673/2014

Plný text

KSPH 60 INS 4489/2014 4 VSPH 673/2014-A-16 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníků: a) Josef Burant, nar. 30.07.1967, bytem Karlovarská 140, 273 51 Kyšice a b) Iveta Burantová, nar. 14.11.1970, bytem Pískovec 1898, 471 14 Kamenický Šenov, oba s adresou pro doručování: Doberská 45, 272 04 Kladno, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č.j. KSPH 60 INS 4489/2014-A-10, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č.j. KSPH 60 INS 4489/2014-A-10, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl insolvenční návrh dlužníků Josefa Buranta a Ivety Burantové (dále jen dlužníci – manželé) spojený s návrhem na společné oddlužení manželů. V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že společným návrhem dlužníků bylo zahájeno insolvenční řízení. V návrhu a jeho příloze byla tvrzena existence závazků dlužníka Josefa Buranta ve výši 281.516,- Kč u 12 věřitelů, u dlužnice Ivety Burantové nebyl doložen žádný závazek. Na základě těchto skutečností dospěl soud I. stupně k závěru, že není naplněna podmínka insolvenčního zákona pro společné oddlužení manželů vyžadující splnění podmínek pro úpadek u obou dlužníků – manželů, neboť dlužnice žádné závazky po lhůtě splatnosti nemá (není obligačním dlužníkem). Proto dle § 143 insolvenčního zákona insolvenční návrh zamítl. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasili se závěrem soudu, podle kterého nemá dlužnice žádné dluhy, a poukazovali na skutečnost, že dluhy z půjček uzavřených dlužníkem jsou součástí jejich společného jmění manželů a z těchto závazků jsou zavázáni oba dlužníci společně a nerozdílně. Upozorňovali na možnost postižení příjmů manželky dlužníka v řízení o výkon rozhodnutí či exekuci dle § 262a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud jde o vydobytí závazku ze společného jmění manželů. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků je důvodné. Podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka. V dané věci je z insolvenčního návrhu dlužníků a jeho příloh zjevné, že manželství uzavřeli dne 16.3.2007. Závazky uvedené v seznamu závazků dlužníků vznikly za trvání manželství dlužníků a uzavřel je s věřiteli dlužník Josef Burant. Jak uvedl správně soud I. stupně, předpokladem pro podání společného návrhu na povolení oddlužení manželů je dle § 394a odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) skutečnost, že každý z manželů samostatně splňuje podmínky pro podání návrhu na povolení oddlužení. Současně však z § 394a odst. 3 vyplývá konstrukce právní fikce, podle které manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka. Z uvedené právní úpravy (zakládající nerozlučné procesní společenství manželů v tomto typu řízení) lze proto dovodit, že podají-li manželé – dlužníci společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, posuzují se podmínky pro zjištění jejich úpadku a pro povolení oddlužení kumulativně. Z toho ovšem plyne, že není namístě pro posouzení podmínek jejich úpadku rozlišovat, kdo je obligačním dlužníkem v jednotlivých výlučných či společných závazcích manželů (jak by tomu bylo v případě prostého procesního společenství s přihlédnutím k výkladu vzniku individuálních závazků za trvání manželství dle § 143 obč.zák. obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2007 ve věci 31 Odo 677/2005), nýbrž přihlašují se a posuzují se jako závazky jediného dlužníka, jenž podmínky úpadku a podmínky pro povolení oddlužení buď splňuje, nebo nikoli. Tomu odpovídá i dikce odst. 2 citovaného ustanovení, který počítá se zahrnutím veškerého majetku manželů (tedy jak majetku ve společném jmění, tak i majetku výlučného) do jejich majetkové podstaty, bez něhož společné oddlužení nelze povolit. Rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku či o povolení oddlužení pak musí vyznít shodně pro oba manžele a zahrnuje jak jejich individuální, tak společné závazky, a současně i jejich výlučné i společné závazky. Účelem takto pojaté právní úpravy společného oddlužení manželů totiž není nic jiného, nežli oddlužení manželů ze všech individuálních i společných závazků, za něž odpovídají manželé společně a nerozdílně dle § 145 odst. 3 obč. zák., resp. § 713 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník). Pouze takto široce pojatá možnost výkladu společného oddlužení manželů by umožňovala zjednodušenou orientaci věřitelů v přihlašování pohledávek vůči oběma manželům i efektivní vypořádání všech závazků obou nerozlučných společníků – manželů v jediném soudním řízení. Proto nelze souhlasit s právním závěrem soudu I. stupně o tom, že nemůže být dán předpoklad pro podání společného návrhu na povolení oddlužení manželů dle § 394a odst. 1 IZ, pokud by jeden z manželů nesplňoval samostatně definici úpadku dle § 3 insolvenčního zákona jen proto, že by v závazcích, které zatěžují společné jmění manželů, nevystupoval v roli obligačně zavázaného subjektu. Naopak, splňují-li manželé kumulativně podmínky úpadku (za předpokladu, že podali společný návrh na zahájení insolvenčního řízení současně s návrhem na povolení oddlužení) jako nerozlučné společenství účastníků na straně dlužníka, je dána pasivní věcná legitimace k projednání návrhu i na straně dlužnice, která neodpovídá za společné závazky přímo jako účastník smlouvy, nýbrž toliko dle § 145 odst. 3 obč. zák., resp. § 713 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. Z tohoto hlediska lze po posouzení, zda navrhovatelé splňují (z kumulativního hlediska) podmínky pro zjištění úpadku, přistoupit následně k hodnocení podmínek pro povolení jejich společného oddlužení, které se rovněž posuzují kumulativně. Protože rozhodnutí soudu I. stupně vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu a tento soud se (s ohledem na záporné rozhodnutí o úpadku dlužníků) v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se skutečnostmi tvrzenými navrhovateli k návrhu na způsob řešení úpadku oddlužením, postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 28. července 2014 Mgr. Luboš Dörfl, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová