5 Cmo 63/2024

Plný text

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně. v likvidaci, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A, Anonymizováno sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 9 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvoláních žalobce a žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2024, č. j. 74 Cm 154/2020-132

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 9 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 16. 5. 2018 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 269 830 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dále rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 54 000 Kč žalobci (výrok III.). Ve výroku I. usnesení soud prvního stupně vyjádřil, že řízení o žalobě zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť žalobce ji vzal v celém rozsahu zpět. Pokud jde o výrok II., v něm je vyjádřeno, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobcem, tedy zaviněním žalobce, kdy žalovanému přináleží náhrada nákladů řízení z tarifní hodnoty 9 000 000 Kč za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (příprava a převzetí právního zastoupení, písemná vyjádření ve věci samé z 21. 1. 2021, 11. 3. 2021, 31. 3. 2021 a 5. 9. 2023), 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21% náhrady za daň z přidané hodnoty. Ohledně vrácení soudního poplatku ve výši 54 000 Kč soud prvního stupně ve výroku III. usnesení odkázal na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Jiné odůvodnění usnesení neobsahuje (§ 169 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce i žalovaný podali proti výroku II. usnesení včasná odvolání, ve kterých shodně prohlásili, že mezi nimi došlo dne 19. 3. 2024 k uzavření dohody o narovnání, jejímž výsledkem bylo zpětvzetí žaloby žalobcem. Uvedli, že dle dohody o narovnání mělo dojít rovněž ke vzdání se práva na náhradu nákladů řízení ze strany žalovaného, k čemuž však nedopatřením nedošlo. Výrok II. usnesení o nákladech řízení tak neodpovídá hmotněprávní dohodě mezi účastníky. Z toho důvodu žalobce i žalovaný navrhli, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, tedy aby tímto způsobem byl výrok II. usnesení soudu prvního stupně změněn. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku II. o nákladech řízení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání podaných odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že se jedná o odvolání důvodná. Podle ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zavinění se přitom posuzuje výlučně z hlediska procesního. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný. V daném případě byla důvodem zpětvzetí žaloby dohoda o narovnání mezi účastníky řízení, jak bylo uvedeno žalobcem již ve zpětvzetí žaloby ze dne 20. 3. 2024 a jak následně bylo stvrzeno žalovaným v jím podaném odvolání. Procesní zavinění na zastavení řízení tak nelze přičítat výlučně žalobci, stejně jako ho nelze přičítat výlučně žalovanému, neboť dohoda mezi nimi uzavřená má svůj základ v chování obou účastníků. Aplikace ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. je proto vyloučena, v důsledku čehož mělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Pokud soud prvního stupně měl pochybnosti ohledně tvrzení žalobce o uzavření dohody o narovnání s ohledem na její nepředložení žalobcem spolu se zpětvzetím žaloby, bylo na něm, aby žalobce vyzval k jejímu doložení, případně aby u žalovaného ověřil, zda tvrzený důvod zpětvzetí žaloby se zakládá na pravdě. Takto však postupováno nebylo, v důsledku čehož nelze rozhodnutí o nákladech řízení považovat za správné. Z vyložených důvodů odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením§ 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. S podanými odvoláními byli úspěšní oba účastníci, když tito sledovali shodný cíl v podobě změny výroku II. usnesení soudu prvního stupně tak, že žádnému z nich nebude právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. V poměrech projednávané věci je proto naplněn důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. pro nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z jeho účastníků. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.