23 C 21/2016 - 779

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobce: [právnická osoba] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [název] sídlem [adresa] za účasti: [správní orgán], IČO [IČO] sídlem [sídlo] zastoupený advokátem [název] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (č. j. [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] ze dne 15. 12. 2015) takto:

Výrok

I. Návrh, aby rozhodnutí [správní orgán] č. j. [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] z 15.12.2015 bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž by žalobci jako osobě oprávněné byl vydán pozemek [parc. č.] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi [částka] Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce účastníka.

Odůvodnění

1. Včasnou žalobou doručenou soudu se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud nahradil rozhodnutí [správní orgán] č. j. [číslo jednací], sp. zn. SP [spisová značka] z 15. 12. 2015 tak, že žalobci jako oprávněné osobě se vydávají pozemky p. č. [číslo] a p. č. [číslo] v katastrální území [adresa], obec [adresa].

2. Žalobu žalobce odůvodnil tím, že výše uvedeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o nevydání předmětných pozemků. Žalobce měl za to, že rozhodnutí správního orgánu je nesprávné. Uvedl, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v rozporu se zákonem a tímto byl žalobce dotčen na svých právech. Žalobce uvedl, že má za to, že předmětné pozemky by měly být vydány, neboť zde není existence překážky vydání ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon o MVC“), neboť předmětné pozemky jsou sice určeny pro uskutečnění VPS dopravní infrastruktury ve schválené územně plánovací dokumentaci, ale pozemní komunikace lze na cizích pozemcích realizovat zpravidla na základě smlouvy o zřízení věcného břemene. Z výše uvedeného je dle žalobce zřejmé, že není dán výlukový důvod ve smyslu zákona o MVC a navrhnul, aby soud žalobě vyhověl. Ve svém sdělení ze dne 31. 1. 2019 k dotazu soudu žalobce uvedl, že dle jeho vědomí od podání žaloby nedošlo k žádným změnám. Ve svém vyjádření ze dne 8. 4. 2019 uvedl, že je dle jeho názoru vhodnější, když případné vypracování geometrického plánu zadá přímo soud. Dále k pozemku 766/37 uvedl, že jde o pozemek rozsáhlý a dle jeho názoru zřízení VPS technické infrastruktury v podobě plynovodu či elektrovodu nikterak neomezuje případné zemědělské využití tohoto pozemku oprávněnou osobou. Uvedl, že plynovod je stavbou podzemní a vedení vysokého napětí stavbou výrazně nadzemní nad terénem. Poukázal také na to, že výstavbou silnice I/11 není předmětný pozemek dle sdělení [právnická osoba] vůbec dotčen. Pozemek je dotčen stavbou silnice 1. třídy [číslo], a proto je vytvořen koridor [název], ale příprava ani realizace této stavby nejsou v takovém stupni, aby to bylo důvodem pro nevydání pozemku. Pro případ opačného názoru soudu tak žalobce měl za to, že by části pozemku tímto koridorem nezasažené měly být žalobci vydány, neboť ve vztahu k nim není výlukový důvod a navrhoval vyhotovení geometrického plánu.

3. Účastník ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2019 uvedl, že s žalobou v plném rozsahu nesouhlasí a navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Uvedl, že správní orgán nepochybil, když vycházel z platné územně plánovací dokumentace, přičemž v případě veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury dospěl správní orgán k závěru, že pro jejich realizaci nepostačuje zřízení věcného břemene, a proto v souladu se zákonem rozhodl o nevydání pozemků oprávněné osobě. Uvedl, že stěžejní část žalobní argumentace spočívá v tom, že v daném případě postačuje pro realizaci předmětných veřejných staveb zřízení věcného břemene ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f). K tomuto poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a uvedl, že je nutné se zabývat tím, zda by restituent mohl k části pozemku dotčené stavbou po jejím vydání realizovat své vlastnické právo, či nikoli, a nedocházelo tak ke vniku holého vlastnictví. Ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2019 uvedl, že případné oddělování částí pozemku geometrickým plánem se mu jeví jako nešťastné řešení, neboť v momentě faktické realizace stavby může dojít k vychýlení stavby mimo daný koridor vymezený pro VOS dopravní a technické infrastruktury v územním plánu. Tato situace by měla za následek nutnost výkupu nebo vyvlastnění takových pozemků. Případný geometrický plán by tak musel zohlednit i ochranné pásmo okolo v budoucnu plánované stavby.

4. Vzhledem k délce řízení a vzhledem k tomu, že ve věci již bylo o žalobě rozhodnuto vícekrát, často opačně, než v předchozích (dále uvedených rozhodnutích), bude dle názoru soudu na místě stručně zrekapitulovat dosavadní průběh řízení.

5. O podané žalobě bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 13. 6. 2019 č. j. 23 C 21/2016-90. Tímto rozsudkem bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že rozhodnutí [správní orgán] č. j. [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] z 15. 12. 2015 (dále také jen předmětné rozhodnutí nebo také rozhodnutí správního orgánu) bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž žalobci jako oprávněné osobě dle zák. 428/2012 byl vydán pozemek p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Výrokem č. II. zmíněného rozsudku byla žaloba zamítnuta; byla tedy zamítnuta ohledně návrhu, aby předmětné rozhodnutí správního orgánu bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž by žalobci jako osobě oprávněné byl vydán pozemek p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa].

6. V důvodech rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že bylo mimo jakoukoliv pochybnost postaveno najisto, že v současnosti pozemek [parc. č.] není dotčen žádnou veřejně prospěšnou stavbou ani veřejně prospěšným opatřením aktuálně existujícím či zamýšleným a nejsou tak dány skutkové předpoklady pro aplikaci výlukového ustanovení § 8 odst. 1 zákona o MVC. V tehdejší fázi řízení, kdy nebylo sporu o tom, že žalobce je oprávněnou osobou a že mu byla způsobena majetková křivda, tedy soud dovodil předpoklady pro vydání pozemku [parc. č.] žalobci jako oprávněné osobě. Výrokem č. I. rozsudku tak soud nahradil rozhodnutí správního orgánu a pozemek [parc. č.] žalobci jako oprávněné osobě vydal.

7. Pro úplnost bude na místě uvést, že řízení dle části páté o. s. ř. je specifickým řízením, jež je (jak již název napovídá) upraveno v části páté o. s. ř. označené jako řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Jde o případy, v nichž je soud nadán pravomocí v soudním řízení projednat na návrh soukromoprávní věc, o které již rozhodl podle zvláštního právního předpisu orgán moci výkonné. V takovém případě po pravomocném skončení řízení před správním orgánem (správními orgány) soud věc projedná a rozhodne v intencích soudu podané žaloby. Soud přitom žalobu projedná v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (viz § 250f o. s. ř.).

8. V poměrech dané věci nutno mít na zřeteli, že v řízení před státním pozemkovým úřadem provedeným na základě zákona č. 428/2012 Sb. (dále jen zákon o MVC) správní orgán nevyhověl návrhu žalobce coby dle jeho tvrzení oprávněné osoby a nevydal mu pozemky v k. ú. [adresa] p. č. [číslo][číslo] a [číslo], a to poté, kdy dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona o MVC, ale uvedené pozemky nelze vydat z důvodu restitučních výluk uvedených v ust. § 8 zákona o MVC. Skutečnost, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o MVC, nebyla v době rozhodování soudu I. stupně rozsudkem z 13. 6. 2019 mezi účastníky nikterak sporná a před vydáním zmíněného rozsudku ve věci se tak krajský soud nezabýval otázkou, zda žalobce lze považovat za osobu oprávněnou dle zákona o MVC, ale v souladu s podanou žalobou se zabýval tím, zda ve vztahu k předmětným pozemkům je či není dána restituční výjimka tak, jak tyto shledal ve svém rozhodnutí správní orgán. Řízení dle části páté o. s. ř. totiž není řízení přezkumné povahy, ale uvádí se, že jde o řízení o soukromoprávní věci rozhodnuté správním orgánem, jež k žalobě některého účastníka pokračuje řízením před soudem.

9. Ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] soud dospěl k závěru, že uvedený pozemek se nachází v exponované oblasti a je dotčen sedmi koridory, kdy některé byly v územně plánovací dokumentaci vytyčeny pro veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury a jiné jako koridory nezbytné pro uskutečnění jiných staveb nebo ekologických opatření. Byť uvedený pozemek těmito koridory nebyl zasažen v celém rozsahu, soud dospěl k závěru (poté, kdy poměřil přirozený zájem restituenta na fyzické restituci oproti existenci veřejného zájmu principem proporcionality), že je namístě s ohledem na veřejný zájem plynoucí z územně plánovací dokumentace žalobci jako oprávněné osobě zmíněný pozemek nevydat jako celek.

10. Z podnětu odvolání obou účastníků do zmíněného rozsudku se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací. Tento svým rozsudkem 1 Co 37/2019-150 z 30. 10. 2019 jednak rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku č. I. (tj. ohledně vydání pozemku [parc. č.]) a ve výroku II. a ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že odvolání žalobce shledal důvodné, zatímco odvolání dalšího účastníka nikoli. Ve vztahu k pozemku [parc. č.] odvolací soud uvedl, že zásadním uplatněným odvolacím důvodem bylo, že pozemek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a vztahuje se tak na něj restituční výluka uvedená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato odvolací námitka však byla dle odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 205a/ o. s. ř. upravujícím princip neúplné apelace. Uvedenou skutečnost zásadní pro rozhodnutí ve věci totiž další účastník řízení neuplatnil v řízení před soudem I. stupně, které bylo zakončeno poučením dle ustanovení § 118b/ a § 119a/ o. s. ř. při jednání, po němž soud I. stupně ve věci rozhodl. Podmínku pro uplatnění této argumentace až v odvolacím řízení odvolací soud neshledal. Z uvedeného důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byl žalobci vydán pozemek [parc. č.], jako věcně správné potvrdil.

11. Ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] (označovanému také jako pozemek 2, zatímco pozemek [číslo] byl označován také jako pozemek 1) pak odvolací soud uvedl, že sice respektuje teoretické i judikaturní závěry Nejvyššího a Ústavního soudu, vždy však vychází z toho, že rozhodnutí v konkrétní věci musí vycházet z konkrétních skutkových zjištění. Po zjištění, že koridorem veřejně prospěšné stavby není zasažena část pozemku 2 o výměře [výměra] m2 a část další zátěže není důvodem pro možnost tento pozemek vyvlastnit, dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o relativně nevýznamnou část pozemku, ale vydání této části pozemku naopak pro žalobce význam má. Přitom není ani významné, že tento pozemek nesousedí s žádnými jinými pozemky v majetku žalobce, protože jeho dostupnost je zajištěna z okolních komunikací. S poukazem na uvedené tak odvolací soud uložil soudu I. stupně, aby koridory nezasaženou část pozemku 2 odměřil geometrickým plánem a takto odměřené části žalobci vydal.

12. Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 10. 2019 (v té části, ve které bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně) bylo napadeno dovoláním účastníka řízení z 24. 1. 2020. Krajský soud tedy věc předložil k rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyššímu soudu, kdy věc Nejvyššímu soudu předložil s tím, že s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněná v době po vydání rozhodnutí v této věci nutno mít za to, že je-li dovolání přípustné, pak je i důvodné, neboť žalobce zřejmě nelze aktuálně považovat za oprávněnou osobu dle zákona o MVC.

13. Z podnětu dovolání účastníka do potvrzujícího výroku rozsudku Vrchního soudu se věcí zabýval Nejvyšší soud v dovolacím řízení. Tento svým rozsudkem č. j. 28 Cdo 1688/2020-262 z 17. 6. 2020 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci z 30. 10. 2019 č. j. 1 Co 37/2019-150 ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

14. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že dovolatelka v odvolání uplatnila v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. novou skutečnost spočívající v tvrzení o konfiskaci předmětného pozemku podle dekretu č. 12/1945 Sb. Bude proto zapotřebí, aby se po zrušení rozsudku odvolacího soudu tento znovu zabýval postavením žalobce jako aktivně legitimovaného subjektu v kontextu § 6 zákona o MVC, přičemž rozhodné období je vymezeno ustanovením § 1 téhož zákona. Přitom Nejvyšší soud poukázal na to, že se již postavením žalobce jako oprávněné osoby zabýval ve svých rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, 28 Cdo 165/2019 a 28 Cdo 2620/2019.

15. Po zrušení uvedené části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšším soudem byla věc znovu předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu k rozhodnutí o odvolání do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 6. 2019 23 C 21/2016-90, tedy věcně o odvolání účastníka do rozhodnutí o vydání pozemku [parc. č.] (pozemku 1) žalobci jako oprávněné osobě.

16. Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem č. j. 1 Co 37/2019-347 z 23. 9. 2020 změnil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve vztahu k pozemku [parc. č.] tak, že výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 21/2016-90 se mění tak, že žaloba na nahrazení rozhodnutí správního orgánu se ve vztahu k pozemku [parc. č.] zamítá.

17. Vrchní soud v Olomouci ve zmíněném rozsudku zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně řízení dovolacího a zdůraznil, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, na která poukázal (zejména sp. zn. 28 Cdo 2620/2019), zdůraznil, že základem pro závěr o aktivní legitimaci žalobce je posouzení, zda předmětné pozemky byly žalobci odňaty až na základě zákona č. 142/1947 Sb. nebo již podle dekretů prezidenta republiky č. 12/45 Sb. a 108/1945 Sb. Přitom je podstatné, že právním důvodem konfiskace majetku podle těchto dekretů byly dekrety samotné a docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti, tedy k datu 23. 6. 1945, resp. 30. 10. 1945. K těmto datům se konfiskovaný majetek stal majetkem Československého státu, přičemž následná konfiskační rozhodnutí měla již jen deklaratorní charakter. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak vyjádřil Ústavní soud ve svém stanovisku z 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, v němž dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Konfiskace podle dekretů tedy byla zákonným aktem, jenž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti, či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních aktů deklaratorní povahy, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu proto nemůže obstát závěr, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] z 11. 10. 1945 a z 5. 4. 1948 a konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v [adresa] z 27. 9. 1945 neprokazují, že na jejich základě došlo ke konfiskaci majetku žalobce, a tedy i předmětných pozemků. Pokud jde o vyhlášku ONV v [adresa] z 11. 10. 1945, pak argument, jehož podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního výměru, nemůže být relevantní proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu mimo rámec správního soudnictví soud povolán není a nemůže obstát ani argument o nedostatku některých náležitostí konfiskační vyhlášky z 5. 4. 1948, neboť ani případné vady konfiskačního rozhodnutí nelze v civilním soudním řízení přezkoumávat. Takové vady přitom nezpůsobují ani nicotnost označeného konfiskačního výměru jako správního aktu vydaného absolutně věcně příslušným správním orgánem. Pokud jde o konfiskační vyhlášku ONV v [adresa] z 27. 9. 1945, pak její zrušení výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru z 13. 5. 1946 pro nezákonnost představuje pouze vadu konfiskačního řízení reflektující nedodržení postupu podle ust. § 1 odst. 3 dekretu 12/1945 Sb., které na rozdíl od ustanovení § 3 odst. 2 téhož předpisu nezakládalo vlastní rozhodovací pravomoc [správní orgán], a tudíž ani zrušení konfiskační vyhlášky nemělo za následek zrušení konfiskace majetku žalobce jako takové. Závěr, že žalobce je ve smyslu zákona o MVC oprávněnou osobou, neboť k odnětí předmětných pozemků došlo v rozhodném období, je tedy v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.

18. V dalším obsahu odůvodnění pak odvolací soud zrekapituloval aktualizovaná stanoviska účastníků a jejich argumentaci a ve výsledku uvedl, že je skutečností, že podle závěrů kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci je odvolací soud vázán právním názorem tohoto soudu pouze ohledně povinnosti k posouzení otázky aktivní legitimace žalobce v řízení. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce jsou však zcela kategorické a dovolací soud je označil za právně závazné. Navíc 7. 7.2020 Nejvyšší soud v rozhodnutí 28 Cdo 1580/2020-689 se k uvedeným názorům znovu přihlásil. Přestože tedy „formálně“ v projednávané věci Nejvyšší soud právní názor ohledně aktivní legitimace žalobce v řízení výslovně nevyslovil, v jiných řízeních, kde se zabýval posouzením téže otázky na základě stejné argumentace a stejného skutkového stavu, dospěl k závěru, že žalobce v řízení aktivně legitimován není. Protože právní názor Nejvyššího soudu byl podrobně popsán, odvolací soud shrnul, že konfiskační vyhlášky vydané Okresními národními výbory nepovažuje za paakty z důvodu nedostatku věcné příslušnosti k jejich vydání, protože Okresní národní výbory k vydávání těchto vyhlášek věcně příslušně byly, jak vyplývá z dobové judikatury a rozhodovací praxe Nejvyšší soudu (např. 28 Cdo 4116/2019). K věcnému přezkumu konfiskačních vyhlášek tedy soudy rozhodující v restitučních věcech oprávněny nejsou. Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS – st. 21/05 uzavřel, že „pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly“.

19. Odvolací soud pak shrnul, že lze konstatovat, že žalobce není v řízení aktivně legitimován, protože k majetkové křivdě došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. již před počátkem rozhodného období a žalobce tedy nebyl v rozhodném období vlastníkem věci, jejíhož vydání se domáhá. Došlo-li eventuálně ke zneužití dekretů, jsou tyto případy zahrnuty do restituční výluky dle § 8 odst. 1 písm. h/ zákona o MVC, přičemž nejde o situaci, kdy by bylo dekretů zneužito k odnětí majetku již vydaného. Byl-li pak žalobce kategorizován konfiskačními výměry jako osoba, jejíž majetek je dotčen dekretem č. 12/1945 Sb., postihuje konfiskace celý jeho majetek bez ohledu na správnost či nesprávnost výměru. Odvolací soud proto v části, která zůstala předmětem řízení, tj. ve výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá – byla tedy zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu, jímž by žalobci jako oprávněné osobě byl vydán pozemek [parc. č.] v k. ú. [adresa]. Konečně odvolací soud poukázal na paradox, kdy na jedné straně byl žalobci jako státně spolehlivému subjektu vrácen majetek podle restitučního dekretu 5/1945 Sb. a na straně druhé mu byl odnímán podle dekretu 12/1945 Sb. Tento paradox však nelze v rámci vymezeném závěry právní teorie i praxe dle názoru odvolacího soudu odstranit.

20. Z dalšího průběhu řízení lze poukázat na to, že zmíněné (druhé) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, tedy rozsudek č. j. 1 Co 37/2009-347, byl žalobci doručen 21. 10. 2020 a účastníkovi 20. 10. 2020. Dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě do zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu podáno nebylo.

21. Pro přehlednost má krajský soud za žádoucí uvést, že - podanou žalobou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu uvedeného ve výroku č. I. tohoto rozhodnutí ve vztahu k pozemkům p. č. [číslo] a 766/37 v k. ú. [adresa], kdy se konkrétně domáhal toho, aby rozhodnutí správního orgánu bylo změněno tak, že tyto pozemky se žalobci jako osobě oprávněné vydávají - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 21/2016-90 bylo rozhodnuto tak, že žalobci jako oprávněné osobě byl pozemek p. č. [číslo] vydán a žaloba byla zamítnuta ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] - rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 37/2019-150 byl potvrzen výrok rozhodnutí krajského soudu o tom, že žalobci se vydává pozemek p. č. [číslo] a byl zrušen výrok II. rozsudku krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] - rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1688/2020 byl zrušen potvrzující výrok Vrchního soudu v Olomouci, tedy ve vztahu k pozemku [parc. č.], kdy na základě spisového materiálu ve věci shromážděného Nejvyšší soud zaujal kategoricky závazný právní názor, že ve věci nutno aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu jím výslovně uvedenou - rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 37/2019 byl dříve vyhovující výrok krajského soudu ve vztahu k pozemku [parc. č.] změněn tak, že žaloba na nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím o vydání pozemku žalobci se zamítá, kdy Vrchní soud jako soud odvolací poukázal na závazné názory Nejvyššího soudu, z kterých se podává, že žalobce jako takového nelze považovat za oprávněnou osobu dle zákona o MVC, neboť došlo-li ve vztahu k němu k majetkové křivdě, došlo k ní před začátkem rozhodného období stanoveného zákonodárcem v zákoně o MVC; toto hodnocení se vztahuje na veškerý majetek žalobcem vlastněný, neboť aplikací konfiskačního dekretu byl žalobce „kategorizován“ a k vyvlastnění jiného majetku došlo již samotnou účinností dekretu č. 12/1945 Sb. - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 21/2016-393 byla krajským soudem jako soudem I. stupně žaloba (znovu) ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] zamítnuta, a to poté, kdy soud doplnil dokazování o čtení konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v [adresa] a v návaznosti na to žalobu zamítl s poukazem na v té době (již, ale současně ještě) ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Z doplněného dokazování totiž zcela jednoznačně vyplynulo, že tak jako v jiných věcech bylo konstatováno, že žalobce nelze považovat za osobu aktivně legitimovanou, resp. osobu oprávněnou ve smyslu zákona o MVC, tak nebylo lze ani v tomto řízení na základě individuálně provedeného dokazování dojít k závěru, že by uvedený závěr (logicky vycházející z týchž skutkových okolností týkající se téže osoby) neplatil. Přitom soud podotkl, že posouzení aktivní věcné legitimace žalobce coby oprávněné (resp. neoprávněné) dle zákona o MVC nemůže být (zejména v rámci jednoho a téhož řízení) odlišné ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] od posouzení aktivní legitimace žalobce ve vztahu k pozemku p. č. [číslo] v tomtéž katastrálním území; nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce byl totiž odvozován nikoli od existence restituční výluky, nýbrž od závěru, že žalobce není oprávněnou osobou dle zákona o MVC - z podnětu odvolání žalobce se věcí (znovu) zabýval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který svým usnesením č. j. 1 Co 14/2021-454 ze dne 21. 7. 2021 výše citovaný (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že názor prvoinstančního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce měl být „bezprostředně ovlivněn právním názorem odvolacího a dovolacího soudu vyjádřeným v rozhodnutích v této věci již dříve vydaných“. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí II. ÚS 1920/20 a I. ÚS 1975/20, v nichž (ústavní) stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že po vydání konfiskační vyhlášky Okresní správní komisí, kterou označila za nicotnou, stát předmětné pozemky nepřevzal, ale zahrnul je až do pozemkové reformy podle zákona č. 342/1947 Sb. a teprve po skončení řízení podle tohoto zákona pozemky fakticky převzal. Odvolací soud uvedl, že nyní je povinen respektovat zásadní závěry vyplývající se shora uvedených nálezů Ústavního soudu, které se od závěrů Nejvyššího soudu odchylují. Ústavní soud ve shora citovaných rozhodnutích rozlišovat mezi situací, kdy postup orgánů podle zákona o nové pozemkové reformě byl veden snahou pojistit si přechod nemovitosti pro případ, že by se jich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 z různých příčin nezdařila, a situací, kdy jde o první pokus o odebrání majetku, při jejímž zjištění by měla být do rozhodnutí soudu promítnuta zásada in favorem restitutionis. Na základě toho odvolací soud označil dosud zjištěný skutkový stav ve věci za neúplný a takto ohodnotil i právní posouzení věci z nich vycházející. Odvolací soud uvedl, že ze zmíněných nálezů vyplývá potřeba zabývat se rovněž zjištěním důvodů odnětí jeho majetku žalobci. Je tedy zapotřebí provést prokazování v rozsahu navrženém v tomto směru žalobcem a na základě skutkových zjištění vytvořit skutkový závěr, z jakého konkrétního důvodu byl žalobci jeho majetek skutečně odňat. Na tento skutkový závěr lze navázat právní posouzení věci se zvláštním důrazem na rozlišení, zda k odnětí majetku žalobce došlo přímo na základě dekretu č. 12/1945, anebo až podle zákona č. 142/1947 Sb., zákona č. 46/1946 Sb. či z jiného důvodu. V případě závěru, že k odnětí majetku došlo z jiného důvodu, než podle dekretu č. 12/1945 Sb., je pak nutno se zabývat dále posouzením, zda konkrétní způsob, kterým k odnětí majetku došlo, byl pojistkou pro případ nemožnosti majetek odejmout podle dekretu č. 12/1945 Sb., nebo šlo o primární řešení dovršené teprve v rozhodném období. V pochybnostech by měla být uplatněna zásada in favorem restitutionis - usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 21/2016-633 z 23. 3. 2022 bylo soudem řízení přerušeno do pravomocného ukončení řízení vedeného před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 28/2022. Krajský soud sáhl k přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy do té doby jednotná rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, resp. celého Ústavního soudu jako takového, byla rozkolísána (vedle nálezů Ústavního soudu zmíněných již v posledním kasačním rozhodnutí vrchního soudu), zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21, který byl včetně (silného) disentního stanoviska zveřejněn dne 4. 1. 2022, kdy řízení bylo přerušeno rovněž poté, kdy v rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího č. j. 8 Co 386/2020-1122 (ve věci téhož žalobce vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 275/2013) krajský soud jako soud odvolací ve vztahu k zmíněnému nálezu sp. zn. III. ÚS 361/21 uvedl, že závěry Ústavního soudu uveřejněné ve zmíněném kasačním nálezu, který se týkal obdobné věci, se v případě posuzovaném krajským soudem nemohou prosadit; přitom krajský soud jako soud odvolací poukázal na závěry plenárních nálezů Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 a Pl. ÚS 10/13, které stojí jednoznačně na právním názoru, že pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu prezidenta republiky podle MVC nejsou rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret prezidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávají ex lege. K přerušení řízení krajský soud jako soud I. stupně v této věci pak odůvodnil tím, že s ohledem na rozkolísanost judikatury bude vhodné vyčkat, na jakém závěru se čerstvě rozkolísaná judikatura Ústavního soudu ustálí - z podnětu odvolání žalobce do rozhodnutí soudu o přerušení řízení usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 10/2022-656 bylo usnesení o přerušení řízení odvolacím soudem potvrzeno - z podnětu dovolání žalobce do rozhodnutí o potvrzení usnesení o přerušení řízení se věcí zabýval Nejvyšší soud, který svým usnesením č. j. 28 Cdo 3398/2022-683 usnesení Vrchního soudu v Olomouci změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě o přerušení řízení se mění tak, že řízení se nepřerušuje. Spis pak byl vrácen Krajskému soudu v Ostravě jako soudu I. stupně dne 6. 1. 2023. V odůvodnění dovolací soud (již) uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (dále také kasační nález) jest nutno vnímat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu prokázané skutkové situace v konkrétní věci, kdy procesní návaznost právního názoru zprostředkovaného tímto nálezem je pro obecné soudy v pokračujícím řízení podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavněprávní argumentací. S ohledem na konkrétní okolnosti není přerušení řízení do pravomocného skončení jiného řízení ve fázi dovolacího řízení vhodným opatřením a soudy nižších stupňů se ani v dané věci nevyhnou dokazování ke zjištění rozhodujících skutkových okolností umožňujících posouzení, zda žalobcem pociťovaná majetková křivda spadá do rozhodného období z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. Dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, a proto Nejvyšší soud usnesení o přerušení řízení změnil tak, že řízení se nepřerušuje.

22. V rámci komplexnosti posouzení věci po vydání protichůdných rozhodnutí o věci samé již v téže věci bude na místě zmínit, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 zveřejněný spolu s obsáhlým disentním stanoviskem dne 4. 1. 2022, byl vydán ve věci původně vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013. Po vydání kasačního nálezu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání zdejšího žalobce, Nejvyšší soud znovu o podaném dovolání rozhodl, a to rozsudkem z 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud především opakovaně deklaroval, že respektuje kasační nález Ústavního soudu a je jím zavázán. Současně Nejvyšší soud provedl obsáhlý rozbor a výklad kasačního nálezu a uzavřel, že kasačním nálezem není dosavadní judikatura Nejvyššího a ústavního soudu výslovně odmítnuta a není možno ji považovat ani za překonanou. V obsáhlém odůvodnění zmíněného rozsudku, jímž byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 236/2017-564, Nejvyšší soud poskytl podrobnou interpretaci kasačního nálezu a podrobný návod, jak se v intencích závazného kasačního nálezu postavit k předešlé judikatuře s tím, jaké všechny okolnosti nutno znovu a pečlivě vyhodnotit, a to zjevně nejen v poměrech projednávané věci, ale obecně ve vztahu k žalobci v době po vydání kasačního nálezu, a to se zřetelem k již zmíněnému závěru, že kasačním nálezem není dosavadní shodná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ani výslovně odmítnuta ani překonána. Detailní rozbor rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733 je pak uveden níže v rámci právního hodnocení věci (byť z hlediska systematického k závěrům Nejvyššího soudu musel soud přihlédnout již při posuzování důkazů, resp. zjišťování skutkového stavu, jež budou níže uvedeny před právním hodnocením věci).

23. Ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále p od sp. zn. 15 C 279/2013, tedy ve věci, v níž byl vydán zmíněný kasační nález Ústavního soudu a kdy následně v této věci rozhodl Nejvyšší soud zmíněným rozsudkem č. j. 28 Cdo 28/2022-733 (jímž byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího), rozhodoval o odvolání do zmíněné věci Okresního soudu v Bruntále krajský soud jako soud odvolací, kdy o věci (resp. odvolání) rozhodl rozsudkem č. j. 11 Co 236/2017-1083 z 26. 7. 2023. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále a krajským soudem jako soudem odvolacím tak žaloba tamního i zdejšího žalobce na určení, že Česká republika nadále je vlastníkem pozemků v k. ú. [adresa], byla zamítnuta. V uvedeném rozsudku krajský soud velmi podrobně se zabýval obsahem kasačního nálezu i následného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022 a na základě zopakování dokazování zaměřeného na skutkové okolnosti podstatné pro posouzení otázky aktivní legitimace žalobce dospěl k závěru, že tamního (a současně zdejšího) žalobce nelze považovat za osobu aktivně legitimovanou, resp. osobu oprávněnou dle zákona o MVC. Odvolací soud akcentoval závěr dovolacího soudu, že byl-li majetek konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., ani případný pozdější náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku o tom, že k odnětí žalobcem nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím, nemůže ničeho změnit. Stát by totiž takto rozhodoval pouze o majetku, jenž mu v té době vlastnicky náležel. Krajský soud pak ve shodě se závěry Nejvyššího soudu shledal konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. za provedenou a tento závěr opřel o dvě vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa], přičemž v souladu s pokynem dovolacího soudu zohlednil její formulářovou podobu odvíjenou od pokynů Ministerstva zemědělství a dle právní úpravy provedené v nařízení č. 8/1928 Sb. zakládající v prvním stupni věcnou příslušnost okresních národních výborů. Odvolací soud ve shodě s tezemi předestřenými Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí následujícím po vydání kasačního nálezu poukázal na judikaturu někdejšího Nejvyššího správního soudu, kterou bylo lze považovat za zásadní příspěvek tehdejšího NSS pro výklad problematiky realizace tzv. Benešových dekretů, kdy dekret nemá žádného ustanovení o tom, že by k provedení této konfiskace bylo zapotřebí ještě nějakého úředního deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou splněny materiální i osobní předpoklady konfiskace.

24. Dle názoru soudu nelze ztratit ze zřetele ani další vývoj judikatury po vydání kasačního nálezu, v níž byla posuzována shodná problematika týkající se zdejšího žalobce, tj. otázka okamžiku přechodu majetku na stát a od toho odvislé řešení otázky, zda k majetkové křivdě žalobce (došlo-li k majetkové křivdě žalobce) došlo před zahájením rozhodného období dle zákona o MVC či až v rozhodném období tímto zákonem vymezeném.

25. Uvedená problematika tak byla řešena Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím v rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 386/2020-1122 z 14. 1. 2022, ve kterém krajský soud jako soud odvolací uvedl (ad 13 odůvodnění svého rozsudku), že právní závěry prezentované Ústavním soudem v kasačním nálezu se v poměrech krajským soudem posuzované věci nemohou prosadit, přičemž akcentoval závěry plenárních nálezů ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 a Pl. ÚS 10/13. Krajský soud zdůraznil, že z deklaratorních konfiskačních aktů neplyne, že by se vyžadovala rovněž „účinnost konfiskace“, tj. aktivní postup spočívající ve faktickém převzetí majetku. Takový závěr z krajským soudem citované judikatury nelze dovodit. Navíc takováto podmínka obsahuje prvek libovůle, neboť je přímo v rozporu se samotnou podstatou výkonu vlastnického práva, kdy rozsah výkonu práva zahrnuje i nenakládání s nabytým majetkem. Krajský soud poukázal na to, že není vyjasněnou otázkou, co je dostatečně aktivní postup při převzetí majetku a účinnost konfiskace tak nemůže náležet na faktickém jednání vlastníka k jeho majetku, kdy navíc v případě dekretu č. 12/1945 Sb. a jeho aplikace je problém již vyřešen. Dle názoru Krajského soudu v Ostravě je tudíž bez právního významu, zda byly předmětné nemovitosti fakticky převzaty a který správní orgán vydal konfiskační výměr a zda následně (navíc) proběhl postup dle zákona č. 142/1947 Sb. Konečně krajský soud jako soud odvolací v jím řešené věci sp zn. 8 Co 386/2020 poukázal na to, že řešení naznačené problematiky z povahy věci nemůže záviset ani na rozšíření mezí podpůrného výkladového principu in favorem restitutionis.

26. Zdejší žalobce zmíněné rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího napadl dalšími opravnými prostředky, kdy nutno poukázat na to, že dovolání do uvedeného rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (č. j. 28 Cdo 1877/2022-1342). Zvláště pak nutno poukázat na to, že následná ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1877/2022-1342 a předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 386/2020-1122, jakož i ve věci předcházejícím soudním rozhodnutím, byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 z 14. 2. 2023 odmítnuta. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že závěry obecných soudů jsou souladné se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 21/05 a na tomto závěru Ústavního soudu nejsou způsobilé nic změnit ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 (kasační nález) a I. US 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska.

27. Pro ilustraci bude na místě uvést, že shodnou problematiku aktivní legitimace žalobce ve smyslu zákona o MVC řešil Krajský soud v Ostravě rovněž v rozsudku č. j. 11 Co 150/2020-871, kterým rozhodoval o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 15 C 276/2013. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího byl napaden dovoláním tamního (a současně zdejšího) žalobce, kdy dovolání do zmíněného rozsudku č. j. 11 Co 150/2020-871, vycházejícího z ustálené judikatury stran aktivní legitimace žalobce, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Zmíněné usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1802/2021-933 bylo napadeno ústavní stížností žalobce, o které rozhodl Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 2662/21 usnesením z 16. 11. 2021 tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta (uvedené usnesení tak jen o několik dnů předcházelo vydání obsahově odlišného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21).

28. Po provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav.

29. Z rozhodnutí [správní orgán] č. j. [číslo jednací], sp. zn. [spisová značka] z 15. 12. 2015 se podává, že tímto rozhodnutím oprávněné osobě – žalobci nebyly vydány zemědělské nemovitosti v katastrální území [adresa], a to pozemek p. č. [číslo], který má původ v PK č. [hodnota] a pozemek p. č. [číslo] který má původ v PK č. [hodnota]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 17. 12. 2015. Bylo zjištěno, že dne 27. 5. 2014 obdržel [správní orgán] návrh na vydání rozhodnutí o vydání zemědělské nemovitosti. Dále vzal soud za svá skutková zjištění, na základě kterých [žalobce] splňuje podmínku oprávněné osoby, o existenci skutečností, které vedly k majetkové křivdě podle § 5 zákona o MVC v rozhodném období, přičemž oprávněné osobě ani jejímu právnímu předchůdci nebyla poskytnuta žádná náhrada. Správní orgán došel ke zjištění, že pozemek p. č. 723/3 je dotčen veřejně prospěšnou stavbou pro dopravu – cyklistická stezka místní. Pozemek p. č. [číslo] je dotčen veřejně prospěšnou stavbou pro dopravu, pro vodní hospodářství, vodovodní a kanalizační soustavy, pro zásobování elektrickou energií, pro zásobování zemním plynem a vodovodní a kanalizační soustavy. Správní orgán nevydal předmětné pozemky poté, co dospěl k závěru, že zde je dána překážka k vydání uvedená v ust. § 8 odst. 1 písm. f) zákona o MVC.

30. Z vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] z 11. 10. 1945 soud zjistil, že touto vyhláškou byl dle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zkonfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek v obci [název] [adresa], kde pod bodem 56 byl uveden i [název] (současně byl tento bod přeškrtnut neznámou a nijak neautorizovanou osobou). Vyhláška je opatřena číslem jednacím Okresního národního výboru v [adresa] č. j. 14735 a současně se z uvedené listiny podává, že byla vyvěšena místním Národním výborem v [název] [adresa] na úřední desce.

31. Z vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] z 5. 4. 1948 soud zjistil, že touto vyhláškou byl podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky 12/1945 Sb. zkonfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek zdejšího žalobce v obci [název] [adresa]. Vyhláška byla vydána 5. 4. 1948 pod č. j. 31146/46 a pod bodem 15 vyhlášky byl uveden i [název].

32. Z vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] č. j. IV-324/45 z 27. 9. 1945 soud zjistil, že Okresní národní výbor v [adresa] uvedenou vyhláškou zkonfiskoval „[název]“ zemědělský majetek v obci [adresa] pro účely pozemkové reformy, a to podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

33. Z výměru [správní orgán], expozitura [adresa] z 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946 z 13. 5. 1946 soud zjistil, že vyhláškami Okresní správní komise v [adresa] a dále vyhláškou Okresního národního výboru v [adresa] z 27. 9. 1945 č. 324/45 byl [název] označen dle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé národnosti a jeho zemědělský majetek v obvodu obcí [adresa] a zemědělský majetek v obvodu obce [adresa] byl zkonfiskován pro účely pozemkové reformy. Výrokem zmíněného výměru [správní orgán] zrušil citované konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v [adresa] i Okresního národního výboru v [adresa] jako nezákonné, a to z důvodu, „poněvadž okresní správní komise v [adresa] a Okresní národní výbor v [adresa] vydaly konfiskační vyhlášku, aniž by předem vyvolaly rozhodnutí [právnická osoba] expozitury v [adresa]“, čímž se dopustily podstatné vady řízení. Z úvodní části zmíněného výměru se současně podává, že „podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945 č. [hodnota] Sb. se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, který je ve vlastnictví buď osob německé nebo maďarské národnosti…“. Z textu odůvodnění se tak mimo jakoukoli pochybnost podává, že ke konfiskaci došlo přímo okamžikem zveřejněním dekretu, a to zcela bez zřetele ke zmíněným vyhláškám Okresního národního výboru v [adresa] a Okresní správní komise v [adresa], jež byly (jak již uvedeno) zrušeny výlučně z důvodů formálních, nikoli věcných. Zrušením uvedených vyhlášek tak z podstaty věci nemohlo dojít ke zrušení účinku konfiskace „[právnická osoba].

34. Z Pokynu č. [hodnota] vydaného Ministerstvem zemědělství, odbor IX pro pozemkovou reformu, 17. 8. 1945 pod č. j. 28.043/45-IX/2 soud zjistil, že se jedná o pokyny vydané Ministerstvem zemědělství pro orgány vyslané Ministerstvem zemědělství a zemskými národními výbory k provádění technických prací dle dekretu č. 28/45 Sb. Ve vztahu ke konfiskaci zemědělského majetku podle dekretu č. [hodnota] z 21. 6. 1945 bylo uvedeno, že je uvedenou okresní národní výbory. Pokyn obsahoval rovněž doslovnou citaci textu §§ 1–4 dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž komentář textu obsahoval v části B/c možnost vyškrtnutí dotčené osoby ze seznamu (v těch případech, kdy majetek nemá být zkonfiskován).

35. Z rozhodnutí [správní orgán] z 7. 3. 1947, č. j. IX/1-861/20-1947 a z 11. 4. 1947, č. j. IX/1-1677/23-1947 soud zjistil, že prvním z uvedených rozhodnutí byl dočasným národním správcem na základě dekretu prezidenta republiky z 19. 5. 1945 č. 8/1945 Sb. ustanoven pro celý majetek [název], [adresa] pan [tituly před jménem] [jméno FO]. Druhým z rozhodnutí byla zrušena národní správa [tituly před jménem] [jméno FO] a národním správcem [název] byl ustanoven [tituly před jménem] [jméno FO] (popř. Obř – přesný tvar příjmení není z listiny, jež byla k dispozici soudu, zřejmý).

36. Z vložky pozemkové knihy soud zjistil, že zavedení národní správy bylo vyznačeno v pozemkové knize a zápisem z 6. 9. 1947 byla podle výměru Moravskoslezského národního výboru vymazána poznámka zavedení národní správy.

37. Z přípisu Moravskoslezského zemského národního výboru v [adresa] z 29. 8. 1947, č. j. IX/1-2441/37-1947 adresovaného Okresnímu národnímu výboru v [adresa] soud zjistil, že [jméno FO] národního výboru, expositury v [adresa], se usnesla na schůzi dne 28. 8. 1947, zrušit dle § 11 dekretu č. 5/1945 Sb. národní správu zavedenou na nemovitý majetek [název] dekretem ZNV – expositury ze dne 9. 6. 1945 č. IX-64/4 se změnou provedenou dekretem ze dne 11. 4. 1947 č. j. IX1-1677/23-1947, neboť pominuly důvody pro trvání národní správy.

38. Z přípisu Moravskoslezského zemského národního výboru v [adresa] z 17. 5. 1947, adresovaného Okresnímu národnímu výboru v [adresa] soud zjistil, že podáním ze dne 12. 4. 1947 žádal [název] o zrušení národní správy zavedené na nemovitostech v tamním okrese. Žádost [název] odůvodnil tím, že je mimo veškerou pochybnost, že [název] za osobu státně nespolehlivou ve smyslu § 4, 5 dekretu č. [hodnota] prezidenta republiky ze dne 19. 5. 1945 Sb. považován býti nemůže. Dané plyne z toho, že [název] byl za okupace německým režimem sám pronásledován a byl mu z rozhodnutí bývalého říšského protektora zřízen německý zmocněnec v osobě [tituly před jménem] [jméno FO], se sídlem v Berlíně. O českosti [název] svědčí to, že posledním jeho velkopřevorem byl zesnulý kardinál [příjmení] a jeho bezprostředním předchůdcem známý český historik [příjmení]. Dále bylo v žádosti uvedeno, že rozhodnutím Zemského národního výboru v [adresa] ze dne 28. 8. 1945 č. j. I-3c 1213/1-1945 byl řádu zpět do vlastnictví navrácen veškerý nemovitý majetek v Praze III. Rozhodnutím Ministerstva financí č. j. 6099/46-II/1 ze dne 4. 4. 1946 byl řádu vrácen veškerý movitý majetek, který byl německým zmocněncem za okupace převeden. S ohledem na výše uvedený návrh Řádu a jeho odůvodnění žádal Moravskoslezský zemský národní výbor v [adresa] o vyjádření, zda a které důvody svědčí v tamním okrese pro trvání národní správy nad majetkem [název].

39. Ze soupisu pozemkového majetku podléhajícího revizi podle zákona z 11. 7. 1947, č. 142 Sb., o revisi první pozemkové reformy, opatřeného prezenčním razítkem Ministerstva zemědělství s datem 17. 1. 1948, kdy samotný soupis byl vyhotoven 14. 1. 1948 [tituly před jménem] [jméno FO], advokátem (viz razítko a podpis v části D soupisu), soud zjistil, že osoba zplnomocněná [název] v [adresa] na formuláři vydaném Ministerstvem zemědělství tomuto orgánu doručila přehled pozemků ve vlastnictví žalobce jako podklad pro provedení revize pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., kdy sepsané nemovitosti se mj. nacházely v katastrálním území [adresa].

40. Z dopisu Arcibiskupského ordinariátu v [adresa] datovaného 12. 12. 1947 adresovaného Zemskému národnímu výboru v [adresa], ve věci označené jako [název] souhlas státní kultové zprávy k ustanovení fra [příjmení] a fra [příjmení] převorem, soud zjistil, že Arcibiskupský ordinát sdělil, že Fra [příjmení] byl zvolen infulovaným převorem konventu [název] dne 15. 12. 1903. Po jeho smrti (31. 8. 1939) byl dne 11. 9. 1939 jmenován apoštolským vizitátorem řádu [název] Mons. [jméno FO] infulovaným převorem konventu [název]. Jelikož jmenování [příjmení] odporovalo novým předpisům [název], kdy měla být provedena volba, podal kardinál [příjmení] odvolání do Říma, kde bylo jmenování [příjmení] dne 16. 2. 1940 Posvátnou kongregací řeholníků v Římě Num. 202/33 zrušeno. Po úmrtí kardinála [příjmení] (21. 4. 1941) byla otázka nového převora [název] obnovena. K volbě, jak stanovy řádu předepisují, vlivem a působením Fra [příjmení], který byl agentem, placeným členem Gestapa, byl právě [příjmení] zvolen za převora většinou českých členů tohoto Řádu. [jméno FO] byl opětovně dekretem Posv. Kongregace řeholníků v Římě Num. 4041/40 ze dne 8. 9. 1941 potvrzen jako infulovaný převor.

41. Z dopisu Ministerstva školství a osvěty z 30. 6. 1947 adresovaného Ministerstvu zahraničních věcí v Praze ve věci [jméno FO], bývalý převor [název] v Praze soud zjistil, že za posledního řádného převora pražského konventu [název] Fra [jméno FO] byli v konventu „nepořádky“, poněvadž převor pro své stáří nemohl své povinnosti již dobře zvládnout. Proto svatá stolice vyslala do Prahy zvláštního visitátora, [jméno FO], kapucína [jméno FO], aby tu zjednal pořádek. Tento obdržel od papeže plné moci, a mimo jiné nově upravil konventní konstituce, podle nichž měl být budoucí nový převor volen všemi členy konventu. Zároveň byl převorovi [jméno FO] pro jeho věk ustanoven jako vikář (pomocník) [jméno FO]. Po smrti [jméno FO] poslal kapucín [jméno FO] telegram, v němž ho sám jmenoval převorem pražského konventu [název]. Pražský arcibiskup kardinál [tituly za jménem] [jméno FO] toto jmenování nepřijal na vědomí. [jméno FO] zahájil proto kampaň proti kardinálu [tituly za jménem] [jméno FO] a prohlašoval, že kardinál ho odmítá jako převora z důvodů národnostních, protože [jméno FO] je Němec. Na protest říšskému protektoru dostal kardinál z jeho úřadu dva hrubé dopisy, které ho velmi rozrušily. Z Vatikánu pak dostal zmocnění ke zrušení jmenování [jméno FO] [příjmení] převorem a ustanovil [tituly za jménem] [jméno FO] administrátorem konventu. Brzy na to byl [tituly za jménem] [jméno FO] zatčen gestapem a musel se vzdát funkce administrátora konventu. Před tím byl zatčen děkan [jméno FO] označovaný svého času za nejzpůsobilejšího nástupce převora [jméno FO] [jméno FO]. Tyto činy velmi rozrušily kardinála [jméno FO]. Po kardinálově smrti nařídilo gestapo kapitulní konsistoři, aby [jméno FO] byl jmenován převorem pražského maltského konventu, skutečným konsistorním radou, aby mohl sledovat všechny práce v kapitulní konsistoři a konečně III. městským vikářem v Praze. K tomu cíli byl dosavadní vikář internován [právnická osoba], kde zemřel. [jméno FO] byl skutečným agentem Gestapa, měl jako takový své číslo a plat. Ve funkci převora dal [jméno FO] zavřít konventní kostel [jméno FO] pod řetězem, řádový konvent pronajal Němcům a zbylé členy konventu přestěhoval na faru [jméno FO] [adresa]. [jméno FO] odcizil velmi cenné konventní gobelíny a rozdal je prominentním nacistickým předákům.

42. Soud na tomto místě konstatuje, že z dvou výše citovaných důkazů je zřejmé, že představitelé řádu v době okupace vykonávali činnost proti Čsl. Státu.

43. Z dopisu kancléřského úřadu [název] v Praze, adresovaného Ministerstvu zahraničních věcí republiky Československé, opatřeného prezenčním razítkem adresáta 21. 7. 1945, soud zjistil, že krátce poté, co německá vojska obsadila Prahu, se [název] respektive konvent a palác stál předmětem loupení K. H. Franka, který se za tím účelem spojil s knězem maltézského konventu [jméno FO], který pak později se taky spojil s vrchním komisařem a vedoucím církevního oddělení pražského gestapa Oberhauserem. Tento triumvirát pak pronásledoval mnoho českých kněží nejen katolické církve, ale i jiných vyznání. [jméno FO] se dal samozvaně jmenovat ve Freiburgu biskupem [jméno FO] převorem [název]. [jméno FO] za podpory příslušného člena gestapa Oberhaussera a za podpory K. H. [příjmení] vyloupil konvent kněží. Kancléř [název] žádal, aby kancléřský úřad byl vydán Maltézského řádu, spolu s celým zajištěným řádovým majetkem, t. j. konventem, palácem, knihovnou a řádovými pergameny, jakož i řádovými statky. Zdůraznil, že jedině osoby K. H. [příjmení], [jméno FO] a [jméno FO] za doby německé okupace, tak jako se stalo z mnoha jinými českými kulturními věcmi, učinili i z [název] svou německou doménu. Současně bylo poznamenáno, že velká část řádového majetku je přímo majetkem ústředí řádu v Římě, jako velkostatky ve Slezsku, které jsou přímou velmistrovskou komendou a pražské velkopřevorství, které i po smrti pražského kardinála je nadále na popud kancléře uznáváno za zcela samostatné. Proti tomuto nacistická vláda několikrát marně protestovala. Kancléř tedy očekával, že tyto důvody budou jako oprávněné a zcela opodstatněné uznány a řádový majetek opětovně uvolněn české větvi pro její účel. Z daného důkazu je zřejmé, že, že představitelé řádu v době okupace vykonávali činnost proti Čsl. Státu.

44. Ze spisového materiálu Ministerstva vnitra ve spisové košilce (viz vysvětlení zástupce žalobce k důkazu u posledního ústního jednání) a obsahujícího zprávu a 3 protokoly soud zjistil, že k žádosti ministerstva zemědělství ze dne 20. 5. 1947 bylo zahájeno Ministerstvem vnitra šetření za účelem získání poznatků pro účely rozhodnutí a konfiskaci zemědělského majetku [název]. Výsledkem byla zpráva OÚstb v Praze s připojenými 3 protokoly. Po stránce osobní se [název] před okupací sestával z převora F. [jméno FO], vikářem byl jmenován [jméno FO], který byl jmenován švýcarským vizitátorem [tituly za jménem] [jméno FO]. Během okupace byl [jméno FO] po smrti [jméno FO] jmenován [tituly za jménem] Fredrem převorem [název] proti vůli ostatních členů [název]. [jméno FO] byl kardinálem [jméno FO] z této funkce sesazen, ale po smrti kardinála [jméno FO] byl [jméno FO] na místo převora opět dosazen. Bylo uvedeno, že členové řádu se chovali v době okupace k Československé republice loajálně vyjma převora [jméno FO], kteří byli za své jednání v době okupace souzeni a odsouzeni. Tehdejší právní zástupce řádu [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že za protektorátu byl zřízen německý zmocněnec, jímž byl jmenován [tituly před jménem] [jméno FO]. [tituly před jménem] [jméno FO] byl zmocněn k nakládání s veškerým majetkem [název]. Tento v rámci oprávnění veškerý nemovitý majetek [název] převedl buď na bývalou německou říši anebo na protektorát. Trhové smlouvy byly výhradně podepsány jím. Tehdejší právní zástupce uvedl, že byl pověřen [název] k provedení restitučního řízení, které vesměs skončilo soudním rozhodnutím ve prospěch řádu. Uvedl, že zemědělský majetek dosud navrácen nebyl. [jméno FO] jako řadový člen [název] uvedl, že [název] se dělí na dvě větve a sice na rytíře (nekněze) a kněze. Taktéž majetek řádu se dělí na 2 části, na část patřící rytířům a část patřící kněžím. Majetek rytířů byl velkopřevorský palác v Praze a takzvané Komendy. To byl [právnická osoba] ve Slezsku a komenda v Opavě. Oba tyto majetky byly zříceniny, byly zachovány toliko polní a lesní hospodářství, jejichž výměra nebyla panu [jméno FO] známa. Uvedl, že tento majetek byl pod národní správou, neboť se nejednalo o německý majetek. Majetek kněží se sestával z konventu v [adresa], kostela a 1 malého domku mezi mlýny a velkopřevorským palácem, statek Březiněves u Ďáblic, [adresa]. S konventním majetkem nakládal [jméno FO] a s majetkem rytířů řádu disponoval [jméno FO]. [jméno FO] uvedl, že o [jméno FO] věděl to, že je ve spojení s gestapem. [jméno FO] uvedl, že v roce 1942 okupanti zabrali všechen majetek, který byl spravován [název]. Z tohoto majetku se podařilo [jméno FO] vyjmout majetek, jehož výnos sloužil konventu. Po 2 nebo 3 měsících byla zrušena opatření učiněná [jméno FO] a také majetek, který sloužil konventu, byl pojat do záboru. Správcem tohoto majetku s právem volné dispozice byl [tituly před jménem] [jméno FO]. Dle doslechu, měl býti některý majetek odprodán [tituly před jménem] [jméno FO] německé říši a některý majetek byl odprodán bývalému protektorátu [adresa] a Morava. Uvedl, že [jméno FO] byl jmenován doktorem [jméno FO] vikářem převora, po smrti [jméno FO] byl [jméno FO] jmenován převorem. Jmenování bylo proti stanovám [název], neboť převor měl býti volen členy řádu. Na základě toho byl [jméno FO] kardinálem [jméno FO] z této funkce sesazen, ale později za pomocí gestapa, po smrti kardinála [jméno FO], byl znovu do svého úřadu uveden.

45. Z dopisu Ministerstva zemědělství v Praze z 25. 5. 1946 adresovaného Zemskému národnímu výboru v [adresa] soud zjistil, že pisatel žádá sdělení, zda zemský národní výbor již rozhodl o konfiskaci zemědělského majetku [název], kdy návrh na rozhodnutí byl podán Okresním národním výborem v Praze – venkov dne 18. 2. 1946.

46. Z výměru Ministerstva financí z 7. 5. 1947 ve věci Ř. K. [příjmení] v [adresa], soud zjistil, že Ministerstvo financí za souhlasu Ministerstva vnitra a Ministerstva sociální péče zrušilo na žádost [název] v [adresa] rozhodnutí říšského protektora v Čechách a na Moravě, přičemž na základě tohoto rozhodnutí Ministerstva financí se navrhovatel může domáhat restituce zabaveného majetku podle § 2 zák. č. 128/1946 Sb.

47. Z usnesení Okresního soud v Příbrami č. j. Nc II 61/47, z usnesení Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu z 20. 6. 1947, z usnesení Okresního soudu civilního pro [adresa] z 14. 2. 1948 a z usnesení Okresního soudu v Horažďovicích z 27. 10. 1947 soud zjistil, že trhová smlouva ze dne 16. 10. 1942 resp. 25. 11. 1942 uzavřená mezi [tituly před jménem] [jméno FO], jako německým zmocněncem [název] a Československým státem o prodeji pozemků kat. č. [hodnota], 654, 655, 986/11. 986/13, 986/23, 987/1, 987/5, 987/10, 988, 989, 990, 991, 994, 1079, 1186/1. 1202, 1204, 1205, 1256, 1302/1, 1302 a 1035 zapsaných ve vl. č. [hodnota] poz. knihy pro k. ú. [adresa], byla prohlášena za právně bezúčinnou a neplatnou. Trhová smlouva ze dne 16. 10. 1942, resp. 25. 11. 1942 uzavřená mezi [tituly před jménem] [jméno FO], jako německým zmocněncem [název] a Československým státem o prodeji nemovitostí zapsaných ve vl. č. [hodnota] zemských desek moravských, byla prohlášena za právně bezúčinnou a neplatnou ve smyslu § 1 zákona ze dne 16. 5. 1946 č. [hodnota] Sb. Trhová smlouva ze dne 16. 10. 1942 resp. ze dne 25. 11. 1942 uzavřená mezi [tituly před jménem] [jméno FO], jako německým zmocněncem [název] a Československým státem o prodeji nemovitostí zapsaných ve vl. č. [právnická osoba], 4, 7, 8, 9 poz. kn. k. ú. [adresa] a ve vl. č. [hodnota]. poz. kn. k. ú. [adresa], byla prohlášena za právně bezúčinnou a neplatnou dle § 1 zák. ze dne 16. 4. 1946 č. [hodnota] Sb. Trhová smlouva ze dne 9. 3. 1942 uzavřená mezi [tituly před jménem] [jméno FO] jako německým zmocněncem [název] německou říší o prodeji nemovitostí zapsaných ve vl. 132 poz. kn. k. ú. [adresa], byla prohlášena za právně bezúčinnou a neplatnou dle § 1 zák. č. 128/46 Sb. Trhová smlouva ze dne 16. 10. 1942 resp. ze dne 25. 11. 1942 uzavřená mezi [tituly před jménem] [jméno FO] jako německým zmocněncem [název] a Československým státem o prodeji nemovitostí zapsaných ve vl. 191 poz. kn. k. ú. [adresa] byla prohlášena za právně bezúčinnou a neplatnou dle § 1, 2 zák. ze dne 16. 4. 1946 č. 128 Sb.

48. Ze sdělení Okresního národního výboru v [adresa], odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství z 28. 6. 1983, a z korespondujícího sdělení Okresního národního výboru v [adresa], odboru finančního z 1. 7. 1983, adresovaných Náboženské matici v Praze, soud zjistil, že uvedené referáty Okresního národního výboru v [adresa] sdělují Náboženské matici v Praze ve věci ověření vlastnictví k majetku [název] v k. ú. [adresa], že nemovitý majetek Řádu je dosud zaknihován jako knihovní majetek Řádu, že se tedy nejedná o konfiskát dle dekretu č. 12/1945 Sb. a nebyl tedy dosud převeden do vlastnictví Čs. státu.

49. Z usnesení Okresního soudu v [adresa] z 18. 6. 1948 č. d. 645/48 soud zjistil, že poznámka zamýšleného převzetí a poznámka revize měla být dodatečně vymazána u těch nemovitostí, které měly být propuštěny ze záboru podle 1. věty § 11 zábor. zákona. Jako knihovní vlastník byl uveden [název].

50. Z dopisu Ředitelství státních lesů a statků v likvidaci [adresa] z 17. 8. 1948 soud zjistil, že v katastru obce [adresa] ležel zbytkový statek [název] který spadal pod revizi 1. pozemkové reformy. Přídělové řízení na tomto zbytkovém statku bylo provedeno Státní obvodovou úřadovnou pro pozemkovou reformu v Olomouci – pracovní skupina v [adresa] dne 3. 7. 1948. Dle revizního výměru mělo být majiteli ponecháno 50 hektarů půdy. Zástupce majitele uplatnil nárok na příděl půdy zemědělské v katastru obce [adresa] u výměře 39,9190 hektarů, zbylou půdu na doplnění do 50 hektarů žádal půdu lesní z katastru obce [adresa].

51. Z přípisu Moravskoslezského zemského národního výboru z 7. 10. 1949 adresovaného Ministerstvu zemědělství a z připojeného zápisu ve věci nové pozemkové reformy dle zák. č. 46/1948 Sb. vlastníka [název] vyhotoveného 30. 9. 1949 kanceláři MNV v Malých Hošticích soud zjistil, že byl postoupen zápis o předání statku [adresa] ČSSS, n. p. Soupis inventáře, který sloužil hospodaření na předaném objektu, byl vyhotoven. Zápis byl sepsán dne 30. 9. 1949 v kanceláři ONV v [adresa]. Zástupce krajského národního výboru zjistil, že právní předpoklady převzetí a jeho rozsah byl vyměřen výměrem dne 23. 6. 1949 č. j. 112774/48-IX/A22 a tímto bylo rozhodnuto o výkupu vlastnického souboru podle zákona č. 46/1948 Sb. Výpověď z hospodaření k 1. 10. 1949 stran přejímaných nemovitostí byly dány vyhláškou KNV v [adresa] ze dne 25. 6. 1949. Výpověď vztahující se k nemovitostem tvořícím předmět převzetí nabyla právní moci. Výpovědní lhůta uplynula dne 1. 10. 1949. Jednalo se o pozemky o výměře 39,9191 ha.

52. Z přípisu Moravskoslezského zemského národního výboru v [adresa] z 17. 9. 1949 Ministerstvu zemědělství ve věci návrhu přídělu zemědělské půdy a z připojeného návrhu přídělu zemědělské půdy vykoupené dle zák. č. 46/1948 Sb. v obci [adresa] soud zjistil, že by postoupeny návrhy přídělů zemědělské půdy vykoupené dle zákona č. 46/48 Sb. v k. ú. [adresa]. Pozemky byly vykoupeny od [název] v Praze. Ministerstvem zemědělství dle § 10 odst. 4 zákona č. 46/48 Sb. dle rozhodnutí č. j. 112.774/48-IX/A22 ze dne 23. 6. 1949. Jednalo se o pozemky o celkové výměře 39,9191 hektarů. Výpověď z hospodaření byla dána vyhláškou k 1. 10. 1949.

53. Z dopisu Ministerstva zemědělství z 9. 3. 1950 adresovaného [název] v Praze soud zjistil, že Ministerstvo zemědělství dopisem z uvedeného dne žalobci zaslalo soupis parcel, které byly vyvlastněny podle ust. § 1 odst. 3 zák. č. 142/1947 Sb. z půdy propuštěné na tomto velkostatku v první pozemkové reformě ze záboru, kdy následuje výčet parcel v k. ú. [adresa].

54. Z výtisku veřejně dostupné webové stránky Wikipedie s heslem [jméno FO], z výtisku veřejně dostupné webové stránky biografického slovníku s heslem [jméno FO], z magisterské diplomové práce vypracované [jméno FO] na Masarykově univerzitě, Filozofické fakultě, Historickém ústavu, pod vedením vedoucího magisterské diplomové práce [tituly před jménem] Hanuše, a z bakalářské práce vypracované [jméno FO] na Univerzitě [jméno FO], Husitské teologické fakultě pod vedením vedoucího práce [tituly před jménem] Láška, [tituly za jménem]Hc. a nazvané Role katolické církve v Protektorátu [adresa] a Morava v období 1935–1945, kteréžto listiny byly k důkazu předloženy účastníkem, soud zjistil, že v roce 1935 se [jméno FO] stal podpřevorem řádu a o dva roky později získal jurisdikci převora. O další dva roky později jej generální vikář katolických řádů jmenovaný Piem XI jmenoval převorem. Přestože se jmenování setkalo s odporem velké části českého velkopřevorství, [jméno FO] přesto úřad vykonával, potvrzení jeho jmenování se dočkal až v roce 1941. [adresa] se stal placeným konfidentem pražského gestapa, v roce 1940 vstoupil do NSDAP. Za nacistické okupace českých zemí se vzdal české státní příslušnosti a přihlásil se k říšskoněmeckému občanství. Po válce byl obviněn a souzen především proto, že v souvislosti s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha poskytl z arcibiskupského archivu plány podzemní krypty bývalého kostela, kde se ukryli atentátníci. V období proticírkevní politiky za působení Reinharda Heydricha byl konfident [jméno FO] jeho významným pomocníkem, neboť jako převor [název] disponoval vynikajícími znalostmi církevního prostředí. [jméno FO] byl podle výpovědí jeden z nejlepších konfidentů gestapa, který pracoval pro gestapo nejen v protektorátu, ale i v Říši. Měl na starosti pozorování duchovních, a v mnoha případech vystupoval jako provokatér. [jméno FO] pravidelně podával zprávy týkající se hlavně vyššího duchovenstva v Praze, kdy na základě jeho udání, byli duchovní vyslýcháni a zatýkáni. [jméno FO] uvedl, že při útěku z Prahy s sebou vzal velké množství zlatých a stříbrných věcí, které patřily [název]. Po válce byl odsouzen k smrti a popraven.

55. Z hlediska skutkového nutno uvést, že soud ve věci provedl komplexní dokazování zaměřené na zjištění těch skutkových okolností, které z jakéhokoli důvodu mohou být podstatné pro posouzení otázky, zda žalobce je osobou aktivně legitimovanou, tedy osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi (zákon o MVC), kdy ve smyslu zmíněného zákona je podle zákona osobou oprávněnou toliko osoba, které byla způsobena majetková křivda v rozhodném období zákonem vymezeném, tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dokazování v rozsahu výše citovaném dle názoru soudu plně postačuje k jednoznačnému prokázání skutkových okolností, od nichž lze otázku posouzení věcné aktivní legitimace žalobce spolehlivě odvodit. Žalobce přitom se domáhal provedení důkazů dalších, a to v podobě čtení dalších listin žalobcem předložených; toto další dokazování čtením dalších listin žalobcem předložených soud neprovedl, kdy na skutkový stav rozhodný pro posouzení věci lze spolehlivě usoudit na základě důkazů již provedených a provádění dalších důkazů by tak bylo zcela zjevně nadbytečné, tedy zcela zjevně nezpůsobilé jakýmkoli způsobem zmírnit závěr o skutkovém stavu tak, jak se ze shora uvedených listin podává a jak je níže stručně shrnut. Na základě výše popsaného dokazování lze spolehlivě dovodit, že na žalobce se vztahoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., v důsledku čehož pozbyl žalobce jím nárokovaného zemědělského majetku okamžikem účinnosti dekretu, tedy v roce 1945, tedy hluboce před započetím rozhodného období vymezeného v zákoně o MVC (blíže v pasáži věnované právnímu posouzení věci). Soud současně provedl dokazování podstatnými listinami, jimiž žalobce uvedený závěr zpochybňoval, nicméně dle hodnocení těchto důkazů soudem tyto nejsou způsobilé skutkový závěr soudu výše uvedený (a na něj navazující právní hodnocení) zpochybnit. S poukazem na uvedené tedy soud další dokazování dalšími žalobcem předloženými listinami neprováděl.

56. Z hlediska skutkového nutno poukázat na to, že soud nejprve hodnotil všechny důkazy každý jednotlivě a následně je vyhodnotil komplexně v jejich vzájemné souvislosti, kdy skutková zjištění z jednotlivých důkazů se podávajíc jsou uvedena citace jednotlivých důkazů, přičemž ve stručnosti lze tato jednotlivá skutková zjištění shrnout následujícím způsobem.

57. Žalobce jako církevní řád působil na území někdejší Československé republiky (přinejmenším) v době od jejího vzniku v roce 1918 do počátku okupace Československa nacistickým Německem, během okupace a následně v poválečném období. Jedním z představitelů církevního řádu (žalobce) byl [jméno FO], který se členem řádu stal v roce 1930. V roce 1932 byl vysvěcen na kněze a v roce 1935 se stal podpřevorem řádu. V roce 1937 zmíněný [jméno FO] získal postavení převora a jako převor byl [jméno FO] fakticky jmenován v roce 1939. [jméno FO] byl převorem řádu jmenován přes odpor části českého velkopřevorství v čele s titulárním velkopřevorem [jméno FO]. Podstatné je to, že [jméno FO] přesto úřad fakticky vykonával a fakticky jej zastával. Týž [jméno FO] se roku 1939 stal placeným konfidentem pražského gestapa a v roce 1940 vstoupil do NSDAP a přijal říšskoněmecké státní občanství. Historikové jej hodnotí jako jednoho z nejnebezpečnějších donašečů gestapa, který neváhal vyzrazovat i obsah zpovědního tajemství. Pro německé okupační orgány v podobě gestapa a SD (Sicherheitdienst) pracoval i jako provokatér, přičemž za své služby byl orgány nacistické moci odměňován finančně i naturálně. V souvislosti s výkonem své funkce [jméno FO] opatřil pro gestapo plány kostela sv. [právnická osoba] v Reslově ulici, čímž orgánům okupační moci usnadnil zákrok vůči příslušníkům českého odboje, kteří předtím provedli atentát na říšského zastupujícího protektora Heydricha. Vedle zmíněných pravidelných odměn ze strany německé okupační moci byl pak za opatření plánů zmíněného kostela [jméno FO] odměněn i zvláště částkou 100 000 Kč. V práci pro orgány německé okupační moci byl [jméno FO] aktivní až do konce války a vedle jiného v roce 1940 nechal jako dar pro Josepha Goebbelse odvést šest uměleckých předmětů z Velkopřevorského paláce žalobce.

58. Pro přehlednost bude žádoucí již na tomto místě uvést, že byť žalobce namítá, že uvedená činnost [jméno FO] není přičitatelná žalobci jako církevnímu řádu, soud takové prohlášení na základě jím provedeného dokazování shledává zcela zjevně neakceptovatelným. [jméno FO] totiž úřad ve vedení žalobce aktivně vykonával, využíval pravomoci mu řádem svěřené (resp. spojené s výkonem funkcí v řádu žalobce) a takto vystupoval i navenek; z titulu své funkce u žalobce pak mohl opatřit plány kostela, v jehož útrobách se ukrývali představitelé československého armádního odboje, kteří provedli atentát na Heydricha, který nutno hodnotit jako nejvýznamnější (přinejmenším jeden z nejvýznamnějších) akt protinacistického odboje v (tehdy) bývalém Československu. Hodnocení, že činnost [jméno FO] je přičitatelná žalobci, soud provedl na základě jím provedeného dokazování a toto hodnocení je odvislé od individuálně provedeného a pečlivě vyhodnoceného dokazování. K argumentaci žalobce, že soud je bez dalšího povinen respektovat závěry kasačního nálezu, soud konstatuje, že judikatura Ústavního soudu je dlouhodobě ustálená na tom, že kterýkoli instančně nadřazený soud je oprávněn soudu I. stupně uložit provedení dalšího dokazování, uložení dalších procesních úkonů, zavázat jej výkladem právní normy, avšak žádný z nadřazených soudů není oprávněn soud I. stupně zavázat konkrétním hodnocení důkazů soudem I. stupně provedených. Koneckonců uvedenou linii lze dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 28/2022, který v poměrech jiné, ale obdobné věci ukládá podřazenému soudu hodnotit jím provedené dokazování nikoli mechanicky ve smyslu závěrů podávajících se z kasačního nálezu, ale individuálně na základě důkazů provedených, případně též znovu zopakovaných. Totéž mimo jakoukoli pochybnost platí v poměrech nyní projednávané věci.

59. Z hlediska skutkového lze dále shrnout, že po ukončení 2. světové války byl mimo jiné vydán právní předpis v podobě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., který ve smyslu § 1 zmíněného předpisu s okamžitou platností a bez náhrady zkonfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost a také zrádců a nepřátel České republiky jakékoli národnosti a státní příslušnosti projevivší toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938-1945. Dne 11. 10. 1945 byla v [adresa] Okresním národním výborem v [adresa] vydaná konfiskační vyhláška č. j. 14735, kteroužto vyhláškou byl pod č. [hodnota] podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za osobu německé nebo maďarské národnosti také [název], obdobně pak znovu vyhláškou Okresního národního výboru v [adresa] č. j. 31146/46 z 5. 4. 1948 byl za osobu kategorizovanou pod § 1 odst. 1 zmíněného dekretu zařazen pod č. 15 [název] mezi uvedenými vyhláškami je ten, že zatímco v první z nich je údaj o [název] z neznámého důvodu neautorizovanou osobou na listině, jež má soud k dispozici, přeškrtnut, v druhé vyhlášce údaj o kategorizaci [název] přeškrtnut není. Z tohoto hlediska, jakož i s ohledem na obdobou vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě č. j. IV-324/45 z 27. 9. 1945 je tak dle názoru soudu bezcenná argumentace (byť doložená výše uvedeným listinným důkazem) v tom smyslu, že přeškrtnutí má mít svůj právní význam. Přeškrtnutí se totiž nachází toliko ve vyhlášce Okresního národního výboru v [adresa] z 11. 10. 1945, nikoli pak již v obdobné vyhlášce z 5. 4. 1948 či ve vyhlášce Okresního národního výboru v [adresa] ze září 1945. Pokud pak žalobce argumentoval tím, že vyhláška ONV v [adresa] byla zrušena výměrem Zemského národního výboru Moravskoslezského z 13. 5. 1946, nelze ztratit ze zřetele, že vyhláška byla zrušena nikoli z důvodu věcného či z důvodu pochybností o kategorizaci žalobce, nýbrž z důvodů ryze procedurálních (viz předposlední odstavec odůvodnění zmíněného výměru). Z prvního odstavce odůvodnění zmíněného výměru se pak podává (to, co již dovodila judikatura vysokých soudů), že konfiskace majetku osob kategorizovaných pod osobní působnost zmíněného dekretu se uskutečňuje s okamžitou platností a bez náhrady – uvedené koneckonců plyne přímo z normativního textu dekretu.

60. V poměrech nyní individuálně posuzované věci, resp. hodnocení důkazů ve věci provedených, tedy soud I. stupně má za zcela jednoznačně prokázané, že v období bezprostředně po skončení 2. světové války neměly orgány obnovujícího se Československého státu žádné pochybnosti o tom, že osoba žalobce je podřaditelná (byť „jen“ z důvodu činnosti některých jeho představitelů a členů) pod osobní působnost zmíněného dekretu tak, jak o tom svědčí tři citované konfiskační vyhlášky, přičemž existence čtvrté konfiskační vyhlášky se podává z citovaného výměru Zemského národního výběru Moravskoslezského z 13. 5. 1946 – viz tam zmíněná vyhláška Okresní správní komise v [adresa] z 24. 9. 1945, a další vyhlášky téže komise z 21. 9., 3. 10. a 22. 10. 1945. Důkazy předložené žalobcem pak dle názoru soudu svědčí toliko o tom, že žalobce, případně jiné církevní osoby, této kategorizaci oponovaly (viz např. čtený dopis Arcibiskupského ordinariátu v Praze IV. z 12. 12. 1947, ze kterého se ovšem podávají skutečnosti o působení převora [jméno FO] ve vedení řádu žalobce).

61. V té souvislosti bude na místě uvést, že soud nepřehlédl přípisy Okresního národního výboru v [adresa] z 28. 6. a 1. 7. 1983, kde jak odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství, tak odbor finanční uvedeného ONV sdělují Matici náboženské v [adresa], že majetek [název] v k. ú. [adresa] není dle názoru ONV konfiskátem, ale nadále se jedná o „knihovní majetek“, tedy majetek v pozemkových knihách evidovaných stále na Řád. Dle názoru soudu uvedené přípisy svědčí jednak o přerušení institucionální paměti státní správy Československého státu (nevyhnutelně vyplývajícího ze změny společenských poměrů datovaných od února 1948), kdy koneckonců podle občanského zákoníku z roku 1950 nebylo ve věci vlastnictví nemovitostí k účinnosti převodu zapotřebí intabulace (k čemuž se později Československý stát svým způsobem vrátil institutem registrace smluv státním notářstvím). K tomu lze dodat, že nebylo-li v pozemkových knihách vyznačeno vlastnictví Československého státu k majetku žalobce, lze to při formálnějším přístupu hodnotit toliko jako to, že konfiskace majetku nebyla z hlediska zápisu do pozemkových knih dovršena; mimo jakoukoli pochybnost však platí, že konfiskace majetku byla zahájena tak, jak o tom svědčí zmíněné konfiskační vyhlášky a jak se to koneckonců podpůrně podává rovněž z faktu uvalení národní správy na majetek žalobce. Na tom dle názoru soud opět není nic způsobilé změnit to, že v pozdějším období byla národní správa zrušena.

62. Zmíněné dva přípisy Okresního národního výboru v [adresa] z léta 1983 pak současně dle názoru soudu svědčí mimo jakoukoli pochybnost o tom, že žádná církevní právnická osoba uvedený zemědělský majetek v období po 2. světové válce nedržela, neužívala a zjevně jím ani nedisponovala. Z tohoto hlediska lze fakt nevyznačení změny vlastníka v pozemkových knihách považovat toliko za formální opomenutí nezpůsobilé ničeho změnit na tom, že osoba žalobce byla kategorizována jako osoba spadající pod režim dekretu 12/1945 Sb. a došlo-li snad v té souvislosti k jakékoli majetkové křivdě (což není předmětem tohoto řízení a tedy ani dokazování), došlo případně k takové majetkové křivdě před zahájením rozhodného období dle zákona o MVC.

63. Ve věci byla provedena celá řada dalších důkazů, avšak v zájmu stručnosti, přehlednosti a ekonomičnosti soud skutková zjištění z těchto důkazů v odůvodnění tohoto rozhodnutí neuvádí, neboť je to pro právní posouzení níže uvedené zcela nadbytečné a nepodstatné (viz např. dokazování stran existence a rozsahu výluky dle § 8 zákona o MVC).

64. Účastníci soudu předložili rovněž další listinné důkazy než ty, které jsou citovány v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. platí, že ne všemi listinami žalobcem či účastníkem předloženými byl ve věci proveden důkaz. Soud ve věci neprováděl důkaz listinami k prokázání takových skutkových tvrzení, která již byla ve věci prokázána listinami jinými, v odůvodnění tohoto rozhodnutí citovanými. Soud neprováděl rovněž důkazy listinami k prokázání těch skutečností, které pro posouzení věci tak, jak je níže uvedeno, považuje za zcela zřejmě nadbytečné a nezpůsobilé změnit ani závěr o skutkovém stavu a ani na to navázané právní hodnocení. V tom rozsahu, v jakém bylo dokazování provedeno, soud toto dokazování považuje za dokazování komplexní k vyjasnění těch skutkových otázek, které jsou pro níže uvedené právní hodnocení podstatné; podstatnost či nepodstatnost skutkových zjištění pro posouzení věci pak vyplývá z bohaté judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu ve věcech téže osoby oprávněné, kterou je v poměrech dané věci žalobce. Soud takto považuje provedené dokazování za úplné pro náležité a odpovědné posouzení věci a v tomto duchu za dokazování komplexní pro dále uvedené právní posouzení věci.

65. Krajský soud jako soud I. stupně má na paměti požadavek přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu I. stupně a má za to, že tento je beze zbytku naplněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1897/2021-465 se podává, že není zapotřebí, aby se soud I. stupně výslovně vypořádal se všemi argumenty té či jiné strany sporu. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu i akceptací odpovědi implicitní, resp. její otázkou případu hraničních, kdy je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (rozhodnutí V.d.H pro Nizozemsku z 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61) (viz též sp. zn. IV. ÚS 201/04 z 29. 1. 2007, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, 29 Cdo 2543/2011, 21 Cdo 3466/2013 a další).

66. Na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud aplikoval příslušná ustanovení zákona o MVC, kdy konkrétně je nutno především se zabývat otázkou aktivní věcné legitimace žalobce co by osoby oprávněné; přitom nelze ztratit ze zřetele, že dle zákona o MVC lze zmírnit toliko některé majetkové křivdy, které nastaly v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Případné křivdy, ke kterým došlo před 25. 2. 1948, nejsou předmětem odškodnění dle zákona o MVC a žádnou osobu, která se domáhá odstranění křivdy nastálé před 25. 2. 1948, tak nelze považovat za osobu oprávněnou dle zákona o MVC.

67. Ve věci nutno mít na paměti, že zdejší žalobce je účastníkem celé řady soudních sporů, v nichž uplatňuje nároky, odvozované jím od zákona o MVC, přičemž většina skutkových i právních otázek, které jsou především v uvedených řízeních řešeny, jsou (zcela) obdobné. Těmito zcela obdobnými otázkami, resp. zcela obdobnou právní problematikou, je problematika, zda k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy zcela zjevně před začátkem rozhodného období vymezeného zákonem MVC, anebo k přechodu žalobcem nárokovaného majetku na stát došlo v rámci rozhodného období vymezeného zákonem MVC, tedy na základě skutečností nastálých v uvedeném rozhodném období.

68. Judikatura všech soudů (včetně soudu ústavního) byla dlouhodobě ustálena na závěru, že zdejšího žalobce nelze vůbec považovat za osobu oprávněnou dle zákona o MVC, neboť došlo-li ve vztahu k němu k majetkové křivdě, došlo k ní před začátkem rozhodného období. Toto hodnocení se vztahuje na veškerý majetek žalobcem vlastněný, neboť aplikací konfiskačního dekretu byl žalobce „kategorizován“ a k vyvlastnění jeho majetku došlo již samotnou účinností dekretu č. 12/1945 Sb. V poměrech právě projednávané věci tak lze poukázat mimo řadu jiných zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1688/2020, který shrnul do té doby jednotnou judikaturu soudů vycházejících z teze, že veškerý majetek byl žalobci odňat na základě dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž zařazení zdejšího žalobce pod režim zmíněného dekretu byl odvíjen zejména od konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v [adresa] ze dne 10. 11. 1945, konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] ze dne 5. 4. 1948 a konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] ze dne 27. 9. 1945.

69. S ohledem na to, že otázka posouzení aktivní legitimace žalobce odvíjející se od řešení otázky, zda žalobce lze považovat za osobu oprávněnou, bylo nutno z podstaty věci řešit v každém z žalobcem iniciovaných řízení, musí krajský soud přihlédnout k rozhodnutím, jež byla vydána v jiných řízeních týkajících se téhož žalobce, a argumentačně se vyrovnat s klíčovými rozhodnutími vydanými ve věcech zdejšího žalobce také poté, kdy v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/2021 ze dne 30. 11. 2021 (zveřejněného s významným disentním stanoviskem dne 4. 1. 2022) přestala být judikatura týkající se osoby žalobce judikaturou ustálenou a bezrozpornou.

70. Vedle zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/2021 je to zejména časově následují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733, kterýmžto Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 11 Co 236/2017-564, kterým Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací důsledně vyšel z tehdy ustálené rozhodovací praxe a restituční nároky zdejšího žalobce posoudil jako nedůvodné s tím, že žalobce není vůbec možno považovat za osobu oprávněnou, neboť majetek mu byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., tedy před rozhodným obdobím dle zákona č. 428/2012 Sb.

71. Pečlivá analýza a interpretace zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733, jímž Nejvyšší soud reagoval přímo na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21 poté, kdy uvedeným nálezem bylo zrušeno předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání žalobce, je dle názoru soudu klíčovou pro posouzení věci, neboť jak rozhodnutí Ústavního soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pro krajský soud závazná. Přitom nemůže být žádného sporu o tom, že rozhodnutí Ústavního soudu je závazné také pro soud Nejvyšší. Krajský soud tedy zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 28/2022-733 podrobil pečlivé analýze a interpretaci, jejichž výsledky shrnuje následujícím způsobem.

72. Předně Nejvyššího soud nečiní žádného sporu o tom, že by nálezem Ústavního soudu nebyl vázán (bod 17 odůvodnění rozhodnutí NS). Procesní závaznost právního názoru nálezu ÚS (dále také jen kasačního nálezu) je pro obecné soudy včetně soudu Nejvyššího podmíněna stavem dokazování a na něj navazující ústavně právní argumentací, kterou mohl Ústavní soud v jím vydaném kasačním nálezu použít a kteroužto také použil.

73. Nejvyšší soud konstatuje, že pro právní posouzení věci se jeví být klíčové řešení otázky „účinného provedení“ konfiskace před rozhodným obdobím. Přitom v důsledku kasačního nálezu je opětovně otevřena otázka, zda žalobce je ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto jeho postavení nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na žalobci byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění právní úprava provedená zákonem č. 428/2012 Sb. slouží.

74. Z dalšího obsahu velmi podrobného a návodného odůvodnění rozsudku NS nutno vyzdvihnout, že ad. 27 a násl. Nejvyšší soud znovu velmi podrobně a ilustrativně rozvádí problematiku účinku konfiskace majetku v režimu dekretu č. 12/1945 Sb. a významu konfiskačních vyhlášek ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu; dovolává se přitom judikatury Nejvyššího soudu, ale zejména a také judikatury Ústavního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, I. ÚS 1325/09, III. ÚS 2223/09, I. ÚS 67/10). Ve světle uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutečností nastálé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou tedy dokonanými skutečnostmi, jak z pohledu práva mezinárodního, tak z pohledu práva vnitrostátního. Nejvyšší soud znovu opakuje ustálenou tezi, že konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. byla tedy zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (např. vyhláška či výměr okresního národního výboru případně okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal ze strany státních orgánů, (byť jen jednou a byť jen ve vztahu k části jejího majetku), takto označena – tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. takto kategorizována (zde Nejvyšší soud uvádí odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, IV. ÚS 89/94 Sb.). Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. totiž ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace, jak plyne již z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45.

75. Za významné považuje krajský soud konstatování Nejvyššího soudu ad. 30 právě interpretovaného odůvodnění, že Ústavní soud ve zmíněném kasačním nálezu nezpochybnil validitu právě reprodukovaných závěrů vázajících se k účinkům konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. a zejména nezpochybnil závěr o deklaratorním významu konfiskačních vyhlášek. Dle názoru Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud v kasačním nálezu, zřetelně inspirován nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2021, II. ÚS 1920/20 a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, (pouze) podmínky pro zohlednění mimořádných okolností případu, jež se zřetelem vůči interpretační direktivně in favorem restitutionis do jisté míry modifikují Nejvyšším soudem připomenuté ustálené judikatorní teze o účincích konfiskace podle retribučních dekretů. V kasačním nálezu tak byla akcentována nezbytnost zkoumat, zda se stát zachoval jako nový vlastník a před započetím rozhodného období konfiskovaný majetek převzal, tedy „účinně“ konfiskoval, popř. zda v této době proces převzetí alespoň započal.

76. Ad. 31 Nejvyšší soud, opakovaně deklarující respekt ke své zavázanosti kasačním nálezem, podrobně rozebírá problematiku věcné příslušnosti správního orgánu k vydání konfiskačního rozhodnutí v režimu ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Přitom ad. 36 a násl. Nejvyšší soud krajský soud (z hlediska krajského soudu mimo jakoukoli pochybnost závazně) upozorňuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež se konstituovala v období bezmála 30 let a řeší problematiku vad konfiskačního řízení a (ne)možnosti soudu v civilním řízení tyto vady a rovněž věcnou nesprávnost konfiskačních rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud přitom konstatuje, že proti této judikatuře se kasační nález nijak nevymezuje; Nejvyšší soud dodává, že se kasační nález vůči této judikatuře nijak nevymezuje, byť z této nepochybně vyplývá, že věcná nesprávnost konfiskační vyhlášky nebo vady konfiskačního řízení nicotnost rozhodnutí správního orgánu nezpůsobují, přičemž vadou konfiskační vyhlášky může být i situace, že o konfiskaci rozhoduje věcně nepříslušný správní orgán. Je tedy zřejmé, že konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (ani podle dekretu č. 108/1945 Sb.) nemůže zpochybnit argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se vyjádřil dle argumentace Nejvyššího soudu rovněž Ústavní soud, a to v usnesení II. ÚS 3780/2014 a v již zmíněném stanovisku Pl. ÚS – st. 21/05, kdy tam vyjádřené teze našly odraz i v judikatuře Nejvyšší soudu, kdy ústavní stížnosti proti takovýmto rozhodnutím Nejvyššího soudu byly odmítány i soudem ústavním – Nejvyšší soud zmiňuje rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1325/10, III. ÚS 2223/09, I. ÚS 67/10 a II. ÚS 155/03.

77. Ad. 39 právě interpretovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu Nejvyšší soud připomíná stále validní a kasačním nálezem nezpochybněnou argumentaci § 1 ods.t 1 dekretu 12/1945 Sb. nestanoví rozhodovací kompetenci pro konkrétní správní orgán. Proto ve světle již dobové judikatury k určení věcně příslušného správního orgánu k vydání rozhodnutí o konfiskaci se uplatní pravidlo obsažené v ust. § 6 nařízení č. 8/1928 Sb., tj. že v první stolici je věcně příslušný okresní národní výbor, přičemž na území okresů, kde pro převážnou většinu obyvatelstva státně nespolehlivého nemohl být ustanoven národní výbor, je věcná příslušnost okresních správních komisí s pravomocí rovnocennou pravomoci národních výborů – zde § 6 odst. 1, 3 vyhl. č. 45/1945 Sb.

78. Nejvyšší soud (stále ještě ad. 39 svého rozhodnutí) pro potřeby dalšího řízení před odvolacím soudem (poznámka soudu: nepochybně nejen v řízení před odvolacím soudem v poměrech věci, v jejímž rámci bylo citované rozhodnutí vydáno) připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, v němž je konán velmi podrobný výklad o věcně příslušném orgánu k rozhodování dle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. Nejvyšší správní soud kromě jiného dovodil, že v případech, kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou kompetenci, přísluší rozhodování úřadů, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních. Toto rozhodnutí je považováno za stěžejní příspěvek pováleného Nejvyššího správního soudu pro správní praxi let 1945-1948. Toto rozhodnutí přitom spočívá obecně ve znalosti dobových reálií a jejich věrné autentické reflexi užitou právní argumentací, do níž se promítá znalost postupů tehdejších správních orgánů v konfiskačních věcech, jež není zatížena rozostřeným náhledem na tehdejší dobu v důsledku odstupu několika desetiletí. Nejvyšší soud pak pro další průběh řízení před (odvolacím) soudem připomíná výklad Nejvyššího správního soudu o iniciaci kompetence zemského národního výboru k vydání rozhodnutí dle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Konfiskace zemědělského majetku nastává u osob v § 1 jmenovaných za podmínek tam uvedených s okamžitou platností ex lege. Dekret nemá žádného ustanovení o tom, že by k provedení této konfiskace bylo zapotřebí nějakého úředního deklaratorního aktu… Vychází tedy zřejmě z předpokladu, že takového deklaratorního aktu zpravidla zapotřebí nebude a že bude tedy možno konfiskaci realisovati i bez takového rozhodnutí, přímo na základě předpisu zákona. Stanoví sice v § 3 odst. 2, že o tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení odstavce 1, rozhodují správní instance tam jmenované…Leč ani z těchto ustanovení neplyne, že by takovému rozhodnutí musilo v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou, tedy zejména tenkráte, požádá-li postižený majitel o rozhodnutí této otázky“.

79. Ad. 40 Nejvyšší soud pro další průběh řízení zdůrazňuje, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 nebyly po svém vydání zrušeny ani napadeny jako nezákonné osobou, jejíž majetek byl konfiskací dotčen, přitom nutno mít za významnou formulářovou podobu těchto vyhlášek. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při svých úvahách o věcně (ne)příslušném správním orgánu k vydání konfiskační vyhlášky, je povinností soudu zvážit Nejvyšším soudem citované závěry dobové judikatury a její průmět do poměrů soudem řešené věci.

80. V dalším pak Nejvyšší soud připomíná judikatorní závěry, dle nichž možné naplnění některého z restitučních titulů je limitováno tím, že skutečnosti nastálé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně vymezených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z hlediska práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, nutno za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky. Ve vztahu ke konfiskační vyhlášce ze dne 5. 4. 1948 však žádné skutečnostmi, jimiž by mohl být vyvolán stav zneužití dekretů prezidenta republiky, tvrzeny nebyly a v dosavadním průběhu řízení ani jinak nevyšly najevo.

81. Ad. 42 a násl. pak Nejvyšší soud v době po vydání kasačního nálezu znovu rozebírá podmínky převzetí konfiskovaného majetku státem, završující „účinné provedení konfiskace“ jako skutečnost, v důsledku které není na místě přihlédnout ve prospěch oprávněné osoby k výkladovému pravidlu in favorem restitutionis. V návaznosti na to Nejvyšší soud detailně interpretuje kasační nález včetně skutkových okolností, z nichž Ústavní soud při vydání kasačního nálezu vycházel, a upozorňuje, že na jejich základě Ústavní soud (toliko) dovodil, že „zde existuje celá řada důkazů o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou pojistit si přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele“. Kasační nález přitom nezpochybnil judikaturu stojící na závěru, že ani případný pozdější náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na tom, že k odnětí dovolatelem nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím, nemůže ničeho změnit. Stát by tak totiž takto „rozhodoval“ o majetku, jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal – k tomu Nejvyšší soud dokládá svou judikaturu s tím, že shodný nález vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2056/18, jenž je založen na konkluzích rezultujících z již zmíněného stanoviska Pl. ÚS – st. 21/05, jakož i z další rozhodovací praxe na ně odkazující – sp. zn. IV. ÚS 1990/20, III. ÚS 1852/20, IV. ÚS 2662/21, kteréžto rozhodnutí bylo vydáno k ústavní stížnosti totožného stěžovatele jako v projednávané věci; dále Nejvyšší soud zmiňuje rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 337/22, s nímž s přihlédnutím k dosavadní judikatuře včetně zmíněného plenárního stanoviska Ústavní soud odmítl podané ústavní stížnosti poté, kdy v obdobných právních a skutkových poměrech aproboval závěry obecných soudů, dle níž byl nárok nárokovaný majetek konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím, a dále Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3839/19.

82. Ad. 45 Nejvyšší soud poukazuje na judikaturu poválečného Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutím ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, v němž byla řešena otázka postavení národního správce, který byl k posléze konfiskovanému majetku ustanoven podle dekretu č. 5/1945 Sb. V obecnější rovině se potom citované rozhodnutí vyjadřuje k povaze konfiskace tak, že konfiskací zemědělského majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. pozbyli dosavadní vlastníci vlastnického práva k němu. To plyne z právní povahy konfiskace. Dekret sám však výslovně nestanoví, kdo nabyl ke dni jeho účinnosti, tj. k 23. 6. 1945, vlastnictví zkonfiskovaného majetku, jehož je podle úmyslu zákonodárce třeba použít k účelům pozemkové reformy. Z tohoto účelu zákona nelze nic vytěžit pro odpověď na otázku, o kterou jde. Třeba ji v prvé řadě hledat a vyvodit z právní povahy konfiskace samé. Tato je zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva tkvícím v právu veřejném, kterým nabývá na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva originálně, tj. bez odevzdání nebo intabulace.

83. Ad. 46 interpretovaného odůvodnění Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k variantně formulovanému požadavku na účinné provedení konfiskace spočívajícím v prokázání takového skutkového děje, při němž stát při rozhodném období proces převzetí majetku alespoň započal, nutno neztratit ze zřetele, že podle dekretu č. 5/1945 Sb. byla na majetek právního předchůdce žalobce, mj. i v katastrálním území [adresa], uvalena tzv. národní správa, díky čemuž přišel předchůdce žalobce o faktickou možnost jakékoli dispozice se svým majetkem. I když dle Nejvyššího soudu zavedení samotné národní správy nepředstavuje realizaci konfiskace majetku, jedná se o předpoklad ke klasifikaci vlastníka takového majetku podle posléze vydaného retribučního dekretu. Dle Nejvyššího soudu tedy národní správa vypovídá o tom, jak bylo ze strany státu na vlastníka nahlíženo – předchozí vlastník byl považován za státně nespolehlivého. V opačném případě by totiž na něj nemohla být národní správa uvalena. Shora uvedené pak našlo svůj odraz v tom, že majetek právního předchůdce žalobce byl konfiskován na základě dvou nezrušených vyhlášek Okresního národního výboru v [adresa] postihující veškerý majetek osoby spadající pod režim dekretu č. 12/1945 Sb. Na (nižším) soudu bude, aby uvážil, zda tato Nejvyšším soudem zdůrazněná skutečnost, jež nepochybně může znamenat započetí procesu převzetí majetku státem před rozhodným obdobím (dokončením až v rozhodném období), je natolik významná, aby bylo možné v souladu se stále validním judikatorním závěrem i v poměrech projednávané věci hovořit podle postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. jako o „paralelní konfiskaci navazující na konfiskaci započatou na základě dekretu č. 12/1945 Sb.“.

84. Ad. 47 Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dalším průběhu řízení pak soudy nebudou moci při právním posouzení věci vycházející ze zjištěného skutkového stavu odhlédnout od konkluzí dobové judikatury Nejvyššího správního soudu. Odvolací soud (resp. z povahy věci kterýkoli soud) nebude moci pustit ze zřetele, že Ústavní soud v kasačním nálezu výslovně deklaruje absenci odklonu, byť i částečného, od dosud ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se i k otázkám právním, jejichž řešení bylo v subsumováno pod závazný právní názor, již vyjádřil (zde následuje odkaz na plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 a na něj odkazující judikaturu Ústavního soudu, jež aproboval i Nejvyšší soud).

85. Ad. 50 pak Nejvyšší soud konstatuje, že soud bude muset respektovat argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak byla předestřena ve zrušeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, dle které „k převzetí majetku Československým státem konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován“. Z tohoto hlediska dovolatel argumentací o nabytí vlastnického práva k majetku odňatému jeho právnímu předchůdci v době nesvobody postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zcela pomíjí shora označené judikatorní závěry Nejvyššího i Ústavního soudu.

86. Výše zachycenou podrobnou analýzu a interpretaci aktuálně rozhodujícím soudem soud považuje za stěžejní pro následný postup soudu ve věci. Přitom krajský soud konstatuje, že nemůže být a zjevně ani není žádných pochybností o tom, že kasační nález a důvody jeho vydání jsou pro Nejvyšší soud (přinejmenších v poměrech konkrétní věci) závazné. Této skutečnosti si je nepochybně Nejvyšší soud vědom a v odůvodnění svého následně vydaného rozsudku č. j. 28 Cdo 28/2022-733 svou vázanost kasačním nálezem opakovaně deklaruje a dle názoru krajského soudu velmi pečlivě kasační nález analyzuje a interpretuje (obdobně pečlivě a zevrubně tak, jako nyní krajský soud analyzuje a interpretuje zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022).

87. Ve vztahu k právě uvedenému zastává krajský soud názor, že krajskému soudu nikterak nepřísluší zabývat se otázkou, zda závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 28/2022 zcela respektují obsah kasačního nálezu. Mimo jakoukoliv pochybnost to plyne z toho, že Nejvyšší soud (rovněž) velmi pečlivě interpretoval a analyzoval kasační nález, opakovaně respekt k tomuto kasačnímu nálezu deklaruje, a uvádí, že jeho právní názor, jež musí soudy nižších instancích z podstaty věci respektovat, je zcela souladný se zmíněným kasačním nálezem Ústavního soudu. Dle názoru krajského soudu je tak formálně a zřejmě i obsahově zcela neoddiskutovatelné, že Nejvyšší soud (zřejmě i v souladu se zásadou ekonomičnosti řízení) vytyčuje pro krajský soud (a nejen pro krajský soud v řízení, v jehož rámci byl kasační nález vydán) návod, jak se odpovědně a u vědomí závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu s věcí vypořádat i v podmínkách aktuálně rozkolísané rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež byla rozkolísána právě kasačním nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 361/21. Z tohoto hlediska lze považovat výše obsáhle rozebrané rozhodnutí Nejvyššího soudu za klíčový prvek pro posouzení věci (věcí téhož žalobce) obecnými soudy v podmínkách aktuálně rozkolísané rozhodovací praxe Ústavního soudu.

88. Z rozebraného rozsudku Nejvyššího soudu pak dle názoru krajského soudu současně plyne, že rozkolísanost rozhodovací praxe Ústavního soudu, založená právě nálezem sp. zn. III. ÚS 361/21, je dána spíše rozkolísaností subsumovatelnou ad personam, nikoli ad rem. Tento interpretační závěr krajský soud dovozuje z pečlivé analýzy jak kasačního nálezu, tak na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti lze příkladno poukázat na bod 30 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud dle názoru krajského soudu koneckonců uvádí, že dle jeho názoru není vydání kasačního nálezu totálním rozvratem či dokonce totálním přehodnocením dosud ustálené rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu, ale individuálním případem, v němž nelze vyloučit existenci podmínek pro výjimečné zohlednění mimořádných okolností případu se zřetelem k vůdčí interpretační direktivě in favorem restitutionis, a to ve vazbě na zkoumání, zda stát se zachoval jako nový vlastník a před započetím rozhodného období konfiskovaný majetek převzal. Z řečeného dle názoru krajského soudu nevyhnutelně plyne, že kasační nález nepředstavuje obecné, plošné přehodnocení dosud ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu ve vztahu k žalobci a jím nárokovaného majetku (či dokonce judikatury vůbec). Z uvedeného také současně rezultuje použitelnost veškeré judikatury včetně judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vydané do doby zveřejnění kasačního nálezu, z čehož současně nutno dovodit právě jistou přednost pro aplikaci dlouhodobě ustálených judikatorních závěrů, ledaže by bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že jsou zde skutkové okolnosti, pro které by bylo na místě mimořádně zdůraznit princip in favorem restitutionis tak, jak jeho mimořádné zdůraznění ve smyslu intepretace Nejvyššího soudu nevylučuje Ústavní soud v jím projednávané věci, jež vyústila ve vydání kasačního nálezu.

89. Jak již uvedeno, při interpretaci kasačního nálezu a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 28/2022-733 (dále také jen kasační rozsudek), nelze pominout později vydaná rozhodnutí, která již v té či oné podobě reagují na zmíněný kasační nález. Je to rovněž již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 386/2020-1122 z 14. 1. 2022 a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1877/2022 a na ně navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 z 14. 2. 2023, ve kterém Ústavní soud ad 16 výslovně uvádí, že na jím shrnutých závěrech vycházejících ze stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 21/05 nic nemění ani nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 (tedy kasační nález) a sp. zn. I. ÚS 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska, a proto v těchto věcech mělo být postupováno podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Obdobně nelze ztratit ze zřetele také již zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího č. j. 11 Co 150/2020-871, na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1802/21 a na ně navazující rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2662/21 jen o několik dní předcházející vydání kasačního nálezu, kdy závěry v obou prakticky současně vydaných rozhodnutích Ústavního soudu se diametrálně liší.

90. Po pečlivém vyhodnocení zjištěného skutkového stavu, po pečlivé aplikaci příslušných ustanovení zákona o MVC a s přihlédnutím k do krajnosti rozebrané judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu včetně jejího postupného vývoje a roz/kolísání, soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žaloba není důvodná a nutno ji zamítnout v zásadě z týchž důvodů, pro které rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla již pravomocně zamítnuta žaloba ve vztahu k prvnímu z pozemků, totiž pozemku p. č. 723/3; tedy z důvodu, že žalobce nelze (ani) v této věci považovat za osobu aktivně legitimovanou, neboť není osobou oprávněnou dle zákona o MVC.

91. Zamítavé rozhodnutí soudu plyne ze dvou na sobě relativně nezávislých důvodů se zřetelem k existenci kasačního nálezu a se zřetelem k poslednímu kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu č. j. 1 Co 14/2021-454. Soud jako primární důvod pro zamítnutí žaloby uvádí, že žalobce nelze považovat za osobu oprávněnou ani v poměrech dané věci po bedlivém vyhodnocení skutečností, jež mají dle kasačního nálezu a posledního kasačního rozhodnutí vrchního soudu být v dané věci rozhodné. Těmito rozhodnými okolnostmi mají být okolnosti, zda stát majetek převzal na základě dekretu prezidenta republiky 12/1945 Sb. také fyzicky, resp. fyzické přebírání zemědělského majetku žalobce alespoň zahájil, anebo majetek byl žalobci odňat až po 25. 2. 1948 v důsledku aplikace zákona č. 142/1947 Sb. či jiných předpisů na základě správních aktů vydaných již v období po 25. 2. 1948.

92. Druhou argumentační linii pak lze podpůrně vystavět na tom, že otázky řešené kasačním nálezem a posledním kasačním rozhodnutím vrchního soudu jsou nepodstatné, neboť jako takové byly vyhodnoceny kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a pozdějším rozhodnutím ústavního soudu v již zmíněné věci IV. ÚS 3238/22, které vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05. Z této druhé argumentační linie ostatně vychází i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým v této věci byla žaloba zamítnuta ve vztahu k pozemku parc. č. 723/3 v tomtéž katastrálním území.

93. Vědom si existence posledního kasačního usnesení Vrchního soudu v Olomouci v této věci a vědom si důrazu, který na kasační nález Ústavního soudu klade v této věci žalobce, soud jako primární zvolil odůvodnění vycházející z aplikace této argumentační linie zmíněnými rozhodnutími sledované, jež ovšem byla krajskému soudu jako soudu I. stupně také v této věci vyložena kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 28/2022.

94. Ve shodě s dlouhodobě ustálenou a dosud naprosto převažující judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která nebyla rozvalena a překonána ani kasačním nálezem, soud konstatuje, že účinky konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly (jak plyne z textu dekretu) s okamžitou účinností, tedy okamžikem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. 6. 1945. Zmíněná judikatura vycházející již ze stanoviska pléna Ústavního soudu z roku 2005 přesvědčivě dovodila, že konfiskace majetku osob, na které dekret dopadal, se neposuzuje zvlášť v různých lokalitách České (tehdy Československé) republiky, nýbrž ke kategorizaci osoby jako osoby dotčené důsledky zmíněného dekretu dochází (v zásadě jakýmkoli individuálním správním aktem) přičitatelným Československému státu. V souladu s provedeným dokazováním a zmíněnou ustálenou judikaturou soud jako takové individuální správní akty přičitatelné Československému státu hodnotí dvě konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v [adresa] výše podrobně citované a dále konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě rovněž podrobně citovanou. Již v části hodnocení důkazů soud vysvětlil, že ani přeškrtnutí označení žalobce v první konfiskační vyhlášce ONV v [adresa] nehodnotí jako důkaz faktu, že by se konfiskace, ve vztahu k žalobci realizovaná změnou konfiskační vyhlášky, žalobce neměla týkat. Totéž pak platí o tvrzení žalobce, že konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Opavě (a stejně tak vyhlášky o konfiskaci majetku na Krnovsku) byly zrušeny výměrem Zemského národního výboru Moravskoslezského; již v pasáži věnované hodnocení důkazů soud vysvětlil svůj náhled na věc založený na tom, že vyhlášky byly zrušeny výlučně z procedurálních důvodů, nikoli z důvodu, že by byly shledány nezákonnými či nedůvodnými.

95. O fyzické realizace konfiskace pak svědčí fakt, že ještě před zahájením rozhodného období byla na konfiskovaný majetek žalobce uvalena národní správa a v jejím průběhu byl následně změněn ustanovený národní správce. Na hodnocení těchto důkazů nemůže ničeho změnit ani poukaz žalobce na to, že národní správa sice byla poznamenaná do vložky B pozemkové knihy týkající se žalobce, ale dne 16. 9. 1947 byla podle výměru Moravskoslezského národního výboru, expozitury v [adresa] z 29. 8. 1947 poznámka zavedení národní správy vymazána. V souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudu nepřísluší ani v řízeních dle části páté o. s. ř. posuzovat případné vady konfiskačních aktů nebo jiných individuálních aktů státní správy, neboť to nepříslušelo v obecném soudnictví ani soudům tehdejším. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že byly-li konfiskační vyhlášky vydávány okresními národními výbory, zcela to odpovídá právní úpravě, pravomoci a působnosti správních orgánů tehdejší Československé republiky tak, jak to ostatně shledal již tehdejší Nejvyšší správní soud v rozhodnutí akcentovaném aktuálním kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu. Okresní národní výbory k vydání konfiskačních vyhlášek, jejichž důsledkem je kategorizace žalobce jako osoby podléhající režimu dekretu č. 12/1945 Sb., tak byly mimo jakoukoli pochybnost věcně (kompetenčně) příslušné, což nutno zdůraznit pro případ, že by soud byl v dané věci výjimečně povolán hodnotit i validitu historických individuálních správních aktů (jakože v obecné poloze ustálená judikatura tuto možnost obecným soudům zapovídá).

96. O realizaci a fyzickém přebírání konfiskovaného majetku žalobce svědčí také žalobcem předložený přípis Ministerstva zemědělství z 25. 5. 1946 adresovaný Zemskému národnímu výboru v [adresa], kterým ministerstvo žádá, aby Zemský národní výbor rozhodl již o konfiskaci zemědělského majetku [název], kdy návrh byl podán Okresním národním výborem v [adresa] – venkov dne 18. 2. 1946. Uvedený přípis soud nehodnotí tak, že by v té době byla otázka podřaditelnosti žalobce pod režim dekretu č. 12/1945 Sb. otázkou otevřenou, nýbrž uvedenou listinu hodnotí tak, že dokládá realizaci (administrativně správní realizaci) důsledků zmíněného dekretu. Na tomto závěru a hodnocení uvedené listiny nemohou nic změnit ani výměr Ministerstva financí z 7. 5. 1947 či usnesení soudů žalobcem předložená (Okresní soud v Příbrami, Okresní soud civilní pro vnitřní Prahu, Okresní soud v Rokycanech), jimiž žalobce dosáhl zneplatnění převodu části svého majetku, k nimž docházelo za okupace československého území nacistickou mocí. Uvedený fakt dle názoru soudu je zcela nezpůsobilý jakýmkoli způsobem ovlivnit řešení otázky, zda žalobce lze podřadit pod režim dekretu č. 12/1945 Sb. tak, jak orgán československého státu v období bezprostředně po skončení 2. světové války jednoznačně dal najevo (že na žalobce dopadá dekret č. 12/1945 Sb. a tedy konfiskace se týká veškerého zemědělského majetku na území tehdejší Československé republiky).

97. Obdobně nutno zmínit ve vztahu k zavedení národní správy, že ani přípis Zemského národního výboru Moravskoslezského v [adresa] z 17. 5. 1947 adresovaný Okresnímu národnímu výboru v [adresa], na který žalobce dal mimořádný důraz, není důkazem o tom, že by národní správa na majetek žalobce byla zavedena nedůvodně. Uvedeným přípisem totiž Zemský národní výbor Moravskoslezský žádá o vyjádření, zda a které důvody svědčí v tamním okrese pro trvání národní správy nad shora uvedeným majetkem [název]. Dotaz na to, zda důvody zavedení národní správy trvají, z logického hlediska nelze akceptovat jako důkaz, že důvody pro zavedení národní správy nikdy netrvaly (zvláště pak se zřetelem k již výše citovaným individuálním správním aktům o nejprve zavedení národní správy a posléze změně ustanoveného národního správce). Přitom nelze ztratit ze zřetele, že otázka zavedení národní správy není otázkou klíčovou, nýbrž pouze otázkou podpůrnou k tomu, aby soud v tom kontextu zjištěné skutkové okolnosti posoudil, zda stát konfiskaci ve vztahu k majetku žalobce realizoval, anebo alespoň započal před začátkem rozhodného období. Fakt „opětovného řešení národní správy“ tak soud zcela jednoznačně hodnotí jako důkaz důvodnosti zavedení národní správy a současně jako důkaz, že zejména v období krátce následujícím po ukončení 2. světové války nebylo žádných pochybností o tom, že na zemědělský majetek žalobce se dekret č. 12/1945 Sb. vztahuje a žalobce citovanými individuálními akty státní správy jako takový byl jednoznačně a opakovaně kategorizován.

98. Jak již uvedeno v části věnované hodnocení důkazů pro případ, že by v právě odůvodňované věci byl soud aktuálně oprávněn hodnotit důvodnost vydání těchto správních aktů, soud konstatuje, že jednání představitele řádu [jméno FO] za 2. světové války, resp. šířeji v dobách okupace Československé republiky nacistickým Německem, je řádu žalobce přičitatelné. Nelze ztratit ze zřetele, že [jméno FO] se stal členem řádu dlouho před zahájením okupace, postupně stoupal v organizační struktuře žalobce a nakonec dosáhl toho, že začal vykonávat velmistrovský úřad, a nakonec v něm byl i formálně potvrzen. Skutečnost, že řád samotný mohl být některými převody majetku uskutečněnými za výkonu funkce [jméno FO] poškozen, neznamená, že jednání řádu jako celku, navenek zřetelně reprezentovaného [jméno FO], bylo ve svých důsledcích pro český (československý) národ a československou státnost mimořádně škodlivé. Lze uvést, že tak, jako jednání představitelů nacistického Německa je přičitatelné nejen těmto osobám, ale i nacistickému Německu jako takovému, je dle názoru krajského soudu neoddiskutovatelné, že jednání velmistra [jméno FO] (ať byl velmistrem fakticky či i titulárně) je přičitatelné řádu žalobce jako takovému.

99. Zbývá doplnit, že žalobce prokázal, že orgány Československého státu v období roku 1948 začaly zemědělský majetek žalobce podrobovat také postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přičemž toto jednání bylo započato před 25. 2. 1948 a pokračovalo také po něm, jak o tom svědčí přípis Ředitelství státních lesů a statků v likvidaci [adresa] z 17. 8. 1948. Dle názoru soudu šlo ovšem o pouhou formu z hlediska administrativního a správního, kteroužto stát dokončoval realizaci konfiskace zahájené dle dekretu. Nelze přehlédnout, že v období po skončení 2. světové války, tedy v období 1945 až minimálně 1948, šlo o dobu, jež bývá označována také někdy jako revoluční (národně osvobozenecká revoluce završená pražským povstáním), kdy se po ukončení několikaleté okupace území Československého státu znovu obnovoval Československý stát. Tento sice právně nezanikl, nicméně bylo zapotřebí po trvání několika let nacistické okupace tento fyzicky obnovit. Klást v takovém hektickém období požadavky na kvalitu aktů aplikace práva včetně individuálně správních aktů z pohledu dneška by bylo ahistorické a asociální, zcela ahistoricky pomíjející kontext doby, ve které se proces (neboť ačkoli právně šlo o okamžik realizace v důsledku dekretu, v reálu šlo nepochybně o proces) odehrával. V té souvislosti lze např. poukázat na principy podávající se z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, podle kterého v zájmu spravedlivého rozhodování je třeba uplatňovat princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů (poznámka soudu: nadto perfekci právních úkonů), k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle docházelo, nepatřičný, obdobně jako je tomu při zpochybňování správnosti správního rozhodnutí. V poměrech právě individuálně posuzované věci pak soud konstatuje, že proces konfiskace majetku žalobce soud nepovažuje za vadný, resp. natolik z dnešního hlediska vadný, aby bylo lze v poměrech kasačního nálezu a posledního kasačního rozhodnutí vrchního soudu dospět k závěru, že Československý stát zemědělský majetek žalobce před zahájením rozhodného období nepřevzal a nezahájil realizaci jeho převzetí, pročež byl majetek žalobci účinně odňat až v období po 25. 2. 1948 v důsledku realizace zákona č. 142/1947 Sb., o revizi pozemkového majetku či jiných obdobných předpisů.

100. Z tohoto hlediska tedy soud uzavírá, že vydáním konfiskačních vyhlášek, zavedením národní správy a administrativními úkony v řízení prokázanými (byť zčásti na formulářích nadepsaných tak, že jde o úkony dle zák. č. 142/1947 Sb.) Československý stát právně provedl (k okamžiku účinnosti dekretu) a následně také fyzicky a administrativně správně realizoval konfiskaci majetku těmi úkony a činnostmi, které byly výše jako prokázané popsány a které soud na základě individuálně provedeného dokazování individuálně vyhodnotil způsobem výše uvedeným.

101. Možno snad připustit, že tím, že v pozemkových knihách nebylo vyznačeno (alespoň ve vztahu k pozemkům v [okres]), že vlastníkem majetku žalobce se v roce 1945 stal Československý stát (v důsledku čehož pak orgány Československa v 80. letech vydaly stanovisko, že pozemky v k. ú. [adresa] jsou stále knihovním majetkem žalobce), stát dovršení konfiskace z hlediska právní perfekce nezavršil, a to právě tím, že opomněl v pozemkových knihách vyznačit, že vlastníkem zemědělského majetku žalobce včetně aktuálně sporné nemovitosti je Československý stát. Nelze ztratit ovšem ze zřetele, že uvedenou skutečnost nelze posuzovat dnešními měřítky tak, jak již to bylo výše uvedeno, a také to, že v období po roce 1948 zjevně poklesla úroveň právní kultury i profesionality státního aparátu a v neposlední řadě také to, že za účinnosti občanského zákoníku 1950 byl opuštěn intabulační princip ve vztahu k nemovitostem. Z faktu, že ONV [adresa] v 80. letech 20. století vydal stanovisko, dle kterého má být žalobce stále „knihovním vlastníkem“, a tedy reálným právním vlastníkem zemědělského majetku drženého v období okupace Československého státu, soud nedovozuje, že by Československý stát v období od května 1945 do 24. 2. 1948 konfiskaci zemědělského majetku žalobce neprovedl a přinejmenším fakticky účinně nezahájil. Z tohoto hlediska nelze ztratit ze zřetele ani již jednou zmíněný fakt, že v období po roce 1945 a v každém případě v období po 25. 2. 1948 žalobce uvedený majetek ani nedržel, ani ho neužíval a tím méně jím disponoval.

102. Pro úplnost se konstatuje, že opak nebyl ani tvrzen a ani prokázán.

103. Výše řečené také dle názoru krajského soudu vylučuje, že by v posuzované věci došlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. orgány totalitní moci v období po 25. 2. 1948.

104. Právě uvedenou první argumentační linii zamítavého rozhodnutí tak lze uzavřít tím, že ani při hluboce individuálním zohlednění těch typových okolností, které shledal relevantní Ústavní soud v kasačním nálezu a vrchní soud v posledním kasačním usnesení, soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že (také) v tomto případě nebyl žalobce a jím vlastněný zemědělský majetek podroben dekretu č. 12/1945 Sb. a že z toho či onoho důvodu nebylo lze konfiskaci dle dekretu považovat za dovršenou nejen právně okamžikem účinnosti dekretu, ale také realizačně uvedením dekretu v život (tedy vyjádřením jednoznačné vůle Československého státu podrobit zemědělský majetek žalobce konfiskaci podle právního předpisu v podobě dekretu č. 12/1945 Sb., pro což byly fakticky činěny i dílčí realizační kroky).

105. Stran naznačené druhé argumentační linie odůvodnění tohoto rozhodnutí (se stejným výsledkem) bude zřejmě vhodné nejprve poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 z 14. 2. 2023, tedy rozhodnutí ústavního soudu vydané se zřejmým časovým odstupem po zveřejnění kasačního nálezu téhož soudu. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud se znalostí kasačního nálezu poukázal na judikaturu Ústavního soudu zásadně jednotnou do vydání kasačního nálezu a odvíjející se od stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 2105 a výslovně uvedl, že na konstantních závěrech judikatury Ústavního soudu nic nemění ani nálezy sp. zn. I. ÚS 3918/19 a ani (kasační nález) sp. zn. III. ÚS 361/21, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a od uvedeného stanoviska. Promítnuto do poměrů právě odůvodňované věci a ostatně promítnuto do poměrů všech obdobných věcí, ve kterých se žalobce domáhá jako oprávněná osoba vydání majetku dle zákona o MVC, to znamená, že Ústavní soud ve svém pozdějším rozhodnutí výslovně odmítl teze kasačního nálezu a jednoho dalšího nálezu v obdobné věci a přihlásil se k „ostatní“ judikatuře Ústavního soudu ve věcech posuzování žalobce coby oprávněné osoby dle zákona o MVC, resp. obecněji vyjádřeno – k posuzování oprávněnosti nároků podle zákona o MVC u osob, ve vztahu k nimž byl majetek konfiskován některým z dekretů prezidenta republiky. Ústavní soud v tomto rozhodnutí (opět) zdůraznil, že konfiskační správní akt vydaný před 25. 2. 1948 nelze posuzovat z hlediska jeho vad. V těchto případech stát nabýval vlastnického práva ke konfiskovanému majetku originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, a nabýval jej ze zákona, přičemž konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal státními orgány (byť jen jednou či ve vztahu k určité části jeho majetku), takto označena. Kasační nález tak nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu a ani jako impuls k revizi judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud (znovu) aproboval závěry obecných soudů, podle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím a ani následný postup dle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nezměnil na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni 23. 6. 1945.

106. K tomu, že s pokyny odvolacího soudu formulovanými v jeho posledním kasačním usnesení se krajský soud vyrovnal výše v první argumentační linii tohoto rozhodnutí, pak na tomto místě se zřetelem k druhé argumentační linii soud konstatuje, že ve světle důvodů rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3238/22 závěry Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího nemohou obstát (byť, jak již uvedeno, se s nimi soud argumentačně vyrovnal v jejich rámci a v jejich duchu již výše). Naopak nutno akcentovat, že dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stát ke dni jeho účinnosti dne 23. 6. 1946 bez náhrady konfiskoval majetek zrádců a kolaborantů a vícero individuálními správními akty vydanými k tomu příslušnými orgány obnovujícího se Československého státu byl takto kategorizován veškerý (resp. se zřetelem k předmětu dekretu č. 12/1945 Sb. veškerý zemědělský) majetek žalobce. Veškeré zemědělské nemovitosti náležející žalobci tak k 21. 6. 1945 přešly (včetně nyní nárokovaného pozemku) do vlastnictví Československého státu, a to originárně bez náhrady a bez nutnosti jeho převzetí a bez nutnosti intabulace. V poměrech řízení zákona o MVC, jakož ani v jiných obdobných řízeních současných soudům nepřísluší přezkoumávat důvodnost či zákonnost aktů státní správy vydaných v poválečném období, a to ani ve vztahu ke zdejšímu žalobci. Už vůbec pak nelze na takovéto konfiskační akty nahlížet dnešní optikou. Orgány státu sice následně některé části majetku žalobce podrobily procesu upravenému v zákoně č. 142/1947 Sb., avšak tato okolnost neměla žádný význam, neboť vlastníkem majetku žalobce v té době již byl Československý stát. Ať už se jednalo o proces paralelní konfiskace či proces pojistky postupu podle dekretu č. 12/1945 Sb. či se jednalo o jakkoli jinak označitelný proces, byl to proces, resp. postup, bez právního významu a jak již uvedeno výše, dle názoru soudu spíše představoval administrativní akty vedoucí k ztotožnění a převzetí majetku žalobce. V tomto kontextu je bez právního významu rovněž otázka zavedení změny a případného zrušení (pro pominutí důvodů) národní správy, kteréžto akty pak svědčí o procesu realizace konfiskace majetku dle zmíněného dekretu tak, jak to soud dovodil již výše.

107. Nebyly tedy shledány žádné důvody pro to, aby se v poměrech této věci nalézací soud odchýlil od dlouhodobě ustálené interpretace a aplikace tzv. Benešových dekretů, jakož i zákona o MVC a v návaznosti na to nutno tedy konstatovat, že zemědělský majetek žalobce včetně nárokovaného pozemku mu byl konfiskován účinně v červnu 1945 a od uvedeného data je vlastníkem zemědělského majetku včetně nárokovaného pozemku Československý stát. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jako takový nebyl stát vyznačen v historických pozemkových knihách. Došlo-li tedy ve vztahu k žalobci vůbec k majetkové křivdě, mohlo k ní dojít jen před začátkem rozhodného období, tedy před datem 25. 2. 1948, a z tohoto hlediska nutno považovat veškeré nároky žalobcem vznášené podle tohoto zákona za nároky nedůvodné, neboť žalobce ve smyslu zákona o MVC nikdy oprávněnou osobou nebyl, a vyjádřeno procesně: žalobce není osobou v projednávané věci aktivně legitimovanou.

108. Krajský soud v té souvislosti zmiňuje i apel Ústavního soudu rezonující v jeho nálezu z 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a to apel na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo při odpovídajících skutkových zjištěních.

109. Výrokem č. I tohoto rozhodnutí tedy soud žalobu zamítl poté, kdy dospěl k zcela jednoznačnému závěru, že žalobu nutno zamítnout, ať již by se soud přidržel závěrů ústavního soudu v podrobně rozebraném kasačním nálezu a v posledním kasačním rozhodnutí vrchního soudu, anebo se zřetelem na dosud nepřekonanou a znovu ustalující se judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z které dle vyjádření samotného Ústavního soudu vybočuje právě kasační nález a další explicitně zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3918/19.

110. V neposlední řadě nutno mít na zřeteli hledisko zmiňované ustanovení § 13 občanského zákoníku, na něž ostatně v jiné souvislosti v průběhu řízení poukázal žalobce. Je tedy namístě znovu připomenout, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci vydaným v poměrech této projednávané věci byla žaloba ve vztahu k druhému z pozemků pravomocně zamítnuta poté, kdy vrchní soud jako soud odvolací dospěl k závěru, že žalobce není osobou oprávněnou z těch důvodů, jak byly podrobně vyloženy v do té doby zcela shodné judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu. Také z tohoto hlediska tedy nyní odůvodňované rozhodnutí respektuje apel vyplývající ze zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 647/02, tedy apel, aby při odpovídajících skutkových zjištěních soudní rozhodnutí byla v celkové harmonii, neboť jen tato situace podmiňuje důvěru v právo (a jeho aplikaci, dodává krajský soud).

111. Z hlediska výsledku sporu plně procesně úspěšnému účastníkovi s poukazem na ust. § 245 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Plně procesně úspěšný účastník nárokoval náhradu nákladů řízení za úkony provedené právním zástupcem účastníka, a to odměnu za 25 úkonů právní pomoci (převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření účastníka ze dne 13. 3. 2019, vyjádření účastníka ze dne 4. 4. 2019, účast na ústním jednání dne 13. 6. 2019, odvolání účastníka ze dne 24. 7. 2019, vyjádření účastníka ze dne 25. 8. 2019, účast na ústním jednání dne 30. 10. 2019, vyjádření účastníka ze dne 19. 12. 2019, dovolání ze dne 24. 1. 2020, vyjádření účastníka ze dne 8. 4. 2020, doplnění dovolání ze dne 16. 6. 2020, vyjádření účastníka ze dne 28. 8. 2020, vyjádření účastníka ze dne 14. 9. 2020, účast na ústním jednání dne 16. 9. 2020, vyjádření účastníka ze dne 9. 2. 2021, vyjádření účastníka ze dne 20. 5. 2021, vyjádření účastníka ze dne 30. 9. 2021, vyjádření účastníka ze dne 25. 11. 2021, vyjádření účastníka ze dne 7. 2. 2022, vyjádření účastníka ze dne 16. 5. 2022, vyjádření účastníka ze dne 23. 10. 2022, vyjádření účastníka ze dne 22. 6. 2023 a účast na ústním jednání dne 17. 10. 2023 v délce 5 hodin a 15 minut). V souladu s ust. § 245 a 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud žalobci odměnu za 25 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.) K tomuto náleží náhrada hotových výdajů účastníka ve výši 25 x 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 3 citované vyhlášky.

112. Na náhradě cestovních výdajů účastník požadoval za cestu z [adresa] a zpět na ústní jednání dne 13. 6. 2019 částku [hodnota] Kč, což doložil jízdenkami. K tomuto náleží hotové výdaje v podobě nákladů na ubytování v [adresa] ve výši [hodnota] Kč, a to vzhledem k tomu, že jednání bylo nařízeno v ranních hodinách a přítomnost účastníka na jednání byla nutná. K tomuto účastník doložil fakturu za poskytnuté ubytování.

113. Za cestu z [adresa] do [adresa] a zpět na ústní jednání konané dne 16. 9. 2020 účastník požadoval na cestovném [hodnota] Kč, což doložil jízdenkami.

114. Dále účastník nárokoval cestovné k ústnímu jednání dne 17. 10. 2023 u zdejšího soudu z [adresa] a zpět osobním automobilem [název] RZ [SPZ] s průměrnou spotřebou nafty motorové 5,8 l/100 km, přičemž bylo celkem ujeto [hodnota] km s nárokovanou cenou nafty ve výši 34,40 Kč/1l a opotřebením vozidla dle 467/2022 Sb. znění účinné od 1. 7. 2023., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. [právnická osoba] na jednání k soudu dne 17. 10. 2023 účastníkovi náleží částka [hodnota] Kč ([hodnota]). K tomuto náleží hotové výdaje v podobě nákladů na ubytování v [adresa] ve výši [hodnota], a to vzhledem k tomu, že jednání bylo nařízeno v ranních hodinách a přítomnost účastníka na jednání byla nutná. K tomuto účastník doložil fakturu za poskytnuté ubytování.

115. Dále účastníkovi náleží náhrada za promeškaný čas advokáta dle § 14 odst. 3 AT ve výši 48 započatých půlhodin při náhradě [hodnota],- Kč za každou i započatou půlhodinu, a to za čas strávený na cestě na soudní jednání a zpět dne 13. 6. 2019 (7 hodin), 30. 10. 2019 (5 hodin), 16. 9. 2020 (5 hodin) a 17. 10. 2023 (7 hodin). Celkem tak na náhradě za promeškaný čas náleží účastníku [hodnota] Kč.

116. Účastníkovi dále náleží náhrada za náklady vynaložené ve spojení s vypracováním geometrického plánu č. [hodnota] ve výši [hodnota] Kč, přičemž faktura za vypracování geometrického plánu byla soudu předložena.

117. Vzhledem k prokázané registraci zástupce účastníka k platbě DPH je nutno náhradu nákladů řízení ve výši [hodnota] Kč ([hodnota]) povýšit o 21% DPH. Celkem tak účastníkovi na nákladech řízení náleží částka [hodnota] Kč.

Poučení