463/2010

Plný text

MSPH 93 INS 1923/2008 3 VSPH 463/2010-B-113 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Michala Kubína a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Sven Bretschneider, nar. 21.2.1971, bytem v Praze 6, Čistovická 62, o návrhu Sächsische Aufbaubank – Förderbank – Anstalt des öffentlichen Rechts, HRA 5353, se sídlem v Drážďanech, Pirnaische Straße 9, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 3, o zrušení schváleného oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008-B-93, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008-B-93, se potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) zrušil schválené oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře v usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. září 2008, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008-B-8 (bod I. výroku), prohlásil konkurs na dlužníkův majetek (bod II. výroku) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají 30.3.2010 v 8,15 hodin. Uvedl, že usnesením ze dne 31. července 2008, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008-A-22, rozhodl o úpadku dlužníka, povolil jeho oddlužení, a poté výše uvedeným usnesením z 15.9.2008 rozhodl o schválení jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vyšel přitom ze zjištění, podle něhož dlužník měl tři věřitele s pohledávkami ve výši necelých 300.000,--Kč a dlužníkův jediný majetek tvořily zůstatky na dvou účtech ve výši necelých 30.000,--Kč a hi-fi souprava v hodnotě 5.000,--Kč (podle seznamu majetku a závazků, který předložil dlužník 11.6.2008 s návrhem na oddlužení č.l. A-11 a A-15), že má také závazek ve výši 33.055.486,91 Kč, který přihlásil Finanzamt Chemnitz – Mitte z právního důvodu nezaplacené daně z příjmu společnosti, jejímž jednatelem dlužník byl, s tím, že pohledávka odpovídající tomuto závazku byla při přezkumu v insolvenčním řízení 26.1.2009 popřena a o určení pravosti této pohledávky dosud probíhá incidenční spor (zpráva insolvenčního správce z 26.8.2008, č.l. B-1). Konstatoval, že v průběhu insolvenčního řízení 19.1.2009 podala společnost Sparkasse Unstrut-Hainich (dále jen Sparkasse), jež není účastníkem insolvenčního řízení, návrh na zrušení schváleného oddlužení s odůvodněním, podle něhož dlužník je podnikatelským subjektem, když společně s Jensem Lemmelem pod hlavičkou občanské společnosti Lemmel & Bretschneider, GbR (dále společnost GbR) s ním uzavřel 2 smlouvy o půjčkách na částky 1.988.000,-- DM a 1.958.850,-- DM s tím, že vrácení půjčky bylo zajištěno jednak zástavním právem, jednak osobním ručením obou společníků společnosti GbR, a že poté, co nebyly tyto půjčky řádně spláceny ani po dohodě o odkladu splátek, resp. podle nové dohody o splátkách (18.8.2006), činí jeho pohledávka za dlužníkem jako ručitelem pohledávky (na základě notářského zápisu z 31.8.1998) 832.326,40 €. Dovozoval tak, že dlužník má závazky z podnikatelské činnosti a návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr vedoucí k ohrožení uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Návrh na zrušení schválení oddlužení vzala společnost Sparkasse později zpět s odůvodněním, že své výše uvedené pohledávky postoupila třetí osobě, a insolvenční soud proto svým usnesením ze dne 2. února 2009, č.j. MSPH 93 INS 1923/2008-B-47, řízení o zrušení schválení oddlužení formou splátkového kalendáře zastavil; v souvislosti s řízením o výše uvedeném návrhu zjistil, že společníci společnosti GbR převedli vlastnictví k zajišťujícím nemovitostem v hodnotě dlužné částky na společnost Sparkasse, ta na společnost Hypothekenfabrik, e.K., která je převedla na společnost Kemba Grundstücks GmbH (dále jen Kemba), jež se již v roce 2007 zavázala k převzetí závazků od společníků, resp. společnosti GbR a těchto nemovitostí. Uvedl, že 5.2.2009 dlužník předložil aktualizovaný soupis majetku, závazků a pohledávek mimo území České republiky (č.l. B-49), z něhož vyplývá, že jeho majetkem jsou i podíly ve třech obchodních společnostech v zahraničí, jež však mají nulovou hodnotu. Sächsische Aufbaubank – Förderbank – Anstalt des öffentlichen Fechte (dále jen navrhovatel) navrhl (č.l. B-71) zrušení schváleného oddlužení s odůvodněním, podle něhož dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl nepravdivé údaje, že je podnikatelem, neboť podnikal ve společnosti GbR společně s Jensem Lemmelem. Uvedl, že společně uzavřeli několik smluv o půjčce podle práva Spolkové republiky Německo za účelem financování výstavby nájemních bytů v Chemnitzu, od nichž však odstoupil, neboť dlužníci řádně půjčky nespláceli. Poukázal na to, že dlužník má ve Spolkové republice Německo majetek, který v seznamu svého majetku neuvedl, ačkoliv tato skutečnost vyplývá z výpisů z katastru nemovitostí. Spory o to, zda společnost občanského práva GbR má či nemá právní subjektivitu, shledal za nevýznamné, neboť dlužník je uváděn ve smlouvě o půjčce ze 16.12.1998 jako dlužník vedle společnosti GbR. Případné námitky, že je jeho pohledávka za dlužníkem zajištěna, odmítl, neboť zajištění nekryje 100% pohledávky. Uzavřel, že s ohledem na celkovou výši pohledávek nelze očekávat, že by dlužník byl schopen splatit alespoň 30% svých závazků, že dlužník svévolně změnil své bydliště s úmyslem zkrátit své zahraniční věřitele a přesunout tak místo svých hlavních zájmů, takže je otázkou, zda je na místě postup podle § 427 InsZ. Dovodil, že tu jsou důvody pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ). Dlužník navrhl zamítnutí návrhu s odůvodněním, podle něhož není podnikatelem (obchodníkem), neboť pronájem bytů podle německého práva není živností, nýbrž prostou správou majetku, a statutární zástupci společnosti rovněž nejsou podnikateli (obchodníky). Uvedl, že společnosti podle občanského práva jsou považovány za společnosti čistě majetkové, nevykazující znaky obchodníka a nezapisující se do obchodního rejstříku; přesto mají způsobilost k právům a povinnostem. Namítl, že navrhovatel podal svou přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení opožděně, ačkoliv o probíhajícím insolvenčním řízení věděl nejméně od 14.8.2008, a upozornil na to, že není namístě uplatňovat vůči němu celou pohledávku, neboť ta je dostatečně zajištěna pozemkovým dluhem na nemovitosti a postoupením kapitálového vkladu v hodnotě vyšší než 100% této pohledávky; probíhající oddlužení by tak nemělo mít vliv na navrhovatelovo postavení zajištěného věřitele a jeho uspokojení v insolvenčním řízení z tohoto zajištění. Uvedl, že o zrušení schváleného oddlužení by nemělo být rozhodováno dříve, než bude vyřešena otázka navrhovatelovy věcné legitimace k podání návrhu. Namítl dále, že o svém majetku v zahraničí insolvenční soud informoval a že navrhovatel ve svém návrhu opomněl sdělit, že jeden z objektů byl již prodán a o získanou částku nebyla snížena jeho pohledávka. Uzavřel, že důvody zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 InsZ nejsou dány, neboť ani jeden v tomto ustanovení uvedených důvodů nedopadá na projednávanou situaci. Zástupce věřitelů uvedl, že není v zájmu věřitelů zrušení schváleného oddlužení, neboť dlužník nemá žádný majetek, z něhož by pohledávky mohly být v konkursu uspokojeny, že důvody pro postup podle § 418 InsZ nejsou dány a že je třeba nejdříve vyřešit otázku navrhovatelovy věcné legitimace. Na základě výše uvedeného insolvenční soud cituje ustanovení § 405 a § 418 InsZ učinil právní závěr, podle něhož je namístě zrušit schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře pro dlužníkův nepoctivý záměr, jímž svůj návrh na povolení oddlužení sledoval. Zdůraznil, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení a v seznamech majetku a závazků záměrně uvedl zkreslené a nepravdivé informace tak, aby soud tomuto návrhu vyhověl. O tom, že má obchodní podíly ve společnostech v zahraničí, informoval dlužník soud až půl roku od podání návrhu na povolení oddlužení, a přestože mu musely být známy závazky vůči věřitelům v zahraničí, v seznamu závazků je neuvedl. Finanzamt Chemnitz-Mitte vedl proti dlužníkovi řízení, jehož předmětem byla pohledávka za dlužníkem a shodně mu muselo být známo, že je osobním ručitelem z půjčky poskytnuté společností Sparkasse, jejíž pohledávka zanikla až delší dobu po rozhodnutí o povolení oddlužení; věřitelem dlužníka je i navrhovatel, byť se do insolvenčního řízení nepřihlásil včas. Konstatoval, že neuvedením svých věřitelů v zahraničí dlužník znemožnil postup podle § 430 InsZ, ztížil těmto věřitelům možnost včas přihlásit své pohledávky za dlužníkem a stát se účastníky insolvenčního řízení. Shrnul, že ke schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře došlo v důsledku výše uvedeného dlužníkova chování, neboť zahraniční věřitelé nemohli své pohledávky do dne konání schůze s výjimkou jednoho z věřitelů (č. 4) na schůzi hlasovat a že je nutno postupovat obdobně podle § 418 odst. 1 písm.a) InsZ. V důsledku těchto právních závěrů pak insolvenční soud se odmítl zabývat otázkou, zda činnost dlužníka byla podnikáním nebo správou jeho majetku. Předpoklady pro postup podle § 427 InsZ neshledal, neboť ke dni zahájení insolvenčního řízení měl dlužník své bydliště na území České republiky, kde byl také zaměstnán. Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, podle něhož insolvenční soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným zjištěním, z nichž vyvodil nesprávné právní závěry. Odmítl, že by podaným návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Uvedl, že poté, co se přestěhoval do České republiky, zanechal v SRN podíly ve třech společnostech, jež nevyvíjí žádnou činnost, jejich hodnota je nulová, a proto je opomněl uvést v seznamu svého majetku. Domníval se také, že pro účely insolvenčního řízení majetek v zahraničí není nutné uvádět a seznam majetku o uvedené podíly doplnil bez zbytečného odkladu poté, co byl k tomu insolvenčním soudem vyzván usnesením vydaným při přezkumném jednání 26.1.2009. Uzavřel, že neuvedením těchto obchodních podílů nelze spatřovat nepoctivý záměr a že toto opomenutí nemohlo mít význam pro rozhodnutí o povolení oddlužení. K závazku vůči Finanzamt Chemnitz-Mitte uvedl, že je přesvědčen, že nárok věřitele je podle německého práva neoprávněný a soudní řízení v SRN a České republice o určení existence této pohledávky dosud nebyla ukončena, přičemž zpochybnil, že by se jednalo o vykonatelnou pohledávku, neboť ve věci dlužníka Jense Lemmela vedené u insolvenčního soudu pod sp.zn. MSPH 91 INS 1922/2008 je s touto pohledávkou nakládáno jako nevykonatelnou a věřitel nepodal žalobu na určení její pravosti. K závazku vůči společnosti Sparkasse uvedl, že závazek převzala společnost Kemba, která jej zcela uhradila. Pohledávku navrhovatele označil za spornou, neboť ta směřuje za společností GbR, nikoliv za ním. Zopakoval, že navrhovatelova pohledávka je zajištěna zástavním právem na nemovitostech v SRN, jež vlastní společnost GbR. Upozornil na to, že o zahájení insolvenčního řízení prostřednictvím svého advokáta 14.8.2008 informoval navrhovatele, jenž toto vzal na vědomí dopisem z 29.8.2008, a tak není namístě závěr insolvenčního soudu, podle něhož svým chováním znemožnil postup podle § 430 InsZ; ohledně této pohledávky je také vedeno insolvenční řízení. K oběma závazkům uzavřel, že nelze za nepoctivý záměr označit neuvedení pohledávek věřitelů, jež neuznává pro jejich spornost a o nichž je vedeno řízení. K právnímu posouzení věci namítl, že na projednávanou věc nedopadá ustanovení § 418 InsZ, neboť obsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž lze schválené oddlužení zrušit, a nepoctivý záměr, který dovozuje insolvenční soud, mezi nimi chybí. Poukázal na to, že pod neplnění podstatné povinnosti podle schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) InsZ nelze zahrnout jiné povinnosti, než ty, jež obsahuje ustanovení § 412 odst. 1 InsZ, a že pod žádnou z nich nelze podřadit informační povinnost dlužníka o existenci jeho majetku, kterou měl jen před schválením oddlužení; závěr o nepoctivém záměru může v souladu s § 395 InsZ vést pouze k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, nikoliv k postupu podle § 418 InsZ. K právnímu zhodnocení insolvenčního soudu zdůraznil, že příslušná ustanovení InsZ vyložil nepřípustně extenzivně, napadené usnesení označil za nezákonné a zasahující do práva dlužníka na zákonný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Připustil, že pokud by byli výše uvedení věřitelé přihlášeni do insolvenčního řízení, nepochybně by nastaly důvody pro postup podle § 403 InsZ, ale za situace, kdy pohledávka navrhovatele je zajištěna a pohledávky Finanzamt Chemnitz – Mitte a Sparkasse byly popřeny, by k postupu podle tohoto ustanovení nemuselo dojít. Namítl nedostatek věcné legitimace navrhovatele, neboť přihláška jeho pohledávky byla odmítnuta jako opožděná a bude-li rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzeno odvolacím soudem, bude jeho účast v insolvenčním řízení ukončena. Poznamenal závěrem, že ostatní věřitelé s oddlužením souhlasí. Navrhovatel navrhl potvrzení napadeného usnesení s odůvodněním, podle něhož není podstatné, zda mu svědčí věcná legitimace k podání návrhu, neboť schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře lze zrušit i bez návrhu. Uvedl, že doložil proti dlužníkovi pohledávku z pěti úvěrových smluv, jež jsou podepsány nejen společností GbR, nýbrž také samotným dlužníkem a jeho společníkem Jensem Lemmelem. Zdůraznil, že je zajištěným věřitelem dlužníka, anebo tento dlužník do původního seznamu majetku vůbec neuvedl a zamlčel i podíly v dalších společnostech. Doplnil, že důvodem ke zrušení schválení oddlužení by bylo I ustanovením § 418 odst. 1 písm. c) InsZ, neboť to byl dlužník, který opomněl svůj závazek vůči němu uvést v seznamu svých závazků. K dlužníkově námitce o tom, že měl povědomí o tom, že probíhá insolvenční řízení, uvedl, že o probíhajícím insolvenčním řízení mají být zahraniční věřitelé informováni formou stanovenou zákonem, jež nepřipouští alternativu. Zástupce věřitelů namítl, že nebyly zákonné podmínky pro zrušení schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, že je v ekonomickém zájmu dlužníkových věřitelů, jejichž pohledávky byly řádně zjištěny, aby úpadek dlužníka byl nadále řešen oddlužením, jež je řádně plněno. Aplikaci ustanovení § 418 InsZ odmítl s odůvodněním, že obsahuje taxativně vyjmenované skutkové podstaty, z nichž ani jedna na projednávanou věc nedopadá. Insolvenční správce se ztotožnil ve svých závěrech se zástupcem věřitelů. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle § 395 odst. 1 písm. a) InsZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční soud tedy při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru má vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností svědčící o nepoctivém záměru. Podle § 397 odst. 1 InsZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí (§ 393 InsZ) nebo zamítnutí (§ 395 InsZ), insolvenční soud oddlužení povolí. Podle § 402 InsZ právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky (odst. 1). Svůj souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit (odst. 2). O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud (odst. 5). Podle § 405 InsZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3). Podle § 417 odst. 1 InsZ osvobození insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům. Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle § 389 InsZ, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o odmítnutí tohoto návrhu dle § 390 odst. 3 InsZ; je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení, má za následek neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 InsZ (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.7.2008 sp. zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B). Při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (obdobně je tomu i při povolování reorganizace) zákon zdůrazňuje roli soudu jako strážce společného zájmu věřitelů. Jestliže dlužník splňuje podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení, poskytne věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze–li mu přičíst nepoctivý záměr, pak soud za podmínek stanovených v § 395 až 397 InsZ oddlužení povolí. Rozhodnutí soudu přitom není závislé na případném odmítavém stanovisku jednotlivých věřitelů či skupin věřitelů. V jistém slova smyslu tedy může být oddlužení věřitelům, jak výše uvedeno, vnuceno; ti pak mají zásadní vliv jen na způsob oddlužení, samozřejmě v závislosti na majetkových poměrech dlužníka. Soud proto nesmí připustit, aby oddlužení bylo dosaženo (míněno povoleno či schváleno) v důsledku nepoctivého jednání dlužníka. Soud je tím, kdo věřitelům garantuje, že jim nebude “vnuceno“ oddlužení dlužníka, který sleduje nepoctivý záměr. Tato podmínka se prolíná zákonnou úpravou oddlužení, jak uvedeno výše, nejen ve stadiu povolování a schvalování oddlužení, ale též v průběhu plnění splátkového kalendáře a i na samotném konci procesu oddlužení, resp. až po osvobození od placení pohledávek. Ukáže-li se totiž ve smyslu ustanovení § 417 odst. 1 InsZ, že dlužník dosáhl oddlužení v důsledku nepoctivého, podvodného jednání, soud mu odejme osvobození podle § 414 a 415 InsZ. Ustanovení § 418 InsZ výslovně neupravuje, maje ji zjevně za samozřejmou, skutkovou podstatu zrušení schváleného oddlužení, jehož bylo dosaženo v důsledku nepoctivého záměru dlužníka. Za samozřejmou ji má právě proto, že ji spojuje s povinností soudu poskytnout věřitelům ochranu před nepoctivými záměry dlužníka i po schválení oddlužení. Jestliže kvalifikovaná skutková podstata nepoctivého záměru je právním důvodem pro odejmutí osvobození dlužníka ještě po třech letech od právní moci rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek, pak by bylo v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) InsZ], kdyby soud měl vyčkávat – po zjištění, že dlužník dosáhl povolení či schválení oddlužení podvodným jednáním – až na splnění celého splátkového kalendáře. Je tomu právě naopak; výhody, které dlužníku skýtá schválené oddlužení, jehož bylo dosaženo jen v důsledku podvodného jednání dlužníka, je třeba po zjištění nepoctivého záměru dlužníku odejmout za podmínek jinak stanovených v § 418 InsZ. K takovému rozhodnutí, učiněnému ve prospěch všech věřitelů, nepotřebuje insolvenční soud, jako strážce jejich společného zájmu, ani návrh některého z věřitelů. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně z hlediska právního posouzení zcela správně kvalifikoval nepoctivý záměr dlužníka jako důvod pro zrušení schváleného oddlužení. Na základě zjištění, která se přímo podávají z obsahu spisu, soud prvního stupně též správně dovodil, že právě v dané věci byl dlužníkův návrh na povolení oddlužení veden zjevně nepoctivým záměrem. V seznamu majetku a v seznamu závazků, které je dlužník povinen připojit k návrhu na povolení oddlužení, musí být uvedeny jednak náležitosti stanovené v § 104 odst. 2 a 3 InsZ, jednak zvláštní náležitosti stanovené v § 392 InsZ. V seznamu závazků je dlužník ve smyslu § 104 odst. 3 InsZ povinen uvést všechny osoby, o nichž je mu známo, že vůči němu mají nebo uplatňují pohledávky či jiná majetková práva. Totéž platí ohledně věřitelů, kteří vůči dlužníku mají či uplatňují právo na uspokojení ze zajištění. Zvláštní význam mají v seznamu závazků údaje o zahraničních věřitelích dlužníka. Pravidelně totiž soud může čerpat údaje identifikující tyto věřitele právě jen z údajů uvedených dlužníkem. Jsou–li správné a přesné, soud je může ihned využít ke splnění povinnosti stanovené v § 430 InsZ oznámit zahájení insolvenčního řízení těmto zahraničním věřitelům, tj. doručit jim vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení zvlášť (samozřejmě za předpokladu, že jde o známé věřitelů s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska). Ochrana majetkových zájmů zahraničních věřitelů dlužníka je tedy přímo závislá na řádném plnění povinností, které dlužníku ukládá zákon v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu, popřípadě návrhu na povolení reorganizace, či návrhu na povolení oddlužení. Náležitostem stanoveným v § 104 odst. 2 a 3 InsZ se dlužník ve vztahu k zahraničním věřitelům zcela vyhnul. Předestřel tak soudu, a tedy i věřitelům, pouze účelovou informaci o svých tuzemských věřitelích a zcela zamlčel existenci svého majetku a závazků v zahraničí (jmenovitě ve Spolkové republice Německo). Vytvořil tak jakési dva světy svých závazků; ten tuzemský, o němž soudu informace poskytl, a ten zahraniční, který zcela zamlčel. Je přitom lhostejno, zda další průběh insolvenčního řízení ukáže, zda pohledávka věřitele Sächsische Aufbaubank-Förderbank-Anstalt des öffentlichen Rechts, HRA 5353, sídlem Pirnaische Straße 9, 010 69 Drážďany, Spolková republika Německo, či dalších zahraničních věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky, bude skutečně zjištěna, popřípadě, zda tito věřitelé budou zajištěnými věřiteli. Dlužník má totiž povinnost v seznamu uvést ty věřitele (tedy i zahraniční), kteří vůči němu uplatňují pohledávky, popřípadě právo na uspokojení ze zajištění. Dlužníku bylo známo (ostatně na smlouvě o úvěru uzavřené s uvedeným věřitelem byl i on sám uveden jako dlužník), že tu jsou zahraniční věřitelé, kteří vůči němu uplatňují své pohledávky a právo na uspokojení ze zajištění. Přesto je v seznamech majetku a závazů zamlčel a vytvořil tak představu, či spíše iluzi, že má pouze tuzemské věřitele s omezenou výší pohledávek, která mu umožňuje vyhovět ekonomickým podmínkám pro povolení a schválení oddlužení. Jen tím, že dlužník tyto údaje záměrně neuvedl, tedy je zamlčel ve snaze podvodně se zbavit svých závazků (a další řízení ukáže, zda jde o závazky z podnikatelské činnosti dlužníka) ve vztahu k zahraničním věřitelům, mohl dosáhnout oddlužení ve vztahu k tuzemským věřitelům, které v návrhu na povolení oddlužení uvedl. Takovému podvodně dosaženému oddlužení nelze poskytnout právní ochranu, byť ve stadiu po jeho schválení, jelikož narušuje principy řešení dlužníkova úpadku vyjádřené v ustanovení § 1 písm. a) InsZ. Tím odvolací soud též zdůrazňuje, že řešení úpadku oddlužením, které zahrnuje jen některé z dlužníkových věřitelů, je vždy ze svého principu nespravedlivé, a nelze v něm proto nadále pokračovat. Soud prvního stupně proto správně schválené oddlužení zrušil, jelikož bylo dosaženo podvodným jednáním dlužníka (viz též ustanovení § 417 odst. 1 InsZ). Jelikož za dané situace nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí, než řešení dlužníkova úpadku konkursem (§ 418 odst. 1 InsZ), je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné ve všech dotčených výrocích, a odvolací soud je proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 5. srpna 2010 JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová