426/2015

Plný text

155 ICm 228/2013 104 VSPH 426/2014-82 ( KSPL 54 INS 2773/2012) ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: V. F., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Stránským, se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalovanému: Agentura pro revitalizaci a správu podniků – Ares, v. o. s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 41/73, IČO 26330351, insolvenční správce dlužníka P.P., o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 155 ICm 228/2013-60 ze dne 11. dubna 2014, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 155 ICm 228/2013-60 ze dne 11. dubna 2014 se potvrzuje v bodu I. výroku, ve kterém byla shledána po právu pohledávka P12/1 v rozsahu 1.157.358,90 Kč a P12/2 v rozsahu 3.500 Kč a dále se potvrzuje bod II. výroku rozsudku. Zbývající část bodu I. výroku rozsudku, ve které byla shledána po právu pohledávka P12/1 v rozsahu 4.526,35 Kč, se mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba o určení pravosti zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í V rámci insolvenčního řízení sp. zn. KSPL 54 INS 2773/2012 dlužníka Pavla Píchala, nar. 27. 3. 1958, bytem Radkovice 49, PSČ 33401, zahájeného dne 25. 1. 2013 u Krajského soudu v Plzni, věřitel V. F. přihlásil dne 12. 7. 2012 pod č. P12 mj. dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 1.161.885,25 Kč, pozůstávající ze směnečného peníze 1.050.000 Kč a 6 % úroku z uvedené částky od 30. 9. 2010 do 11. 7. 2012 ve výši 111.885,25 Kč, a dílčí pohledávku č. 2 3.500 Kč, tvořící směnečnou odměnu. Jako důvod vzniku pohledávky označil věřitel směnku vlastní vystavenou dlužníkem dne 2. 7. 2010 se směnečným penízem 1.050.000 Kč, splatnou dne 30. 9. 2010. K přihlášce věřitel přiložil originál směnky vlastní vystavené v Plzni dne 2. 7. 2010 dlužníkem na řad věřitele se směnečným penízem 1.050.000 Kč, splatné dne 30. 9. 2010 v Plzni. Při přezkumném jednání dne 21. 12. 2012 insolvenční správce popřel pravost dílčí pohledávky č. 1 (P12/1) s tím, že tato pohledávka nevznikla, jedná se o tzv. „planou“ směnku (směnka nemá kauzu). Směnka je relativně neplatná, neboť odporuje ustanovení § 44a exekučního řádu účinného od 1. 11. 2009, byla vystavena po doručení usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 9 Nc 4630/2008-12 z 10. 10. 2008. Toto usnesení bylo dlužníkovi doručeno 30. 3. 2009, tj. v době, kdy uvedené ustanovení exekučního řadu zakazovalo dlužníku nakládání s majetkem. Insolvenční správce popřel i pravost dílčí pohledávky č. 2 (P12/2) vzhledem k tomu, že věřitel nemá nárok na zaplacení směnečného peníze. Věřitel podal žalobu o určení pravosti popřených dílčích pohledávek č. 1 a 2 proti insolvenčnímu správci. Žalobu odůvodnil odkazem na § 495 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) s tím, že směnka je abstraktní cenný papír, který již zahrnuje směnečný závazek a žalovanému nepřísluší zkoumat kauzu směnky. Z procesní opatrnosti žalobce dodává, že směnka plnila platební funkci k povinnosti dlužníka vrátit částku 1.050.000 Kč, která byla dlužníkovi poskytnuta. Odkaz žalovaného na § 44a zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) je nesprávný mj. proto, že směnka nemůže být relativně neplatná a navíc existence směnky nemůže zkrátit pohledávku jiného věřitele v exekučním řízení za situace, kdy dlužník v souvislosti s vystavením směnky přijal finanční prostředky, tudíž majetek dlužníka se rozšířil. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že se dovolal relativní neplatnosti směnky dle § 44a exekučního řádu. Směnku dlužník vystavil po doručení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 9 Nc 4630/2008-12 z 10. 10. 2008, tj. v době tzv. generálního inhibitoria, kdy bylo dlužníkovi zakázáno nakládat s jeho majetkem. Vystavením směnky dlužník porušil zákaz stanovený v § 44a exekučního řádu, tudíž toto vystavení směnky je neplatným právním úkonem. S ohledem na dovolání se relativní neplatnosti je nutno hledět na směnku jako relativně neplatnou od samého počátku. Okolnost, že žalobce nevěděl o generálním inhibitoriu na straně dlužníka je pro věc nepodstatná. Vystavením směnky dlužník zatížil svůj majetek ve prospěch jiné osoby, tudíž nakládal se svým majetkem. Žalobce nepřihlásil pohledávku z půjčky, nýbrž ze směnky. Pro daný spor má proto pouze význam okolnost, zda je po právu pohledávka ze směnky. Kromě toho nebylo ani prokázáno, že by žalobce dlužníkovi poskytl půjčku 1.050.000 Kč. Krajský soud v Plzni v rozsudku z 11. 4. 2011 v bodu I. výroku rozsudku určil, že je po právu pohledávka žalobce P12 v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 v celkové výši 1.161.885,25 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 3.500 Kč přihlášené v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPL 54 INS 2773/2012. Soud dále v bodu II. výroku rozsudku rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 314/2013 z 16. 1. 2014. Ztotožnil se se závěrem tohoto rozhodnutí, podle kterého vystavením zajišťovací směnky zajišťuje dlužník již existující závazky, a proto se jejím vystavením majetek dlužníka nezmenšuje. Její existence má dopad pouze na způsob uplatnění již existujících pohledávek. Vystavením zajišťovací směnky dlužník nezaložil žádný nový závazek. Z toho důvodu dlužník neporušil generální inhibitorium. Soud nezjistil žádné formální nedostatky směnky a vyhověl žalobě. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalovaný podal včas odvolání proti rozsudku a navrhl, aby bylo rozhodnutí změněno a žaloba byla zamítnuta. Odvolání odůvodnil tím, že žalobce nepředložil důkaz o poskytnutí půjčky 1.050.000 Kč dlužníkovi. Ve věci sp. zn. 102 VSPH 314/2013 byla kauza směnky zjištěna, jednalo se o jinou věc, proto právní závěr z této věci není aplikovatelný. V dané věci sp. zn. 155 ICm 228/2013 ale nebylo zjištěno, že by se jednalo o zajišťovací směnku, byť soud z této skutečnosti vycházel. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání, které se v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konalo v nepřítomnosti žalovaného, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas – vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné pohledávky bylo věřiteli doručeno dne 10. 1. 2013 a žaloba věřitele byla soudu doručena dne 25. 1. 2013, tj. v 15denní lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (věřitel se nezúčastnil přezkumného jednání dne konaného 21. 12. 2012). Odvolací soud zdůrazňuje, že směnka není právním úkonem (ani právním jednáním dle § 545 a § 546 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.). Není proto správný názor, že v důsledku tvrzeného porušení generálního inhibitoria stanoveného v exekučním řádu by se stala směnka neplatnou. Nicméně tvrzení žalovaného je relevantní potud, že porušil-li by dlužník vystavením směnky povinnost uloženou zákonem, byla by neplatnou směnečná smlouva, což by zakládalo kauzální námitku dlužníka proti povinnosti směnku zaplatit. Odvolací soud odkazuje v tomto směru na obdobný právní závěr, učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 933/2008 z 24. 9. 2008, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 92/2009 s právní větou „ Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31. 12. 2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky; zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.“ Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že zajišťovací směnka není novým závazkem, neboť pouze zajišťuje splnění již existujícího závazku dlužníka. Odvolací soud s tímto názorem nesouhlasí z níže uvedených důvodů. Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u ručení nebo u zástavy, které nemohou existovat, neexistuje-li zároveň hlavní, zajišťovaný závazek. V případě ručení plní ručitel nikoliv svůj dluh, nýbrž dluh obligačního dlužníka (viz § 546, § 548 odst. 1 obč. zák. a § 303, § 308 obch. zák., podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 ustanovení § 2018 a § 2021 odst. 1 o. z.). Splněním ručitelského závazku dochází k zániku hlavního závazku. Naproti tomu při zaplacení zajišťovací směnky zůstává zajišťovaná pohledávka neuhrazena (nesplněna) a nikdy již ani splněna být nemůže vzhledem ke splnění zajišťovacího institutu. Totéž platí i opačně – je-li zaplacena zajištěná pohledávka, nemá remitent (první majitel směnky) právo na její zaplacení, nicméně na existenci směnky a do ní vtěleného směnečného závazku se nic nemění. Uvedené si lze představit na příkladu: Směnkou zajištěný závazek je již splněn (tím nedochází k zániku zajišťovací směnky) a směnka na řad je rubopisována na nového majitele v době před uplynutím lhůty k protestu dle Čl. I. § 44 odst. 2 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ). V takovém případě bude dlužník ze směnky povinen směnku zaplatit jejímu novému majiteli, nenabyl-li tento směnku ke škodě dlužníka (viz Čl. I. § 17 ZSŠ, jinými slovy, nevěděl-li v době převzetí směnky, že směnka již nic nezajišťuje). Na popsaném příkladu je vidět podstatný a pro dlužníka velmi nevýhodný rozdíl mezi zajištěním splnění závazku prostřednictvím ručení nebo prostřednictvím směnky. Uvedený závěr zaujal i Vrchní soud v Praze v usnesení sp. zn. 5 Cmo 14/1997 z 12. 5. 1998, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/1999 na str. 54 a také v Přehledu směnečné judikatury, 4. vydání, 2010, nakl. Wolters Kluwer ČR a. s., str. 103, s právní větou: „ Tzv. zajišťovací směnka není zajišťovacím závazkem, je jen prostředkem zajištění. Proto existence závazků ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky.“ Uvedené závěry o vzniku nového závazku při podpisu směnky platí i pro směnky platební, a to jak pro směnku „pro soluto“ („placeno směnkou“), tak i pro směnku „pro solvendo“ („placeno prostřednictvím směnky“). Odvolací soud uzavírá: Podpisem směnky vytváří směnečný dlužník vždy nový závazek, a to bez ohledu na obsah směnečné dohody (tedy i v případě, že se jedná o zajišťovací směnku). Odvolací soud se dále zabýval tím, zda dlužník porušil generální inhibitorium stanovené v exekučním řádu. Mezi účastníky je nesporné, že usnesením Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 9 Nc 4630/2008-12 z 10. 10. 2008 byla proti dlužníkovi jako povinnému nařízena exekuce podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu. V době vydání usnesení platilo ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) ve znění účinném do 31. 10. 2009: Po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Věta první a druhá se nepoužije, je-li povinným stát. V době vystavení směnky dlužníkem (2. 7. 2010) platila právní úprava obsažená v § 44a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009: Po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává. Podle názoru odvolacího soudu se prosadí právní úprava účinná v době vystavení směnky dlužníkem, tj. ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009, nicméně tato okolnost není pro výsledek věci podstatná, neboť v obou právních úpravách byl stanoven povinnému zákaz nakládání s jeho majetkem. Odvolací soud se dále zabýval pojmem „majetek“. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot [viz např. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995, str. 125]). Pojem majetku nebyl v relevantní právní úpravě, tj. úpravě účinné v době vystavení předmětné směnky, nikde definován, nicméně jeho ekonomický a v běžném životě chápaný význam je zřejmý – jedná se o aktiva, tedy o všechny věci, práva (pohledávky) a jiné hodnoty, které určitá osoba vlastní (je jejich majitelem). Z tohoto pojetí pojmu „majetek“ vycházelo např. též ustanovení § 6 odst. 1 obch. zák., podle kterého se pro účely obchodního zákoníku pod pojmem obchodní majetek rozuměl majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty), který patří podnikateli a slouží nebo je určen k podnikání. Na druhé straně závazky jsou pasiva, ekonomicky řečeno, a z hlediska § 488 obč. zák. se jednalo o povinnost dlužníka něco plnit. Ve smyslu § 494 obč. zák. byla obsahem závazku povinnost dlužníka něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět. Význam pojmu „jmění“ byl též nepochybný – jak z § 143 odst. 1 obč. zák., tak i např. z § 6 odst. 2 obch. zák. bylo zřejmé, že jmění je souborem majetku (aktiv) a závazků (pasiv). Z gramatického hlediska je nepochybné, že závazky netvoří součást majetku. Z této skutečnosti též vycházelo např. i ustanovení § 143 obč. zák., které uvádělo, že společné jmění manželů (SJM) tvoří majetek a závazky. Ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. vylučovalo ze SJM mj. ty závazky jednoho z manželů, které převzal bez souhlasu druhého manžela a jejich rozsah přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Takový závazek tedy byl vždy platný, ale jednalo se o závazek toho konkrétního manžela, který jej na sebe vzal a tento závazek nebyl součástí SJM. Rozdílnost pojmů „majetek“ a „závazky“ je patrná též z právní úpravy obsažené v § 15 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. účinného do 31. 12. 2007, podle kterého Jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky. Odvolací soud poukazuje i na jasné rozlišení uvedených pojmů i v § 104 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Právní úprava obsažená v § 44 odst. 7 exekučního řádu účinném do 31. 10. 2009 a v § 44a odst. 1 exekučního řádu účinném od 1. 11. 2009 nezakazuje povinnému zakládat závazky. Odvolací soud uzavírá: Generální inhibitorium stanovené v uvedené právní úpravě se nedotýká práva povinného brát na sebe závazky, tedy ani práva podepsat směnku. Dlužník tím, že uzavřel s žalobcem směnečnou dohodu, na základě které vystavil předmětnou směnku vlastní ve prospěch žalobce, neporušil zákon. Není proto správný názor, že žalobce nemá právo na zaplacení předmětné směnky. Insolvenční správce popřel směnku i z důvodu neexistence kauzy směnky (tvrdil, že nebylo prokázáno poskytnutí půjčky 1.050.000 Kč dlužníkovi žalobcem, tj. kauzy směnky tvrzené žalobcem v žalobě) a soud prvního stupně měl žalovaného poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. čím prokazuje, že půjčka nebyla poskytnuta (ve směnečném vztahu je na směnečném dlužníkovi, v předmětné věci na insolvenčním správci, aby prokázal neexistenci kauzy směnky, není na majiteli směnky, aby dokazoval důvod, proč dlužník směnku podepsal – viz dříve § 495 obč. zák., nyní § 1791 odst. 2 o. z.). Soud prvního stupně toto poučení neposkytl a odvolací soud byl připraven v souladu s § 213b odst. 1 o. s. ř. v tomto směru poučit žalovaného při jednání. Žalovaný se ale k jednání odvolacího soudu nedostavil (poučení dle § 118a o. s. ř. se poskytuje při jednání soudu), proto nemohl být poučen a v tomto směru neunesl své důkazní břemeno ke svému tvrzení, že dlužník neobdržel půjčku, v souvislosti s kterou dlužník vystavil předmětnou směnku. Vzhledem k uvedeným závěrům je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, byť z jiných než soudem prvního stupně uvedených důvodů. Odvolací soud se neztotožnil zcela s rozhodnutím soudu prvního stupně co do rozsahu. Krajský soud shledal po právu kromě směnečného peníze a směnečné odměny i 6 % úrok za období od 30. 9. 2010 do 11. 7. 2012, avšak tento úrok je po právu jen za dobu od 1. 10. 2010 do 13. 6. 2012. Jak plyne z ustanovení Čl. I. § 73 ZSŠ, které platí dle Čl. I. § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní, nelze žalobci přiznat 6 % roční úrok za den splatnosti směnky 30. 9. 2010. Není správný ani konec lhůty 11. 7. 2012. S ohledem na § 170 písm. b) insolvenčního zákona nelze uspokojit úroky, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Z toho důvodu je po právu 6% úrok, stanovený dle Čl. I § 48 odst. 1 bodu 2. ZSŠ (toto ustanovení platí dle Čl. I. § 77 odst. 1 ZSŠ i pro směnky vlastní), pouze za období od 1. 10. 2010 do dne 13. 6. 2012, kdy bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka usnesením č. j. KSPL 54 INS 2773/2012-A-41. Vzhledem k uvedeným závěrům soud prvního stupně postupoval správně, když shledal po právu přihlášenou směnečnou pohledávku žalobce č. P12 ve výši 1.157.358,90 Kč (směnečný peníz 1.050.000 Kč a 6 % úrok 107.358,90 Kč) a ve výši 3.500 Kč (směnečná odměna stanovená dle Čl. I § 48 odst. 1 bodu 4. ZSŠ). Odvolací soud proto v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 219 o. s. ř. potvrdil v uvedeném rozsahu bod I. výroku rozsudku jako věcně správný. V části bodu I. výroku, ve které byl shledán po právu 6% úrok za dny 30. 9. 2010 a 14. 6. 2012 – 11. 7. 2012 (částka 4.526,35 Kč) odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky P12/1 v rozsahu 4.526,35 Kč zamítl. Soud prvního stupně správně rozhodl v souladu s § 202 odst. 1 insolvenčního zákona o náhradě nákladů řízení, tj. bez ohledu na převážný úspěch žalobce vůči insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný i bod II. napadeného rozsudku. Žalobce byl v odvolacím řízení převážně úspěšný až na nepatrnou část vyčísleného příslušenství. S ohledem na § 202 odst. 1 první věty a § 7 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1 o. s. ř. nelze přiznat žalobci náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. V Praze dne 19. ledna 2015 JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kočičková Dominika