55/2010

Plný text

MSPH 77 INS 2492/2009 1 VSPH 55/2010-B-97 U s n e s e n í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka VITKA TEXTILES, a.s., sídlem Praha 2, Na Folimance 2122/13, o odvolání Karla Faltyse, bytem Vysoké Mýto, Tisová 49, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-50 ze dne 30. listopadu 2009, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-50 ze dne 30. listopadu 2009 se mění tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření, dle něhož mělo být uloženo členu představenstva dlužníka Františku Olbertovi, bytem Brněnec 84, aby složil do soudní úschovy částku 110.000 Kč ke krytí podstatné části škody věřitele Karla Faltyse, zamítá. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl návrh odvolatele na nařízení předběžného opatření ze dne 25.11.2009. V odůvodnění usnesení zejména uvedl, že se odvolatel domáhal nařízení předběžného opatření podle § 100 insolvenčního zákona (dále jen IZ) z důvodu vysoké pravděpodobnosti, že mu dlužník způsobil škodu porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh podle § 98 IZ, a požadoval, aby jedinému členovi představenstva dlužníka byla uložena povinnost složit do soudní úschovy částku 110.000 Kč, jež by měla sloužit k náhradě předpokládané škody. Odvolatel uvedl, že je věřitelem dlužníka se zjištěnou pohledávkou ve výši 212.669 Kč, že z obsahu insolvenčního spisu je již nyní zřejmé, že pohledávky přihlášených věřitelů budou uspokojeny nejvýše z 50 %, což v jeho případě činí maximálně 106.334,50 Kč, a že jediný akcionář dlužníka konstatoval, že v případě konkursu nelze předpokládat ani minimální uspokojení přihlášených věřitelů. Z toho odvolatel dovozoval, že statutárnímu orgánu dlužníka musela být jeho úpadková situace známa a že včas nepodal insolvenční návrh. Závěrem odvolatel uvedl, že dne 11.11.2009 složil jistotu ve výši 10.000 Kč. Soud I. stupně zjistil, že obsahově stejný návrh na nařízení předběžného opatření podal odvolatel již dne 19.10.2009 (B-25), že jeho dřívější návrh byl odmítnut usnesením ze dne 22.10.2009 (B-31), jež nabylo právní moci dne 14.11.2009, pro nesložení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, jež by vznikla předběžným opatřením, že dne 12.11.2009 složil odvolatel jistotu ve výši 10.000 Kč a že usnesením ze dne 19.11.2009 (B-45) bylo rozhodnuto o jejím vrácení odvolateli s tím, že insolvenční řízení je řízením týkající se obchodní věci a měla být složena jistota ve výši 50.000 Kč a nikoliv jen ve výši 10.000 Kč. Ke dni doručení (26.11.2009) druhého návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 25.11.2009 (B-46) tak činila výše složené jistoty jen 10.000 Kč, což soud I. stupně nepovažoval za dostatečné. Proto postupoval dle § 75b odst. 2 o.s.ř. a návrh odvolatele odmítl s tím, že po právní moci ze dne 19.11.2009 (B-45), jímž odvolateli vrátil dříve složenou jistotu, již o ní nebude znovu rozhodovat. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se odvolatel včas odvolal (B-66) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně s tím, že jistota byla složena ve správné výši. Soudu I. stupně vytýkal, že v napadeném usnesení neuvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že insolvenční řízení je obchodní věcí a poukazoval na znění § 9 odst. 3 o.s.ř., v němž není insolvenční řízení uvedeno, a na § 9 odst. 4 o.s.ř., v němž naopak uvedeno je jako zvláštní typ soudního řízení. Dle odvolatele se návrh na nařízení předběžného opatření primárně ani netýká insolvenčního řízení, ale týká se civilního nároku na náhradu škody s tím, že vztah odpovědnosti za škodu mezi insolvenčním věřitelem a povinnou osobou (členem představenstva dlužníka) není vztahem mezi podnikateli ani obchodně-závazkovým vztahem (§ 261 OBCHZ), ale občanskoprávní věcí. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům : Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Protože IZ neupravuje jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je v takovém případě třeba v insolvenčním řízení přiměřeně použít ustanovení § 75b odst. 1 o.s.ř., dle něhož je navrhovatel povinen ji složit nejpozději ve stejný den, kdy podal u soudu návrh na nařízení předběžného opatření, ve výši 10.000 Kč a v obchodních věcech ve výši 50.000 Kč s tím, že podalo-li návrh na předběžné opatření více navrhovatelů, jsou povinni jistotu složit společně a nerozdílně. Podle § 75b odst. 2 o.s.ř. nebude-li jistota podle odstavce 1 složena, předseda senátu návrh na předběžné opatření odmítne. Pokud jde o povahu předběžného opatření podle § 100 IZ, v němž jde o náhradu škody nebo jiné újmy vzniklé věřiteli porušením povinnosti dlužníka, resp. jeho zákonných zástupců, statutárního orgánu nebo likvidátora, podle § 98 IZ podat insolvenční návrh, zastává odvolací soud názor, že nejde o obchodní věc, a proto postačuje složení jistoty ve výši 10.000 Kč. Tento závěr lze dovodit jednak z toho, že náhrada škody nebo jiné újmy vzniklé porušením insolvenčního zákona je nárokem občanskoprávním, neboť v ní jde o porušení právní povinnosti (§ 420 a násl. OBČZ a § 99 odst. 3 IZ), a nikoliv nárokem obchodněprávním, v němž by muselo jít o porušení povinnosti ze závazkového vztahu (§ 373 a násl. OBCHZ), s čímž koresponduje též procesní hledisko, neboť insolvenční soud není (obchodním) soudem ve smyslu § 9 odst. 3 o.s.ř., dle něhož rozhodují krajské soudy v obchodních věcech jako soudy prvního stupně taxativně uvedené věci, ale je dle § 9 odst. 4 o.s.ř. (civilním) soudem, jenž rozhoduje jako soud prvního stupně v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech. Uvedený názor se prosadí bez ohledu na to, že dlužník je podnikatelem a povinnost podat jeho jménem insolvenční návrh stíhá jeho zákonné zástupce, statutární orgán nebo likvidátora, neboť jde o osobní odpovědnost uvedených osob. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že dne 12.11.2009 složil odvolatel jistotu ve výši 10.000 Kč (B-42), že dne 26.11.2009 podal návrh na nařízení předběžného opatření ze dne 25.11.2009 (B-46) a že usnesení soudu I. stupně ze dne 19.11.2009, jímž měla být odvolateli vrácena složená jistota po právní moci usnesení (B-45), bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.2010 (B-80) s tím, že je zřejmé, že jistota byla složena k návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 25.11.2009. Ze shora popsané platné právní úpravy a ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že odvolatel složil včas a ve správné výši jistotu k navrhovanému předběžnému opatření. Za této situace soud I. stupně pochybil, když návrh odvolatele odmítl z důvodu nedostatečné výše jistoty. Podle § 100 odst. 1 IZ je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda nebo jiná újma porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit. Podle § 100 odst. 2 IZ určí insolvenční soud výši částky, která má být složena, tak, aby kryla podstatnou část předpokládané škody nebo jiné újmy. Při nařízení předběžného opatření uloží insolvenční soud navrhovateli, aby ve lhůtě, kterou mu určí a která nesmí skončit dříve, než skončí insolvenční řízení, podal u příslušného soudu žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy; řízení o této žalobě není incidenčním sporem. Podle § 100 odst. 3 IZ se v rozsahu, ve kterém soud vyhověl žalobě o náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 2, jeho rozhodnutí považuje za rozhodnutí o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy žalobci. Návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 100 IZ lze dle názoru odvolacího soudu vyhovět toliko v případech zcela zjevného selhání povinných osob (o němž nelze mít vzhledem k okolnostem případu zásadních pochyb, bez toho, že by soud znal dopředu jejich stanoviska) a za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tedy v dosavadním průběhu insolvenčního řízení musí již být dostatečně zřejmé, že potřebné skutečnosti je možné osvědčit pouze listinami, přičemž lze důvodně očekávat, že k vyvrácení či zpochybnění tvrzení navrhovatele nebudou vznášeny takové věcně opodstatněné důkazní návrhy (výslechem účastníků či svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.), jejichž provedením by insolvenční soud fakticky nahrazoval sporné řízení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009, sp. zn. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B). Z povahy předběžného opatření podle § 100 IZ, jež sleduje toliko zajištění výkonu soudního rozhodnutí posléze vydaného (§ 100 odst. 3 IZ), a z jeho zařazení v systematice insolvenčního zákona dovozuje odvolací soud, že je lze vydat jen v rámci insolvenčního řízení, tj. zásadně jen v té jeho fázi od zahájení insolvenčního řízení (§ 97 IZ) do rozhodnutí o úpadku dlužníka (§ 136 IZ); v pozdějších fázích insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) pozbývá jakýkoliv smysl, neboť insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného (okresního) soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř. Z návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 25.11.2009 (B-46) je zřejmé jen to, jaká je výše zjištěné pohledávky odvolatele (212.669 Kč) a že s poukazem na obsah insolvenčního spisu lze důvodně očekávat, že nebude zcela uspokojena vzhledem k hodnotě majetku podstaty (32 miliónů Kč), výši přihlášených pohledávek (58 miliónů Kč) a rozsahu pracovněprávních nároků zaměstnanců dlužníka (3,8 miliónů Kč), z čehož odvolatel bez dalšího dovozoval porušení povinnosti Františka Olberta jako jediného člena představenstva dlužníka zapsaného v obchodním rejstříku podat insolvenční návrh. Dle názoru odvolacího soudu nevyplývají z návrhu na nařízení předběžného opatření žádné konkrétní skutečnosti o porušení povinnosti Františka Olberta podat jménem dlužníka insolvenční návrh. Z pouhé existence úpadku dlužníka ani z rozhodnutí o jeho zjištění (A-13) nelze bez dalšího dovozovat, že by František Olbert porušil povinnost podle § 98 odst. 1 a 2 IZ nebo že by v důsledku takového protiprávního jednání vznikla odvolateli škoda nebo jiná újma podle § 99 IZ. Nadto odvolací soud nepřehlédl, že odvolatel požadoval nařízení předběžného opatření až po vydání rozhodnutí o úpadku (22.7.2009) a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (30.9.2009), tedy za takového stavu insolvenčního řízení, kdy mu nic nebránilo v tom, aby se ho domáhal cestou práva u příslušného okresního soudu. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 3 o.s.ř. ve znění bodu III. výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 19.1.2010, zn. Pl. ÚS 16/09 (srov. jeho odůvodnění bod VI. formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky, odstavec 35.) a napadené usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. O vrácení složené jistoty rozhodne po právní moci tohoto usnesení soud I. stupně. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 1. února 2010 JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová MSPH 77 INS 2492/2009 3 VSPH 449/2010-B-149 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka VITKA TEXTILES a.s., Praha 2, Na Folimance 2122/13, IČ: 27716350, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2010, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009–B–129, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2010, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-129, se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. května 2010, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B–129, s odkazem na ustanovení § 32 odst. 1 IZ zamítnul návrh na zproštění funkce insolvenčního správce; dlužník v něm zejména dovozoval, že insolvenční správce nepracuje s péčí řádného hospodáře, nekomunikuje se zaměstnanci, nejedná s obchodními partnery, nezajistil dodávky energií a vymáhal pohledávky již zahraničními partnery zaplacené. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužník sám v červnu 2009 ukončil faktický provoz podniku, neboť jeho 100% vlastník a současně vlastník nemovitosti a strojního zařízení mu vypověděl nájemní smlouvy a již v té době byl bez dodávek elektrické energie, vody apod.; úpadek byl zjištěn 22.7.2009 a konkurs na majetek dlužníka prohlášen dne 30.9.2009 aniž by se dlužníku, který měl dispoziční oprávnění s majetkem do prohlášení konkursu, podařilo obnovit jak dodávku energií, nájemní smlouvy, tak i provoz podniku. Po prohlášení konkursu je povinností insolvenčního správce zpeněžit majetkovou podstatu a výtěžek zpeněžení poměrně rozvrhnout mezi věřitele, když cílem a účelem insolvenčního řízení je poměrné uspokojení insolvenčních věřitelů. Jestliže se insolvenční správce pokusil prostřednictvím dlužníka o obnovení provozu, a to se mu nezdařilo, pak podle soudu prvního stupně není tuto skutečnost možno přičíst k tíži insolvenčního správce. Soupis majetkové podstaty byl vytvořen na základě dlužníkem předloženého soupisu majetku a závazků a na jeho podkladě insolvenční správce vymáhá dlužníkovy pohledávky. Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že insolvenční správce se nepokusil o znovuobnovení výroby. Insolvenční správce se nesnaží o zachování zaměstnanosti v regionu; sám – uvádí se v odvolání - prohlašuje, že ho to vůbec nezajímá. Podle dlužníka insolvenční správce způsobil obrovské ztráty při vymáhání již zaplacených pohledávek. Soupis pohledávek byl vytvořen zaměstnanci dlužníka k 21.7.2009, ale správce již tyto podklady při své činnosti neupravil a nezkontroloval pohyby na účtech. Dlužník též poukázal na způsob vymáhání pohledávek a jejich přípravu „k odprodání“ a dále v odvolání uvedl, že požaduje prověření prodeje osobního automobilu Octavia, schválení prodejů členy věřitelského výboru a „prověření konkrétních odkupů“. Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k názoru, že odvolání není důvodné. Podle ustanovení § 32 odst. 1 IZ insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně. V dané věci insolvenční soud usnesením ze dne 30. září 2009, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009–B–19, na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že usnesením ze dne 15.9.2009, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-16, odmítl jako opožděný návrh na povolení reorganizace ze dne 14.9.2009 podaný věřitelem č. 131 – BUSTREX s.r.o., Praha 2, IČ: 227626865 (dále jen věřitel) pro opožděnost. Schůze věřitelů konaná dne 15.9.2009 nepřijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Insolvenční správce navrhl, aby úpadek dlužníka byl řešen konkursem, neboť dlužník provozoval podnik v pronajaté nemovitosti, na pronajatém zařízení, přičemž vlastník nemovitosti již vypověděl nájemní smlouvu, dodávky energii jsou odpojeny, jednání o úvěrování byla neúspěšná, provoz podniku je zcela ukončen a provozování podniku v rámci konkursu nebo v rámci reorganizace insolvenční správce shledal nemožným. Postoj věřitele, který je stoprocentním vlastníkem dlužníka, soud v usnesení o prohlášení konkursu hodnotil jako obstrukční. Insolvenční soud poté v dalším řízení opakovaně odmítl návrhy věřitele a odborové organizace dlužníka na zproštění insolvenčního správce (usnesení ze dne 17.12.2009, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009-B-70, a usnesení ze dne 15. března 2010, č.j. MSPH 77 INS 2492/2009- B-105), jako návrhy podané osobami neoprávněnými. Z uvedeného je zřejmé, že nejen dlužník sám, ale i věřitel opakovaně uplatňují jako důvody návrhu na zproštění funkce insolvenčního správce skutečnosti, které soud prvního stupně již hodnotil v rozhodnutí o prohlášení konkursu. Na svém hodnocení insolvenční soud ničeho nezměnil ani v napadeném usnesení. Jeho hodnocení odpovídá stavu insolvenčního řízení, tak jak se podává z obsahu spisu, a odvolací soud nemá důvodu ničeho na něm měnit. Provoz podniku ukončil sám dlužník, úkolem insolvenčního správce v konkursu je především zpeněžovat majetkovou podstatu. Věřitelský orgán, ani insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti, výhrady k postupu insolvenčního správce při zpeněžování majetkové podstaty neuplatnily. Jestliže se zřetelem k tomu insolvenční soud neshledal důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce, pak je jeho rozhodnutí věcně správné a odvolací soud je podle § 219 o.s.ř. potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Praze dne 14. září 2010 JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: V. Chalupová