6/2015

Plný text

KSUL 45 INS 4254/2012 3 VSPH 6/2015-B-46 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Michala Kubína v insolvenčním řízení dlužníka Lubomíra Marečka, nar. 16.07.1954, bytem Husova 320, 417 23 Košťany, adresa pro doručování: Buzulucká 331, 415 01 Teplice, o návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek, o odvolání věřitele Citibank Europe plc, sídlem Dublin, North Wall Quay 1, Irsko, reg. č. 132781, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2014, č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-34, t a k t o: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2014, č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-34, se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. listopadu 2014, č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-34, osvobodil dlužníka Lubomíra Marečka od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení, a to v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, dále věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a též věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (bod I. výroku). Soud konstatoval, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (bod II. výroku). V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 30. října 2014, č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-32, vzal na vědomí splnění oddlužení. Dne 6. listopadu 2014 doručil dlužník soudu žádost o osvobození od placení splátek dle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“). Cituje § 414 a § 415 IZ soud prvního stupně došel k závěru, že dlužník řádně splnil všechny povinnosti a jsou tedy dány všechny předpoklady pro jeho osvobození od splátek. Osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a na ručitele či jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Proti tomuto usnesení se včas odvolal věřitel Citibank Europe plc, a žádal, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby bylo změněno tak, že se dlužník od placení pohledávek neosvobozuje. Podle věřitele z rozvrhového usnesení č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-30, ze dne 5. září 2014, vyplývá příliš nízká míra uspokojení nezajištěných věřitelů (pouze 8,2668612 %), aniž nižší než 30% uspokojení nezajištěných věřitelů bylo sjednáno. V průběhu insolvenčního řízení došlo podle odvolatele „k odlišným příjmům majetkové podstaty“, a to v důsledku způsobu, jakým bylo insolvenční řízení vedeno, především ve vztahu ke zpeněžení nemovitosti dlužníka a nákladům majetkové podstaty. Soud nevzal v úvahu ani skutečnosti, zda by věřitelé nebyli více uspokojeni, pokud by byl úpadek dlužníka řešen konkursem. V takovém případě – dovozuje odvolatel – by nepřicházelo v úvahu osvobození od placení pohledávek a věřitel by neuspokojenou část svých pohledávek mohl vymáhat v exekučním řízení. Soud prvního stupně návrhu dlužníka vyhověl - uvádí se v odvolání - aniž by podle § 415 IZ nařídil ústní jednání, na kterém by slyšel dlužníka a insolvenční správkyni, třebaže z insolvenčního spisu bylo zřejmé, že uspokojení nezajištěných věřitelů nebude dosahovat 30 %. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, aniž ve smyslu ustanovení § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. nařizoval jednání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 414 IZ jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Podle § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně. Podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek věřitelů je výslovný návrh dlužníka, aby mu bylo osvobození přiznáno. Postup soudu při rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek je předurčen mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník řádně a včas splní všechny povinnosti podle schváleného oddlužení (mezi ně též patří předpoklad, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30% uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení), pak k rozhodnutí soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek není nezbytné slyšení dlužníka, popřípadě insolvenčního správce. Jestliže ovšem – jako je tomu v dané věci – je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, pak musí případnému rozhodnutí soudu o osvobození placení pohledávek podle § 415 věta první IZ předcházet výše popsaný postup. Podmínkou pro rozhodnutí podle § 415 je především zvláštní návrh dlužníka (který sám o sobě není bez dalšího zahrnut v návrhu podle § 414 odst. 1 IZ). Náležitosti tohoto návrhu jsou předurčeny zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek, třebaže nezajištění věřitelé při splnění oddlužení obdrželi méně než 30 % jejich pohledávek. Dlužník v tomto návrhu musí tvrdit takové skutečnosti (okolnosti) – objektivně působící (“které nezavinil“), v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně označit důkazy k prokázání těchto tvrzení. Dlužník též musí tvrdit a prokázat, že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu (vzhledem k výtěžku zpeněžení majetkové podstaty), by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného těmito věřiteli podle splněného oddlužení. K tomu, aby dlužník mohl splnit povinnost tvrzení a důkazní v uvedeném rozsahu, soud dlužníku poskytne potřebné poučení. Jinak ovšem je zcela na dlužníku, zda prokáže skutečnosti rozhodné pro osvobození podle § 415 IZ. Z úřední povinnosti zde soud žádná šetření neprovádí. Vydání rozhodnutí ve věci dlužníkova návrhu podle § 415 IZ musí vždy předcházet slyšení dlužníka a insolvenčního správce. Při svém rozhodování soud - jestliže dojde k závěru, že dlužníku nelze přičíst zavinění na nižší než 30% míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů - též náležitě hodnotí (především porovnáním s odhadovaným možným uspokojením pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu) míru „neuspokojení“ pohledávek nezajištěných věřitelů. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně rozhodoval o osvobození dlužníka podle § 415 IZ, aniž by vůbec dlužník takový návrh podal; v odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud výslovně uvádí, že dlužník podal jen návrh podle § 414 odst. 1 IZ (k němuž byl soudem vybídnut). Takový návrh by ovšem musel být bez dalšího zamítnut, jestliže bylo zjevné, že schválené oddlužení bylo dlužníkem splněno jen z malé části (limitně se spíše blížící nule než požadované hranici 30%). Nelze přehlédnout, že návrh na osvobození podle § 414 odst. 1 IZ dlužník podal jen v důsledku nesprávného (ve smyslu neúplného) poučení, jehož se mu dostalo v usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2014, č.j. KSUL 45 INS 4254/2012-B-32. Ze spisu se též mimo pochybnost podává, že ostatní zákonné předpoklady pro rozhodování podle § 415 IZ splněny nebyly, resp. soud prvního stupně se jimi vůbec nezabýval. Vydání napadeného rozhodnutí tedy předcházely vady, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož za odvolacího řízení náprava zjednána být nemůže, odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V něm soud prvního stupně poskytne dlužníku naznačená poučení, a jestliže dlužník podá návrh podle § 415 IZ, pak v závislosti na výsledcích slyšení dlužníka (a na tom jak splní povinnost tvrzení a důkazní) a insolvenčního správce, o takové případné žádosti rozhodne. Jestliže dlužník návrh podle § 415 IZ nepodá, pak obsah spisu nedává podklad pro jiné rozhodnutí o jediném (dosavadním) návrhu dlužníka podle § 414 odst. 1 IZ, než je zamítnutí návrhu na osvobození od placení pohledávek. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. V Praze dne 13. března 2015 JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová