C-559/23

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)

16. července 2026(*) „ Kasační opravný prostředek – Mimosmluvní odpovědnost – Vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) – Důvěrnost – Neoprávněné zveřejnění vyšetřovací zprávy v tisku – Přičitatelnost úniků informací – Článek 10 odst. 3 nařízení (EU, Euratom) č. 883/2013 – Majetková a nemajetková újma – Důkazní břemeno – Promlčení práva podat žalobu na náhradu škody – Článek 46 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie – Důvěrnost právních stanovisek“ Ve věci C‑559/23 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 7. září 2023, International Management Group (IMG), se sídlem v Bruselu (Belgie), zástupci: J.-Y. de Cara a L. Levi, advokáti, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž další účastnicí řízení je: Evropská komise, zástupci: J. Baquero Cruz, J.-F. Brakeland a S. Delaude, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení: M. L. Arastey Sahún, předsedkyně senátu, J. Passer, E. Regan, D. Gratsias (zpravodaj) a B. Smulders, soudci, generální advokát: J. Richard de la Tour, za soudní kancelář: F. Cathagne, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. prosince 2025, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 12. března 2026, vydává tento Rozsudek 1        Svým kasačním opravným prostředkem se International Management Group (IMG) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 28. června 2023, IMG v. Komise (T‑752/20, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2023:366), kterým Tribunál zamítl její žalobu na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla, jelikož se Evropská komise a Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) dopustily protiprávního jednání v návaznosti na zprávu vypracovanou úřadem OLAF, která se jí týká. Právní rámec 2        Články 3 a 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1), se týkají vnějších vyšetřování, která spočívají v kontrolách a inspekcích, které OLAF provádí na místě v členských státech a v souladu s platnými dohodami o spolupráci a vzájemné pomoci a jinými platnými právními nástroji ve třetích zemích a v prostorách mezinárodních organizací, jakož i vnitřních vyšetřování, které OLAF provádí uvnitř orgánů, institucí a jiných subjektů Evropské unie. 3        Článek 9 odst. 4 tohoto nařízení stanoví, že jakmile je vyšetřování skončeno a před tím, než jsou vypracovány závěry, které se dotčené osoby jmenovitě týkají, musí být této osobě poskytnuta příležitost se ke skutečnostem, které se jí týkají, vyjádřit. 4        Článek 10 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení stanoví: „1.      Informace předané nebo získané v rámci vnějšího vyšetřování v jakékoli formě jsou chráněny podle předpisů, které se na tato vyšetřování vztahují.

2. Na informace předané nebo získané v rámci vnitřního vyšetřování v jakékoli formě se vztahuje služební tajemství a jsou chráněny podle předpisů použitelných pro orgány Unie.

3. Dotčené orgány, instituce nebo jiné subjekty zajišťují dodržování důvěrnosti vyšetřování prováděných úřadem [OLAF], zachování zákonných práv dotčených osob a v případě soudních řízení dodržování všech vnitrostátních předpisů vztahujících se na tato řízení.“ 5        Článek 11 odst. 1 a 3 až 6 téhož nařízení stanoví: „1.      Po dokončení vyšetřování vypracuje [OLAF] pod vedením generálního ředitele zprávu. V této zprávě jsou uvedeny právní základ pro vyšetřování, procesní úkony, zjištěné skutečnosti a jejich předběžná právní kvalifikace, odhadovaný finanční dopad zjištěných skutečností, dodržení procesních záruk v souladu s článkem 9 a závěry vyšetřování. Ke zprávě budou připojena doporučení generálního ředitele, zda je třeba přijmout opatření, či nikoliv. V těchto doporučeních jsou v příslušných případech uvedena veškerá disciplinární, správní, finanční nebo soudní opatření dotčených orgánů, institucí a subjektů a příslušných orgánů dotčených členských států, a zejména upřesněny odhadované částky, které mají být vymáhány, a předběžná právní kvalifikace zjištěných skutečností. [...]

3. Zprávy a doporučení vypracované po skončení vnějšího vyšetřování a veškeré důležité související dokumenty se podle předpisů o vnějších vyšetřováních předají příslušným orgánům dotčených členských států a v případě potřeby příslušným útvarům Komise.

4. Zprávy a doporučení vypracované po skončení vnitřního vyšetřování a veškeré důležité související dokumenty se předají dotčenému orgánu, instituci nebo jinému subjektu. Uvedený orgán, instituce nebo jiný subjekt přijme taková opatření především disciplinární nebo právní povahy, která jsou vzhledem k výsledkům vnitřního vyšetřování nezbytná, a uvědomí o nich [OLAF] ve lhůtě, která je v doporučeních připojených ke zprávě stanovena, a to na žádost [OLAF].

5. Jsou-li ve zprávě vypracované na základě vnitřního vyšetřování uvedeny skutečnosti, které by mohly být předmětem trestního stíhání, předají se tyto informace soudním orgánům dotčeného členského státu.

6. Příslušné orgány dotčených členských států zašlou na žádost úřadu [OLAF] včas informace o případných opatřeních přijatých v návaznosti na doporučení generálního ředitele podle odstavce 3 a v návaznosti na informace předané úřadem [OLAF] podle odstavce 5.“ Skutečnosti předcházející sporu 6        Skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 2 až 18 napadeného rozsudku, lze pro potřeby tohoto řízení shrnout následovně. 7        Navrhovatelka byla založena dne 25. listopadu 1994 s cílem umožnit státům podílejícím se na obnově Bosny a Hercegoviny mít k tomuto účelu určený subjekt. V rámci své činnosti uzavřela několik dohod s Komisí, a to zejména v režimu plnění rozpočtu Unie nazvaného „nepřímé nebo společné řízení“, který je upraven ve finančních předpisech Unie. Tento režim plnění rozpočtu znamená, že pokud Komise plní unijní rozpočet způsobem společném řízení, které je od roku 2012 kvalifikováno jako nepřímé řízení, jsou některými úkoly plnění rozpočtu pověřeny mezinárodní organizace. 8        Dne 31. ledna 2012 zahájil generální ředitel úřadu OLAF vyšetřování (vyšetřování OF/2011/1002), které se týkalo právního postavení navrhovatelky jakožto „mezinárodní organizace“ ve smyslu finančních předpisů Unie. 9        Dne 9. prosince 2014 vypracoval OLAF závěrečnou zprávu (dále jen „zpráva úřadu OLAF“), v níž dospěl v podstatě k závěru, že navrhovatelka není „mezinárodní organizací“ ve smyslu finančních předpisů Unie a že je dokonce možné, že nemá vlastní právní subjektivitu. OLAF tedy Komisi doporučil, aby navrhovatelce uložila správní a finanční sankce a přistoupila k vymáhání částek, které jí byly vyplaceny. 10      Zpráva úřadu OLAF byla dne 12. prosince 2014 oficiálně zaslána Komisi, jakož i francouzským a belgickým soudním orgánům. 11      Dne 16. prosince 2014 přijala Komise prováděcí rozhodnutí C(2014) 9787 final, kterým se mění její prováděcí rozhodnutí C(2013) 7682 o ročním akčním programu na rok 2013 pro Myanmar (Barmu) financovaném ze souhrnného rozpočtu Evropské unie (dále jen „rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014“). Podle rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 neměla program rozvoje obchodu v Myanmaru (Barmě) financovaný Unií provádět navrhovatelka, jak se do té doby předpokládalo, ale jiný subjekt. Navrhovatelka podala k Tribunálu žalobu na neplatnost tohoto rozhodnutí, která byla zapsána do rejstříku pod číslem T‑29/15. 12      Dne 18. února 2015 zaslala navrhovatelka úřadu OLAF dopis, v němž poukázala na to, že do tisku mohly uniknout informace o obsahu zprávy, zejména o jejích závěrech, a že tyto informace byly zveřejněny v článku, který vyšel v německém časopisu Der Spiegel dne 13. února 2015. 13      Dne 13. března 2015 zaslal generální ředitel úřadu OLAF předsedovi Evropského parlamentu dopis, v němž uvedl, že podle jeho informací byla zpráva úřadu OLAF zpřístupněna v rámci Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu. V tomto dopise generální ředitel OLAF rovněž připomněl, že zpráva úřadu OLAF nebyla oficiálně zpřístupněna Parlamentu, a požádal jeho předsedu, aby přijal opatření nezbytná k zastavení šíření tohoto dokumentu. 14      Dopisem ze dne 20. března 2015 odpověděl úřad OLAF navrhovatelce, že jeho zpráva byla předána výlučně příslušným vnitrostátním orgánům a generálnímu sekretariátu Komise. 15      Dne 8. května 2015 zaslala Komise navrhovatelce dopis, v němž jí informovala o opatřeních, které hodlá přijmout v souvislosti se zprávou úřadu OLAF. Tímto dopisem Komise konkrétně přijala rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. května 2015“), podle něhož „dokud nenastane naprosté jasno ohledně postavení [navrhovatelky] jakožto mezinárodní organizace“, neuzavřou s ní její útvary nové pověřovací dohody v rámci nepřímého řízení ve smyslu finančních předpisů Unie. 16      Navrhovatelka podala k Tribunálu žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑381/15, kterou se domáhala zejména zrušení rozhodnutí ze dne 8. května 2015 a náhrady majetkové a nemajetkové újmy. 17      Dne 11. prosince 2015 byla zpráva úřadu OLAF zveřejněna bez jejích příloh na internetových stránkách deníku New Europe. Navrhovatelka byla informována, že generální tajemník Komise a úřad OLAF zahájili dvě vyšetřování s cílem zjistit zdroj tohoto úniku informací. 18      Dne 30. ledna 2017 zaslal generální tajemník Komise navrhovatelce dopis, v němž ji informoval o skončení obou vyšetřování s tím, že se nepodařilo zjistit zdroj úniku informací. 19      Rozsudky ze dne 2. února 2017, International Management Group v. Komise (T‑29/15, EU:T:2017:56), a ze dne 2. února 2017, IMG v. Komise (T‑381/15, EU:T:2017:57), zamítl Tribunál žaloby navrhovatelky uvedené v bodech 11 a 16 tohoto rozsudku. 20      Dne 5. června 2018 obdržela navrhovatelka zprávu úřadu OLAF spolu s jejími přílohami. 21      Rozsudkem ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78) Soudní dvůr zrušil rozsudky uvedené v bodě 19 tohoto rozsudku, rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014, jakož i rozhodnutí ze dne 8. května 2015. Soudní dvůr vrátil věc T‑381/15 Tribunálu, aby rozhodl o jejím návrhu na náhradu škody, která jí byla údajně způsobena rozhodnutím ze dne 8. května 2015. Tribunál při rozhodování o věci, která mu byla vrácena, zamítl rozsudkem ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV, EU:T:2020:406), žalobu navrhovatelky na náhradu škody. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722). Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 22      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2020 podala navrhovatelka žalobu znějící na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla z důvodu úniku obsahu zprávy úřadu OLAF do tisku, která byla podle navrhovatelky stižena několika protiprávnostmi. Navrhovatelka uplatnila majetkovou újmu spočívající ve snížení objemu činností, které jí svěřili její tradiční partneři a dárci, a nemajetkovou újmu, která spočívala jednak v zakoušených pocitech nespravedlnosti a frustrace a jednak ve velmi závažném poškození její cti, dobrého jména a pověsti. 23      Z bodu 22 napadeného rozsudku vyplývá, že Komise zpochybnila přípustnost žaloby v prvním stupni z důvodu, že došlo k promlčení. Jak však vyplývá z bodu 24 tohoto rozsudku, Tribunál se rozhodl zabývat opodstatněností návrhových žádání navrhovatelky znějících na náhradu újmy, aniž předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti vycházející z promlčení nároku na podání žaloby. 24      Tribunál v bodech 25 a 26 napadeného rozsudku připomněl judikaturu, podle níž je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou zaprvé protiprávnost jednání vytýkaného unijnímu orgánu, zadruhé skutečná existence škody a zatřetí existence příčinné souvislosti mezi jednáním tohoto orgánu a uplatňovanou škodou, přičemž žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu, není-li jedna z těchto podmínek splněna, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky. 25      V bodech 27 až 31 tohoto rozsudku Tribunál uvedl, že navrhovatelka namítala čtyři protiprávnosti, které vedly ke vzniku újmy, kterou údajně utrpěla. První z nich měla spočívat v tom, že OLAF porušil články 1 a 5 nařízení č. 883/2013, článek 2 rozhodnutí Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. 1999, L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110), jakož i povinnost řádné péče. Druhá protiprávnost měla spočívat v tom, že zaprvé OLAF porušil články 53 a 53d nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), článek 58 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), článek 43 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1), jakož i povinnost řádné péče a že se zadruhé OLAF dopustil pochybení při volbě náležitých právních základů, které použil pro přijetí doporučení v jeho zprávě. Třetí protiprávnost měla spočívat v tom, že OLAF porušil zásadu řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i zejména zásadu nestrannosti, pravidla týkající se provádění důkazů, která jsou rovněž stanovena v článku 8.5 obecných zásad vyšetřovacích postupů určených zaměstnancům úřadu OLAF, právo být vyslechnut vymezené článkem 9 nařízení č. 883/2013, a dále v tom, že nedodržel povinnost řádné péče a zásadu presumpce neviny. Konečně čtvrtá protiprávnost měla spočívat v tom, že OLAF a Komise nesplnily povinnost zachovávat důvěrnost stanovenou v článku 10 nařízení č. 883/2013, článku 8 výše uvedených pokynů a článku 339 SFEU, jelikož došlo k úniku informací ze zprávy úřadu OLAF do tisku, jakož i v tom, že Komise nesplnila povinnost řádné péče a povinnost jednat s náležitou péčí. 26      Pokud jde o tvrzení Komise, že neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávnostmi, na něž se navrhovatelka odvolává, a újmou, kterou navrhovatelka údajně utrpěla, se Tribunál v bodě 32 napadeného rozsudku rozhodl nejprve zkoumat třetí podmínku, které podléhá vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, a to podmínku týkající se existence příčinné souvislosti mezi jednáním dotčeného orgánu a tvrzenou újmou. 27      V tomto ohledu Tribunál připomněl v bodě 35 napadeného rozsudku, že podle čl. 10 odst. 3 a čl. 11 odst. 3 až 6 nařízení č. 883/2013 jsou zprávy vypracované úřadem OLAF v rámci jeho vyšetřování v zásadě důvěrné a jejich účelem je poskytnout vnitrostátním a unijním orgánům informace a důkazy, které jim umožní posoudit vhodnost přijetí opatření na unijní úrovni nebo zahájení trestního stíhání vnitrostátními soudními orgány. Tribunál z toho v bodě 36 uvedeného rozsudku vyvodil, že jedinou újmou, která by mohla pramenit přímo ze zprávy úřadu OLAF, je ta, která by vznikla po zveřejnění celé této zprávy nebo její části, a to zejména v důsledku úniku informací do tisku. 28      Z bodu 37 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl za to, že první z protiprávností tvrzených navrhovatelkou, které byly připomenuty v bodě 25 tohoto rozsudku, se týká nedostatku pravomoci úřadu OLAF zahájit vyšetřování, který mohl navrhovatelce způsobit tvrzenou újmu pouze tím, že došlo k úniku informací o tomto vyšetřování a zprávě úřadu OLAF do tisku. Tribunál tedy dospěl k závěru, že tato první protiprávnost neměla dostatečně přímou souvislost s újmou uplatňovanou navrhovatelkou. 29      Totéž platí podle úvah Tribunálu uvedených v bodech 38 a 39 napadeného rozsudku o druhé a třetí protiprávnosti uváděné navrhovatelkou, které rovněž nesouvisely s únikem zprávy úřadu OLAF do tisku. 30      Naproti tomu, pokud jde o čtvrtou protiprávnost, Tribunál v bodech 40 a 41 téhož rozsudku uvedl, že se týká skutečnosti, že OLAF a Komise porušily povinnost zachovávat důvěrnost, jakož i skutečnosti, že Komise porušila povinnost řádné péče a povinnost jednat s náležitou péčí v důsledku úniku zprávy úřadu OLAF do tisku. Tribunál měl za to, že skutečnost, že se tradiční partneři a dárci navrhovatelky z důvodu tohoto úniku dozvěděli o důvěrných informacích v této zprávě, u nich mohla vyvolat pochybnosti o čestnosti, jakož i o právní způsobilosti a subjektivitě navrhovatelky, a způsobit jí tedy újmu, jejíž náhradu požadovala. Tribunál tedy dospěl k závěru, že existence dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi čtvrtou protiprávností uplatněnou navrhovatelkou a touto újmou byla prokázána. Jak tedy vyplývá z bodu 42 napadeného rozsudku, Tribunál se rozhodl zkoumat legalitu jednání vytýkaného Komisi a úřadu OLAF, pouze pokud jde o čtvrtou protiprávnost, kterou uvedla navrhovatelka. 31      V tomto ohledu Tribunál samostatně zkoumal zaprvé porušení povinnosti zachovávat důvěrnost ze strany Komise a úřadu OLAF a zadruhé porušení povinnosti řádné péče a povinnosti jednat s náležitou péčí ze strany Komise. 32      Zaprvé, pokud jde o porušení povinnosti zachovávat důvěrnost, Tribunál v bodě 47 napadeného rozsudku uvedl, že před posouzením, zda porušení tvrzená navrhovatelkou splňují první podmínku pro vznik odpovědnosti Unie, týkající se jejich protiprávní povahy, je třeba určit, zda je za únik zprávy úřadu OLAF do tisku odpovědný OLAF nebo Komise. 33      V tomto ohledu Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku připomněl judikaturu, podle níž přísluší žalobci, aby v rámci žaloby na náhradu škody prokázal, že jsou splněny podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie. V bodě 49 téhož rozsudku však dodal, že podle judikatury existuje výjimka z tohoto pravidla, pokud škodní událost mohla vzniknout z několika různých příčin a unijní orgán nepředložil žádný důkaz umožňující určit, která z těchto příčin způsobila tuto škodní událost, ačkoli měl nejlepší předpoklady k tomu, aby předložil příslušné důkazy, musí být přetrvávající nejistota přičtena k jeho tíži. 34      Po analýze skutkových okolností věci, které Tribunál provedl v bodech 51 až 60 napadeného rozsudku, dospěl v bodech 61 a 62 tohoto rozsudku k závěru, že ke dni prvního úniku zprávy úřadu OLAF do tisku již posledně uvedený a Komise nebyly jedinými orgány, které tuto zprávu měly k dispozici, a že v důsledku toho nelze mít za to, že Komise měla nejlepší předpoklady k tomu, aby ve smyslu judikatury citované v bodě 49 uvedeného rozsudku a připomenuté v předchozím bodě předložila důkazy umožňující určit, které z příčin lze přičíst únik a újmu, kterou tento únik způsobil. 35      V bodě 66 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že v návaznosti na stížnost podanou navrhovatelkou přijal Evropský veřejný ochránce práv dne 14. prosince 2017 rozhodnutí 220/2015/ANA (dále jen „rozhodnutí Evropského veřejného ochránce práv“), v němž zdůraznil, že OLAF provedl vážné a důkladné vyšetřování a že neexistuje žádný důkaz o tom, že by tento orgán způsobil únik informací, a dále že Komise rovněž provedla vnitřní vyšetřování s cílem zjistit původ úniku informací, které však nevedlo k jeho identifikaci v rámci tohoto orgánu. 36      Tribunál měl tedy v bodech 67 až 69 napadeného rozsudku za to, že nejistota ohledně původu úniku informací nemůže vzhledem k tomu, že v tomto smyslu neexistují indicie, vést k přičtení odpovědnosti Komisi a úřadu OLAF, a že jelikož protiprávnost, kterou údajně způsobil únik informací, nelze přičíst Unii, nebylo třeba zkoumat, zda tato protiprávnost představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznání práv jednotlivcům. Tribunál měl tedy za to, že první podmínka pro vznik odpovědnosti Unie nebyla splněna, pokud jde o tvrzené porušení povinnosti zachovávat důvěrnost. 37      Zadruhé se Tribunál v bodech 71 až 101 napadeného rozsudku zabýval argumentací navrhovatelky vycházející z toho, že Komise porušila povinnost řádné péče a povinnost jednat s náležitou péčí. Po tomto přezkoumání dospěl Tribunál v bodě 102 uvedeného rozsudku k závěru, že čtvrtá protiprávnost, na kterou navrhovatelka poukazuje, nebyla prokázána, pokud jde o údajné porušení povinnosti jednat s náležitou péčí a povinnosti řádné péče ze strany Komise, což vedlo Tribunál v bodech 103 a 104 uvedeného rozsudku k závěru, že první podmínka pro vznik odpovědnosti Unie nebyla splněna, a že žaloba musí být tedy zamítnuta. 38      Zatřetí Tribunál v bodech 107 až 123 napadeného rozsudku zkoumal žádost Komise o vynětí stanoviska její právní služby ze spisu ze dne 16. ledna 2015, které bylo připojeno k žalobě (dále jen „stanovisko právní služby“). V tomto ohledu Tribunál poté, co v bodech 117 až 121 uvedeného rozsudku připomněl závěry vyplývající z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97, body 54 až 56), uvedl v bodě 122 uvedeného rozsudku, že je nesporné, že toto stanovisko nebylo vydáno v rámci legislativního postupu, a dále že navrhovatelka netvrdila, že předložení uvedeného stanoviska je odůvodněno převažujícím veřejným zájmem. Tribunál tedy v bodě 123 téhož rozsudku dospěl k závěru, že je třeba žádosti Komise vyhovět. Návrhová žádání účastnic řízení 39      Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr: –        napadený rozsudek zrušil; –        v důsledku toho vyhověl jejím návrhovým žádáním v řízení v prvním stupni, a tedy –        uložil Komisi povinnost nahradit újmu, kterou utrpěla a která byla předběžně vyčíslena na částku 10 000 eur za měsíc za období od poloviny prosince 2015 do vyhlášení rozsudku v této věci, pokud jde o nemajetkovou újmu, a na částku 2,1 milionů eur, pokud jde o majetkovou újmu, navýšenou o úroky z prodlení, a –        uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení v obou stupních. 40      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl jako nepřípustný nebo jej podpůrně zamítl jako neopodstatněný a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku K přípustnosti Argumentace účastnic řízení 41      Komise tvrdí, že nárok navrhovatelky na náhradu škody byl v okamžiku podání její žaloby již promlčen, a kasační opravný prostředek je tedy nepřípustný. Připomíná, že navrhovatelka ve své žalobě podané k Tribunálu tvrdila, že její újma se konkretizovala „nejdříve v okamžiku úniku zprávy úřadu OLAF“, tedy dne 11. prosince 2015, kdy tato zpráva byla zveřejněna na internetových stránkách deníku New Europe. Z toho podle Komise vyplývá, že promlčecí lhůta uplynula dne 11. prosince 2020, zatímco navrhovatelka podala žalobu až o deset dní později, dne 21. prosince 2020. 42      Kromě toho se Komise domnívá, že újma tvrzená navrhovatelkou se konkretizovala nikoli nejdříve, ale nejpozději v okamžiku úniku zprávy úřadu OLAF. Protiprávnosti, na které navrhovatelka poukazuje, se totiž týkají otázky jejího právního postavení. Navrhovatelka byla přitom informována již dávno před 11. prosincem 2015 o pochybnostech úřadu OLAF a Komise v tomto ohledu. 43      Navrhovatelka s argumentací Komise nesouhlasí a tvrdí, že její právo podat žalobu nebylo promlčeno. Závěry Soudního dvora 44      Podle článku 56 prvního a druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, kterým se ukončuje řízení, podat k Soudnímu dvoru „kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno“. 45      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že promlčení je důvodem pro námitku nepřípustnosti, který na rozdíl od případu procesních lhůt nelze zkoumat i bez návrhu, nýbrž vyvolává zánik práva domáhat se žalobou náhrady škody výlučně na návrh žalovaného, neboť dodržení promlčecí lhůty nemůže být unijním soudem zkoumáno i bez návrhu, ale návrh v takovém smyslu musí být vznesen dotčeným účastníkem řízení (rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie, C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 99, jakož i citovaná judikatura). 46      V projednávané věci z bodu 22 napadeného rozsudku sice vyplývá, že Komise vznesla před Tribunálem námitku nepřípustnosti vycházející z promlčení práva navrhovatelky podat žalobu. 47      Tribunál však v bodě 23 uvedeného rozsudku připomněl, že podle judikatury (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, bod 52, a ze dne 24. března 2022, GVN v. Komise, C‑666/20 P, EU:C:2022:225, bod 24) mu přísluší posoudit, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje za okolností daného případu zamítnout žalobu navrhovatelky z meritorního hlediska, aniž rozhodne o námitce nepřípustnosti, kterou vznesla Komise. 48      Vzhledem k tomu, že Tribunál dospěl k závěru, že tomu tak je, rozhodl se v bodě 24 napadeného rozsudku zabývat opodstatněností návrhových žádání navrhovatelky znějících na náhradu újmy, aniž předtím rozhodl o námitce nepřípustnosti, která vycházela z promlčení práva podat žalobu. Po tomto posouzení Tribunál v bodě 104 tohoto rozsudku rozhodl, že žaloba navrhovatelky musí být zamítnuta, což učinil v bodě 2 výroku uvedeného rozsudku. 49      Za těchto podmínek byla navrhovatelka, která neměla úspěch ve věci před Tribunálem, oprávněna podat k Soudnímu dvoru na základě čl. 56 prvního a druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie proti rozsudku Tribunálu kasační opravný prostředek. 50      Kasační opravný prostředek je tedy přípustný. K věci samé 51      Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje pět důvodů, z nichž první vychází z porušení článku 340 SFEU, povinnosti uvést odůvodnění, jakož i zásady omnia petita; druhý důvod vychází z nesprávného právního posouzení, nesprávné právní kvalifikace skutkového stavu, porušení článku 340 SFEU a pojmů „protiprávnost jednání“ a „přičitatelnost“, jakož i ze zkreslení spisu; třetí důvod vychází z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, jakož i povinnosti uvést odůvodnění; čtvrtý důvod vychází z porušení povinnosti řádné péče, čl. 10 odst. 3 nařízení č. 883/2013, článku 340 SFEU a pojmu „protiprávnost jednání“ a pátý důvod z porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní, pokud jde o žádost Komise o vynětí stanoviska právní služby ze spisu. K pátému důvodu kasačního opravného prostředku –       Argumentace účastnic řízení 52      V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje důvody uvedené v bodech 116 až 123 napadeného rozsudku, které vedly Tribunál k tomu, že vyhověl žádosti Komise o nařízení vynětí stanoviska právní služby ze spisu ve věci. Zdůrazňuje, že rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97), na který se Tribunál odvolává, se týká stanoviska zcela jiné povahy, a to právního stanoviska, které bylo vydáno v rámci legislativního postupu k politicky citlivé otázce ve věci mimořádného významu, jak vyplývá z bodu 35 tohoto rozsudku. 53      Naproti tomu stanovisko právní služby se již stalo veřejně dostupným, neboť uniklo do tisku, a právě z tohoto důvodu nebyla podána žádná žádost o přístup k tomuto dokumentu. Navrhovatelka tedy neobešla postup stanovený právní úpravou v oblasti přístupu k dokumentům. Podle jejího názoru toto stanovisko svou povahou a podmínkami jeho zveřejnění neporušovalo ani důvěrnost, ani převažující veřejný zájem. Jedná se o rozhodující dokument, který se týká výlučně dotčené věci. 54      Navrhovatelka rovněž vytýká Tribunálu, že v bodech 118 a 119 napadeného rozsudku vycházel z irelevantní judikatury a nezohlednil její právo na projednání dokumentu, který sama nezveřejnila. V této souvislosti tvrdí, že Tribunál porušil zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Bylo by totiž v rozporu s těmito zásadami, kdyby se navrhovatelka nemohla vyjádřit ke všem důkazům pod záminkou, že jejich zveřejnění nebylo ze strany Komise obezřetné. 55      Komise s argumenty navrhovatelky nesouhlasí. –       Závěry Soudního dvora 56      Jak Tribunál správně připomněl v bodě 117 napadeného rozsudku, připustit, aby navrhovatelka mohla vložit do spisu právní stanovisko orgánu, jehož zpřístupnění nebylo tímto orgánem povoleno, by v zásadě porušovalo požadavky na spravedlivý proces a znamenalo by obcházení postupu pro podání žádosti o přístup k takovému dokumentu, které stanoví nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 54, jakož i citovaná judikatura). 57      Je pravda, že Soudní dvůr připustil, že je třeba vzít v úvahu zásadu transparentnosti stanovenou v čl. 1 druhém pododstavci a v čl. 10 odst. 3 SEU, jakož i v čl. 15 odst. 1 a čl. 298 odst. 1 SFEU, která umožňuje zejména zaručit, že správní orgány budou mít ve vztahu k občanům v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost. Transparentnost tím, že umožňuje otevřenou diskusi o rozdílech mezi různými hledisky, přispívá mimo jiné ke zvýšení důvěry těchto občanů (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 55, jakož i citovaná judikatura). 58      Soudní dvůr však rozhodl, že zásada transparentnosti může pouze výjimečně odůvodnit zpřístupnění dokumentu orgánu, který nebyl zpřístupněn veřejnosti a který obsahuje právní stanovisko, v soudním řízení. Ponechání dokumentu, který obsahuje právní stanovisko orgánu, ve spisu věci není odůvodněno žádným převažujícím veřejným zájmem, pokud se zaprvé toto právní stanovisko netýká legislativního procesu, na který se vztahuje zvýšená transparentnost, a zadruhé zájmem na tomto ponechání spočívá pouze v možnosti dotčeného účastníka řízení, který jej předložil, opřít se o toto právní stanovisko v rámci sporu. Za takových okolností se předložení takového právního stanoviska podle všeho řídí vlastními zájmy žalobce, kterým je podpora jeho argumentace, a nikoli jakýmkoli převažujícím veřejným zájmem, jakým by byl zájem zveřejnit postup, který vedl k přijetí napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 56, jakož i citovaná judikatura). 59      V projednávané věci Tribunál v bodě 122 napadeného rozsudku uvedl, že je nesporné, že stanovisko právní služby nebylo vydáno v rámci legislativního procesu. Navrhovatelka nezpochybňuje tento závěr Tribunálu v rámci jejího kasačního opravného prostředku. 60      Kromě toho Tribunál v tomto bodě 122 konstatoval, že navrhovatelka netvrdila, že předložení právního stanoviska bylo odůvodněno převažujícím veřejným zájmem. Navrhovatelka přitom před Soudním dvorem netvrdí, že se dovolávala takového zájmu, který Tribunál nezohlednil. 61      Za těchto podmínek Tribunál správně uplatnil závěry, které vyplývají z judikatury připomenuté v bodech 56 až 58 tohoto rozsudku a nedopustil se nesprávného právního posouzení, když rozhodl o vyloučení právního stanoviska ze spisu. 62      Argumenty předložené navrhovatelkou v rámci pátého důvodu nemohou toto posouzení zpochybnit. 63      Zaprvé se judikatura připomenutá v bodech 56 až 58 tohoto rozsudku vztahuje nejen na právní stanovisko, které se týká legislativního procesu, ale na každé právní stanovisko orgánu. Skutečnost, které se dovolává navrhovatelka, že se právní stanovisko netýkalo legislativního procesu, je tedy irelevantní. 64      Zadruhé skutečnost, které se dovolává navrhovatelka, že právní stanovisko uniklo do tisku před jeho předložením Tribunálu, stejně jako skutečnost, že navrhovatelka sama není odpovědná za tento únik informací, nejsou relevantní pro posouzení otázky, zda právní stanovisko může zůstat ve spisu, či nikoli. Relevantní je pouze otázka, zda zpřístupnění takového dokumentu dotyčný orgán povolil nebo to unijní soud nařídil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 53, jakož i citovaná judikatura), k čemuž v projednávané věci nedošlo, jak konstatoval Tribunál. 65      Zatřetí nemůže obstát ani argumentace navrhovatelky, která vychází ze zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. 66      Obecně platí, že zásada kontradiktornosti přiznává každému účastníku řízení právo seznamovat se s důkazy a vyjádřeními předloženými soudu protistranou a vyjadřovat se k nim a brání tomu, aby unijní soud založil rozhodnutí na skutečnostech a dokumentech, s nimiž se účastníci řízení nebo kterýkoli z nich nemohli seznámit, a k nimž se tedy nemohli vyjádřit. Obecně tato zásada rovněž zahrnuje právo účastníků řízení seznamovat se s právními důvody uplatněnými soudem i bez návrhu, na kterých soud hodlá založit své rozhodnutí. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je třeba, aby se účastníci řízení totiž seznámili jak se skutkovými, tak s právními okolnostmi, které jsou rozhodné pro výsledek řízení, a měli možnost se k nim kontradiktorně vyjádřit (rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, EU:C:2009:742, body 55 a 56). 67      Otázka, zda je účastník řízení oprávněn předložit unijnímu soudu právní stanovisko vyhotovené na žádost unijního orgánu a zpřístupněné bez souhlasu tohoto orgánu, přitom předchází posouzení, zda byla dodržena zásada kontradiktornosti. Jak vyplývá z judikatury citované v předchozím bodě, posledně uvedená zásada se netýká předložení důkazů soudu jako takového, ale práva každého účastníka řízení seznámit se s písemnostmi a vyjádřeními předloženými soudu protivníkem, jakož i případně s právními důvody uplatněnými soudem i bez návrhu a předložit k nim svá vyjádření. 68      Pokud jde o zásadu rovnosti zbraní, která je logickým následkem samotného pojmu „spravedlivý proces“, který je zaručen zejména článkem 47 Listiny, znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi (rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 128, jakož i citovaná judikatura). 69      Dále podle ustálené judikatury platí, že zásadou použitelnou v unijním právu je zásada volného hodnocení důkazů, ze které plyne, že přípustnost včas předloženého důkazu může být u unijních soudů zpochybněna pouze na základě toho, že důkaz nebyl získán řádně (rozsudek ze dne 30. září 2021, Účetní dvůr v. Pinxten, C‑130/19, EU:C:2021:782, bod 104 a ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 129). 70      Pokud některý účastník řízení uplatní důkazy, které nebyly předloženy řádně, jako jsou dokumenty pro vnitřní potřebu uvedené v nařízení č. 1049/2001, jejichž předložení nebylo dotyčným orgánem povoleno ani nařízeno unijním soudem, musí být váženy zájmy příslušných účastníků řízení související s jejich právem na spravedlivý proces s přihlédnutím k zájmům chráněným pravidly, která byla při získávání takových důkazů porušena nebo obcházena (rozsudek ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 130). 71      V bodech 116 až 121 napadeného rozsudku přitom Tribunál konkrétně zvážil zájmy příslušných účastníků řízení před ním, čímž se řídil závěry vyplývajícími z judikatury Soudního dvora. V této souvislosti zejména zohlednil, jak vyplývá z bodu 121 napadeného rozsudku, skutečnost, že předložení právního stanoviska navrhovatelkou se podle všeho řídilo vlastními zájmy navrhovatelky na podporu její argumentace, a nikoli jakýmkoli převažujícím veřejným zájmem. 72      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku –       Argumentace účastnic řízení 73      V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku, který je třeba zkoumat na druhém místě, navrhovatelka tvrdí, že úvahy uvedené v bodech 47 až 69 napadeného rozsudku obsahují nesprávné právní posouzení, jakož i zkreslení údajů ze spisu. 74      Zaprvé navrhovatelka tvrdí, že zmírnění důkazního břemene, které nese žalobce a na které odkázal Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku, vyžaduje, aby žalovaný orgán poskytl věrohodné vysvětlení nebo předpoklad, pokud jde o okolnosti, za nichž mohlo dojít k úniku informací. Pouhé nadnesení možnosti tímto orgánem, že protiprávnost, která vedla k úniku informací, způsobila osoba mimo unijní orgány, není dostačující. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení a nezohlednil závěry vyplývající z rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), když měl pouze na základě nadnesení této možnosti Komisí za to, že neměla nejlepší předpoklady k tomu, aby předložila důkazy umožňující prokázat únik informací, a že se tedy věc, která mu byla předložena, lišila od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T‑48/05, EU:T:2008:257). 75      Zadruhé navrhovatelka v podstatě tvrdí, že Tribunál nezohlednil některé indicie, které nasvědčovaly tomu, že únik informací způsobila osoba zevnitř unijních orgánů. 76      Zatřetí navrhovatelka argumentuje tím, že Tribunál tím, že zkreslil dopis Komise ze dne 30. ledna 2017 uvedeného v bodě 18 tohoto rozsudku, jakož i rozhodnutí Evropského veřejného ochránce práv, dospěl k závěru, že neexistuje žádný důkaz, že by únik informací způsobil OLAF. Navrhovatelka v tomto ohledu dodává, že nic ve spise nenasvědčuje tomu, že by v rámci vyšetřování, která vedl OLAF a Komise byly ohledně původu úniku informací vyslechnuty vnitrostátní orgány, kterým byla zpráva úřadu OLAF předána. Tribunál navíc neověřil, zda tato vyšetřování byla vedena s řádnou péčí, a nevyjádřil se k argumentu navrhovatelky, že tomu tak nebylo. 77      Začtvrté a na posledním místě navrhovatelka tvrdí, že i kdyby mohl být únik informací vysvětlen několika příčinami, ať už v rámci unijních orgánů, nebo mimo ně, příslušelo Tribunálu, aby s ohledem na teorii „rovnocennosti podmínek“ nebo teorii „adekvátní příčinné souvislosti“ posoudil úlohu, kterou sehrála každá z těchto příčin, což Tribunál v projednávané věci neučinil. 78      Komise tvrdí, že druhý důvod je neopodstatněný. Pokud jde o argumentaci navrhovatelky týkající se zmírnění důkazního břemene, Komise uvádí, že se jedná o výjimku z pravidla, která proto musí být vykládána restriktivně. Zdůrazňuje, že na rozdíl od projednávané věci umožňovaly ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371), jakož i v rozsudcích citovaných v bodech 48 a 49 napadeného rozsudku, konkrétní skutečnosti přičíst žalovanému protiprávní jednání. Z toho podle Komise vyplývá, že Tribunál v projednávané věci pouze neodkázal na to, že protiprávnost mohla způsobit osoba mimo unijní orgány. 79      Kromě toho Komise uvádí, že Tribunál v bodě 66 napadeného rozsudku přesně shrnul rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv a že jej nezkreslil. –       Závěry Soudního dvora 80      Úvodem je třeba uvést, že vyšetřovací zprávy úřadu OLAF mohou obsahovat velmi poškozující tvrzení o osobách, které jsou v nich zmíněny. 81      Článek 9 odst. 4 nařízení č. 883/2013 stanoví, že jakmile je vyšetřování skončeno a před tím, než jsou vypracovány závěry, které se dotčené osoby jmenovitě týkají, musí OLAF poskytnout této osobě příležitost se ke skutečnostem, které se jí týkají, vyjádřit. Toto ustanovení provádí právo každého, zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny, být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. září 2021, Účetní dvůr v. Pinxten, C‑130/19, EU:C:2021:782, body 167 a 168). 82      Osoby, kterých se vyšetřování úřadu OLAF týká, však nemají právo na přístup ke spisu úřadu OLAF před přijetím jeho závěrečné zprávy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Sistem ecologica v. Komise, C‑787/22 P, EU:C:2023:940, bod 155). 83      Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že zprávy úřadu OLAF nemají závazné právní účinky (rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Sistem ecologica v. Komise, C‑787/22 P, EU:C:2023:940, bod 66). Osoby uvedené v takové závěrečné zprávě tedy nemají ani právo podat proti této zprávě žalobu na neplatnost v souladu s článkem 263 SFEU, aby zpochybnily případná poškozující tvrzení, která se jich týkají a která se nachází v uvedené zprávě. 84      Splnění povinnosti dodržovat důvěrnost zpráv úřadu OLAF, která vyplývá z článku 339 SFEU, jakož i z čl. 10 odst. 1 až 3 nařízení č. 883/2013, má zvláštní význam pro osoby, jichž se týkají vyšetřování dotčená těmito zprávami. 85      Zveřejnění tvrzení, která se jich týkají a která jsou uvedena v takových zprávách, totiž může vážně poškodit jejich dobrou pověst, ačkoli osoby, kterých se tato tvrzení týkají, nemohou tato tvrzení napadnout u soudu, dokud vůči nim nejsou přijata konkrétní opatření v návaznosti na doporučení obsažená v těchto zprávách. 86      Z toho vyplývá, že se Komise, pod kterou OLAF spadá, nemůže omezit pouze na to, že zajistí, aby její útvary předaly zprávy úřadu OLAF pouze těm, kteří jsou oprávněni je obdržet, a nezveřejní je. Komise musí rovněž zajistit, aby adresáti takových zpráv, ať už se jedná o jiné unijní orgány nebo příslušné orgány členských států, věděli o vlastní povinnosti je nezveřejňovat. 87      Komise musí rovněž přijmout opatření, jako je například zvláštní označení fyzických nebo elektronických kopií zprávy úřadu OLAF, která byla předána mimo Komisi, aby v případě úniku takové zprávy bylo možné identifikovat zdroj tohoto úniku. 88      S ohledem na úvahy uvedené v bodech 80 až 87 tohoto rozsudku nelze připustit, aby v případě úniku zprávy úřadu OLAF, která obsahuje tvrzení poškozující určitou osobu, musela tato osoba prokázat, že únik informací pochází od Komise, pod kterou OLAF spadá, aby mohla požadovat od Komise náhradu škody, kterou jí způsobilo zveřejnění zprávy, jinak bude žaloba na náhradu škody podaná touto osobou muset být zamítnuta jako neopodstatněná. 89      Pokud jde o pravidla v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů týkající se vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, je zajisté v zásadě na účastníku řízení, který se této odpovědnosti dovolává, aby prostřednictvím přesvědčivých důkazů prokázal, že podmínky pro vznik této odpovědnosti jsou splněny. Tento účastník řízení je tak zejména povinen předložit takové důkazy o existenci a rozsahu škody, kterou uplatňuje. Za tímto účelem se může uvedený účastník řízení dovolávat důkazů v jakékoli formě, jelikož zásadou unijního práva je volné hodnocení důkazů (rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Hamoudi v. Frontex, C‑136/24 P, EU:C:2025:977, bod 71 a citovaná judikatura). 90      Soudní dvůr však již judikoval, že způsob, jakým Tribunál aplikuje pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů, nesmí narušit účinnost soudní ochrany práv, která jsou jednotlivcům přiznána unijním právem. Taková aplikace zejména nesmí vést k tomu, že by účastníku řízení bylo uloženo nadměrné důkazní břemeno, které by nebylo možné splnit (probatio diabolica), nebo ke zpochybnění zásady rovnosti zbraní, která znamená povinnost dát každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi. Při aplikaci těchto pravidel tak musí Tribunál zajistit plné dodržování práva na účinný procesní prostředek zaručeného článkem 47 Listiny s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, která mu byla předložena. Pokud se s ohledem na tyto okolnosti ukáže, že aplikace uvedených pravidel klade na některého z účastníků řízení nadměrně obtížné, ba dokonce nemožné důkazní břemeno, je nutné tato pravidla upravit (rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Hamoudi v. Frontex, C‑136/24 P, EU:C:2025:977, body 77 a 78). 91      Je přitom všeobecně známo, že k únikům důvěrných dokumentů, jako je zpráva úřadu OLAF, dochází ve většině případů tak, že široká veřejnost, včetně osob zmíněných v těchto dokumentech, nemá možnost zjistit původ úniku. 92      V souladu s judikaturou citovanou v bodech 89 až 90 tohoto rozsudku, pokud se tedy takové osoby domnívají, že utrpěly újmu v důsledku neoprávněného zveřejnění zprávy OLAF, je třeba upravit pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů. 93      Zejména s ohledem na povinnosti, které pro Komisi vyplývají z důvěrné povahy takové zprávy, jak byly upřesněny v bodech 86 a 87 tohoto rozsudku, je třeba mít za to, že Komise má nejlepší předpoklady k tomu, aby předložila důkazy umožňující určit původ úniku zprávy úřadu OLAF nebo alespoň prokázat, že nelze rozumně předpokládat, že únik informací pochází od jejích útvarů, včetně úřadu OLAF. Pokud Komise takové důkazy nepředloží, musí jí být přičtena k tíži nejistota ohledně původu úniku informací, takže je třeba konstatovat, že jí lze únik informací přičíst a zakládá její odpovědnost (obdobně viz rozsudek ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise, 169/83 a 136/84, EU:C:1986:371, bod 17). 94      Je pravda, že v projednávané věci Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku v podstatě připomněl judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, EU:C:1986:371). 95      Tribunál však poté, co v bodě 61 uvedeného rozsudku konstatoval, že ke dni prvního úniku zprávy úřadu OLAF do tisku již Komise a OLAF nebyly jedinými orgány, které tuto zprávu měly k dispozici, v bodě 62 uvedeného rozsudku rozhodl, že nelze mít za to, že Komise měla nejlepší předpoklady k tomu, aby ve smyslu judikatury uvedené v předchozím bodě předložila důkazy umožňující prokázat, které z příčin lze přičíst únik informací a újmu, kterou tento únik způsobil, a že se tedy v projednávané věci neuplatní zmírnění pravidla důkazního břemene formulovaného touto judikaturou. 96      Tribunál se tím dopustil nesprávného právního posouzení. 97      Z úvah uvedených v bodech 88 až 93 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že úprava pravidel týkajících se důkazního břemene a provádění důkazů je nezbytná právě v případě neoprávněného zveřejnění zprávy úřadu OLAF, kterou v době tohoto zveřejnění neměly k dispozici pouze Komise a OLAF. Pokud v tomto okamžiku měly tuto zprávu k dispozici pouze Komise a OLAF, je zřejmé, že neoprávněné zveřejnění této zprávy lze přičíst pouze jim, aniž je k prokázání této skutečnosti nezbytné upravovat pravidla týkající se důkazního břemene a provádění důkazů. 98      Ze stejných důvodů se Tribunál rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 65 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že stačí, aby se Komise dovolávala pouhé možnosti, že zdroj úniku zprávy úřadu OLAF mohl pocházet mimo unijní orgány, aby se zabránilo domněnce, že zdrojem úniku informací byl OLAF. 99      Za těchto podmínek, aniž je nutné zkoumat zbývající část argumentace předložené navrhovatelkou na podporu druhého důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba tomuto důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět a napadený rozsudek zrušit, aniž je třeba dále zkoumat první, třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku. K žalobě před Tribunálem 100    Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že Soudní dvůr může podle okolností vydat sám konečné rozhodnutí ve věci nebo v části věci, ve vztahu k níž to stav řízení dovoluje, a případně vrátit část věci, ve vztahu k níž to stav řízení nedovoluje, Tribunálu. 101    V projednávané věci soudní řízení dovoluje rozhodnout, pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí, která vychází z promlčení nároku navrhovatelky na podání žaloby na náhradu škody. 102    Ve své námitce nepřípustnosti vznesené před Tribunálem Komise tvrdila, že právo navrhovatelky podat žalobu na náhradu škody je v podstatě promlčeno ze stejných důvodů, které jsou shrnuty v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku. 103    Podle článku 46 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie se nároky vůči Evropské unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. Promlčení se přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora Evropské unie, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému unijnímu orgánu. V posledně uvedeném případě musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 263 SFEU; podle okolností se použije čl. 265 druhý pododstavec SFEU“ 104    Podle judikatury Soudního dvora začne promlčecí lhůta stanovená v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie běžet, jakmile jsou splněny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pokud se škoda, která má být nahrazena, konkretizovala (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 34 a citovaná judikatura). Článek 60 jednacího řádu Tribunálu, který stanoví, že se procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti, se nepoužije na promlčecí lhůtu, která není procesní lhůtou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, body 49 a 59). 105    V projednávané věci se navrhovatelka svou žalobou na náhradu škody domáhá náhrady újmy, kterou údajně utrpěla v důsledku toho, že na internetových stránkách deníku New Europe bylo zveřejněno úplné znění zprávy úřadu OLAF. Tato újma spočívá jednak v majetkové újmě, kterou navrhovatelka utrpěla z důvodu snížení objemu činností, které jí svěřili její tradiční partneři a dárci, a jednak v nemajetkové újmě z důvodu jí zakoušených pocitů nespravedlnosti a frustrace, jakož i poškození její cti, dobrého jména a pověsti. 106    Je nesporné, že úplné znění zprávy úřadu OLAF bylo zveřejněno bez příloh na internetových stránkách deníku New Europe dne 11. prosince 2015 a že od tohoto data do ní mohl nahlédnout každý, kdo o to měl zájem, včetně partnerů a dárců navrhovatelky. Každé nahlédnutí jinou osobou mohlo navrhovatelce způsobit samostatnou nemajetkovou újmu z důvodu poškození její dobré pověsti u osoby, která se seznámila s touto zprávou, přičemž tato újma musí být považována za nemajetkovou újmu, která se ve smyslu judikatury citované v bodě 104 tohoto rozsudku konkretizovala v okamžiku tohoto nahlédnutí. 107    Pokud jde o majetkovou újmu tvrzenou navrhovatelkou, lze mít za to, že tato újma se konkretizovala u každého partnera nebo dárce navrhovatelky až v okamžiku, kdy se tento dárce rozhodl, že již nebude přispívat na činnosti navrhovatelky. 108    Žalobu na náhradu škody podala navrhovatelka dne 21. prosince 2020, tedy více než pět let po dni 11. prosince 2015, což je datum zveřejnění zprávy úřadu OLAF týkající se navrhovatelky na internetových stránkách deníku New Europe. Tuto žalobu je tedy třeba považovat za promlčenou v rozsahu, v němž se týká veškeré majetkové či nemajetkové újmy, kterou navrhovatelka utrpěla a která se konkretizovala před 21. prosincem 2015, a v rozsahu, v němž se týká takové újmy, musí být žaloba odmítnuta jako nepřípustná. 109    Ze spisu však nevyplývá, že zpráva úřadu OLAF přestala být od 21. prosince 2015 přístupná na internetových stránkách deníku New Europe. Nelze tedy vyloučit, že dotčené osoby poprvé nahlédly do této zprávy až po tomto datu, a vytvořily si tak nepříznivý názor o navrhovatelce, čímž jí byla způsobena nemajetková újma, která se konkretizovala po 20. prosinci 2015. 110    Je rovněž možné, že partneři nebo dárci navrhovatelky se bez ohledu na datum, kdy se seznámili se zprávou úřadu OLAF, rozhodli, že již nebudou přispívat na činnosti navrhovatelky po 20. prosinci 2015, což představuje majetkovou újmu, kterou navrhovatelka utrpěla a která se konkretizovala po tomto posledně uvedeném datu. 111    Pokud jde přitom o případné škody uvedené v bodech 109 a 110 tohoto rozsudku, promlčecí lhůta neuplynula v době, kdy navrhovatelka podala žalobu na náhradu škody. Tento nárok tedy není v rozsahu, v němž tato žaloba směřuje k náhradě takových případných škod, promlčen a žaloba musí být meritorně posouzena. 112    Z ustálené judikatury vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám [rozsudek ze dne 18. prosince 2025, WS a další v. Frontex (Společná návratová operace), C‑679/23 P, EU:C:2025:976, bod 60 a citovaná judikatura]. 113    Pokud jde o první podmínku, existence dostatečně závažného porušení závisí na posuzovací pravomoci orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, které údajně porušily toto pravidlo, a na otázce, zda zjevně a závažným způsobem překročily meze, kterými je ohraničena tato pravomoc, s ohledem zejména na stupeň jasnosti a přesnosti uvedeného pravidla, obtížnost výkladu a použití, která z toho může vyplývat, a ke složitosti upravované situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 146, jakož i citovaná judikatura). 114    Pokud jde o otázku, zda je cílem porušené právní normy přiznat práva jednotlivcům, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury práva jednotlivců vznikají nejen tehdy, když to ustanovení unijního práva výslovně stanoví, ale také v důsledku pozitivních či negativních povinností, které tato ustanovení jasně stanoveným způsobem ukládají jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie (rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 119 a citovaná judikatura). 115    V důsledku porušení takových povinností může dojít k zásahu do práv, která jsou takto implicitně jednotlivcům přiznána na základě dotčených ustanovení unijního práva. Plná účinnost těchto ustanovení a ochrana práv, která tato ustanovení přiznávají, vyžadují, aby jednotlivci měli možnost získat náhradu škody (rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 120 a citovaná judikatura). 116    V projednávané věci je třeba konstatovat, že ačkoli je nesporné, že IMG není odpovědná za únik zprávy úřadu OLAF a že Komise tuto zprávu legálně předala pouze francouzským a belgickým soudním orgánům, takže za tento únik informací mohly být odpovědné pouze Komise nebo tyto orgány, Komise nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že splnila své povinnosti uvedené v bodech 86 a 87 tohoto rozsudku, nebo přinejmenším prokázat, že nelze mít důvodně za to, že únik zprávy úřadu OLAF pochází od jejích útvarů. Z bodu 93 tohoto rozsudku tedy vyplývá, že odpovědnost za tento únik informací musí být přičtena Komisi. 117    Kromě toho z článků 10 a 11 nařízení č. 883/2013, jakož i z úvah uvedených v bodech 80 až 87 tohoto rozsudku vyplývá, že Komise, pod níž OLAF spadá, nemůže zveřejnit zprávu úřadu OLAF a nemá v tomto ohledu žádnou posuzovací pravomoc. Zveřejnění zprávy úřadu OLAF, pokud je z jakéhokoli důvodu přičitatelné Komisi, musí být tedy považováno za dostatečně závažné porušení právní normy ve smyslu judikatury citované v bodě 113 tohoto rozsudku, která zakazuje neoprávněné zveřejnění zpráv úřadu OLAF. 118    Dále je v souladu s judikaturou citovanou v bodech 114 a 115 tohoto rozsudku třeba mít za to, že tento zákaz, jehož cílem je chránit jednotlivce před negativními důsledky neoprávněného zveřejnění zprávy OLAF, která může obsahovat tvrzení, která je poškozují a proti nimž se nemohou bránit, představuje právní normu, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům. 119    S ohledem na úvahy uvedené v bodech 116 až 118 tohoto rozsudku je třeba mít za to, že existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, ze strany Komise je v projednávaném případě prokázána. 120    Za těchto okolností je třeba mít za to, že první podmínka týkající se protiprávnosti jednání dotyčného orgánu, na kterou je vázán v souladu s judikaturou citovanou v bodě 112 tohoto rozsudku vznik odpovědnosti Unie, je v projednávané věci splněna, aniž je nutné rozhodnout o dalších protiprávnostech uvedených navrhovatelkou, které jsou připomenuty v bodě 25 tohoto rozsudku a které předcházely neoprávněnému zveřejnění zprávy OLAF. 121    Třetí z těchto podmínek, která se týká existence příčinné souvislosti mezi neoprávněným zveřejněním této zprávy na jedné straně a nemajetkovou újmou na straně druhé, kterou navrhovatelka případně utrpěla z důvodu poškození její cti, dobrého jména a pověsti u osob, které se s touto zprávou poprvé seznámily po 20. prosinci 2015, jakož i majetkovou újmou, která navrhovatelce vznikla v důsledku případných rozhodnutí jejích partnerů a dárců učiněných po tomto datu, že již nebudou přispívat na její činnosti, musí být rovněž považována za splněnou. 122    Pokud však jde o druhou podmínku týkající se skutečné existence tvrzené škody, je třeba uvést, že i když byla žaloba navrhovatelky na náhradu škody jako celek předmětem písemného a ústního kontradiktorního řízení před Tribunálem, tento soud se nevyjádřil k existenci újmy tvrzené navrhovatelkou. Kromě toho z přezkoumání písemností ve spise týkajícím se soudního řízení v prvním stupni vyplývá, že Soudní dvůr za současného stavu nemá k dispozici všechny skutkové okolnosti, které jsou nezbytné k tomu, aby mohl s dostatečnou jistotou provést komplexní posouzení skutkového stavu, které vyžaduje analýza existence a případně rozsahu této škody. 123    V důsledku toho je třeba vrátit věc Tribunálu, aby rozhodl o existenci a případně rozsahu majetkové a nemajetkové újmy, kterou navrhovatelka případně utrpěla a která se konkretizovala po 20. prosinci 2015. K nákladům řízení 124    Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Tribunálu, je třeba rozhodnout, že o nákladech řízení souvisejících s tímto kasačním opravným prostředkem bude rozhodnuto později. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1)      Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 28. června 2023, IMG v. Komise (T‑752/20, EU:T:2023:366), se zrušuje. 2)      Žaloba se odmítá jako nepřípustná v rozsahu, v němž se týká jakékoli majetkové nebo nemajetkové újmy, kterou navrhovatelka utrpěla a která se konkretizovala před 21. prosincem 2015. 3)      Věc se vrací Tribunálu k rozhodnutí o žalobě v rozsahu, v němž se týká majetkové nebo nemajetkové újmy, kterou navrhovatelka utrpěla a která se konkretizovala po 21. prosinci 2015. 4)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později. Podpisy *      Jednací jazyk: francouzština.