5 Cmo 45/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno s., IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem tituly před jménem Anonymizováno Anonymizováno, tituly za jménem, tituly za jménem sídlem adresa proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozený Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A 2. Jméno advokátky B, narozený Datum narození advokátky B bytem Adresa advokátky B zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 20 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvoláních žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 2025, č. j. 64 Cm 38/2024-111 Usnesení se potvrzuje.

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 12. 2025 přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. b) o. s. ř. do skončení řízení vedeného před soudem pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že žalobce se žalobou domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 20 000 000 Kč jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh podle § 99 insolvenčního zákona. Škoda představuje část pohledávek č. 82 a č. 85 přihlášky pohledávky evidované pod č. P16, které insolvenční správce uznal v insolvenčním řízení dlužníka právnická osoba., IČO IČO, vedeném pod sp. zn. MSPH 88 INS 5213/2023. Žalobou ze dne 5. 9. 2023 se věřitel právnická osoba., IČO IČO, v řízení vedeném pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023, které dosud nebylo pravomocně skončeno, domáhá určení, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka právnická osoba., evidované pod č. P1/1-104, P15/1-223, P16/1-85, P17/1-18 a P18/1-4 nejsou po právu. Soud nesdílel názor žalovaných o předčasnosti podané žaloby, jelikož pro uplatnění nároku na náhradu škody není nutná znalost přesné výše škody, ale postačí i výše přibližná, která je podle § 99 insolvenčního zákona vymezena výší uplatněné a zjištěné pohledávky. Poškozený tak již po podání insolvenčního návrhu může podat žalobu na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona, přičemž soud podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řízení o této žalobě přeruší a po skončení insolvenčního řízení nic nebrání poškozenému vzít žalobu zpět v rozsahu, v němž byla jeho pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2607/21 ze dne 5. 6. 2022). Okamžikem vzniku škody je zahájení insolvenčního řízení, nikoli až okamžik zjištění pohledávky. S ohledem na tyto závěry soud přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného před soudem pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023.

2. Žalovaní podali proti usnesení včas odvolání totožného znění a navrhli napadené usnesení změnit tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolání odůvodnili tak, že i s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu je třeba pro uplatnění nároku na náhradu škody znalost o přibližné výši škody, která je v § 99 insolvenčního zákona vymezena výší uplatněné a zjištěné pohledávky. Není správný výklad, že žalobu lze podat kdykoli po doručení insolvenčního návrhu příslušnému soudu. Přibližná výše pohledávky je známa teprve zjištěním pohledávky a tímto okamžikem je známa aspoň první hodnota, která při následném porovnání (rozdílu) oproti částce uspokojení v insolvenci vede ke stanovení konkrétní výše škody. Žaloba podaná před zjištěním pohledávky je předčasná. Současně lze již nyní posoudit otázku předpokladů škody v podobě vzniku škody, porušení povinnosti podat insolvenční návrh včas a příčinnou souvislost a rozhodnout ve věci mezitímním rozsudkem. K absenci příčinné souvislosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze v bodech 52 až 55 usnesení č. j. 2 VSPH 320/2024-B-195 ze dne 22. 3. 2024, kterým změnil usnesení soudu prvního stupně a zamítl návrh na vydání předběžného opatření.

3. Žalobce ve vyjádření k odvoláním žalovaných uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že ke vzniku škody na straně věřitele dochází okamžikem samotného podání insolvenčního návrhu, přičemž tímto okamžikem počíná běžet objektivní promlčecí lhůta v souladu s § 636 odst. 1 občanského zákoníku. Současně je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dostatečná znalost toliko orientační výše vzniklé škody. Žalovaní toliko účelově namítají předčasnost podané žaloby, když veškeré pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka byly účelově popřeny společností právnická osoba. (řízení je vedeno pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023). Společnost právnická osoba. je postupníkem vnitroskupinových (koncernových) pohledávek za dlužníkem, jehož byli žalovaní jednateli. Tyto pohledávky byly na společnost právnická osoba. postoupeny ze strany společností, které tvoří s dlužníkem koncern Anonymizováno. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není znalost přesné výše škody relevantní. Výše škody je přitom limitována do insolvenčního řízení přihlášenou a později zjištěnou pohledávkou. Do doby zjištění pohledávky tak nezbývá než řízení přerušit. Nelze akceptovat názor žalovaných, že subjektivní promlčecí lhůta počne běžet teprve okamžikem zjištění pohledávky, a to s ohledem na riziko uplynutí objektivní promlčecí lhůty. Viz závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2607/21 ze dne 15. 6. 2022, podle kterého lze žalobu o náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona podat již po podání insolvenčního návrhu, přičemž soud řízení o žalobě na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona přeruší podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a po skončení insolvenčního řízení může poškozený vzít žalobu zpět v rozsahu, v němž byla jeho pohledávka v insolvenčním řízení uspokojena. K podobnému závěru o možnosti řízení přerušit dospěl Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2570/20 ze dne 6. 10. 2020.

4. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných nejsou důvodná.

5. Podle § 99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „insolvenční zákon“): „Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.“ Podle odst. 2: „Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.“ 6. Podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.: „Soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.“ 7. Závisí-li rozhodnutí na řešení předběžné otázky, je soud povinen řízení přerušit, jestliže jde o takovou otázku, kterou nesmí sám v rámci tohoto řízení řešit. Jedná se zejména o otázku, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo je spáchal, jakož i o otázky osobního stavu.

8. V podání ze dne 20. 12. 2024 na č. l. 65 a násl spisu žalobce navrhl přerušit řízení s ohledem na incidenční spor vedený před soudem pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023 do doby pravomocného zjištění popřených pohledávek žalobce. Oba žalovaní ve vyjádřeních ze dne 10. 2. 2025 na č. l 74 a násl. spisu k návrhu na přerušení řízení vyslovili nesouhlas s navrženým přerušením řízení a navrhovali žalobu zamítnout pro předčasnost či pro absenci některého z předpokladů pro vznik škody. Žalobce replikoval podáním ze dne 22. 7. 2025. Odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2607/21 ze dne 15. 6. 2022 o nemožnosti připustit názor, že promlčecí doba začíná běžet až právní mocí rozhodnutí o schválení závěrečné zprávy či rozvrhovým usnesením, kdy nárok podle § 99 insolvenčního zákona lze uplatnit již na počátku insolvenčního řízení a soud jej nemůže zamítnout pro předčasnost. Žalovaní reagovali podáními ze dne 10. 9. 2025 na č. l. 97 a násl. spisu a setrvali na svém stanovisku s tím, že dokud není pohledávka zjištěna, není známa ani přibližná výše škody a nemůže začít plynout ani subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva. Dnem podání insolvenčního návrhu počíná plynout objektivní promlčecí doba. Žalobce replikoval podáním ze dne 14. 11. 2025 na č. l. 109 a násl. spisu a setrval na názoru o nutnosti řízení přerušit (do doby skončení insolvenčního řízení).

9. Napadeným rozhodnutím soud řízení o náhradě škody podle § 99 insolvenčního zákona přerušil s ohledem na incidenční spor vedený mezi žalobcem a společností právnická osoba., která coby insolvenční věřitel popřela celkem 434 dílčích pohledávek žalobce o celkové výši 2 365 322 432,78 Kč, podaných prostřednictvím pěti přihlášek pohledávek evidovaných pod č. P1, P15, P16, P17 a P18. Z obsahu insolvenčního rejstříku odvolací soud ověřil, že incidenční spor je veden před soudem pod sp. zn. 211 ICm 2435/2023 a o věci není dosud rozhodnuto.

10. Pravomocné rozhodnutí o popěrné žalobě insolvenčního věřitele právnická osoba. je předpokladem pro závěr o (ne)existenci pohledávky žalobce za dlužníkem, a tudíž i předpokladem pro rozhodnutí o žalobě na náhradu škody podle § 99 insolvenčního zákona.

11. Odvolací soud se ztotožnil se závěry žalobce v jeho vyjádření k odvoláním žalovaných, který správně odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2607/21 ze dne 15. 6. 2022, ve kterém Ústavní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, bod 29., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1765/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3473/2019, bod 17., a dále konstatoval, že „Poškozený tak může již po podání insolvenčního návrhu podat žalobu na náhradu škody dle § 99 insolvenčního zákona, čímž dojde k jejímu stavění, soud řízení o této žalobě přeruší dle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a po skončení insolvenčního řízení nic nebrání poškozenému vzít žalobu zpět v rozsahu, v němž byla jeho pohledávka uspokojena v insolvenčním řízení.“ 12. Na shora uvedené úvaze Ústavního soudu o možnosti podat žalobu na náhradu škody a řízení o ní přerušit nemá odvolací soud důvodu ničeho měnit. Dokud nebude pravomocně rozhodnuto ve věci popěrné žaloby o pravosti pohledávek žalobce, nelze vydat ani mezitímní rozhodnutí ve věci náhrady škody.

13. Odvolací soud neshledal důvody pro zrušení ani změnu napadeného usnesení, proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

14. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. bude rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí soudu, jímž pravomocně skončí řízení o podané žalobě. Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.