1 Co 1/2024 - 860

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Bognára a soudců Mgr. Jakuba Černoška a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za účasti: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o žalobě podle části páté OSŘ, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2023 č. j. 23 C 21/2016-779, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 14 426 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh, aby rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [Anonymizováno] kraj č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] z 15. 12. 2015 bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž by žalobci jako osobě oprávněné byl vydán pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit účastníkovi 208 617 Kč (výrok II).

2. V úvodu odůvodnění soud prvního stupně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zejména akcentoval tu skutečnost, že ve věci bylo nárokováno vydání dvou pozemků, a to p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (1. pozemek) a p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (2. pozemek), a že ve vztahu k 1. pozemku bylo již vydáno pravomocné zamítavé rozhodnutí (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2020, č. j. 1 Co 37/2019-347) s odůvodněním, že žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen ZMV), neboť žalobce v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) neutrpěl majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 ZMV. S ohledem na dosavadní judikaturu, zejména Ústavního soudu, a v návaznosti na pokyn Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 stran aktivní legitimace žalobce, dospěl odvolací soud k závěru, že mělo dojít ke konfiskaci daného majetku již na základě dekretu presidenta č. 12/1945 Sb.

3. Ve vztahu k 2. nárokovanému pozemku soud poukázal na poslední zrušující usnesení vrchního soudu ze dne 21. 7. 2021, č. j. 1 Co 14/2021-454, v němž odvolací soud s ohledem na závěry publikované v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20 soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování v potřebném rozsahu a pak znovu posoudit otázku žalobcovy aktivní legitimace v řízení. V následující fází řízení přistoupil soud prvního stupně k přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022 (ve věci téhož žalobce vedené u Okresního soudu v Bruntále o vydání nezemědělského pozemku), a to s ohledem na rozkolísanou rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále jen kasační nález). Usnesení o přerušení řízení bylo potvrzeno odvolacím soudem, k dovolání žalobce však dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se řízení nepřerušuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2022, č. j. 28 Cdo 3398/2022-683). Dovolací soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že daný ústavní nález je nutno vnímat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, kdy procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného tímto nálezem je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v nálezu použít a kteroužto také skutečně použil.

4. V rámci komplexnosti posouzení věci soud zohlednil jednak závěry vyplývající z kasačního nálezu a rovněž i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022 reagující na tento kasační nález. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí opakovaně deklaroval, že respektuje kasační nález Ústavního soudu a je jím zavázán. Současně Nejvyšší soud provedl obsáhlý rozbor a výklad kasačního nálezu a uzavřel, že kasačním nálezem není dosavadní judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu výslovně odmítnuta a není možno ji považovat ani za překonanou. Soud neztratil ze zřetele ani další vývoj judikatury po vydání kasačního nálezu, v níž byla posuzována shodná problematika týkající se žalobce, tj. otázka okamžiku přechodu majetku na stát a od toho odvislé řešení otázky, zda k majetkové křivdě žalobce (došlo-li k majetkové křivdě) došlo před rozhodným obdobím dle ZMV či až v rozhodném období ZMV stanoveném. V tomto směru soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1877/2022 a následné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 (ve věci vydání nezemědělských pozemků), ve kterých Ústavní soud zejména uvedl, že závěry obecných soudů jsou souladné se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 21/05 a na tomto závěru Ústavního soudu nejsou způsobilé nic změnit ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (kasační nález) a I. US 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska (srov. obdobné závěry stran aktivní legitimace žalobce v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1802/2021 a Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2662/21).

5. V intencích kasačního nálezu, na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci přistoupil soud prvního stupně k rozsáhlému dokazování, a to zejména za účelem zjištění a následného posouzení, zda je žalobce osobou aktivně legitimovanou, tedy osobou oprávněnou ve smyslu § 3 ZMV. K tomuto ve zkratce shrnul, že žalobce jako církevní řád působil na území někdejší Československé republiky (přinejmenším) v době od jejího vzniku v roce 1918 do počátku okupace Československa nacistickým Německem, během okupace a následně v poválečném období. Jedním z jeho představitelů byl [jméno FO]. V roce 1937 zmíněný [jméno FO] získal postavení převora a jako převor byl [jméno FO] fakticky jmenován v roce 1939. [jméno FO] byl převorem řádu jmenován přes odpor části českého velkopřevorství v čele s titulárním velkopřevorem [jméno FO]. Podstatné je to, že [jméno FO] úřad fakticky vykonával a fakticky jej zastával (dekretem Posv. Kongregace řeholníků v Římě Num. 4041/40 ze dne 8. 9. 1941 byl potvrzen jako infulovaný převor). [jméno FO] se roku 1939 stal placeným konfidentem pražského gestapa a v roce 1940 vstoupil do NSDAP a přijal říšskoněmecké státní občanství. Historikové jej hodnotí jako jednoho z nejnebezpečnějších donašečů gestapa, který neváhal vyzrazovat i obsah zpovědního tajemství. Pro německé okupační orgány v podobě gestapa a SD (Sicherheitdienst) pracoval i jako provokatér, přičemž za své služby byl orgány nacistické moci odměňován finančně i naturálně. V souvislosti s výkonem své funkce [jméno FO] opatřil pro gestapo plány kostela sv. Cyrila a Metoděje v Reslově ulici, čímž orgánům okupační moci usnadnil zákrok vůči příslušníkům českého odboje, kteří předtím provedli atentát na říšského zastupujícího protektora Heydricha. V práci pro orgány německé okupační moci byl [jméno FO] aktivní až do konce války a vedle jiného v roce 1940 nechal jako dar pro Josepha Goebbelse odvést šest uměleckých předmětů z Velkopřevorského paláce žalobce. Z takto uvedeného bylo dle soudu prvního stupně zřejmé, že představitelé řádu v době okupace vykonávali činnosti proti Československému státu. Soud neakceptoval námitku žalobce, že uvedená činnost [Anonymizováno] není přičitatelná žalobci jako církevnímu řádu. [jméno FO] totiž úřad ve vedení žalobce aktivně vykonával, využíval pravomoci mu řádem svěřené (resp. spojené s výkonem funkcí v řádu žalobce) a takto vystupoval i navenek.

6. V poměrech nyní individuálně posuzované věci, resp. hodnocení důkazů ve věci provedených, měl soud prvního stupně za zcela jednoznačně prokázané, že v období bezprostředně po skončení 2. světové války neměly orgány obnovujícího se Československého státu žádné pochybnosti o tom, že osoba žalobce je podřaditelná (byť „jen“ z důvodu činnosti některých jeho představitelů a členů) pod osobní působnost dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. tak, jak o tom svědčily tři konfiskační vyhlášky, přičemž existence čtvrté konfiskační vyhlášky vyplynula z výměru Zemského národního výběru Moravskoslezského z 13. 5. 1946 – viz tam zmíněná vyhláška Okresní správní komise v Krnově č. 1807/4 z 24. 9. 1945, a další vyhlášky téže komise z 21. 9., 3. 10. a 22. 10. 1945.

7. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval příslušná ustanovení ZMV, konkrétně se bylo nutno především zabývat otázkou aktivní věcné legitimace žalobce co by osoby oprávněné. Rovněž měl soud na paměti, že žalobce je účastníkem celé řady soudních sporů, v nichž uplatňuje nároky, odvozované jím od ZMV, přičemž většina skutkových i právních otázek, které jsou především v uvedených řízeních řešeny, jsou (zcela) obdobné. Těmito zcela obdobnými otázkami, resp. zcela obdobnou právní problematikou, je problematika, zda k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy zcela zjevně před začátkem rozhodného období vymezeného ZMV, anebo k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo v rámci rozhodného období dle ZMV na základě skutečností nastalých v rozhodném období. Judikatura všech soudů (včetně soudu Ústavního) byla dlouhodobě ustálena na závěru, že zdejšího žalobce nelze vůbec považovat za osobu oprávněnou dle ZMV, neboť došlo-li ve vztahu k němu k majetkové křivdě, došlo k ní před začátkem rozhodného období. Toto hodnocení se vztahuje na veškerý majetek žalobcem vlastněný, neboť aplikací konfiskačního dekretu byl žalobce „kategorizován“ a k vyvlastnění jeho majetku došlo již samotnou účinností dekretu č. 12/1945 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1688/2020, které shrnulo do té doby jednotnou judikaturu soudů vycházejících z teze, že veškerý majetek byl žalobci odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb.). S ohledem na to, že otázka posouzení aktivní legitimace žalobce odvíjející se od řešení otázky, zda žalobce lze považovat za osobu oprávněnou, bylo nutno z podstaty věci řešit v každém z žalobcem iniciovaných řízení, musel soud toliko přihlédnout k rozhodnutím, jež byla vydána v jiných řízeních týkajících se téhož žalobce, a argumentačně se vyrovnat s klíčovými rozhodnutími vydanými ve věcech zdejšího žalobce také poté, kdy v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/2021 přestala být judikatura týkající se osoby žalobce judikaturou ustálenou a bezrozpornou. Pečlivá analýza a interpretace zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022, jímž Nejvyšší soud reagoval přímo na kasační nález, byla dle názoru soudu klíčová pro posouzení věci.

8. Po podrobné analýze a interpretaci uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zastával soud prvního stupně názor, že mu nikterak nepřísluší zabývat se otázkou, zda závěry Nejvyššího soudu zcela respektují obsah kasačního nálezu, neboť to mimo jakoukoliv pochybnost plyne z toho, že Nejvyšší soud (rovněž) velmi pečlivě interpretoval a analyzoval kasační nález, opakovaně respekt k tomuto kasačnímu nálezu deklaroval, a uváděl, že jeho právní názor, jež musí soudy nižších instancích z podstaty věci respektovat, je zcela souladný se zmíněným kasačním nálezem. Dle soudu tak bylo formálně a zřejmě i obsahově zcela neoddiskutovatelné, že Nejvyšší soud (zřejmě i v souladu se zásadou ekonomičnosti řízení) vytyčil návod, jak se odpovědně a u vědomí závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu s věcí vypořádat i v podmínkách aktuálně rozkolísané rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež byla rozkolísána právě kasačním nálezem. Rozkolísanost rozhodovací praxe Ústavního soudu je dána spíše rozkolísaností subsumovatelnou ad personam, nikoli ad rem. Kasační nález tudíž nepředstavuje obecné, plošné přehodnocení dosud ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu ve vztahu k žalobci a jím nárokovanému majetku (či dokonce judikatury vůbec). Z uvedeného také současně rezultovala použitelnost veškeré judikatury včetně judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vydané do doby zveřejnění kasačního nálezu, z čehož současně nutno dovodit právě jistou přednost pro aplikaci dlouhodobě ustálených judikaturních závěrů, ledaže by bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že jsou zde skutkové okolnosti, pro které by bylo na místě mimořádně zdůraznit princip in favorem restitutionis tak, jak jeho mimořádné zdůraznění ve smyslu intepretace Nejvyššího soudu nevylučuje Ústavní soud v jím projednávané věci, jež vyústila ve vydání kasačního nálezu.

9. Po důkladném vyhodnocení zjištěného skutkového stavu, po pečlivé aplikaci příslušných ustanovení ZMV a s přihlédnutím k do krajnosti rozebrané judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu včetně jejího postupného vývoje a kolísání, soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná a nutno ji zamítnout v zásadě z týchž důvodů, pro které rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla již pravomocně zamítnuta žaloba ve vztahu k 1. pozemku; tedy z důvodu, že žalobce nelze (ani) v této věci považovat za osobu aktivně legitimovanou, neboť není osobou oprávněnou dle ZMV. V neposlední řadě bylo nutno mít na zřeteli hledisko zmiňované § 13 OZ. Také z tohoto hlediska rozhodnutí respektovalo apel vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02, tedy apel, aby při odpovídajících skutkových zjištěních soudní rozhodnutí byla v celkové harmonii, neboť jen tato situace podmiňuje důvěru v právo a jeho aplikaci.

10. K tomuto soud dále přiblížil, že – ve shodě s dlouhodobě ustálenou a dosud naprosto převažující judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která nebyla rozvalena a překonána ani kasačním nálezem – účinky konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly (jak plyne z textu dekretu) s okamžitou účinností, tedy okamžikem účinnosti dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. 6. 1945. Judikatura vycházející již ze stanoviska pléna Ústavního soudu z roku 2005 přesvědčivě dovodila, že konfiskace majetku osob, na které dekret dopadal, se neposuzuje zvlášť v různých lokalitách České (tehdy Československé) republiky, nýbrž ke kategorizaci osoby jako osoby dotčené důsledky zmíněného dekretu dochází (v zásadě jakýmkoli individuálním správním aktem) přičitatelným Československému státu. Jako takové individuální správní akty přičitatelné Československému státu hodnotil příslušné konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě a v Opavě. O fyzické realizace konfiskace pak svědčil i ten fakt, že ještě před rozhodným obdobím byla na konfiskovaný majetek žalobce uvalena národní správa a v jejím průběhu byl následně změněn ustanovený národní správce. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu nepříslušelo ani v řízeních dle části páté OSŘ posuzovat případné vady konfiskačních aktů nebo jiných individuálních aktů státní správy, neboť to nepříslušelo v obecném soudnictví ani soudům tehdejším. Byly-li konfiskační vyhlášky vydávány okresními národními výbory, zcela to odpovídalo právní úpravě, pravomoci a působnosti správních orgánů tehdejší Československé republiky tak, jak to ostatně shledal již tehdejší Nejvyšší správní soud. Okresní národní výbory k vydání konfiskačních vyhlášek, jejichž důsledkem byla kategorizace žalobce jako osoby podléhající režimu dekretu č. 12/1945 Sb., byly mimo jakoukoli pochybnost věcně (kompetenčně) příslušné, což nutno zdůraznit pro případ, že by soud byl v dané věci výjimečně povolán hodnotit i validitu historických individuálních správních aktů (jakože v obecné poloze ustálená judikatura tuto možnost obecným soudům zapovídá).

11. O realizaci a fyzickém přebírání konfiskovaného majetku žalobce svědčil také žalobcem předložený přípis Ministerstva zemědělství z 25. 5. 1946 adresovaný Zemskému národnímu výboru v Praze, kterým ministerstvo žádá, aby Zemský národní výbor rozhodl již o konfiskaci zemědělského majetku [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], kdy návrh byl podán Okresním národním výborem v Praze – venkov dne 18. 2. 1946. Uvedený přípis soud nehodnotil tak, že by v té době byla otázka podřaditelnosti žalobce pod režim dekretu č. 12/1945 Sb. otázkou otevřenou, nýbrž uvedenou listinu hodnotil tak, že dokládá realizaci (administrativně správní realizaci) důsledků zmíněného dekretu. Obdobně nutno zmínit ve vztahu k zavedení národní správy, že ani přípis Zemského národního výboru Moravskoslezského v Ostravě z 17. 5. 1947 adresovaný Okresnímu národnímu výboru v Opavě, na který žalobce kladl mimořádný důraz, není důkazem o tom, že by národní správa na majetek žalobce byla zavedena nedůvodně. Uvedeným přípisem totiž Zemský národní výbor Moravskoslezský žádá o vyjádření, zda a které důvody svědčí v tamním okrese pro trvání národní správy nad shora uvedeným majetkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Dotaz na to, zda důvody zavedení národní správy trvají, z logického hlediska nelze akceptovat jako důkaz, že důvody pro zavedení národní správy nikdy netrvaly (zvláště pak se zřetelem k již výše citovaným individuálním správním aktům o nejprve zavedení národní správy a posléze změně ustanoveného národního správce). Přitom nelze ztratit ze zřetele, že otázka zavedení národní správy není otázkou klíčovou, nýbrž pouze otázkou podpůrnou k tomu, aby soud v tom kontextu zjištěné skutkové okolnosti posoudil, zda stát konfiskaci ve vztahu k majetku žalobce realizoval, anebo alespoň započal před začátkem rozhodného období. Fakt „opětovného řešení národní správy“ tak soud zcela jednoznačně hodnotil jako důkaz důvodnosti zavedení národní správy a současně jako důkaz, že zejména v období krátce následujícím po ukončení 2. světové války nebylo žádných pochybností o tom, že na zemědělský majetek žalobce se dekret č. 12/1945 Sb. vztahuje a žalobce citovanými individuálními akty státní správy jako takový byl jednoznačně a opakovaně kategorizován.

12. Z tohoto hlediska tedy soud uzavřel, že vydáním konfiskačních vyhlášek, zavedením národní správy a administrativními úkony v řízení prokázanými (byť zčásti na formulářích nadepsaných tak, že jde o úkony dle zák. č. 142/1947 Sb.) Československý stát právně provedl (k okamžiku účinnosti dekretu) a následně také fyzicky a administrativně správně realizoval konfiskaci majetku těmi úkony a činnostmi, které byly výše jako prokázané popsány a které soud na základě individuálně provedeného dokazování individuálně vyhodnotil způsobem výše uvedeným.

13. Ani při hluboce individuálním zohlednění těch typových okolností, které shledal relevantními Ústavní soud v kasačním nálezu a vrchní soud v posledním kasačním usnesení, soud prvního stupně neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že v tomto případě nebyl žalobce a jím vlastněný zemědělský majetek podroben dekretu č. 12/1945 Sb., a že z toho či onoho důvodu nebylo lze konfiskaci dle dekretu považovat za dovršenou nejen právně okamžikem účinnosti dekretu, ale také realizačně uvedením dekretu v život (tedy vyjádřením jednoznačné vůle Československého státu podrobit zemědělský majetek žalobce konfiskaci podle právního předpisu v podobě dekretu č. 12/1945 Sb., pro což byly fakticky činěny i dílčí realizační kroky).

14. Druhou argumentační linii pak soud prvního stupně podpůrně vystavěl na tom, že otázky řešené kasačním nálezem a posledním kasačním rozhodnutím vrchního soudu jsou nepodstatné, neboť jako takové byly vyhodnoceny kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a pozdějším rozhodnutím Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3238/22, které vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05. Z této druhé argumentační linie ostatně vychází i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým v této věci byla žaloba zamítnuta ve vztahu k 1. pozemku. K tomuto je nezbytné rovněž poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22, tedy rozhodnutí Ústavního soudu vydané se zřejmým časovým odstupem po zveřejnění kasačního nález [na konstantních závěrech judikatury Ústavního soudu nic nemění ani nálezy sp. zn. I. ÚS 3918/19 a ani (kasační nález) sp. zn. III. ÚS 361/21]. Ústavní soud ve svém pozdějším rozhodnutí výslovně odmítl teze kasačního nálezu a jednoho dalšího nálezu v obdobné věci a přihlásil se k „ostatní“ judikatuře Ústavního soudu ve věcech posuzování žalobce coby oprávněné osoby dle ZMV, resp. obecněji vyjádřeno – k posuzování oprávněnosti nároků podle ZMV u osob, ve vztahu k nimž byl majetek konfiskován některým z dekretů prezidenta republiky. Ústavní soud v tomto rozhodnutí (opět) zdůraznil, že konfiskační správní akt vydaný před 25. 2. 1948 nelze posuzovat z hlediska jeho vad. V těchto případech stát nabýval vlastnického práva ke konfiskovanému majetku originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, a nabýval jej ze zákona, přičemž konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal státními orgány (byť jen jednou či ve vztahu k určité části jeho majetku), takto označena. Kasační nález tak nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu a ani jako impuls k revizi judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud (znovu) aproboval závěry obecných soudů, podle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím a ani následný postup dle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nezměnil na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni 23. 6. 1945. K tomu, že s pokyny odvolacího soudu formulovanými v jeho posledním kasačním usnesení se krajský soud vyrovnal výše v první argumentační linii tohoto rozhodnutí, pak na tomto místě se zřetelem k druhé argumentační linii soud konstatoval, že ve světle důvodů rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 3238/22 závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího nemohou obstát

15. Nebyly proto shledány žádné důvody, aby se v poměrech této věci soud prvního stupně odchýlil od dlouhodobě ustálené interpretace a aplikace tzv. Benešových dekretů, jakož i ZMV. Soud uzavřel, že zemědělský majetek žalobce včetně nárokovaného pozemku mu byl konfiskován účinně v červnu 1945 a od uvedeného data byl vlastníkem zemědělského majetku včetně nárokovaného pozemku Československý stát. Z hlediska výsledku sporu plně procesně úspěšnému účastníkovi s poukazem na § 245 OSŘ a § 142 odst. 1 OSŘ vzniklo právo na náhradu nákladů řízení.

16. Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé odvolání, v jehož úvodu shrnul dosavadní průběh řízení. V další části odvolání akcentoval především konfiskaci majetku žalobce dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, k čemuž označil množství důkazů označovaných v dosavadním řízení, a soudu prvního stupně vytýkal, že nezohlednil závěry publikované v rozhodném kasačním nálezu. V neposlední řadě žalobce rozporoval závěry soudu prvního stupně učiněné z konfiskačních vyhlášek, a pokud jde o konfiskační vyhlášku vydanou až v rozhodném období, tak právě ta má potvrzovat zneužití dekretu presidenta č. 12/1945 Sb. Taktéž namítal, že ze skutečnosti, že na majetek žalobce byla uvalena národní správa, která byla navíc ještě před rozhodným obdobím zrušena, nelze dovozovat, že by byl majetek žalobce účinně konfiskován dle míněného dekretu presidenta. Žalobce kategoricky odmítal, že by jednání „[jméno FO] [Anonymizováno]“ bylo přičitatelné řádu, což nečinily ani tehdejší orgány ani poválečné soudy. Jmenovaný byl do funkce převora řádu dosazen okupační mocí v rozporu s tehdy platnými vnitřními předpisy řádu a proti vůli jeho členů. V poslední části odvolání žalobce shrnul právní argumentaci o absenci konfiskace majetku žalobce dle uvedeného dekretu a přiložil odborné stanovisko JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph. D. Soud prvního stupně měl pochybit i při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, přiznal-li účastníkovi náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, a to i přesto, že je účastník státním orgánem, jehož předmětem činnosti je právě řešení této problematiky. Takovéto náklady na právní zastoupení advokátem tudíž nelze shledal účelně vynaloženými. S ohledem na uvedené by měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, příp. napadený rozsudek změnit tak, že bude žalobě vyhověno.

17. Žalobce odkazoval rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle něj měla podporovat jeho závěry v této věci (viz doplnění odvolání ze dne 11. 9. 2024). Tato rozhodnutí se však týkají jiné osoby než žalobce a jiného skutkového stavu, stejně tak jako odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 806/2023, proto jsou pro souzenou věc nepoužitelná, což je důvod, pro který k nim odvolací soud nepřihlížel.

18. Podle účastníka je argumentace žalobce v rámci jeho odvolání soustředěna na skutkové otázky, problematika řešená napadeným rozhodnutím je spíše právního charakteru. Dle závěrů, které Ústavní soud přijal v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2662/21, je rozhodné, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům, které dříve vlastnil žalobce, docházelo podle dekretu č. 12/1945 Sb. dekretem samotným a k datu jeho účinnosti. Ze zákona ani z předchozí judikatury nevyplývá požadavek, že by konfiskace majetku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., následovaná toliko deklaratorním správním aktem, vyžadovala pro svou účinnost také faktické převzetí majetku nebo jinou aktivitu, která prokazuje skutečný výkon práv nového vlastníka. Kasační nález je dle účastníka ve zjevném rozporu se závěrem citovaným dříve, neboť dovozuje možnost nyní přezkoumávat konfiskační rozhodnutí a v případě jejich nezákonnosti nutnost zkoumat, zda se stát před rozhodným datem, tj. 25. 2. 1948, předmětných pozemků fakticky ujal, čin nikoliv. Závěry kasačního nálezu jsou izolované a nikterak nenavazují na konstantní judikaturu dovolacího i Ústavního soudu. Účastník uzavřel, že žalobce není oprávněn k restituci předmětných pozemků z toho důvodu, že mu byly odebrány účinností dekretu 12/1945 Sb. Ve věci je nerozhodné, zda tento přechod vlastnického práva byl deklarován konfiskačním rozhodnutím, a proto ani případné vady takového rozhodnutí nemohou na věci nic změnit. Vyhláška Okresního národního výboru v České Lípě vydaná v roce 1945 (a ostatně i v roce 1948) nebyla nijak zpochybněna, pročež není jediný důvod zpochybňovat závěr, že veškerý majetek právního předchůdce žalobce byl skutečně konfiskován ve smyslu dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Jakékoliv další úvahy jsou nadbytečné, neboť s ohledem na charakter dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a důvody jeho přijetí není v souladu s judikaturou Ústavního soudu i dovolacího soudu možné omezovat rozsah konfiskace pouze na některý z odejmutého majetku. Napadený rozsudek by proto měl být potvrzen.

19. Odvolací soud poté, co dovodil, že včas podané přípustné odvolání oprávněnou osobou obsahuje náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 OSŘ a odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 OSŘ, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. a) dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945.

21. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. a) uvedeného dekretu, za zrádce a nepřátele československé republiky jest považovati osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.

22. Podle ust. § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působností politických úřadů (správním řízení), je-li dána příslušnost politických úřadů, není-li však určeno, který z nich jest věcně příslušný, jsou v prvé stolici příslušné okresní úřady; v druhé stolici zemské úřady.

23. Podle ust. § 2 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.

24. Podle ust. § 3 tohoto dekretu, národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.

25. Podle ust. § 4 dekretu, za osoby státně nespolehlivé jest považovat: a) osoby národnosti německé nebo maďarské, b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Za takové osoby jest na příklad považovati členy Vlajky, Rodobrany, Úderných oddílů Hlinkovy gardy, vedoucí funkcionáře Spolku pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu, Kuratoria pro výchovu české mládeže, Hlinkovy slovenské ludové strany, Hlinkovy gardy, Hlinkovy mládeže, Národní odborové ústředny zaměstnanecké, Svazu zemědělství a lesnictví, Německo-slovenské společnosti a jiných fašistických organisací podobné povahy.

26. Podle ust. § 5 dekretu, za státně nespolehlivé jest z osob právnických považovati ty, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.

27. Podle ust. § 3 ZMV oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

28. Ústavní soud se ve svém kasačním nálezu zabýval náležitým posouzením účinnosti konfiskace s ohledem na zásadu in favorem restitutionis, přičemž vyšel ze závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Byla-li však tato konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Obecné soudy jsou proto v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc jako nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis.

29. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022 se dovolací soud vyjádřil ke kasačnímu nálezu, který v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně analyzoval se závěrem, že by měl soud v rámci dokazování verifikovat řešení otázek věcné příslušnosti správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci majetku církevní právnické osoby dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1945 Sb. a převzetí konfiskovaného majetku státem ještě před rozhodným obdobím, respektive dovršení tohoto převzetí v rozhodném období. Soud by neměl při právním posouzení věci (zjištěného skutkového stavu) odhlédnout od konkluzí dobové judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud tato judikatura tyto otázky řeší. Rovněž by neměl pustit ze zřetele, že Ústavní soud v kasačním nálezu výslovně deklaroval absenci odklonu, byť i částečného, od dosud ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jenž se i k právním otázkám, jejichž řešení bylo subsumováno pod závazný právní názor, již vyjádřil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na něj odkazující judikaturu Ústavního soudu, jíž aproboval i Nejvyšší soud).

30. Ke kasačnímu nálezu se vyjádřil i samotný Ústavní soud, který v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3238/22 konstatoval, že závěry obecných soudů jsou souladné se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, takže není dán důvod pro vyhovění stěžovatelčině podnětu k postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu (bod 16. i. f. odůvodnění). Na tomto závěru nic nemění ani nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska, proto v těchto věcech mělo být postupováno podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

31. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 vydaném v této věci mimo jiné uvedl, že se postavením žalobce jako oprávněné osoby aktivně legitimované v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 ZMV již zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 165/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2620/2019).

32. A konečně Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3398/2022 rovněž vydaném v této věci poznamenal, že kasační nález je nutno vnímat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, kdy procesní závaznost právního názoru zprostředkovaného tímto nálezem (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky, § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a § 226 odst. 1 OSŘ) je pro obecné soudy podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v nálezu použít a kteroužto také skutečně použil.

33. Úvodem odvolací soud konstatuje, že řízení ani rozhodnutí soudu prvního stupně není stiženo žádnou vadou, pro kterou by bylo potřeba rozsudek zrušit. Napadený rozsudek byl řádně (pečlivě a podrobně) odůvodněn, a to nejen z pohledu aplikace platné právní úpravy a rozboru příslušné judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k otázce majetkového vyrovnání s církvemi, ale i pokud jde o zjištění skutkového stavu, a proto odvolací soud na toto odůvodnění plně odkazuje s tím, že se v další části textu především vypořádává s odvolacími námitkami; vychází při tom ze zjištěného skutkového stavu, jak je popsán v odůvodnění napadeného rozsudku.

34. Odvolací soud nepřistoupil k doplnění dokazování žádnými z důkazů navržených žalobcem, neboť, stejně jako soud prvního stupně, nepovažoval ze nezbytné provádět důkazy k otázce konfiskace majetku žalobce dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, bylo-li v této věci jednoznačně uzavřeno, že konfiskace majetku žalobce byla provedena na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (k tomuto blíže v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 či 28 Cdo 4000/2018, které se zabývaly i otázkou nemožnosti následné konfiskace již konfiskovaného majetku). Ani skutečnost, že by následně docházelo i ke konfiskaci dle zákona č. 142/1947 Sb., nemění nic na konfiskaci majetku ex lege podle dekretu presidenta republiky. I kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Je přitom pochopitelné, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle dekretu presidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období (viz dále závěry Nejvyššího soudu publikované v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1802/2021).

35. Namítal-li žalobce, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, a to zejména popsaná ve 40. odstavci napadeného rozsudku, uvedl-li, že [jméno FO] byl zvolen za převora většinou českých členů tohoto řádu, kdežto ve skutečnosti má z daného důkazu vyplývat, že neměl být českými členy zvolen, pak odvolací soud k opětovnému provedení daného důkazu nepřistoupil, neboť navazující zjištění (z téhož důkazu) soudem prvního stupně, že jmenovaný [jméno FO] byl opětovně dekretem Posv. Kongregace řeholníků v Římě Num. 4041/40 ze dne 8. 9. 1941 potvrzen jako infulovaný převor, nebyla žalobcem rozporována. Z uvedeného je zřejmé, že jmenovaný byl představitelem řádu působícího na našem území a jeho jednání bylo přičitatelné samotnému řádu (v souladu s § 5 dekretu č. 12/1945 Sb.). Současně bylo prokázáno, že jmenovaný jednal v rozporu se zájmy státu (byl osobou státně nespolehlivou sloužící úmyslně a záměrně německému vedení války a nacistickým účelům), což soud prvního stupně zjistil nejen z dopisu Arcibiskupského ordinariátu v Praze 4 datovaného 12. 12. 1947, ale i z dopisu Ministerstva školství a osvěty z 30. 6. 1947 (odst. 40 a 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a správně vyhodnotil v 57. a 58. odstavci napadeného rozsudku.

36. S ohledem na odvolací námitky žalobce k nutnosti aplikace závěrů vyplývajících z kasačního nálezu považuje odvolací soud za vhodné shrnout, že jak podle výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3238/2022, tak i podle (rozhodnutí) citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz například rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3398/2022) se kasační nález vztahuje toliko na skutkovou situaci řešenou v oné věci. Aktivní legitimaci navrhovatele z pohledu ust. § 3 ZMV obecně neuzavírá, tedy neuzavírá, zda majetek žalobce byl konfiskován, a pokud ano, kdy (na základě jakého titulu) se tak stalo. Kasační nález se zabývá vyjasněním možné nejistoty ohledně konfiskace majetku žalobce na základě dekretu č. 12/1945 Sb. či zákona č. 142/1947 Sb., případně zneužitím dekretu č. 12/1945 Sb. např. vydáním konfiskační vyhlášky až v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), v jím posuzované věci.

37. Skutková situace v této věci je však odlišná. V projednávané věci pochybnosti o konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. (a to i přesto, že byla prokázána konfiskační aktivita i podle zákona č. 142/1947, k níž však s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 vydané v této věci – nelze přihlížet) odvolací soud nemá (stejně jako o zneužití daného dekretu totalitní mocí k zabavení majetku - srov. 208. odstavec odůvodnění stanoviska Ústavního soudu Pl. ÚS 10/13), jestliže bylo vydáno několik konfiskačních vyhlášek počínaje rokem 1945 a konče rokem 1948 (viz zjištění popsaná soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí v odstavcích 30 až 33), a vedle jiné aktivity ústředních orgánů státu (viz odstavce 96 a 97 odůvodnění napadeného rozhodnutí) byla v roce 1947 na majetek žalobce uvalena národní správa (viz odstavce 35, 95 a 97 a 100 odůvodnění napadeného rozhodnutí), která vypovídá nejen o realizaci konfiskace, a to jak formální tak i faktické (vypovídá o péči o konfiskovaný majetek), ale i o kategorizaci žalobce, jejíž důvodnost byla v tomto řízení prokázána v podobě protistátní činnosti (především) tehdejšího převora (velmistra) žalobce [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], přičitatelné žalobci, jak správně odůvodnil soud prvního stupně v odstavci 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na což odvolací soud odkazuje.

38. Právě uvalení národní správy na majetek žalobce je skutečností, kterou kasační nález do svých úvah vůbec nezahrnul (to také objasňuje poplatnost jeho závěrů pro věc, v níž byl vydán), která však z pohledu jeho závěrů (především v odstavci 58) je významná, neboť vypovídá o tom, že stát se „ještě před začátkem rozhodného období chopil“ konfiskovaného majetku, a proto „samotné zjištění této skutečnosti [tj. vydání konfiskačního rozhodnutí věcně nepříslušným správním orgánem] by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů.“ 39. V intencích veškeré citované přiléhavé judikatury (zde je namístě poznamenat, že na rozdíl od Nejvyššího soudu dosud v projednávané věci nebylo Ústavním soudem rozhodováno, a proto není potřeba preferovat některá rozhodnutí Ústavního soudu na úkor jiných) odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, uzavírá, že konfiskační vyhlášky byly vydány podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. okresními národními výbory. Uvedené ustanovení dekretu nestanovovalo konkrétní správní orgán, pročež se k určení věcné a místní příslušnosti správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci uplatnilo pravidlo obsažené v § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. věcně příslušné byly okresní národní výbory. Pro úplnost je na místě připomenout závěry vyplývající z dobového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 1947 č. 1592/194 Sb. Boh. A., ze kterých se podává, že konfiskace majetku dle § 1 zmíněného dekretu nastává ex lege a není potřeba vydání jakéhokoliv dalšího deklaratorního rozhodnutí. Odvolací soud i přes uvedené hodnocení, že předmětné vyhlášky byly vydávány věcně příslušnými správními orgány, se touto otázkou zabýval pouze na základě požadavku uvedeného v kasačním nálezu, byť sám i nadále považuje za rozhodný závěr, že konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (např. vyhláška či výměr okresního národního výboru případně okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, I. ÚS 1325/09, III. ÚS 2223/09, I. ÚS 67/10, Pl. ÚS 10/13). Dle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zda lze určitou osobu považovat za zrádce a nepřítele státu, nemusí „v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1802/2021).

40. Tvrdil-li žalobce, že právě konfiskační vyhláška z 5. 4. 1948 má osvědčovat to, že došlo v rozhodném období (tj. po 25. 2. 1948) ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., tj. že je nezbytné za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13), pak zjevně pomíjí, že tato konfiskační vyhláška nebyla první a jedinou konfiskační vyhláškou, nýbrž byla navazujícím úkonem na předešlé kroky států vůči konfiskovanému majetku učiněné již před rozhodným obdobím, na což nemá vliv následné zrušení některých z nich, jak je odůvodněno výše.

41. Je vhodné uvést, že o správnosti závěrů učiněných soudem prvního stupně a shrnutí a posouzení učiněného odvolacím soudem nasvědčuje i to, že obdobné skutkové okolnosti posoudil shodně i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1802/2021 (na které tímto odvolací soud opět odkazuje), a tyto závěry byly aprobovány rovněž Ústavním soudem, usnesením sp. zn. IV. ÚS 2662/21.

42. Na základě uvedeného odvolací soud uzavírá, že majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., tento majetek žalobce přešel na stát ex lege ke dni 23. 6. 1945, kdy dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti, pročež žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby, neboť vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbyl (společně s ostatním majetkem) před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a není tudíž oprávněnou osobou (§ 3 ZMV).

43. Protože ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně, který z těchto důvodů žalobu zamítl, potvrdil odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný (§ 219 OSŘ), a to včetně správného nákladového výroku.

44. Namítal-li žalobce, že náklady účastníka za právní zastoupení advokátem nebyly účelně vynaložené, má-li účastník vlastní aparát způsobilý jej zastupovat v řízení a je-li účastník právě orgánem, do jehož působnosti patří souzená problematika, pak odvolací soud takovýto názor nesdílí. Odvolací soud si je sice vědom závěru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3790/19, že – v případě státu, který je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na advokáta jako soukromý subjekt – avšak nelze přehlédnout, že sám Ústavní soud připustil, že jde-li o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze v takových případech shledat postup orgánů státní správy, které zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. S ohledem na výše popsané, komplikovanost daného sporu, o níž nasvědčuje komentovaná rozkolísanost judikatury, považoval odvolací soud postup účastníka, který si zvolil zástupce z řad advokátů, za obhajitelný, a tudíž náklady za právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené.

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 151 odst. 1 OSŘ a § 142 odst. 1 OSŘ tak, že procesně neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit procesně úspěšnému účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 14 426 Kč, která představuje odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání konaného dne 4. 12. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) při výši odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) AT ve spojení s § 7 bodem 5. AT; náhradu hotových výdajů za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 1 a 3 AT ve výši á 300 Kč, tj. celkem 600 Kč; náhradu cestových výdajů ve výši 3 922 Kč za cestu z Prahy do Olomouce a zpět, tj. 500 km, vozidlem s průměrnou spotřebou 5,8 l nafty na 100 km, vyhláškovou cenu benzínu 38,70 Kč/l a amortizační sazbou 5,60 Kč/km; náhradou za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT ve výši 1 200 Kč za 12x hodin, a dále dle § 137 odst. 3 OSŘ příslušnou DPH ve výši 2 504 Kč.

46. Lhůtu a platební místo určil odvolací soud dle § 160 a § 149 OSŘ.

Poučení