8 Co 386/2020-1122

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [titul] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [právnická osoba] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 9. 2020, č. j. 15 C 275/2013-865, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II., III., IV. a V. výroku, potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [jméno], advokáta sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (odstavec I. výroku) a zamítl žalobu žalobce na určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizována dvě slova], pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] a pozemku parc. [číslo] [specifikace] [anonymizováno] vzniklého oddělením z pozemku parc. [číslo] geometrickým plánem pro rozdělení pozemků [číslo] vyhotoveného [titul] [jméno] [příjmení] (dále jen předmětné nemovitosti), zapsaných v katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce] pro [územní celek], [katastrální uzemí], je Česká republika (odstavec II. výroku). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec III. výroku) a povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec IV. výroku) a zavázal žalobce zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (odstavec V. výroku).

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání a navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby byl změněn tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Polemizoval se skutkovými i právními závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v rozsudku ze dne 7. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 1580/2020-689; žalobcův majetek nebyl nikdy konfiskován a žalobce je aktivně legitimován podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále také ZMV). Ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. byla podstatná část žalobcova majetku dotčena úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše či jejích subjektů. Následně byl majetek žalobci vrácen dle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., po předložení důkazů, že žalobce byl v době nesvobody v letech 1938 -1945 osobou národně a státně spolehlivou. Tato rozhodnutí byla později svévolně anulována a nahrazena konfiskačními vyhláškami vydanými v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Konfiskační dekrety byly ve vztahu k žalobci zneužity. Majetek mu byl do 25. 2. 1948 vrácen. ONV nebyl oprávněn kategorizovat žalobce jako zrádce a nepřítele republiky; k tomu byl věcně příslušný podle § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. pouze zemský národní výbor. Ten ohledně žalobce nerozhodl. Vyhlášky ONV, k nimž se žalobce jednotlivě podrobně vyjadřoval, je nutno hodnotit jako nicotné, bez právních účinků vůči žalobci. Ani komunistický režim nedovodil, že žalobcův majetek byl konfiskován. Nelze připustit, aby soudy v současnosti za použití konfiskačních dekretů dospěly poprvé v historii k opačnému právnímu závěru. Žalobcův právní náhled podporuje odborné stanovisko JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta a emeritního soudce ÚS ČR. V neposlední řadě pak žalobce odkázal na závěry Ústavního soudu ČR obsažené nejprve v nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a dále pak rovněž v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, který vychází ze shodných skutkových okolností jako v projednávaném případě, dle kterých v případě, kde (i) sice existují listiny - konfiskační vyhlášky, které by sice mohly nasvědčovat konfiskaci majetku oprávněné osoby, avšak na jejich základě ke konfiskaci majetku oprávněné osoby reálně nedošlo, a (ii) majetek oprávněné osoby byl po 25. 2. 1948 podroben správnímu řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi pozemkové reformy, a fakticky přešel na stát tímto postupem, který je výslovně uveden jako první z restitučních titulů dle ustanovení § 5 písm. a) ZMV, je nutné aby obecné soudy v takovýchto případech vždy před tím, než dojdou k závěru, že na konkrétní majetek se uplatní restituční výluka dle § dle ust. § 8 odst. 1 písm. h) ZMV (v řízení o žalobě na nahrazení souhlasu správního orgánu výrokem soudu v postupu dle části V. o. s. ř.), resp. že žalobce je osobou aktivně legitimovanou dle § 18 odst. 1 ZMV (v řízení v případě podané žaloby na určení vlastnického práva státu), zkoumaly právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení. Žalobce pak v projednávaném případě doložil, že k faktickému odnětí jeho majetku na základě tvrzených konfiskačních vyhlášek okresních národních výborů nedošlo, ale došlo k němu až na základě postupu dle zákona č. 142/1947 Sb., neboť tomu odpovídá revisní rozhodnutí Ministerstva zemědělství o vyvlastnění ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24 .909/ R12/1948, usnesení Krajského soudu v Opavě ze dne 16. 6. 1948, č. d. 82/48 z. d., rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 3. 1949, č. j. 13019/49-IX/A-21, kdy i do zemských desek opavských ve vložce [číslo] v níž byly zapsány i nemovitosti dotčené tímto případem, byl povolen zápis poznámky zamýšleného převzetí dle zákona č. 142/1947. Zároveň pak za odňaté nemovitosti žalobci nikdy nebyla vyplacena žádná náhrada.

3. Žalovaná 2) ve svém vyjádření navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uváděla, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 324/2020, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3802/2019, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3923/2019) se podává, že účinky konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. nastávaly i ve vztahu k majetku dotčenému nárokem dle poválečných restitučních předpisů, přičemž z případného restitučního nároku dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, respektive prováděcího zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, nelze dovozovat vznik nároku na naturální restituci dle ZMV. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a na kasační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020, vydaný v projednávané věci, pak dodávala, že v případě žalobce se nejedná o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.; navíc i případné zneužití tohoto dekretu by bylo dotčeno restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona ZMV (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19; naopak stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, se dle mínění žalované 2) vztahuje k posuzování zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. z hlediska restitučních titulů uvedených v ustanovení § 5 ZMV). Dále měla za to, že žalobce byl konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 označen za osobu německé či maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž námitky žalobce stran dopadu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. pouze na osoby fyzické, absence rozhodnutí zemského národního výboru dle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. a neúčinnosti daných konfiskačních vyhlášek vůči žalobci směřují k přezkumu vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti konfiskačních vyhlášek, jenž ovšem soudu nepřísluší. Pokud se jedná o samotné konfiskační vyhlášky, pak ve vztahu k otázce„ přeškrtnutí“ žalobce v konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 argumentovala, že nelze na základě provedených důkazů dovodit, zda toto„ přeškrtnutí“ mohlo vyvolat účinky ve smyslu tvrzení žalobce, neboť není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu namítané„ přeškrtnutí“ provedl. Co se týče konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, žalovaná 2) vyzdvihla, že zrušení zmíněné vyhlášky z procesních důvodů nemá žádný vliv na konfiskaci majetku žalobce dle konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948. K tvrzení žalobce, že ani samotný komunistický režim nezastával názor o konfiskaci majetku žalobce, žalovaná 2) odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, s tím, že majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. k datu jeho účinnosti 23. 6. 1945, na čemž nemůže ničeho změnit ani pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019. Ve vztahu k argumentaci žalobce odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, jakož i nález ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, odkazoval žalovaný 2) na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2021, č. j. 28 Cdo 1802/2021-933, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 150/2020-157, které byly vydány v řízení o obdobné žalobě jako v projednávané věci, kdy Ústavní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že závěry obecných soudů ohledně konfiskace majetku žalobce dle dekretu č. 12/1945 Sb. jsou v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, kdy ani v projednávané věci není důvod pro odchylku od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný, takže ke konfiskaci docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, tudíž následné konfiskační rozhodnutí příslušného národního výboru mělo jen deklaratorní charakter. Z toho plynou i další závěry, tj. nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku na faktické převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím uskutečnění ”konfiskační vyhlášky“ či“ účinnosti konfiskace.“ 4. Žalovaný 1) se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odkazoval přitom na skutečnost, že soud prvního stupně se s veškerou argumentací žalobce řádně vypořádal, a to zejména v odst. 7., 41. až 45. odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň pak odkázal na své vyjádření ze dne [datum], ve kterém zejména argumentoval, že vyhláškami Okresní správní komise v Krnově č. 1807/4 ze dne 24. 9. 1945, 21. 9. 1945, 3. 10. 1945, 22. 10. 1945 a vyhláškou Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. 324/45, byl [žalobce] [anonymizována tři slova] v Praze označen dle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12 za osobu německé národnosti a jeho zemědělský majetek v obvodu obcí [obec] [obec], [obec], [obec], [obec] a [obec] byl zkonfiskován pro účely pozemkové reformy, čímž došlo ke stejnému datu k naplnění procesu konfiskace ve smyslu rozhodnutí ÚS ČR, sp. zn. II. ÚS 405/98. Následující zrušení vyhlášek Okresní správní komise v Krnově a ONV v Opavě jako nezákonných aktů nemělo již na konfiskaci vliv. Jednalo se navíc o politická rozhodnutí postrádající charakter a náležitosti správních rozhodnutí odvolacího orgánu; totéž platí o výměru Moravského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946. Proces konfiskace byl naplněn již samotnou vyhláškou ONV v České Lípě ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, která nebyla zrušena a která měla ve vztahu k účinnosti zestátnění majetku pouze deklaratorní charakter. Vlastnická změna u posuzovaného majetku tak nastala ke dni účinnosti dekretu 12/1945, tj. k 23. 6. 1945. Stalo se tak zjevně před rozhodným obdobím uvedeným v ust. § 1 ZMV. Označení [žalobce] za nepřítele a zrádce dle cit. dekretu mělo účinky vůči všem nemovitostem [žalobce] v tehdejším Československu. Jednoznačně je pak nutno vyjít ze závěru, že věcný přezkum individuálních aktů státní správy před rozhodným obdobím (tj. v daném případě před 25. 2. 1948), tedy i zkoumání, zda byly či nebyly naplněny hmotněprávní podmínky konfiskace, je vyloučen. Pokud dále žalobce odkazoval na právní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a dále z nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, pak měl za to, že se jedná o závěry, které vybočují z dlouhodobé ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, přičemž v této souvislosti odkázal na podrobnou argumentaci žalované 2), kdy připojil, že v projednávané věci považuje kolizi zestátnění sporných nemovitostí na základě konfiskace dle dekretu 12/1945 Sb. a jejich odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb. za vyloučenou. Historická paralelní snaha o zabavení majetku totiž nemůže mít za následek zneplatnění předchozí konfiskace ex lege, neboť co je již zkonfiskováno, nelze opětovně konfiskovat ani snahou o postup dle následně platných norem.

5. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, je včasné a přípustné, přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu, přezkoumal také řízení, které předcházelo jeho vydání, v intencích ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné.

6. Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen„ registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen„ rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

7. Podle § 3 ZMV oprávněnou osobu je: b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti. Podle § 8 odst. 1 ZMV věc nelze vydat v případě, že se jedná o: h) věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

8. Podle § 18 odst. 1 věta první před středníkem ZMV oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

9. Z provedených důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu dle ustanovení § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, když jsou zcela postačující pro právní posouzení věci.

10. Okresní soud rovněž věc správně právně posoudil, když respektoval platné judikaturní závěry, jež byly shrnuty a podrobně vyloženy v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 1580/2020-689 a dále např. v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 3087/2020-677, kdy v uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud podrobně řešil otázku, zda je žalobce oprávněnou osobou dle ZMV, a zda je tedy aktivně legitimován k podání žaloby na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 ZMV. Na odůvodnění cit. usnesení, včetně jejich závěrů vztahujících se k jednotlivým konfiskačním vyhláškám krajský soud v podrobnostech zcela odkazuje, když s nimi souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a má za to, že jsou na projednávanou věc plně aplikovatelné.

11. Majetek žalobce byl konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jak plyne z konfiskačních vyhlášek ONV v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, 5. 4. 1948 a ONV v Opavě ze dne 27. 9. 1945. Účinky konfiskace dle dekretu nastaly ex lege ke dni jeho účinnosti, tj. k datu 23. 6. 1945, neboť právním důvodem konfiskace byl dekret samotný. Následné konfiskační rozhodnutí, tj. výměr, vyhláška ONV nebo vyhláška okresní správní komise měly pouze deklaratorní charakter. Konfiskace byla zákonným aktem, docházelo k ní zpravidla bez správního řízení, byl-li vlastník označen státními orgány za osobu, jejíž majetek podléhá konfiskaci. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ČR z 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98, I. ÚS 4563/12 z 4. 9. 2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2020/2005 z 27. 9. 2005).

12. Argumentace o vadách, věcné nesprávnosti či nicotnosti konfiskační vyhlášky není právně relevantní. Věcnou správnost správního aktu nemůže soud v tomto řízení přezkoumávat, když navíc dvě uvedené konfiskační vyhlášky byly vydány před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990).

13. Pokud pak žalobce v odvolání argumentoval právními závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 a zejména pak rovněž z nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, týkající se obdobné věci, pak odvolací soud je přesvědčen, že tyto se v daném případě nemohou prosadit. V této souvislosti je totiž třeba poukázat na závěry plenárních nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 21/ 05 a ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, které se jednoznačně zastávají právního názoru, že pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky podle ZMV nejsou rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret presidenta republiky, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege. Na dekret navazující výměr Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období nepostačuje, bylo-li v tomto období správním soudem negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu. Z deklaratorních konfiskačních aktů vydaných v rozhodném období neplyne, že se v těchto případech vyžaduje rovněž "účinnost konfiskace", tj. aktivní postup spočívající ve faktickém převzetí majetku. Takový závěr z citované judikatury nelze dovodit. Navíc takováto podmínka obsahuje prvek libovůle, neboť je přímo v rozporu se samotnou podstatou výkonu vlastnického práva, kdy rozsah výkonu práva zahrnuje i nenakládání s nabytým majetkem (je otázkou, co je dostatečně aktivní postup při převzetí majetku). Účinnost konfiskace tedy nemůže záležet na faktickém jednání vlastníka k jeho majetku a v případě dekretu č. 12/1945 je problémem vyřešeným. Je tudíž bez právního významu, zda byly předmětné nemovitosti fakticky převzaty, který správní orgán vydal konfiskační výměr nebo zda následně (navíc) proběhl postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Řešení této problematiky tak již z povahy věci nemůže záviset na rozšíření mezí podpůrného výkladového principu in favorem restitutionis. Ostatně v projednávaném případě lze rovněž odkázat na žalovanou 2) namítané usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, v němž čtvrtý senát Ústavního soudu konstatoval, že pokud konfiskační rozhodnutí správního orgánu mělo pouze deklaratorní charakter, není možné zpochybnit účinky konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, omezit rozsah konfiskace jen na některý majetek, či pro její účinnost vyžadovat splnění podmínky faktického převzetí konfiskovaného majetku státem.

14. Odvolací soud tedy uzavírá, že majetková křivda na žalobci byla spáchána v době před datem 25. 2. 1948, tedy mimo rozhodné období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Žalobce proto není k žalobě dle § 18 odst. 1 ZMV aktivně legitimován. Případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. jsou dotčeny restituční výlukou dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV. Nárok na restituci majetku podléhajícího konfiskaci dle poválečných dekretů přiznávaly pouze zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., a to pouze fyzickým osobám, pokud byly aktivně legitimovány k navrácení majetku dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., nikoli ZMV osobám právnickým, tedy církvím a náboženským společnostem.

15. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek v napadené části dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně správných výroků o nákladech řízení.

16. Výroky o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem mezi žalobcem a žalovaným 1) a mezi žalobcem a žalovanou 2) je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých mají procesně plně úspěšní žalovaní právo na náhradu těchto nákladů.

17. Náklady odvolacího řízení u žalovaného 1) představuje odměna právního zástupce za 5 úkonů právní služby (vyjádření se k odvolání z [datum], doplnění tvrzení k výzvě soudu ze dne [datum], stanoviska k doplňujícím vyjádřením žalobce ze dnů [datum] a [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) á [částka], tj. [částka], dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátního tarifu, paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 5 úkonů právní služby á [částka], tj. [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za ztrátu času za 20 započatých půlhodin po [částka], tj. [částka], parkované dle doloženého parkovacího lístku ve výši [částka] a cestovné [částka] (při vzdálenosti [obec] - [obec] a zpět celkem [číslo ] km, průměrné spotřebě vozidla 10,8 l benzinu 95 okt. v ceně dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a [částka] jakožto náhrada za 21% DPH ve výši [částka], kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy náhrada nákladů řízení žalovaného 1) představuje částku [částka], kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., a to advokátu dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

18. Náklady odvolacího řízení u žalované 2) představuje odměna právního zástupce za 7 úkonů právní služby (vyjádření se k odvolání z [datum], doplnění tvrzení k výzvě soudu ze dne [datum], vyjádření k podáním žalobce ze dnů [datum], [datum], [datum] a [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) á [částka], tj. [částka], dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/96 Sb., advokátního tarifu, paušální náhrada hotových výdajů advokáta za 7 úkonů právní služby á [částka], tj. [částka] dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada cestovních výdajů za jízdu vlakem [obec] - [obec] a zpět ve výši [částka], ztrátu času za 16 započatých půlhodin po [částka], tj. [částka], náhrada výdaje za ubytování ve výši [částka], jakožto náhrada za 21% DPH ve výši [částka], kterou je advokát povinen odvést z odměny a náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy náhrada nákladů řízení žalované 2) představuje částku [částka], kterou je žalobce povinen zaplatit žalované 2) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř).