59552/08

Plný text

Anotace rozsudku ze dne 18. dubna 2013 ve věci č. 59552/08 – Rohlena proti České republice Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že v případě stěžovatele odsouzeného za pokračující trestný čin nebyla porušena zásada zákazu trestu bez zákona a zákazu uložení přísnějšího trestu, než stanoví zákon v době spáchání trestného činu, vtělená do čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Ve zbytku stížnost prohlásil za nepřijatelnou. (i) Okolnosti případu Stěžovatel byl v roce 2007 odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě mimo jiné k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jednání zakládajícího skutkovou podstatu trestného činu se dopouštěl v letech 2000 až 2006 vůči své manželce, která při několika příležitostech musela vyhledat lékařskou pomoc. Vnitrostátní soudy stěžovatelovo jednání posoudily jako pokračující trestný čin a uplatnily na ně ustanovení § 215a odst. 2 písm. b) zavedené do trestního zákona s účinností od 1. června 2004. Při posuzování jednání stěžovatele soudy vyšly ze zásady, uplatňované jak v soudní praxi, tak v právní nauce, že rozhodným okamžikem pro posouzení pokračování v trestném činu tvořícím jeden skutek je okamžik dokončení posledního útoku, a konstatovaly, že útoky stěžovatele předcházející účinnosti novely trestního zákona byly trestné i podle dosavadní právní úpravy, a sice podle § 197a (násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci) nebo § 221 trestního zákona (ublížení na zdraví). Mohly být proto posouzeny společně s jednáním spáchaným po změně právní úpravy. Věc byla projednávána před čtyřmi brněnskými soudy (městským, krajským, nejvyšším a ústavním), přičemž poslední rozhodnutí padlo v červnu 2008. (ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu Stěžovatel před Soudem namítal retroaktivní uplatnění trestního zákona a tvrdil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako opakovaný trestný čin, resp. že ke skutkům spáchaným před 1. červnem 2004 nemělo být přihlíženo, neboť nebyly podle tehdy účinného zákona trestné. Dále na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítal nespravedlivost řízení z důvodu nedostatečného posouzení skutkových okolností a jednostranného hodnocení důkazů spočívajících zejména ve výpovědi poškozené (manželky stěžovatele). Konečně stěžovatel vznášel námitku nemožnosti uplatnit účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy. a) Tvrzené porušení článku 7 Úmluvy Soud poukázal na svoji podpůrnou úlohu s tím, že výklad ustanovení trestního zákona náleží především vnitrostátním soudům, a přijal právní názor českého Nejvyššího soudu, podle kterého se u pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok. Podle souhrnu právních norem účinného v době spáchání posledního dílčího útoku se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem (v tomto případě podle § 197a trestního zákona jako násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci, případně podle § 221 téhož zákona jako ublížení na zdraví). Soud z pohledu Úmluvy posuzoval, zda zákonná ustanovení a výkladová praxe byly dostatečně předvídatelné, aby podle nich stěžovatel mohl upravit své jednání. Vnitrostátní soudy výslovně uvedly, že použily zákon účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle názoru Soudu nebyl jejich výklad institutu pokračování v trestném činu sám o sobě nepřiměřený. Za situace, kdy stěžovatel ani nenamítal, že by byl výklad podaný vnitrostátními soudy nepředvídatelný nebo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, Soud v souladu se stanoviskem žalované vlády shledal, že tento výklad byl ustálený již v době, kdy se stěžovatel dopustil sporných skutků. Dospěl proto k závěru, že stěžovatel mohl předvídat zákonné důsledky svého jednání, zejména že po 1. červnu 2004 může být stíhán za pokračující trestný čin a může mu být uložen trest stanovený zákonem účinným v době spáchání posledního útoku. K retroaktivnímu použití zákona vnitrostátními soudy tedy nedošlo a stížnost na porušení článku 7 Úmluvy není důvodná. b) Ostatní tvrzená porušení Úmluvy Stěžovatelovu námitku na poli článků 6 odst. 1 a 13 Úmluvy Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že stěžovatel vyčerpal všechny prostředky nápravy, jeho věc byla přezkoumána třemi soudními instancemi a Ústavním soudem, kterým mohl stěžovatel předložit všechny argumenty, jež považoval za užitečné pro svou obhajobu, a jejichž následná rozhodnutí byla řádně odůvodněná a bez známek svévole. (iii) Oddělené stanovisko Soudce P. Lemmens souhlasil se závěrem ostatních členů senátu o neporušení článku 7 Úmluvy. Podle něho se nicméně v projednávaném případě nejednalo o infraction continue v pravém slova smyslu, tj. trestný čin charakterizovaný zejména určitou situací trvající po určitou dobu, nýbrž spíše o infraction continuée, tedy sled jednání stejné povahy prováděný opakovaně v určitém období. Soudce zde zachytil významový rozdíl odpovídající trvajícímu trestnému činu a trestnému činu pokračujícímu ve smyslu české trestněprávní nauky, který Soud ve své rozhodovací činnosti zatím zjevně nezdůrazňoval. © Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC. © Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC. RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA PÁTÁ SEKCE VĚC ROHLENA proti ČESKÉ REPUBLICE (stížnost č. 59552/08) ROZSUDEK ŠTRASBURK 18. dubna 2013 Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v článku 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav. Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku. Ve věci Rohlena proti České republice, Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení Mark Villiger, předseda, Angelika Nußberger, Ganna Yudkivska, André Potocki, Paul Lemmens, Helena Jäderblom, Aleš Pejchal, soudci, a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce, po poradě konané dne 5. a 26. března 2013, vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne: ŘÍZENÍ 1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 59552/08) směřující proti České republice, kterou dne 4. prosince 2008 podal Soudu Petr Rohlena („stěžovatel“), občan České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje J. Kružík, advokát zapsaný v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.

3. Stěžovatel zejména namítá, že byl trestní zákon zpětně použit v jeho neprospěch.

4. Dne 14. listopadu 2011 byla stížnost oznámena vládě. SKUTKOVÝ STAV I. OKOLNOSTI PŘÍPADU 5. Stěžovatel se narodil v roce 1966, bydliště má v Brně.

6. Dne 29. května 2006 bylo stěžovateli městským státním zástupcem v Brně sděleno obvinění z toho, že v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji manželku, a to poté, co se uvedl do stavu opilosti. Napadal ji slovně, bil ji otevřenou dlaní a pěstí do hlavy, fackoval ji, chytal ji pod krkem, škrtil ji, házel s ní na nábytek nebo na zem, shazoval ji ze schodů a kopal do ní; rovněž měl bít děti, prohrávat finanční prostředky rodiny v automatech a rozbíjet nádobí. Své manželce tak způsobil krevní podlitiny, pohmoždění a zlomeninu nosu, kvůli nimž musela vyhledat ve dnech 26. června 2000, 18. července 2003 a 8. února 2006 lékařskou pomoc. Svým jednáním měl působit na její psychiku, aby nad ní získal vliv. Podle státního zástupce se tak dopustil pokračování v trestném činu[1] týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) s tím že jednání stěžovatele, které předcházelo zavedení skutkové podstaty tohoto trestného činu do trestního zákona s účinností od 1. června 2004, naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák.

7. Dne 18. dubna 2007 uznal Městský soud v Brně stěžovatele vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, kterého se dopustil v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 a který soud popsal stejným způsobem jako obžaloba. Odsoudil jej ke dvěma a půl roku odnětí svobody s podmíněným odkladem a zkušební dobou pěti let; současně mu uložil dohled a protialkoholní ochranné léčení. Soud vyšel ve svém rozsudku z výpovědi stěžovatele, z výpovědi jeho manželky jako poškozené a z výpovědí několika svědků, dále z písemných důkazů a znaleckých posudků. Soud setrval na právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. června 2004 a konstatoval, že se použití této skutkové podstaty vztahuje i na jednání, kterého se stěžovatel dopustil před tímto datem, neboť toto jednání v dané době naplňovalo skutkovou podstatu jiného trestného činu, a to minimálně trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a tr. zák. Soud konečně uvedl, že s ohledem na délku trvání jednání má trestný čin v daném případě vyšší stupeň nebezpečnosti, což odůvodňuje trest odnětí svobody na dvě léta až osm let podle odstavce druhého § 215a tr. zák. Soud dále zohlednil polehčující okolnosti (zejména skutečnost, že se stěžovatel přiznal a dosud nebyl trestán) a uložil mu trest odnětí svobody na dolní hranici této trestní sazby s podmíněným odkladem.

8. Dne 6. září 2007 zamítl Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele, kterým tento napadal skutkový stav zjištěný soudem a jednostranné hodnocení důkazů. Krajský soud neshledal žádnou vadu řízení a dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání stěžovatele je v souladu s trestním zákonem.

9. Dne 21. února 2008 odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele, v němž tento namítal, že soud podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a tr. zák. rovněž jednání, kterého se dopustil v období před 1. červnem 2004, tedy v době, kdy daná skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebyla ve vnitrostátním právu upravena. V té souvislosti Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 8. prosince 1993 sp. zn. Tzn 12/93 uvedl, že pokud se jedná – jako v dané věci – o pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, je třeba jej trestněprávně posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok trestného činu; tento zákon se tedy použije i na všechny předcházející útoky za předpokladu, že byly trestné i podle dřívějšího zákona. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že jednání stěžovatele, kterého se dopustil před změnou trestního zákona účinnou od 1. června 2004, naplňuje skutkovou podstatu minimálně trestného činu podle § 197a nebo § 221 odst. 1 tr. zák.

10. Dne 10. června 2008 odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatele, v níž namítal nespravedlivost řízení a zpětné použití trestního zákona ve svůj neprospěch. S odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu a jeho ustálenou judikaturu Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí soudů vydaná v dané věci jsou logická, konsistentní a nejsou stižena vadou v podobě Ústavou zakázané zpětné účinnosti.

11. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dopustil ve zkušební době jiného trestného činu a nepodrobil se protialkoholnímu léčení, byl povinen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem ze dne 18. dubna 2007. Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody od 3. ledna 2011.

2. II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe A. Trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.), ve znění účinném do 31. prosince 2009 12. Dle ustanovení § 89 odst. 3 se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

13. Ustanovení § 197a odst. 1 vymezuje trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci formou hrozby usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, za který lze uložit trest odnětí svobody až na 1 rok nebo peněžitý trest. Odstavec 2 stanoví, že osobu, která spáchá tento trestný čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, je možné potrestat odnětím svobody až na dvě léta.

14. Ustanovení § 215a zavedlo v trestním zákoně s účinností od 1. června 2004 trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, za nějž lze uložit podle odstavce 1 trest odnětí svobody až na tři léta. Podle odstavce 2 může být pachatel tohoto trestného činu potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, a) spáchá-li čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

15. Podle ustanovení § 221 odst. 1, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Odstavec 2 stanoví trestní sazbu odnětí svobody jeden rok až pět let mimo jiné tomu, kdo způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví; způsobí-li takovým činem smrt, může být potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. B. Právní nauka a judikatura Nejvyššího soudu 16. Vláda konstatuje, že podle právní nauky je pokračování v trestném činu pojímáno jako jeden jediný skutek; naproti tomu pokud chybí některý z prvků předvídaných v § 89 odst. 3 tr. zák., jedná se o opakování trestného činu. Právní nauka a ustálená judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/1953, 44/1970, 7/1994; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000, 3 Tdo 1115/2003, 5 Tdo 593/2005, 11 Tdo 272/2007, 3 Tdo 1431/2006) považují při pokračování v trestném činu za moment ukončení trestné činnosti okamžik, kdy byl proveden poslední útok. V návaznosti na toto pojetí se pokračující trestný čin posuzuje jako čin spáchaný v době účinnosti nového zákona za splnění dvou podmínek, a to jestliže se alespoň část trestné činnosti odehrála za účinnosti nového zákona, a za podmínky, že předchozí jednání bylo trestným činem, byť mírněji trestným. Právní posouzení I. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 7 odst. 1 ÚMLUVy 17. Stěžovatel namítá, že trestní zákon byl vůči němu uplatněn zpětně, když byl odsouzen za pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě či bytě, pod který bylo dle soudů podřaditelné i jeho jednání předcházející datu, k němuž byla do trestního zákona skutková podstata tohoto trestného činu zavedena. Soudy se též podle stěžovatele nezabývaly tím, zda byly naplněny skutkové podstaty trestných činů dle § 197a a § 221 odst. 1 trestního zákona. V této souvislosti se dovolává čl. 7 odst. 1 Úmluvy, který zní: „Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu“.

18. Vláda tomuto tvrzení odporuje. A. K přijatelnosti 19. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Soud dále neshledal žádný jiný důvod nepřijatelnosti této námitky, a prohlašuje ji tedy za přijatelnou. B. K odůvodněnosti 1. Tvrzení účastníků 20. Stěžovatel zdůrazňuje, že aby mohly být jednotlivé dílčí útoky pojímány jako pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., musí mezi nimi existovat subjektivní a objektivní vztah; pokud tomu tak není, jedná se o opakování trestného činu. Podle stěžovatele neměly vnitrostátní orgány kvalifikovat jeho jednání jako pokračování v trestném činu, neboť jeho útoky nebyly ani předem promyšlené, ani vedené jednotným záměrem, stejně jako nebyly spojeny blízkou časovou souvislostí; jeho jednání tudíž mělo být posouzeno jako opakování trestného činu. Soudy rovněž nikdy neprokázaly, že byla naplněna skutková podstata trestných činů dle § 197a a 221 tr. zák.

21. Stěžovatel sice připouští, že soudy v projednávané věci vyšly z ustálené vnitrostátní judikatury a právní nauky, napadá však dopady takového výkladu vedoucí k pravé retroaktivitě. Podle něho by bylo nelogické tvrdit, že trestný čin může být zahájen a trvat ještě předtím, než vznikl (tj. v projednávané věci předtím, než byl dne 1. června 2004 zaveden do trestního zákona); skutky, k nimž došlo před účinností nového zákona a které dříve nebyly trestným činem, nemohou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu stanovenou tímto novým zákonem.

22. Stěžovatel dále nesouhlasí s porovnáním trestů, které provedla vláda. Podle něho nemá skutečnost, že mu byl trest uložen s podmíněným odkladem, žádný význam a není pravda, že by mu býval byl uložen ještě přísnější trest, pokud by soudy nebyly uplatnily institut pokračování v trestném činu. V takovém případě by totiž nebylo možno dojít k závěru – jak to předpokládá vláda –, že se dopustil více trestných činů, a soudy by musely vzít v úvahu tytéž polehčující okolnosti. Jeho jednání předcházející 1. červnu 2004 by také nenaplnilo skutkovou podstatu trestných činů podle § 197a a § 221 a muselo by být posouzeno jako pouhý přestupek; rovněž by jeho skutky, kterých se dopustil v období od 1. června 2004 do 8. února 2006, pokud by byly posuzovány odděleně, nemohly splňovat podmínky intenzity nebo trvání, které odůvodňují použití odstavce 2 ustanovení § 215a trestního zákona a byl by vůči němu uplatněn odstavec 1 stanovící maximální délku odnětí svobody v délce tří let.

23. Vláda s tvrzením stěžovatele nesouhlasí a připomíná, že Soudu nepřísluší přezkoumávat závěry vnitrostátních soudů, pokud jde o otázku, zda se stěžovatel dopustil trestného činu a zda se jednalo o pokračování v trestném činu. Vláda má za to, že stěžovatel pouze zpochybňuje výklad trestního zákona, který podaly soudy, a to přesto, že tento výklad vychází z ustálené judikatury. V té souvislosti vláda připomíná, že judikatura tvoří součást pojmu „právo“, který používá článek 7, jenž vychází ze zásady zákonnosti trestných činů a trestů (Achour proti Francii [velký senát], č. 67335/01, § 41-42, ESLP 2006-IV). Vláda dále poznamenává, že článek 7 nebrání tomu, aby byl na sporné skutečnosti použit zákon, který vstoupil v účinnost až po činu, pokud takové skutečnosti byly trestné i na základě zákona účinného v době činu a tento zákon byl předvídatelný a dostupný (viz G. proti Francii, 27. září 1995, § 25-26, série A č. 325-B). Vláda mimo jiné odkazuje na názor Soudu, dle něhož zásada právní jistoty vyžaduje v případě, kdy je osoba obžalována z pokračujícího trestného činu, aby obžaloba a soudní rozhodnutí jasně odkazovaly na skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu (Ecer a Zeyrek proti Turecku, č. 29295/95 a 29363/95, § 33, ESLP 2001-II).

24. Co se týče projednávané věci, vláda zdůrazňuje, že vnitrostátní orgány v souladu s ustanoveními zákona, ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a právní naukou vycházely z toho, že jednání stěžovatele, kterého se dopouštěl v období od roku 2000 do února 2006, naplňovalo všechny znaky pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 trestního zákona, tj. že tvořilo jeden skutek, který byl spáchán v okamžiku, kdy byl ukončen poslední dílčí útok, a to v únoru 2006. Použily tak trestní zákon účinný k tomuto datu a jeho ustanovení § 215a, které do něj bylo k 1. červnu 2004 včleněno. Z hlediska vnitrostátního práva tudíž ke zpětnému použití trestního zákona nedošlo. Vláda v této souvislosti uvádí, že nové ustanovení bylo možné použít jen z toho důvodu, že jednání stěžovatele bylo trestné i v období před červnem 2004 (viz, a contrario, Veeber proti Estonsku (č. 2), č. 45771/99, §§ 37–38, CEDH 2003 I), a sice – jak konstatoval státní zástupce i soudy – podle ustanovení § 197a a 221 trestního zákona.

25. Ohledně výše a přísnosti trestu vláda poznamenává, že sice nelze spekulovat o tom, jaký trest mohl být stěžovateli uložen podle jiného zákonného ustanovení, je ovšem možné porovnat na jedné straně konkrétní trest, který mu byl skutečně v projednávané věci uložen, a na straně druhé maximální trest, který by mu bylo bývalo možné uložit za použití ustanovení staršího znění trestního zákona, respektive při společném použití starého a nového znění trestního zákona. Vláda uvádí, že jestliže stěžovateli hrozil podle § 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, byl odsouzen k dvěma a půl letům odnětí svobody s podmíněným odkladem. V této souvislosti vláda připouští, že podle ustanovení § 197a a 221 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném před 1. červnem 2004 mohl být stěžovateli uložen poněkud mírnější trest, a to trest odnětí svobody v délce nejvýše dvou let. Zdůrazňuje nicméně především skutečnost, že výkon trestu byl stěžovateli podmíněně odložen, a dále, že je třeba zohlednit fakt, že stěžovatel ve svém jednání pokračoval i po červnu 2004. Pokud by tedy soudy v projednávané věci nepoužily institut pokračování v trestném činu, musely by posoudit jednání stěžovatele před 1. červnem 2004 podle ustanovení § 197a a 221 odst. 1 trestního zákona a jednání po tomto datu podle ustanovení § 215a odst. 2 tohoto zákona. Taková situace by představovala souběh více trestných činů, za nějž by soud musel uložit úhrnný trest, který by se určil v souladu s trestním zákonem podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný, tj. podle § 215a. I v této modelové situaci by mu tedy byl uložen trest stejně přísný nebo i přísnější, než jaký mu byl v projednávané věci uložen.

26. Vláda konečně uvádí, že jak před červnem 2004, tak po tomto datu, si stěžovatel mohl a i si měl být vědom toho, že jeho jednání je trestné a představuje pokračování v trest­ném činu, neboť příslušná zákonná ustanovení a judikatura byly dostatečně srozumitelné a dostupné. Mohl tudíž předvídat, že mu hrozí trest uvedený v ustanovení § 215a trestního zákona.

2. Hodnocení Soudu 27. Soud připomíná, že článek 7 Úmluvy se neomezuje na zákaz zpětného použití trestního práva v neprospěch obviněného: zakotvuje rovněž v obecnější rovině zásadu zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) a zásadu, která přikazuje nepoužívat trestní právo extenzivním způsobem na úkor obviněného. Z toho vyplývá, že protiprávní jednání musí být jasně definováno samotným zákonem. Tato podmínka je splněna, pokud má souzená osoba možnost se z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, jaká konání a jaká opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost (Veeber proti Estonsku (č. 2), č. 45771/99, § 31, ESLP 2003-I).

28. Soudu tak nepřísluší, aby se vyjadřoval k trestní odpovědnosti stěžovatele, neboť takové posouzení je především věcí vnitrostátních soudů, ale aby se ujistil o tom, že v oka­mžiku, kdy se obviněný dopustil činu, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání a došlo k jeho odsouzení, existovalo právní ustanovení, které zakládalo trestnost takového činu, a dále o tom, že uložený trest nepřekročil meze stanovené takovým ustanovením (Streletz, Kessler a Krenz proti Německu [velký senát], č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, § 51, ESLP 2001-II; Achour proti Francii [velký senát], č. 67335/01, § 43, ESLP 2006-IV).

29. Pojem „právo“ („droit“, „law“) používaný v článku 7 odpovídá pojmu „zákon“, který je uveden v jiných článcích Úmluvy; zahrnuje jak právo legislativního, tak soudcovského původu a vyžaduje splnění kvalitativních podmínek, zejména dostupnosti a předvídatelnosti (Kokkinakis proti Řecku, 25. května 1993, § 40–41, série A č. 260 A; Cantoni proti Francii, 15. listopadu 1996, § 29, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 1996-V). Mimoto je v právní tradici smluvních států Úmluvy pevně zakotveno, že judikatura jako pramen práva nezbytně přispívá k postupnému vývoji trestního práva (Kruslin proti Francii, 24. dubna 1990, § 29, série A č. 176 A). Článek 7 tudíž nelze vykládat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti soudním výkladem případ od případu, za předpokladu že vývoj práva je ve výsledku slučitelný s podstatou protiprávního jednání a dostatečně předvídatelný (Streletz, Kessler a Krenz, cit. výše, § 50).

30. Pokud jde o okolnosti projednávané věci, Soud vyzdvihuje, že stěžovatel byl odsouzen na základě ustanovení § 215a odst. 2 trestního zákona ve znění účinném počínaje 1. červnem 2004 za činy, které spáchal v období mezi rokem 2000 a 2006 a které vnitrostátní orgány posoudily jako pokračování v trestném činu. Stěžovatel přitom namítá, že byl trestní zákon použit extenzivně v jeho neprospěch s tím, že nejenže skutky, které předcházely 1. červnu 2004, nebyly v okamžiku, kdy se jich dopustil, trestným činem postižitelným podle § 215a trestního zákona, ale nebyly trestné ani podle trestního zákona účinného před tímto datem.

31. Soud poznamenává, že použití trestního zákona v jeho znění účinném od 1. června 2004 na pozdější skutky není v projednávané věci předmětem sporu. Je třeba ale vyřešit otázku, zda uplatnění trestního zákona i na skutky, k nimž došlo před tímto datem, představovalo porušení článku 7 Úmluvy.

32. Soud v této souvislosti připomíná, že „pokračování v trestném činu“ je z povahy věci protiprávním jednáním, které probíhá po určitou dobu. Jestliže je někdo obžalován z po­kračování v trestném činu, zásada právní jistoty přikazuje, aby skutky zakládající takový trestný čin, klíčové pro trestní odpovědnost stěžovatele, byly jasně uvedeny v obžalobě. Krom toho i rozsudek vnitrostátního soudu musí specifikovat, že výrok o vině a trestu spočívá na zjištění, že obžaloba prokázala existenci zákonných znaků pokračování v trestném činu (Ecer a Zeyrek proti Turecku, č. 29295/95 a 29363/95, § 33, ESLP 2001-II).

33. K projednávané věci Soud uvádí, že podle vyjádření vlády je třeba trestný čin, z něhož byl stěžovatel obžalován, považovat za pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 trestního zákona. K tomu Soud podotýká, že v obžalobě ze dne 29. května 2006 státní zástupce uváděl skutky stěžovatele spáchané v době nejméně „od roku 2000 do 8. února 2006“, přičemž současně zmiňoval data, kdy byla manželka stěžovatele nucena v důsledku jeho útoků vyhledat lékařskou pomoc. Státní zástupce skutky stěžovatele kvalifikoval jako pokračování v trestném činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona s tím, že jednání stěžovatele, které předcházelo zavedení skutkové podstaty tohoto trestného činu do trestního zákona s účinností od 1. června 2004, lze posoudit jako trestné činy podle § 197a a 221 trestního zákona. Vnitrostátní soudy se s tímto zjištěním ztotožnily a uznaly stěžovatele vinným ze skutků spáchaných v době od roku 2000 do 8. února 2006. Nejvyšší soud s odvoláním na svou judikaturu zejména uvedl, že v případě pokračování v trestném činu, které tvoří jeden skutek, je třeba trestnost činu posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, a že se podle něj posuzují i všechny předcházející útoky, jestliže byly trestné i podle dřívějšího zákona. V dané věci tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba na veškeré jednání stěžovatele použít trestní zákon ve znění účinném ke dni 8. února 2006 a setrvat na právní kvalifikaci trestného činu podle ustanovení § 215a, které nabylo účinnosti dne 1. června 2004, jelikož jednání stěžovatele předcházející této novele trestního zákona bylo trestné podle § 197a nebo § 221 trestního zákona. K tomu Soud podotýká, že mu nepřísluší vnitrostátní soudy v takovém posouzení nahrazovat.

34. Soud rovněž poznamenává, že v každém právním řádu přísluší vnitrostátním soudům vykládat ustanovení trestního práva hmotného za účelem určení – ve vztahu ke struktuře každého trestného činu – okamžiku, kdy byly naplněny všechny zákonné znaky a tudíž spá­chán skutek, který je trestný. Jedná se o prvek soudního výkladu, kterému nemůže Úmluva bránit, a to za předpokladu, že výstupy vnitrostátních soudů jsou dostatečně předvídatelné ve smyslu judikatury Soudu (Previti proti Itálii (rozh.), č. 45291/06, 8. prosince 2009, § 283).

35. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dospěly soudy k závěru, že jsou dány zákonné znaky pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., a že se tedy tento trestný čin považuje za spáchaný v okamžiku, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku stěžovatele vůči jeho manželce, tj. dne 8. února 2006, posuzovaly věc podle zákona použitelného v tom okamžiku, účinného od 1. června 2004. Soud, jemuž nepřísluší nahrazovat vnitrostátní soudy v posouzení, zda lze podle vnitrostátního práva jednání stěžovatele právně kvalifikovat jako pokračování v trestném činu, tudíž akceptuje, že se z pohledu českého práva nejednalo o zpětné použití trestního práva. Rovněž konstatuje, že takový výklad pojmu pokračování v trestném činu, vymezeného v § 89 odst. 3 trestního zákona, se zakládal na jasné a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a názoru právní nauky. Jelikož stěžovatel popírá účinky takového výkladu, které dle jeho názoru vedou k pravé retroaktivitě, musí Soud přezkoumat, zda byly v projednávané věci tyto účinky v souladu s podstatou protiprávního jednání a dostatečně předvídatelné (viz, mutatis mutandis, Dragotoniu a Militaru-Pidhorni proti Rumunsku, č. 77193/01 a 77196/01, § 37, 24. května 2007).

36. Podle názoru Soudu není výklad přijatý soudy v projednávané věci sám o sobě nepřiměřený, neboť pokračování v trestném činu se z povahy věci vztahuje na určité časové období, a není dále projevem svévole úvaha, že takový trestný čin je ukončen v okamžiku, kdy byl spáchán poslední dílčí útok. Soud v této souvislosti poznamenává, že vnitrostátní soudy dbaly na to, aby výslovně uvedly, že uplatňují zákon účinný v okamžiku spáchání trestného činu, a že podle závěru Ústavního soudu jim nelze vytýkat, že přistoupily ke zpětnému použití trestního zákona.

37. Soud rovněž konstatuje, že soudy nesankcionovaly izolované skutky stěžovatele, ale jeho chování, které probíhalo kontinuálně v dotčeném období, kdy ve dnech 26. června 2000, 18. července 2003 a 8. února 2006 toto chování vedlo ke zvláště závažným následkům, protože manželka stěžovatele byla nucena vyhledat kvůli utrpěným zraněním lékařské ošetření. České orgány navíc uvedly, že jednání stěžovatele bylo vždy postižitelné jako trestný čin, a nikoliv jako pouhý přestupek, jak tvrdí stěžovatel. Podle státního zástupce tak jednání stěžovatele, které předcházelo 1. červnu 2004, naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák.; Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele v té době bylo minimálně trestným činem podle § 197a nebo 221 tr. zák.

38. Konečně je třeba uvést, že stěžovatel netvrdil, že výklad provedený soudy v dané věci byl v rozporu s ustálenou judikaturou nebo že nebyl – případně s využitím odborné pomoci – předvídatelný (viz, mutatis mutandis, Previti, rozhodnutí cit. výše, § 285). Za těchto podmínek má Soud za to, že příslušná právní ustanovení společně s judikaturou, která je vykládá, stěžovateli umožňovaly, aby své jednání korigoval. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zmíněná judikatura je z doby předcházející prvnímu útoku stěžovatele vůči své manželce (viz, a contrario, Veeber, cit. výše, § 37). Stěžovatel mohl skutečně předpokládat, že pokud bude ve svém jednání pokračovat po 1. červnu 2004, kdy byl do trestního zákona zaveden trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, hrozí mu odsouzení pro pokračování v trestném činu, a tudíž uložení trestu podle zákona účinného v době spáchání posledního útoku. Mohl tak předvídat právní důsledky svého jednání a přizpůsobit tomu své chování.

39. K porušení článku 7 Úmluvy tedy nedošlo.

II. K DALŠÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM

40. Stěžovatel s odvoláním na čl. 6 odst. 1 a článek 13 Úmluvy namítá nespravedlivost trestního řízení, které bylo vůči němu vedeno, a neexistenci účinného prostředku nápravy.

41. Soud upozorňuje, že stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky, které měl podle vnitrostátního práva k dispozici, jeho věc byla přezkoumána třemi soudními instancemi a Ústavním soudem. Tyto soudy, kterým mohl stěžovatel předložit všechny své argumenty, jež považoval za užitečné pro svou obhajobu, reagovaly na jeho námitky řádně odůvodněnými rozhodnutími, která nebyla svévolná.

42. S ohledem na všechny dostupné informace a v rozsahu, v němž mu přísluší rozhodovat o námitkách vznesených stěžovatelem, Soud neshledal žádnou známku porušení práv a svobod zaručených Úmluvou nebo jejími protokoly.

43. Z toho vyplývá, že tyto námitky je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy. Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ 1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku založenou na čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a ve zbývající části za nepřijatelnou; 2. rozhoduje, že nedošlo k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 18. dubna 2013 v soula­du s člán­kem 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu. Claudia Westerdiek Mark Villiger tajemnice předseda K rozsudku je připojeno v souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu oddělené stanovisko soudce Lemmense. M.V. C.W. SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE LEMMENSE 1. Shodně se svými kolegy jsem dospěl k závěru, že k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci nedošlo. K tomuto závěru jsem nicméně dospěl na základě poněkud odlišné úvahy.

2. Považuji za užitečné v krátkosti připomenout podstatné okolnosti této věci. Stěžovatel byl odsouzen za sérii činů spáchaných v období od roku 2000 do 8. února 2006 (§ 6). Tyto činy bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a trestního zákona a trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 trestního zákona, což byla ustanovení použitelná po celé dotčené období, ale rovněž jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona. Posledně zmíněné ustanovení, které nabylo účinnosti dne 1. června 2004, bylo použitelné pouze na část dotčeného období. Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že tyto činy představují „pokračování v trestném činu“ podle § 89 odst. 3 trestního zákona. Konstatovaly, že tento trestný čin spadá pod zákon účinný v okamžiku, kdy naposled došlo k protiprávnímu jednání. Z toho důvodu Městský soud v Brně a následně Krajský soud v Brně uznaly stěžovatele vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona a uložily stěžovateli trest podle § 215a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Tento trest byl přísnější než tresty podle § 197a a § 221 trestního zákona. Je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že se nové právní ustanovení, tedy § 215a odst. 1a 2 písm. b) trestního zákona, použije na veškeré skutky zakládající pokračování v trestném činu, včetně těch, které byly spáchány před 1. červnem 2004, jelikož ty byly trestně postižitelné podle dřívějších ustanovení, tj. ustanovení § 197a a § 221 trestního zákona (§ 9).

3. Moji kolegové přezkoumali námitku vznesenou stěžovatelem především z hlediska obecné zásady zákonnosti trestných činů a trestů. Zabývali se tím, zda byl výklad ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona, který v projednávané věci podaly dotčené soudy, dostatečně předvídatelný. Podle mého skromného názoru není spornou tato otázka. Stěžovatel namítal z jeho pohledu zpětné použití § 215a trestního zákona (§ 17 tohoto rozsudku). Proto měl být dle mého mínění ve středu pozornosti Soudu přezkum zákazu zpětného použití trestního práva v neprospěch obviněného, který je zvláštním aspektem citované obecné zásady zákonnosti trestných činů a trestů. Skutečnost, že vnitrostátní soudy dospěly k závěru o použitelnosti výše uvedeného právního ustanovení na základě určitého výkladu ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona, představovala pouze druhotný aspekt celé věci.

4. Zpětné použití nového trestního zákona, který je přísnější než dřívější zákon, čl. 7 odst. 1 Úmluvy v zásadě zakazuje. Toto pravidlo nebrání použití nového zákona na skutečné „pokračování v trestném činu“,[3] tedy na protiprávní jednání, pro které je charakteristická existence trvajícího protiprávního stavu.

4. Jestliže pokračování v trestném činu započalo v rámci dřívějšího zákona a trvá i za platnosti zákona nového, použije se nový zákon, třebaže je přísnější než zákon dřívější. Lze dokonce pochybovat o tom, zda je namístě v takovém případě hovořit o zpětném použití nového zákona. Protiprávní jednání, o které se jednalo v projednávané věci, však nelze kvalifikovat jako „pokračování v trestném činu“ ve výše uvedeném smyslu.

5. Ve skutečnosti se jedná o trestný čin, který by bylo možné označit jako „pokračující“,[6] neboť spočívá v opakování určitého množství jednorázových protiprávních jednání, která jsou totožná, pokud jde o jejich povahu a předmět, a byla spáchána v relativně krátkém časovém období (viz ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona). Je-li použit nový zákon na souhrn skutků, které zakládají „pokračování“ v trestném činu v tomto pojetí, je takový zákon uplatňován částečně se zpětným účinkem: v okamžiku, kdy došlo ke spáchání prvních protiprávních jednání, nevstoupil nový zákon dosud v účin­nost. Mám dojem, že moji kolegové připustili použití nového zákona pouze z toho důvodu, že stěžovatel mohl vědět, že bude-li pokračovat ve svém jednání i po 1. červnu 2004, hrozí mu odsouzení pro pokračování v trestném činu a uložení trestu podle zákona účinného v době spáchání posledního protiprávního jednání (§ 38). Takový důvod se mi zdá nedostatečný. Vnitrostátní soudy byly ostatně striktnější, neboť se zabývaly tím, zda na skutky spáchané před 1. červnem 2004 dopadal trestní zákon účinný v době jejich spáchání (v projednávané věci § 197a a § 221 trestního zákona). Zajisté, moji kolegové vyšli ze zjištění učiněného v tomto ohledu vnitrostátními soudy (§ 37), avšak nezdá se, že by to byla podmínka jejich souhlasu se zpětným použitím nového zákona. Osobně se domnívám, že je třeba používat ještě přísnější kritérium než to, jaké zvolily vnitrostátní soudy. Podle mého názoru nepostačovalo, aby byly skutky spáchané před 1. červnem 2004 trestné podle jakéhokoliv zákona účinného v té době (nutná podmínka podle rozsudku Veeber proti Estonsku (č. 2), č. 45771/99, § 38, ESLP 2003-I). Mám za to, že bylo rovněž třeba, aby bylo možné tyto skutky posoudit jako trestné podle zákona nového, třebaže v době jejich spáchání nebyl dosud účinný. Konkrétně, aby bylo použití ustanovení § 215a odst. 1a 2 písm. b) trestního zákona na skutky spáchané před 1. červnem 2004 slučitelné s čl. 7 odst. 1 Úmluvy, nebylo dostačující, že byly tyto skutky trestné podle § 197a a § 221 trestního zákona: bylo nadto nutné, aby bylo možné je kvalifikovat jako týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Domnívám se, že ani vnitrostátní soudy, ani Soud se výslovně nezabývaly tím, zda byla tato poslední podmínka splněna. Je nicméně možné vyslovit závěr, že s ohledem na popis jednotlivých útoků, o které se v projednávané věci jednalo, mohly být skutečně všechny posouzeny jako týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Právě z tohoto posledně uvedeného důvodu jsem se ztotožnil se závěrem svých kolegů, podle něhož k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci nedošlo.

1. Pozn. překl.: Francouzský originál používá výraz infraction continue. Tento pojem je ve frankofonní judikatuře Soudu používán pro pokračující i pro trvající trestné činy bez významového rozdílu ve smyslu české trestněprávní nauky. Tento rozdíl se však odráží v souhlasném stanovisku soudce Lemmense připojeném k tomuto rozsudku (viz níže).

2. Pozn. překl.: Ve skutečnosti byl stěžovatel podmíněně propuštěn na svobodu dne 17. května 2012.

3. Pozn. překl.: V originále je použit výraz infraction continue. Viz poznámka překladatele č. 1.

4. Pozn. překl.: Tj. trestný čin trvající.

5. Pozn. překl.: Tj. trestný čin trvající.

6. Pozn. překl.: V originále je použit výraz infraction continuée. Viz poznámka překladatele č. 1.