9 Cmo205/2002

Plný text

9 Cmo 205/2002 - 73 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Heleny Šteflové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce : P.P., a.s., P., proti žalovanému : V. ú. b., a.s., pobočka P., , zast. advokátem JUDr. P. A., sídlem P. o zaplacení Kč 741.650,80, o odvolání žalovaného do rozsudku Městského soudu v Praze čj. 17 Cm 220/96 - 54 ze dne 23. ledna 2002, takto : I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba na zaplacení Kč 741.650,80 se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám právního zástupce žalovaného Kč 72.448,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku Kč 741.650,80 a náhradu nákladů řízení ve výši Kč 59.336,-, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen nahradit státu na účet Městského soudu v Praze náklady řízení ve výši Kč 100,- do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce opírá svůj nárok o tvrzení, že jakožto ručitel plnil finanční částku ve výši Kč 741.650,80 žalovanému,a to na částečné splacení úvěrového dluhu soukromého podnikatele L. K. (dále jen dlužník), kterému žalovaný poskytl úvěr ve výši Kč 6,400.000,-. Žalobce má však za to, že toto finanční plnění poskytl žalovanému bez právního důvodu, neboť ručitelský závazek za splacení úvěrového dluhu dlužníka ve skutečnosti nikdy nepřevzal. Pokud tedy žalovaný přijal od žalobce finanční částku ve výši Kč 741.650,80 na splnění neexistujícího ručitelského závazku, je třeba toto plnění považovat za bezdůvodné obohacení, které je povinen žalovaný žalobci vydat. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť podle jeho názoru plnil žalobce oprávněně, tedy na základě řádně přijatého ručitelského závazku žalobcem. Ručení žalobce se vztahovalo ke splacení úvěrového dluhu dlužníka, přičemž úvěrové prostředky byly dlužníkovi poskytnuty. Při nesplácení úvěrových splátek dlužníkem žalovaný využil ručení žalobce a požádal jej o úhrady dlužných splátek. Žalobce na tomto základě poskytl žalovanému ve třech splátkách finanční plnění ve výši žalované částky. Soud nařídil ve věci jednání, v jehož rámci provedl rozsáhlé dokazování listinami a svědeckými výpověďmi. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že mezi žalovaným a dlužníkem byla dne 3.4.1992 uzavřena smlouva o úvěru, podle které se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr v celkové výši Kč 6,400.000,-. Dlužník splátky úvěru pravidelně nesplácel a na zapravení úvěrového dluhu dlužníka poskytl žalobce žalovanému částku ve výši Kč 741.650,80. Tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná. Naproti tomu soud nevzal za prokázané, že by originál ručitelské listiny, vztahující se k úvěrovému dluhu dlužníka, žalobce podepsal. Soud tedy vzal za prokázané tvrzení žalobce, že žalobce nepřevzal závazek ručení za splnění úvěrového dluhu dlužníka. Na základě takto zjištěného skutkového stavu, učinil soud právní závěr, že pokud žalobce na splnění závazku dlužníka plnil částku Kč 741.650,80 aniž převzal závazek ručení ve smyslu § 303 obch.zák., bylo plnění poskytnuto bez právního důvodu a žalovaný se bezdůvodně obohatil. Žalovaný je proto povinen ve smyslu § 451 o.z. bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Soud uzavřel, že žaloba je tedy podána právem, a proto zavázal žalovaného k zaplacení žalované částky a k náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku podal žalovaný včas odvolání doplněné podáním ze dne 22.3.2002, ve kterém navrhl změnu napadeného rozsudku ve svůj prospěch tak, že žaloba bude zamítnuta. V odvolání brojí zejména proti hodnocení důkazů provedenému soudem prvního stupně a dále tomuto soudu vytýká, že neprovedl všechny důkazy navržené žalovaným. Jedná se zejména o svědeckou výpověď pracovníků úvěrového oddělení žalovaného z rozhodného období, tj. z let 1991-1994 a o svědeckou výpověď členů vedení pobočky žalovaného v tomtéž období. Tyto osoby by potvrdily, že viděly originál ručitelské listiny s podpisem žalobce. Ve věci samé pak žalovaný uvádí, že přijal plnění od žalobce v dobré víře jako plnění za dlužníka, přičemž platnost úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, která evokovala ručitelský závazek, nebyla nikdy zpochybněna. Podle názoru žalovaného nedošlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení, protože žalovaný se domáhal jen toho, co mu na základě platně uzavřené úvěrové smlouvy patří. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek při ústním jednání podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Jednání se konalo podle § 101 odst. 3 o.s.ř. bez účasti žalovaného, který se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl včas a řádně obeslán. V úvodním přednesu žalobce odkázal na písemná podání a ústní přednesy učiněné v dosavadním průběhu řízení a zdůraznil, že okolnosti provázející uzavření tzv. ručitelského závazku jsou krajně podezřelé a nedůvěryhodné. Žalobce se proto v plném rozsahu ztotožnil s hodnocením důkazů tak, jak je provedl soud prvního stupně, a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného v projednávaném sporu. Konkrétně jde o to, zda by žalobce měl právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému v případě, že by jím tvrzený skutkový stav byl prokázán. Bylo tedy nutno posoudit, zda by v případě prokázání žalobcem tvrzené neexistence ručitelského závazku měl žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, kterému bezdůvodně plnil, nebo vůči dlužníkovi, který měl po právu plnit sám. Bylo proto třeba postavit najisto, zda by se v daném případě bezdůvodně obohatil žalovaný, který nabyl majetkovou hodnotu, nebo dlužník, jehož aktiva se oprostila od pasiv v rozsahu splnění jeho platebních povinností z úvěrové smlouvy žalobcem. Po právní stránce tedy jde o posouzení, zda jde o majetkový prospěch vzniklý žalovanému plněním žalobce bez právního důvodu, resp. z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 o.z.), nebo zda jde o bezdůvodné obohacení dlužníka, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 o.z.). Pro posouzení vzniklého bezdůvodného obohacení podle § 454 o.z. (tzv. obohacení nepřímé) by bylo v daném případě zapotřebí, aby : a) existovala právní povinnost dlužníka plnit žalovanému, b) žalobce neměl právní povinnost plnit vůči žalovanému, c) žalobce plnil žalovanému s úmyslem splnit závazek dlužníka, d) žalovaný přijal platbu od žalobce jako platbu na splnění závazku dlužníka. ad a) V řízení bylo bezpečně prokázáno (nebylo vůbec mezi účastníky sporné), že dlužník dlužil podle uzavřené úvěrové smlouvy žalovanému částku Kč 6,400.00,-, přičemž svůj úvěrový dluh nesplácel. ad b) Žalobce v žalobě tvrdil, že právní povinnost plnit za dlužníka neměl, neboť nikdy nepřevzal ručení za závazek dlužníka. ad c), d) Žalobce v žalobě tvrdil, že zaplacením částky Kč 741.650,80 žalovanému plnil úvěrový závazek dlužníka, přičemž žalovaný toto finanční plnění přijal jako plnění na dlužníkův úvěrový dluh. Stejné stanovisko ve sporu zaujal i žalovaný. Lze tedy dovodit, že žalobce i žalovaný shodně považovali plnění poskytnuté žalobcem ve výši Kč 741.650,80 za platbu za dlužníka. Za této situace je tedy zřejmé, že v projednávaném případě by se na základě skutkového stavu vylíčeného žalobcem v žalobě jednalo o bezdůvodné obohacení dlužníka, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám, přičemž v rozsahu plnění poskytnutého žalobcem žalovanému byl dlužník zbaven své povinnosti vůči žalovanému z úvěrové smlouvy. Příjemcem bezdůvodného obohacení ve výši Kč 741.650,80 by tedy byl dlužník, jehož majetková podstata by byla oproštěna od pasiv ve výši Kč 741.650,80 v důsledku plnění jeho závazku žalobcem. Z uvedeného vyplývá, že v daném sporu nemůže být dána pasivní legitimace žalovaného. Odvolací soud tedy uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, a proto nezbylo, než za použití § 220 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek změnit tak, jak ve výroku uvedeno. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 ve prospěch žalovaného, který měl ve sporu plný úspěch. Náklady žalovaného představuje paušální odměna za zastupování v odvolacím řízení podle vyhl.č. 484/2000 Sb. ve výši Kč 42.630,- , dva režijní paušály po Kč 75,- podle vyhl.č.177/1996 Sb. a náhrada soudního poplatku za odvolání ve výši Kč 29.668,-. Na soudním poplatku za odvolání se konstatuje přeplatek ve výši Kč 29.668,- (soudní poplatek za druhé odvolací řízení po předchozím zrušení rozhodnutí odvolacím soudem neplatí poplatník, který již jednou poplatek zaplatil), který žalovanému vrátí soud prvního stupně, který je k tomu příslušný podle § 3 zák.č.549/1991 Sb. v platném znění. Poučení : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 12. listopadu 2003 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: