno v Praze, v sídle [právnická osoba] a [právnická osoba] , ale Mezinárodním obchodním soudem, by tak byla (oproti závěrům dobové judikatury citované shora v bodě 13) nepřípustným doplňováním vůle, kterou účastníci neprojevili.

16. Účastníci (jejich právní předchůdci) jsou právnickými osobami zřízenými podle českého práva, jsou v právním vztahu založeném rovněž v režimu českého práva, působí na území České republiky. Také proto považuje odvolací soud za logické, že udělili rozhodovací pravomoc ve své právní věci instituci, která na území České republiky sídlí a zná české právo, jímž se vztah účastníků (dvou českých právnických osob) řídí. Této logice ostatně odpovídá i obsah prohlášení [Anonymizováno] [Anonymizováno] . V řízení bylo navíc prokázáno (viz bod 41 rozsudku soudu prvního stupně), že několik měsíců před uzavřením nájemní smlouvy vtělil žalobce do smluv s jiným subjektem (EZ [adresa] a.s.) rozhodčí doložku, v níž rovněž svěřuje řešení svých sporů Rozhodčímu soudu (správně označenému) s tím, že se rozhodčí řízení má vést podle Pravidel ICC. Ona rozhodčí doložka zní takto: „Veškeré spory vyplývající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešeny Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle pravidel Mezinárodní obchodní komory v Paříži (ICC), nebo jejího právního nástupce třemi rozhodci rozhodujícími podle těchto pravidel. Rozhodčí řízení se bude konat v Praze, Česká republika, a v anglickém jazyce podle ustanovení této smlouvy a rozhodného práva.“ 17. Není žádný rozumný důvod se domnívat, že nyní sporná rozhodčí doložka sjednaná týmž účastníkem a obsahující totožné styčné body jako doložka ve smlouvě s EZ [adresa] a.s., by měla být vykládána jinak jen proto, že působí dojmem, jako by její autor použil jen její „nedotažený“ koncept. Mezi účastníky rovněž v zásadě není sporu o tom, že jejich úmyslem (vůlí jejich právních předchůdců) bylo, aby rozhodčí řízení bylo vedeno v souladu s Pravidly ICC, odpovídají tomu ostatně i jejich argumenty užité v rozhodčím řízení. Obě strany tvrdí, že Pravidla ICC zvolily proto, že je dobře znají. Je-li tomu tak, pak je vyloučeno vykládat druhou část rozhodčí doložky tak, že by se pravidla ICC měla vztahovat pouze na způsob jmenování rozhodců. Takový výklad je s principy Pravidel ICC v rozporu; přihlášení se k těmto pravidlům předpokládá užití pravidel jako celku.

18. Na základě všeho, co bylo shora uvedeno, dospěl odvolací soud k závěru, že se strany dohodly na tom, že jejich případné spory budou řešeny Rozhodčím soudem, řízení bude probíhat v Praze, v anglickém jazyce, spor budou rozhodovat 3 rozhodci podle českého práva a Pravidel ICC.

19. Odvolací soud je (ve shodě s předsednictvem Rozhodčího soudu) toho názoru, že pro závěr o pravomoci Rozhodčího soudu je podstatné, kdo má rozhodnout, nikoli jak má při svém rozhodování postupovat. Jinak řečeno otázka pravomoci Rozhodčího soudu bezprostředně nesouvisí se způsobem, jímž bude rozhodčí řízení vedeno. Dohoda o postupu, jímž mají rozhodci řízení vést, není (podle českého práva, které strany zvolily) podstatnou náležitostí rozhodčí smlouvy (srov. § 2 odst. 1 a 2, § 19 odst. 1 a 2 ZRŘ). Proto ani nepoužitelné ujednání o způsobu vedení rozhodčího řízení nezakládá neplatnost rozhodčí doložky jako celku. Není totiž pochyb o tom, že Rozhodčí soud podle sjednaných Pravidel ICC jednat nemohl a také podle nich nesporně nejednal. Pro nyní vedené řízení před obecným soudem má tato okolnost význam pouze potud, zda může založit některý z důvodů (taxativně vymezených) pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 ZRŘ.

20. Po stálém rozhodčím soudu nelze požadovat, aby kvůli rozhodčí doložce zakládající jeho pravomoc, ale obsahující dohodu o užití pravidel pro řízení u jiného stálého rozhodčího soudu (tzv. hybridní doložku) vytvářel ad hoc orgány odpovídající organizačního struktuře onoho jiného stálého rozhodčího soudu, aby vykonával činnosti, které vzhledem k odlišnostem v jejich fungování ani nejsou nutné, aby vybíral poplatky podle jiných než vlastních předpisů, atd. Účastníkům to muselo být v době uzavření rozhodčí doložky zřejmé, museli tedy počítat s tím, že Pravidla ICC jako celek Rozhodčí soud nebude moci aplikovat přinejmenším právě proto, že nemá totožné orgány jako soud při Mezinárodní obchodní komoře. O tom, jak má být vedeno vlastní řízení před soudci, se účastníci dohodnout mohli, nic jim v tom nebránilo, zákon ostatně jejich dohodu preferuje (srov. § 13 odst. 3 ZRŘ). Jestliže jsou to účastníci, na nichž principiálně leží odpovědnost za průběh rozhodčího řízení, bylo na nich, nikoli na Rozhodčím soudu, aby svou dohodou odstranili problém, který formulací rozhodčí doložky sami způsobili.

21. Žalovaný na samém počátku rozhodčího řízení nabídl žalobci dohodu o možné aplikaci příslušné části Pravidel ICC, žalobce však tento racionální návrh odmítl, žádné vlastní řešení však nepřinesl. Nebylo-li možné dohodu o způsobu vedení rozhodčího řízení jako celek aplikovat a jiný postup účastníci nedohodli, pak byl postup Rozhodčího soudu, který jednal v souladu se svým Řádem, jediný možný a správný (srov. § 13 odst. 2 a 3 ZRŘ).

22. Z uvedeného vyplývá, že žádný z uplatněných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu založený na tvrzení o neplatnosti rozhodčí doložky [§ 31 písm. b) ZRŘ], nebo nepoužití Pravidel ICC ať již při instalaci rozhodců [§ 31 písm. c) ZRŘ], nebo pro řízení samotné [§ 31 písm. e) ZRŘ] není dán.

23. Odvolací soud považuje za vhodné v té souvislosti ještě doplnit, že důvod podle § 31 písm. c) ZRŘ, tj. že věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl podle smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, dával žalobce výlučně jen do souvislosti s otázkou platnosti rozhodčí doložky, resp. použitím pravidel ICC, podle nichž Rozhodčí soud navzdory dohodě účastníků nepostupoval ani při výběru rozhodců. Tato námitka se (i ve vztahu k výběru rozhodců) objevovala v rozhodčím řízení od samého jeho počátku, soud ji proto hodnotí ve smyslu § 33 ZRŘ (oproti soudu prvního stupně) jako včasnou (nikoli však, jak uvedeno, důvodnou). Námitka ad personam ve vztahu k rozhodcům nikdy nezazněla, jak žalobce potvrdil při jednání odvolacího soudu.

24. Žalobce rovněž namítal, že rozhodci byli ustaveni Rozhodčím soudem ještě dříve, než účastníkům byla dána možnost do jejich výběru, resp. pravidel pro jejich výběr mluvit, což hodnotil rovněž jako zásah do pravidel spravedlivého procesu. Bez ohledu na shora uvedené nemůže tento argument obstát. Při porovnání Řádu Rozhodčího soudu a Pravidel ICC je totiž zcela zřejmé, že principy výběru rozhodců jsou v zásadě shodné; každá ze stran vybírá jednoho z rozhodců, předseda je ustaven soudem. Rozhodčí soud jmenuje předsedu tehdy, nejsou-li rozhodci zvoleni za obě strany schopni se na předsedovi dohodnout, podle Pravidel ICC je předseda soudem jmenován, nedohodnou-li se strany na jiném postupu [srov. § 17 odst. 1 písm. g), 22 odst. 2, 23 odst. 1 Řádu, čl. 12 odst. 4 a 5 Pravidel ICC). Institut potvrzování rozhodců jako osob způsobilých spor rozhodnout (čl. 13 Pravidel ICC), který Řádu chybí, je nahrazen požadavkem, aby voleni byli rozhodci ze seznamu, který Rozhodčí soud vede (srov. § 3 Řádu), a řešením vyloučení rozhodce (srov. § 24 Řádu). Podle Pravidel ICC mohou být soudci potvrzeni poté, co předloží písemné prohlášení o své nezávislosti, stejná povinnost plyne pro rozhodce Rozhodčího soudu z § 8 odst. 2 ZRŘ. Drobné odlišnosti dané jinou organizační strukturou obou stálých rozhodčích institucí vedou v obou případech k témuž cíli, totiž zajistit, aby spory, které jim byly předloženy, byly rozhodnuty k tomu způsobilými a nezávislými osobami a tím byla zajištěna jedna ze zásad spravedlivého procesu.

25. Striktní požadavek, aby předseda senátu, jmenuje-li ho soud podle pravidel ICC, byl (zjevně rovněž v zájmu zajištění naprosté nestrannosti) jiné národnosti než strany sporu, je zakotven pouze v případě sporů o mezinárodní investice podle čl. 13 odst. 6 Pravidel ICC, což zjevně není tento případ. U jiných sporů Pravidla připouštějí, aby byl „za vhodných okolností“ příslušníkem téže země jako jedna ze stran (čl. 13 odst. 5 Pravidel ICC). V té souvislosti je třeba opět zdůraznit, že oba účastníci (bez ohledu na jejich společníky) jsou českými právnickými osobami.

26. Žalobce rovněž namítal, že zásahem do jeho práva na spravedlivý proces je postup při rozhodnutí předsednictva Rozhodčího soudu o pravomoci, které nemohl již žádným způsobem zvrátit. Ani tento argument z pohledu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu neobstojí. Nedostatek pravomoci Rozhodčího soudu je jedním z důvodů pro zrušení jím vydaného nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ bez ohledu na rozhodnutí předsednictva Rozhodčího soudu, jímž obecný soud při svých úvahách vázán není.

27. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ, jak správně a velmi podrobně rozvedl soud prvního stupně, míří na situace, kdy je účastník rozhodčího řízení zkrácen na svých základních procesních právech vycházejících ze zásady rovnosti účastníků rozhodčího řízení (§ 18 ZRŘ). Při posuzování této otázky soud zkoumá, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči straně druhé (k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007).

28. Z obsahu rozhodčího spisu neplyne, že by stranám nebyla poskytnuta stejná možnost uplatnit v rozhodčím řízení své argumenty, označit důkazy k podpoře svých tvrzení či vyjádřit se k návrhům protistrany. Vzhledem k obsahu Pravidel ICC je rovněž zcela zřejmé, že jak užitím těchto pravidel, tak užitím Řádu je stranám zachována naprosto stejná úroveň jejich procesních práv. V obou případech je totiž cílem pravidel chránit rovnost stran a zajistit maximální transparentnost rozhodčího řízení. Nelze proto dovodit, jak žalobce namítá, že použití jiných pravidel než Pravidel ICC by „znamenalo zcela jinou arbitráž než strany zamýšlely“.

29. Zbývá již jen stručně dodat ve shodě se soudem prvního stupně, na jehož velmi podrobnou a výstižnou argumentaci k důvodům pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) a f) ZRŘ obsaženou v bodech 79 až 81 jeho rozsudku lze pro stručnost odkázat, že rozsah přezkumné činnosti soudu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je skutečně velmi úzký. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3025/2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 a další judikaturu a literaturu v nich citovanou). Konečně důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ není fakt, že Rozhodčí soud uložil svým nálezem žalobci povinnost, která odpovídá tomu, co svou rozhodčí žalobou vymezil žalovaný jako předmět rozhodčího řízení a co je objektivně možné a právem dovolené.

30. Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, a to včetně správného nákladového výroku, dle § 219 o. s. ř. potvrzeno.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který měl v odvolacím řízení úspěch, vznikly v odvolacím řízení náklady za zastoupení advokátem, jejich výše odpovídá odměně advokáta stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalovaného učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádřil se k podanému odvolání, zúčastnil se jednání odvolacího soudu), za něž mu náleží odměna 2x po 1 500 Kč určená podle § 8 odst. 1, 9 odst. 1 a § 7 bod 4 advokátního tarifu, a dále 2x paušální náhrada po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ze součtu odměny a paušálů byla stanovena 21 % daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 756 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení je 4 356 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236–239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze. Praha 27. srpna 2024 JUDr. Monika Vacková, v.r. předsedkyně senátu