59552/08

Plný text

Rozsudek ze dne 27. ledna 2015 ve věci č. 59552/08 – Rohlena proti České republice Velký senát, stejně jako předtím senát páté sekce v rozsudku ze dne 18. dubna 2013, dospěl v souvislosti s odsouzením stěžovatele za pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obý- vaném bytě nebo domě jednomyslně k závěru o neporušení zásady zákazu trestu bez zákona a záka- zu uložení přísnějšího trestu, než stanoví zákon v době spáchání trestného činu, vtělené do čl. 7 odst. 1 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti Stěžovatel byl v roce 2007 odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě mimo jiné k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jednání zakládajícího skutkovou pod- statu trestného činu se dopouštěl v letech 2000 až 2006 vůči své manželce, která při několika příleži- tostech musela vyhledat lékařskou pomoc. Vnitrostátní soudy stěžovatelovo jednání posoudily jako pokračující trestný čin ve smyslu § 89 odst. 3 trestního zákona a uplatnily na ně ustanovení § 215a odst. 2 písm. b) (týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě) zavedené do trestního zákona s účinností od 1. června 2004. Při posuzování jednání stěžovatele soudy vyšly ze zásady, uplatňované jak v soudní praxi, tak v právní nauce, že rozhodným okamžikem pro posouzení pokračování v trestném činu tvořícím jeden skutek je okamžik dokončení posledního útoku, a konstatovaly, že útoky stěžovatele předcházející účinnosti novely trestního zákona byly trestné i podle dosavadní právní úpravy, a sice podle § 197a (násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci) nebo § 221 trestního zákona (ublížení na zdraví). Mohly být pro- to posouzeny společně s jednáním spáchaným po změně právní úpravy. Věc byla projednávána před čtyřmi brněnskými soudy (městským, krajským, nejvyšším a ústavním), přičemž poslední rozhodnutí padlo v červnu 2008.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu Věc byla postoupena velkému senátu na návrh stěžovatele, který namítal zpětné použití trestního zákona uplatněním institutu pokračujícího trestného činu nejenom na jeho jednání po novele trest- ního zákona účinné od června 2004, ale i před touto novelou. Tvrdil, že se soudy nezabývaly trest- ností jeho jednání podle zákona účinného před novelou. Senát páté sekce Soudu jeho kritiku nevyslyšel a rozhodl, že výklad institutu pokračování v trestném činu byl ustálen již v době, kdy stěžovatel spáchal první útoky, a že použití tohoto institutu v projed- návané věci nebylo svévolné, přičemž české orgány konstatovaly, že jednání stěžovatele bylo vždy postižitelné jako trestný čin. Za této situace mohl stěžovatel důsledky svého jednání předvídat a své chování patřičně uzpůsobit. K rozsudku bylo připojeno souhlasné stanovisko soudce Lemmense, kte- rý mimo jiné zdůraznil důležitost ověření, že jednání stěžovatele bylo trestné jak podle dřívější, tak podle nové právní úpravy. A. Obecné zásady Velký senát předně připomenul zásady výkladu článku 7 Úmluvy vyplývající z judikatury Soudu, které uvedl v nedávno posuzované věci Del Río Prada proti Španělsku (č. 42750/09, rozsudek velkého se- nátu ze dne 21. října 2013). Záruka nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvená v článku 7 Úmlu- vy, je kogentním pravidlem a je třeba ji vykládat ve smyslu zajištění účinné ochrany před svévolným trestním stíháním, odsouzením a postihem. Neomezuje se na zákaz zpětného použití trestního záko- na v neprospěch obviněného, ale v obecnější rovině zahrnuje i zásadu zákonnosti trestných činů a trestů, s důsledky z toho vyplývajícími. Vyžadována je tak poměrně jasná zákonná definice trestného činu, přičemž úkolem Soudu je ověřit, že v době jednání vytýkaného obviněnému jednak existovalo ustanovení zakládající trestnost jednání, jednak uložený trest nepřekročil meze stanovené tímto ustanovením. Velký senát dále poukázal na zásadu předvídatelnosti trestního práva, která z článku 7 Úmluvy rov- něž vyplývá, přičemž podotkl, že obecná povaha zákonů neumožňuje absolutní přesnost jejich znění; nevyhnutelně tu je prostor pro soudní výklad, nehledě na potřebu, aby se právo dokázalo přizpůso- bovat změnám situace. Článek 7 Úmluvy nelze vykládat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravi- del trestní odpovědnosti soudním výkladem, bude-li ovšem výsledek slučitelný s podstatou proti- právního jednání a dostatečně předvídatelný. B. Použití těchto zásad na projednávanou věc Soud na úvod podotkl, že není povolán zabývat se otázkou individuální trestní odpovědnosti stěžova- tele, což je úlohou vnitrostátních soudů, tedy ani k otázce, jak mělo být kvalifikováno jednání stěžo- vatele před novelou trestního zákona účinnou od června 2004. Úloha Soudu podle článku 7 Úmluvy je dvojí. Zaprvé musí přezkoumat, zda všechna jednání, která byla stěžovateli vytknuta, naplňovala ke dni, kdy byla spáchána, skutkovou podstatu trestného činu definovaného dostatečně předvídatel- ným způsobem. Zadruhé se musí vyjádřit k otázce, zda uplatnění novely trestního zákona též na jed- nání spáchaná před její účinností mohlo reálně vést k uložení přísnějšího trestu stěžovateli. a) Bylo protiprávní jednání vymezeno dostatečně předvídatelným způsobem? Soud připomněl povinnost vnitrostátních orgánů vymezit skutky zakládající trestný čin, včet-ně oka- mžiku, kdy byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Za tím účelem musí zejména vnitrostátní sou- dy vyložit příslušná ustanovení trestního práva hmotného, čemuž Úmluva nebrání za předpokladu, že jsou závěry vnitrostátních soudů dostatečně předvídatelné. V projednávané věci Nejvyšší soud konstatoval, že byly naplněny znaky nové skutkové podstaty za- vedené novelou trestního zákona a že jednání stěžovatele před novelou bylo trestné minimálně pod- le jednoho z tehdy účinných ustanovení trestního zákona. Stěžovatel v trestné činnosti podle Nej- vyššího soudu pokračoval v letech 2000 až 2006, a proto bylo možno přihlédnout k délce trvání pro- tiprávního jednání jako přitěžující okolnosti. Nejvyšší soud přitom zohlednil speciální pravidla defino- vaná v ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona věnovaném institutu pokračování v trestném činu, které bylo zakotveno v roce 1994 a vzešlo z předchozí judikatury. Takový trestný čin je podle ustále- né judikatury i právní nauky posuzován jako jeden trestný čin, jehož kvalifikace se řídí právní úpravou účinnou v době spáchání posledního dílčího útoku. Vzhledem k tomu, že jednání stěžovatele před novelou bylo trestné podle tehdy účinné právní úpra- vy a naplňovalo novou skutkovou podstatu i ve vztahu k předchozím skutkům, nejednalo se o zpětné použití trestního zákona v neprospěch stěžovatele zakázané Úmluvou. Soud tu nenalezl žádný ná- znak nepředvídatelnosti. Podotkl, že stěžovatel si s případnou odbornou radou mohl a měl být vě- dom toho, že bude-li ve svém jednání pokračovat po účinnosti novely, vystaví se trestnímu stíhání za pokračující trestný čin posuzovaný podle právní úpravy účinné v době spáchání posledního dílčího útoku. V návaznosti na to mohl upravit své chování. b)    Byl trest uložený stěžovateli na základě novelou zavedené skutkové podstaty přísnější? Soud vyšel z toho, že vnitrostátní soudy konstatovaly splnění všech zákonných znaků nové skutkové podstaty i ve vztahu ke stěžovatelovu jednání před novelou s tím, že toto jednání bylo trestné také podle tehdy účinné právní úpravy. I při odděleném posuzování skutků spáchaných před novelou a po ní by byl stěžovateli uložen nejpřísnější trest, tedy trest stanovený novou právní úpravou. Stěžovatel tudíž nebyl při stanovení trestu znevýhodněn. c)    Závěr Soud nakonec zasadil projednávanou věc do širšího kontextu. Podotkl, že úvahy českých soudů byly v souladu s předmětem a účelem článku 7 Úmluvy, jímž je zajistit, aby nikdo ne-byl svévolně stíhán, — 2/3 — — 3/3 — odsouzen a trestán. Posílení ochrany před domácím násilím navíc souzní se základními cíli sledova- nými Úmluvou, tedy respektováním lidské důstojnosti a svobody. Výhrady nelze mít ani z hlediska srovnávacího práva, neboť institut pokračujícího trestného činu nevybočuje z evropské tradice. K porušení článku 7 Úmluvy tedy nedošlo. C.  Souhlasná stanoviska rozsudku jsou připojena dvě souhlasná stanoviska soudců Soudu. Zatímco soudkyně Ziemele pouka- zovala na zbytnost argumentace shodou na evropské úrovni ohledně institutu pokračujícího trestné- ho činu (viz závěr úvah velkého senátu), soudce Pinto de Albuquerque se pustil do rozsáhlejších roz- borů souvislostí projednávané věci a vyzdvihl mimo jiné, že institut pokračujícího trestného činu je vyústěním liberální trestněprávní politiky, kdy je za určitých předpokladů objektivně snížené viny pachatele možné zmírnit přísnost ukládaného trestu. ¯ RADA EVROPY EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA VELKÝ SENÁT VĚC Rohlena proti ČESKÉ REPUBLICE (stížnost č. 59552/08) ROZSUDEK ŠTRASBURK 27. ledna 2015 Tento rozsudek je pravomocný. Může být předmětem formálních úprav. Rozsudek je v autentickém anglickém a francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku. Ve věci Rohlena proti České republice, Evropský soud pro lidská práva, zasedající ve velkém senátu ve složení Dean Spielmann, předseda, Josep Casadevall, Guido Raimondi, Ineta Ziemele, Isabelle Berro, Elisabeth Steiner, Päivi Hirvelä, Mirjana Lazarova Trajkovska, Işıl Karakaş, Kristina Pardalos, Paulo Pinto de Albuquerque, Aleš Pejchal, Valeriu Griţco, Faris Vehabović, Dmitry Dedov, Egidijus Kūris, Robert Spano, soudci, a Michael O’Boyle, zástupce tajemníka, po poradě konané dne 9. dubna 2014 a 19. listopadu 2014, vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne: ŘÍZENÍ 1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 59552/08) směřující proti České republice, kterou dne 4. prosince 2008 podal Soudu Petr Rohlena („stěžovatel“), občan České republiky, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatele zastupuje J. Kružík, advokát působící v Brně. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. S odvoláním na článek 7 Úmluvy stěžovatel zejména namítal, že tím, že byl odsouzen za pokračující trestný čin, použily vnitrostátní soudy trestní zákon zpětně v jeho neprospěch.

4. Stížnost byla přidělena páté sekci Soudu (čl. 52 odst. 1 jednacího řádu). Dne 14. listopadu 2011 rozhodl předseda páté sekce o oznámení stížnosti vládě. Dne 18. dubna 2013 vynesl senát této sekce ve složení Mark Villiger, předseda, Angelika Nuβberger, Ganna Yudkivska, André Potocki, Paul Lemmens, Helena Jäderblom, Aleš Pejchal, soudci, a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce, rozsudek. V něm jednomyslně prohlásil stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku založenou na čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a ve zbývající části za nepřijatelnou a rozhodl, že k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy nedošlo. K rozsudku bylo připojeno oddělené souhlasné stanovisko soudce Lemmense.

5. Dne 9. září 2013 vyhovělo kolegium velkého senátu žádosti stěžovatele ze dne 11. července 2013 a rozhodlo na základě článku 43 Úmluvy o postoupení věci velkému senátu.

6. Složení velkého senátu bylo stanoveno v souladu s čl. 26 odst. 4 a 5 Úmluvy a článkem 24 jednacího řádu Soudu.

7. Dne 16. ledna 2014 rozhodl předseda Soudu o zrušení ústního jednání nařízeného ve věci a pokračování řízení písemnou formou.

8. Stěžovatel i vláda předložili doplňující písemná stanoviska k věci samé (čl. 59 odst. 1 jednacího řádu) a odpověděli na konkrétní otázky položené velkým senátem. SKUTKOVÝ STAV I. OKOLNOSTI PŘÍPADU 9. Stěžovatel se narodil v roce 1966, bydliště má v Brně.

10. Dne 29. května 2006 bylo stěžovateli městským státním zástupcem v Brně sděleno obvinění z toho, že v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 v opilosti opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji manželku. Byl obžalován z toho, že ji slovně napadal, bil ji otevřenou dlaní a pěstí do hlavy, fackoval ji, chytal ji pod krkem, pokoušel se ji škrtit, házel s ní na nábytek nebo na zem, shazoval ji ze schodů a kopal do ní. Dále byl obviněn z toho, že bil děti, prohrával finanční prostředky rodiny v automatech a rozbíjel nádobí. Své manželce tak způsobil krevní podlitiny, pohmoždění a zlomeninu nosu, kvůli nimž musela vyhledat ve dnech 26. června 2000, 18. července 2003 a 8. února 2006 lékařskou pomoc. Snažil se ji psychicky zničit, a tím nad ní získat vliv. Podle státního zástupce se tak dopustil trvajícího trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215 odst. 1 a 2 písm. b) českého trestního zákona (dále jen „trestní zákon“) s tím, že jednání stěžovatele, které předcházelo zavedení skutkové podstaty tohoto trestného činu do trestního zákona s účinností od 1. června 2004, naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 trestního zákona.

11. Dne 18. dubna 2007 uznal Městský soud v Brně stěžovatele vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, kterého se dopustil v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006, a to způsobem popsaným v obžalobě, v níž bylo také uvedeno, že k týrání docházelo opakovaně. Městský soud jej odsoudil ke dvěma a půl roku odnětí svobody s podmíněným odkladem a zkušební dobou pěti let; současně mu uložil dohled a protialkoholní ochranné léčení. Soud vyšel ve svém rozsudku z výpovědi stěžova­tele, z výpovědi poškozené (jeho manželky) a z výpovědí několika svědků včetně dvou dětí manželů, které vedle dalších incidentů zmínily deset případů, kdy stěžovatel svou manželku slovně napadal, čtyři případy, kdy ji chytil za paže a pak se ji pokoušel škrtit, a dále hovořily o slovních anebo fyzických útocích, kterým musela manželka stěžovatele každý měsíc čelit, a rovněž zohlednil písemné důkazy a znalecké posudky. Městský soud vzal v úvahu také skutečnost, že se stěžovatel přiznal a uznal, že v jeho vztahu s manželkou docházelo k hád­kám a fyzickému násilí, a připustil zejména to, že ji občas fackoval a udeřil pěstí. Soud setrval na právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném od 1. června 2004 a konstatoval, že se použití této skutkové podstaty vztahuje i na jednání, kterého se stěžovatel dopustil před tímto datem, neboť toto jednání naplňovalo v době, kdy se ho dopustil, skutkovou podstatu minimálně trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 197a trestního zákona. Soud konečně uvedl, že s ohledem na délku trvání jednání má trestný čin v daném případě vyšší stupeň nebezpečnosti, což odůvodňuje trest odnětí svobody na dvě léta až osm let podle odstavce druhého § 215a trestního zákona. Soud zohlednil polehčující okolnosti, zejména skutečnost, že se stěžovatel přiznal a dosud nebyl trestán, a uložil mu trest odnětí svobody na dolní hranici této trestní sazby s podmíněným odkladem.

12. Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně odvolání, kterým napadal skutkový stav zjištěný městským soudem a dle jeho názoru jednostranné hodnocení důkazů. Dne 6. září 2007 krajský soud odvolání zamítl. Krajský soud neshledal žádnou vadu předchozího řízení a dospěl k závěru, že právní kvalifikace jednání stěžovatele je v souladu s trestním zákonem.

13. Dne 21. února 2008 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v něm tvrdil, že soud, který rozhodoval ve věci samé, podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a trestního zákona rovněž jednání, kterého se dopustil v období před 1. červnem 2004, kdy daná skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebyla dosud ve vnitrostátním právu upravena. V té souvislosti Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 8. prosince 1993 sp. zn. Tzn 12/93 uvedl, že pokud se jedná – jako v dané věci – o pokračování v trestném činu, které je považováno za jediný skutek, je třeba jej trestněprávně posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok trestného činu. Konstatoval, že tento zákon se tedy použije i na útoky spáchané před účinností tohoto zákona, a to za předpokladu, že byly trestné i podle dřívějšího zákona. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že jednání stěžovatele, kterého se dopustil před změnou trestního zákona účinnou od 1. června 2004, naplňuje skutkovou podstatu minimálně trestného činu podle § 197a nebo § 221 odst. 1 trestního zákona. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že jednání obviněného tak, jak bylo popsáno ve výroku rozsudku prvního stupně, naplňovalo všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. K otázce pokračování v trestném činu poznamenal, že týrání jako takové představuje špatné zacházení, které se vyznačuje určitým trváním. Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. Pokud tedy obviněný páchal uvedený trestný čin v době nejméně od roku 2000 do 8. února 2006, tedy několik let, zcela zjevně svým jednáním naplnil materiální znak skutkové podstaty pokračování v trestném činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 2 písm. b) trestního zákona.

14. Dne 10. června 2008 Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který namítal nespravedlivost řízení a zpětné použití trestního zákona v jeho neprospěch. S odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu a jeho ustálenou judikaturu Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí soudů vydaná v dané věci jsou logická, konsistentní a neuchýlila se k Ústavou zakázanému zpětnému použití trestního zákona.

15. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil jiného trestného činu a nepodrobil se protialkoholnímu léčení, byl povinen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem ze dne 18. dubna 2007. Stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 3. ledna 2011. Podle vlády byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 17. května 2012. II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE Trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. prosince 2009)

16. Podle ustanovení § 16 odst. 1 se trestnost činu posuzovala podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzovala jen tehdy, jestliže to bylo pro pachatele příznivější.

17. Ustanovení § 34 písm. k) stanovilo, že soud při výměře trestu jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více trestných činů.

18. Ustanovení § 35 odst. 1 stanovilo, že odsuzuje-li soud pachatele za více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Pokud byly dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, byla dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich.

19. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. d) stanovilo, že trestnost činu s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody méně než tři léta zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři léta. Podle odstavce 3 a 4 téhož ustanovení se promlčení trestního stíhání přerušovalo a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení se jednalo, jakož i po něm následujícími úkony směřujícími k trestnímu stíhání pachatele (např. obžaloba, o jejímž podání rozhodl státní zástupce, předvolání atd.), nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanovil trest stejný nebo přísnější.

20. Podle ustanovení § 89 odst. 3, které bylo vloženo do trestního zákona na základě zákona č. 290/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1994, se pokračováním v trestném činu rozumělo takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

21. Ustanovení § 197a odst. 1 stanovilo, že ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

22. Podle ustanovení § 215a odst. 1, které bylo vloženo do trestního zákona s účin­ností od 1. června 2004, byl ten, kdo týral osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, potrestán odnětím svobody až na tři léta. Odstavec 2 stanovil, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Podle příslušné důvodové zprávy mělo zavedení daného ustanovení do trestního zákona řešit neexistenci speciální právní úpravy v této oblasti, neboť trestněprávní ustanovení obecné povahy umožňovala postihnout pouze nejzávažnější jednotlivé projevy fyzického domácího násilí (např. trestné činy podle § 197a nebo § 221, tj. ty, které měly dle rozhodovací praxe soudů za následek pracovní neschopnost trvající nejméně sedm dní, k čemuž docházelo u případů domácího násilí zřídka). Dále se v důvodové zprávě uvádělo, že toto nové usta­novení nevyžaduje, aby došlo k fyzickému násilí nebo vznikly následky na zdraví oběti, a že jeho cílem je odstranění obtíží, kterým státní zastupitelství s ohledem na specifické znaky domácího násilí čelí. Důvodová zpráva konstatovala, že pojem „týrání“ není pojmem novým, neboť již existuje trestný čin týrání svěřené osoby. Podle soudní praxe se jím rozumí špatné zacházení vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Nemusí se nutně jednat o soustavné nebo delší dobu trvající jednání.

23. Ustanovení § 221 odst. 1 stanovilo, že ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle odstavce druhého byl pachatel potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let zejména tehdy, způsobil-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Odnětím svobody na tři léta až osm let byl pachatel podle odstavce třetího tohoto ustanovení potrestán, způsobil-li svým činem smrt. Právní nauka a judikatura Nejvyššího soudu 24. Podle české právní nauky je pokračování v trestném činu chápáno jako jediný skutek; pokud některý z prvků uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 chybí, jedná se o opa­kování trestného činu.

25. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 155/2000, 3 Tdo 1115/2003, 6 Tdo 1314/2003, 11 Tdo 272/2007, 6 Tdo 181/2012, 11 Tdo 258/2012 a 6 Tdo 1553/2012) se považuje při pokračování v trestném činu za moment ukončení trestné činnosti okamžik, kdy byl proveden poslední útok. Vláda dále cituje rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/1953, 44/1970, 7/1994, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 593/2005. Z této judikatury vyplývá, že dojde-li ke změně použitelných právních norem v období trvání pokračujícího trestného činu, posuzuje se pokračující trestný čin jako čin spáchaný v době účinnosti nového zákona, jestliže se alespoň část trestné činnosti odehrála za účinnosti nového zákona a za podmínky, že předchozí jednání bylo trestným činem v okamžiku jeho spáchání (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 12/93), byť mírněji trestným.

26. Rozsudkem ze dne 27. srpna 2007 sp. zn. 11 Tdo 272/2007 zrušil Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci rozhodnutí vydaná soudy nižšího stupně, kterými byl obviněný uznán vinným dvěma trestnými činy (trestným činem násilí proti jednotlivci podle ustanovení § 197a trestního zákona, kterého se dopustil před 1. červnem 2004, a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, který spáchal po tomto datu) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle Nejvyššího soudu byl výklad soudů, který rozlišoval mezi skutky spáchanými před a po účinnosti ustanovení § 215a trestního zákona, nesprávný, neboť se jednalo o pokračující trestný čin. Nejvyšší soud nicméně uložený trest potvrdil, přičemž zejména konstatoval: „Otázkou je, lze-li pod určitý pokračující trestný čin podřadit i skutek, jehož dílčí skutky proběhly zčásti před nabytím a zčásti po nabytí účinnosti aplikované trestněprávní úpravy, a to aniž by došlo k dotčení § 16 odst. 1 tr. zák. (...) U pokračování v trestném činu, které z hlediska trestního práva hmotného tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje okamžik, kdy byl ukončen poslední útok (kdy se uskutečnilo poslední jednání, které tvoří s předchozím jednotu). Z toho plyne, že pokračování v trestném činu se posuzuje podle nového, byť i přísnějšího zákona, účinného v době ukončení trestného činu, i tehdy, když část skutku (bez ohledu na její rozsah), spadá do doby účinnosti starého trestního zákona, který je pro pachatele příznivější. Uvedený závěr je ve shodě se stávající soudní judikaturou, dle níž pokračující trestné činy se považují za spáchané za účinnosti nového (tzn. pozdějšího) zákona, pokud alespoň část takového činu (tzn. dílčích útoků) byla spáchána po nabytí účinnosti nového zákona. Tyto trestné činy se v celém rozsahu spáchaného pokračování považují za spáchané za účinnosti nového, tj. pozdějšího zákona (...), za předpokladu, že toto jednání bylo trestné i podle předchozího zákona.“ 27. Pokud jde o použití ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona v případě skutků spadajících pod ustanovení § 197a, 215a a 221 trestního zákona nebo obdobných jednání, odkazuje vláda rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2007, sp. zn. 3 Tdo 1431/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 6 Tdo 548/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 7 Tdo 415/2013. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích potvrdil, že pojem blízké časové souvislosti není přesně definován, a proto každá konkrétní věc vyžaduje celkový přezkum všech okolností případu a relevantních formálních kritérií vyplývajících z ustanovení § 89 odst.

3. Dodal, že skutková podstata trestného činu může být naplněna různým způsobem, a to za předpokladu, že jednáním byl dotčen stejný právní zájem.

III. RELEVANTNÍ aspekty SROVNÁVACÍHO A MEZINÁRODNÍHO PRÁVA Terminologie

28. Z analýzy právních řádů smluvních států vyplývá, že je třeba odlišit dva případy, přičemž z druhého z nich je nutno vyjít v projednávané věci: a) trvající trestný čin (infraction pénale continue, continuing offence, Dauerdelikt, reato permanente) je vymezen jednáním (nebo opomenutím), které pokračuje po určitou dobu, např. napomáhání a poskytnutí přístřeší členům ilegální organizace, což je situace, kterou se Soud zabýval ve věci Ecer a Zeyrek proti Turecku (č. 29295/95 a 29363/95, rozsudek ze dne 27. února 2001), a b) pokračující trestný čin (infraction pénale continuée, continuous offence, Fortgesetzte Handlung, reato continuato), který se vyznačuje jednáním sestávajícím z více skutků, které naplňují všechny zákonné znaky téhož trestného činu (nebo podobného trestného činu), a které pokračuje po určitou dobu, např. záměrné, pokračující a rozsáhlé zatajování zdanitelných příjmů, jak tomu bylo ve věci Veeber proti Estonsku (č. 45771/99, rozsudek ze dne 2. ledna 2003).

29. Dále smluvní státy upravují v případě souběhu několika trestných činů různé typy trestů: a) kumulativní nebo konsekutivní (peines cumulées ou consécutives, consecutive/cumulative sentence), kdy za každý z trestných činů je uložen samostatný trest, přičemž všechny tresty se sčítají nebo jsou vykonány postupně; b) úhrnný trest (peines confondues ou des peines simultanées, concurrent sentence), kdy je pachateli uložen nejpřísnější trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na nejzávažnější trestný čin, nebo je mu uloženo více trestů, které jsou vykonávány souběžně; c) souhrnný trest (peine globale ou d’ensemble, aggregate/consolidated/overall sentence) je určen způsobem, který se liší podle toho, zda je ukládán za trestné činy spáchané souběžně nebo postupně, nebo zda zahrnuje jiné dříve uložené tresty; pohybuje se mezi součtem všech trestů a nejpřísnějším trestem. B. Srovnávací právo 30. Institut pokračujícího trestného činu tak, jak je chápán v projednávané věci, byl do evropského práva zaveden ve středověku s cílem zmírnit drakonické pravidlo římského práva quod criminae tot poenae, které stanovilo zásadu hmotné kumulace všech trestů. Pokud jde o pojem pokračujícího trestného činu, mezi vědci a zákonodárci se vyvinul dvojí přístup: subjektivní a objektivní pojetí pokračujícího trestného činu. Podle subjektivního pojetí, s nímž bylo možné se setkat např. v Itálii (článek 81 italského trestního zákoníku z roku 1930), byl pokračující trestný čin souborem skutků, které spojoval jediný úmysl, jeden a týž protiprávní záměr. Podle objektivního pojetí pokračujícího trestného činu, které se rozvinulo zejména v Německu (viz například § 110 bavorského trestního zákoníku z roku 1813), se pokračující trestný čin zakládal na opakujícím se úmyslu pachatele tohoto činu ohrozit tentýž nebo podobný objekt nebo právem chráněný zájem (Rechtsgut). Mimoto skutečnost, že opakování protiprávních jednání a protiprávního úmyslu podporovaly materiální okolnosti – zahrnujícími pachatele protiprávního jednání, blízkou časová souvislost a povahu dotčeného právem chráněného zájmu –, byla vnímána jako důvod pro uložení mírnějšího trestu. Toto objektivní pojetí pokračujícího trestného činu získalo podporu po celé Evropě a některé státy tuto koncepci začlenily do svého právního řádu. Někteří zákonodárci, aby se vyhnuli přílišné mírnosti vůči recidivistům, však omezili použití pojmu pokračujícího trestného činu pouze na specifické kategorie trestných činů.

31. Průzkum, který provedl Soud ve vztahu ke všem 47 členským státům Rady Evropy, potvrdil existenci evropské tradice vycházející z objektivního pojetí pokračujícího trestného činu. Převážná většina členských států totiž zavedla tento pojem do svých právních řádů, a to buď na základě výslovných zákonných ustanovení, nebo prostřednictvím právní nauky nebo soudní praxe.

32. Na základě této srovnávací studie lze členské státy rozdělit do tří skupin: a) třicet členských států, které mají pojem pokračujícího trestného činu zakotven v právním řádu: Andorra (článek 59 trestního zákoníku), Arménie (čl. 21 odst. 2 trestního zákoníku), Belgie (čl. 65 odst. 1 trestního zákoníku), Bosna a Hercegovina (čl. 54 odst. 2 trestního zákoníku), Bulharsko (článek 26 trestního zákoníku), Chorvatsko (článek 52 trestního zákoníku), Španělsko (článek 74 trestního zákoníku), Bývalá jugoslávská republika Makedonie (článek 45 trestního zákoníku), Gruzie (článek 14 trestního zákoníku), Řecko (čl. 98 odst. 1 trestního zákoníku), Maďarsko (čl. 6 odst. 2 trestního zákoníku), Itálie (čl. 81 odst. 2 trestního zákoníku, který upravuje pokračující trestný čin stricto sensu), Lotyšsko (článek 23 trestního zákoníku), Malta (článek 18 trestního zákoníku), Moldavsko (článek 29 trestního zákoníku), Černá Hora (článek 49 trestního zákoníku), Norsko (článek 219 trestního zákoníku, týkající se výlučně domácího násilí), Nizozemsko (článek 56 trestního zákoníku), Polsko (článek 12 trestního zákoníku), Portugalsko (čl. 30 odst. 2 trestního zákoníku), Česká republika (§ 89 odst. 3 trestního zákoníku), Rumunsko (článek 35 nového trestního zákoníku), Spojené království (čl. 14.2 odst. 2 trestního řádu z roku 2013), San Marino (článek 50 trestního zákoníku), Srbsko (článek 61 trestního zákoníku), Slovensko (§ 122 odst. 10 trestního zákoníku), Slovinsko (čl. 54 odst. 1 trestního zákoníku), Švédsko (článek 4a kapitoly 4 trestního zákoníku), Turecko (článek 43 trestního zákoníku) a Ukrajina (článek 32 trestního zákoníku); b) čtrnáct členských států, které znají pojem pokračujícího trestného činu v právní teorii a praxi: Albánie, Německo, Rakousko, Ázerbájdžán, Dánsko, Estonsko, Francie, Island, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Monako, Rusko a Švýcarsko; c) tři členské státy, u nichž neexistuje pojem pokračujícího trestného činu tak, jak je chápán v projednávané věci, a to ani v právním řádu, ani v právní teorii: Kypr, Finsko a Irsko.

33. Údaje srovnávacího práva týkající se existence pojmu pokračujícího trestného činu (viz § 31 až 32 výše), které má Soud k dispozici, naznačují vysokou míru sbližování vnitrostátních právních řádů členských států Rady Evropy v této konkrétní oblasti. Zdá se totiž, že existuje široká shoda daná dlouholetou evropskou tradicí (viz například § 30 výše), pokud jde o následující charakteristiky pokračujícího trestného činu, kdy o právní jednotě dotčených jednání svědčí znaky jak objektivní (actus reus), tak subjektivní (mens rea): a) pachatel se musí dopustit určitého počtu stejných, obdobných nebo odlišných protiprávních jednání směřujících proti témuž právem chráněnému zájmu (bien juridique, legally protected interest, Rechtsgut, bene giuridico), navíc je často požadováno, aby se vždy jednalo o stejného pachatele a stejnou poškozenou osobu; b) musí se jednat o alespoň obdobný způsob provedení jednotlivých skutků (modus operandi), nebo musí tyto skutky spojovat v jeden celek jiné podstatné okolnosti (actus reus); c) mezi skutky musí existovat časová souvislost, kterou je třeba posoudit s ohledem na okolnosti každé konkrétní věci; d) každý ze skutků musí být veden týmž znovu opakovaným protiprávním úmyslem nebo záměrem (mens rea), i když všechny tyto skutky nemusejí být plánovány ab initio; e) každý ze skutků musí naplňovat znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu nebo trestných činů.

34. Existuje rovněž názorová shoda, pokud jde o zásadu, podle které se zákon účinný v době, kdy došlo k ukončení pokračující protiprávní činnosti, použije na skutky, k nimž došlo před účinností tohoto zákona, jestliže splňují podmínky nového zákona a ve většině zemí také podmínky předchozího zákona. V převážné většině členských států je tomu tak rovněž tehdy, kdy je nový zákon přísnější, neboť se má za to, že pachatel trestného činu pokračováním ve svém jednání i po změně zákona mlčky vyjádřil souhlas s uložením přísnějšího trestu.

35. Kromě toho je ve všech členských státech pachatel pokračujícího trestného činu odsouzen k jedinému trestu. Pokud se na jednotlivé skutky, které tvoří pokračující trestný čin, vztahuje více zákonných ustanovení, použije se to, které stanoví nejpřísnější trest.

36. Konečně trest ukládaný za pokračující trestný čin je vždy mírnější než kumulativní, konsekutivní nebo úhrnný trest, který je vysloven v případě několika trestných činů.

37. S ohledem na výše uvedené Soud konstatuje, že pojem pokračujícího trestného činu je běžně používaným legislativním a právním řešením, které nejenže umožňuje postih konkrétních typů jednání, ale jeho cílem je právě i použití mírnějších pravidel pro stanovení trestu (viz za účelem srovnání rozsudek ve věci Maktouf a Damjanović proti Bosně Hercegovině, č. 2312/08 a 34179/08, rozsudek velkého senátu ze dne 18. července 2013, § 70). Lze totiž říct, že institut pokračujícího trestného činu představuje pro pachatele trestného činu dvě výhody: a) je mu uložen jeden trest, a nikoliv trest kumulativní, konsekutivní nebo úhrnný za několik činů, a b) dojde-li k přijetí nového zákona, je třeba, aby znaky trestného činu stanovené novým zákonem byly naplněny od počátku protiprávního jednání, tj. i pro skutkové podstaty, k nimž došlo před účinností tohoto zákona. C. Mezinárodní právo 1. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, která byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy dne 7. dubna 2011 a vstoupila v platnost dne 1. srpna 2014 38. Tato úmluva, kterou Česká republika neratifikovala, ukládá smluvním stranám bojovat všemi prostředky proti veškerým formám násilí na ženách a přijmout opatření nezbytná k předcházení tomuto násilí, ochraně jeho obětí a trestnímu postihu pachatelů, kteří se násilí dopustili. Úmluva zejména stanoví: Článek 46 – Přitěžující okolnosti „Smluvní strany přijmou taková legislativní nebo jiná opatření, která budou nezbytná k tomu, aby následující okolnosti, pokud již nejsou zahrnuty do skutkové podstaty trestného činu, mohly být v souladu s příslušnými ustanoveními vnitrostátního zákona brány v úvahu jako přitěžující okolnosti při ukládání trestů u trestných činů podle této úmluvy: (...) b. trestný čin nebo činy související byly spáchány opakovaně; (...).“ 39. V bodě 237 důvodové zprávy k úmluvě se uvádí, že přitěžující okolnost podle čl. 46 písm. b) se použije na trestné činy, které jsou páchány opakovaně. Vztahuje se na veškeré trestné činy zakotvené v úmluvě, jakož i na související trestné činy, kterých se tatáž osoba dopustila více než jednou během určitého období. Autoři se rozhodli tímto způsobem zdůraznit zvláštně ničivý dopad, jaký má pro poškozenou osobu skutečnost, že je opakovaně vystavena téže formě trestněprávního jednání. Vzhledem k tomu, že se tato okolnost často vyskytuje v případech domácího násilí, považovali autoři úmluvy za vhodné vyžadovat, aby mohly soudy uložit v takových případech přísnější tresty. Je třeba poznamenat, že skutkové okolnosti trestného činu obdobné povahy, které již vedly k odsouzení téhož pachatele, nelze považovat za opakované jednání ve smyslu písmene b) tohoto ustanovení, ale představuje přitěžující okolnost podle písmene i).

2. Judikatura Soudního dvora Evropské unie 40. V rozsudku ze dne 17. května 2013 vydaném ve věci Trelleborg Industrie a Trel­leborg v. Komise (spojené věci T-147/09 a T-148/09) se Tribunál zabýval rozdílem mezi „trvajícím“ a „opakujícím se“ protiprávním jednáním. Právní posouzení K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 7 ÚMLUVY 41. Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě byl trestní zákon použit zpětně, neboť byl odsouzen za pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném domě či bytě, pod který bylo dle soudů podřaditelné i jeho jednání předcházející datu, k němuž byla do trestního zákona skutková podstata tohoto trestného činu zavedena. Soudy se též podle stěžovatele nezabývaly tím, zda jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle předchozího zákona. V této souvislosti se dovolává čl. 7 odst. 1 Úmluvy, který zní: „1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.“ 42. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. Rozsudek senátu 43. V rozsudku ze dne 18. dubna 2013 dospěl senát k závěru, že k porušení článku 7 Úmluvy nedošlo. Dle senátu z pohledu českého práva nepředstavovalo použití trestního zákona ve znění účinném po 1. lednu 2004 na skutky spáchané stěžovatelem před tímto datem zpětné použití trestního zákona. Rovněž konstatoval, že výklad obecného pojmu pokračování v trestném činu, vymezeného v § 89 odst. 3 trestního zákona, se zakládal na jasné a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, která pochází z doby předcházející prvnímu útoku stěžovatele vůči jeho manželce. Pokud jde o námitku stěžovatele, že výklad přijatý soudy v projednávané věci dle jeho názoru ve skutečnosti vedl ke zpětnému použití zákona, senát uvedl, že tento výklad nebyl sám o sobě nepřiměřený, neboť pokračování v trestném činu se z povahy věci vztahuje na určité časové období, a úvaha, že takový trestný čin je ukončen v okamžiku, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, není svévolná. Navíc, jak konstatovaly i české orgány, bylo jednání stěžovatele vždy postižitelné jako trestný čin. Za těchto podmínek dospěl senát k závěru, že příslušná právní ustanovení společně s judikaturou stěžovateli umožňovala, aby právní důsledky svého jednání předvídal a své chování tomu odpovídajícím způsobem přizpůsobil. B. Tvrzení účastníků před velkým senátem 1. Stěžovatel 44. Stěžovatel sice připouští, že výklad ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona přijatý vnitrostátními soudy byl předvídatelný a obecně přijímaný, má však za to, že toto ustanovení nemělo být v jeho případě použito, neboť podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro jeho použití. Stěžovatel tvrdí, že vnitrostátní orgány neměly kvalifikovat jeho skutky jako pokračující trestný čin, jelikož jeho útoky nebyly vedené jednotným úmyslem a nebyly ani spojeny blízkou časovou souvislostí, protože je od sebe dělil interval několika let. Nadto tvrdí, že dva z těchto skutků byly v době, kdy probíhalo řízení v prvním stupni, promlčeny a nemohly být tedy trestně stíhány.

45. Stěžovatel dále tvrdí, že vnitrostátní soudy nikdy neprokázaly, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů vymezených trestním zákonem v jeho znění účinném do 1. června 2004 (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a a ublížení na zdraví podle § 221). Domnívá se, že jeho jednání bylo postižitelné nikoliv jako trestný čin, ale jako pouhý přestupek. V rozporu s článkem 7 Úmluvy tak byl uznán vinným z jednání, které podle vnitrostátního ani mezinárodního práva účinného v době jeho spáchání nebylo trestným činem.

46. Stěžovatel konečně namítá, že nepožíval dostatečných záruk proti uložení přísnějšího trestu, než který byl použitelný v době spáchání protiprávního jednání. Má naopak za to, že by mu nemohl být uložen tak přísný trest, kdyby byl každý z útoků posuzován odděleně.

2. Vláda 47. Vláda poukazuje na skutečnost, že ustanovení jak § 89 odst. 3, tak § 215a trestního zákona byla zavedena do českého právního řádu dlouho před tím, než stěžovatel v únoru 2006 své protiprávní jednání ukončil. Dále uvádí, že v rozhodné době také existovala velmi bohatá judikatura týkající se pokračujícího trestného činu a výkladu ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona, vycházející z téže logiky, jaká je použita v projednávané věci. Podle vlády tak bylo prokázáno, že dotčené jednání mělo být posouzeno jako jediný trestný čin, a to podle zákona účinného v okamžiku ukončení protiprávního jednání. Navíc se zavedením ustanovení § 215a trestního zákona s účinností od 1. června 2004 nabyla pravděpodobnost trestněprávní odpovědnosti stěžovatele mnohem jasnějších a předvídatelnějších rozměrů. Nové ustanovení § 215a trestního zákona totiž vymezilo trestně postižitelné chování podrobněji než ustanovení § 197a a 221. Jelikož stěžovatel ve svém nezákonném jednání pokračoval i po 1. červnu 2004, podle názoru vlády mohl a měl si být vědom, že za veškeré své jednání, včetně toho, kterého se dopustil před novelizací trestního zákona, bude trestně odpovědný podle ustanovení § 215a trestního zákona.

48. Na rozdíl od toho, co tvrdí stěžovatel, byla podle vlády v projednávané věci podmínka blízké časové souvislosti mezi útoky zakládajícími pokračující trestný čin splněna. Vláda připouští, že se blízká časová souvislost tak, jak ji definuje vnitrostátní soudní praxe, posuzuje v zásadě v řádu dnů, týdnů nebo měsíců. Žádná maximální hranice však stanovena nebyla a pojem blízké časové souvislosti tak nutně ponechává prostor pro určitou míru pružnosti odvíjející se od povahy předmětného protiprávního jednání. Podle skutečností uvedených ve spise a v odůvodněních vnitrostátních soudů se incidenty, k nimž došlo ve dnech 24. června 2000, 17. července 2003 a 8. února 2006, vyznačovaly nejvyšší intenzitou násilí. Podle ustálené judikatury probíhalo jednání stěžovatele po dobu několika let a jednotlivé útoky se vyznačovaly různou mírou závažnosti a měly opakující se charakter, neboť po sobě následovaly v několikatýdenních intervalech. V obžalobě a rozsudcích se přitom jasně uvádělo, že předmětem soudního řízení je stěžovatelovo jednání, jehož se dopustil jak před, tak po nabytí účinnosti ustanovení § 215a, aniž by bylo možno tato jednání od sebe oddělit. Vzhledem k tomu, že státní zastupitelství i soudy posuzovaly skutky takto konzistentně, byl požadavek právní jistoty zjevně respektován (vláda cituje a contrario rozsudek Ecer a Zeyrek proti Turecku, č. 29295/95 a 29363/95, rozsudek ze dne 27. února 2001, § 33–35). Z odsouzení podle vlády jasně plyne, že i soudy vyhodnotily stěžovatelova jednání jako celek tak, že vykazovala naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 215a trestního zákona.

49. Vláda proto zastává názor, že požadavek dostatečně jasného a předvídatelného právního základu byl naplněn, že ke zpětnému použití novely trestního zákona nedošlo a konečně že stěžovateli nebyl uložen přísnější trest, než by mu byl uložen podle předchozího zákona. V této souvislosti se vláda domnívá, že pokud by neměla být použita koncepce pokračujícího trestného činu, jak ji vyložily české soudy, a jednání předcházející 1. červnu 2004 a jednání po tomto datu následující by měla být posuzována odděleně, hrozil by stěžovateli stejně přísný nebo i přísnější trest. Vláda vysvětluje, že v této hypotetické situaci by byl stěžovatel souzen pro souběh více trestných činů a soud by mu musel uložit jako úhrnný trest jediný trest, a to podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, v projednávané věci tedy podle § 215a trestního zákona. Navíc by podle vlády představovaly souběh více trestných činů a doba trvání dotčeného jednání přitěžující okolnosti. C. Hodnocení Soudu 1. Obecné zásady 50. Soud připomíná, že ve věci Del Río Prada proti Španělsku (č. 42750/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. října 2013), v níž byl vydán nejaktuálnější rozsudek velkého senátu týkající se článku 7 Úmluvy, formuloval tyto zásady směrodatné pro rozhodování v projed­návané věci: „a) Nullum crimen, nulla poena sine lege 77. Záruka zakotvená v článku 7 zaujímá jako zásadní prvek pravidel právního státu prvořadé postavení v systému ochrany Úmluvy, o čemž svědčí skutečnost, že článek 15 neumožňuje se od ní odchýlit ani v období války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence. Jak vyplývá z předmětu a účelu této záruky, je třeba ji vykládat a používat způsobem, který zajistí účinnou ochranu před svévolným trestním stíháním, odsouzením a sankcemi (S. W. proti Spojenému království, č. 20166/92, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995; § 34, C. R. proti Spojenému království, č. 20190/92, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 32; Kafkaris, č. 21906/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 137).

78. Článek 7 Úmluvy se neomezuje na zákaz zpětného použití trestního práva v neprospěch obžalovaného (viz, pokud jde o zpětné použití trestu, Welch proti Spojenému království, č. 17440/90, rozsudek ze dne 9. února 1995, § 36; Jamil proti Francii, č. 15917/89, rozsudek ze dne 8. června 1995, § 35; Ecer a Zeyrek proti Turecku, č. 29295/95 a 29363/95, rozsudek ze dne 27. února 2001, § 36; Mihai Toma proti Rumunsku, č. 1051/06, rozsudek ze dne 24. ledna 2012, § 26–31). V obecnější rovině zakotvuje rovněž zásadu zákonnosti trestných činů a trestů (‚nullum crimen, nulla poena sine lege’) (Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. května 1993, § 52). Tento článek sice zejména zakazuje rozšiřovat působnost existujících trestných činů na jednání, která dříve trestným činem nebyla, ale také přikazuje nepoužívat trestní právo extenzivním způsobem na úkor obžalovaného, například na základě analogie (Coëme a ostatní proti Belgii, č. 32492/96, 32547/96, 32548/96, 33209/96 a 33210/96, rozsudek ze dne 22. června 2000, § 145; jako příklad analogického použití trestu viz Başkaya a Okçuoğlu proti Turecku, č. 23536/94 a 24408/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 42–43).

79. Z toho vyplývá, že protiprávní jednání a tresty za ně stanovené musí být zákonem jasně definovány. Tato podmínka je splněna, pokud má souzená osoba možnost se z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, a případně po vyhledání odborné právní rady dozvědět, jaká konání a jaká opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost a jaký trest mu z toho důvodu hrozí (Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996, § 29; Kafkaris, cit. výše, § 140).

80. Úkolem Soudu je tudíž zejména to, aby se ujistil o tom, že v okamžiku, kdy se obviněný dopustil činu, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání a došlo k jeho odsouzení, existovalo právní ustanovení, které zakládalo trestnost takového činu, a dále o tom, že uložený trest nepřekročil meze stanovené takovým ustanovením (Coëme a ostatní proti Belgii, cit. výše, § 145; Achour proti Francii, č. 67335/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 43). b) Pojem ‚trestu’ a rozsah tohoto pojmu (...) c) Předvídatelnost trestního zákona 91. Pojem ‚právo’ (‚droit’, ‚law’) používaný v článku 7 odpovídá pojmu ‚zákon’, který je uveden v jiných článcích Úmluvy; zahrnuje jak právo legislativního, tak soudcovského původu a vyžaduje splnění kvalitativních podmínek, zejména dostupnosti a předvídatelnosti (Kokkinakis, cit. výše, § 40; Cantoni, cit. výše, § 29; Coëme a ostatní, cit. výše, § 145; E. K. proti Turecku, č. 28496/95, rozsudek ze dne 7. února 2002, § 51). Tyto podmínky musejí být splněny jak pokud jde o definici trestného činu, tak co se týče trestu, který je s ním spojen.

92. Už s ohledem na obecnou povahu zákonů nemohou být znění zákonů absolutně přesná. Jedna ze standardních legislativních technik spočívá v přednostním použití obecných kategorií před taxativními výčty. Řada zákonů se také nutně uchyluje k více či méně vágním formulacím, jejichž výklad a použití závisí na praxi (Kokkinakis, cit. výše, § 40; Cantoni, cit. výše, § 31). V každém právním systému, ať už je zákonné ustanovení, včetně ustanovení trestního práva, formulováno jakkoli jasně, bude nevyhnutelně existovat prostor pro soudní výklad. Vždy bude třeba objasnit nejasné otázky a přizpůsobit se změnám situace. Nadto jistota, jakkoliv je velmi žádoucí, jde občas ruku v ruce s přílišnou nepružností; právo se tudíž musí umět přizpůsobit změnám situace (Kafkaris, cit. výše, § 141).

93. Účelem rozhodování svěřeného soudům je právě rozptýlení možných přetrvávajících nejasností ohledně výkladu právních norem (tamtéž). Mimoto je v právní tradici smluvních států Úmluvy pevně zakotveno, že judikatura jako pramen práva nezbytně přispívá k postupnému vývoji trestního práva (Kruslin proti Francii, č. 11801/85, rozsudek ze dne 24. dubna 1990, § 29). Článek 7 Úmluvy nelze vykládat tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti soudním výkladem, avšak s tím, že výsledek bude slučitelný s podstatou protiprávního jednání a dostatečně předvídatelný (S.W. proti Spojenému království, cit. výše, § 36; C. R. proti Spojenému království, cit. výše, § 34; Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2001, § 50; K.-H. W. proti Německu, č. 37201/97, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2001, § 85; Korbely proti Maďarsku, č. 9174/02, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2008, § 71; Kononov proti Lotyšsku, č. 36376/04, rozsudek velkého senátu ze dne 17. května 2010, § 185). Neexistence přístupného a přiměřeně předvídatelného soudního výkladu může dokonce vést ke konstatování porušení článku 7 Úmluvy ve vztahu k obžalovanému (viz, pokud jde o zákonné znaky protiprávního jednání, Pessino proti Francii, č. 40403/02, rozsudek ze dne 10. října 2006, § 35–36; Dragotoniu a Militaru-Pidhorni proti Rumunsku, č. 77193/01 a 77196/01, rozsudek ze dne 24. května 2007, § 43-44; viz, co se týče trestu, Alimuçaj proti Albánii, č. 20134/05, rozsudek ze dne 7. února 2012, § 154-162). Jestliže by tomu tak nebylo, došlo by k popření předmětu a účelu tohoto ustanovení, dle něhož nesmí být nikdo podroben svévolnému trestnímu stíhání, odsouzení a sankcím.“ 51. Soud dále připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat vnitrostátní soudy v po­souzení a právní kvalifikaci skutkového stavu, jsou-li založeny na přiměřené analýze skutečností uvedených ve spise (viz mutatis mutandis Florin Ionescu proti Rumunsku, č. 24916/05, rozsudek ze dne 24. května 2011, § 59). V obecnější rovině Soud poukazuje na to, že výklad vnitrostátního práva přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánům, a to zejména soudům. Úlohou Soudu je tedy ujistit se, zda je výsledek takového výkladu slučitelný s Úmluvou (Waite a Kennedy proti Německu, č. 26083/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999, § 54; Korbely proti Maďarsku, č. 9174/02, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2008, § 72–73; Kononov proti Lotyšsku, č. 36376/04, rozsudek velkého senátu ze dne 17. května 2010, § 197).

52. Soud však musí požívat širší kontrolní pravomoci, jestliže právo chráněné Úmluvou, v projednávané věci článkem 7, vyžaduje existenci právního základu pro odsouzení a uložení trestu. Článek 7 odst. 1 ukládá Soudu, aby přezkoumal, zda odsouzení stěžovatele spočívalo v rozhodné době na zákonném základě. Zejména se musí Soud ujistit o tom, že výsledek, k němuž dospěly příslušné vnitrostátní soudy, byl v souladu s článkem 7 Úmluvy. Pokud bychom Soudu přiznali menší míru kontrolní pravomoci, stal by se článek 7 bezpředmětným (viz Kononov, cit. výše, § 198).

53. Soud tedy musí přezkoumat, zda odsouzení stěžovatele spočívalo na dostatečně jasném zákonném základě (viz Kononov, cit. výše, § 199).

2. Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc 54. Soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele se zakládá především na tom, že zaprvé jednání předcházející 1. červnu 2004 nebyla trestná podle trestního zákona použitelného v době jejich spáchání, neboť dle jeho názoru nenaplňovala skutkovou podstatu soudy uvedených trestných činů, tj. trestných činů podle ustanovení § 197a nebo § 221 trestního zákona, a mohlo se jednat pouze o přestupky, a zadruhé že jednotlivé dílčí útoky, kterých se dopustil, nebylo možné právně kvalifikovat jako pokračující trestný čin, neboť nic skutečně neprokazovalo, že by byly tyto útoky vedeny týmž úmyslem nebo že by mezi nimi byla blízká časová souvislost.

55. Z výše uvedených § 51–52 však vyplývá, že Soud není povolán se zabývat otázkou individuální trestněprávní odpovědnosti stěžovatele, která spadá v prvé řadě do pravomoci vnitrostátních soudů. Právě vnitrostátním soudům přísluší na základě skutečností obsažených ve spise formulovat skutková zjištění a posoudit úmysl stěžovatele, a to předtím, než podle vnitrostátního práva a jeho výkladu vycházejícího ze soudní praxe rozhodne, zda je namístě kvalifikovat jednání stěžovatele jako pokračující trestný čin, trvající trestný čin, opakování trestného činu nebo souběh trestných činů. Soud se tedy nemá vyjadřovat k tomu, zda jednání stěžovatele, kterého se dopustil před 1. červnem 2004, naplňovalo skutkovou podstatu trestných činů vymezených výše uvedenými ustanoveními (viz mutatis mutandis Lehideux a Isorni proti Francii, č. 24662/94, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1998, § 50), ani k otázce, zda mělo být dotčené jednání právně posouzeno z hlediska vnitrostátního práva jako pokračující trestný čin.

56. Ve skutečnosti má Soud z hlediska čl. 7 odst. 1 v projednávané věci dvojí úlohu. Zaprvé musí přezkoumat, zda jednání stěžovatele, včetně těch, kterých se dopustil před nabytím účinnosti ustanovení § 215a trestního zákona dne 1. června 2004, naplňovala ke dni, kdy byla spáchána, skutkovou podstatu trestného činu, který byl dostatečně předvídatelným způsobem vymezen vnitrostátním právem (Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2001, § 51; Veeber proti Estonsku (č. 2), cit. výše, § 33; Korbely, cit. výše, § 72–73), přičemž otázka přístupnosti zde nevyvstává. Zadruhé se Soud musí vyjádřit k otázce, zda uplatnění tohoto ustanovení vnitrostátními soudy, na jehož základě bylo pod ustanovení § 215a trestního zákona podřazeno i jednání stěžovatele, k němuž došlo před 1. červnem 2004, znamenalo pro stěžovatele reálnou možnost, že mu bude v rozporu s článkem 7 Úmluvy uložen přísnější trest (viz mutatis mutandis Maktouf a Damjanović, cit. výše, § 70). a) Bylo protiprávní jednání vymezeno dostatečně předvídatelným způsobem?

57. Soud se již meritorně zabýval dvěma věcmi, v nichž byl stěžovatel odsouzen za pokračující nebo trvající trestný čin, nikoliv však rozdílem mezi těmito dvěma kategoriemi trestných činů (viz věc Ecer a Zeyrek a věc Veeber (č. 2), obě citovány v § 28 výše). Soud ve svých rozsudcích vynesených v těchto věcech poukázal na to, že pojmově se podobná protiprávní jednání vztahují na činy, které jsou páchány po určitou dobu (viz Veeber (č. 2), cit. výše, § 35). Dále uvedl, že jestliže je někdo obžalován z po­kračování v trestném činu, zásada právní jistoty vyžaduje, aby skutky zakládající takový trestný čin, klíčové pro trestní odpovědnost stěžovatele, byly jasně uvedeny v obžalobě. Krom toho musí i rozsudek vnitrostátního soudu upřesňovat, že výrok o vině a trestu spočívá na zjištění, že obžaloba prokázala existenci zákonných znaků trvajícího trestného činu (viz Ecer a Zeyrek, cit. výše, § 33).

58. Soud také připomíná, že v každém právním řádu přísluší vnitrostátním soudům vykládat ustanovení trestního práva hmotného za účelem určení – ve vztahu ke struktuře každého trestného činu – okamžiku, kdy byly naplněny všechny zákonné znaky, a tudíž spáchán skutek, který je trestný. Úmluva nemůže bránit tomuto druhu soudního výkladu za předpokladu, že závěry vnitrostátních soudů jsou dostatečně předvídatelné ve smyslu judikatury Soudu (Previti proti Itálii, č. 45291/06, rozhodnutí ze dne 8. prosince 2009, § 283).

59. Pokud jde o konkrétní okolnosti projednávané věci, Soud předně uvádí, že stěžovatel byl uznán vinným ze skutků, pro které byl obžalován, tj. že v období nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 v opilosti opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji manželku (podrobněji viz § 10 výše), čímž jí způsobil vícero vážných zranění, kvůli nimž musela vyhledat ve dnech 26. června 2000, 18. července 2003 a 8. února 2006 lékařské ošetření (viz § 10 výše). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. února 2008 potvrdil soudy nižšího stupně určenou právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona ve znění účinném od 1. června 2004 a toto ustanovení použil i na týrání, kterého se stěžovatel vůči manželce dopustil před tímto datem. V této souvislosti odkázal na své usnesení ze dne 8. prosince 1993 sp. zn. Tzn 12/93, podle kterého se v případě pokračujícího trestného činu jedná o jediný skutek, který je třeba trestněprávně posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok trestného činu. Nejvyšší soud proto konstatoval, že se ustanovení § 215a použije i na všechny předcházející útoky za předpokladu, že byly trestné i podle dřívějšího zákona, přičemž dospěl k závěru, že jednání stěžovatele, kterého se dopustil před změnou trestního zákona účinnou od 1. června 2004, naplňuje skutkovou podstatu minimálně trestného činu podle § 197a nebo § 221 odst. 1 trestního zákona. Dále na základě spisu vyslovil závěr, že jednání obžalovaného naplňovalo všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona. Vzhledem k tomu, že trestný čin pokračoval minimálně po období od roku 2000 do 8. února 2006, byly podle Nejvyššího soudu splněny materiální podmínky dle § 215a odst. 2 písm. b), umožňující přihlédnout k délce trvání protiprávního jednání jako přitěžující okolnosti (viz § 13 výše).

60. Soud dále poznamenává, že z výše uvedené právní úvahy Nejvyššího soudu, odkazující na usnesení ze dne 8. prosince 1993, nepřímo vyplývá, že výklad Nejvyššího soudu zohledňoval speciální pravidla definovaná v ustanovení § 89 odst. 3, kterým byl v roce 1994 zakotven v trestním zákoně institut pokračování v trestném činu, původně vymezený judikaturou (viz § 20 a 24 výše), tedy před prvním útokem, kterého se stěžovatel vůči své manželce dopustil a z něhož byl uznán vinným (viz a contrario rozsudek Veeber (č. 2), cit. výše, § 37). Stěžovatel, jak to potvrzuje ve svých podáních k Soudu, ostatně nenapadá předvídatelnost použití pravidel ustanovení § 89 odst. 3 vnitrostátními soudy na jeho případ.

61. Podle tohoto ustanovení se pokračováním v trestném činu rozumělo takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Z jasné a ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz § 25 až 27 výše) a názorů právní nauky (viz § 24 výše) vyplývá, že pokračující trestný čin je chápán jako jediný skutek, jehož kvalifikace se v českém trestním právu posuzuje podle právních norem účinných v době, kdy byl ukončen poslední dílčí útok, a to za předpokladu, že jednání spáchaná za účinnosti předchozích právních ustanovení byla trestná i podle těchto ustanovení.

62. Jelikož jednání stěžovatele, kterých se dopustil před 1. červnem 2004, byla posouzena jako trestné činy postižitelné podle ustanovení § 197a nebo § 221 odst. 1 trestního zákona a naplňovala skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a, Soud připouští, že pokud vnitrostátní soudy uznaly stěžovatele vinným na základě § 215a i ve vztahu ke skutkům předcházejícím tomuto datu, nejednalo se zpětné použití trestního zákona v neprospěch stěžovatele zakázané Úmluvou. Ve svém nálezu ze dne 10. června 2010 navíc Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí soudů vydaná v dané věci jsou logická, konzistentní a neuchýlila se k Ústavou zakázanému zpětnému použití trestního zákona. Soud nenachází žádný náznak toho, že tento přístup byl stižen nepředvídatelností zakázanou článkem 7 Úmluvy.

63. S ohledem na tyto okolnosti a srozumitelnou formulaci příslušných vnitrostátních právních norem, které byly dále upřesněny výkladem vnitrostátních soudů, má Soud za to, že stěžovatel si mohl a měl být vědom, případně po využití odborné právní rady, že bude-li ve svém jednání pokračovat po 1. červnu 2004, kdy byl do trestního zákona zaveden trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, bude souzen za pokračující trestný čin, který bude posuzován podle právního ustanovení účinného v době spáchání posledního útoku, tedy podle § 215a trestního zákona. Soud nijak nepochybuje o tom, že stěžovatel byl schopen předvídat, a to nejen pokud jde o období po nabytí účinnosti tohoto ustanovení dne 1. června 2004, ale i období od roku 2000 do 1. června 2004, že může být trestněprávně odpovědný za výše zmíněný pokračující trestný čin, a mohl tedy odpovídajícím způsobem své chování upravit (viz mutatis mutandis Streletz, Kessler a Krenz, cit. výše, § 82; Achour proti Francii, č. 67335/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 52–53).

64. Za této situace je Soud přesvědčen nejen o tom, že trestný čin, z něhož byl stěžovatel uznán vinným, měl „v okamžiku, kdy byl spáchán“, svůj základ „v příslušném vnitrostátním právu“, ale také o tom, že toto právo trestný čin vymezovalo dostatečně jasným způsobem tak, aby byl naplněn kvalitativní požadavek předvídatelnosti vyplývající z auto­nom­ní­ho významu, který pojem „právo“ podle článku 7 Úmluvy má. b) Byl trest uložený stěžovateli na základě § 215a přísnější?

65. Soud dále nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v důsledku toho, že uložení trestu na základě § 215a vnitrostátními soudy i za jednání spáchaná před 1. červnem 2004 znamenalo přísnější trest, než který by mu byl jinak uložen.

66. Jak již bylo výše uvedeno, lze s ohledem na právní úvahy vnitrostátních soudů, a to zejména Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 21. února 2008, vyslovit závěr, že všechny zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona byly naplněny, i pokud jde o skutky, kterých se stěžovatel dopustil před nabytím účinnosti daného ustanovení dne 1. června 2004. Soudy navíc výslovně uvedly, že tyto skutky byly trestné podle předchozího zákona.

67. Nic nenasvědčuje tomu, že výše uvedené právní úvahy vnitrostátních soudů měly pro stěžovatele nepříznivý důsledek v podobě přísnějšího trestu (viz a contrario rozsudek Veeber (č. 2), cit. výše, § 36). Naopak, pokud by skutky, jichž se dopustil před 1. červnem 2004, a skutky, k nimž došlo po tomto datu, bývaly byly posuzovány odděleně, příslušné pravidlo pro stanovení trestů vyplývající z § 35 odst. 1 trestního zákona by znamenalo určení trestu na základě zákonného ustanovení vztahujícího se na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, tedy podle § 215a trestního zákona. Jak uvádí vláda, byl by tedy stěžovateli uložen trest, který by nemohl být nižší než ten, jenž mu byl ve skutečnosti uložen, a který by byl dokonce přísnější, neboť ke spáchání více trestných činů by soud pravděpodobně přihlédl jako k při­těžující okolnosti podle § 34 písm. k) trestního zákona.

68. Soud nepovažuje za přesvědčivé ani tvrzení stěžovatele, že pokud by jím spáchané útoky bývaly byly posuzovány odděleně, dva z nich (zřejmě ty, kterých se dopustil ve dnech 24. června 2000 a 17. července 2003) by byly promlčeny. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. d) trestního zákona stanovilo pro trestné činy s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody méně než tři léta promlčecí dobu, která činila tři léta. I kdyby byl tedy stěžovatel trestně stíhán pouze pro ty tři incidenty, na které poukázaly vnitrostátní soudy, mohl by být v každém případě souzen minimálně za útok spáchaný dne 17. července 2003, který spadal do působnosti předchozího zákona, a za útok ze dne 8. února 2006, na který se vztahoval nový zákon.

69. S ohledem na výše uvedené je Soud přesvědčen, že skutečnost, že byly podle nového zákona posouzeny skutky spáchané před nabytím účinnosti tohoto zákona, neznamenala pro stěžovatele znevýhodnění při stanovení trestu. Byl mu totiž uložen pouze jeden trest, který by mu mohl být každopádně uložen za skutky, kterých se dopustil po nabytí účinnosti nového zákona (viz § 37 výše, a a contrario Maktouf a Damjanović, cit. výše, § 70). c) Závěr 70. Výše uvedené úvahy postačují Soudu k vyslovení závěru, že trest uložený stěžovateli, který byl uznán vinným z pokračujícího trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, mu bylo možno uložit v okamžiku, kdy byl tento trestný čin považován za ukončený, a to v souladu se „zákonem“, který byl předvídatelný, pokud jde o jeho účinky. Trestní zákon nebyl použit se zpětným účinkem a na stěžovatele nebyla uplatněna přísnější pravidla pro stanovení trestu než ta, která by se použila, kdyby byl souzen pro více oddělených trestných činů.

71. Soud má za to, že úvahy českých soudů v projednávané věci jsou v souladu s předmětem a účelem článku 7 Úmluvy, a to zajistit, aby nikdo nebyl svévolně trestně stíhán, odsouzen a trestán (viz § 50 výše). Nadto vzhledem k tomu, že tyto úvahy posilují vnitrostátní právní úpravu ochrany před domácím násilím – které, je-li pácháno na ženách, představuje v současných evropských společnostech stále závažný problém (viz § 38 výše a Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009) – jsou rovněž v souladu se základními cíli sledovanými Úmluvou, jejichž samou podstatou je respektování lidské důstojnosti a svobody (viz mutatis mutandis C. R. proti Spojenému království, č. 20190/92, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 42).

72. K výše uvedeným závěrům dospěl Soud tak, že z hlediska článku 7 Úmluvy přezkoumal, jak byl ve stěžovatelově případě použit v českém právu zakotvený institut pokračování v trestném činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Pro účely srovnání je třeba v této souvislosti podotknout, že institut pokračujícího trestného činu, jak je vymezen v českém právu, nevybočuje z evropské tradice, která se odráží ve vnitrostátních právních řádech naprosté většiny členských států Rady Evropy (viz § 31 a 33 výše), a že tudíž situace z hlediska otázky předvídatelnosti, která v projednávané věci vyvstala, se zřejmě zásadně neliší od té, k níž by bylo možno dospět u podobných druhů trestných činů upravených ve vnitrostátních právních řádech velké většiny jiných členských států Rady Evropy. Jak vyplývá také z popisu stěžovatelova jednání vnitrostátní orgány, tato jednání směřovala proti konkrétní oběti, tj. jeho manželce, a zejména proti chráněným zájmům, kterými byly v tomto případě její fyzická a duševní integrita a čest. Rovněž je zjevné, že i způsob provedení byl stejný: útoky se odehrály v témže obydlí, mezi jednotlivými skutky, které probíhaly po období několika let, existovala blízká časová souvislost, přičemž každý ze skutků v tomto období spáchaný byl veden týmž protiprávním úmyslem a byl v rozporu s trestní právem. Jinými slovy trestný čin, kterým byl stěžovatel uznán vinným, se vyznačoval určitými shodnými charakteristickými znaky jako jiné trestné činy obdobného druhu existující v členských státech (viz § 33 až 37 výše), podobně jako bylo v ostatních členských státech přijato i řešení českého systému trestního práva, které spočívá v případech obdobných projednávané věci v uložení trestu za jediný trestný čin (viz § 33 až 37 výše).

73. Ve shrnutí tedy k porušení článku 7 Úmluvy nedošlo. Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ Rozhoduje, že nedošlo k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno písemně dne 27. ledna 2015. Michael O’Boyle Dean Spielmann zástupce tajemníka předseda K rozsudku jsou připojena v souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu následující oddělená stanoviska: – souhlasné stanovisko soudkyně Ziemele, – souhlasné stanovisko soudce Pinta de Albuquerque. D. S. M. O’B. SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDKYNĚ ZIEMELE 1. Naprosto souhlasím s výsledkem projednávané věci. Domnívám se však, že ten, kdo se seznámí s odůvodněním Soudu a s informacemi, které Soud považoval za relevantní pro účely projednávané věci, si položí otázku, zda bylo vůbec nutné se vyjadřovat ke shodě na evropské úrovni ohledně institutu pokračujícího trestného činu. Zřejmě si položí následující otázku: pokud by Česká republika jako jediná uznávala institut pokračujícího trestného činu, představovala by tato skutečnost dle Soudu problém z hlediska zásad použitelných na poli článku 7 Úmluvy?

2. Jde o další případ, kdy se Soud snaží vést diskusi na téma shody na evropské úrovni. Pojem shody na evropské úrovni zůstává i nadále kontroverzní a tato kontroverze se neomezuje na samotný výraz „shoda“, který – alespoň v běžném smyslu tohoto slova – vyžaduje shodu zúčastněných stran (viz L. Wildhaber, A. Hjartarson a S. Donnelly, „No consensus on consensus“, v Human Rights Journal, 2013, str. 248–263; S. Besson a A.-L. Graf-Brugère, „Le droit de vote des expatriés, le consensus européen et la marge d’appréciation des États“, v Revue trimestrielle des droits de l’homme, 2014, str. 942 a násl.). Jak už jsem jinde zmínila, Soud by postupoval ortodoxněji, pokud by vyšel z nástrojů, které mezinárodní právo každopádně nabízí (viz I. Ziemele, „Customary International Law in the Case law of the European Court of Human Rights“, v The Judge and International Custom, Rada Evropy, 2012). To podle mého názoru znamená, že jestliže Soud přezkoumává vnitrostátní zákony a praxi, stejně jako stanoviska, která měly evropské státy možnost vyjádřit na mezinárodní úrovni k určité otázce v jiné souvislosti, ve skutečnosti hledá konkrétní regionální praxi, kterou je dle členských států třeba dodržovat, tedy jinými slovy regionální zvyklost. (Pojem zvyklosti mimochodem prošel v evropském právu vývojem a s velkou pravděpodobnosti už není tak rigidní, jak tomu ještě nedávno bylo.) Pokud Soud prokáže, že existuje praxe, kterou státy zhruba dodržují (např. soft custom), nepochybně musí tuto praxi zohlednit, když vykládá Úmluvu ve světle současného vývoje. Není nicméně nic nového na použití zákona v průběhu času a na posouzení, jak bylo dotčené právo používáno dříve a jak je používáno nyní. Pokud by Soud lépe propojil své užití shody a doktríny živoucího nástroje na straně jedné s analogickými pojmy mezinárodního práva na straně druhé, nebylo by zřejmě tolik důvodů k diskusím o extenzivním výkladu Úmluvy Soudem.

3. V některých případech nicméně vůbec není nutné zjišťovat, zda existuje závazná regionální praxe. Z mého pohledu patří projednávaná věc do této kategorie. Pro potřeby projednávané věci je zajímavé uvést, že evropské trestněprávní systémy znají pojem pokračujícího trestného činu již delší dobu. Způsob, jímž vnitrostátní trestní právo tento pojem chápe, vykazuje zjevně řadu podobností (viz § 33 rozsudku). Zajisté však existují i odlišnosti. Není nutné vyjadřovat se v části rozsudku věnované srovnávacímu právu k existenci široké shody napříč členskými státy. Vzhledem ke konkrétnímu užití pojmu shody v judikatuře tak, jak je běžně uplatňovaná ve věcech, v nichž mají členské státy prostor pro uvážení, můžeme se ptát po účelu pasáže v § 33 z hlediska článku 7 Úmluvy. Nevnímala bych tuto pasáž tak, že v ní chtěl Soud prokázat existenci či neexistenci shody, a určit tak meze pro uvážení v případech, kdy jsou dány nové společenské okolnosti. Byla bych raději, kdyby se Soud v této části rozsudku k existenci široké shody nevyjadřoval.

4. Věc se týká předvídatelnosti vnitrostátního trestního zákona a možnosti, že bude uložen přísnější trest. Ve světle judikatury na poli článku 7 je úkol Soudu jasně vymezen v § 55 rozsudku, tj. Soud musí určit, zda vnitrostátní právo před 1. červnem 2004 trestně postihovalo skutky, kterých se stěžovatel dopustil. Soud posuzuje vnitrostátní právo a praxi a v projednávané věci dospěl k závěru, že vnitrostátní praxe, která byla předmětem pečlivé úvahy vnitrostátních soudů, nebyla z hlediska článku 7 svévolná nebo dokonce nezákonná. Skutečnost, že v jiných zemích by byly tyto skutky posouzeny vnitrostátním právem obdobně, je sice zajímavá, nicméně z hlediska přezkumu podle článku 7 Úmluvy postrádá skutečnou relevanci. Celkově vzato jen obtížně chápu, jak mohla hrát shoda na evropské úrovni relevantní roli při posouzení jednotlivých znaků určitých institutů vnitrostátního práva. Zajisté existují určité podobnosti zakořeněné v evropské historii, ale současně nutně existují i rozdíly dané volbou příslušných zákonodárců.

5. Pojem shody na evropské úrovni si žádá pečlivou diskusi a upřesnění v budoucí judikatuře Soudu. Doufám jen, že přitom budou zohledněny relevantní prvky mezinárodního práva. Použití tohoto pojmu by nemělo být nepředvídatelné. SOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE PINTA DE ALBUQUERQUE 1. Plně se ztotožňuji s rozsudkem velkého senátu v projednávané věci a jeho metodologií. Vlastně je to vůbec poprvé, co se Soud v jednom rozsudku ex professo zabývá najednou přesností terminologie užívané ve vztahu k významnému institutu trestního práva, jeho historickým kontextem i aktuální úpravou tohoto institutu ve 47 právních řádech Rady Evropy. Jazyková, historická a právně srovnávací studie takového rozsahu nebyla nikdy dříve provedena a je velmi vítaná. Nicméně právě s ohledem na bohatou historii tohoto institutu a jeho početné varianty v posuzovaných vnitrostátních právních řádech cítím povinnost přičinit několik doplňujících poznámek, abych objasnil zásadu stanovenou velkým senátem i její praktické důsledky pro vymezení politik členských států v oblasti trestního práva. Podle velkého senátu existuje o charakteristických znacích pokračujícího trestného činu široký konsensus daný dlouholetou evropskou historií. Soud zastává názor, že použití vnitrostátní právní úpravy za účelem postihu takového druhu protiprávního jednání v zásadě neporušuje článek 7 Úmluvy, a to za předpokladu, že každý ze skutků, který je součástí tohoto protiprávního jednání, směřuje proti témuž právem chráněnému zájmu, je dána alespoň podobnost ve způsobu jejich provedení, mezi skutky existuje blízká časová souvislost a jsou vedeny týmž opakovaným protiprávním úmyslem nebo záměrem, a dále za podmínky, že tyto skutky explicitně nebo implicitně naplňují skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Toto mé stanovisko si klade za cíl objasnit hmotný dosah této zásady a její konkrétní dopady, a to z hlediska minulého i současného pojetí institutu pokračujícího trestného činu v evrop­ském právu.

1. Historie pojmu pokračujícího trestného činu 2. Římské právo institut pokračujícího trestného činu nezná. Zavedli jej až ve středověku právní učenci jako Bartolus de Saxoferrato[2], Baldus de Ubaldis[3] a Prosperus Farinacius,[4] aby zmírnili přísné pravidlo pro stanovení trestu převzaté z římského práva, které spočívalo na striktním součtu nebo posloupnosti trestů (quod criminae tot poenae).

5. K tomu, aby mohly být po sobě následující protiprávní skutky postižitelné jako pokračující trestný čin, byla podle těchto učenců nezbytná dvě základní kritéria: krátký časový úsek, který mezi jednotlivými skutky uběhl (cum temporis intervallo, jak říká Baldus de Ubaldis), a existence jediného úmyslu nebo cíle, který vedl ke každému z těchto skutků (slovy Bartola, ad eundem finem). Mělo se ostatně za to, že blízká časová souvislost mezi jednotlivými skutky znamená jednotný úmysl. Pokračujícím trestným činem byla skupina jednotlivých skutků, které byly spojeny stejným zločinným úmyslem a cílem, byly spáchány během krátkého časového úseku a ukládal se za ně jediný trest odnětí svobody.[6]

3. Institut pokračujícího trestného činu byl poprvé zakotven v Toskánsku, a to zákonem ze dne 30. srpna 1795. Ten postihoval jako pokračující trestný čin veškeré krádeže, spáchané ke škodě jedné nebo více osob, a to za podmínky, že k nim došlo v časovém rozmezí 24 hodin. Článek 80 toskánského trestního zákoníku z roku 1853 zahrnoval obecné ustanovení vztahující pojem pokračujícího trestného činu i na jiná protiprávní jednání než na krádež.

7. Toto ustanovení převzal s menšími změnami článek 79 prvního jednotného trestního zákoníku Italského království, tedy trestního zákoníku z roku 1889, známého jako Codice Zanardelli. Ve svém slavném díle Programa del corso di diritto penale formuloval Francesco Carrara klasickou definici pojmu pokračujícího trestného činu,[8] kterou převzal článek 81 trestního zákoníku z roku 1930, zvaného Codice Rocco. Jak navrhoval Carrara, článek 81 upravoval „stejný zločinný záměr“ (mismo disegno criminoso). Podle Carrary jednotlivé protiprávní skutky, kterých se dopustil pachatel trestného činu, nesjednocovala volní složka úmyslu spáchat trestný čin (dolus), ale jeho složka intelektuální, tj. existence téže zavrženíhodné pohnutky, která vedla ke všem těmto skutkům. Manzini hovořil o témže zločinném plánu, Carnelutti o stejném zájmu a Leone o stejné touze, přičemž tyto rozličné formulace nebyly ničím jiným než variacemi na Carrarovu subjektivní doktrínu.

9. Tato subjektivní doktrína, která byla chápána pouze jako pravidlo pro stanovení trestů vyplývající ze zásady spravedlnosti, umožňovala s ohledem na svůj obecný dosah spojit v jeden celek různé skutky spáchané proti životu a tělesné integritě různých osob.

4. Ve Francii stanovil článek 365 zákoníku trestního vyšetřování obecné řešení pro případ souběhu protiprávních jednání spáchaných stejným pachatelem: vždy bylo třeba použít nejpřísnější trest, a to nezávisle na počtu spáchaných skutků nebo jejich vzájemný vztah (delictum majus absorvet minus). Tato absorpční zásada usnadňovala postih pokračujícího trestného činu. Diskuse o tomto problému se přesunula do oblasti trestního řízení. Francouzská právní věda v čele s Faustinem Héliem, generálním prokurátorem při Kasačním soudu, která řešila problém po sobě následujících protiprávních jednání spáchaných s týmž cílem, převzala stanovisko italských právních učenců. Nový byl přístup Faustina Hélieho v tom, jaký závěr z italské právní vědy vyvodil: osobu obviněnou z jednoho nebo více činů zakládajících pokračující trestný čin nelze podruhé obvinit s cílem soudit ji za další skutky, které tvoří stejný pokračující trestný čin a které nebyly zohledněny v prvním soudním řízení.

10. Zásada non bis in idem tudíž bránila konání druhého procesu.

5. Diskuse právní nauky doznaly zásadního obratu v Německu, a to díky pracím vynikajících a novým myšlenkám otevřeným právních vědců a zákonodárců. Ustanovení § 110 bavorského trestního zákoníku z roku 1813, § 106 hannoverského trestního zákoníku z roku 1840, § 56 brunšvického trestního zákoníku, § 112 hesenského trestního zákoníku z roku 1841, § 180 bádenského trestního zákoníku z roku 1845 a další zavedly nový institut, který se postupně rozšířil v celé Evropě. Bavorský trestní zákoník, ovlivněný Feuerbachem, rozlišoval mezi wiederholtes Verbrechen či „opakujícím se trestným činem“, za který bylo uloženo více trestů, jestliže se skutky pachatele vztahovaly k různým předmětům útoku, a fortgesetztes Verbrechen či „pokračujícím trestným činem“, který byl postihován jedním trestem, pokud se skutky pachatele týkaly jednoho předmětu útoku (an demselben Gegenstande oder an einer und derselben Person).

11. Zásluhou slavné kritiky podmínek tohoto rozlišování, jejímž autorem byl Mittermaier, se otevřela teoretická, dodnes neukončená, diskuse na téma významu výrazu „jediný předmět útoku“.

12. To, co sjednocuje jednotlivé skutky spáchané pachatelem trestného činu, není, jak tvrdil Feuerbach, pouze skutečnost, že jde o stejný předmět útoku, ani, jak učili italští právní vědci, jediná intelektuální složka, ale spíše jednotnost v celkovém odhodlání pachatele trestný čin spáchat, stejnorodost těchto jednotlivých skutků a porušení stejného právem chráněného zájmu (Rechtsgut).

13. Intuice Mittermaiera byla správná, když říkal, že uložení mírnějšího trestu za pokračující trestný čin je odůvodněno tím, že opakování jednotlivých protiprávních skutků a týž opakovaný protiprávní záměr pachatele trestného činu „usnadňují“ objektivní okolnosti, které pachatele obklopují:[14] příznivá vnější situace, v níž se pachatel nachází, ho vede k tomu, aby opakovaně ohrozil tentýž nebo podobný právem chráněný zájem v průběhu krátkého časového úseku. Uložení mírnějšího trestu je odůvodněno právě tím, že vina pachatele je umenšena tím, že ho příznivé vnější okolnosti vedou k tomu, aby čin opakoval. Tato vize se setkala s podporou u německého císařského dvora, který uznal pojem pokračujícího trestného činu, i když císařský trestní zákoník z roku 1871 tuto otázku neřešil a třebaže došlo k částečnému zrušení pravidla striktního sčítání trestů.

15. Následně se toto pojetí rozšířilo po celé Evropě a v některých zemích bylo dokonce zakotveno zákonem. Pokračující trestný čin, který je v teorii trestněprávní odpovědnosti chápán jako příklad právní jednoty chování pachatele trestného činu (juristische Handlungseinheit), spočívá v opakujícím se záměru pachatele využít ustáleného souhrnu příznivých vnějších okolností, a ohrožovat tak stejný nebo podobný právem chráněný zájem, přičemž se nutně nemusí vždy jednat o porušení stejného trestněprávního ustanovení.

6. Je třeba poukázat na to, že Německo, kde se toto nové, smíšené hmotněprávní pojetí pokračujícího trestného činu zrodilo, nikdy neučinilo další krok k jeho zakotvení ve svém trestním zákoně a toto pojetí takřka opustilo v judikatuře Spolkového soudního dvora z roku 1994, která vyhrazuje použití institutu pokračujícího trestného činu jen na výjimečné případy.

16. Důvody tohoto kroku byly dány trestněprávní politikou.

17. V politické oblasti se objevovala často kritika, že pojetí pokračujícího trestného činu podporuje recidivu a oslabuje právní sílu sociálních norem, neboť s pachateli, kteří se dopustili více trestných činů v krátkém časovém období, zachází přehnaně mírně. V přímé vazbě na tuto kritiku převážila v trestní oblasti přísná politika, neslučitelná s liberální myšlenkou, která je základem pojetí pokračujícího trestného činu. Je tedy nemalou zásluhou tohoto rozsudku velkého senátu, že prokázal, že se tato rétorika nesetkala s ohlasem ve většině evropských zemí, které ponechaly svou právní úpravu ve stavu předcházejícím německé judikatuře z roku 1994 a dokonce zavedly institut pokračujícího trestného činu do trestních zákonů, které byly schváleny a nabyly účinnosti po přijetí zmíněného německého rozsudku.

18. Pokračující trestný čin dnes 7. V evropské právní tradici jsou pravidla upravující souběh trestných činů striktně odvislá od 1) zásady zákonnosti, a to od obou jejích složek – nullum crimen sine lege praevia a nulla poena sine lege praevia –, která státnímu zástupci ukládá, aby obviněného stíhal za konkrétní trestný čin spáchaný podle zákona účinného v rozhodné době; když jsou prokázány zákonné znaky tohoto trestného činu, ukládá soudci uznat jej vinným z tohoto trestného činu a odsoudit ho k odpovídajícím trestům stanoveným zákonem účinným v této rozhodné době, což v zásadě vylučuje jakékoliv alternativní, souběžné nebo mnohonásobné obvinění či odsouzení za porušení téhož právem chráněného zájmu, jakož i nepředvídatelné a nedefinované tresty;[19] 2) účelu trestních sankcí a zejména hlediska resocializace, neboť trest, který není definován nebo jehož délka není stanovena, pevně určený trest, jehož délka přesahuje dobu běžné délky života, či neúměrně dlouhý pevně určený trest je s tímto účelem v rozporu, což je důvodem pro omezení striktního sčítání trestů,[20] a 3) zásady non bis in idem, která brání tomu, aby byl pachatel vícekrát obviněn nebo potrestán za stejný trestný čin, a která se tedy použije při opakovaném postihu téhož trestného činu v průběhu jednoho nebo několika po sobě následujících řízení. Pokračující trestný čin je případem souběhu trestných činů (concursus delictorum) a pravidla, jimiž se tento souběh řídí, proto musí vycházet z výše uvedených zásad.

8. S ohledem na tyto zásady si zaslouží znaky, jimiž se vyznačuje institut pokračujícího trestného činu tak, jak byl vymezen velkým senátem, další upřesnění. O pokračující trestný čin se může jednat tehdy, pokud se jeho pachatel dopustil určitého počtu totožných nebo obdobných trestných činů směřujících proti témuž právem chráněnému zájmu (Rechtsgut, legally protected interest, bene giuridico, bem juridico), aniž by přitom nutně porušil stejné trestněprávní ustanovení. Podle právní úvahy velkého senátu tedy může pokračující trestný čin zahrnovat základní trestný čin, tento trestný čin s polehčujícími nebo přitěžujícími okolnostmi nebo obdobné trestné činy směřující proti témuž právem chráněnému zájmu. Naproti tomu po sobě následující trestné činy a správní delikty či přestupky (např. Ordnungswidrigkeiten) nelze sjednotit a postihovat jako pokračující trestný čin. U právem chráněných zájmů výsostně osobní povahy (höchtspersönlicher Rechtsgut) musí jednotlivé skutky porušovat tentýž právem chráněný zájem, neboť se tak vyloučí uložení trestu za pokračující trestný čin v případech, kdy je například usmrceno nebo sexuálně napadeno více osob.

21. Nadto musí existovat alespoň minimální podobnost ve způsobu provedení jednotlivých dotčených trestných činů nebo jiné objektivní okolnosti, které tyto činy navzájem spojují v jeden celek. Tato objektivní podmínka, která se podle vyjádření Soudu váže k actus reus, vylučuje, aby byla jako pokračující trestný čin potrestána po sobě následující protiprávní jednání a opomenutí, kterých se dopustil tentýž pachatel, nebo po sobě následující jednání, kterých se dopustil jako hlavní pachatel, návodce nebo spolupachatel, protože způsob provedení trestných činů se zásadně liší, nevylučuje však, aby byly jako pokračující trestný čin postihovány po sobě následující dokonané trestné činy a pokusy o jejich spáchání. Dále musí být každý ze skutků veden stejným opakovaným protiprávním záměrem, tj. je třeba, aby bylo opakování protiprávního úmyslu dáno vnějšími okolnostmi, které podporují spáchání trestného činu. Zde se Soud dotýká samotné podstaty subjektivního aspektu pojmu protiprávního trestného činu a je třeba z toho vyvodit dva základní závěry. Zaprvé není nutné, aby byly jednotlivé skutky součástí původního záměru nebo „celkového úmyslu“ (Gesamt­vorsatz).

22. Postačuje, aby byl každý další nový skutek považován za úmyslné pokračování skutku nebo skutků, které mu předcházejí (Fortsetztungsvorsatz nebo erweiterter Gesamt­vorsatz).

23. V zásadě si osoba, která předem chladnokrevně plánuje spáchání série trestných činů, nezaslouží, aby s ní bylo z hlediska posouzení trestní odpovědnosti a stanovení trestu zacházeno lepším způsobem než s tím, kdo spáchání několika po sobě jdoucích trestných činů předem neplánuje, ale za stejných příznivých vnějších podmínek nemůže odolat pokušení takové činy spáchat. Jak jasně konstatuje velký senát, „všechny tyto skutky nemusejí být plánovány ab initio“, to znamená, že celkový mens rea, který vedl ke každému z těchto skutků, nemusí existovat v okamžiku, kdy je páchán první z těchto skutků, a dokonce ani tehdy, když je páchán každý ze skutků tvořících téže právně sjednocené jednání, a může se objevit až v okamžiku spáchání posledního ze skutků.

24. Za druhé, u nedbalostních trestných činů možnost uložení trestu za pokračující trestný čin není bez dalšího vyloučena. Může se jednat o pokračující trestný čin, který tvoří různé nedbalostní skutky, nebo se může skládat jak z úmyslných,[25] tak z nedbalostních činů, a to vzhledem k širokému subjektivnímu dosahu pojmu erweiterter Gesamtvorsatz.

26. Velký senát rovněž uznal požadavek na blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými skutky. Tento prvek se zcela zjevně posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, aniž je předem určena nějaká časová hranice.

27. V souladu s logikou úvah velkého senátu však lze příslušnou časovou hranici dovodit ze skutečnosti, že jednotlivé skutky musejí být navzájem propojeny do té míry, že prokazují trvající existenci stejných vnějších okolností příznivých pro spáchání trestných činů a celkového protiprávního záměru, a současně svědčí o neměnném a nižším stupni viny pachatele těchto činů. Každopádně čím je časový úsek mezi jednotlivými skutky delší, tím volnější bude jejich vzájemná psychologická vazba, tím bude větší vina na straně pachatele těchto činů a tedy i menší šance, že budou tyto skutky zakládat pokračující trestný čin. K tomu, aby bylo několik po sobě následujících protiprávních jednání považováno za pokračující trestný čin, je konečně podle velkého senátu třeba, aby každé z nich explicitně nebo implicitně naplňovalo skutkovou podstatu dotčeného trestného činu/činů. Zvolíme-li negativní vymezení, součástí pokračujícího trestného činu nemohou být ta jednání, u nichž je třeba vyloučit trestní odpovědnost, například duševní choroba, stav po požití návykové látky, krajní nouze, nutná obrana, nátlak, konflikt povinností, ale jeho součástí mohou být skutky spáchané v důsledku faktického nebo právního pochybení, je-li takové pochybení přičitatelné pachateli a je možné mu je klást za vinu.

9. Z jednotného posouzení jednotlivých skutků, které tvoří pokračující trestný čin, je třeba vyvodit zejména čtyři základní praktické důsledky. Existují-li vnější okolnosti, které usnadňují opakované porušení téhož právem chráněného zájmu, a tudíž zmírňují trestní odpovědnost pachatele, zásada spravedlnosti vyžaduje, aby jednotlivé po sobě následující skutky tvořily z právního hlediska jednotný celek postihovaný jediným trestem, nikoliv součtem trestů. To je zásadní praktický důsledek právního sjednocení. Jedná-li se o více protiprávních jednání různé závažnosti, lze jejich pachatele potrestat za nejzávažnější z nich, přičemž soudce vezme v úvahu při stanovení trestu právně sjednocené chování jako celek.

28. Druhým praktickým důsledkem je ten, že zákon účinný v okamžiku ukončení pokračujícího trestného činu se použije na každý ze skutků, ke kterým došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona, a to za předpokladu, že tyto skutky splňují všechny podmínky nového zákona. Je třeba, aby všechny zákonné znaky trestného činu vymezeného novým zákonem existovaly od samého počátku protiprávního chování, tj. i ve vztahu ke skutkům, k nimž došlo před nabytím účinnosti nového zákona.

29. A to s jednou výhradou: není-li dotčené pokračující chování trestné podle předchozího zákona, je třeba vzít v úvahu a postihovat pouze skutky spáchané po nabytí účinnosti zákona, který takové chování postihuje. Třetí důsledek spočívá v tom, že pokračující trestný čin je zahájen prvním ze skutků, které jsou jeho součástí, a k jeho ukončení dojde spácháním posledního z těchto skutků. Z toho plynou dva logické důsledky: zaprvé příslušná promlčecí doba začne běžet až v okamžiku dokonání trestného činu, tj. jakmile je spáchán poslední ze skutků, které jej tvoří, a zadruhé v případě pokračujícího trestného činu není vyloučen postih promlčených skutků.

30. Čtvrtým důsledkem procesní povahy je skutečnost, že podle zásady non bis in idem představuje rozsudek konstatující pokračující trestný čin překážku pro konání řízení o obviněních vztahujících se ke každému novému jednotlivému skutku, které je pokračováním dotčeného protiprávního jednání. Pokud by byl odsouzený pachatel znovu souzen, znamenalo by to vystavit ho riziku, že bude dvakrát odsouzen za stejný právně sjednocený trestný čin. To platí nejen pro každý jednotlivý skutek, k němuž došlo před posledním ze skutků tvořících pokračující trestný čin, který již byl předmětem soudního řízení, ale i pro každý další pozdější útok.

31. S ohledem na výše uvedené přísluší výklad a použití těchto pravidel na konkrétní okolnosti projednávané věci vnitrostátnímu soudu. Členské státy to nicméně nezbavuje povinnosti vyplývající z článku 7 Úmluvy neukládat svévolné nebo nejisté tresty. Ukládání trestu v případě souběhu trestných činů proto musí respektovat výše stanovené meze. Projednávaná věc ve světle evropského pojetí pokračujícího trestného činu 10. Skutkový stav a vnitrostátní právní rámec jsou v projednávané věci jasné. Stěžovatel v období nejméně od roku 2000 do 8. února 2006 v opilosti opakovaně fyzicky a psychicky týral svoji manželku. Způsobil jí tak krevní podlitiny, pohmoždění a zlomeninu nosu, kvůli nimž musela vyhledat ve dnech 26. června 2000, 18. července 2003 a 8. února 2006 lékařskou pomoc. Stěžovatel byl uznán vinným z pokračujícího trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, kterého se dopustil v období od roku 2000 do 8. února 2006, a to na základě ustanovení § 215a, které bylo zavedeno do trestního zákona s účinností od 1. června 2004. V českém právu je pokračující trestný čin chápan jako jediný skutek, který se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok trestného činu. V projednávané věci spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že byl odsouzen a byl mu uložen trest na základě trestněprávního ustanovení, které nabylo účinnosti 1. června 2004, zpětné použití trestního zákona v jeho neprospěch, a to v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Tvrdil, že se vnitrostátní soudy nezabývaly tím, zda skutečně spáchal trestné činy postižitelné před tímto datem podle ustanovení § 197a a § 221 odst. 1 trestního zákona.

11. Úkolem velkého senátu v projednávané věci bylo především určit, zda rozhodnutí vnitrostátních soudů použít ustanovení § 215a trestního zákona, které nabylo účinnosti 1. června 2004, také na skutky stěžovatele, kterých se dopustil před tímto datem, mělo pro stěžovatele negativní důsledky například z hlediska uloženého trestu. S ohledem na stanovisko vlády a pravidla pro stanovení trestu definovaná českým právem přístup zvolený vnitrostátními soudy nemohl mít a ani neměl nepříznivý dopad na přísnost trestu, který byl stěžovateli uložen. Jakkoliv stručně, vnitrostátní soudy správně konstatovaly, že všechny zákonné znaky trestného činu podle § 215a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona byly splněny, i pokud jde o útoky spáchané před nabytím účinnosti těchto ustanovení. Závěr Pokračující trestný čin není mrtvým institutem. Naopak, tento prvek liberální trestněprávní politiky je stále základem evropského práva upravujícího souběh trestných činů, ne-li dokonce základem univerzálního systému trestního práva, „gramatiky trestního práva“, jak ji nazývá George Fletcher (Verbrechenslehre, théorie des éléments de l’infraction, teoria del reato, teoría del delito, teoria do crime).

32. Zákonodárce a soudce jej mohou využít jako nástroje, který umožňuje zmírnit přísnost trestu v případě, kdy byl pachatel veden ke spáchání po sobě následujících protiprávních jednání příznivými vnějšími okolnostmi, a tím je jeho vina podstatně snížena. Tento nástroj lze dokonce použít ve vnitrostátních právních řádech, kde neexistuje pravidlo striktního sčítání trestů nebo konsekutivních trestů, ale je obzvláště žádoucí v právních řádech, kde toto pravidlo existuje. Ve prospěch využívání tohoto nástroje hovoří i resocializační účel trestních sankcí, jakož i zásada zákonnosti a zásada non bis in idem. Dojde-li k postupnému přijetí trestních zákonů, může být pachatel pokračujícího trestného činu potrestán podle nového zákona, jestliže jím stanovené podmínky splňují i skutky, kterých se pachatel dopustil před nabytím účinnosti toho zákona.

1. Toto stanovisko se nezabývá souběhem trestných činů podle mezinárodního práva trestního. Vzhledem k tomu, že statuty trestních soudů zřizovaných ad hoc k této otázce mlčí, a s ohledem na omezený dosah pravidel stanovených v čl. 78 odst. 3 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC) a společném článku 87 C jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR), ponechává současné mezinárodní trestní právo soudům při stanovení trestu široký prostor pro uvážení. Takřka neomezený prostor pro uvážení, kterým se v současné době dosud vyznačuje praxe mezinárodních soudů založená na „zásadě souhrnu“, kterou používá Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, Zvláštní soud pro Sierra Leone, Zvláštní tribunál pro Libanon a zvláštní senáty při kambodžských soudech, jakož i pravomoc stanovit souhrnné, úhrnné a konsekutivní tresty, či dokonce kombinaci konsekutivních a úhrnných trestů, specifickému tématu, jímž se toto stanovisko zabývá, nenapomáhá.

2. Bartolus de Saxoferrato, Lucernae Juris. Additio I. Ad Librum Nonum Digest. Lex XXXII, 1585

3. Baldus de Ubaldis, Perusini iurisconsulti … In sextum codicis librum commentaria, 1599

4. Prosperus Farinacius, Praxis et theoriae criminalis. Quaestio CLXVII, 1597

5. V zájmu větší srozumitelnosti jsou v tomto stanovisku používány pojmy „konsekutivní tresty“ a „úhrnné tresty“ ve smyslu, jak jej chápe § 29 rozsudku, tj. v klasickém smyslu (viz např. 18 USC § 3584 (a) a články 718.2 a 718.4 kanadského trestního zákoníku).

6. K analýze prací italských právních vědců viz Giovanni Leone, Del Reato Abituale, Continuato e Permanente, 1933, str. 193 a násl.

7. Článek 80 zněl: „Più violazioni della stessa legge pénale, commesse in uno stesso contesto di azione, o, anche in tempi diversi, con atti esecutivi della medesima risoluzion criminosa, si considerano per un solo delitto continuato: ma la continuazione del delitto accresce la pena entro i suoi limiti legali.“

8. Programa del corso di diritto penale, 1874, § 536

9. K rozboru těchto ustanovení viz Gian Domenico Pisapia, Reato continuato, 1938, str. 111 a násl.

10. Traité de l’instruction criminelle, sv. III, 1848, str. 587 a násl.

11. Toto rozlišení je vysvětleno v díle Lehrbuch des gemeinen in Deutschland gültigen Peinlichen Rechts, 1801, bod 152. V následujícím bodě 153 Feuerbach obhajuje římské pravidlo striktního sčítání trestů. Je třeba upřesnit, že první vydání Lehrbuch hovořilo pouze o „an einem und demselben Object“, kdežto pozdější vydání uváděla také „oder an einer und derselben Person“. Feuerbach vlastně převzal názory Kocha, který zastával stejné teze ve svém díle Institutiones Iuris Criminalis z roku 1758. V svém díle Grundsätze des Deutschen Peinlichen Rechts z roku 1794 použil Quistorp jako první v jednotném čísle výraz delictus continuatus (fortgesetzes Delikt), protože předtím byl tento výraz používán jen v množném čísle (delicta continuata, fortgesetze Delikte).

12. Mittermaier svou kritiku prezentoval v článku s názvem Über den Unterschied zwischen fortgesetztem und wiederholtem Verbrechen v Neues Archiv des Criminalrechts (1818), pak v článku nazvaném Über den Begriff fortgesetzter Verbrechen und die Aufstellung derselben in einem Strafgesetzbuch v Annalen der deutschen und ausländischen Criminalrechtspflege (1837).

13. Feuerbach ani Mittermaier samozřejmě nezmiňují výslovně pojem Rechtsgut, protože teprve Birnbaum použil tento pojem jako první ve svém článku z roku 1834, který nesl název Über das Erforderniß einer Rechts­gutverletzung zum Begriff des Verbrechens. V tomto článku kritizuje Birnbaum názor Feuerbacha, dle něhož představuje trestný čin porušení individuálních práv poškozeného, neboť dle názoru Birnbauma se jedná o příliš zúžený pohled na věc, protože nezohledňuje trestné činy, u nichž chybí poškozený. Mittermaierova kritika Feuerbacha nicméně položila základy pro budoucí smíšené pojetí pokračujícího trestného činu, které se odklonilo jak od striktně subjektivního pojetí italských právních vědců, tak od striktně objektivního protinávrhu Feuerbachova.

14. Mittermaier, Über den Unterschied, cit. výše, str. 242

15. Pruský zákon z roku 1853 zmírnil zásadu striktního sčítání trestů (Kumulationsprinzip) stanovenou v § 56 pruského trestního zákoníku, a to zakotvením tzv. zásady zmírnění (Milderungsprinzip), která byla předchůdcem ustanovení § 74 císařského trestního zákoníku. Toto ustanovení zavedlo „absorpční zásadu“ (Asperations­prinzip), která se dodnes v německém právu používá (§ 52 odst. 2 německého trestního zákoníku).

16. Rozsudek trestního senátu Spolkového soudního dvora ze dne 30. května 1994. K příčinám a důsledkům tohoto rozsudku viz Guido Miller, Neuere Entwicklung zur fortgesetzten Handlung, disertační práce, Tübingen, 1997; Volker Brähler, Die rechtliche Behandlung von Serienstraftaten und –ordnungswidrigkeiten, disertační práce, Köln, 1998, vydal Duncker & Humblot, 2000, a Ulrike Jasper, Die Entwicklung des Fortsetzungs­zusammenhangs, disertační práce, Tübingen, 2003.

17. Vládní návrhy nového trestního zákoníku z let 1958, 1960 a 1962, jakož i alternativní návrh z roku 1969 odmítly v Německu zavedení ustanovení o pokračujícím trestném činu z důvodu, že jeho pojmové znaky dosud nebyly judikaturou a právní naukou jasně vymezeny, přičemž právní nauka by měla mít možnost na vymezení tohoto institutu dále pracovat (Entwurf eines Strafgesetzbuches, Allgemeiner Teil, 1958, str. 70; Alternativent­wurf eines Strafgesetzbuches, Allgemeiner Teil, 2. Auflage, 1969, str. 123). Nakonec spočíval rozhodující argument trestněprávní politiky proti zavedení tohoto nového ustanovení v možném nebezpečí „extenzivního použití“ (Gefahr einer erweiterten Anwendung) tohoto institutu, což z důvodů materiální spravedlnosti (materielle Gerechtigkeit) a s ohledem na škodlivé procesní důsledky (prozessuale Unzuträglichkeiten) nebylo žádoucí (Bundesrat-Drucksache 270/60, str. 181, 200/61, str. 191; Bundestags-Drucksache, III, 2150, str. 181).

18. Politická kritika pojmu pokračujícího trestného činu v každém případě nezůstala v některých zemích bez dopadu, protože někteří zákonodárci jeho použití omezili na určité kategorie trestných činů (například čl. 52 odst. 2 chorvatského trestního zákoníku, čl. 30 odst. 3 portugalského trestního zákoníku a čl. 43 odst. 3 turec­kého trestního zákoníku).

19. Zásada zákonnosti trestů by se neměla obcházet uložením úhrnných nebo konsekutivních trestů odnětí svobody. K zásadě zákonnosti v mezinárodním právu ochrany lidských práv srov. mé oddělené stanovisko ve věci Maktouf a Damjanović proti Bosně Hercegovině, č. 2312/08 a 34179/08, rozsudek velkého senátu ze dne 18. července 2013).

20. K účelu trestních sankcí viz mé oddělené stanovisko připojené k rozsudku ve věci Öcalan proti Turecku (č. 2), č. 24069/03, 197/04, 6201/06 a 10464/07, rozsudek ze dne 18. března 2014.

21. Viz například čl. 6 odst. 2 maďarského zákona č. C z roku 2012 o trestním zákoníku; článek 49 černohorského trestního zákoníku, článek 12 polského trestního zákoníku, čl. 30 odst. 3 portugalského trestního zákoníku, článek 35 rumunského trestního zákoníku a článek 61 srbského trestního zákoníku. Článek 59 andorského trestního zákoníku umožňuje pod pokračující trestný čin zahrnout některé trestné činy proti výsostně chráněným zájmům osobní povahy, v dané souvislosti trestné činy proti cti a sexuální svobodě.

22. Podle tohoto subjektivního hlediska se musí úmysl pachatele vztahovat na všechny důležité znaky sledu jednotlivých skutků a konečný „celkový výsledek“ (Gesamterfolg). Například noční hlídač v továrně krade postupně po jednotlivých součástkách a v průběhu celého týdne motocykl. Význam každého jednotlivého skutku pachatele lze posuzovat pouze z hlediska celkového zamýšleného výsledku. Toto úzce subjektivní hledisko bylo kritizováno. Někteří dokonce tvrdili, že pojetí pokračujícího trestného činu, které by se omezovalo na plánované dosažení cíle prostřednictvím po sobě v krátkém časovém úseku následujících skutků, má pro teorii trestněprávní odpovědnosti minimální přínos, protože vykonání takového plánu by bylo jedním trestným činem a nikoliv pokračujícím trestným činem.

23. Podle šíře pojatého subjektivního kritéria musí mít úmysl pachatele spáchat další protiprávní jednání vazbu na předchozí skutky, kterých se dopustil, tedy být jejich pokračováním v souvislé psychologické linii. Například při výsleších a soudních jednáních v rámci téhož trestního řízení a před různými orgány činnými v trestním řízení a soudy opakuje svědek pod přísahou nepravdivou verzi skutkových okolností. Vzájemná vazba mezi jednotlivými protiprávními jednáními této osoby spočívá nikoliv v „celkovém výsledku“, ale její postupně slábnoucí vůli odolat pokušení spáchat trestný čin.

24. Příklad: pokladní si vezme jeden den z pokladny určitou částku s tím, že ji druhý den vrátí, ale nestane se tak, protože se jí potřebné finanční prostředky shromáždit nepodařilo, a vezme z jiné pokladny stejnou částku, aby vyrovnala částku, která chybí v první pokladně, přičemž doufá, že se jí podaří chybějící peníze do druhé pokladny nazítří vrátit; toto schéma do doby jeho odhalení několikrát opakuje. Jiný příklad: zloděj se vloupe do víkendového sídla, protože ví, že majitelé odjeli, a zmocní se veškerého majetku vyjma trezoru ve zdi, který objeví, ale neumí ho otevřít. Rozhodne se tam za dva dny vrátit a do trezoru se dostat s pomocí nezbytných nástrojů, což také učiní.

25. Příkladem obvykle používaným právní naukou je situace, kdy lékař nedopatřením opakovaně předepisuje pacientovi tentýž nesprávný lék. Jak prokázala psychologie, touha opakovat nesprávné jednání za souběhu stejných okolností může být u nedbalostního trestního činu dokonce silnější než u trestného činu úmyslného.

26. Tribunál Evropské Unie zdůraznil subjektivní prvek – byť jej formuloval poněkud restriktivně – ve svém rozsudku ze dne 17. května 2013 ve spojených věcech T-147/09 a T-148/09, Trelleborg Industrie SAS a Trelleborg AB proti Evropské komisi, § 56–63, 83, 88 a 89, podle kterého mohla Komise předpokládat, že jednání porušující právo Unie – nebo účast podniku na takovém protiprávním jednání – je pokračujícím protiprávním jednáním, pokud jednotlivé skutky, které jsou součástí tohoto protiprávního jednání, sledují „jeden a tentýž cíl“. Takové konstatování se musí zakládat na objektivních a shodujících se kritériích, která prokazují existenci „jednotného záměru“. Jestliže jsou tyto podmínky splněny, umožňuje pojem pokračujícího protiprávního jednání Komisi uložit pokutu za celou zohledněnou dobu trvání protiprávního jednání a určuje datum, od kterého začíná plynout lhůta pro promlčení, a sice datum, kdy pokračující protiprávní jednání skončilo. Tribunál neprokázal, že by správní delikty odůvodňovaly přísnější pojetí pojmu pokračujícího trestného činu, než je tomu v trestním právu.

27. Například článek 52 chorvatského trestního zákoníku hovoří o „časové vazbě“ mezi dotčenými skutky, článek 12 polského trestního zákoníku o „krátkých intervalech“ a článek 61 srbského trestního zákoníku o „časové spojitosti“.

28. Toto pravidlo je uplatňováno dokonce i na Kypru a v Irsku, tedy jediných dvou členských státech Rady Evropy se systémem zvykového práva, common law, kde není pojem pokračujícího trestného činu znám ani v právu, ani v praxi. Země se systémem občanského práva, civil law, která se nachází v podobné situaci – Finsko – zavedla v roce 1992 zásadu celkového trestu v případě, kdy je pachatel uznán vinným více než jedním ze skutků uvedených v obžalobě, aniž je za každý ze skutků v obžalobě třeba stanovit odlišný trest, a opustilo předchozí systém pokračujícího trestného činu. Na Kypru a v Irsku platí obecná zásada, že za trestné činy, které tvoří jeden incident, má být uložen úhrnný trest (one-transaction rule), zatímco za trestné činy po sobě následující a vzniklé z oddělených incidentů je namístě uložit tresty, které budou vykonány postupně (konsekutivní tresty). V případě úhrnného trestu je celkovou dobou odnětí svobody nejdelší ze sazeb trestu odnětí svobody. U konsekutivních trestů je celková doba odnětí svobody součtem všech dob odnětí svobody. V takovém případě by ale neměla být nepřiměřená. Podstata pravidla one-transaction rule zjevně spočívá v tom, že všechna protiprávní jednání jako celek představují jedno porušení téhož právem chráněného zájmu, což odůvodňuje například uložení úhrnného trestu v případě po sobě následujících sexuálních útoků směřujících vůči stejné poškozené osobě a uložení konsekutivního trestu v případě různých sexuálních útoků, kde jsou oběti různé (viz například DPP proti M (1994), 2 IRLM 541). Pokud soud při vynášení rozsudku nestanoví, zda jde o trest úhrnný, nebo tresty konsekutivní, má se za to, že jde o trest úhrnný. V Anglii a Walesu se trestní rámec pro souběh trestných činů (concursus delictorum) vyvinul teprve v nedávné době. Novela čl. 14.2 odst. 2 trestního řádu z roku 2013, která umožňuje, aby bylo v jednom bodu obžaloby za určitých okolností zahrnuto více případů spáchání téhož protiprávního jednání, zřejmě vyslyšela dlouhotrvající Ashworthovu kritiku, podle níž byl systém stanovení trestů v Anglii „hanbou pro tradici common law“.

29. Velký senát se tak v § 62 rozsudku jednoznačně ztotožnil se souhlasným stanoviskem soudce Lemmense, které se shoduje s ustálenou judikaturou belgického Kasačního soudu (viz zejména jeho rozsudky ze dne 25. října 2006, Pasicrisie 2006, č. 514; ze dne 5. dubna 2005, Pasicrisie 2005, č. 198; ze dne 24. září 1974, Pasicrisie 1975, I, 8; ze dne 17. května 1983, Pasicrisie 1983, I, č. 513; ze dne 27. ledna 1943, Pasicrisie 1943, I, 32; ze dne 8. srpna 1924, Pasicrisie 1924, I, 518).

30. Tvrzení, podle něhož by sjednocení jednotlivých skutků mohlo znamenat nekonečné odkládání promlčecí doby, a učinit ji tak bezpředmětnou, což by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, je třeba odmítnout, protože každopádně začne promlčecí doba plynout poté, co je spáchán poslední ze skutků.

31. Záruka non bis in idem zahrnuje jak skutky, které jsou předmětem soudního řízení, tak skutky, který jím měly být, a to v souladu se zásadou zákonnosti. Obžaloba tuto zásadu nemůže obejít tím, že postih pokračujícího trestného činu rozdělí na několik obvinění.

32. Samozřejmě odkazuji na dílo George Fletchera s názvem „The Grammar of Criminal Law: American, Comparative, and International“, 2007 a na jeho předchozí práce jako na chvályhodný vzor těch vědců, kteří svým neutuchajícím úsilím přispěli ke zrodu univerzálního systému trestního práva.