1 Co 1/2022-840

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Koláře a soudců JUDr. Ladislava Bognára a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] obě zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích, o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. září 2021 č.j. 23 C 88/2012-783, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví (třetím ve věci vydaným) Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, podle níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč z důvodu zásahu právní předchůdkyně žalovaných [titul] [jméno] [příjmení] do jeho osobnostní sféry, uložil žalobci zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 12 342 Kč a dále rozhodl, že stát nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. První ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně byl totiž zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. dubna 2018 č.j. 1 Co 19/2016-452 a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně se má především zabývat otázkou promlčení žalovaných nároků, protože v případě závěru, že nároky jsou promlčeny, je nadbytečné se zabývat důvodností žaloby. Soud prvního stupně poté vydal dne 16. listopadu 2018 pod č.j. 23 C 88/2012-492 druhý rozsudek (ve znění opravného usnesení ze dne 20. prosince 2018 č.j. 23 C 88/2012-501). Ten však byl usnesením odvolacího soudu ze dne 12. února 2019 č.j. 1 Co 5/2019-518 opět zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, protože soud prvního stupně si nezjednal dostatečný skutkový základ k právnímu posouzení otázky promlčení žalovaných nároků, jak mu to bylo uloženo prvním kasačním rozhodnutím, a jeho rozhodnutí tak bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodu. Po vrácení věci soud prvního stupně rozhodl s ohledem na úmrtí [titul] [příjmení] o procesním nástupnictví na straně žalovaných a v řízení nadále pokračoval se žalovanými označenými v záhlaví tohoto rozhodnutí. Soud prvního stupně poté doplnil dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu [anonymizována tři slova] v [obec] a výslechem zástupce znaleckého ústavu [titul] [jméno] [příjmení] a dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle něhož žalobce utrpěl v březnu roku 2001 pracovní úraz pravého zápěstí, které bylo následně opakovaně operováno. K tišení bolesti byly žalobci předepisovány léky obsahující účinnou látku tramadoli hydrochloridum (dále rovněž jen„ Tramal“). Od roku 2003 žalobci [příjmení] (kromě jiných lékařů) předepisovala rovněž [titul] [příjmení], u níž se žalobce dne 17. února 2003 registroval jako pacient. Ta žalobci [příjmení] předepisovala v dávkách několikanásobně překračujících doporučené dávkování. [titul] [příjmení] žalobce odeslala dne 24. května 2004 do psychiatricko poradny a tam u něj bylo diagnostikováno zneužívání opioidů. Poprvé se kód závislosti na opioidech ve zdravotní dokumentaci žalobce objevil dne 10. února 2005, přičemž v rámci hospitalizace v PL [obec] ve dnech 11. – 15. listopadu 2004 žalobce přiznával tříletý abusus Tramalu. Žalobce trpí závislostí na opioidech, která se u něj pravděpodobně rozvinula ještě předtím, než se stal pacientem [titul] [příjmení], a v téže době došlo k ustálení jeho zdravotního stavu v tomto směru. Samotná závislost na opioidech neovlivňuje schopnost žalobce právně jednat a tvrzená závislost na lékařce, která mu měla bránit činit vůči ní právní kroky v době, kdy byl jejím pacientem, není duševní porucha, a to ani přechodná, ale jde o pseudozdůvodňování užívání návykových látek a současně racionální účelové jednání, jak si zajistit návykovou látku, která se u těchto osob často vyskytuje. Tvrzená„ závislost na lékařce“ schopnost žalobce právně jednat neovlivňuje a [titul] [příjmení] nadměrným předepisováním Tramalu tuto schopnost nemohla ovlivnit. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku ve znění účinném do konce roku 2013 (z.č. 40/1964 Sb., dále rovněž jen„ OZ“). Dospěl přitom k závěru, že zásahy do práva na ochranu zdraví a práva na ochranu soukromí lze posoudit v rámci odškodnění za ztížení společenského uplatnění v řízení o náhradu škody na zdraví a nejedná se tedy o„ převis“ nároků. O takový„ převis“ naopak jde ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na svobodné rozhodování omezeného v důsledku závislosti na Tramalu, a do práva na svobodu pohybu, kdy se žalobce podle svého tvrzení v důsledku své závislosti na [titul] [příjmení] a na opioidech nemohl volně pohybovat po republice, či v zahraničí. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že [titul] [příjmení] se dlouhodobým předepisováním Tramalu v množství mnohonásobně překračujícím doporučenou denní dávku dopustila jednání, které je v rozporu s právními předpisy a v rozporu s pravidly vědy a uznávanými medicínskými postupy („ non lege artis“). Závislost na opioidech se u žalobce rozvinula ještě předtím, než se stal žalobce pacientem [titul] [příjmení], když sám v listopadu roku 2004 v PL [obec] přiznal tříletý abusus, přičemž žalobce se domáhal vydávání tohoto léku mj. tak, že současně navštěvoval dva lékaře, kteří mu tento lék předepisovali, aniž je o tom informoval. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru o splnění předpokladů pro vyhovění žalobě. Žalobě však nelze vyhovět z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení. Žalobce totiž získal vědomost o své závislosti již v roce 2004, popřípadě počátkem roku 2005, kdy u něj byla závislost diagnostikována, a již v té době rovněž věděl, že [titul] [příjmení] mu předepisuje Tramal v nadměrném množství. Již v té době se tedy mohl žalobce obrátit na soud se žalobou směřující vůči [titul] [příjmení] a s ohledem na délku subjektivní promlčecí doby se jeho nároky promlčely v roce 2007, zatímco žaloba byla podána teprve v roce 2011. Za situace, kdy samotná závislost žalobce neovlivňovala jeho schopnost právně jednat, neshledal soud prvního stupně možnost přiměřeného ustanovení § 113 OZ. Soud prvního stupně pak neshledal ani žádné důvody, které by mohly vést k závěru, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Je sice skutečností, že nárok na náhradu nemajetkové újmy byl v minulosti posuzován jako nepromlčitelný a k akceptaci opačného právního názoru došlo teprve pod vlivem rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2008, žaloba však byla podána teprve několik let poté, co toto rozhodnutí bylo zveřejněno (a několik let po uplynutí promlčecí doby), přestože žalobci nic nebránilo v tom, aby ji uplatnil včas. Podle názoru soudu prvního stupně opírajícím se o závěry nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. III. ÚS 450/2020 pak [titul] [příjmení] nevznesla námitku promlčení v úmyslu žalobce poškodit, a nejde o zneužití práva na úkor účastníka řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, protože žalobce mohl svá práva uplatnit kdykoliv poté, co se o své závislosti, jakož i o důvodu jejího vzniku a o její původkyni dozvěděl. Uplatnění námitky promlčení pak nebránila ani zásada koncentrace řízení, protože důvodnost námitky bylo možno posoudit na základě předtím přednesených skutkových tvrzení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž při určení jejich výše přihlédl soud prvního stupně ke skutečnosti, že se v předchozím průběhu řízení tehdejší žalovaná práva na jejich náhradu vzdala, a bylo možno proto přiznat pouze náhradu nákladů vzniklých po tomto úkonu, a neshledal žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o možnosti použití ustanovení § 150 o.s.ř., když takovým důvodem nemohou být pouze žalobcovy majetkové poměry. Při vyčíslení výše náhrady vyšel soud prvního stupně z vyúčtování zpracovaného zástupcem žalovaných, který požadoval odměnu za jeden úkon poskytnuté právní služby v řízení, v němž zastupoval dvě žalované, ve výši 3 100 Kč.

2. Rozsudek byl napaden odvoláním všech účastníků řízení.

3. Žalobce soudu prvního stupně vytkl, že jeho závěr o odpovědnosti [titul] [příjmení] za zásah do osobnostní sféry žalobce je sice správný, opírá se však o závěry znaleckého posudku, které nelze akceptovat. Znalecký ústav totiž za základ pro určení doby vzniku závislosti žalobce na opioidech vzal zprávu [titul] [příjmení], která však podle názoru žalobce jednak snad ani neexistuje (zástupce žalobce ji ve zdravotní dokumentaci žalobce nenalezl), jednak je v rozporu se zjištěními z jiných lékařských zpráv, které vznik závislosti umísťují do jiného časového období. Soud prvního stupně pak nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Po dobu předepisování Tramalu [titul] [příjmení] docházelo k výraznému ovlivnění mozkových a tělesných funkcí žalobce, který si byl vědom, že v případě výpadku podávání léku bezprostředně nastanou abstinenční příznaky, které mu zabránily absolvovat odvykací léčbu, a byla právě [titul] [příjmení], které tento protiprávní stav, který žalobci bránil ve včasném uplatnění svých nároků, vyvolala. Není podle názoru žalobce třeba ani znaleckého posudku k závěru, že po dobu, kdy mu předepisovala Tramal, nebyl žalobce s to podat na ni žalobu. Počátek běhu promlčecí doby by tedy měl nastat teprve v okamžiku, kdy byl žalobce reálně schopen své nároky uplatnit u soudu. Pokud pak jde o závislost žalobce na osobě lékařky, závěry znaleckého posudku [anonymizováno] fakultní nemocnice v [obec] označil žalobce za nepodložené a spekulativní s poukazem na obsah výpovědi [titul] [příjmení] před soudem, kdy [titul] [příjmení] na otázku, zda mohla [titul] [příjmení] předepisováním léku ovlivnit schopnost žalobce podat na ni žalobu, odpověděl„ Jak jsme již uvedli ve znaleckém posudku, nedomníváme se to“. Znalecký ústav však při formulaci závěrů znaleckého posudku nemůže vycházet z pouhých domněnek. Napadené rozhodnutí by proto mělo být zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci svého odvolání se žalobce vyjádřil i k odvolání žalovaného tak, že není možno vázat úkon, kterým se účastník řízení vzdal práva na jeho náhradu, na určitý způsob rozhodnutí, které má být teprve vydáno. Žalobu pak nelze považovat za projev lehkovážnosti žalobce, ale byla náležitě podepřena a doložena, a na straně žalobce jsou tak dány důvody zvláštního zřetele hodné.

4. Žalované zaměřily své odvolání výslovně vůči výroku II., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky. V něm uvedly, že jim mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v plné jimi vyúčtované výši, protože k úkonu, kterým se jejich právní předchůdkyně vzdala práva na náhradu nákladů řízení, došlo pouze ve vztahu k rozhodnutí, které bylo následně zrušeno, a zrušením tohoto rozhodnutí proto pozbyl účinnosti. Nepřiznání nákladů řízení ve vyúčtované výši by podle jejich názoru bylo nespravedlivé rovněž proto, že za okolností, které v řízení vyšly najevo, lze podání žaloby chápat jako projev žalobcovy lehkomyslnosti, nebo dokonce zlomyslnosti. Rozsudek soudu prvního stupně by tedy měl být v napadeném výroku změněn tak, že žalovaným bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 71 851 Kč.

5. Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že žádné z obou odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud pro účely tohoto rozhodnutí, že žalobou doručenou soudu prvního stupě dne 6. listopadu 2012 se žalobce domáhal po [titul] [jméno] [příjmení] zaplacení částky 600 000 Kč z důvodu nemajetkové újmy za zásah do jeho osobnostních práv spočívající v dlouhodobém a nadměrném předepisování léků k tišení bolesti (Tramal) vedoucím ke vzniku závislosti žalobce na opioidech, s důsledkem zásahu do jeho práva na ochranu zdraví, které v sobě zahrnuje právo na ochranu tělesné integrity a právo na poskytování lékařské péče na nejlepší dosažitelné úrovni, zásahu do práva žalobce na ochranu soukromí a práva na rodinný život. Podáním ze dne 28. července 2015 byla žaloba rozšířena o částku 500 000 Kč s tím, že následky neoprávněného zásahu [titul] [příjmení] do integrity žalobce se prohlubují, a podáním ze dne 21. srpna 2015 byla žaloba rozšířena o další částku ve výši 400 000 Kč, přičemž obě tyto změny žaloby soud prvního stupně připustil. 7. [titul] [příjmení] navrhla zamítnutí žaloby, protože se jednání tvrzeného žalobcem nedopustila. Praktickou lékařkou žalobce se stala v dubnu roku 2004 a již při vyšetření dne 10. května 2004 nabyla podezření na závislost žalobce na opioidech a odeslala jej proto na psychiatrické vyšetření. Z lékařské zprávy ze dne 15. listopadu 2004 lze pak vyčíst, že žalobce byl v té době již asi tři roky na Tramalu závislý. Množství léku v příbalovém obalu je pouze informativní a je na každém lékaři, jaké množství určí s ohledem na účel medikace, kterým je tišení bolesti pacienta. Žalobce pak byl o účincích léku opakovaně informován a později odesílán na odvykací kúru, kterou však nikdy nedokončil. Podle jejího názoru neexistuje mezi jejím jednáním a následky popisovanými žalobcem příčinná souvislost. Poté, co usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. června 2015, č.j. 23 Cm 88/2012-174 bylo připuštěno rozšíření žaloby o částku 500 000 Kč, žalovaná podáním ze dne 4. června 2015 (č.l. 175) namítla nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který připustil změnu žaloby poté, co došlo ke koncentraci řízení, protože ze změny žaloby podaného poté, co došlo ke koncentraci řízení, je zřejmé, že je odůvodněna novými skutkovými tvrzeními, a„ z opatrnosti“ namítla promlčení žalovaného nároku. Z průběhu řízení je dále podstatné, že ve věci proběhlo dne 20. května 2013 přípravné jednání, v jehož závěru byli účastníci poučeni o zákonné koncentraci řízení.

8. Soud prvního stupně prvním ve věci vydaným rozsudkem, ze dne 2. listopadu 2015, č.j. 23 C 88/2012-225 žalobu zamítl protože neshledal žalobcem tvrzenou příčinnou souvislost mezi non lege artis jednáním tehdy žalované [titul] [příjmení], která žalobci předepisovala nadměrné dávky Tramalu a závislostí na tomto léku, jež se u žalobce vyvinula, zejména proto, že žalobce byl závislý již v době, kdy se stal pacientem tehdejší žalované. Dalším důvodem pak bylo, že na základě námitky promlčení shledal soud prvního stupně žalobu za promlčenou v části, v níž došlo k jejímu rozšíření v průběhu řízení.

9. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž oba závěry soudu prvního stupně vedoucí k zamítnutí žaloby označil za nesprávné. Pokud jde o první závěr, poukazoval žalobce na to, že pacientem tehdejší žalované se měl stát ještě předtím, než se u něj závislost vytvořila. Pokud pak jde o druhý závěr, argumentoval žalobce tím, že o vznesené námitce promlčení se poprvé dověděl až z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a soud prvního stupně ho zbavil možnosti se této námitce účinně bránit. Dále žalobce namítal, že soud prvního stupně nezkoumal, kdy počala běžet promlčecí doba, jejíž začátek není možno odvozovat pouze od okamžiku, ke kterému došlo k jednání zakládajícímu neoprávněný zásah, nýbrž je nutný i vznik újmy na jeho osobnostních právech. Protiprávní jednání nemusí totiž vždy spadat v jedno se vznikem újmy na osobnostních právech, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001. Námitka promlčení byla nadto tehdejší žalovanou vznesena až po koncentraci řízení, přičemž podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 a 29 Cdo 1835/2010) není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již vzhledem k zákonné koncentraci řízení, nebo principům neúplné apelace v řízení nemohou být prověřeny skutečnosti relevantní z hlediska promlčení. Námitka promlčení je pak v rozporu s dobrými mravy. V důsledku jednání tehdejší žalované totiž došlo k zásadnímu narušení kvality života žalobce, a je nepřípustné, aby jí toto protiprávní jednání bylo ku prospěchu. Námitky vznášel žalobce rovněž proti oběma výrokům o nákladech řízení, protože u něj byly dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., a neměla mu být uložena povinnost k náhradě nákladů státu, protože byl osvobozen od soudních poplatků. 10. [titul] [příjmení] navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že nevznesla námitku promlčení jen proti částem, o něž byl nárok v průběhu řízení rozšířen, ale proti celému nároku.

11. Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. září 2016 č.j. 1 Co 19/2016-325 změnil rozsudek soudu prvního stupně v obou nákladových výrocích, když v této části shledal žalobcovo odvolání důvodným, a ve výroku I. napadené rozhodnutí potvrdil z jiných důvodů, než které vedly k zamítnutí žaloby soudem prvního stupně. Zatímco totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a pouze nad rámec rozhodnutí provedl posouzení nároků, o něž byla žaloba v průběhu řízení rozšířena, z hlediska možnosti jejich promlčení, odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je promlčena v celém rozsahu s ohledem na datum jejího podání a na obsah námitky promlčení vznesené v průběhu řízení, a hmotněprávní stránkou věci, ani jejím právním posouzením se z tohoto důvodu již nezabýval.

12. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 21. února 2018 č.j. 30 Cdo 371/2017-437 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V rozhodnutí vyjádřil dovolací soud názor, že je třeba se především zabývat důvodností žaloby co do základu s ohledem na závěry rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. května 2010 č.j. 1 Co 2/2010 aprobovaného Nejvyšším soudem, podle něhož se dotčené osoby mohou domáhat další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti, pokud nároky za nemateriální újmu podle ustanovení § 444 odst. 1 OZ nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu za zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti navyšovat, či nahrazovat své nároky z titulu náhrady škody na zdraví. Je tudíž nezbytné, aby žalobce tvrdil a prokazoval, jaké konkrétní nároky plynoucí ze zásahu do jeho zdraví, které nelze uplatnit v řízení o náhradu škody na zdraví (tedy tzv.„ převis“) uplatňuje v tomto řízení, bez ohledu na to, zda žalobu o náhradu škody podal, popřípadě zda řízení o této žalobě již bylo ukončeno. K posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení pak bude třeba zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky nadužíváním léku Tramal, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a kdy měl zároveň žalobce vědomost, popřípadě informace vedoucí k vědomosti, že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá jsou ve vztahu příčiny a následku. Bude rovněž nutno se zabývat argumentací žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou v průběhu řízení je v rozporu s dobrými mravy, ve světle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v odůvodnění rozhodnutí uvedených. Konečně bude třeba se zabývat posouzením účinků koncentrace řízení na možnost vznést námitku promlčení, a to jak promlčení nároku uplatněného žalobou, tak promlčení nároků uplatněných teprve poté, co bylo řízení ze zákona koncentrováno.

13. Odvolací soud poté usnesením ze dne 24. dubna 2018 č.j. 1 Co 19/2016-452 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V jeho odůvodnění uvedl, že (na rozdíl od Nejvyššího soudu) za prioritní považuje posouzení promlčení žalovaných nároků jednak s ohledem na běh promlčecí doby, jednak s ohledem na případný rozpor námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy, protože v případě promlčení žalovaných nároků již není třeba se zabývat důvodností žaloby. Bude tedy primárně třeba vyřešit, kdy se žalobcův zdravotní stav ustálil a kdy získal, popřípadě získat mohl či měl vědomost, že tvrzený non lege artis postup tehdejší žalované a újma jemu vzniklá mohou být ve vztahu příčiny a následku, případně informace vedoucí k této vědomosti. V té souvislosti bude rovněž třeba vyřešit otázku, zda stav, v němž se žalobce po dobu podávání léku Tramal tehdejší žalovanou nacházel, mu bránil v racionální úvaze o možnosti řešit věc soudní cestu, ať již z objektivních zdravotních důvodů, tak z důvodu případné subjektivní závislosti na tehdejší žalované jako na osobě, která mu lék Tramal předepisovala. Konečně bude nutno posoudit žalobcem tvrzený rozpor námitky promlčení s dobrými mravy ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu a posoudit účinky koncentrace řízení, k němuž došlo na konci předběžného jednání ve věci, na možnost rozšíření návrhu a na možnost vznést námitku promlčení. V případě závěru, že nárok, který je předmětem řízení, nebo některá jeho část, promlčen není, bude nutno se zabývat podstatou věci z hlediska tzv. převisu nároků uplatněných v tomto řízení oproti nárokům uplatněným v řízení o náhradu škody na zdraví, které podle tvrzení žalobce probíhalo, nebo probíhá u OS v Ostravě. Bude tedy především třeba, aby žalobce doplnil skutková tvrzení tak, že konkrétně uvede, v čem onen převis spatřuje, a pak posoudit zda některé z nároků uplatněných v tomto řízení bylo možno uplatnit rovněž v řízení o náhradu škody na zdraví zejména z důvodu ztížení společenského uplatnění. Teprve bude-li zjištěno, že nároky uplatněné v tomto řízení, jež nejsou promlčeny, představují„ převis“ oproti nárokům, které byly, nebo mohly být uplatněny v řízení o náhradu škody na zdraví, bude možno se zabývat posouzením důvodnosti návrhu z hlediska příčinné souvislosti mezi tvrzeným non lege artis jednáním tehdejší žalované a zdravotními problémy žalobce.

14. Soud prvního stupně druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 16. listopadu 2018 č.j. 23 C 88/2012-492 ve znění opravného usnesení ze dne 20. prosince 2018 č.j. 23 C 88/2012-501 opět žalobu zamítl. Na základě výsledků dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že tehdejší žalovaná se dopustila neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce tím, že mu v rozporu s uznávanými medicinskými pravidly po dobu několika let, kdy byl žalovaný jejím pacientem, předepisovala léky tlumící bolest (Tramal) v množství několikanásobně přesahujícím povolené dávky, a že u žalobce došlo asi v květnu roku 2004 k rozvoji závislosti na opioidech. Soud prvního stupně však posoudil námitku promlčení celého nároku za přípustnou, přestože byla vznesena teprve poté, co došlo ke koncentraci řízení, a shledal ji rovněž za důvodnou. Běh subjektivní promlčecí doby u žalobce započal podle názoru soudu prvního stupně v době, kdy nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě v takovém rozsahu, aby mohl uplatnit své nároky soudní žalobou, a zároveň vědomost o osobě škůdce. Tuto vědomost žalobce nabyl v roce 2004, popřípadě v roce 2005, kdy mu byla diagnostikována závislost na opioidech, které si byl již tehdy sám vědom a projevoval zájem se z ní léčit, a v té době měl rovněž objektivní vědomost, že to byla právě tehdejší žalovaná, která mu dlouhodobým předepisování nadměrného množství léků závislost přivodila. Pokud tedy žalobce podal žalobu až dne 6. listopadu 2012 a své nároky rozšířil ve dnech 28. července 2015 a 21. srpna 2015, učinil tak teprve po uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně přitom neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 113 OZ, protože žalobce není a nebyl osobou, která by musela mít zákonného zástupce. Vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně nepovažoval ani za rozpornou s dobrými mravy zejména proto, že rozhodnutí, podle něhož tyto nároky podléhají promlčení (R 4/2008), bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek již na počátku roku 2008 a žalobci nic nebránilo podat žalobu před uplynutím promlčecí doby. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn procesním výsledkem řízení. Opravným usnesením pak bylo opraveno (doplněno) záhlaví rozhodnutí.

15. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 12. února 2019 č.j. 1 Co 5/2019-518 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud připomněl závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č.j. 30 Cdo 371/2017-437, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci je třeba vyjasnit na základě doplnění skutkových tvrzení žalobcem, zda jde o tzv.„ převis“, tj. zda jsou v tomto řízení uplatněny jiné nároky, než v jiném řízení, které žalobce vede a jehož předmětem je náhrada škody způsobené na zdraví, důkladně odůvodnit (a popřípadě v tomto směru předtím doplnit dokazování), kdy se zdravotní stav žalobce ustálil a kdy nabyl, nebo mohl nabýt vědomost o osobě škůdce, když soud prvního stupně si v tom v prvním ve věci vydaném rozhodnutí protiřečil, zkoumat námitku promlčení s ohledem na dobré mravy zejména z toho pohledu, zda žalobce nebyl v důsledku nadužívání opioidů ve stavu, který mu zabraňoval hájit svá práva v soudním řízení, a posoudit kolizi koncentrace s námitkou promlčení a rozšířením žaloby, k nimž došlo teprve poté, co bylo řízení koncentrováno. Odvolací soud kasačním rozhodnutí ze dne 24. dubna 2018 č.j. 1 Co 19/2016-452 toto posouzení svým rozsahem a zásadností překračující možnosti odvolacího řízení přenesl na soud prvního stupně, přičemž za prioritní považoval vyřešení otázky promlčení žalovaných nároků jednak s ohledem na běh promlčecí doby, jednak s ohledem na případný rozpor námitky promlčení vznesené žalovanou s dobrými mravy, a soudu prvního stupně uložil„ primárně vyřešit otázky vznesené žalobcem v dovolání, mající vliv na počátek běhu promlčecí doby, včetně otázky, zda stav, v němž se žalobce po dobu podávání léku Tramal žalovanou nacházel, mu bránil v racionální úvaze o možnosti řešit věc soudní cestu, ať již z objektivních zdravotních důvodů, tak z důvodu případné subjektivní závislosti na žalované jako na osobě, která mu lék Tramal předepisovala“. Soud prvního stupně však tuto část pokynů odvolacího soudu nesplnil a nemohl tak získat skutkový základ pro právní posouzení promlčení v tomto směru. Soud prvního stupně se blíže nezabýval ani posouzením možností vznést námitku promlčení a rozšířit žalobou uplatněné nároky poté, co bylo řízení koncentrováno, z hlediska dobrých mravů, ale odkázal na závěry vyplývající z rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Dovolací soud však ve svém rozhodnutí sám tuto otázku neposuzoval, ale pouze odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp.zn. 29 Cdo 1835/2010, a bylo tak na soudu prvního stupně s ohledem na závěry uvedeného rozhodnutí tyto otázky konkrétně posoudit. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování doplněním znaleckého posudku z oboru psychiatrie znalce [příjmení], který by měl dosud nezodpovězené otázky objasnit, a získat tak dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí ve věci.

16. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po zjištění, že [titul] [jméno] [příjmení] dne 26. listopadu 2018 zemřela, usnesením že dne 17. září 2019 č.j. 23 C 88/2012-546 rozhodl, že na jejím místě bude v řízení pokračováno s žalovanými 1/ a 2/ uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí. Usnesením ze dne 1. listopadu 2019 č.j. 23 C 88/2012-560 uložil soud prvního stupně znalci [příjmení] doplnit předtím zpracovaný znalecký posudek ve smyslu pokynů odvolacího soudu, znalec však dne 14. ledna 2020 sdělil, že pro pracovní vytížení se věci nemůže věnovat. Soud prvního stupně se poté pokusil o jmenování jiného znalce, který by znalecký posudek zpracoval, ale v případě [titul] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení] neuspěl, protože všechny tyto osoby odmítly znalecký posudek zpracovat ([titul] [příjmení] proto, že – jak uvedla – se necítí kompetentní k posouzení psychické závislosti pacienta na lékařce, protože psychiatr může posoudit, zda se jedná či nejedná o duševní chorobu, nebo poruchu, psychická závislost na lékařce však do kategorie duševních poruch nespadá), a znalcem z oboru psychiatrie byl posléze ustanoven usnesením ze dne 5. června 2020 č.j. 23 C 88/2012-583 znalecký ústav [anonymizováno] fakultní nemocnice v [obec], jemuž bylo uloženo posoudit, zda a kdy se u žalobce vyvinula v důsledku jeho závislosti na opioidech psychická závislost na [titul] [jméno] [příjmení] na úrovni zabraňující žalobci činit vůči ní právní kroky, a kdy případně tato závislost odezněla. Znalecký ústav sdělil soudu prvního stupně dne 17. června 2020 mj., že shodně s [titul] [příjmení] zastává názor, že otázky, které mají být zodpovězeny, nepatří do kompetence odvětví psychiatrie. Na výzvu soudu prvního stupně ke konkretizaci tohoto sdělení uvedl znalecký ústav v podání ze dne 22. června 2020, že znalec z oboru psychiatrie je schopen posoudit, zda se v tomto případě jedná o duševní chorobu, nebo poruchu, a zda u posuzovaného byly, nebo nebyly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, psychická závislost na lékařce však nespadá do kategorie duševních poruch. V podání ze dne 20. srpna 2020 [titul] [jméno] [příjmení] jako zaměstnanec znaleckého ústavu sdělila, že znalecký ústav by mohl zodpovědět otázky, zda žalovaný trpí nějakou duševní poruchou, zda je případná duševní porucha trvalá, nebo přechodná, a zda mohla případná duševní porucha mít vliv na schopnost žalobce právně jednat, a v dalším podání ze dne 31. srpna 2020 mj., že„ pokud tento stav (myšleno duševní porucha žalobce) byl způsoben vice příčinami, která z těchto příčin převažuje – zde bychom potřebovali definovat, jaký stav má paní soudkyně na mysli, zda závislost na opioidech (ale tato otázka již byla zodpovězena ve znaleckém posudku [titul] [příjmení]) … jestli se stavem myslí závislost na osobě ([titul] [příjmení]), pak tento stav, jak jsme psali, není psychiatrická diagnóza a zodpovědět nelze … doporučovala bych otázku vynechat“.

17. Soud prvního stupně poté, co si vyžádal stanovisko účastníků řízení, v usnesení ze dne 22. září 2020 č.j. 23 C 88/2012-609 nově formuloval znalecký úkol tak, že znaleckému ústavu uložil zodpovědět dotazy, zda žalobce trpí duševní poruchou, zda se u něj duševní porucha rozvinula a zda souvisí s jeho závislostí na opioidech, pokud byla závislost na opioidech způsobena více příčinami, která z nich převažuje, zda se jedná o poruchu přechodnou, nebo trvalou, a pokud je porucha přechodná, zda již odezněla, zda případná porucha mohla ovlivnit schopnost žalobce právně jednat, a uvést případně další závěry pro posouzení věci významné.

18. Znalecký ústav zpracoval po vyšetření žalobce znaleckou komisí složenou ze tří psychiatrů (z toho jeden specialista v oboru léčení alkoholismu a jiných toxikomanií) a tří psychologů znalecký posudek, v jehož závěrech na položené dotazy odpověděl, že žalobce trpí duševní poruchou vyvolanou požíváním opioidů ve formě aktivní závislosti a řadou dalších symptomů způsobených užívání opioidů, závislost na opioidech se u něj vyvinula ještě předtím, než se stal pacientem [titul] [příjmení], příčinu vzniku závislosti nelze jednoznačně definovat, jedná se o chronickou poruchu, kdy se mohou střídat období úplné abstinence, substituované abstinence a aktivního požívání, ovlivnit schopnost žalobce právně jednat může klinicky závažná intoxikace, nebo těžký odvykací stav od opioidů, a to pouze po dobu trvání těchto přechodných stavů, samotný syndrom závislosti však schopnost právně jednat neovlivňuje, a kromě toho jako závěr pro posouzení věci významný uvedli, že„ závislost na lékařce“, na kterou žalobce opakovaně odkazuje, není duševní porucha, ani přechodná, ale znalecký ústav ji hodnotí jako pseudozdůvodňování užívání návykové látky a současně jako racionální účelové jednání jedince, jak si zajistit návykovou látku, která neovlivňuje schopnost žalobce právně jednat. Zástupce žalobce se podáním ze dne 10. května 2021 proti závěrům znaleckého posudku ohradil s tím, že podle jeho názoru vznik závislosti lze umístit do časového období, kdy podávání Tramalu v kapkách bylo nahrazeno podáváním v tabletách, a že vyjádření k závislosti na lékařce by bylo třeba lépe vysvětlit, a dále poukazoval na to, že podle jeho názoru znalci tuto otázku zodpovídali mimo rámec své odbornosti, jak vyplývá z jejich korespondence se soudem prvního stupně. Znalecký ústav k tomu ve vyjádření ze dne 20. května 2021 uvedl, že na závěrech svého posudku trvá. U jednání konaného dne 24. srpna 2021 byl formou videokonference vyslechnut předseda znalecké komise [titul] [jméno] [příjmení], který na dotazy formulované zástupcem žalobce (č.l. 734 spisu) zejména uvedl, že závěr, že závislost na opioidech se u žalobce projevila již předtím, než se stal pacientem [titul] [příjmení], dovozuje znalecký ústav z jeho zdravotní dokumentace, kde tento fakt konstatují jak vyšetřující lékaři, tak samotný žalobce, a na tuto skutečnost usuzují rovněž z toho, že žalobce si již v té době obstarával Tramal od více lékařů, aniž je o tom vzájemně informoval, což je typický projev závislosti, že překračování doporučeného množství léku se týkalo preskripce [titul] [příjmení], přičemž tato skutečnost se nevylučuje s tím, že závislost vznikla již dříve, ale naopak je projevem zvýšené tolerance jako jednoho z projevů rozvinuté závislosti, že samotné zahájení předepisování léku v retardované podobě (s postupným uvolňováním účinné látky) považuje znalecký ústav za projev zodpovědného hodnocení situace pacienta ze strany ošetřující lékařky, protože podávání v kapkách je podstatně rizikovější, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo před zahájením léčby [titul] [příjmení], a zejména, že ve smyslu medicinské diagnózy se nejedná o závislost na konkrétní osobě, ale jde o vztah k osobě dodávající návykové látky, což [titul] [příjmení] jednak opakovaně zdůraznil, a jednak konkretizoval tak, že závislý člověk se snaží sehnat„ tu látku“ a nikoliv„ toho člověka“, jde mu tedy o získání„ té látky“ a je mu jedno, kdo mu ji dodá. Na otázku, zda se někdy setkal s tím, že závislá osoba se bojí vystupovat vůči dodavateli, například právními kroky, [titul] [příjmení] odpověděl, že nejde o závislost, a obava ze zastavení přísunu návykové látky se může projevit tím, že závislá osoba učiní nějakou změnu a bude se snažit najít někoho jiného, a na dotaz, zda mohla [titul] [příjmení] nadměrným předepisováním Tramalu ovlivnit schopnost žalobce podat na ni žalobu, [titul] [příjmení] odpověděl, že„ jak jsme uvedli již v závěrech znaleckého posudku, nedomníváme se to“. Soud prvního stupně poté vydal napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění popsal skutková zjištění z provedených důkazů, přičemž v tomto rozsahu odvolací soud na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odkazuje. S ohledem na odvolací námitky žalovaných je pak z obsahu spisu pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že advokát [titul] [jméno] [příjmení] se jako zástupce tehdy žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] u jednání před odvolacím soudem konaném dne 7. září 2016 v reakci na dotaz odvolacího soudu ohledně možnosti aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. práva na náhradu nákladů řízení za žalovanou výslovně vzdal 19. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením textu nálezové části znaleckého posudku znaleckého ústavu [anonymizována tři slova] v [obec] nacházející se na str. 29 reprodukující sdělení žalobce týkající se tvrzené závislosti na [titul] [příjmení], kterou žalobce popisuje tak, že„ to je logické, asi nikdo nepůjde udat svého dealera … když ví, že by to nemohl jinde dostat … neměl jsem jinou možnost, než tam chodit … to jsem přece nemohl říct, že mi dává vysoké dávky … kde bych to pak sehnal … neměl jsem jinou možnost … to se stalo až po desíti letech … dostal jsem se od ní, protože jsem snad šel k někomu jinému, postěžoval jsem si a můj sportovní lékař mi nabídl, že mi to bude psát, ona z ničeho nic po desíti letech mě chtěla nechat napospas …“ a část textu na str. 35 a 36 znaleckého posudku, z níž zjistil, že zde znalecký ústav formuluje kritéria, která musí být splněna, aby bylo možno hovořit o závislosti na jiné osobě jako závislé poruše osobnosti, s tím, že takto formulovaná kritéria u žalobce nenalezli a žalobce tedy zjevně závislou poruchou osobnosti netrpí, a toto stanovisko blíže vysvětlili tak, že není zmínka o tom, že by žalobce vybízel jiné lidi (ani [titul] [příjmení]), aby za něj přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí, ale žalobce naopak tvrdí, že si veškeré léčby zařizoval sám, žalobce nesplňuje ani kritérium, že by [titul] [příjmení] podřizoval vlastní potřeby, nevyskytuje se ochota vznášet na ni požadavky, ale naopak se žalobce předepisování Tramalu domáhal, a jeho pocity, že se o sebe nebude moci postarat, nebyly vyvolány obavou z toho, že bude [titul] [příjmení] opuštěn, ale z toho, že mu nebude [titul] [příjmení] předepisovat Tramal, žalobce nesplňuje ani kritérium omezené schopnosti dělat běžná rozhodnutí, aniž by se poradil, nebo si je nechal schválit, a netrpí ani poruchou osobnosti. Závislost na lékařce popsanou žalobcem jako vztah zákazníka a dealera tedy znalecký ústav nehodnotil jako závislost ve smyslu duševní poruchy, ale jako pseudozdůvodňování užívání návykové látky a současně racionální účelové jednání jedince závislého na návykové látce, který si chce návykovou látku zajistit a poté, co zjistí, že si ji může zajistit jinde, bez větších obtíží tomu přizpůsobí své jednání.

20. Pokud jde o odvolání žalobce, primární je posouzení otázky promlčení žalovaných nároků, jak odvolací soud uvedl již v předchozím rozhodnutí. Při tomto posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že žalované nároky jsou promlčeny a že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

21. Žalobce v průběhu řízení odůvodňoval uplatnění nároků po uplynutí promlčení doby tvrzením o závislosti na osobě [titul] [příjmení], které mu znemožňovala podat na ni žalobu v době, kdy mu předepisovala léky, na nichž byl závislý. Odvolací soud však vyšel ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu [anonymizováno], který dospěl k závěru, že samotná závislost na opioidech neovlivňuje schopnost žalobce právně jednat a tvrzená závislost na lékařce, která mu měla bránit činit vůči ní právní kroky v době, kdy byl jejím pacientem, není duševní porucha, a to ani přechodná, ale jde o pseudozdůvodňování užívání návykových látek a současně racionální účelové jednání, jak si zajistit návykovou látku. Tvrzená„ závislost na lékařce“ tedy schopnost žalobce právně jednat neovlivňuje a [titul] [příjmení] nadměrným předepisováním Tramalu tuto schopnost nemohla ovlivnit.

22. Žalobcovo tvrzení, že závěry znaleckého posudku jsou mimo obor znalecké činnosti znaleckého ústavu, který posudek vypracoval, a ten tak nemá ke zpracování posudku kvalifikaci, odvolací soud nesdílí. Námitku dovozuje žalobce z vyjádření znaleckého ústavu ze dne 17. června 2020, že„ závislost na osobě“ není možno posoudit, dále specifikovaného v průběhu upřesňování zadání znaleckého posudku tak, že znalecký ústav se nemůže vyjadřovat k „ závislosti na lékařce“, protože nejde o psychiatrickou záležitost. Obsah tohoto vyjádření vykládá odvolací soud v kontextu procesu zpracování znaleckého posudku a jeho závěrů tak, že znalecký ústav (a ještě předtím [titul] [příjmení], která zpracování znaleckého posudku odmítla s tím, že – jak uvedla – se necítí kompetentní k posouzení psychické závislosti pacienta na lékařce, protože psychická závislost na lékařce nespadá do kategorie duševních poruch) se zdráhal na takto položený dotaz zodpovědět právě proto, že – jak vysvětlil v závěrech znaleckého posudku – v tomto případě se nejedná o duševní chorobu, ale o účelové jednání závislé osoby, která má zajištěn zdroj látky, na níž je závislá, a tento zdroj nechce ztratit, protože by si musela najít jiný zdroj. To ostatně připustil i žalobce v pohovoru se znaleckou komisí, v jehož průběhu lapidárně svůj vztah k [titul] [příjmení] popsal tak, že„ to je logické, asi nikdo nepůjde udat svého dealera“. K posouzení otázky, která byla posléze soudem prvního stupně formulována ve spolupráci se znaleckým ústavem, tedy podle názoru odvolacího soudu znalecký ústav se znaleckým oborem Psychiatrie kompetentní je, obzvlášť za stavu, kdy členy znalecké komise byli rovněž psychologové a adiktolog.

23. Odvolací soud nesdílí ani názor žalobce, že závěry znaleckého posudku jsou pouze v rovině pravděpodobnosti, dovozovaného z obsahu výpovědi [titul] [příjmení], který při svém výslechu před soudem prvního stupně uvedl, na dotaz, zda mohla [titul] [příjmení] nadměrným předepisováním Tramalu ovlivnit schopnost žalobce podat na ni žalobu, odpověděl, že„ jak jsme uvedli již v závěrech znaleckého posudku, nedomníváme se to“. Toto sdělení nelze posuzovat izolovaně od závěrů znaleckého posudku, na něž ostatně toto sdělení odkazuje, jak to činí žalobce v odvolání, ale je třeba vidět, že v závěrech znaleckého posudku se znalecký ústav k této situaci podrobně vyjadřoval včetně posouzení kritérií, které mohou vést k závěru o„ závislosti na osobě“, s tím, že o takovou závislost se nejedná. Výpověď [titul] [příjmení] je tedy pouze shrnutím a zestručněním závěrů znaleckého posudku.

24. Odvolací soud je proto v souladu se závěry znaleckého posudku toho názoru, že žalobci, který o své závislosti, jakož i o důvodu jejího vzniku a osobě, která závislost (přinejmenším v podstatné míře) zapříčinila, věděl nejpozději od roku 2005, jeho zdravotní stav v podání žaloby nebránil, ale důvodem, proč žalobce své nároky uplatnil u soudu teprve v roce 2012, bylo, že do té doby měl v osobě [titul] [příjmení] zajištěn zdroj, z něhož získával Tramal. Pro posouzení otázky promlčení žalovaných nároků pak není podstatné, kdy konkrétně závislost žalobce vznikla, ani co bylo důvodem jejího vzniku, ale podstatné je, kdy žalobce mohl poprvé podat žalobu (actio nata), tedy kdy se dozvěděl o újmě, která mu vznikla, a o osobě, která mu ji způsobila, a v tomto směru je mezi účastníky řízení fakticky nesporné, že žaloba mohla být podána nejpozději v roce 2005. Byla-li tedy podána až v roce 2012 a bylo-li zjištěno, že zde nebyla žádná objektivní překážka, která by žalobci bránila v uplatnění jeho nároků, je evidentní jednak, že k uplatnění žalobcových nároků u soudu došlo teprve několik let po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 OZ), a jednak, že k tomu došlo teprve několik let po uveřejnění rozhodnutí, podle něhož se nároky z důvodu uvedeného v ustanovení § 13 OZ promlčují, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Je proto nutno uzavřít, že žalované nároky jsou promlčeny.

25. S ohledem na závěr, že žalobce po dobu několika let z vlastní vůle nevyužil možnosti své nároky uplatnit, pak nelze přisvědčit ani jeho argumentu, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Námitka promlčení totiž zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, jak dovodil s odkazem na předchozí rozhodovací praxi Ústavní soud v nálezu vydaném pod sp.zn. I. ÚS 643/04. Pokud je tedy základním předpokladem pro závěr o nemravnosti námitky promlčení skutečnost, že účastník řízení marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, je v tomto případě již nadbytečné posuzovat důsledky zániku žalobcova nároku, který je předmětem řízení. Nelze nadto nevidět, že [titul] [příjmení] uplatněním této námitky nevznikl jiný prospěch, než že žaloba byla zamítnuta, a nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možno dovodit jakékoliv její aktivní jednání, kterým by žalobci v uplatnění jeho nároků bránila. Argumentu žalobce, že v důsledku jednání [titul] [příjmení] došlo k zásadnímu narušení kvality jeho života, a je nepřípustné, aby jí toto protiprávní jednání bylo ku prospěchu, pak odvolací soud nerozumí, protože nevidí žádný prospěch na straně [titul] [příjmení] ze zhoršení kvality žalobcova života.

26. Odvolací soud považuje za nedůvodné rovněž odvolání žalovaných směřující vůči výroku o nákladech řízení mezi jeho účastníky. Z obsahu spisu je zřejmé, že zástupce tehdy žalované [titul] [jméno] [příjmení] se při jednání před odvolacím soudem konaném dne 7. září 2016 v reakci na dotaz odvolacího soudu ohledně možnosti aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. práva na náhradu nákladů řízení za žalovanou výslovně vzdal. Podle názoru odvolacího soudu je toto jednání nezvratné a nemůže již být v dalším průběhu řízení měněno, a procesní úkony nelze ani podmiňovat. Na druhé straně by bylo neplatné jednání, kterým se oprávněná osoba vzdává předem práv, která jí teprve v budoucnosti mohou vzniknout. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud při určení výše náhrady nákladů řízení z důvodu odměny advokáta za poskytnuté služby, kdy výši odměny za jeden úkon právní služby určil shodně s vyčíslením advokáta, do výpočtu zahrnul pouze odměnu za úkony právní služby provedené zástupcem žalovaných v následující době.

27. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.

28. O nákladech odvolacího řízení za stavu, kdy žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný, rozhodl odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.