7 Cmo 253/2019

Plný text

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Holejšovského a soudkyň JUDr. Lenky Broučkové a JUDr. Lenky Grollové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1/ Jméno žalované A., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A 2/ Jméno žalované B, narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B 3/ Jméno žalované C, narozená dne Datum narození žalované C bytem Adresa žalované B všichni žalovaní zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví k obchodním podílům, k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019, č. j. 79 Cm 119/2018-29 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019, č. j. 79 Cm 119/2018-29 se ve výroku III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl následovně: „Řízení se zastavuje dle ustanovení §96 odst. 2 o.s.ř. pro zpětvzetí žaloby (bez odůvodnění).“ ( výrok I.), „Žalobci se dle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, po právní moci tohoto usnesení vrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč, a to prostřednictvím účtárny Městského soudu v Praze.“ (výrok II.), „Žalobce je povinen zaplatit žalovaným dle § 146 odst. 2 věta prvá zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, 18 730,80 Kč [odměna advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměňování advokátů § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 4, tj. 2 x (3 x /3 100 Kč — 20 %/) za úkony: převzetí (1/2 úkonu, shodně do 79 Cm 118/2016), vyjádření k žalobě (1/2 úkonu shodně do 79 Cm 118/2016), účast na jednání dne 14. 3. 2019 (1 úkon), paušální náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč, DPH 3 250,80 Kč)], k rukám jejich advokáta Jméno advokáta B, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 149 odst. 1 o. s. ř., § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) (výrok III.), „Jednání nařízené na den 8. srpna 2019 v 10:00 hod. se pro zastavení řízení zrušuje.“ (výrok IV.).

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání namítl, že navrhovatel považuje výrok III. usnesení za zmatečný, neboť o zastavení řízení 79 Cm 119/2018 bylo rozhodnuto výlučně za účasti účastníka Jméno žalované A., kdy z výroku III. není zřejmé komu je náhrada nákladů přiznávána. Dle odvolatele zastoupení účastníka Jméno žalované A. advokátem Jméno advokáta B nikdy platně nevzniklo, a to zejména pro rozpor zájmů společnosti Jméno žalované A. a panem Anonymizováno a paní Jméno žalované C jako účastníky „řízení 79 Cm 118/2016 vedeného u Městského soudu v Praze“. Téhož názoru byl i soud prvního stupně, když jmenoval opatrovníka účastníkovi - společnosti Jméno žalované A. a přizval jej najednání ve věci 79 Cm 119/2018. Dle odvolatele ve věci mělo být v souladu s ustanovením §146 odst. 1) písm. b) o. s. ř. rozhodnuto, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce není stranou, které způsobila svévolně zastavení řízení, v tomto směru absentuje v usnesení jakékoli odůvodnění. Navrhl, aby byl výrok III. odvoláním napadeného usnesení změněn tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

3. K návrhu se též vyjádřili jedním podáním všichni žalovaní prostřednictvím svého společného zástupce. Mají za to, že soud první stupně v zásadě rozhodl správně v tom smyslu, že přiznal žalovaným vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy současně rozhodl o zastavení řízení ve věci samé z toho důvodu, že žalobce vzal svou žalobu v celém rozsahu zpět (a to nikoli pro chování žalovaných). Současně však mají shodně se žalobcem za to, že napadené rozhodnutí je bohužel zmatečné a obsahuje zjevné nesprávnosti. Rovněž přiznaná výše náhrady nákladů řízení není správná, což dále rozváděli. Navrhli zrušit odvoláním napadené usnesení a vrácení věci k novému rozhodnutí.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

5. Dle obsahu spisu se Jméno žalobce označený jako „navrhovatel“ svým návrhem ze dne 28. 10. 2016 se vůči společnost Jméno žalované A., jíž označil jako účastníka řízení 1/ vůči Anonymizováno, jehož označil jako účastníka řízení 2/ a vůči Jméno žalované C, jíž označil jako účastníka řízení 3/ v petitu svého návrhu pod body I. – III. domáhá vyslovení neplatnosti tam uvedených usnesení valné hromady účastníka 1/ konané dne 27. 9. 2016, pod bodem IV. se domáhá určení, že navrhovatel je společníkem účastníka 1/ s vkladem 140 000 Kč splaceným ze 100% o podílu na základním kapitálu společnosti odpovídajícím 70% celku. Určení, že účastník 2/ je společníkem účastníka 1/ s vkladem 60 000 Kč splaceným ze 100% o podílu na základním kapitálu společnosti odpovídajícím 30% celku. A určení, že účastník 3/ není společníkem účastníka 1/. Dne 13. července 2017 vydal soud prvního stupně usnesení č. j. 79Cm 118/2016-41, kterým návrh na určení tak, jak se navrhovatel domáhá v bodu IV. petitu svého návrhu, vyloučil k samostatnému řízení (nyní vedeným soudem prvního stupně pod sp. zn. 79 Cm 119/2016). Řízení o vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti je vedeno Městským soudem v Praze pod původní sp. zn. 79Cm 118/2016, (jež je řízením nesporným, které upravuje z. ř. s. (§2 odst. 2 písm. e/), a to řízením ve statusové věci společnosti dle § 85 písm. a) z. ř. s.), jehož účastníky jsou navrhovatel a dále jen samotná obchodní společnost, jejíž usnesení je napadeno. Naproti tomu účastníky řízení o určení společníků společnosti (jež je řízením sporným dle ust. § 9 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a jež je vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79Cm 119/2018, jsou účastníky žalobce a ti, jež sám žalobce vymezil tím, že je uvedl jako účastníky řízení, jež se v daném druhu řízení mají správně označovat jako žalovaní.

6. V záhlaví odvoláním napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl jako účastníky řízení navrhovatele Jméno žalobce a účastníka – společnost Jméno žalované A. Dle označení účastníků řízení soudem v záhlaví usnesení by se mělo jednat o účastníky nesporného řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka – společnosti, nikoliv o účastníky sporného řízení o určení společníků společnosti, v němž jsou účastníky dle vymezení žalobcem 3 subjekty (tj. žalovaní). Označil – li soud prvního stupně ve sporném řízení o určení společníků společnosti nesprávně Jméno žalobce jako navrhovatele namísto správného označení žalobce a společnosti jako účastníka namísto správného označení žalovaný 1), nejednalo by se o závažné pochybení s dalšími dopady na správnost rozhodnutí. Soud prvního stupně však v záhlaví usnesení vůbec neuvedl zbývající 2 účastníky sporného řízení o určení společníků společnosti, jež mají být označeni správně jako žalovaní. Za této situace, kdy soud prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. uvedl, že „Žalobce je povinen zaplatit žalovaným…“, není z rozhodnutí (jež neobsahuje ani odůvodnění), vůbec zřejmé, zda si soud ujasnil, v rámci kterého řízení, a jemu odpovídajícímu okruhu účastníků, vlastně rozhodoval. Není tak zřejmé, komu soud vlastně náhradu nákladů řízení přiznal, když v záhlaví rozhodnutí žádné žalované neuvedl. A kromě toho není ani zřejmé, jakým způsobem má být ve výroku uvedená částka žalobcem žalovaným zaplacena, jestli každému zvlášť či všem žalovaným dohromady apod. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nadto při uvádění úkonů právní služby měl soud prvního stupně z hlediska nároků na přezkoumatelnost rozhodnutí uvést nejen to, o jaký konkrétní úkon právní služby se jednalo, ale též i datum, kdy byl tento úkon učiněn. To je rozhodné nejen pro nezaměnitelnou identifikaci příslušných úkonů právní služby, ale i pro posouzení, zda byl aplikován příslušný předpis ve znění, jež na věc dopadá.

7. Dalším jeho neméně závažným pochybením bylo, že neodůvodnil náhradově nákladový výrok III. Podle § 146 odst. odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“ Dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.“ 8. Z citovaného ustanovení vyplývá, že není - li dán důvod k postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř. (jeho první či druhé věty), pak platí, že nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno (§ 146 odst. 1 písm. b/), což požaduje odvolatel.

9. Dle § 169 odst. 2 o. s. ř. „Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.“ 10. Z vnitřní systematiky § 169 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že usnesení, jež nemusí být soudem odůvodněna dle věty druhé § 169 odst. 2 o. s. ř., mohou být pouze jiná procesní usnesení, než na která pamatuje předchozí věta. Judikatura Ústavního soudu však zdůrazňuje, že absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá jeho nepřezkoumatelnost a zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Co do rozsahu odůvodnění přitom postačí uvedení základních důvodů, které soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14).

11. V daném případě se však nejednalo ani o vypočtená usnesení podle věty první ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., ale ani usnesení předvídaná ve druhé větě tohoto ustanovení. Ustanovení, které aplikoval soud prvního stupně bylo možné aplikovat až poté, jestliže není dán, důvod k postupu podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Soud prvního stupně byl proto povinen řádně odůvodnit své rozhodnutí a tedy se vypořádat s tím, proč dospěl k závěru, že není dán, důvod pro postup dle druhé věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tedy musí být řádně odůvodněno (srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, který dospěl ke stejnému závěru). Neodůvodnil–li soud prvního stupně náhradově nákladový výrok v tomto směru, pak je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů („není co přezkoumávat“), což brání odvolacímu soudu přezkoumat správnost odvoláním napadeného výroku rozhodnutí.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) zrušil usnesení soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeného výroku III. podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V něm se mimo jiné vypořádá i se skutečnostmi namítanými žalovanými v jejich vyjádření. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.