C-559/23

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA JEANA RICHARDA DE LA TOUR přednesené dne 12. března 2026(1) Věc C‑559/23 P International Management Group (IMG) proti Evropské komisi „ Kasační opravný prostředek – Námitka nepřípustnosti kasačního opravného prostředku z důvodu promlčení nároku uplatněného žalobou na určení mimosmluvní odpovědnosti – Opomenutí Tribunálu rozhodnout o námitce nepřípustnosti před zamítnutím žaloby jako neopodstatněné – Vnější vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) – Předání zprávy úřadu OLAF o vyšetřování vnitrostátním soudním orgánům – Neoprávněné zveřejnění vyšetřovací zprávy v tisku – Tvrzená nemajetková a majetková újma, která vznikla navrhovatelce – Příčinná souvislost – Skutečnost vedoucí ke vzniku škody, jež může být přičítána buď Evropské unii, nebo dotyčným vnitrostátním orgánům – Nejistota – Důkazní břemeno“ I.      Úvod 1.        Kasační opravný prostředek v projednávané věci směřuje proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 28. června 2023, IMG v. Komise(2), kterým Tribunál zamítl jako neopodstatněnou žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie podanou společností International Management Group (IMG) z důvodu neoprávněného zveřejnění vyšetřovací zprávy, jež se týkala této společnosti a kterou vypracoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), v tisku.

2. Při přezkumu tohoto kasačního opravného prostředku bude Soudní dvůr muset zejména buď potvrdit, nebo odmítnout názor Tribunálu, který v napadeném rozsudku rozhodl, že je třeba vyloučit mimosmluvní odpovědnost Unie z důvodu existence nejistoty ohledně původce skutečnosti vedoucí ke vzniku škody , neboť „v tomto směru chybí jakékoli indicie“(3), když škoda mohla být způsobena jak interním zdrojem Unie, a sice úřadem OLAF nebo Evropskou komisí, tak zdrojem mimo Unii, tedy dotčenými vnitrostátními soudními orgány.

3. V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby napadený rozsudek zrušil z důvodu, že Tribunál v rámci svého posouzení tvrzeného porušení povinnosti dodržování důvěrnosti ze strany Komise a úřadu OLAF porušil pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů. Uvedu důvody, proč je takovým nesprávným právním posouzením stižen i jeho závěr týkající se tvrzeného porušení povinnosti řádné péče ze strany uvedených subjektů.

II. Skutečnosti předcházející sporu

4.        Skutečnosti předcházející sporu jsou shrnuty v bodech 2 až 12 napadeného rozsudku.

5. Společnost IMG byla podle svých stanov založena jako mezinárodní organizace. V rámci své činnosti uzavřela několik dohod s Komisí, a to zejména na základě způsobu plnění rozpočtu Unie označovaného jako „nepřímé nebo společné řízení“, který je upraven ve finančních předpisech Unie.

6. Generální ředitel úřadu OLAF zahájil vnější vyšetřování právního postavení navrhovatelky(4). Po skončení tohoto vyšetřování ve své závěrečné zprávě o vyšetřování (dále jen „zpráva úřadu OLAF“) vypracované dne 9. prosince 2014 v podstatě konstatoval, že společnost IMG není „mezinárodní organizací“ ve smyslu unijních finančních předpisů, a doporučil Komisi, aby jí uložila správní a finanční sankce a aby zajistila navrácení částek, které byly společnosti IMG v tomto postavení vyplaceny.

7. Zpráva úřadu OLAF byla dne 12. prosince 2014 oficiálně předána Komisi, jakož i francouzským a belgickým soudním orgánům. Dne 13. února 2015 byly informace o obsahu této zprávy zveřejněny v časopise Der Spiegel. Dne 18. února 2015 zaslala navrhovatelka úřadu OLAF dopis, v němž poukázala na možný únik informací o obsahu uvedené zprávy do tisku.

8. Dne 13. března 2015 zaslal generální ředitel úřadu OLAF předsedovi Evropského parlamentu dopis, v němž uvedl, že podle jeho informací byla zpráva úřadu OLAF rozeslána v rámci Výboru pro rozpočtovou kontrolu Parlamentu. Připomněl také, že tato zpráva nebyla oficiálně zpřístupněna Parlamentu, a požádal jeho předsedu, aby přijal nezbytná opatření k zastavení šíření tohoto dokumentu.

9. Dopisem ze dne 20. března 2015 úřad OLAF navrhovatelce odpověděl, že jeho zpráva byla předána výlučně příslušným vnitrostátním orgánům a generálnímu sekretariátu Komise.

10. Dne 11. prosince 2015 byla zpráva úřadu OLAF zveřejněna bez příloh na internetových stránkách deníku New Europe. Navrhovatelka byla informována, že generální tajemník Komise a úřad OLAF zahájili dvě vyšetřování za účelem zjištění zdroje tohoto úniku informací.

11. Dne 30. ledna 2017 zaslal generální tajemník Komise navrhovatelce dopis, v němž ji informoval o skončení obou vyšetřování s tím, že se nepodařilo odhalit zdroj úniku informací.

12. Dne 5. června 2018 obdržela navrhovatelka zprávu úřadu OLAF spolu s přílohami. III. Řízení před unijními soudy A.      Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 13.      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2020 podala navrhovatelka na základě článku 268 SFEU žalobu, kterou se domáhala náhrady tvrzené majetkové a nemajetkové újmy, již utrpěla z důvodu protiprávnosti jednání Komise a úřadu OLAF v návaznosti na zprávu tohoto úřadu. Napadeným rozsudkem Tribunál žalobu v plném rozsahu zamítl. B.      Řízení před Soudním dvorem a návrhy účastníků řízení 14.      Dne 7. září 2023 podala navrhovatelka proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek. Ve svých návrhových žádáních se domáhá, aby Soudní dvůr rozsudek zrušil, vyhověl jejím návrhovým žádáním vzneseným před Tribunálem, rozhodl, že byla založena mimosmluvní odpovědnost Komise, uložil Komisi náhradu újmy, která navrhovatelce vznikla, vyčíslenou s výhradou dalšího upřesnění na 10 000 eur měsíčně za období od poloviny prosince 2015 do doby vyhlášení rozsudku za nemajetkovou újmu a na 2,1 milionu eur za majetkovou újmu, plus úroky z prodlení, a uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení v obou stupních.

15. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl jako nepřípustný nebo jej podpůrně zamítl jako neopodstatněný a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

IV. Analýza

16.      Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje pět důvodů vycházejících zaprvé z nesprávného posouzení příčinné souvislosti, na níž závisí vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, zadruhé z nesprávného posouzení podmínky týkající se přičitatelnosti události vedoucí ke vzniku škody úřadu OLAF nebo Komisi, zatřetí z nesprávného posouzení existence protiprávnosti založené na porušení povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům, začtvrté z nesprávného posouzení existence protiprávnosti založené na porušení povinnosti řádné péče vůči veřejnosti a konečně zapáté z nesprávného právního posouzení, kterým jsou stiženy závěry Tribunálu týkající se vynětí stanoviska právní služby Komise ze spisu.

17. Komise tvrdí, že nárok navrhovatelky na náhradu škody byl promlčen již v okamžiku podání žaloby, a kasační opravný prostředek je tudíž nepřípustný. Podpůrně má Komise za to, že kasační opravný prostředek je třeba zamítnout jako neopodstatněný. A.      K přípustnosti kasačního opravného prostředku 18.      Z hlediska přípustnosti vyvolává projednávaný kasační opravný prostředek dvě otázky.

1. Ke způsobilosti společnosti IMG podat žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie 19.      Ve věci IMG v. Komise (C‑790/24 P), v níž dnes rovněž předkládám stanovisko, má Soudní dvůr rozhodnout o kasačním opravném prostředku podaném proti rozsudku ze dne 4. září 2024, IMG v. Komise(5), v němž Tribunál potvrdil legalitu rozhodnutí ze dne 8. června 2021, kterým Komise odmítla navrhovatelce přiznat postavení mezinárodní organizace se zpětným účinkem ke dni 16. prosince 2014.

20. V případě, že by unijní soud po provedení přezkumu potvrdil legalitu tohoto rozhodnutí, nemám za to, že by tím byla dotčena přípustnost projednávané žaloby na náhradu škody podané dne 21. prosince 2020 jen z toho důvodu, že společnost IMG ke dni, kdy má unijní soud v projednávané věci rozhodnout, ztratila způsobilost vystupovat v řízení před soudy.

21. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že pojem „právnická osoba“ v zásadě předpokládá existenci právní osobnosti založené podle práva členského státu nebo třetí země a způsobilosti vystupovat v řízení před soudy uznané tímto právem(6).

22. I kdyby společnost IMG nebyla založena jako mezinárodní organizace nebo toto postavení ztratila, skutečnost, že nikdy nebyla nebo již není subjektem mezinárodního práva, ji nezbavuje postavení právnické osoby v právním řádu jednoho nebo více států a její způsobilosti vystupovat v řízení před soudy. Komise ostatně tuto její způsobilost v návaznosti na otázku, kterou jí položil Soudní dvůr na jednání, nezpochybnila. IMG má vnitřní strukturu (rozpočet, zaměstnance, infrastrukturu), která jí zajišťuje autonomii nezbytnou k tomu, aby jednala jako odpovědný subjekt v právních vztazích, a ustanovení jejích zakladatelských dokumentů, jakož i ustanovení dohod o sídle, které uzavřela s několika státy, jí přiznávají způsobilost vystupovat v řízení před soudy v rámci vnitrostátního právního řádu.

23. V projednávané věci je situace navrhovatelky obdobná skutkovému stavu věci, v níž byl vydán rozsudek dne 28. října 1982, Groupement des Agences de voyages v. Komise(7), neboť navrhovatelka v projednávané věci byla Komisí po dobu několika let pověřena úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu na základě způsobu nepřímého řízení s „mezinárodní organizací“, a během tohoto období byla tudíž považována za organizaci s tímto postavením. Dodávám, že Komise před unijními soudy zacházela se společností IMG jako s právnickou osobou, která má způsobilost vystupovat v řízení před soudy, neboť v tomto ohledu nevznesla námitku nepřípustnosti, ačkoli bylo před unijním soudem zahájeno celkem třináct řízení. Tribunál rovněž nekonstatoval nedostatek aktivní legitimace navrhovatelky, ačkoli se jedná o nepominutelný důvod.

24. Dodávám, že v bodě 112 rozsudku ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada(8), který se týkal zejména Strany kurdských pracujících (PKK), Soudní dvůr rozhodl, že pokud má unijní normotvůrce za to, že organizace, jejíž existence je zpochybněna, má nadále existenci dostatečnou k tomu, aby byla předmětem omezujících opatření, soudržnost a spravedlnost si vynucují uznat, že tato entita i nadále požívá existence dostatečné ke zpochybnění tohoto opatření. Jakýkoli jiný závěr by totiž měl za následek, že by určitá organizace mohla být zapsána na sporný seznam, aniž by mohla tento krok napadnout žalobou.

25. Stejně tak, pokud se má za to, že úřad OLAF a Komise byly povinny zajistit důvěrnost závěrů zprávy úřadu OLAF, požadavky týkající se soudržnosti a nezbytného dodržování práva na účinnou soudní ochranu vyžadují, aby byla navrhovatelce přiznána existence dostatečná k tomu, aby se mohla domáhat náhrady tvrzené škody, která jí vznikla z důvodu neoprávněného zveřejnění těchto závěrů v tisku(9).

26. Ze všech těchto důvodů mám za to, že společnost IMG má způsobilost podat žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie, a to bez ohledu na závěry, které unijní soud vyvodí, pokud jde o její postavení jako mezinárodní organizace.

2. K rozhodnutí Tribunálu rozhodnout ve věci samé, aniž se vyjádřil k promlčení nároku na náhradu škody 27.      Ve své kasační odpovědi vznáší Komise námitku nepřípustnosti kasačního opravného prostředku s tím, že nárok na náhradu škody uplatněný společností IMG je promlčený z důvodů, které uvedla v námitce nepřípustnosti uplatněné před Tribunálem.

28. Komise v první řadě tvrdí, že promlčecí lhůta uplynula dne 11. prosince 2020, tedy pět let po zveřejnění zprávy úřadu OLAF na internetových stránkách deníku New Europe, zatímco žaloba navrhovatelky byla podána dne 21. prosince 2020, tedy o deset dnů později. V tomto ohledu Komise připomíná, že v souladu s judikaturou se prodloužení procesních lhůt z důvodu vzdálenosti nepoužije na promlčecí lhůtu, která je hmotněprávní povahy.

29. Ve druhé řadě Komise tvrdí, že promlčecí lhůta začala běžet před tímto zveřejněním. Škoda tvrzená navrhovatelkou se totiž projevila nejpozději při úniku zprávy úřadu OLAF. Případy protiprávnosti, kterých se dovolává společnost IMG, se přitom týkaly otázky jejího právního postavení a tato společnost byla dávno před 11. prosincem 2015 informována o pochybnostech úřadu OLAF a Komise v tomto ohledu.

30. Navrhovatelka toto posouzení zpochybňuje. Zaprvé zdůrazňuje, že Komise nepodala vedlejší kasační opravný prostředek ani nevznesla námitku nepřípustnosti. Zadruhé tvrdí, že újma, jejíž náhrady se domáhá, je průběžně vznikající škodou, která vznikla nejdříve při neoprávněném rozšíření zprávy úřadu OLAF. V tomto ohledu uvádí, že neměla možnost se s touto zprávou seznámit před jejím zveřejněním, neboť jí byla předána v červnu 2018 před jednáním, které se konalo dne 27. září 2018 ve spojených věcech, v nichž byl vydán rozsudek ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise(10).

31. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že promlčení je důvodem pro námitku nepřípustnosti, který na rozdíl od případu procesních lhůt nelze zkoumat i bez návrhu, nýbrž vyvolává zánik práva domáhat se žalobou náhrady škody výlučně na návrh žalovaného, přičemž dodržení promlčecí lhůty nemůže být unijním soudem zkoumáno i bez návrhu, ale návrh v takovém smyslu musí být vznesen dotčeným účastníkem řízení(11).

32. V projednávané věci z bodu 22 napadeného rozsudku vyplývá, že Komise navrhla, aby Tribunál odmítl žalobu navrhovatelky jako nepřípustnou z důvodu promlčení nároku. Tribunál se však poté, co v bodě 23 tohoto rozsudku připomněl judikaturu, podle které je unijní soud oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby ve věci samé, aniž předtím rozhodl o její přípustnosti, rozhodl v bodě 24 uvedeného rozsudku přezkoumat opodstatněnost návrhových žádání navrhovatelky týkajících se náhrady škody, aniž předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti vycházející z promlčení jejího nároku(12). Komise proto vyzývá Soudní dvůr, aby přezkoumal, zda je nárok navrhovatelky uplatněný žalobou na náhradu škody promlčený.

33. Stejně jako řešení přijaté v obdobné situaci v rozsudcích ze dne 25. března 2010, Sviluppo Italia Basilicata v. Komise(13), a ze dne 24. března 2022, GVN v. Komise(14), je třeba mít za to, že Komise touto argumentací nezamýšlí zpochybnit přípustnost projednávaného kasačního opravného prostředku. Takové řešení ostatně nepřichází v úvahu, neboť Tribunál žalobu zamítl jako neopodstatněnou a navrhovatelka, která neměla ve věci úspěch, podala proti napadenému rozsudku kasační opravný prostředek, k čemuž byla oprávněna podle čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie.

34. K uvedené argumentaci Komise je třeba přistupovat tak, že má za cíl zpochybnit rozhodnutí Tribunálu zamítnout žalobu ve věci samé, aniž rozhodl o důvodu nepřípustnosti, který Komise uplatnila.

35. Soudní dvůr přitom rozhodl, že Tribunálu přísluší posoudit, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby ve věci samé, aniž rozhodl o důvodech nepřípustnosti vznesených v projednávané věci Komisí, a má kromě jiného za to, že takové posouzení nelze považovat za posouzení nepříznivě zasahující do právního postavení Komise. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, tedy Komise nemohla podat vedlejší kasační opravný prostředek(15).

36. Tribunál tak měl v bodě 24 napadeného rozsudku v zájmu hospodárnosti řízení za to, že před přezkumem opodstatněnosti návrhových žádání navrhovatelky na náhradu škody nebylo třeba rozhodnout o námitce nepřípustnosti vycházející z promlčení nároku uplatněného žalobou.

37. Vzhledem k tomu, že argumentace Komise týkající se promlčení nároku navrhovatelky na náhradu škody nemá za cíl zpochybnit výrok napadeného rozsudku, musí být považována za dané situace za irelevantní, a může být tudíž jako taková odmítnuta(16). B.      K věci samé 38.      Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU vyžaduje prokázání těchto skutečností: –        existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům; –        skutečná existence škody a –        existence přímé příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám(17).

39. Z této judikatury rovněž vyplývá, že není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, a není nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie. V souladu s touto judikaturou není unijní soud povinen zkoumat tyto podmínky v pevně určeném pořadí(18).

40. V napadeném rozsudku Tribunál zaprvé rozhodl, že může existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti dodržování důvěrnosti, povinnosti řádné péče vůči veřejnosti a povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům na jedné straně a tvrzenou škodou, která vznikla navrhovatelce, na straně druhé, přičemž vyloučil možnost takové souvislosti s tvrzenými nesrovnalostmi, které ovlivnily zahájení, průběh a závěry vyšetřování, jichž se navrhovatelka rovněž dovolává (bod 42 napadeného rozsudku).

41. Zadruhé Tribunál rozhodl, že odpovědnost Unie nemůže být založena ani z důvodu tvrzeného porušení povinnosti dodržování důvěrnosti, protože existuje nejistota ohledně původu úniku informací (bod 67 napadeného rozsudku), ani z důvodu porušení povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům z důvodu, že se v projednávané věci neuplatní (bod 73 tohoto rozsudku), ani z důvodu porušení povinnosti řádné péče vůči veřejnosti, protože Komisi neukládá, aby odsoudila únik informací týkajících se vyšetřování úřadu OLAF do tisku a distancovala se od zveřejněných informací, jelikož jí nelze přičítat odpovědnost za únik informací do tisku (bod 92 uvedeného rozsudku).

42. Tribunál tedy žalobu navrhovatelky zamítl.

1. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení příčinné souvislosti, na níž závisí vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie 43.      V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje body 37 až 42 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál zkoumal existenci dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi protiprávností jednání úřadu OLAF, které se dovolává navrhovatelka, a tvrzenou újmou, která jí vznikla. a)      Napadený rozsudek 44.      Z důvodů uvedených v bodech 37 až 39 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že první tři případy protiprávnosti, jichž se navrhovatelka dovolává a které se týkají pravomoci úřadu OLAF, jakož i obsahu jeho zprávy a řádnosti jeho vyšetřování, nemají dostatečně přímou souvislost s tvrzenou újmou způsobenou navrhovatelce.

45. Naproti tomu, pokud jde o čtvrtý případ protiprávnosti, Tribunál v bodě 40 uvedeného rozsudku uvedl, že se týká porušení povinnosti dodržování důvěrnosti ze strany úřadu OLAF a Komise, jakož i porušení povinnosti řádné péče vůči veřejnosti a povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům ze strany Komise v důsledku úniku zprávy úřadu OLAF do tisku. Tribunál měl v bodě 41 uvedeného rozsudku za to, že skutečnost, že z důvodu tohoto úniku se stálí partneři a dárci navrhovatelky seznámili s důvěrnými informacemi obsaženými v této zprávě, mohla u nich vyvolat pochybnosti o čestnosti, jakož i o svéprávnosti a právní osobnosti navrhovatelky, a způsobit jí tedy újmu, jejíž náhradu požadovala.

46. Proto měl Tribunál za to, že existence dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi čtvrtým případem protiprávnosti uplatněným navrhovatelkou a touto újmou byla prokázána. Jak tedy vyplývá z bodu 42 napadeného rozsudku, Tribunál se rozhodl přezkoumat legalitu jednání vytýkaného Komisi a úřadu OLAF, pouze pokud jde o povinnost důvěrnosti, povinnost řádné péče a povinnost jednat s náležitou péčí. b)      Argumenty účastníků řízení 47.      První důvod kasačního opravného prostředku se skládá ze dvou částí.

48. V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál tím, že vyloučil existenci přímé příčinné souvislosti mezi prvními třemi nesrovnalostmi postihujícími obsah zprávy úřadu OLAF, které uplatnila, tj. případy protiprávnosti, kterými bylo stiženo zahájení vyšetřování, jeho vedení a vypracování této zprávy, a tvrzenou újmou, která jí vznikla, rozhodl infra petita.

49. V rámci druhé části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje posouzení Tribunálu uvedené v bodě 42 napadeného rozsudku, podle kterého je podmínka týkající se příčinné souvislosti, na níž závisí vznik odpovědnosti Unie, splněna pouze s ohledem na tvrzené porušení povinnosti dodržování důvěrnosti, jakož i povinnosti řádné péče vůči veřejnosti a povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům v návaznosti na únik zprávy úřadu OLAF do tisku. Navrhovatelka totiž tvrdí, že škoda, která jí vznikla, nenastala pouze v důsledku zveřejnění této zprávy v tisku, ale také v důsledku řady neoddělitelných okolností, které ovlivnily zahájení vyšetřování, jeho vedení a vypracování souvisejících závěrů, bez jejichž řetězení by uplatňovaná škoda nevznikla.

50. Komise považuje tento první důvod kasačního opravného prostředku za neopodstatněný. Zejména tvrdí, že výtky navrhovatelky týkající se zohlednění prvních tří případů protiprávnosti, kterými je stižena zpráva úřadu OLAF, spadají do předmětu žaloby na neplatnost, na kterou se vztahují samostatné promlčecí lhůty. c)      Posouzení 1)      K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející ze skutečnosti, že Tribunál rozhodl infra petita 51.      Navrhuji, aby Soudní dvůr tuto část bez dalšího zamítl jako neopodstatněnou.

52. V bodech 37 až 39 napadeného rozsudku totiž Tribunál uvedl opodstatněné důvody, proč nelze prokázat dostatečně přímou příčinnou souvislost mezi jednáním vytýkaným úřadu OLAF, pokud jde o podmínky zahájení jeho vyšetřování, jeho vedení a vypracování zprávy, a škodou uplatňovanou společností IMG.

53. Zaprvé, pokud jde o nedostatek pravomoci úřadu OLAF zahájit vyšetřování (první případ protiprávnosti), Tribunál v bodě 37 tohoto rozsudku uvedl, že rozhodnutí o zahájení vyšetřování není veřejné, a rozhodl, že tento nedostatek nemá dostatečně přímou souvislost se škodami, kterých se navrhovatelka dovolává.

54. Zadruhé, pokud jde o nesprávný výklad pojmu „mezinárodní organizace“ (druhý případ protiprávnosti) a porušení pravidel a zásad upravujících vedení vyšetřování, kterého se dopustil úřad OLAF (třetí případ protiprávnosti), měl Tribunál v bodě 39 uvedeného rozsudku za to, že se tyto případy protiprávnosti týkají vedení vyšetřování a vypracování zprávy. Uvedl, že jelikož zprávy úřadu OLAF jsou v zásadě důvěrné, mohou způsobit újmu pouze nepřímo v návaznosti na přijetí rozhodnutí Komise nebo vnitrostátního orgánu po jeho předání, které je založeno na jejím obsahu, a rozhodl, že uvedené případy protiprávnosti nesouvisí s únikem zprávy úřadu OLAF do tisku.

55. Proto se Tribunál svým rozhodnutím, že první tři případy protiprávnosti uplatněné společností IMG nemají dostatečně přímou souvislost s tvrzenými škodami, které byly navrhovatelce způsobeny, podle mého názoru nedopustil pochybení, jehož se navrhovatelka dovolává na podporu první části prvního důvodu svého kasačního opravného prostředku. 2)      Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nesprávného posouzení existence příčinné souvislosti 56.      Tribunál se podle mého názoru nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 42 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že uplatňovaná škoda byla způsobena pouhým zveřejněním zprávy úřadu OLAF v tisku, s výjimkou nesrovnalostí, které ovlivnily její obsah.

57. Příčinná souvislost se z právního hlediska týká v úzkém slova smyslu vztahu mezi dvěma skutečnostmi, tj. skutečností vedoucí ke vzniku škody a škodou samotnou(19). Jak uvádí právní nauka, vzniku škody obvykle předchází řada skutečností a událostí. Unijnímu soudu tedy přísluší určit, která z těchto skutečností nebo událostí bude z právního hlediska považována za příčinu škody(20). Za tímto účelem existují dvě teorie: adekvátní příčinná souvislost a rovnocennost podmínek.

58. Podle teorie rovnocennosti podmínek musí být každá událost, která byla nezbytná pro vznik škody, považována za její právní příčinu. Naproti tomu podle teorie adekvátní příčinné souvislosti nejsou nutně právní příčinou všechny události, které se podílely na vzniku škody. Za příčiny lze považovat pouze takové události, které by za běžného chodu věcí a podle obecné životní zkušenosti měly zpravidla vést ke vzniku škodlivého následku(21).

59. Podle ustálené judikatury týkající se prokazování příčinné souvislosti stanovené v čl. 340 druhém pododstavci SFEU, kterou Soudní dvůr připomněl v bodech 148 až 152 rozsudku ze dne 18. prosince 2025, WS a další v. Frontex (Společná návratová operace)(22), nemůže mít Unie povinnost nahradit veškeré škodlivé důsledky, a to i vzdálené, protiprávního jednání(23). Soudní dvůr tak vyžaduje, aby byla prokázána existence dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním unijních orgánů a škodou, což Tribunál správně připomněl v bodě 33 napadeného rozsudku(24). Kromě toho nestačí, aby vytýkané jednání bylo jednou z příčin tvrzené újmy nebo aby bylo nezbytnou podmínkou vzniku této újmy. Je nezbytné také prokázat, že vytýkané jednání je rozhodující příčinou tvrzené újmy(25). Podle právní nauky musí být škoda v „okamžité a předvídatelné“ příčinné souvislosti se sporným jednáním(26). Zdá se tedy, že judikatura Soudního dvora se více inspiruje teorií adekvátní příčinné souvislosti.

60. V projednávané věci je nesporné, že tvrzená škoda, která vznikla společnosti IMG, byla způsobena několika příčinami souvisejícími s informacemi, závěry a doporučeními formulovanými ve zprávě úřadu OLAF a s neoprávněným zveřejněním této zprávy v tisku. Ne všechny tyto příčiny se však podílely dostatečně přímo na vzniku této škody. Pochybení, kterých se úřad OLAF měl dopustit v rámci vyšetřování, sice mohla přispět ke vzniku škody tvrzené společností IMG, nepředstavují však „rozhodující příčinu“. Při běžném a předvídatelném běhu věcí mohlo pouhé zveřejnění této zprávy v tisku s největší možnou jistotou vést ke vzniku tvrzené škody, kterou utrpěla společnost IMG(27), a v tomto smyslu Tribunál rozhodl v rozsudku ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise(28). Pokud by obsah zprávy úřadu OLAF nebyl zveřejněn v tisku, nedošlo by ke vzniku škody, které se navrhovatelka dovolává. V souladu s předpokladem, z něhož vychází analýza Tribunálu, jsou totiž zprávy vypracované úřadem OLAF důvěrné. Souhlasím tak s úvahou uvedenou Tribunálem v bodě 38 napadeného rozsudku, že pokud by druhý a třetí případ protiprávnosti uplatňované navrhovatelkou, týkající se nesprávného výkladu pojmu „mezinárodní organizace“ a porušení několika procesních pravidel, měly vliv na obsah zprávy úřadu OLAF a zachování pravidel jím vedeného vyšetřování, tyto případy protiprávnosti by nesouvisely s únikem zprávy úřadu OLAF do tisku.

61. S ohledem na všechny tyto skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr první důvod kasačního opravného prostředku zamítl jako neopodstatněný.

2. Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení podmínky přičitatelnosti události vedoucí ke vzniku škody úřadu OLAF nebo Komisi 62.      V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje argumenty uvedené v bodech 47 až 69 napadeného rozsudku, na jejichž základě Tribunál dospěl k závěru, že první podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie nebyla splněna, protože jí vzhledem k nejistotě ohledně původu úniku informací nelze přičítat protiprávnost jednání spočívající v porušení její povinnosti dodržování důvěrnosti. a)      Napadený rozsudek 63.      Tribunál poté, co v bodě 48 napadeného rozsudku popsal zásadu, podle které je na žalobci, aby prokázal splnění podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, nicméně v bodě 49 uvedeného rozsudku zdůraznil, že tato zásada může být v některých případech zmírněna. S odkazem na rozsudky Tribunálu ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise(29), a ze dne 11. července 2019, BP v. FRA(30), připomněl, že pokud událost vedoucí ke vzniku škoda mohla vzniknout z několika různých příčin a unijní orgán nepředložil žádný důkaz, z něhož by bylo možné zjistit, která z nich způsobila událost vedoucí ke vzniku škody, ačkoli to byl právě unijní orgán, který měl nejlepší předpoklady k tomu, aby opatřil potřebné důkazy, musí být přetrvávající nejistota přičtena k tíži tohoto orgánu.

64. Právě s ohledem na tyto úvahy Tribunál v bodech 50 až 68 napadeného rozsudku zkoumal, do jaké míry může být porušení povinnosti dodržování důvěrnosti vyplývající z úniku zprávy úřadu OLAF dne 13. února 2015 do časopisu Der Spiegel a poté dne 11. prosince 2015 na internetové stránky deníku New Europe přičteno Komisi nebo úřadu OLAF.

65. V bodě 62 uvedeného rozsudku Tribunál rozhodl, že takové méně přísné uplatnění pravidla důkazního břemene se v projednávané věci nepoužije, jelikož ke dni prvního úniku informací do tisku, tedy ke dni 13. února 2015, již Komise a úřad OLAF nebyly jedinými orgány, které měly zprávu úřadu OLAF k dispozici, neboť dne 12. prosince 2014 byla tato zpráva podle čl. 11 odst. 3 nařízení (EU, Euratom) č. 883/2013(31) legálně předána belgickým a francouzským soudním orgánům. Tribunál z toho dovodil, že Komise nemůže být považována za toho, kdo měl nejlepší předpoklady k tomu, aby předložil potřebné důkazy umožňující prokázat, které z uvedených příčin bylo možné dotyčný únik a také následnou škodu, již tento únik způsobil, přičítat.

66. V bodech 64 a 65 uvedeného rozsudku Tribunál rovněž odlišil skutkové okolnosti projednávané věci od skutkových okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise(32). Tribunál totiž zdůraznil, že i když v posledně uvedené věci mohlo být příčin inkriminovaných úniků několik (vzhledem k tomu, že dotčené důvěrné informace měly k dispozici jak Komise, tak francouzské soudní orgány), je třeba připomenout, že Komise před Tribunálem neuplatnila možnost, že by tento zdroj mohl být mimo unijní orgány. Tribunál přitom v bodech 56 a 65 napadeného rozsudku uvedl, že se Komise v tomto případě takové možnosti dovolávala.

67. V bodě 66 napadeného rozsudku Tribunál rovněž uvedl, že ani závěry evropského veřejného ochránce práv uvedené v rozhodnutí 220/2015/ANA ze dne 14. prosince 2017, ani vnitřní vyšetřování vedené Komisí neumožnily prokázat původ úniku.

68. Právě na základě těchto skutečností dospěl Tribunál v bodě 67 tohoto rozsudku k závěru, že „nejistota ohledně původu úniku informací nemůže vést k tomu, že odpovědnost za tento únik ponese Komise a úřad OLAF, neboť v tomto směru chybí jakékoli indicie“(33). Tribunál tedy v bodě 68 uvedeného rozsudku rozhodl, že tvrzené porušení povinnosti dodržování důvěrnosti nemůže být přičteno k tíži Unie a nebylo třeba zkoumat, zda toto porušení představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. b)      Argumenty účastníků řízení 69.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku se skládá ze tří částí.

70. V první řadě navrhovatelka tvrdí, že méně přísné uplatnění pravidla důkazního břemene, které nese žalobce a na které odkazuje Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku, vyžaduje, aby žalovaný orgán poskytl věrohodné vysvětlení nebo hypotézu ohledně okolností, za kterých mohlo dojít k úniku informací. Pouhé konstatování tohoto orgánu ohledně možnosti, že protiprávnost, která je příčinou úniku, je dílem osoby mimo Unii, není dostačující. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení a nezohlednil závěry vyplývající z rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise(34), když měl pouze na základě tohoto konstatování Komise za to, že Komise neměla nejlepší předpoklady k tomu, aby předložila důkazy umožňující prokázat příčinu úniku informací, a tedy věc, která mu byla předložena, se lišila od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise(35).

71. Ve druhé řadě navrhovatelka v podstatě tvrdí, že Tribunál nezohlednil některé skutečnosti, které mají prokázat, že únik informací byl vnitřní záležitostí unijních orgánů.

72. Ve třetí řadě navrhovatelka argumentuje tím, že Tribunál měl v důsledku zkreslení dopisu Komise ze dne 30. ledna 2017, jakož i rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv 220/2015/ANA ze dne 14. prosince 2017, uvedených v bodě 66 napadeného rozsudku, za to, že neexistuje žádný důkaz v tom smyslu, že by původcem úniku informací byl úřad OLAF. Navrhovatelka v tomto ohledu dodává, že nic ve spise nenasvědčuje tomu, že by vnitrostátní orgány, kterým byla zpráva úřadu OLAF předána, byly v rámci vyšetřování vedených úřadem OLAF a Komisí vyslechnuty ohledně původu úniku informací. Tribunál navíc neověřil, zda tato vyšetřování byla vedena s řádnou péčí, a nevyjádřil se k argumentu navrhovatelky, že s řádnou péčí vedena nebyla.

73. Komise tyto argumenty zpochybňuje a má za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný. c)      Posouzení 74.      Všechny tři části druhého důvodu kasačního opravného prostředku přezkoumám společně v rozsahu, v němž navrhovatelka zpochybňuje způsob, jakým Tribunál uplatnil pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů v rámci žaloby na náhradu škody, a vyloučil tak odpovědnost úřadu OLAF a Komise z důvodu tvrzeného porušení povinnosti dodržování důvěrnosti.

75. Připomínám, jak učinil i Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku, že v souladu s judikaturou Soudního dvora ohledně pravidel v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů týkající se vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je v zásadě na účastníku řízení, který se této odpovědnosti dovolává, aby prostřednictvím přesvědčivých důkazů prokázal, že podmínky pro vznik této odpovědnosti jsou splněny(36).

76. Unijní soud však zmírnil tato pravidla, když ve snaze přiznat poškozené odškodnění a dosáhnout spravedlnosti(37) přenesl důsledky nejistoty, pokud jde o přesné příčiny škody, na původce skutečnosti, jež vedla ke vzniku této škody.

77. Toto pravidlo bylo formulováno Soudním dvorem v rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise(38), za specifických okolností dopravní nehody, jejímž účastníkem byl úředník Komise během služební cesty konané ve vozidle Komise řízeném jejím řidičem. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že tato nehoda mohla být způsobena buď nedostatečnou údržbou nebo kontrolou vozidla, nebo nedbalostí při jeho užívání(39), a Komise nepředložila žádný důkaz o tom, které z těchto příčin by měla být tato nehoda přičítána, přestože měla v tomto směru nejlepší předpoklady k tomu, aby opatřila důkazy, Soudní dvůr rozhodl, že tato nejistota musí být přičtena k její tíži, a dospěl k závěru, že nehoda byla způsobena nedbalostí, která může založit její odpovědnost(40). Jak uvedl generální advokát G. Slynn ve stanovisku předneseném ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, Komise nepředložila žádný důkaz o tom, že v plném rozsahu své splnila povinnosti, jako je důkaz o kontrole vozidla v garáži nebo výsledky technické prohlídky vozidla, a nepodařilo se jí vyvrátit domněnku nesplnění povinnosti řádné péče.

78. Unijní soud použil tento mechanismus přičitatelnosti v rámci žalob na náhradu škody podaných z důvodu zveřejnění důvěrných informací v držení úřadu OLAF. V rozsudku ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise(41), totiž Tribunál uznal, že pro osoby poškozené zneužívajícím zveřejněním informací může být obtížné, ne-li nemožné, zjistit odpovědnou osobu a původ tohoto zveřejnění, a předložit tak důkaz o podmínkách vyžadovaných pro založení odpovědnosti Komise(42).Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, bylo prokázáno, že informace, které byly předmětem úniku, pocházely ze zdroje v rámci úřadu OLAF. Zdálo se tedy, že tento orgán může nejlépe opatřit důkazy o přesných příčinách úniku informací. Tribunál konstatoval, že se Komise omezila na vyloučení odpovědnosti úřadu OLAF, že nepředložila žádný konkrétní argument nebo důkaz k prokázání existence kontrolního systému v rámci úřadu OLAF, který by mohl zabránit úniku informací, ani k prokázání toho, že s informacemi týkajícími se dotčeného vyšetřování bylo zacházeno způsobem zaručujícím jejich důvěrnost, a neposkytla žádné věrohodné vysvětlení ani hypotézu, pokud jde o okolnosti, za nichž k úniku informací mohlo dojít(43), a rozhodl, že případná nejistota ohledně okolností, za kterých došlo k porušení pravidel důvěrnosti, musí být přičtena k tíži Komise(44).

79. Stejně tak v rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise(45), měl Tribunál za to, že zdroj úniku důvěrných informací musí být přičten úřadu OLAF, přestože protiprávně šířené informace měl k dispozici jak tento úřad, tak francouzské orgány. Tribunál nejprve pečlivě přezkoumal různé druhy skutkových indicií obsažených ve spise a okolnosti vzniku škody, a teprve poté zohlednil skutečnost, že se Komise nedovolávala odpovědnosti orgánů mimo Unii, tj. francouzských orgánů(46).

80. Stejně rozhodl i Soud pro veřejnou službu v rozsudku ze dne 11. května 2010, Nanopoulos v. Komise(47).

81. S ohledem na tuto judikaturu domněnka přičitatelnosti porušení určitých pravidel, včetně povinnosti dodržování důvěrnosti, a méně přísné uplatnění souvisejícího důkazního břemene, vyžaduje splnění dvou podmínek. Zaprvé žalobce musí na základě souboru nepřímých důkazů prokázat, že událost vedoucí ke vzniku škody lze s určitou pravděpodobností přičíst identifikovanému původci. Zadruhé, pokud je prokázána určitá pravděpodobnost, musí žalovaný orgán prokázat konkrétními argumenty nebo skutečnostmi, jakož i věrohodnými vysvětleními nebo hypotézami, že mu škodu nelze přičíst. Za situace, kdy nepřímé důkazy předložené žalobcem dávají unijnímu soudu možnost vyvodit existenci pravděpodobné nebo hodnověrné příčinné souvislosti, umožňuje toto pravidlo zmírnit důkazní břemeno, které nese tento žalobce, a vyžadovat od žalovaného orgánu, který má podle všeho s ohledem na povahu škody nejlepší předpoklady k tomu, aby opatřil potřebné důkazy za účelem prokázání, že své povinnosti neporušil.

82. To však zároveň znamená, že Tribunál v plném rozsahu vykonává pravomoci, které mu byly svěřeny. Vlastní účel žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti je totiž spojen s ochranou práv jednotlivce(48). Pokud nemůže jednotlivec dosáhnout zrušení aktu nebo jednání, které je příčinou újmy, jež vznikla na jeho straně, jedním z právních prostředků přezkumu legality, musí mít vždy v případě porušení svých práv možnost domáhat se náhrady škody(49). Samotným cílem koordinace procesních prostředků je právě zabránit tomu, aby tato osoba byla odškodněna nedostatečně nebo zneužívajícím způsobem(50). V rozsudku Hamoudi v. Frontex(51) Soudní dvůr jasně připomněl požadavky kladené na Tribunál v rámci žalob na určení mimosmluvní odpovědnosti za účelem zajištění nezbytné účinné soudní ochrany jednotlivců. Tribunál je tedy povinen: –        zohlednit konkrétní okolnosti věci, která mu byla předložena, aby určil, zda pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů kladou na žalobce nadměrné nebo dokonce nesplnitelné důkazní břemeno, přičemž v takovém případě je třeba tato pravidla upravit; –        důkladně prozkoumat skutkový stav a –        přijmout potřebné pokyny k dokazování.

83. Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 81 tohoto rozsudku, „Tribunál tak nemůže pouze zamítnout tvrzení žalující strany z důvodu nedostatečných důkazů, když je na něm, [...], aby odstranil nejistotu, která může existovat ohledně správnosti těchto tvrzení, nebo aby vysvětlil důvody, proč takový dokument nemůže být v žádném případě a bez ohledu na svůj obsah relevantní pro řešení sporu“(52).

84. V projednávané věci mám za to, že Tribunál porušil pravidla vyplývající z judikatury ohledně důkazního břemene.

85. V první řadě měl Tribunál podle mého názoru v bodě 62 napadeného rozsudku nesprávně za to, že Komise neměla nejlepší předpoklady k tomu, aby předložila důkazy prokazující příčinu úniku informací ve smyslu judikatury týkající se zmírnění důkazního břemene.

86. Tribunál nejprve nezohlednil konkrétní okolnosti této žaloby, ačkoli unijní soud již dříve v podobných věcech rozhodl, že pro osoby poškozené zneužívajícím zveřejněním informací může být obtížné, ne-li nemožné, zjistit odpovědnou osobu a původ tohoto zveřejnění, a předložit tak důkaz o podmínkách vyžadovaných pro založení odpovědnosti. Jak rozhodl Evropský soud pro lidská práva, „rozložení důkazního břemene a míra přesvědčení na straně rozhodovacího orgánu požadovaná k tomu, aby byl vyvozen určitý závěr, jsou vnitřně spjaty s konkrétní povahou skutkových okolností, povahou uvedeného tvrzení a dotčeným smluvním právem“(53).

87. Dále na rozdíl od toho, co tvrdí Tribunál v bodě 62 napadeného rozsudku, považuji za nepopiratelné, že za takových okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci, měly úřad OLAF nebo Komise ve srovnání s navrhovatelkou nejlepší předpoklady k tomu, aby zjistily, zda tvrzená škoda byla důsledkem jejich vlastního jednání nebo opomenutí, nebo spíše jednání nebo opomenutí francouzských a belgických soudních orgánů, kterým byla zpráva úřadu OLAF legálně sdělena. V tomto ohledu vedení obou vnitřních vyšetřování úřadem OLAF a Komisí, na které Tribunál stručně odkazuje v bodě 66 napadeného rozsudku, prokazuje, že OLAF a Komise měly s ohledem na předmět a povahu události vedoucí ke vzniku škody a priori k dispozici prostředky, které navrhovatelka k dispozici neměla.

88. Konečně mám za to, že si odůvodnění Tribunálu protiřečí. Přestože Tribunál v bodě 62 napadeného rozsudku uvedl, že Komise neměla nejlepší předpoklady k tomu, aby opatřila důkazy umožňující prokázat příčinu úniku informací, v bodě 65 rozsudku přiznal rozhodující váhu tvrzení Komise, že únik informací mohl mít svůj původ mimo unijní orgány.

89. Ve druhé řadě v takové situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, kdy existovalo několik potenciálních původců, Tribunál nevyžadoval, aby Komise konkrétními skutečnostmi upřesnila opatření přijatá k zajištění důvěrnosti informací obsažených ve zprávě úřadu OLAF a informací předaných dotyčným vnitrostátním orgánům. Tato opatření jsou však nezbytná z řady důvodů. Především se týkají informací o skutečnostech, které by mohly být předmětem trestního stíhání, přičemž úřad OLAF nejedná jako „jakýkoli oznamovatel“, ale jako úřad s vyšetřovacími pravomocemi, jak zdůraznil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. ledna 2024, Planistat Europe a Charlot v. Komise(54). Dále zveřejnění těchto informací v tisku může samo o sobě způsobit dotyčným osobám určitou majetkovou a nemajetkovou újmu. Konečně tyto osoby nejsou adresáty vyšetřovací zprávy, která se jich týká, a nemohou v souladu s ustálenou judikaturou podat proti této zprávě žalobu na neplatnost, jelikož tato zpráva nevyvolává závazné právní účinky(55).

90. Ve třetí řadě Tribunál nepřezkoumal ani důkazy předložené společností IMG, ani důkazy předložené Komisí. Neposoudil totiž ani relevanci a důkazní sílu důkazů, na jejichž základě navrhovatelka dovozovala odpovědnost úřadu OLAF a Komise, ani tvrzení Komise směřující k vyvrácení této domněnky odpovědnosti.

91. Jakožto soudu prvního stupně mu však příslušelo prokázat nebo určit co nejspravedlivějším a nejpřesnějším způsobem, zda skutečnost vedoucí ke vzniku škody byla přičitatelná internímu subjektu v rámci Unie, tj. úřadu OLAF nebo Komisi, přičemž v takovém případě byl příslušný unijní soud, nebo subjektu mimo Unii, tj. francouzským nebo belgickým soudním orgánům; v takovém případě byl příslušný pouze vnitrostátní soud(56). Za tímto účelem mu příslušelo určit, zda jednotlivé skutkové indicie, kterých se navrhovatelka dovolávala k prokázání přičitatelnosti úniku informací úřadu OLAF nebo Komisi, a zda kontext, v němž došlo ke zveřejnění těchto informací v tisku, umožňují dosáhnout dostatečného stupně hodnověrnosti nebo jistoty, aby bylo možné předpokládat odpovědnost uvedených subjektů. Je však třeba poznamenat, že se Tribunál v bodě 54 napadeného rozsudku omezil na zmínku o dopisu zaslaném předsedovi Evropského parlamentu, v němž jej generální ředitel úřadu OLAF vyzval, aby přijal opatření nezbytná k ukončení šíření zprávy tohoto úřadu. Ačkoli z této skutečnosti mohla vyplývat existence interního úniku informací v rámci daného orgánu, Tribunál ji nepovažoval za relevantní, ani za skutečnost s důkazní silou, a nevyvodil z toho žádný důsledek.

92. Z toho vyplývá, že odůvodnění Tribunálu neumožňuje zjistit důvody, proč není namístě přičítat původ úniku informací Komisi, a tudíž vyloučit odpovědnost Unie, místo založení této odpovědnosti.

93. Je třeba dodat, že existence právní nejistoty ohledně mimosmluvní odpovědnosti musí být prokázána, jinak by se jednalo o odepření spravedlnosti v rozporu s články 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie(57). Obecně mám za to, že jelikož je Komise odpovědná za důvěrnost zpráv úřadu OLAF, nemůže se v případě úniku důvěrných informací, který způsobil újmu, spokojit s tvrzením, že jelikož nebyl zjištěn původce úniku informací, nemůže být založena její odpovědnost. Naopak se domnívám, že jelikož je vázána povinností dodržování důvěrnosti, je třeba jí přičítat porušení této povinnosti, ledaže by byl prokázán opak. Mám za to, že v této oblasti by měl Soudní dvůr jít ohledně přičitatelnosti porušení nad rámec zmírnění důkazního břemene a případně přistoupit k obrácení důkazního břemene.

94. Rovněž sdílím názor, že by Unie neměla být povinna nést náhradu škody, kterou nezpůsobila. Odpovědnost za nápravu musí nést orgán, který důvěrné informace zveřejnil nebo umožnil jejich zveřejnění(58). Řešení, kdy Komise a úřad OLAF odpovídají za škodu, kterou možná nezpůsobily, není spravedlivé. Vyloučit však hypoteticky odpovědnost úřadu OLAF a Komise v případě, kdy není zjištěn subjekt, který je původcem tohoto zveřejnění, se mi zdá nicméně stejně nespravedlivé, neboť v důsledku takového řešení může navrhovatelka postrádat dostatečně účinnou soudní ochranu; hrozí jí totiž, že nebude odškodněna nebo bude odškodněna nedostatečně, ačkoli se jí vzniklá škoda jeví jako skutečná a určitá.

95. S ohledem na všechny tyto úvahy mám za to, že Tribunál se v bodě 67 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že existuje nejistota ohledně původu úniku informací, tj. „v tomto směru chybí jakékoli indicie“, a nelze jej přičíst Komisi a úřadu OLAF, přestože nepřezkoumal dostatečně důkazy, které byly za účelem identifikace původce události vedoucí ke vzniku škody předloženy jak navrhovatelkou, tak Komisí.

96. Toto nesprávné právní posouzení nutně ovlivnilo závěry Tribunálu uvedené v bodě 92 napadeného rozsudku, pokud jde o případnou povinnost Komise jednat, které se navrhovatelka v projednávané věci dovolává na podporu čtvrtého důvodu svého kasačního opravného prostředku.

97. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl, jelikož je opodstatněný.

3. Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení existence protiprávnosti založené na porušení povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům 98.      Třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje odůvodnění uvedené v bodech 71 až 74 napadeného rozsudku, na jehož základě Tribunál odmítl existenci protiprávnosti v rozsahu, v němž je založena na porušení povinnosti jednat s náležitou péčí vůči úředníkům a zaměstnancům. a)      Napadený rozsudek 99.      Tribunál v bodě 71 napadeného rozsudku připomněl rozsah povinnosti jednat s náležitou péčí, jak jej vymezil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2020, Fleig v. ESVČ(59). V bodě 72 napadeného rozsudku Tribunál zdůraznil, že se tato povinnost týká konkrétně povinností unijních orgánů vůči jejich úředníkům a zaměstnancům, a proto v bodě 73 tohoto rozsudku dospěl k závěru, že se tato povinnost v projednávané věci neuplatní. b)      Argumenty účastníků řízení 100. Navrhovatelka v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když omezil rozsah povinnosti jednat s náležitou péčí na povinnosti unijních orgánů vůči jejich úředníkům a zaměstnancům. Za tímto účelem navrhovatelka odkazuje na několik rozsudků, v nichž Soudní dvůr potvrdil existenci této povinnosti v jiných oblastech unijního práva, kde mají unijní orgány správní a řídicí pravomoc, jako je správa Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF), systém vývozních licencí, společná obchodní politika a ochrana před dumpingovými praktikami.

101. Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní. c)      Posouzení 102. Uvedený důvod kasačního opravného prostředku je třeba podle mého názoru odmítnout jako nepřípustný.

103. Z článku 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu vyplývá, že v kasačním opravném prostředku musí být přesně uvedeny zejména právní argumenty, které konkrétně podporují návrh na zrušení; jinak je dotyčný kasační opravný prostředek nebo důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný. Podle ustálené judikatury musí být důvod kasačního opravného prostředku prohlášen za nepřípustný, pokud argumentace, o kterou se opírá, není dostatečně jasná a přesná k tomu, aby Soudní dvůr mohl provést přezkum legality, zejména proto, že hlavní skutečnosti, na kterých je založena argumentace, nevyplývají dostatečně uceleně a srozumitelně ze znění tohoto kasačního opravného prostředku, který je v tomto ohledu formulován nejasně a nejednoznačně(60).

104. I když v projednávané věci navrhovatelka uvádí kritizované části napadeného rozsudku, je nutno konstatovat, že její argumentace není přesná, ucelená a jasná. V bodě 55 svého kasačního opravného prostředku totiž pouze kopíruje poznámku pod čarou 42 stanoviska generálního advokáta W. Van Gervena ve věci Nölle(61) a přebírá judikaturu citovanou generálním advokátem, ačkoli – jak správně uvádí Komise – se tyto odkazy na judikaturu netýkají povinnosti jednat s náležitou péčí, nýbrž zásady řádné správy. I když navrhovatelka na podporu třetího důvodu svého kasačního opravného prostředku cituje bod 28 uvedeného stanoviska, kde generální advokát W. Van Gerven skutečně zmínil „zásadu náležité péče“, je nutno konstatovat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. října 1991, Nölle(62), upřednostnil odkaz na povinnost řádné péče.

105. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka neuvádí důvody, proč by takové odkazy byly v její situaci relevantní, navrhuji, aby Soudní dvůr třetí důvod kasačního opravného prostředku odmítl jako nepřípustný.

4. Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení existence protiprávnosti založené na porušení povinnosti řádné péče vůči veřejnosti 106. V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 78 až 101 napadeného rozsudku, navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v podstatě za to, že Komise nebyla na základě své povinnosti řádné péče vůči veřejnosti povinna formou tiskové zprávy veřejně odsoudit únik zprávy úřadu OLAF do tisku a ukončit šíření z toho vyplývajících nepravdivých informací. a)      Napadený rozsudek 107. V bodě 80 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že k určení, zda se Komise dopustila dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž účelem je přiznání práv jednotlivcům, z důvodu opomenutí, je třeba s ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 76 až 79 tohoto rozsudku určit zaprvé existenci právní povinnosti jednat, zadruhé existenci posuzovací pravomoci dotčeného orgánu a zatřetí zjevné a závažné překročení mezí této pravomoci tímto orgánem.

108. Poté, co Tribunál v bodech 82 až 84 napadeného rozsudku připomněl rozsah povinnosti řádné péče, v bodech 86 až 93 rozsudku přezkoumal, zda tato povinnost zahrnuje takovou zákonnou povinnost jednat, jaké se dovolává navrhovatelka. Tribunál v bodech 87 až 90 uvedeného rozsudku připomněl relevantní ustanovení nařízení č. 883/2013 a rozhodl, že navzdory povinnosti dodržování důvěrnosti vyšetřování úřadu OLAF, která z této situace vyplývá a kterou je Komise vázána, pro ni z povinnosti řádné péče nemůže vyplývat taková povinnost jednat, pokud neporušila tuto povinnost dodržování důvěrnosti, a proto jí nelze přičítat odpovědnost za únik zprávy úřadu OLAF.

109. V bodě 94 napadeného rozsudku tedy Tribunál rozhodl, že navrhovatelka neprokázala, že Komise byla v projednávaném případě povinna jednat, a v bodě 95 tohoto rozsudku tak dospěl k závěru, že údajné opomenutí nemůže založit odpovědnost Unie.

110. V bodech 96 až 101 napadeného rozsudku Tribunál „[v] každém případě“ za předpokladu, že taková zákonná povinnost jednat existuje, přezkoumal, zda Komise zjevně a závažně překročila meze své posuzovací pravomoci. Vzhledem k tomu, že Tribunál rozhodl, že tomu tak nebylo, měl v bodech 102 a 103 uvedeného rozsudku za to, že čtvrtá protiprávnost není závažná, a první podmínka vzniku odpovědnosti Unie proto nebyla splněna. b)      Argumenty účastníků řízení 111. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen do čtyř částí.

112. V první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že posouzení Tribunálu uvedená v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku jsou nesprávná, jelikož na rozdíl od předpokladu, z něhož vychází, Komise je odpovědná za zveřejnění zprávy úřadu OLAF.

113. V rámci druhé části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku společnost IMG tvrdí, že se Tribunál nezabýval jejím žalobním důvodem, podle nějž Komise od okamžiku, kdy byla tato zpráva zpřístupněna veřejnosti, porušovala svou povinnost dodržování důvěrnosti vyplývající z čl. 10 odst. 3 nařízení č. 883/2013, bez ohledu na to, zda je za toto zveřejnění odpovědná. Navrhovatelka Tribunálu vytýká, že zkoumal rozsah, v němž byla Komise povinna jednat, pokud jde o její odpovědnost za vznik události vedoucí ke vzniku škody. Podle navrhovatelky přitom měla být důvěrnost těchto informací zajištěna tím spíše, že se jedná o předběžné závěry vyvozené na konci řízení, které nebylo zcela kontradiktorní a kde by zveřejnění informací mohlo způsobit dotyčným osobám újmu.

114. Ve třetí části téhož důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje odůvodnění napadeného rozsudku uvedené v bodech 98 až 100 rozsudku, které vedlo Tribunál v bodě 101 rozsudku k závěru, že „[i] za předpokladu, že by Komise v projednávaném případě měla právní povinnost jednat, nelze mít za to, že porušení povinnosti řádné péče tvrzené žalobkyní představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž účelem je přiznání práv jednotlivcům“.

115. Navrhovatelka má za to, že na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodě 98 napadeného rozsudku, není předpokladem existence zjevného a závažného překročení mezí posuzovací pravomoci Komise skutečnost, že je rozsah povinnosti tohoto orgánu zaručit důvěrnost zprávy úřadu OLAF upřesněn v nějakém ustanovení. Navrhovatelka má za to, že pokud by tomu tak bylo, neexistovala by ve skutečnosti možnost dovolávat se takového porušení a založit odpovědnost Unie, neboť ustanovení unijního práva nutně nevymezují svůj dosah a jeho vymezení přísluší unijnímu soudu.

116. Kromě toho Tribunál nezohlednil judikaturu vycházející z jeho rozsudků ze dne 15. března 1995, Cobrecaf a další v. Komise(63), a ze dne 9. července 1999, New Europe Consulting a Brown v. Komise(64), z nichž vyplývá, že Komise má povinnost řádné péče i v případě, kdy není odpovědná za únik důvěrného dokumentu. V těchto rozsudcích totiž unijní soud zkoumal, zda Komise jednala s řádnou péčí za účelem nápravy svého pochybení, přičemž v opačném případě by byla založena její odpovědnost. Navrhovatelka uznává, že jelikož v projednávané věci nebyla důvěrnost zprávy úřadu OLAF dodržena, stala se povinnost zajišťovat její dodržování bezpředmětnou, jak uvedl Tribunál v bodě 100 napadeného rozsudku. V takovém případě však bylo nezbytné nezhoršovat újmu, která může vzniknout v důsledku porušení důvěrnosti zprávy úřadu OLAF, a to veřejným odsouzením jejího úniku a poskytnutím informací o případných následných opatřeních.

117. Ve čtvrté části čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že se nevyjádřil k odpovědnosti Komise a úřadu OLAF (případně k jejich solidární odpovědnosti) vyplývající ze skutečnosti, že nepřijaly preventivní opatření nezbytná k zajištění důvěrnosti zprávy úřadu OLAF, ani nápravná opatření, která byla nutná vůči tisku a veřejnému mínění, a tudíž ani opatření vůči partnerům a sponzorům navrhovatelky.

118. Komise tyto argumenty zpochybňuje a má za to, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.

119. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku považuje za zmatený a nejasný. První část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, ačkoli to není v názvu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku uvedeno, a třetí část téhož důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti doplňujícímu odůvodnění. Zdůrazňuje, že i když ona a úřad OLAF nepostupovaly způsobem, který navrhovatelka očekávala, patrně reagovaly nicméně na únik zprávy úřadu OLAF tím, že vedly vnitřní vyšetřování a úřad OLAF zaslal předsedovi Evropského parlamentu výzvu k přijetí opatření. Dále Komise připomíná, že se neřídila doporučeními úřadu OLAF uvedenými v této zprávě. c)      Posouzení 120. Mám za to, že první část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, kde společnost IMG zpochybňuje opodstatněnost posouzení učiněných Tribunálem v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku, ani čtvrtou část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, ve které navrhovatelka Tribunálu vytýká, že nerozhodl o odpovědnosti Komise a úřadu OLAF (případně o jejich solidární odpovědnosti), není třeba zkoumat, jelikož jsou úzce spjaty s druhým důvodem kasačního opravného prostředku, u nějž navrhuji, aby mu Soudní dvůr vyhověl.

121. Analýza provedená Tribunálem v bodech 92 až 94 napadeného rozsudku totiž vychází z předpokladu, že událost vedoucí ke vzniku škody není přičitatelná úřadu OLAF ani Komisi, což se mi jeví z důvodů uvedených v rámci přezkumu druhého důvodu kasačního opravného prostředku v bodech 74 až 97 tohoto stanoviska jako nesprávné.

122. Pokud jde o druhou část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, mám za to, že je neopodstatněná.

123. V rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelka, a jak vyplývá i z první věty bodu 93 napadeného rozsudku, se totiž Tribunál k jejímu argumentu ohledně významu povinnosti dodržování důvěrnosti a povinnosti řádné péče vyjádřil. Podle navrhovatelky povinnost dodržování důvěrnosti vyšetřování prováděných úřadem OLAF uvedená v čl. 10 odst. 3 nařízení č. 883/2013 představuje povinnost dosáhnout výsledku; ta vyžaduje, aby Komise jednala s řádnou péčí a veřejně odsoudila neoprávněné zveřejnění a ukončila šíření nepravdivých informací, a to bez ohledu na to, zda je původcem této události vedoucí ke vzniku škody. V bodě 92 tohoto rozsudku přitom Tribunál rozhodl, že povinnost řádné péče, které Komise podléhá, jí nemůže uložit takovou povinnost jednat, jako je povinnost, které se navrhovatelka dovolává, pokud tuto povinnost dodržování důvěrnosti neporušila a pokud jí nelze přičítat odpovědnost za únik zprávy úřadu OLAF do tisku. Dále v bodě 93 uvedeného rozsudku Tribunál upřesnil, že „[p]ovinnost řádné péče nemá takový význam, jaký jí žalobkyně přikládá“, a dodal, že porušením výše uvedené povinnosti zachovávat důvěrnost je právě únik této zprávy do tisku, a nikoli opomenutí, které vytýkala navrhovatelka Komisi. Tribunál proto na argument vznesený navrhovatelkou v prvním stupni odpověděl odůvodněně.

124. Třetí část čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku je podle mého názoru irelevantní.

125. Tato část totiž směřuje proti posouzení Tribunálu uvedenému v bodech 96 až 101 napadeného rozsudku. Podotýkám, že Tribunál na začátku bodu 96 rozsudku použil výraz „v každém případě“, což napovídá tomu, že jde o obiter dictum napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury přitom argumenty směřující proti doplňujícímu odůvodnění rozhodnutí Tribunálu nemohou vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, a jsou tudíž irelevantní(65).

126. Mám tudíž za to, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.

5. K pátému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, kterým je stiženo posouzení provedené Tribunálem ohledně vynětí stanoviska právní služby Komise ze spisu 127. Navrhovatelka zpochybňuje důvody uvedené v bodech 116 až 123 napadeného rozsudku, které vedly Tribunál k tomu, že vyhověl žádosti Komise o vynětí stanoviska její právní služby ze spisu ve věci. a)      Napadený rozsudek 128. V bodech 116 až 121 napadeného rozsudku Tribunál uvedl všechny zásady, které je třeba zvážit v souvislosti s předložením právního stanoviska orgánu unijnímu soudu, jehož zveřejnění tento orgán nepovolil, s odkazem na úvahy Soudního dvora uvedené v bodech 53 až 56 rozsudku ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada(66), v bodě 131 rozsudku ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob(67), a v bodě 70 rozsudku ze dne 31. ledna 2020, Slovinsko v. Chorvatsko(68).

129. Právě s ohledem na tyto zásady Tribunál v bodě 122 napadeného rozsudku přezkoumal kontext, v němž bylo vydáno stanovisko právní služby Komise, jakož i rozsah, v němž bylo jeho předložení unijnímu soudu odůvodněno převažujícím veřejným zájmem, a poté v bodě 123 tohoto rozsudku vyhověl žádosti Komise o vynětí tohoto stanoviska ze spisu. b)      Argumenty účastníků řízení 130. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je rozdělen do čtyř částí.

131. V první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje relevanci rozsudků ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada(69), a ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob(70), na které Tribunál odkazuje v bodech 116, 117 a 118 napadeného rozsudku. První rozsudek se týkal stanoviska zcela jiné povahy, neboť stanovisko právní služby Rady bylo vydáno v rámci legislativního postupu týkajícího se politicky citlivého tématu ve věci mimořádného významu. V projednávané věci bylo stanovisko právní služby rozhodujícím dokumentem, který se vztahoval výlučně k dotčené věci. Z důvodu úniku informací do tisku byl tento dokument pravděpodobně již veřejně přístupný, a navrhovatelce nelze tudíž vytýkat obcházení právní úpravy týkající se přístupu k dokumentům. Podle ní uvedené stanovisko vzhledem ke své povaze a podmínkám svého zveřejnění neporušuje důvěrnost ani převažující veřejný zájem a jeho zveřejnění nemůže ovlivnit svobodu názoru této služby a její schopnost účinně hájit konečnou pozici Komise před unijním soudem.

132. Pokud jde o rozsudek ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob(71), stanovisko právní služby Komise se týkalo rozhodovacího procesu ohledně řízení o kontrole spojování podniků a související unijní právní úpravy.

133. V druhé části pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že v bodě 119 napadeného rozsudku vycházel z irelevantní judikatury a opomenul její právo na projednání dokumentu, který sama nezpřístupnila.

134. Ve třetí části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka uvádí, že Tribunál nemůže důvodně tvrdit, že zásada transparentnosti může jen výjimečně odůvodňovat zveřejnění dokumentu orgánu, který nebyl zpřístupněn veřejnosti a který obsahuje právní stanovisko, neboť v bodech 120 a 121 napadeného rozsudku opomíjí kontext věci, na kterou odkazuje, a cituje judikaturu nepřesně a neúplně.

135. Ve čtvrté části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu vytýká, že porušil zásadu rovnosti zbraní ve spravedlivém procesu, jejíž význam připomíná, a to tím, že jí neumožnil dovolávat se veřejného a rozhodujícího dokumentu, s jehož obsahem byli seznámeni všichni ostatní účastníci řízení(72).Kromě toho Tribunál porušil zásadu kontradiktornosti, jejíž význam navrhovatelka rovněž připomíná(73), když jí neumožnil projednat všechny důkazy, které jsou známy všem, pod záminkou, že zveřejnění tohoto stanoviska uniklo pozornosti Komise. Navrhovatelka připomíná, že k porušení spravedlivého procesu zaručeného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách(74) dochází tehdy, pokud stát nebo správní orgán (v projednávané věci Komise) bez legitimního důvodu zabránil navrhovatelce použít dokumenty, které má k dispozici a které by jí pomohly hájit její věc(75).

136. Komise tvrdí, že pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný, jelikož se nesprávné právní posouzení nedotklo důvodů uvedených v bodech 122 a 123 napadeného rozsudku.

137. V první řadě odpovídá, že z usnesení ze dne 14. května 2019, Maďarsko v. Parlament(76), vyplývá, že dokud dotyčný orgán nepovolí přístup ke stanovisku své právní služby, jeho únik do veřejné sféry nemá vliv na otázku, zda takové stanovisko může být obsaženo ve spise ve věci projednávané před unijním soudem. Dále Komise připomíná, že Tribunál vyloučil první tři případy protiprávnosti uplatněné navrhovatelkou na podporu její žaloby, a podle Komise tudíž nemohlo být právní stanovisko kvalifikováno jako „rozhodující“.

138. Podle Komise má navrhovatelka patrně za to, že podle rozsudku ze dne 3. června 2021, Maďarsko v. Parlament(77), je transparentnost právních stanovisek unijních orgánů pravidlem, zatímco zejména z bodu 56 tohoto rozsudku vyplývá pravý opak. c)      Posouzení 139. Domnívám se, že analýza, na jejímž základě Tribunál vyhověl žádosti Komise o vynětí stanoviska její právní služby ze spisu ve věci, není stižena nesprávným právním posouzením.

140. Zaprvé žádný argument předložený navrhovatelkou neumožňuje zpochybnit relevanci obecných zásad stanovených Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob(78), ze dne 31. ledna 2020, Slovinsko v. Chorvatsko(79), a ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada(80), které Tribunál věrně převzal v bodech 116 až 121 napadeného rozsudku. Skutečnost, že stanovisko právní služby Komise bylo zpřístupněno a je veřejně dostupné, zjevně není relevantní pro posouzení, v jakém rozsahu může být obsaženo ve spise ve věci projednávané před unijním soudem. Relevantní je pouze otázka, zda zveřejnění tohoto dokumentu tento orgán povolil.

141. Zadruhé nemohou obstát ani argumenty navrhovatelky ohledně použití zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní.

142. Připomínám, že podle ustálené judikatury jsou zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní jakožto logický důsledek pojmu „spravedlivý proces“ nedílnou součástí zásady účinné soudní ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, zakotvené v článku 47 Listiny základních práv(81).

143. Obecně platí, že ze zásady kontradiktornosti vyplývá každému účastníkovi řízení právo seznámit se s písemnostmi a vyjádřeními předloženými soudu protivníkem a vyjadřovat se k nim a brání tomu, aby unijní soud založil své rozhodnutí na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se účastníci řízení nebo jeden z nich nemohli seznámit, a k nimž tedy nemohli zaujmout stanovisko(82).

144. Zásada rovnosti zbraní znamená povinnost dát každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi(83).

145. Tato zásada má zajistit procesní rovnováhu mezi účastníky soudního řízení tím, že těmto účastníkům zaručí stejná práva a povinnosti, zejména co se týče pravidel upravujících provádění důkazů a kontradiktorního projednání věci před soudem, jakož i právo těchto účastníků řízení na opravný prostředek. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je třeba, aby se účastníci řízení seznámili jak se skutkovými, tak s právními okolnostmi, které jsou rozhodné pro výsledek řízení, a měli možnost se k nim kontradiktorně vyjádřit(84).

146. Navrhovatelka se přitom může těchto zásad dovolávat pouze v rozsahu, v němž byly důkazy předložené unijnímu soudu obdrženy řádně(85). Soudní dvůr totiž v rozsudku ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada(86), uvedeném Tribunálem v bodě 117 napadeného rozsudku, rozhodl, že v případě takových důkazů, které nebyly účastníkem řízení předloženy řádně, jako jsou dokumenty pro vnitřní potřebu uvedené v nařízení (ES) č. 1049/2001(87), jejichž předložení nebylo dotyčným orgánem povoleno ani nařízeno unijním soudem, musí být váženy zájmy příslušných účastníků řízení související s jejich právem na spravedlivý proces s přihlédnutím k zájmům chráněným pravidly, která byla při získávání takových důkazů porušena nebo obcházena(88). Dále Soudní dvůr rozhodl, že unijní soud, kterému byla předložena žádost o vynětí odpovídajících důkazů ze spisu, musí poměřit zájmy žalobce, který tyto důkazy předložil, zejména s ohledem na jejich užitečnost pro účely posouzení důvodnosti žaloby, která u něj byla podána, se zájmy protistrany, které by mohly být konkrétně a skutečně poškozeny ponecháním uvedených důkazů ve spise(89).

147. Konstatuji přitom, že v bodech 116 až 122 napadeného rozsudku Tribunál zvážil při rozhodování o žádosti Komise dotčené zájmy, přičemž uvedl zejména, že předložení tohoto právního stanoviska bylo zřejmě vedeno vlastními zájmy navrhovatelky na podporu její argumentace, neboť navrhovatelka se kromě jiného nedovolávala převažujícího veřejného zájmu, který by mohl odůvodnit odlišný závěr.

148. Konečně ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva, které se dovolává navrhovatelka, nemůže odůvodnit odlišný závěr, jelikož se týká práva účastníků sporu seznámit se s písemnostmi a skutečnostmi, které soud bere v úvahu, a vyjadřovat se k nim, a nikoli otázky, zda a případně za jakých podmínek může účastník sporu předložit soudu právní stanovisko, jehož zveřejnění nebylo jeho autorem nebo jeho adresátem povoleno.

149. Soudnímu dvoru proto navrhuji, aby pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítl jako neopodstatněný.

150. S ohledem na všechny tyto úvahy a s ohledem na opodstatněnost druhého důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícího z nesprávného posouzení podmínky týkající se přičitatelnosti události vedoucí ke vzniku škody úřadu OLAF nebo Komisi, navrhuji, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž Tribunál nedodržel pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů, když nezohlednil s ohledem na okolnosti věci nezbytnost úpravy důkazního břemene a když neposoudil relevanci a důkazní sílu důkazů předložených jak navrhovatelkou, tak Komisí.

151. Vzhledem k tomu, že Tribunál řádně neprošetřil okolnosti sporu s cílem určit, zda jsou splněny podmínky mimosmluvní odpovědnosti úřadu OLAF a Komise, nemám za to, že by byl spor ve stavu, v němž by o něm soudní řízení dovolovalo rozhodnout. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o žalobě navrhovatelky, a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

V. Závěry

152. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto: „1)      Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 28. června 2023, IMG v. Komise (T‑752/20, EU:T:2023:366), se zrušuje. 2)      Věc se vrací Tribunálu Evropské unie. 3)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.“ 1      Původní jazyk: francouzština. 2      T‑752/20, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2023:366. 3      Viz bod 67 napadeného rozsudku. 4      Vnější vyšetřování jsou přímá vyšetřování týkající se třetích osob, jejichž činnost souvisí s transakcemi v rámci rozpočtu Unie [viz zvláštní zpráva č. 1/2005 o řízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) spolu s odpověďmi Komise (Úř. věst. 2005, C 202, s. 1), bod 12]. 5      T‑509/21, EU:T:2024:590. 6      Viz rozsudky ze dne 28. října 1982, Groupement des Agences de voyages v. Komise (135/81, EU:C:1982:371, bod 10), a ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada (C‑229/05 P, EU:C:2007:32, bod 114), jakož i usnesení ze dne 24. listopadu 2009, Landtag Schleswig-Holstein v. Komise (C‑281/08 P, EU:C:2009:728, bod 22). 7      135/81, EU:C:1982:

371. Tato věc se týkala lucemburské společnosti s ručením omezeným, jejíž způsobilost vystupovat v řízení před soudy byla zpochybněna Komisí. V bodě 9 svého rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že „[Komise] nemůže [...] zpochybnit způsobilost subjektu, kterému povolila účast v zadávacím řízení a kterému po srovnávacím přezkumu všech uchazečů zaslala záporné rozhodnutí, vystupovat v řízení před soudy“. 8      C‑229/05, EU:C:2007:32. 9      V tomto ohledu viz rozsudek ESLP ze dne 19. listopadu 2020, Efstratiou a další v. Řecko (CE:ECHR:2020:1119JUD005322114, bod 43 a citovaná judikatura). 10      Spojené věci C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78. 11      Viz rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (spojené věci C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 99 a citovaná judikatura). 12      Viz rovněž usnesení o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou vydané Tribunálem dne 2. července 2021. 13      C‑414/08 P, EU:C:2010:165, bod 52. 14      C‑666/20 P, EU:C:2022:225, bod 26. 15      Viz rozsudek ze dne 24. března 2022, GVN v. Komise (C‑666/20 P, EU:C:2022:225, bod 24 a citovaná judikatura). 16      Viz rozsudek ze dne 24. března 2022, GVN v. Komise (C‑666/20 P, EU:C:2022:225, bod 26 a citovaná judikatura). 17      Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Hamoudi v. Frontex (C‑136/24 P, dále jen „rozsudek Hamoudi v. Frontex“, EU:C:2025:977, bod 68 a citovaná judikatura). 18      Viz rozsudek Hamoudi v. Frontex (bod 69 a citovaná judikatura). Viz rovněž usnesení z dnešního dne ve věci CW v. Eurojust a Europol (C‑565/25 P, bod 28 a citovaná judikatura). 19      Forster, N., La responsabilité sans faute de l’Union européenne, disertační práce obhájená dne 8. listopadu 2019, Bruylant, Brusel, 2021, bod 218 (s. 297) a 219 (s. 299). 20      Forster, N., op. cit., bod 219 (s. 299). 21      Forster, N., op. cit., bod 219 (s. 299). 22      C‑679/23 P, EU:C:2025:976. 23      Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, WS a další v. Frontex (Společná návratová operace) (C‑679/23 P, EU:C:2025:976, bod 149 a citovaná judikatura). 24      Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, WS a další v. Frontex (Společná návratová operace) (C‑679/23 P, EU:C:2025:976, bod 150 a citovaná judikatura). 25      Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, WS a další v. Frontex (Společná návratová operace) (C‑679/23 P, EU:C:2025:976, bod 150 a citovaná judikatura). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Evropská unie v. Kendrion (C‑150/17 P, EU:C:2018:612, bod 50), a v právní nauce Wildermeersch, J., Contentieux de la légalité des actes de l’Union européenne: le mythe du droit à un recours effectif, Bruylant, Brusel, 2019, zejména bod 625 (s. 484). 26      Wildermeersch, J., op. cit., bod 625 (s. 484), a Forster, N., op. cit., bod 228 (s. 306 a 307). 27      Viz Forster, N., op. cit., bod 223 (s. 301 a 302). 28      T‑259/03, EU:T:2007:

254. V tomto rozsudku Tribunál rozhodl, že „[z]a okolností, kdy je [informace týkající se doporučení úřadu OLAF ohledně zahájení řízení proti navrhovatelce] sdělena přímo či nepřímo nějakému novináři, musí být únik považován nejen za příčinu sine qua non újmy, která vyplývá ze zveřejnění této informace, ale rovněž za její dostatečně přímou příčinu“ (bod 320). 29      T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 183. 30      T‑838/16, EU:T:2019:494, bod 321. 31      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1). 32      T‑48/05, EU:T:2008:257. 33      Zdůrazňuji, že závěr Tribunálu není v judikatuře ojedinělý, neboť plénum Soudu pro veřejnou službu dospělo k totožnému závěru ve věci, která se projednávané věci velmi blížila a ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. ledna 2010, A a G v. Komise (F‑124/05 a F‑96/06, EU:F:2010:2). V této věci „[Komise] a OLAF nebyly jedinými útvary, které měly protokol ze slyšení žalobce u OLAF k dispozici, jelikož byl tento protokol předán belgickým soudním orgánům za účelem případného zahájení trestního stíhání“ (bod 215). Vzhledem k tomu, že unijní soud rozhodl, že nelze mít za to, že „právě Komise mohla nejlépe opatřit důkazy umožňující prokázat příčinu nastalého úniku informací“, vyvodil totožný závěr jako Tribunál v napadeném rozsudku, a sice že „nemůže být nejistota ohledně příčin tohoto úniku přičtena [k tíži Komise]“ (bod 214). 34      Spojené věci 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371. 35      T‑48/05, EU:T:2008:257. 36      Viz rozsudek Hamoudi v. Frontex (bod 71). 37      Quézel-Ambrunaz, C., Essai sur la causalité en droit de la responsabilité civile, Dalloz, Paříž, 2010, zejména s. 255. 38      Spojené věci 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371. 39      Viz rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (spojené věci 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, body 15 a 16). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta G. Slynna ve spojených věcech Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:265). 40      Viz rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (spojené věci 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, bod 17). 41      T‑259/03, EU:T:2007:254. 42      Viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise (T‑259/03, EU:T:2007:254, bod 196). 43      Viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise (T‑259/03, EU:T:2007:254, body 196 a 198). V tomto rozsudku měl Tribunál za to, že „je na Komisi, aby jménem [úřadu OLAF] vysvětlila, jakým způsobem k tomuto úniku mohlo dojít, a případně tak prokázala, že výše uvedená povinnost ředitele úřadu OLAF nebyla porušena. Pokud Komise takové vysvětlení neposkytne, je třeba mít za to, že únik je důsledkem porušení čl. 8 odst. 3 nařízení [Evropského parlamentu a Rady (ES)] č. 1073/1999 [ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. 1999, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91)], kterého se dopustil ředitel úřadu OLAF při výkonu svých funkcí ve smyslu článku 288 ES [(nyní článek 340 SFEU)]“ (bod 197). 44      Viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise (T‑259/03, EU:T:2007:254, bod 196). 45      T‑48/05, EU:T:2008:

257. Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, vznikla škoda v důsledku zveřejnění důvěrných informací, které měly k dispozici úřad OLAF, Komise a francouzské soudní orgány. 46      Viz rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 203). 47      F‑30/08, EU:F:2010:43, bod 169. 48      V tomto ohledu viz bod 103 rozsudku Hamoudi v. Frontex, v němž Soudní dvůr rozhodl, že žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti podle článku 268 SFEU může představovat jediný procesní prostředek, který může dostatečně zaručit soudní ochranu před unijním soudem proti unijní agentuře nebo orgánu. 49      Viz Forster, N., op. cit., bod 290 (s. 386). 50      Viz rozsudek ze dne 18. září 2014, Holcim (Romania) SA v. Komise (T‑317/12, EU:T:2014:782, bod 79 a citovaná judikatura). 51      Viz rozsudek Hamoudi v. Frontex (body 72 až 80). 52      Viz rozsudek Hamoudi v. Frontex (bod 81 a citovaná judikatura). 53      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta R. Norkuse ve věci Hamoudi v. Frontex (C‑136/24 P, EU:C:2025:257, bod 18), jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská práva citovaná v poznámce pod čarou 30 tohoto stanoviska: rozsudky ESLP ze dne 13. února 2020, N. D. a N. T. v. Španělsko (CE:ECHR:2020:0213JUD000867515, bod 85), a ze dne 18. listopadu 2021, M. H. a další v. Chorvatsko (CE:ECHR:2021:1118JUD001567018, bod 268). 54      C‑363/22 P, EU:C:2024:20, bod 75. 55      Viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Sistem ecologica v. Komise (C‑787/22 P, EU:C:2023:940, body 66 a 154). 56      Přestože úřad OLAF a dotčené vnitrostátní orgány přispívají prostřednictvím výměny informací k dosažení téhož cíle, tj. boje proti podvodům a poškozování finančních zájmů Unie, v rámci posílené správní spolupráce mezi těmito subjekty však neexistují žádná obecná ani zvláštní ustanovení upravující podmínky, za nichž může být založena mimosmluvní odpovědnost úřadu OLAF nebo dotyčných vnitrostátních orgánů z důvodu nesplnění povinnosti dodržování důvěrnosti zpráv z vyšetřování vypracovaných úřadem OLAF, a tyto podmínky tudíž, pokud jde o otázku odpovědnosti, spadají pod dva různé právní řády. Vzhledem k tomu, že neexistuje mechanismus společné a nerozdílné odpovědnosti (Europol) ani společné odpovědnosti (Frontex) a neuplatňuje se odpovědnost in solidum, odpovídá úřad OLAF za jakoukoli škodu, kterou způsobí určité osobě v důsledku neoprávněného zveřejnění své vyšetřovací zprávy, a každý členský stát je v souladu se svým vnitrostátním právem odpovědný za jakoukoli škodu způsobenou určité osobě v důsledku zpracování vyšetřovací zprávy, kterou obdržel od úřadu OLAF, včetně jejího neoprávněného zveřejnění. 57      Forster, N., zdůrazňuje, že nejistota je přehlíženou oblastí, a tato skutečnost je na úkor soudní ochrany jednotlivců [op. cit., bod 256, (s. 338)]. V předmluvě díla, jehož autorem je Joisten, C., L’incertitude causale en droit de la responsabilité civile, Larcier, Brusel, 2024, klade profesor Bernard Dubuisson otázku, která je podle mého názoru obzvláště relevantní: „Jak a proč [je možné] z právního hlediska považovat za jisté něco, co není nutně jisté ve skutečnosti[?]“ (s. 9). 58      Forster, N., op. cit., bod 323. 59      C‑446/19, EU:C:2020:918. 60      Viz rozsudek ze dne 11. prosince 2025, ABLV Bank v. SRB (C‑602/22 P, EU:C:2025:953, body 45 a 46 a citovaná judikatura). 61      C‑16/90, EU:C:1991:233. 62      C‑16/90, EU:C:1991:402. 63      T‑514/93, EU:T:1995:49. 64      T‑231/97, EU:T:1999:146. 65      Viz rozsudek ze dne 26. září 2024, WEPA Hygieneprodukte a další v. Komise (spojené věci C‑795/21 P a C‑796/21 P, EU:C:2024:807, bod 82 a citovaná judikatura). 66      C‑156/21, EU:C:2022:97. 67      C‑404/10 P, EU:C:2012:393. 68      C‑457/18, EU:C:2020:65. 69      C‑156/21, EU:C:2022:97. 70      C‑404/10 P, EU:C:2012:393. 71      C‑404/10 P, EU:C:2012:393. 72      Navrhovatelka se v této souvislosti dovolává rozsudků ESLP ze dne 27. října 1993, Dombo Beheer B. V. v. Nizozemsko (CE:ECHR:1993:1027JUD001444888, bod 33), ze dne 7. června 2001, Kress v. Francie (CE:ECHR:2001:0607JUD003959498, bod 72), jakož i ze dne 19. září 2017, Regner v. Česká republika (CE:ECHR:2017:0919JUD003528911, bod 146). 73      Navrhovatelka se v této souvislosti dovolává rozsudku ESLP ze dne 28. srpna 1991, Brandstetter v. Rakousko (CE:ECHR:1991:0828JUD001117084, bod 67). 74      Podepsaná 4. listopadu 1950 v Římě. 75      Navrhovatelka v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 9. června 1998, McGinley a Egan v. Spojené království (CE:ECHR:1998:0609:JUD002182593, body 86 a 90). 76      C‑650/18, EU:C:2021:426, bod 17. 77      C‑650/18, EU:C:2021:426. 78      C‑404/10 P, EU:C:2012:393. 79      C‑457/18, EU:C:2020:65. 80      C‑156/21, EU:C:2022:97. 81      Viz usnesení ze dne 12. listopadu 2025, Fashion TV RO a Maestro (C‑475/24, EU:C:2025:898, bod 45 a citovaná judikatura). 82      Viz rozsudek ze dne 4. prosince 2019, H v. Rada (C‑413/18 P, EU:C:2019:1044, bod 103 a citovaná judikatura). 83      Viz rozsudek Hamoudi v. Frontex (bod 77 a citovaná judikatura). 84      Viz usnesení ze dne 12. listopadu 2025, Fashion TV RO a Maestro (C‑475/24, EU:C:2025:898, bod 46 a citovaná judikatura). 85      Viz rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada (C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 129 a citovaná judikatura). 86      C‑348/20, EU:C:2022:548. 87      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331). 88      Viz rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada (C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 130). 89      Viz rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada (C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 131).