762/2011

Plný text

KSLB 76 INS 12171/2010 1 VSPH 762/2011-B-42 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužníka J.D.HOLDING, a.s., identifikační číslo 25456644, sídlem Česká Lípa, Jindřicha z Lipé 118, o odvolání REPAIR REALTY, a.s., identifikační číslo 27302571, sídlem Česká Lípa, Jiráskova 707/28, zast. JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Ústí nad Labem, Pařížská 538/19, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č.j. KSLB 76 INS 12171/2010-B-32 ze dne 6. května 2011, t a k t o : Odvolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl návrh REPAIR REALTY, a.s. (dále jen nájemce), aby soud zrušil výpovědi ze dne 31.1.2011, jimiž insolvenční správce Ing. Jan Klášterský vypověděl smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 18.9.2006 – domů č.p. 1287 a č.p. 118 v České Lípě. V bodě II. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenční správce podle § 256 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vypověděl výše uvedené nájemní smlouvy, přičemž nájemce podal návrh na zrušení těchto výpovědí, neboť předem uhradil nájemné. Tvrdil vznik škody způsobené mu postupem správce a předložil soudu návrh na koupi dotčených nemovitostí spolu s odhadem jejich ceny zpracovaným Bc. Ondřejem Hudrlíkem. Insolvenční správce nesouhlasil s navrhovaným prodejem a namítal, že nájemce mohl předpokládat, že dojde k výpovědi smluv a mohl podat podmíněnou přihlášku pohledávky. Dále se vyjádřili zajištění věřitelé (správci daně a Československá obchodní banka, a.s.), kteří ve shodě se správcem souhlasili s výpověďmi z nájmu a nesouhlasili s navrhovaným prodejem nemovitostí nájemci. Soud provedl důkazy ohledně výše nájmu placeného nájemcem, výše příjmů nájemce z podnájemních smluv uzavřených mezi nájemcem a podnájemci, zhodnotil znalecké posudky Bc. Ondřeje Hudrlíka, Ing. Jaroslava Škorpila a Ing. Radima Alexe a zohlednil znalecký posudek Ing. Škorpila znějící na obvyklou cenu nemovitostí ve výši 10.300.000,- Kč, přičemž dlužník nabízel k úhradě za nemovitosti pouze 5.900.000,- Kč. Důvody pro zhotovení revizního znaleckého posudku soud neshledal. Soud měl za to, že docházelo k poškozování věřitelů, když nájem placený nájemcem za obě nemovitosti ve výši 30.000,- Kč byl několikanásobně nižší než příjmy nájemce získané z podnájmu těchto nemovitostí ve výši minimálně 230.000,-Kč a zdůraznil, že společnost nájemce vznikla bezprostředně předtím než byly uzavřeny nájemní smlouvy, a nebyl důvod, proč by dlužník nemohl pronajímat podnájemcům nemovitosti přímo. Soud tak dovodil, že zajištění věřitelé a insolvenční správce důvodně nesouhlasili s prodejem nemovitostí nájemce, který nebyl ani ochoten uhradit obvyklou cenu 10.300.000,- Kč, přičemž zároveň vysvětlil, že účelem § 256 odst. 2 IZ nebylo poskytnout nájemci přednostní právo koupě i v situaci, kdy by mohlo dojít k poškození věřitelů. Proti tomuto usnesení se nájemce včas odvolal a navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda lze napadené usnesení napadnout odvoláním, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť jde o rozhodnutí vydávané v rámci dohlédací činnosti soudu (§ 11 IZ), proti němuž odvolání přípustné není (§ 91 IZ). Podle § 256 odst. 1 IZ insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy. Insolvenční zákon poskytuje v § 256 nájemci nesouhlasícímu s postupem správce (pokud se týká realizace jeho oprávnění vypovědět nájemní smlouvu) vlastně ochranu dvojího typu. Jednak v případě tzv. chráněného nájmu mu umožňuje brojit proti výpovědi způsoby předvídanými v § 711 a 711a občanského zákoníku, tj. žalobou podanou u obecného soudu (prvý odstavec), dále je mu za podmínek uvedených ve druhém odstavci umožněno obrátit se na insolvenční soud s požadavkem, aby ten výpověď zrušil. Ani v jednom případě ovšem insolvenční zákon nepředpokládá, že by nájemce svým nesouhlasným postojem vůči konání insolvenčního správce mohl vyvolat incidenční spor. Nestanoví tak § 159 IZ, obsahující výčet incidenčních sporů, a rovněž z textu zmíněného § 256 IZ nelze dovodit, že by nájemce uplatněním svých zde uvedených nároků dal vzniknout incidenčnímu sporu. Protože odlišný závěr neplyne ani z jiných ustanovení insolvenčního zákona, lze uzavřít, že při rozhodování soudů podle prvého či druhého odstavce § 256 IZ o incidenční spor nepůjde. Za takového stavu ovšem není rozumného důvodu vykládat oprávnění insolvenčního soudu obsažené ve druhém odstavci jinak než jako výkon jeho dohledu nad postupem a činností ostatních procesních subjektů (tedy i insolvenčního správce), v jehož rámci rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (§ 10 IZ). Ve své podstatě totiž nejde při rozhodování insolvenčního soudu podle druhého odstavce § 256 IZ o nic jiného, než o realizaci oprávnění insolvenčního soudu ovlivňovat průběh insolvenčního řízení tak, aby bylo dosaženo jeho účelu a cíle, přičemž jenom ta skutečnost, že v tomto ustanovení zákonodárce výslovně specifikoval, jakou konkrétní ochranu může insolvenční soud při splnění daných podmínek nájemci poskytnout, ještě příslušná rozhodnutí soudu dohlédacího charakteru nezbavuje. Protože usnesení, v němž insolvenční soud v režimu druhého odstavce § 256 IZ posuzuje důvodnost nájemcova požadavku na revizi správcova postupu, patří mezi zákonem předpokládaná rozhodnutí ve smyslu § 10 písm. a) IZ, jimiž insolvenční soud v režimu dohlédací činnosti, k níž je ze zákona povolán, ukládá povinnosti, které musí ostatní subjekty insolvenčního řízení respektovat a splnit, nelze takové usnesení napadnout odvoláním (§ 91 IZ). Z výše uvedených důvodů odvolací soud odvolání podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. V Praze dne 31. srpna 2011 JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová