9142 Cmo /2002

Plný text

9 Cmo 142/2002-169 Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Štencla a soudců JUDr. Daniely Menclové a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: D.P., bytem P. , zastoupeného advokátem JUDr. T. M., se sídlem P., proti žalovaným: 1) JUDr. J. Š. (správce konkursní podstaty úpadce MD s. r. o. v likvidaci), se sídlem K., 2) U. T. a. s., se sídlem O. – M. O., o určení neexistence zástavního práva, o odvolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 Cm 262/2000-127 ze dne 23. 10. 2001, takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně nerozdílně zaplatit žalobci na účet právního zástupce žalobce 10.150,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Městský soud v Praze v bodu I. výroku určil, že neexistuje zástavní právo, zřízené zástavní smlouvou uzavřenou mezi společností MD s.r.o. nyní v likvidaci, se sídlem B., a společností E. a.s., nyní v likvidaci, se sídlem D., dne 18.12.1992 pod č. 436490/92 a registrovanou rozhodnutím Státního notářství Praha - západ ze dne 21.12.1992, sp.zn.

III. R 3593/92, k pozemkům parc.č. 1161/10 o výměře 2956 m2, parc.č. 1161/50 o výměře 7535 m2, parc.č. 1161/51 a výměře 2671 m2, parc.č. 1161/52 o výměře 1278 m2, parc.č. 1161/53 o výměře 1428 m2, parc.č. 1161/54 o výměře 1482 m2, parc.č. 1161/55 o výměře 1493 m2, parc.č. 1161/56 o výměře 1499 m2, parc.č. 1161/57 o výměře 1014 m2, parc.č. 1161/58 o výměře 771 m2, parc.č. 1161/59 o výměře 936 m2, parc.č. 1161/60 o výměře 1194 m2, parc.č. 1161/61 o výměře 952 m2, parc.č. 1161/62 o výměře 2096 m2, parc.č. 1161/65 o výměře 686 m2, parc.č. 1161/66 o výměře 1233 m2, parc.č. 1161/68 o výměře 674 m2, parc.č. 1161/69 o výměře 891 m2, parc.č. 1161/70 o výměře 865 m2, parc.č. 1161/71 o výměře 986 m2, parc.č. 1161/73 o výměře 973 m2, parc.č. 1161/74 o výměře 900 m2, parc.č. 1161/75 o výměře 1058 m2, parc.č. 1161/76 o výměře 1160 m2, parc.č. 1161/77 o výměře 721 m2, parc.č. 1161/78 o výměře 720 m2, parc.č. 1161/79 o výměře 691 m2, parc.č. 1161/80 o výměře 682 m2, parc.č. 1161/81 o výměře 1324 m2, parc.č. 1161/83 o výměře 766 m2, parc.č. 1161/84 o výměře 13975 m2, parc.č. 1161/85 o výměře 576 m2, parc.č. 1161/86 o výměře 695 m2, parc.č. 1161/87 o výměře 42 m2, parc.č. 1161/88 o výměře 1992 m2, parc.č. 1161/89 o výměře 5063 m2, parc.č. 1161/90 o výměře 5951 m2, parc.č. 1161/91 o výměře 2597 m2, parc.č. 1161/92 o výměře 760 m2, parc.č. 1161/93 o výměře 614 m2, parc.č. 1161/94 o výměře 603 m2, parc.č. 1161/95 o výměře 674 m2, parc.č. 1161/96 o výměře 373 m2, parc.č.1161/97 o výměře 191 m2, parc.č.1161/98 o výměře 191 m2, parc.č.1161/99 o výměře 191 m2, parc.č. 1161/100 o výměře 187 m2, parc.č. 1161/101 o výměře 264 m2, parc.č. 1161/102 o výměře 286 m2, parc.č. 1161/103 o výměře 199 m2, parc.č. 1161/104 o výměře 199 m2, parc.č.1161/105 o výměře 199 m2, parc.č. 1161/106 o výměře 199 m2, parc.č. 1161/107 o výměře 199 m2, parc.č. 1161/108 o výměře 301 m2, parc.č. 1161/109 o výměře 1690 m2, parc.č. 1161/110 o výměře 529 m2, parc.č. 1161/111 o výměře 577 m2, parc.č. 1161/112 o výměře 539 m2, parc.č. 1161/113 o výměře 604 m2, parc.č. 1161/114 o výměře 2643 m2, parc.č. 1161/115 o výměře 1834 m2, parc.č. 1161/116 o výměře 687 m2, parc.č. 1161/117 o výměře 673 m2, parc.č. 1161/118 o výměře 566 m2, parc.č. 1161/119 o výměře 277 m2, parc.č. 1161/120 o výměře 186 m2, parc.č. 1161/121 o výměře 145 m2, parc.č. 1161/122 o výměře 146 m2, parc.č. 1161/123 o výměře 147 m2, parc.č. 1161/124 o výměře 149 m2, parc.č. 1161/125 o výměře 150 m2, parc.č. 1161/126 o výměře 265 m2, parc.č. 1161/127 o výměře 240 m2, parc.č. 1161/128 o výměře 152 m2, parc.č. 1161/129 o výměře 153 m2, parc.č. 1161/130 o výměře 154 m2, parc.č. 1161/131 o výměře 152 m2, parc.č. 1161/132 o výměře 150 m2, parc.č. 1161/133 o výměře 147 m2, parc.č. 1161/134 o výměře 253 m2, parc.č. 1161/167 o výměře 47 m2 a parc.č. 1161/168 o výměře 889 m2, vše orná půda, zapsaným u Katastrálního úřadu Praha - západ v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Hostivice. V bodu II. výroku soud uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7.610,- Kč k rukám právního zástupce žalobce. V bodu III. výroku bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů vůči prvnímu žalovanému. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že se žalobce domáhal určení neexistence zástavního práva zřízeného zástavní smlouvou k pozemkům uvedeným ve výroku. Zástavní právo k předmětným pozemkům je zapsáno v katastru nemovitostí, žalobce proto má naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neexistence zástavního práva. Žaloba byla odůvodněna tím, že kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1992, registrovanou Státním notářstvím Praha - západ téhož dne převedl žalobce vlastnické právo k pozemkům, mezi kterými byl i pozemek parc. č. 1161/10 o výměře 93.328 m 2 na MD s. r. o. nyní v likvidaci. Uvedená společnost zástavní smlouvou uzavřenou dne 18. 12. 1992, registrovanou Státním notářstvím Praha - západ dne 21. 12. 1992 zřídila zástavní břemeno k zajištění pohledávky 60.000.000,- Kč ve prospěch E. a. s. v likvidaci. Předmětem zástavní smlouvy, uzavřené mezi MD s. r. o. a právním předchůdcem druhého žalovaného, bylo zástavní právo k pozemku parc. č. 1161/10 v k. ú. Hostivice o výměře 93.328 m 2 (v průběhu řízení došlo k rozdělení pozemku na 85 pozemků, žalobce proto příslušným způsobem upravil petit žaloby). Žalobce písemným oznámením ze dne 28. 10. 1993 odstoupil od kupní smlouvy. Toto odstoupení bylo pravomocně shledáno oprávněným v rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 3 C 878/93-17 ze dne 4. 7. 1994, ve kterém bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Neplatnost zástavní smlouvy spatřuje žalobce v nedostatku podpisu MD s. r. o., neboť smlouvu podepsal pouze Ing. Z. T., ač podle společenské smlouvy měla být podepsána dvěma statutárními zástupci. Zástavní smlouva je dále neplatná z důvodu, uvedeného v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 26/97 ze dne 11. 3. 1998 a sp. zn. Cdo 328/99 ze dne 26. 11. 1999, že v případě platného odstoupení od smlouvy prodávající vlastnické právo k nemovitosti nikdy nepozbyl, kupující je nikdy nenabyl a na kupní smlouvu je třeba pohlížet jako by nebyla uzavřena. Ve smyslu § 151d odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ) žalobce jako vlastník nedal souhlas k zastavení předmětné nemovitosti a E. a. s. nemohla být v dobré víře, že MD s. r. o. je oprávněna pozemek zastavit. E. a. s. poskytla MD s. r. o. úvěr k úhradě první splátky kupní ceny a obsah kupní smlouvy jí byl znám. První žalovaný ponechal rozhodnutí na soudu s tím, že podle jeho názoru předmětné zástavní břemeno neexistuje. Druhý žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť zástavní smlouva je platná. Ing. T. podepsal smlouvu na základě plné moci vystavené ředitelem Ing. N. Není možné, aby se platně uzavřená smlouva dodatečně stala neplatnou; na platnost zástavní smlouvy ze dne 18. 12. 1992 nemůže mít vliv žalobcovo následné odstoupení od kupní smlouvy. Zástavní právo je právem věcným, které není spjato s konkrétním vlastníkem, nýbrž vázne na věci. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ č. j. 3 C 995/94-4 ze dne 2. 8. 1999 byla žaloba zamítnuta a k odvolání žalobce byl rozsudek Krajským soudem v Praze potvrzen. K dovolání žalobce byly oba rozsudky Nejvyšším soudem zrušeny a věc byla postoupena k dalšímu řízení Krajskému obchodnímu soudu v Praze (nyní Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení jako věcně příslušnému soudu v první instanci. Soud dospěl k závěru, že je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť zápisem zástavního břemene v katastru nemovitostí je vlastnické právo žalobce omezeno a s ohledem na probíhající konkursní řízení na majetek MD s. r. o. v likvidaci by mohlo dojít k prodeji pozemku za účelem uspokojení pohledávky druhého žalovaného. Skutkové okolnosti věci nebyly mezi účastníky spornými. Soud zjistil ze smlouvy ze dne 31. 3. 1997 o prodeji podniku uzavřené mezi E. a. s. jako prodávajícím a U. b. a. s. jako kupujícím, ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 11. 1998 mezi U. B. a. s. a F. B. B. s. r. o. a ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 11. 1998 mezi F. B. B. s. r. o. a druhým žalovaným, že pohledávka proti MD s. r. o. v likvidaci byla převedena na druhého žalovaného. Z plné moci ze dne 10. 8. 1998 má soud za prokázané, že Ing. N. zmocnil Ing. Z. T. k zastupování ve všech záležitostech týkajících se společnosti. Plná moc plně nahradila druhý podpis statutárního zástupce na předmětné zástavní smlouvě. Stejným způsobem byla podepsána i kupní smlouva, která byla shledána v jiné věci soudem platnou. Soud tedy neshledal zástavní smlouvu neplatnou z uvedeného důvodu namítaného žalobcem. Odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od samého počátku a hledí se na ni jako by neexistovala. S ohledem na platné odstoupení od kupní smlouvy je nutno posoudit zástavní smlouvu podle § 151d odst. 1 ObčZ, neboť MD s. r. o. dala do zástavy cizí věc. Žalobce nikdy nedal souhlas k zastavení předmětných nemovitostí. Odevzdáním věci zástavnímu věřiteli podle uvedeného ustanovení se u nemovitosti rozumí zápis zástavního práva do katastru nemovitostí. Soud dovodil, že zástavní věřitel (právní předchůdce druhého žalovaného) nejednal v dobré víře, neboť byl seznámen s obsahem kupní smlouvy. Za situace, kdy nebyla zaplacena celá kupní cena, o čemž zástavní věřitel věděl, nemohl tento jednat v dobré víře, že je MD s. r. o. oprávněna předmětné nemovitosti zastavit. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je podle § 39 ObčZ pro rozpor s § 151d odst. 1 ObčZ neplatná a zástavní právo k uvedeným pozemkům neexistuje. Soud proto žalobě vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení vůči druhému žalovanému byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení s ohledem na procesní stanovisko prvního žalovaného ve věci. Žalovaní napadli rozsudek včas podanými odvoláními, ve kterých navrhli napadené rozhodnutí zrušit případně změnit tak, že se žaloba zamítá. První žalovaný odůvodnil odvolání tím, že v době uzavření zástavní smlouvy byla MD s. r. o. vlastníkem předmětných nemovitostí, a nebyla proto nijak omezena ve svém právu tyto nemovitosti zastavit. Druhý žalovaný odůvodnil odvolání tím, že v záhlaví rozsudku je chybně uvedeno sídlo úpadce ("Návrší č. 59" místo správného Návrší č. 591). Dále ve výroku I. rozsudku byly společnosti MD s. r. o. a E. a. s. uvedeny jako "MD s. r. o. nyní v likvidaci" a "E. a. s. nyní v likvidaci", ač MD s. r. o. ani E.a a. s. nebyly v den vyhlášení rozsudku v likvidaci. Tvrzení učiněná za druhého žalovaného byla vznášena též za prvního žalovaného, neodpovídá proto skutečnosti, že by první žalovaný vyjádřil souhlas s právním názorem žalobce. Nebylo dále prokázáno, že by právní předchůdce druhého žalovaného nejednal v dobré víře. Z úvěrové smlouvy ze dne 18. 12. 1992 nevyplývá, že by banka byla s obsahem kupní smlouvy seznámena; jediným kritériem pro poskytnutí úvěru bylo předložení registrované zástavní smlouvy. Kupní smlouvu požadovalo státní notářství jako doklad, že zástavce je vlastníkem zastavované nemovitosti. V této souvislosti druhý žalovaný odkázal na § 151d odst. 1 druhou větu ObčZ, podle které v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Podle názoru druhého žalovaného nelze shledat neexistenci zástavního práva v důsledku neplatnosti kupní smlouvy z důvodu odstoupení - ObčZ takovýto způsob zániku zástavního práva nezná. Při současné úrovni právního vědomí nelze vyloučit možnost, že by k obdobnému "odstoupení" mohlo dojít na základě předchozí dohody mezi prodávajícím a kupujícím, směřující k poškození věřitele zajištěné pohledávky. Pro případ potvrzení napadeného rozsudku navrhl odvolatel připuštění dovolání, neboť se jedná o otázku zásadního právního významu. Žalobce se k odvoláním vyjádřil a navrhl rozsudek potvrdit. Uvedl, že podle jeho názoru § 151d odst. 1 ObčZ se nevztahuje na nemovitosti a poukázal v tomto směru na ustanovení § 161 ve znění zákona č. 367/2000 Sb., ve kterém se již výslovně hovoří o cizí movité věci. Nicméně pokud by soud dospěl k závěru, že se ust. § 151d odst. 1 ObčZ vztahuje i na věci nemovité, žalobce dodává, že druhý žalovaný před soudem prvního stupně naopak potvrdil, že Evrobanka a. s. znala obsah kupní smlouvy - viz podání ze dne 9. 4. 2001 na č. l.

99. Na toto své vyjádření poukázal též v podání z 23. 10. 2001 a totéž uvedl také v podání ze dne 24. 7. 2000, ve kterém se vyjadřoval k žalobě ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 3C 169/2000. Lze souhlasit, že banka neposkytne úvěr dříve, než je předložena zástavní smlouva. To se však netýká uzavření úvěrové smlouvy - je pojmově vyloučeno, aby při uzavírání úvěrové smlouvy byla předložena zástavní smlouva. Z toho důvodu tvrzením, že kritériem pro poskytnutí úvěru bylo předložení registrované zástavní smlouvy, druhý žalovaný nevyvrací skutečnost, že Evrobanka a. s. znala obsah kupní smlouvy v okamžiku uzavírání úvěrové i zástavní smlouvy. Dokonce i kdyby E. a. s. neměla k dispozici kupní smlouvu, nemohla být v dobré víře. Se zřetelem na obsah listin přiložených k žádosti o úvěr si ji měla vyžádat a pokud by tak neučinila, rozhodně by nevyvinula úsilí potřebné k minimalizaci rizika. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek. Po provedeném ústním jednání dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nejsou důvodná. V prvé řadě se odvolací soud zabýval námitkami druhého žalovaného ohledně údajných nepřesností ve výroku rozsudku. Jak plyne ze zápisu v obchodním rejstříku, ode dne 20. 7. 1994 je součástí obchodního jména (nyní obchodní firmy) dovětek "v likvidaci", v tomto směru tedy není připomínka druhého žalovaného správná. V záhlaví rozhodnutí je v adrese úpadce nepřesnost v adrese ("Návrší č. 59" místo správného Návrší č. 591), nicméně tato skutečnost nemá žádný vliv na vykonatelnost předmětného rozhodnutí - úpadce MD s. r. o. v likvidaci není účastníkem řízení. Ani jistá nepřesnost v označení E. a. s., spočívající v označení "nyní v likvidaci" (E. a. s. v likvidaci zanikla dne 5. 3. 2001, tedy před vydáním rozsudku soudu prvního stupně) nevyvolává potřebu opravného usnesení, neboť tato osoba též není účastníkem řízení. Zástavní smlouva uvedená v bodu I. výroku je dostatečně identifikovaná datem uzavření, smluvními účastníky, registračním rozhodnutím státního notářství a specifikací zastavených nemovitostí (pozemků). V dané věci se žalobce domáhá určení, že neexistuje zástavní právo zřízené zástavní smlouvou ze dne 18. 12. 1992, kterou byl zastaven pozemek s původním parc. č. 1161/10 o výměře 93.328 m 2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) o. s. ř., neboť pro žalobce má podstatný význam vědomost o tom, zda na předmětné nemovitosti vázne zástavní právo a určení této skutečnosti soudem má význam též pro evidenci vedenou v katastru nemovitostí. Skutkové okolnosti věci nejsou mezi účastníky sporné, odvolací soud proto vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy a dále že druhý žalovaný je právním nástupcem původního zástavního věřitele E. a. s. V prvé řadě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze shledat neplatnou předmětnou zástavní smlouvu z důvodu nedostatku podpisu smlouvy společností MD s. r. o. Smlouvu podepsal Ing. Z. T., který byl zmocněn plnou mocí vystavenou statutárním orgánem společnosti, Ing. M. N., k zastupování společnosti. Z toho důvodu byl podpis zástavní smlouvy ze strany MD s. r. o. platným právním úkonem podle § 13 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupením od kupní smlouvy byla tato smlouva zrušena s ohledem na § 48 odst. 2 ObčZ s účinky ex tunc ("od počátku"), proto v právních vztazích účastníků smlouvy nastal stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky ex tunc se mezi účastníky projevuje zejména tím, že se od počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké byly před uzavřením smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít nejen obligační ale i věcně právní účinky. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 1992 byla s účinky ex tunc zrušena, je nutné dojít k závěru, že žalobce nikdy nepřestal být vlastníkem zastavených nemovitostí. Z toho důvodu dala společnost MD s. r. o. zástavní smlouvou do zástavy cizí věc, neboť v době uzavření jí nesvědčilo vlastnické právo k zastavovaným pozemkům. V tomto směru se tedy odvolací soud neztotožnil s názory odvolatelů, vyjádřenými v řízení před soudem prvního stupně, že zástavní smlouva je platná s ohledem na povahu zástavního práva jako práva věcného. Odvolací soud se dále zabýval aplikací § 151d odst. 1 ObčZ, ve znění účinném v době uzavírání zástavní smlouvy, na danou věc. Podle tohoto ust. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. V dané věci je mezi účastníky nesporné, že žalobce nedal souhlas se zastavením předmětných nemovitostí. Odvolací soud proto dále nejprve zkoumal, zda další podmínky předmětného ustanovení (tj. odevzdání věci nevlastníkem zástavnímu věřiteli a přijetí věci zástavním věřitelem v dobré víře) jsou aplikovatelné i na nemovitou věc. Při tomto zkoumání si byl odvolací soud vědom, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 328/99 ze dne 26. 11. 1999 zaujal v obdobné věci právní názor, že ustanovení § 151d odst. 1 o. s. ř. se vztahuje i na věci nemovité a že odevzdáním věci nemovité zástavnímu věřiteli je nutno rozumět zápis do katastru nemovitostí. V této souvislosti je nicméně nutno dodat, že právní výklad není jednotný - v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu byl vyjádřen opačný názor, tj. že podmínka odevzdání věci zástavnímu věřiteli se týká pouze věci movité. V současné právní úpravě již nejasnosti spojené s výkladem předmětného ustanovení ustaly, neboť od 1. 1. 2001 je účinné ust. § 161 ObčZ, podle kterého dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V této právní úpravě je tedy najisto postaveno, že pouze u movité věci přichází v úvahu vznik zástavního práva, je-li tato věc zastavena nevlastníkem bez souhlasu vlastníka. Při zkoumání pojmu "odevzdání věci" podle § 151d odst. 1 ObčZ se odvolací soud zabýval vzájemným vztahem uvedeného ustanovení a § 151b odst. 3 ObčZ ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle § 151b odst. 3 ObčZ ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala. Z uvedeného ustanovení plyne, že je-li zástavou věc movitá, vznikne zástavní smlouva při splnění dalších zákonných podmínek (§ 151a odst. 1, § 151b odst. 1 ObčZ) jen, je-li splněna jedna ze tří dalších podmínek - movitá věc je odevzdána zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě podle dohody, případně je zástavní právo vyznačené v listině specifikované v předmětném ustanovení. Žádná z těchto tří podmínek není stanovena pro věc nemovitou. Pro nemovitosti byla v době uzavírání zástavní smlouvy stanovena jiná podmínka, vtělená do odst. 2 § 151b ObčZ, podle kterého k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím (podle současné právní úpravy obsažené v § 157 odst. 1 ObčZ zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak). Odvolací soud se dále zabýval výkladem ustanovení § 151d odst. 1 ObčZ ve vazbě na § 151b odst. 3 zákona v případě, je-li zástavou věc movitá, která byla zastavena nevlastníkem. Za této situace zástavní právo vznikne jen tehdy, je-li v prvé řadě splněna jedna ze tří podmínek stanovených v § 151b odst. 3 ObčZ, a to ta, že zastavená movitá věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli (a dále je splněna podmínka dobré víry zástavního věřitele). Zástavní právo však nevznikne tehdy, pokud by byla splněná některá z dalších dvou na výběr daných podmínek § 151b odst. 3 zákona, tj. věc by byla uschována u jiné osoby nebo vznik zástavního právo by byl vyznačen na listině specifikované v uvedeném ustanovení. Odvolací soud dále zkoumal výklad ustanovení § 151d odst. 1 ObčZ ve vazbě na § 151b odst. 3 zákona v případě, je-li zástavou věc nemovitá, která byla zastavena nevlastníkem. Pokud by přicházelo v úvahu odevzdání nemovité věci zástavnímu věřiteli, jednalo by se o zcela neorganicky pojatou podmínku vzniku zástavního práva v uvedeném případě, neboť na rozdíl od věci movité nemá odevzdání věci nemovité zástavnímu věřiteli žádný smysl z hlediska vzniku zástavního práva. Zástavní smlouva v případě zastavované věci nemovité vznikla v době uzavírání předmětné zástavní smlouvy na základě písemné smlouvy, k jejíž účinnosti bylo třeba registrace státním notářstvím (nyní za současné právní úpravy vzniká vkladem do katastru nemovitostí), avšak žádné předání věci nemovité zástavnímu věřiteli zde nemělo místa. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda nelze pod pojmem "odevzdání věci" použitým v § 151d odst. 1 ObčZ rozumět registraci státním notářstvím. Obecně vzato pojmy "odevzdání" nebo "odevzdal" použité v ObčZ např. v ustanoveních § 588 odst. 1, § 756 a i ve zmiňovaném § 151b odst. 3 znamenají, že odevzdávané věci se dostávají do alespoň částečné sféry dispozice smluvního účastníka. V případě § 588 odst. 1 je to úplné právo dispozice - viz též § 123 ObčZ, v případě § 756 a též § 151b odst. 3 je tato moc smluvního účastníka do jisté míry limitovaná obsahem nabytých práv (v případě § 756 se jedná o výkon práv ubytovaného spočívajícího v používání prostor ubytovacího zařízení, u zástavního věřitele se podle § 151b odst. 3 jedná o právo věc držet). V ObčZ není definováno, že by za předání či převzetí věci nemovité bylo možno považovat registraci zástavní smlouvy státním notářstvím či podle nyní platné právní úpravy vklad do katastru nemovitostí. Z tohoto hlediska je nepoužitelné ust. § 133 ObčZ, které stanoví, kdy se nabývá v případě převodu věci její vlastnictví, avšak neřeší otázku obsahu pojmu "převzetí věci" u věci nemovité. Na základě uvedených úvah dospěl odvolací soud k závěru, že není žádný právní důvod, proč by mělo být odevzdání věci nemovité zástavnímu věřiteli ztotožňováno s registrací zástavní smlouvy provedenou státním notářstvím. Jak již odvolací soud výše uvedl, není žádného zákonného důvodu, proč by při uzavírání zástavní smlouvy měl zástavce odevzdat nemovitost zástavnímu věřiteli, tj. proč by měl zástavnímu věřiteli umožnit např. držet nemovitost. Ze systematického hlediska a na základě uvedených závěrů dospěl odvolací soud k závěru, že podle § 151d odst. 1 ObčZ bylo možné odevzdat zástavnímu věřiteli pouze věc movitou, a proto je vyloučen vznik zástavního práva postupem dle uvedeného ustanovení, dal-li nevlastník do zástavy věc nemovitou bez souhlasu jejího vlastníka. V uvedeném názoru utvrdila odvolací soud i nová právní úprava, obsažená v § 152 a násl. ObčZ, účinná ode dne 1. 1. 2001. Nejedná se o právní úpravu, která by měnila právní stav platný do 31. 12. 2000, nový text § 161 ObčZ lze považovat za upřesnění, jehož smyslem bylo odstranit případné nejasnosti vyvolané nejednoznačnou formulací dosavadní právní úpravy. Z uvedených důvodů odvolací soud nehodnotil, zda zástavní věřitel byl při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, neboť toto hodnocení je pro výsledek dané věci irelevantní - odevzdání věci zástavnímu věřiteli a její přijetí v dobré víře přichází pojmově v úvahu pouze u věci movité. Zástavní právo nevzniklo, neboť smlouva zastavující věc nemovitou byla uzavřena bez souhlasu vlastníka (žalobce). Soud prvního stupně oprávněně vyhověl žalobě na určení neexistence předmětného zástavního práva a správně též rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobce vůči druhému žalovanému. Ve vztahu k prvnímu žalovanému nebyla žalobci náhrada nákladů přiznána, avšak žalobce se v této části neodvolal proto odvolací soud, vázán mezemi odvolání, tuto část rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. S ohledem na plný úspěch žalobce rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jeho prospěch dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady spočívaly v odměně za právní zastoupení v rozsahu sazby 10.000,- Kč dle § 1 odst. 1 a § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 75,- Kč ke 2 úkonům právní služby (vyjádření k odvoláním a účast při odvolacím jednání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. O. s. ř. ve znění účinném ode dne 1. 1. 2001 nezná institut připouštění dovolání odvolacím soudem (viz § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), z toho důvodu odvolací soud nerozhodoval o přípustnosti dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Praze dne 11. června 2002 JUDr. Zdeněk Š t e n c l v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: