5 Cmo 78/2026

Plný text

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Evy Hodanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované B 2. Jméno žalované B, narozený rodné přijmení Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvoláních žalobkyně a žalovaného 2. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2026, č. j. 47 Cm 15/2025-75, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2026, č. j. 47 Cm 15/2025-79 I. Usnesení soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, se ve výroku III. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení žalovanému 2. byla žalobkyně zavázána, činí částku 12 890 Kč. V ostatním se výrok III. usnesení soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, potvrzuje. II. Žalobkyně a žalovaný 2. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil ve vztahu k žalovanému 2. směnečný platební rozkaz ze dne 29. 5. 2025, č. j. 47 Cm 15/2025-24 (výrok I.) a směnečný platební rozkaz ze dne 19. 6. 2025, č. j. 47 Cm 28/2025-20 (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů řízení ve výši 22 334,10 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). V odůvodnění usnesení uvedl, že usnesením ze dne 4. 11. 2025 spojil ke společnému řízení věci vedené u něj pod sp. zn. 47 Cm 15/2025 a sp. zn. 47 Cm 28/2025 s tím, že řízení nadále bude vedeno pod sp. zn. 47 Cm 15/2025. Podáním ze dne 18. 3. 2026 vzala žalobkyně žalobu vůči žalovanému 2. zpět s ohledem na kategorický závěr o nepravosti podpisu žalovaného 2. na směnkách, z nichž právo bylo v soudním řízení proti němu uplatněno. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. bylo proto ve vztahu k žalovanému 2. rozhodnuto o zrušení směnečných platebních rozkazů ve věci vydaných a o zastavení řízení ve vztahu k tomuto žalovanému. K nákladům řízení soud prvního stupně konstatoval, že o nich rozhodl podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení. Náklady žalovaného 2. sestávají podle soudu prvního stupně z nákladů nezastoupeného účastníka v částce 300 Kč za 2 úkony (podané námitky v obou spisech) podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Dále náklady žalovaného 2. spočívají v odměně advokáta a v náhradě jeho hotových výdajů. Advokát žalovaného 2. učinil v řízení 1 a půl úkonu právní služby – převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a vyjádření nikoli ve věci samé ze dne 13. 3. 2026 (§ 11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 téže vyhlášky). Co se týče nahlížení do spisu dne 9. 3. 2026, toto je podřazeno pod úkon převzetí a příprava věci. Mimosmluvní odměna tak činí 1,5 x 11 540 Kč, paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 2 x 450 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty činí 3 824,10 Kč. Na náhradě nákladů řízení je proto žalobkyně povinna žalovanému 2. zaplatit celkem částku 22 334,10 Kč.

2. Výrokem II. usnesení ze dne 1. 4. 2026, č. j. 47 Cm 15/2025-79, soud prvního stupně opravil záhlaví usnesení shora uvedeného postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř., co se týče označení zástupce žalobkyně, a to tak, že správně má být jako její zástupce uveden Jméno advokáta A, advokát.

3. Žalovaný 2. podal proti výroku III. včasné odvolání, ve kterém vyjádřil nesouhlas s hodnocením otázky náhrady nákladů řízení a navrhl zrušení usnesení v tomto výroku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný 2. poukázal na další řízení vedená u soudu prvního stupně s tím, že tato jsou vedena se stejným skutkovým základem a totožným právním hodnocením. V případě řízení vedeného pod sp. zn. 53 Cm 42/2025 bylo jako v první (skutkově a právně totožné) věci rozhodnuto o nákladech řízení žalovaného 2., přičemž odměna advokáta byla přiznána v rozsahu 2 a půl úkonu právní služby, 3 paušálních náhrad hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty. V této souvislosti žalovaný 2. připomněl zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí zakotvenou v ustanovení § 13 o. z. a konstantně judikovanou mimo jiné Ústavním soudem.

4. Usnesení v jeho výroku III. napadla včasným odvoláním rovněž žalobkyně. Uvedla, že směnka byla vystavena jako zajišťovací k úhradě zápůjčky poskytnuté žalobkyní žalované 1., za kterou jednala její jednatelka Anonymizováno Anonymizováno, přičemž do jednání zasahovala i její matka Anonymizováno Anonymizováno. Žalovaný 2., který je partnerem Anonymizováno Anonymizováno, měl vystupovat jako avalista a při osobním jednání souhlas s avalováním směnek potvrdil. Směnky byly žalobkyni předávány již podepsané a podpisy na nich působily jako pravé, takže žalobkyně neměla důvod o nich pochybovat. Zápůjčka však nebyla vrácena a následně bylo zahájeno trestní řízení proti Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno pro podezření z podvodu. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení směnečné pohledávky soudní cestou, přičemž vycházela z dostupných podkladů a z domnělé pravosti podpisů. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek, který prokázal, že podpis žalovaného 2. na směnce není pravý, a proto vzala žalobkyně žalobu zpět. Žalovaný 2. byl po většinu řízení bez právního zastoupení a advokáta si zvolil až poté, co byl výsledek znaleckého posudku znám. Tento advokát přitom zastupoval i obžalované v trestním řízení. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s přiznáním náhrady nákladů žalovanému 2., a to z důvodu, že náklady řízení nezavinila, neboť jednala v dobré víře na základě věrohodných podkladů a souhlasu žalovaného 2. s avalováním směnek. Uvedla, že příčinou sporu je protiprávní jednání partnerky žalovaného 2. a její matky, nikoli postup žalobkyně. Poukázala rovněž na to, že žalovaný 2. v obdobných řízeních opakovaně namítal nepravost podpisu, přičemž v jiném řízení byl jeho podpis shledán pravým, což podle žalobkyně oslabuje jeho obranu. Zdůraznila dále, že žalobu vzala zpět bezprostředně po zjištění výsledku znaleckého posudku a na základě výzvy soudu. Právní zastoupení žalovaného 2. podle ní nemělo na zpětvzetí žaloby vliv, neboť jeho advokát vstoupil do řízení až v okamžiku, kdy byl výsledek již zřejmý, a jeho podání nepřinesla novou argumentaci. Náklady žalovaného 2. byly proto vynaloženy neúčelně. Jak žalobkyně dále uvedla, v posuzované věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť žalobkyně byla poškozena podvodným jednáním třetích osob. Žalobkyně poukázala též na souvislost s trestním řízením a na časovou koordinaci zastoupení žalovaného 2. a obžalovaných stejným advokátem. Odmítla argument žalovaného 2. o předvídatelnosti rozhodování soudů, když v jiném řízení byla pravost jeho podpisu potvrzena. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla změnu výroku III. usnesení soudu prvního stupně tak, že žádnému z účastníků nebude náhrada nákladů řízení přiznána.

5. Žalovaný 2. ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že trestní řízení vedené proti jiným osobám není pro posouzení věci relevantní, neboť se na jeho osobu nevztahuje a nelze z něj dovozovat jeho povinnosti. Namítl, že před podáním žaloby nebyl žalobkyní vyzván k plnění, a pokud by vyzván byl, mohl by včas uplatnit námitku nepravosti podpisu. Podle žalovaného 2. postupovala žalobkyně nedbale, když si před podáním žaloby neověřila skutkové okolnosti. Žalovaný 2. zdůraznil, že znalecký posudek jednoznačně potvrdil nepravost jeho podpisu, což vedlo ke zpětvzetí žaloby. Argumentace žalobkyně o dobré víře a absenci pochybností o podpisu žalovaného 2. není opodstatněná. Skutečnost, že žalobkyně neprovedla předběžné ověření ani žalovaného 2. nevyzvala k plnění, jde podle něj k její tíži. K námitce týkající se načasování právního zastoupení žalovaný 2. uvedl, že je na každém účastníkovi, kdy se nechá zastoupit advokátem, přičemž tato volba není právně omezena. Náklady právního zastoupení byly podle žalovaného 2. vynaloženy účelně, neboť vznikly v důsledku žaloby podané proti jeho osobě. Žalovaný 2. odmítl význam souběžného zastupování jeho osoby a obžalovaných v trestním řízení jedním advokátem, neboť to nemění závěr o nepravosti podpisu ani o vzniku nákladů. Podle žalovaného 2. žalobkyně svým postupem náklady způsobila a nyní jejich přiznání neoprávněně zpochybňuje.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, ve znění jeho opravného usnesení, v odvoláními dotčeném výroku III., a to včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by k projednání podaných odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalovaného 2. a o částečné důvodnosti odvolání žalobkyně.

7. Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2, první věta o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

8. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

9. Z obsahu spisu se podává, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 Cm 28/2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a odměnou proti žalovanému 2. jako proti rukojmímu na směnce, která byla podle tvrzení v žalobě vystavena žalovanou 1. v Praze dne 5. 5. 2022 na částku 4 500 000 Kč se splatností dne 26. 5. 2022. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 Cm 15/2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a odměnou proti žalovanému 2. rovněž jako proti rukojmímu, a to na směnce podle žalobních tvrzení vystavené žalovanou 1. v Praze dne 31. 3. 2022 na částku 5 200 000 Kč se splatností dne 3. 5. 2022. Po spojení obou věcí ke společnému řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2025, č. j. 47 Cm 15/2025-38, je řízení nadále vedeno pod sp. zn. 47 Cm 15/2025.

10. Podáním ze dne 10. 3. 2026 vzala žalobkyně žalobu zpět s odůvodněním, že tak činí s ohledem na záporný kategorický závěr znalce o pravosti podpisu žalovaného 2. „na směnce“. Zpětvzetí žaloby tak nebylo vyvoláno chováním žalovaného 2., když ten plnění na směnky žalobkyni neposkytl ani jinak nezpůsobil zánik tvrzených směnečných závazků. Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud konstatuje, že ve vztahu k žalovanému 2. je odůvodněna aplikace ustanovení § 146 odst. 2, první věta o. s. ř., neboť žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno.

11. K výhradě žalobkyně v podaném odvolání, že nemohla vědět o nepravosti podpisu žalovaného 2. na směnce, odvolací soud uvádí, že při rozhodování o nákladech řízení v případě zastavení řízení je rozhodující zásada procesního zavinění, v důsledku čehož okolnost, že žalobkyně případně nemohla subjektivně rozpoznat nedůvodnost svého nároku z důvodů jí v odvolání popsaných, sama o sobě nezakládá důvod pro odchylné rozhodnutí o nákladech řízení.

12. Žalobkyně dála namítla, že vzniklou situaci zavinila partnerka žalovaného 2., která měla směnku opatřit podpisem žalovaného 2., aniž k tomu byla oprávněna. Ani tato skutečnost nemůže mít na rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. vliv, neboť náhrada nákladů se řídí výlučně vztahem mezi účastníky řízení a jejich procesním postavením. Případné zavinění třetí osoby na zastavení řízení je tak z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení právně irelevantní.

13. V projednávané věci není proto pochyb o tom, že z pohledu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. nese procesní odpovědnost za zahájení řízení i za jeho následné zastavení žalobkyně, v důsledku čehož právo na náhradu nákladů řízení svědčí žalovanému 2., jemuž nelze přičítat zavinění na zastavení řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5515/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016).

14. Pokud jde o ustanovení § 150 o. s. ř., kterého se žalobkyně v podaném odvolání dovolává, toto představuje výjimku z obecné úpravy náhrady nákladů řízení, což znamená, že ho lze aplikovat pouze ve zcela mimořádných případech. Samotná okolnost, že žalobkyně případně nevěděla či nemohla vědět o nepravosti podpisu žalovaného 2. na směnce, z níž právo v soudním řízení proti němu uplatnila, takovým důvodem bez dalších výjimečných okolností není. V dané věci přitom nebyly zjištěny, resp. ze spisu se nepodávají, žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o nepřiměřené tvrdosti dopadu rozhodnutí o nákladech řízení do sféry žalobkyně či o nespravedlnosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v její neprospěch. Důvod hodný zvláštního zřetele z hlediska ustanovení § 150 o. s. ř. nelze spatřovat ani v žalobkyní tvrzeném zavinění třetí osoby na vzniklém procesním stavu, neboť se nejedná o okolnost, která by činila uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanému 2. nespravedlivým, a to z toho důvodu, že žalovaný 2. se na vzniku sporu nepodílel a ani nebylo prokázáno, že by svým jednáním vznik nákladů řízení vyvolal či k jejich vzniku nějakým způsobem přispěl.

15. Nemůže přitom obstát ani výhrada žalobkyně, že žalovaný 2. udělil plnou moc advokátovi až poté, kdy byl již znám závěr vypracovaného znaleckého posudku, a z toho žalobkyní dovozovaná neúčelnost nákladů s tímto zastoupením žalovanému 2. vzniklých. Obecně platí, že účastník řízení je oprávněn dát se zastoupit advokátem v jakékoli fázi řízení, a to bez ohledu na jeho dosavadní průběh či výsledky dokazování. Nelze totiž po něm spravedlivě požadovat, aby bez právní pomoci nesl procesní rizika spojená s dalším průběhem řízení, a to i v situaci, kdy se uplatněný nárok může s ohledem na provedené důkazy jevit jako nedůvodný. Zastoupení žalovaného 2. advokátem je proto třeba považovat za účelné bez ohledu na to, v jaké fázi řízení k němu došlo a že krátce poté byla žaloba vzata zpět.

16. Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud žalobkyni s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2, první věta o. s. ř. zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil. Podle obsahu spisu je třeba za tyto náklady považovat mimosmluvní odměnu za zastupování žalovaného 2. advokátem v rozsahu odpovídajícím mimosmluvní odměně za 1 úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení) ve výši 11 540 Kč podle ustanovení § 7 bod 6. a § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 1 paušální náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a dále ve 2 paušálních náhradách po 450 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., s přihlédnutím k závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (námitky žalovaného 2. podané před spojením věcí v době, kdy nebyl zastoupen advokátem). Celková výše žalovaným 2. účelně vynaložených nákladů tak činí částku 12 890 Kč.

17. Třebaže žalovaný 2. v podaném odvolání výslovně nespecifikoval, které úkony právní služby soud prvního stupně při určení výše náhrady nákladů řízení podle něj opomenul, lze z odkazu na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 42/2025 dovodit, že se jedná o úkon nahlížení do spisu dne 9. 3. 2026 a o vyjádření žalovaného 2. ze dne 13. 3. 2026. Za obdobné úkony byla totiž žalovanému 2. odměna za jeho zastupování advokátem ve zmiňovaném řízení přiznána, a to včetně paušálních náhrad hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty. Jak žalovaný 2. v podaném odvolání uvedl, uvedené řízení je skutkově a právně obdobné s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 15/2025 a účastníci obou řízení jsou totožní.

18. K odměně za úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu dne 9. 3. 2026 odvolací soud uvádí, že podle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je samostatným úkonem právní služby převzetí a příprava zastoupení, jehož obsahem je zejména prvotní seznámení se s věcí, a to včetně studia spisu a podkladů, jež jsou potřebné pro poskytnutí právní služby. Nahlížení do spisu po udělení plné moci nelze proto považovat za samostatný úkon právní služby, neboť je již zahrnuto v odměně za převzetí a přípravu zastoupení. Jiná situace by nastala, pokud by šlo o opakované nahlížení do spisu, jehož potřeba by vyvstala například v důsledku podstatných změn v obsahu spisu (důkazy nově navržené a do spisu založené protistranou či nově formulovaná obrana protistrany). Ničeho takového v dané věci nenastalo, a proto mimosmluvní odměna za nahlížení do spisu dne 9. 3. 2026 žalovanému 2. nenáleží.

19. Co se týče vyjádření žalovaného 2. ze dne 13. 3. 2026, v něm žalovaný 2. zopakoval již dříve uplatněnou námitku nepravosti svého podpisu na směnce, přičemž odkázal na závěry znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že uvedené podání neobsahuje žádná nová skutková tvrzení ani novou právní argumentaci, nelze na něj pohlížet jako na procesní úkon, kterým by obrana žalovaného 2. proti žalobou uplatněnému nároku byla rozšířena či jiným způsobem kvalitativně prohloubena. Jedná se tak pouze o sdělení, které nesplňuje znaky podání ve věci samé či jiného samostatného úkonu právní služby podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ani za tento úkon proto žalovanému 2. mimosmluvní odměna nepřísluší.

20. Pokud jde o náhradu za daň z přidané hodnoty, tuto lze advokátovi přiznat jen v případě, že je prokázáno, že advokát je jejím plátcem. Za situace, kdy zástupce žalovaného 2., který je advokátem, tuto skutečnost nedoložil, a kdy ani nahlédnutím do registru plátců daně z přidané hodnoty nebylo zjištěno, že by byl jejím plátcem, nebylo namístě mu její náhradu přiznat.

21. S odkazem na výše uvedené neshledal odvolací soud v nyní posuzované věci předpoklady pro přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 2. v rozsahu mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za další 2 úkony právní služby (nahlížení do spisu dne 9. 3. 2026 a vyjádření ze dne 13. 3. 2026), náhrady hotových výdajů k těmto úkonům podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a náhrady za daň z přidané hodnoty.

22. Odlišný závěr přijatý v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 42/2025, pakliže v něm skutečně šlo o obdobnou situaci, co se vykonaných úkonů právní služby týče, odvolací soud nesdílí, přičemž zcela odkazuje na argumentaci výše uvedenou.

23. Z vyložených důvodů odvolací soud odvoláními dotčený výrok III. napadeného usnesení změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení žalovanému 2. byla žalobkyně zavázána, činí částku 12 890 Kč. V ostatním byl výrok III. usnesení potvrzen.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., co se týče odvolání žalovaného 2., a ustanovením § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., co se týče odvolání žalobkyně. Žalovaný 2. nebyl se svým odvoláním úspěšný a byl by proto povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobkyně žádné takové náklady v souvislosti s odvoláním žalovaného 2. nevynaložila. V případě odvolání podaného žalobkyní byl úspěch žalobkyně zhruba poloviční, když místo soudem prvního stupně uložené povinnosti zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů řízení ve výši 22 334,10 Kč, jí tato povinnost byla uložena ve výši 12 890 Kč. Odvolací soud proto výrokem II. tohoto usnesení rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 2. vůči sobě navzájem nemají na náhradu nákladů odvolacího řízení právo. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.