1 Co 24/2021-220

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Bognára a soudců JUDr. Pavla Koláře a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [anonymizována dvě slova] [země], [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupené advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [země], [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručení: [anonymizováno 7 slov] Územní pracoviště [obec] sídlem [adresa] o žalobě podle části páté OSŘ, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 23 C 39/2016-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku I, potvrzuje.

II. Ve výroku II se napadený rozsudek mění tak, že žalobkyně je povinna 1. účastnici zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 23 441 Kč k rukám jejího zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna 1. účastnici zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 261 Kč k rukám jejího zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně, aby jí jako oprávněné osobě byl vydán – pozemek – a to část [parcelní číslo] zapsaný na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], dříve zapsaný v kn. vl. [číslo] jako pozemek parc. č. PK [číslo], včetně jeho součástí a veškerých věcí movitých, a aby rozsudkem soudu bylo v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka] (výrok I), dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit dalšímu účastníku řízení [anonymizováno] [země] [anonymizováno] náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II), poté zastavil řízení proti [země] – [anonymizováno 7 slov] (výrok III) a rozhodl, že [země] – [anonymizováno 7 slov] [anonymizováno] právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění soud uvedl, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně byl nejpozději do roku 1940 vlastníkem předmětné zemědělské nemovitosti, což vyplývá z Moravských zemských desek pro [katastrální uzemí], číslo vložky [anonymizováno], když je zde uveden [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], tedy [anonymizována tři slova] (dále též [...] [anonymizována dvě slova] předchůdce žalobkyně). Následně však byl do pozemkové knihy, číslo vložky [anonymizováno] jako vlastník mj. předmětných nemovitostí zapsán subjekt [příjmení] [příjmení] [jméno], neboť podle Konečného výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939 byl [...] [anonymizováno] se sídlem v Bruntále na základě nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací v sudetoněmeckých oblastech ze dne 22. 10. 1938 rozpuštěn a majetek byl zabaven. Podle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně původně byl vlastníkem předmětného pozemku, přičemž došlo k jeho odnětí z vlastnické sféry právního předchůdce žalobce. Byť dekret č. 5/ 1945 Sb. prohlásil takové odnětí za neplatné, z dikce § 1 odst. 2 tohoto dekretu a z dobové judikatury vyplývá, že k neplatnosti nedošlo ex lege, nýbrž bylo na oprávněné osobě, aby se neplatnosti sama dovolala (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 9. 4. 1947, (SJS) 428/45). Za tohoto stavu tak bylo na právním předchůdci žalobkyně, aby se domáhal vydání takto zkonfiskovaných věcí, a to podáním žaloby dle zákona č. 128/1946 Sb. Ve smyslu § 10 odst. 1 citovaného zákona byl věcně a místně příslušný k rozhodnutí o takové žalobě (bývalý) Okresní soud ve Šternberku. Předmětnou žalobu pak musel právní předchůdce žalobkyně podat ve lhůtě 3 let ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti (srov. § 8 citovaného zákona). Žalobkyně neprokázala, že by takovou restituční žalobu podala. Dále soud konstatoval, že subjektu Deutsche Reich Forstverwaltung byl jako osobě německé národnosti předmětný zemědělský majetek zkonfiskován. I když žalobkyně tvrdila, že konfiskační vyhláška v okrese Šternberk (Uničov) nebyla vydána, pak tato skutečnost není pro posouzení věci právně významná. Jestliže k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v projednávané věci došlo alespoň v některých případech, byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána, nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94). Poté na předmětný pozemek byla zavedena národní správa a následně ke dni 1. 10. 1947 došlo k převzetí přídělu. Ze shora uvedeného vyplynulo, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 ZMV, neboť u právního předchůdce žalobkyně nenastala v rozhodném období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v § 5 tohoto zákona majetková křivda. Z těchto důvodů nebyla žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 9 ZMV. Princip ex favore restitutionis přitom v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu ZMV, jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. I když soud nemůže v daném případě kategoricky vyloučit závěr, že se právnímu předchůdci žalobkyně stala majetková křivda z důvodů jednání nacistického režimu a jeho představitelů, v současné době neexistuje právní předpis, podle nějž by nyní šlo takovou případnou majetkovou újmu žalobce odčinit (srov. také usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1325/09). Skutečnost, že k případné křivdě mohlo dojít ještě před 25. 2.1948, pak projednávaný spor odlišuje od případů zneužití dekretů prezidenta republiky komunistickým režimem k zabrání majetku nepohodlným osobám (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99, sp. zn. II. ÚS 22/94, či sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 208). Soud dodal, že z dokazování vyplynulo, že po 2. světové válce předmětný pozemek nebyl právnímu předchůdci žalobkyně vrácen (neuplatnil nárok v souladu se zákonem č. 128/1946 Sb.) a vlastníkem nemovitosti se ještě před dobou rozhodnou ve smyslu ZMV stal Československý stát na základě konfiskace podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. V rozhodném období se tak právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni samotné nemohla stát majetková křivda, neboť v této době právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně vlastníkem nemovitostí nebyla, tudíž žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou dle § 3 ZMV. Soud pak uzavřel, že i kdyby se připustilo vlastnictví právního předchůdce žalobkyně k předmětnému pozemku, ten byl pravomocně konfiskován dle dekretu č. 12/ 1945 Sb., což je předpoklad pro aplikaci výlukového důvodu v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) ZMV a rovněž kvůli tomu by nemohlo dojít k jeho vydání žalobkyni. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že správní orgán rozhodl věcně správně, a proto podle § 250i OSŘ žalobu v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 245 OSŘ a úspěšnému dalšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů v rozsahu, jako by byl v řízení zastoupen svým zaměstnancem, celkem ve výši 1 500 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů k pěti úkonům dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť 1. účastnice disponuje právním oddělením a nebylo proto nutno sjednat právní služby advokáta.

2. Protože žalobkyně vzala žalobu proti [země] [anonymizováno] před zahájením jednání ve věci samé, bylo řízení proti této účastnici zastaveno. Náhrada nákladů řízení jí přiznána nebyla, protože jí podstatné náklady nevznikly.

3. Proti tomuto rozsudku, a to konkrétně proti výroku I a navazujícímu nákladovému výroku II, podala žalobkyně odvolání, v jehož úvodu stručně zrekapitulovala odůvodnění rozsudku. Namítala, že soud prvního stupně nerespektoval rozhodovací praxi Ústavního soudu a věc nesprávně právně posoudil na základě nesprávných skutkových zjištění, nerespektoval ani závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 690/46-6 ze dne 17. prosince 1948, v němž tento soud konstatoval, že vlastníkem nemovitých věci byl žalobce a že jakékoliv převzetí majetku československým státem bez završení konfiskačního procesu je nepřípustné, a jeho závěr, že k odnětí majetku došlo před započetím rozhodného období, je tudíž nesprávný, a nezabýval se ani posouzením věci z pohledu možného zneužití tzv. Benešových dekretů. V další části odvolání žalobkyně vymezila právní otázky, které podle jejího názoru soud prvního stupně posoudil nesprávně, a to: a) zda je možné za majetkovou křivdu v rozhodném období považovat rovněž nemožnost podat žalobu po část období vymezeného zákonem č. 128/1946 Sb., b) zda měla žalobkyně tuto možnost po celé období vymezené zákonem č. 128/1946 Sb. uplatnit, a zda jí lze přičítat k tíži, pokud tak neučinila, c) zda lze věc spravedlivě posoudit bez zkoumání jednání žalobce vůči nacistickému režimu, d) kdo byl majitelem pozemků, u nichž byla shledána neplatnost převodu podle dekretu č. 5/ 1945 Sb. do doby vyřešení jejich vlastnictví, e) na základě čeho došlo k převodu pozemků na Československý stát, f) zda striktně jazykový výklad ZMV použitý soudem prvního stupně zajišťuje rovnost subjektů práva, a g) zda je možno prolomit rozhodné období, a pokud ano, za jakých okolností. Ve vztahu k prvním dvěma otázkám vyslovila žalobkyně názor, že by se vlastníkem pozemků„ téměř jistě“ stala a v rozhodném období je tedy vlastnila, nebýt nástupu nedemokratického režimu, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Tzv. konečný dekret říšského komisaře ze dne 27. února 1939 je postižen nicotností, jak vyplývá z právních předpisů vydaných po ukončení druhé světové války, a k jeho vydání došlo pod vlivem skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně byl loajální vůči Československé republice a naopak byl„ skalním odpůrcem“ nacismu, a samotný [...] i jeho příslušníci byli perzekuováni jak nacistickým, tak komunistickým režimem. Žalobkyně je tedy v tomto řízení oproti jiným subjektům znevýhodněna v důsledku svého jednání v souladu s morálními zásadami demokratického právního řádu, protože právě tato skutečnost vedla k odnětí majetku orgány okupační moci, kdežto v opačném případě by k majetkové křivdě došlo až v rozhodném období. Účinky dekretu č. 5/ 1945 Sb. pak byly rozhodnutím soudu v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. pouze deklarovány. Není ani žádný důvod postupovat v řízení podle ZMV jinak, než v řízeních podle jiných restitučních předpisů, v nichž byli restituenty fyzické osoby, jak na to upozornil zejména Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, a opačný postup soudu prvního stupně je proto v rozporu s principem legitimního očekávání a ze zásady rovnosti před zákonem. Po ukončení druhé světové války bylo se žalobkyní jednáno jako s vlastníkem, o čemž svědčí existence konfiskačních řízení. Soud prvního stupně však v napadeném rozhodnutí neuvádí, ani neodůvodňuje, ke kterému dni a na jakém podkladě mělo dojít k přechodu práva na Československý stát, ale pouze konstatuje, že k tomu došlo ještě před započetím rozhodného období. Soud prvního stupně se rovněž nevypořádal se skutečností, že lhůta podle zákona č. 128/1946 Sb. spadala do období po 25. únoru 1948, kdy již bylo zcela bezpředmětné se restitucí domáhat. Podle názoru odvolatelky je nutno za ústavně konformní postup považovat, že za situace, kdy je ZMV deklarován úmysl napravit alespoň některé majetkové křivdy spáchané komunistickým režimem a zároveň vypořádat majetkové vztahy mezi státem na jedné straně a církvemi a náboženskými společnostmi na druhé straně, nelze mít za kritérium přepjatě formalistický názor soudů vycházející v rozporu se zásadou ex favore restitutionis výlučně z data 25. února 1948. K odlišnému posouzení věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně, mohla vést s ohledem na zásadu rovnosti před zákonem rovněž situace v právním režimu zákona č. 87/1991 Sb., do něhož teprve novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. došlo k zařazení ustanovení § 3 odst.

2. Ustanovení § 2 ZMV by mělo být ústavně konformně interpretováno tak, že za majetek církví se považuje rovněž majetek, na který jim vznikl nárok podle dekretu č. 5/ 1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., nemohly-li tento nárok uplatnit z důvodu politické persekuce ve lhůtě tímto zákonem stanovené, přičemž takový výklad by měl mít přednost před jinými výklady ústavně nekonformními. Za situace, kdy se navíc soud prvního stupně nezabýval posouzením závěrů nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 1948 č.j. 690/46-6, který konstatoval aktivní legitimaci žalobce vyplývající z jeho vlastnického práva, a formuloval závěr, že ke konfiskaci dochází teprve právní mocí konfiskačního rozhodnutí, aprobovaný i současnou rozhodovací praxí, zasáhl napadeným rozhodnutím do práva žalobkyně na spravedlivý proces a důsledkem napadeného rozhodnutí byla další majetkové křivda na straně žalobkyně. Napadené rozhodnutí by proto mělo být buď změněno a žalobě vyhověno, nebo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci odvolacího jednání žalobkyně akcentovala skutečnost, že soud neumožnil žalobkyni doložit důkazy, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednalo se zejména o důkazy uvedené v žalobě (10, 12, 18, 25, 26, 29 a 48), které nebyly soudem provedeny a které měly prokazovat historické vlastnictví předchůdce žalobkyně k označenému pozemku, ztrátu vlastnického práva a restituci majetku žalobkyně po 2. světové válce.

4. Další účastnice 1 se k odvolání vyjádřila tak, že stručně shrnula skutkový stav v této věci a rovněž argumentaci žalobkyně, přičemž uvedla, že v dané věci je důležité pouze zodpovězení otázky, zda je žalobkyně oprávněnou osobou dle ZMV a zda tedy byla aktivně věcně legitimována k podání žaloby. V tomto směru označila závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně není v řízení aktivně legitimována, protože neprokázala, že by k majetkové křivdě došlo v rozhodném období, který vedl k zamítnutí žaloby, za správný. Dále pak poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, v nichž tyto soudy dospěly ke stejnému závěru. Napadené rozhodnutí by proto mělo být jako věcně správné potvrzeno. Ve vztahu k nákladovému výroku uvedla, že ačkoliv sama nepodala proti nákladovému výroku odvolání, měl by odvolací soud z moci úřední přihlédnout ke skutečnosti, že byla zastoupena osobou z řad advokátů.

5. Odvolací soud poté, co dovodil, že včas podané přípustné odvolání oprávněnou osobou obsahuje náležitosti stanovené ust. § 205 odst. 1 OSŘ a odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 OSŘ, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil pro účely tohoto rozhodnutí, že žaloba byla podána dne 1. 4. 2016, a to proti rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum], tj. v zákonné lhůtě po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně požadovala, aby jí jako oprávněné osobě byla vydána část pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec]. Dále žádala, aby předmětná část tohoto pozemku jí byla vydána včetně součástí a příslušenství a veškerých věcí movitých, které s nimi funkčně souvisely nebo souvisejí. Podle žalobkyně správní orgán rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Tímto postupem byla práva žalobkyně dotčena, a to zejména právo na nápravu majetkové křivdy založené tzv. legitimním očekáváním a zákonem o majetkovém vyrovnání. Podle názoru žalobkyně správní orgán řádně neaplikoval správní řád, neopatřil si nezbytné podklady pro vydání rozhodnutí a nemohl tak zjistit stav věci. Nevypořádal se s důkazy, které žalobkyně na podporu svých tvrzení navrhla a předložila a spokojil se se zcela formálním závěrem učiněným zřejmě na základě několika izolovaných listin, aniž by věc posoudil v nezbytných souvislostech. Rozhodnutí správního orgánu trpí přepjatým formalismem, když ze skutečnosti, že žalobkyni nesvědčí formálně poslední vklad vlastnického práva učiněný před začátkem tzv. rozhodného období, tedy před 25. únorem 1948, správní orgán dovodil, že žalobkyni nesvědčí v rozhodném období vlastnické právo. Správní orgán se nevypořádal s navrženými důkazy a argumentací žalobkyně, a to zejména v souvislosti s dekretem prezidenta republiky číslo 5/ 1945 Sb. Správní orgán se vůbec nevypořádal se žádostmi velmistra [jméno] [příjmení] o vrácení majetku, které toliko zmiňuje a ani se související argumentací žalobce. Související skutečnosti a argumentaci, která vyvrací nesprávné závěry správního orgánu, shrnula žalobkyně tak, že napadené rozhodnutí jde svými úvahami proti účelu restitučních předpisů vydávaných po roce 1989 a zejména proti účelu ZMV, jehož cílem je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období. Rozhodnutí také neodpovídá obecně platným zásadám vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů, které jsou závazné, jak pro řízení soudní, tak pro řízení správní. Skutečnost, že se správní orgán vůbec nevypořádal s tvrzeními žalobkyně a s navrženými důkazy a dovolává se ve svém rozhodnutí pouze výpisu z pozemkového katastru a desek zemských a části korespondence z období vrcholného útlaku církví ze strany státu, má znaky svévolného postupu správního orgánu, který je nepřípustný. Další účastnice řízení 1 se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Poukázala, že žalobkyně předmětný pozemek vlastnila do doby, než byl zkonfiskován Velkoněmeckou říší, přičemž žalobce byl výnosem Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti sp. zn. I a 33 ze dne 27. 2. 1939 rozpuštěn. Svá tvrzení, že k rozpuštění [...] a ke konfiskaci jeho majetku došlo z důvodu politické persekuce pro podporu Čsl. Republiky, neprokázala. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je ustálená v závěrech, že nejednalo-li se o majetek, který může být vrácen podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., bylo možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem podle zák. č. 128/46 Sb., což však žalobkyně ani její předchůdce neučinili. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že po skončení války byla žalobkyně či její právní předchůdce evidován jako vlastník pozemku. Pokud žalobkyně tvrdila, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně na základě dekretu č. 5/45 Sb. došlo tím, že statutární orgán žalobkyně, velmistr [jméno] [příjmení], se ještě v průběhu roku 1945 domáhal vrácení majetku, když se obrátil na orgány veřejné správy, vládu i ministerstvo školství a osvěty a informoval prezidenta, pak namítal, že velmistr se nedomáhal vrácení majetku postupem dle zák. č. 128/46 Sb. Majetek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, není majetkem, na který by dopadal dekret č. 5/45 Sb. Žádosti statutárního zástupce [...] jsou pro posouzení otázky obnovení vlastnického práva žalobkyně po skončení války irelevantní. Osoby, které nebyly v osobní působnosti dekretu č. 5/45 Sb., se mohly domáhat obnovení vlastnického práva ve tříleté promlčecí lhůtě od účinnosti zákona. Další účastnice ve svých vyjádřeních namítala nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně, že žalobkyně neprokázala, že po skončení války obnovila své vlastnické právo k pozemku, neprokázala, že v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 byla vlastníkem pozemku.

7. Odvolací soud již na tomto místně uvádí, že posouzením restitučních nároků žalobkyně se za stejného skutkového stavu, tj. ohledně rozhodných skutečností i v této věci, zabýval Nejvyšší soud a Ústavní soud opětovně a oba tyto soudy vždy dospěly k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně v řízení. Konkrétně lze poukázat zejména na právní posouzení ve věci vedené Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 21 C 365/2015, v němž dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 12 Co 365/2016-3778 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 4218/2017-3875 odmítnuto a odmítnuta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19 rovněž ústavní stížnost žalobkyně.

8. Nejvyšší soud ve shora označeném rozhodnutí k posouzení otázky, zda [anonymizována tři slova] byl vlastníkem sporných věcí ke dni 25. února 1948, k argumentaci, dle níž [...] v poválečném období uplatnil restituční nárok na majetek, jenž je předmětem tohoto řízení, resp. že jeho uplatnění ani nebylo třeba, neboť se vlastnické právo jeho právního předchůdce obnovilo již na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., uvedl, že“ rozhodovací praxe je však ustálená v závěru, že nejednalo-li se o majetek, který může být vrácen podle § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.“ (tedy o„ majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce“, o který v nyní posuzované věci … nejde,„ a proto majetek žalobcova předchůdce podléhal obecnému postupu), bylo možné se jeho navrácení domáhat„ toliko postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., což ostatně plyne již i ze samotného znění jeho ustanovení § 17“. Podle Nejvyššího soudu se tak závěr,„ že po druhé světové válce nebylo obnoveno vlastnické právo právního předchůdce žalobce k předmětným nemovitostem,“ ustálené rozhodovací praxi nepříčí a dovolateli se nepodařilo jej námitkami zpochybnit. Za této situace pak nemůže být přípustnost dovolání založena ani námitkami zpochybňujícími konfiskaci předmětného majetku podle dekretu prezidenta č. 12/ 1945 Sb., neboť nebylo-li po válce obnoveno vlastnické právo právního předchůdce žalobce k předmětnému majetku, nemohl být tohoto majetku následně ani zbaven, ať už v rozhodném období, či před ním, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., či jiného předpisu. Odkaz žalobkyně na rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu podle zákona č. 87/1991 Sb., dle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., pak Nejvyšší soud označil za nepřípadný, neboť uvedený zákon na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jímž svědčil restituční nárok jak podle dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., tak podle zákona č. 128/1946 Sb. Argumentovala-li žalobkyně použitelností“ restituční judikatury”, tj. judikatury v souvislosti se zákonem č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., Nejvyšší soud uvedl, že“ závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 3/98, sp. zn. II. ÚS 66/98 a sp. zn. I. ÚS 617/08), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu presidenta č. 5/ 1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický,„ poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit“.

9. Argumentaci žalobkyně, že se soudy nezabývaly posouzením důsledků nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46, Nejvyšší soud odmítl v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3919/2019 jako bezpředmětnou, jestliže se žalobkyni v posuzované věci opětovně nepodařilo prokázat vydání tohoto rozhodnutí, neboť soudu předložila jen„ Osnovu návrhu pro poradu dne 18. XII. 48“. V tomto směru je pak odvolacímu soudu z jeho činnosti známo (§ 121 OSŘ), a to na základě dokazování provedeného ve věci vedené pod sp. zn. 1 Co 23/2021 (jednak konceptem shora uvedeného nálezu Nejvyššího správního soudu a listiny s názvem Votum obsahující popis zjištěného stavu a východiska dalšího postupu), že nález (osnova nálezu) posuzoval pouze procesní stránku věci, tj. stav, kdy došlo k vydání konfiskačního rozhodnutí, přestože k tomu dosud nebyly splněny podmínky, a legitimací osob, které podaly stížnost, se zabýval pouze z hlediska dekretu presidenta republiky [číslo] 1945 Sb., neřešil však hmotněprávní stránku věci, tj. otázku vlastnictví sporných nemovitostí. Z listiny nazvané Votum pak vyplynul (bez ohledu na autorství listiny) stran dalšího možného postupu a posouzení věci stejný závěr, k jakému dospěl Nejvyšší soud ve shora uvedených rozhodnutích, tedy že [anonymizována tři slova] po ukončení druhé světové války již nenabyl„ knihovního vlastnictví“ ke sporným nemovitostem, a s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil i v této věci.

10. Dále je nezbytné zmínit úvod odůvodnění usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, v němž Ústavní soud uvedl, že neobstojí námitka stěžovatelky, že obecné soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu vykládaly restituční předpisy v neprospěch stěžovatelky jako oprávněné osoby, a tedy že svým postupem opakovaně porušovaly zásadu in favorem restitutionis, tj. interpretaci restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivější, a případná není ani námitka porušení preambule nebo ustanovení § 18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť - jak je patrno ze samotné preambule - restituční zákon cílí k nápravě majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 – 1989, napadená rozhodnutí však spočívají na závěru, že na majetku [...] [anonymizována dvě slova] žádná křivda v takto vymezeném rozhodném období spáchána nebyla. [...] [anonymizována dvě slova] byl totiž podle skutkových zjištění obecných soudů konečným výnosem říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti v roce 1939 rozpuštěn, jeho majetek byl zabaven a do pozemkových knih zapsány jako vlastníci německé subjekty, jímž byl majetek zkonfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/ 1945 Sb. ex lege ke dni účinnosti tohoto dekretu. Pokud jde o identifikaci konfiskovaného majetku, uvedl Ústavní soud s poukazem na své rozhodnutí vydané pod sp. zn. IV. ÚS 89/94, že došlo-li k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 (příp. podle § 1 odst. 4) dekretu č. 12/1945 Sb. alespoň v některých případech ve vztahu k určité části majetku, byl původní vlastník již těmito rozhodnutím z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", a dále, že„ československé poválečné zákonodárství následně dávalo stěžovatelce právo domáhat se obnovení vlastnického práva podle zákona č. 128/1946 Sb. Postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. se však stěžovatelka obnovení svého vlastnického práva nedomáhala, byť i toto se snažila v řízení před soudy zpochybnit. To ovšem fakticky znamenalo, že se vlastnické právo stěžovatelky ke spornému majetku po konci druhé světové války formálně neobnovilo, byť stěžovatelka jednoznačně prokázala vůli k jeho obnovení, avšak nikoliv stanoveným způsobem a v předepsané formě, a proto byl sporný majetek i nadále v pozemkových knihách evidován na německou obchodní společnost a následně byl na základě prezidentského dekretu převeden na stát“. Za situace, kdy nelze dovodit mimořádné okolnosti, pro které by bylo nedodržení zákonného postupu ospravedlnitelné, nebylo možné žalobou požadovaný majetek vydat, neboť nebyl zabaven v rozhodném období vymezeném v ustanovení § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a současně to vylučuje zákonné ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) citovaného zákona, a nelze ani analogicky poukazovat na případ opočenského zámku, když restituční nárok v tomto případě neuplatňovala církev ani jiná náboženská společnost, přičemž restituční zákonodárství toto výslovně rozlišuje, a proto na obě kauzy byly aplikovány i jiné právní předpisy. Ústavní soud tedy uzavřel, že nebyl-li [...] [anonymizována dvě slova] po skončení druhé světové války evidován jako vlastník předmětných věcí, zákonným postupem pro vydání těchto věcí bylo podání žaloby podle ustanovení § 10 zákona č. 128/1946 Sb., přičemž s ohledem na další společenský a politický vývoj by postačovalo pouhé zahájení tohoto řízení, nikoliv jeho pravomocné skončení, existence podání takové žaloby však nebyla v řízení prokázána.

11. Nezbývá než zopakovat to, co již bylo řečeno v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí, tedy že v minulosti se soudy všech stupňů opakovaně zabývaly posouzením argumentace žalobkyně přednesené i v tomto řízení a na základě shodně zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru o její nedůvodnosti. To vedlo mj. k tomu, že v řízení vedeném Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 21 C 365/2015 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, protože žalobkyně v něm neoznačila žádné závěry, v nichž by se soudy nižších stupňů odchýlily od jeho ustálené rozhodovací praxe, a rovněž Ústavní soud v závěru svého rozhodnutí, jímž ústavní stížnost žalobkyně odmítl jako zjevně neopodstatněnou, konstatoval, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ostatně dne 23. 11. 2021 odmítl Ústavní soud usnesením vydaným pod sp. zn. IV. ÚS 2949/21 ústavní stížnost žalobkyně ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2016, v níž se žalobkyně na základě stejného skutkového stavu domáhala vydání nemovitostí po [anonymizována dvě slova] [obec], státním podniku a [anonymizováno] [země], státním podniku.

12. Pokud žalobkyně namítala, že soud prvního stupně neprovedl veškeré jí označené důkazy, a to konkrétně v žalobě označené pod body 10 a 12 – výpis z desek zemských moravských (brněnských), vložka [číslo] výpis z pozemkové knihy pro k. ú. [obec], knihovní vložka [číslo] (k prokázání, že nemovitost byla dříve zapsána jako vlastnictví der Deutsche [anonymizováno]), pod bodem 18 – přípis Presidia ministerstva školství, věd a umění ze dne 14. 2. 1949, čj. P 1 654/49-P/6, jehož přílohou je tzv. seznam B, pořízené v rámci aplikace zákona č. 46/1948 Sb. pro k. ú. [obec] (k prokázání, že u nemovitosti došlo k převzetí postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., a to bez vyplacení náhrady), pod body 25 a 26 – část knihy protokolů Nejvyššího správního soudu ke sp. zn. 690/46 a tzv. VOTUM oddělení Ministerstva zemědělství IX/A23, č. j. 49.179/49 (k prokázání, že došlo k převzetí nemovitostí i přes protesty, a že akty ministerstva zemědělství byly zrušeny, protože žalovaný úřad nebyl oprávněn přikročiti ještě k provádění konfiskace tohoto majetku), pod bodem 29 – výnos Ministerstva školství a osvěty ze dne [datum], č. B58. [číslo] (k prokázání, že majetek žalobkyně byl prohlášen za církevní) a pod bodem 48 – přípis Moravskoslezského zemského výboru expozitura v Moravské Ostravě Ministerstvu školství a osvěty dne 29. 11. 1945, č. j. IX-2387/8 (k prokázání, že se žalobkyní bylo zacházeno jako s vlastníkem, jemuž byla pouze dočasně omezena dispozice s majetkem zavedením národní správy, a to pouze za účelem zabezpečení majetku), pak odvolací soud dospěl k závěru, že požadované dokazování není potřeba, neboť skutečnosti, které měly být těmito důkazy prokázány, nemají žádný vliv na závěr aplikovaný v této věci, protože pro rozhodnutí významný skutkový stav byl zjištěn dostatečně, přičemž v řízení nebylo rozporováno vlastnictví označeného pozemku právním předchůdcem žalobkyně, a otázky související s možnou aplikací dekretu presidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., bylo-li nesporné, že žalobkyně nepostupovala podle zákona č. 128/1946 Sb., jsou pro toto řízení nevýznamné.

13. Odvolací soud proto pouze stručně shrnuje, že závěr soudu prvního stupně, že poté, co byl majetek [...] zkonfiskován v souvislosti s rozpuštěním [...] rozhodnutím komisaře pro sudetoněmecké oblasti, jej již v období po druhé světové válce [...] opět nenabyl a nemohl jej tedy pozbýt v rozhodném období, je správný. Nedůvodné je tvrzení žalobkyně, že dekret č. 5/ 1945 Sb. neupravoval konkrétní způsob, jakým se lze domoci restituce, a“ restituční judikatura” dovodila možnost restituentů domáhat se svých práv jak přímo podle dekretu, tak podle zákona č. 128/1946 Sb., protože tento závěr soudní judikatura dovodila pro fyzické osoby podle jiných restitučních předpisů, ne však podle ZMV, který je výrazem politické vůle, jak na tuto skutečnost poukazuje Ústavní soud v aktuální judikatuře, a navíc možnost domáhat se nároků přímo podle dekretu č. 5/ 1945 Sb. svědčila jen osobám uvedeným v ustanovení § 24 tohoto předpisu, mezi něž [...] nepatřil. Lze sice připustit, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že pokud by se o restitucích majetku odňatého v době okupace rozhodovalo v podmínkách demokratického státu, nesrovnalosti by jistě byly zjištěny, k “ nesrovnalostem” ale došlo už v období od roku 1945 do roku 1948 a stát dal správními akty státních úřadů jasně najevo, že majetek konfiskovaný [...] za okupace nehodlá vrátit. Pokud jde o závěry nálezu Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 ze dne 17. 12. 1948, na něž žalobkyně poukazovala, je nutno jednak konstatovat, že předložen byl pouze koncept, takže nelze zjistit, v jakém znění bylo toto rozhodnutí vydáno, pokud k tomu došlo, především je však třeba zdůraznit, že důvodem odmítnutí stížnosti národní správy byl nedostatek její aktivní legitimace z hlediska dekretu č. 5/ 1945 Sb., a právě tak pouze z hlediska tohoto dekretu se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením otázky, zda je realizace konfiskace možná před právní mocí konfiskačního rozhodnutí, neposuzoval však existenci vlastnického práva [...]. Skutkovým podkladem pro napadené rozhodnutí není ale zjištění, že sporné nemovitosti byly konfiskovány [...], ale zjištění, že [...] byl o svůj majetek připraven v průběhu okupace a po ukončení druhé světové války jej již nenabyl. Argumentace žalobkyně směřující ke zpochybnění poválečné konfiskace majetku [...] tedy nemůže být shledána za významnou, jestliže soud prvního stupně založil své rozhodnutí primárně na závěru o nedostatku její aktivní legitimace v řízení z důvodu, že žalobkyně nebyla nikdy v rozhodném období knihovní vlastnicí sporných nemovitostí.

14. K jednotlivým otázkám žalobkyně formulovaným v odvolání pak ve světle toho, co je uvedeno shora, odvolací soud uvádí, že prvé dvě otázky řešil Nejvyšší soud i Ústavní soud již v minulosti se závěrem, že by postačovalo, byla-li by žádost podle zákona č. 128/1946 Sb. alespoň podána v době před počátkem rozhodného období, tedy přede dnem 25. únorem 1948, v této věci však žádost podána nebyla, ale zůstalo jen u dopisů, které velmistr [příjmení] rozesílal v roce 1945 státním orgánům. K otázce ad c) odvolací soud konstatuje, že důvody vydání dekretu, jímž byl [...] zrušen a jeho majetek konfiskován, se soudy neměly důvod zabývat již proto, že tyto důvody nejsou pro rozhodnutí ve věci s ohledem na konstrukci zásad ZMV relevantní, přičemž přijetí ZMV a v něm vymezené podmínky restituce byly výrazem politické vůle, která vedla k dohodě mezi státem a církvemi. Nároky restituentů proto nemohou být posuzovány z jiných aspektů, než těch, které jsou uvedeny v ZMV. K důvodům uvedeným v odvolání ad d), e) a g) je možno uvést, že při závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně vycházejícím ze zjištění, že [...] pozbyl svůj majetek rozhodnutím orgánů okupační moci a po ukončení druhé světové války jej již nenabyl, je nadbytečné zabývat se posouzením otázky, kdo byl považován za majitele pozemku do doby vyřešení otázky jejich vlastnictví a jakým způsobem pozemek přešel na stát, protože toto posouzení nemůže vést k jinému rozhodnutí ve věci, stejně jako posuzování případné možnosti tzv. prolomení rozhodného období. Není totiž podstatné, kdo byl vlastníkem pozemku ke dni 25. 2. 1948, ale podstatné je jen, že vlastníkem pozemku nemohl být [...] již od doby svého rozpuštění. V odpovědi na otázku uvedenou ad f) je nutno znovu opakovat, že podmínky a rozsah restitucí podle ZMV byly výrazem politické vůle a nelze je srovnávat s podmínkami obsaženými v jiných restitučních předpisech, jak na to již v minulosti Nejvyšší a Ústavní soud poukázal ve svých rozhodnutích. Závěry obsažené v konceptu nálezu Nejvyššího správního soudu, na něž žalobkyně odkazuje, pak rovněž na rozhodnutí nemají vliv s ohledem na předmět řízení, jímž byla stížnost [...] [anonymizována dvě slova] a národní správy jeho statků v Bruntále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství týkajícího se převzetí zemědělského majetku [...], protože Nejvyšší správní soud v něm (nepochybně správně) zodpověděl otázku, zda může takové rozhodnutí být vydáno před právní mocí rozhodnutí o odnětí majetku, posouzením otázky vlastnictví se však nezabýval, a není tedy ani podstatné, zda (a v jakém znění) byl tento nález skutečně vydán.

15. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I, jako věcně správný potvrdil (§ 219 OSŘ).

16. Závislý výrok II o nákladech řízení odvolací soud přezkoumal z moci úřední (v mezích § 212 písm. a) OSŘ ve spojení s § 212a odst. 6 OSŘ) a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně rozhodl, že žalobkyně je s odkazem na § 142 odst. 1 OSŘ povinna zaplatit 1. účastnici náklady řízení. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru stran výše náhrady nákladů řízení, neakceptoval-li názor soudu prvního stupně, že 1. účastnici by mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu vyplývajícím z vyhlášky č. 254/2015 Sb., protože disponuje právním oddělením a nebylo proto nutno sjednat právní služby advokáta. Je skutečností, že uvedená zásada byla opakovaně formulována v rozhodnutích Nejvyššího a Ústavního soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4218/2017 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2426/19, dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3790/19), považujících za rozhodující konkrétní situaci dané věci. Právě v restitučních sporech podle ZMV, kde„ předmětem tohoto sporu je právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou účastníkem řízení a že – i s přihlédnutím k individuálním okolnostem tohoto sporu – jde o problematiku obtížnou“, jak uvedl Nejvyšší soud, a projednávaná věc se vymyká běžné agendě, se kterou se pracovníci účastníka řízení setkávají, neboť spor o vydání nemovitostí v rámci uplatnění restitučního nároku je problematikou natolik specifickou, že je účelné zastoupení externím zástupcem - advokátem, jak uvedl Ústavní soud. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že zastoupení 1. účastnice advokátem bylo účelné, pročež je na místě, aby žalobkyně nahradila 1. účastnici i náklady řízení vynaložené na toto zastoupení.

17. Proto odvolací soud výrok II napadeného rozsudku změnil (§ 219 OSŘ) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1. účastnici v částce 23 441 Kč představující odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci ze dne 18. 5. 2020 a ze dne 1. 12. 2020 a účast u jednání před soudem prvního stupně dne 17. 3. 2021) dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) při výši odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) AT ve spojení s § 7 bodem 5. AT; náhradu hotových výdajů za každý úkon právní služby ve výši á 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 AT, tj. 1 200 Kč; cestovní výdaje ve výši 4 173 Kč za cestu k jednání soudu prvního stupně dne 17. 3. 2021 z [obec] do [obec] a zpět (osobním automobilem s průměrnou spotřebou 4,5 l na 100 km, při ujeté vzdálenosti celkem 742 km, ceně motorové nafty 27,20 Kč za 1 l a základní náhradě 4,40 Kč za 1 km.); náhradu za promeškaný čas cestou k soudu a zpět (8x 2 hodiny) dle § 14 odst. 3 AT ve výši á hodiny 100 Kč, tj. celkem 1 600 Kč; a dle § 137 odst. 3 OSŘ příslušnou DPH ve výši 4 068 Kč, a rovněž paušální náhradu za jeden úkon – vyjádření ve věci učiněné 1. účastnicí dne 24. 5. 2016, tj. v době, kdy nebyla zastoupena advokátem, ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tímto bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v neprospěch žalobkyně, což však není v civilním řízení zapovězeno, neboť tzv. zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy (OSŘ) nevyplývá. Naopak ust. § 142 až § 151 OSŘ upravují postup při rozhodování o nákladech řízení (viz blíže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/04), z nichž vyplývá, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ tak, že neúspěšná žalobkyně byla zavázána nahradit 1. účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 14 261 Kč, která představuje odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 9. 3. 2022) dle § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT při výši odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d) AT ve spojení s § 7 bodem 5. AT; náhradu hotových výdajů za každý úkon právní služby ve výši á 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 3 AT, tj. 600 Kč; cestovní výdaje ve výši 3 886 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne 9. 3. 2022 z [obec] do [obec] a zpět (osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,1 l na 100 km, při ujeté vzdálenosti 558 km, ceně benzinu 37,10 Kč za 1 l a základní náhradě 4,70 Kč za 1 km.); náhradu za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět (11x hodiny) dle § 14 odst. 3 AT ve výši á hodiny 100 Kč, tj. celkem 1 100 Kč; a dle § 137 odst. 3 OSŘ příslušnou DPH ve výši 2 475 Kč.

19. Lhůtu a platební místo určil odvolací soud dle § 160 a § 149 OSŘ.

Poučení