10 A 101/2015 - 74

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce Ing. J. P., proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení VOD Jetřichovec, družstvo, se sídlem Jetřichovec č. p. 62, Pacov, zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Vilami 747/10, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. KUJI 23344/2015 ODSH 307/2015 - Ma/RODV, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou včas podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015, č. j. KUJI 23344/2015 ODSH 307/2015 - Ma/RODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a tím potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Pacov (dále jen „silniční správní úřad“) ze dne 14. 1. 2015, č. j. MP/00452/2015/OD/Pa, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o odstranění pevné překážky za účelem zpřístupnění veřejných komunikací na pozemcích parc. č. 1542/4 a 1546/2 v k. ú. Jetřichovec ve vlastnictví zúčastněné osoby (dále také jako „předmětná pozemní komunikace“). Žalobce úvodem poukázal na to, že správní orgány již jednou rozhodly o zamítnutí jeho žádosti, proti čemuž se bránil správní žalobou. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 A 27/2014 – 60, rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť shledal, že správní orgány nepostavily na jisto charakter předmětné pozemní komunikace. Žalobce uvedl, že jeho argumentace uvedená v předchozí žalobě nadále trvá. Přední námitka žalobce směřuje vůči posouzení charakteru předmětné pozemní komunikace. Správní orgány tuto pozemní komunikaci posoudily jako neveřejnou účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). S tím však žalobce nesouhlasí. Předmětná pozemní komunikace je podle žalobce součástí veřejně dostupných map rozličných druhů. Tato pozemní komunikace tvoří spojnici mezi obcemi a propojuje silnici II/124 se silnicí II/128. Pozemek p. č. 1542/4 je podle způsobu využití území uvedeného v katastru nemovitostí silnicí. Podle žalobce byla pozemní komunikace v minulosti na jednom pozemku, který byl při prodeji části pozemku zúčastněné osobě rozdělen na několik menších parcel. V současné době vede veřejná pozemní komunikace směrem k areálu zúčastněné osoby, kde končí a za areálem zúčastněné osoby opět „pokračuje“. Předmětná pozemní komunikace je podle žalobce jedinou přístupovou cestou k řadě pozemků ve vlastnictví občanů. Žalobce je toho názoru, že vzhledem k tomu, že před převodem vlastnického práva k pozemkům zúčastněné osobě bylo jejich vlastníkem město Pacov, nemohla být předmětná komunikace účelovou komunikací, a to z důvodu podle § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení zákona jsou komunikace ve vlastnictví obcí místními komunikacemi, které jsou veřejné. Samotným převodem vlastnického práva k pozemkům nemohlo dojít ke změně druhu pozemní komunikace, ani ke změně účelu užívání. Podle žalobce nic nedokládá, že by se předmětná pozemní komunikace stala součástí areálu družstva, stejně jako neexistuje žádné rozhodnutí silničního správního úřadu, kterým by byl změněn druh této pozemní komunikace. Skutečnost, že předmětná pozemní komunikace nebyla součástí areálu zúčastněné osoby, resp. družstevního areálu, byla podle žalobce osvědčena svědeckými výpověďmi. Žalobce neshledává podstatné, že v minulosti byl družstevní areál oplocen, neboť areál byl vystaven kolem veřejné cesty a její zahrazení bylo a je nezákonné. Žalobce je přesvědčen, že legalizace protiprávního postupu zúčastněné osoby užitím § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích k legalizaci uzavření veřejné cesty je nezákonná. Z vyjádření žalovaného, že silniční správní úřad správně dovodil, že předmětná komunikace, jakožto účelová komunikace, vzniká a zaniká spolu s komunikační potřebou v daném místě, žalobce dovozuje, že dokud byla předmětná pozemní komunikace ve vlastnictví města, nemohla být součástí uzavřeného areálu zúčastněné osoby, resp. pokud to účelová komunikace nebyla, když byly pozemky pod ní ve vlastnictví města, nemohla se jí stát po změně vlastníka, zejména došlo-li k převodu vlastnického práva absolutně neplatnou smlouvou, což shledalo Ministerstvo vnitra a vyzvalo město Pacov ke zjednání nápravy. Město Pacov této výzvě nevyhovělo. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že správní orgán argumentuje neexistencí pasportu komunikace, byť krajský soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 A 27/2014 - 60, uvedl, že neexistence pasportu komunikace není co do určení charakteru komunikace podstatná. Žalobce se neztotožňuje s názorem správních orgánů, že pozemní komunikace v místě pozemku p. č. 1546/1, kam by pokračovala z pozemku p. č. 1546/2, zanikla, a proto neplní svoji komunikační funkci. Dle názoru žalobce se zúčastněná osoba protiprávně zmocnila pozemků občanů (viz rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4 C 122/2013 - 258, ze dne 17. 6. 2014) a zahradila jim k nim přístupovou cestu, na které se kvůli jejímu nepoužívání rozrostlo křoví (tj. na žalobcem tvrzené pozemní komunikaci na pozemku p. č. 1546/1). V současné době, kdy jednotliví vlastníci opět začínají své pozemky obhospodařovávat, vzniká opětovně v daném místě komunikační potřebnost. Vlastník komunikace, kterým je dle názoru žalobce město Pacov, by mělo tuto pozemní komunikaci opravit a udržovat ji sjízdnou. Této povinnosti se nelze podle žalobce zprostit vyjádřením, že komunikace zanikla, neboť zánik komunikace prohlašuje silniční správní úřad. Žalobce nesouhlasí s hodnocením správních orgánů, že uzavíratelné brány nenaplňují znaky pevné překážky podle § 29 zákona o pozemních komunikacích, který se vztahuje i na účelové komunikace. Tyto brány jsou u vjezdu do areálu zúčastněné osoby umístěny v rozporu se zákonem, neboť pevné překážky, kterými tyto brány podle názoru žalobce jsou, lze na pozemní komunikace umístit pouze na základě povolení. Žalobce namítá, že v posuzované věci byla porušena zásada rovnosti stran, neboť požadavek žalobce byl zamítnut v podstatě jen proto, že právo zúčastněné osoby je nadřazené právu žalobce, když bylo nedůvodně upřednostněno právo zúčastněné osoby na ochranu jejího vlastnického práva nad umožněním řádného výkonu vlastnického práva žalobce k jeho pozemkům, v čemž žalobce spatřuje mj. podjatost oprávněných úředních osob či jejich nadřízených. Žalobce uvádí, že zaměstnankyně silničního správního úřadu nemůže rozhodovat jinak, než jak jí přikáží její nadřízení. Ovšem žalovaný, který opakovaně měnil právní názor na věc, podléhá podle žalobce vlivu „energetické lobby“ a vlivu předsedy zúčastněné osoby. Žalobce rovněž namítá, že zúčastněná osoba byla zastoupena J. B., jetřichovickým rodákem z č. p. 16, jemuž vydal povolení, týkající se veřejných cest a elektrárny v areálu zúčastněné osoby, jeho kamarád, spolužák a soused, který je vedoucím stavebního odboru Městského úřadu Pacov. Přitom podle žalobce v dané věci měl být věcně příslušný jako speciální stavební úřad místně příslušný silniční správní úřad. Žalobce dále poukazuje na klientelismus a propojení „byznysu“ a politiky, což podle jeho názoru stojí za celou věcí. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že na komunikaci se nenacházejí pevné překážky ve smyslu § 29 zákona o pozemních komunikacích, neboť žalobcem uváděná komunikace již delší dobu neexistuje, resp. není komunikací veřejnou. Pozemní komunikace na žalobcem uváděných pozemcích uvnitř areálu zúčastněné osoby neplní roli nutné komunikační potřeby, neboť jako její náhrada v plném rozsahu slouží nová komunikace, která je zjevně veřejně přístupnou účelovou komunikací a jedná se o alternativní přístupovou cestu k pozemkům ve vlastnictví žalobce. Úvahy žalobce o podjatosti úředních osob shledává žalovaný nedůvodnými, neboť o nich bylo pravomocně rozhodnuto v předchozím řízení. Žalobce ve své replice k vyjádření žalované setrval na svém postoji, že v daném místě se na pozemní komunikaci nacházejí pevné překážky ve smyslu § 29 zákona o pozemních komunikacích, stejně jako že se vždy jednalo o komunikace veřejné, k čemuž přiložil jako důkaz zakreslení z internetového portálu mapy.cz. K možnosti alternativního přístupu ke svým pozemkům žalobce uvedl, že uváděná pozemní komunikace na pozemcích p. č. 1624/12, 1624/13, 1624/14, 1624/15, 1624/16, 1624/17 a 1624/18 je ve vlastnictví zúčastněné osoby a že není jisté, že se jedná a bude jednat o veřejně přístupnou komunikaci. Pro přístup ke svým pozemkům by žalobce podle svého názoru potřeboval souhlas i dalších vlastníků okolních pozemků, přičemž není jasné, zda tito souhlas udělí. K podjatosti úředních osob žalobce uvedl, že každá úřední osoba silničního správního úřadu může být v dané věci podjatá, neboť se nachází, byť třeba nepřímo, v podřízené linii zastupitelstvu města. K tomu odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 - 119, ve kterém je podán výklad pojmu podjatost osoby při výkonu pravomoci správního orgánu. Závěrem repliky žalobce konstatoval, že zastupitelstvo města Pacov upřednostnilo zájmy zúčastněné osoby nad veřejným zájmem. III. Stručné shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení a replika žalobce Osoba zúčastněná na řízení považuje podanou žalobu za bezpředmětnou, neboť žalobcem tvrzené skutečnosti neodpovídají realitě. Podle názoru zúčastněné osoby jsou předmětné komunikace na pozemcích p. č. 1546/2 a 1542/4 účelovými komunikacemi, nicméně žalobce nemá a neměl naléhavou komunikační potřebu k jejich užívání, neboť jeho pozemky jsou a byly přístupné z jiných pozemních komunikací. Komunikace na pozemku p. č. 1546/1, navazující na komunikaci na pozemku p. č. 1546/2, v minulosti zanikla. Zúčastněná osoba dále odmítá argumentaci žalobce spočívající v tom, že předmětná pozemní komunikace tvoří spojnici mezi několika obcemi, neboť to neznamená, že se nemůže jednat o účelovou komunikaci, přičemž však ne všechny účelové komunikace musí být veřejnosti přístupné. K tomu zúčastněná osoba uvádí, že až do roku 2011 umožňovala veřejnosti průjezd svým areálem po pozemní komunikaci na pozemku p. č. 1542/4. V tomto roce vybudovala novou veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která nahrazuje vnitroareálovou komunikaci a které spojila silnici č. II/124 a II/128 alternativní trasou. Z tohoto důvodu již není nutné, aby veřejnost užívala komunikaci uvnitř areálu. Zúčastněná osoba dále uvádí, že za posledních cca 40 let neeviduje žádnou žádost vlastníků okolních pozemků o zpřístupnění cest uvnitř jejího areálu. Zúčastněná osoba se dále ztotožňuje s argumentací správních orgánů ohledně charakteru předmětných pozemních komunikací, a to i v kontextu žalobcovy námitky ohledně vlastnického práva města Pacov k pozemkům, na kterých se tyto komunikace nacházejí. Co se oplocení areálu zúčastněné osoby týká, toto bylo vybudováno v roce 1974, stejně jako komunikace od východní části areálu zúčastněné osoby k silnici II/128, přičemž bylo konkludentně umožněno užívání vnitroareálové komunikace třetím osobám. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že zúčastněná osoba je vlastníkem této komunikace a rozhoduje o jejím využití. Oplocení areálu zúčastněné osoby a stavbu uvedené pozemní komunikace provedl právní předchůdce zúčastněné osoby. Zúčastněná osoba dále uvádí, že předmětné komunikace byly vždy účelovými komunikacemi, a to i v době, kdy pozemky pod nimi vlastnilo město Pacov. Otázka neplatnosti kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům není podle zúčastněné osoby ve věci podstatná. Zúčastněná osoba je sama stále vlastníkem pozemků a její vlastnické právo k nim nebylo relevantním způsobem zpochybněno. Žalobce v replice na vyjádření zúčastněné osoby zopakoval, že ve správním řízení bylo prokázáno, že předmětné komunikace byly veřejně užívány. Z poskytnutí informací ze dne 10. 12. 2014 z bodu 2. a 3. plyne, že i kdyby účelové byly, nikdy nebylo povoleno jejich uzavření podle zákona o pozemních komunikacích. Žalobce dále uvedl, že má naléhavou komunikační potřebu, neboť podle § 19 zákona o pozemních komunikacích smí každý užívat pozemní komunikace a každý má právo se toho domáhat. Žalobce je rovněž vlastníkem pozemků, ke kterým jsou předmětné pozemní komunikace jedinou přístupovou cestou. Žalobce dále poukázal na to, že zúčastněná osoba užívá zemědělské pozemky v jeho vlastnictví nezákonně. Tato skutečnost má vyplývat z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Agentury pro zemědělství a venkov Pelhřimov, č. j. EP99600/4/8 a z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 4 C 122/2013, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 437/2014, stejně jako Nejvyšším soudem. Zúčastněná osoba přesto odmítá žalobci jeho pozemky vydat, neboť tvrdí, že nejsou přístupné. V posuzované věci však naopak zúčastněná osoba tvrdí, že pozemky přístupné jsou. Žalobce opakovaně poukázal na převod předmětných pozemků z vlastnictví města do vlastnictví zúčastněné osoby poukazem na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. V kontextu tohoto ustanovení žalobce dovozuje, že v době, kdy předmětné komunikace byly ve vlastnictví města, nemohlo se jednat o účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce rovněž opakovaně argumentuje zakreslením cest do map a mapových podkladů k navigacím. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s celou řadou dílčích tvrzení zúčastněné osoby, zejména s tvrzením, že ke svým pozemkům může přistupovat alternativní cestou. Žalobce k tomu přiložil mapu, do které vyznačil své pozemky. Dále žalobce uvedl, že na postup zúčastněné osoby a jejího právního předchůdce si stěžovala celá řada lidí, např. J. K., který však nebyl vyslechnut. Brána u vjezdu do areálu zúčastněné osoby byla v minulosti lidmi vytržena, když byla zavřena a nebylo nikoho, kdo by ji otevřel. Žalobce dále ve své replice zopakoval již dříve uváděné skutečnosti. K tvrzené podjatosti úředních osob žalobce označil jako důkaz zápis z 11. zasedání Zastupitelstva města Pacov ze dne 20. 12. 2006, z něhož má být patrno, že statutární orgán zúčastněné osoby, který je současně i zastupitelem města Pacov, Ing. B., ovlivňoval rozhodování úředníků a lobboval za prodej předmětných pozemků zúčastněné osobě. Žalobce v tomto jednání spatřuje porušení § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), v jehož kontextu žalobce popisuje údajný lobbing zúčastněné osoby a korupci úředníků Městského úřadu Pacov. III. Obsah správního spisu Dne 7. 5. 2013 podal žalobce u silničního správního úřadu návrh na zahájení správního řízení k odstranění pevných překážek z pozemní komunikace na pozemcích p. č. 1542/4, 1546/2, 940/15, 940/22 a st. 110/3 v k. ú. Jetřichovec. Dne 22. 5. 2013 bylo oznámeno zahájení řízení o odstranění pevné překážky podle § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce v průběhu řízení vznesl námitku podjatosti oprávněné úřední osoby, M. Papežové, neboť jako zaměstnankyně Městského úřadu Pacov může být ovlivněna zastupitelstvem města Pacov, které bylo podle žalobce pod vlivem osoby zúčastněné na řízení. Tato námitka byla vypořádána usnesením Městského úřadu Pacov ze dne 25. 6. 2013 s tím, že M. P. není podjatá, neboť svoji činnost vykonává na úseku přenesené správy, nikoli samosprávy. Žalobce toto usnesení napadl odvoláním a žalovaný napadené usnesení potvrdil svým rozhodnutím ze dne 16. 10. 2013. Dne 22. 7. 2013 bylo vydáno rozhodnutí, jímž byla silničním správním úřadem žádost žalobce o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace zamítnuta, neboť pozemní komunikace nacházející se na uvedených pozemcích mají charakter vnitroareálové uzavřené komunikace. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém namítl zejména nesprávné právní hodnocení povahy předmětných pozemních komunikací a napadl převod vlastnického práva k předmětným pozemkům z města Pacov na zúčastněnou osobu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013 zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil, neboť neshledal, že předmětné komunikace by plnily pro někoho roli nutné komunikační potřeby. Toto rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou, ve které namítl zejména podjatost úředních osob prvostupňového správního orgánu a nesprávné hodnocení povahy předmětných komunikací podle zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 A 27/2014 - 60, rozhodnutí silničního správního úřadu i žalovaného pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v tomto rozsudku uvedl, že „zůstalo (…) nepovšimnuto, že účelovou pozemní komunikací se mimo jiné zajišťuje přístup k zemědělským pozemkům v zájmu jejich obhospodařování. Toho se právě žalobce dovolává, jestliže tvrdí, že přístup ke svým pozemkům uzavřením komunikace nemá. Tímto tvrzením se správní úřady obou stupňů nezabývaly a nezjišťovaly, v jakém prostoru se pozemky žalobce nacházejí a byl-li přístup k nim zajištěn právě komunikací nacházející se v současné době v areálu VOD Jetřichovec.“ Krajský soud správním orgánům vytknul, že nezkoumaly kritéria pro posouzení, zda je předmětná komunikace účelovou, a pokud ano, zda je veřejnou či nikoli, tj. zda jde o pozemní komunikaci nacházející se uvnitř uzavřeného areálu, stejně jako se nezabývaly možnostmi žalobcova přístupu k pozemkům v jeho vlastnictví. V uvedeném krajský soud spatřoval nedostatečné zjištění skutkového stavu a tuto vadu měly správní orgány v dalším řízení napravit. Po právní moci zrušujícího rozsudku bylo pokračováno v řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, a to oznámením silničního správního úřadu ze dne 8. 8. 2014. Ve správním spise je k dispozici poskytnutí informací silničním správním úřadem žalobci ze dne 22. 8. 2014, podle něhož nebylo v dané věci vydáno rozhodnutí, jehož obsahem by bylo povolení pevných překážek na pozemní komunikaci na pozemku p. č. 1542/4. Dne 11. 9. 2014 sdělil odbor výstavby Městského úřadu Pacov silničnímu správnímu úřadu, že parcely č. 940/15 a 940/22 v k. ú. Jetřichovec již neexistují. Z tohoto sdělení se dále podává, že cesta v severní části areálu zúčastněné osoby podle souhlasu Okresního výboru v Pelhřimově ze dne 2. 6. 1976 zanikla. Dále se uvádí, že z níže uvedených rozhodnutí plyne povolení výstavby oplocení areálu. Ve správním spise jsou k tomu založeny mapy katastrálního území a výkresy pro projekt bioplynové stanice Jetřichovec - oplocení a sadbové úpravy, starší situační výkresy k pavilonu rostlinné výživy, zastavovací plán - prvky oplocení schválený dle výměru Městského Národního výboru Pacov ze dne 28. 9. 1988. Dále je ve spise založeno kolaudační rozhodnutí ze dne 1. 11. 1991, č. j. Výst. 1149/91/Sm pro Zemědělské družstvo Jetřichovec na stavbu skladu zrnin na pozemku p. č. 940 a 890/1 včetně oplocení. Dále se ve spise nachází souhlas Okresního výboru v Pelhřimově s oddělením pozemku dle stávajícího oplocení, sloučení cesty v severní části s pozemkem č. k. 950, ze dne 2. 6. 1976, včetně nákresu. Podle sdělení Krajské správy a údržby silnic Vysočiny, příspěvkové organizace ze dne 15. 9. 2014 se na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2 nenachází komunikace ve vlastnictví Kraje Vysočina. Podle sdělení Městského úřadu Pacov, odboru životního prostředí a památkové péče ze dne 1. 10. 2014 je zeleň na pozemku p. č. 1546/1 a částečně na pozemku p. č. 832/4 stará zhruba 20 až 30 let, jedná se o porosty keřů a stromů. Dne 16. 10. 2014 proběhlo místní šetření, na němž byl mj. přítomen zástupce zúčastněné osoby. Místní šetření proběhlo bez účasti žalobce, který se omluvil. Místním šetřením bylo zjištěno a konstatováno, že zúčastněná osoba vybudovala veřejně přístupnou účelovou komunikaci mj. sloužící k napojení areálu družstva k silnici II/124 a II/128, stejně jako k propojení těchto silnic. Bylo zhodnoceno, že se jedná o adekvátní veřejně přístupnou účelovou komunikaci se zpevněným povrchem a při jejím užití nedochází k podstatnému prodloužení délky trasy. Dále bylo konstatováno, že pozemky žalobce p. č. 750/26 a p. č. 705/10 jsou přístupné přes jiné pozemky z komunikace na pozemku p. č. 1542/18; pozemek žalobce p. č. 749 je přístupný přes další pozemky z komunikace na pozemku p. č. 1542/47; pozemky žalobce p. č. 741 a 742 jsou přístupné před další pozemky z pozemní komunikace na pozemku p. č. 1542/43. Dále bylo konstatováno, že pozemky žalobce p. č. 897, 896, 1038 a 1100/10 jsou přístupné přes polní cestu na pozemcích p. č. 890/38, 818/12, 828, 829, 890/36, 843, 832/3, 832/4, 1100/28, 1133, 1128, 1127, 832/4, 873, 874, 879/2, 876, 877, 881, 882, 883, 884 a 832/4, která je napojena na komunikaci mezi východní částí areálu zúčastněné osoby a silnicí II/128. Podle vyjádření Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 29. 10. 2014 (ve formě e-mailové zprávy) pozemek p. č. st. 110/3 v k. ú. Jetřichovec zanikl a sloučil se do pozemku p. č. 110/1. Dne 26. 11. 2014 proběhl výslech svědků J. K., J. M. a M. M. za přítomnosti žalobce, kteří se vyjádřili k historii způsobu užívání pozemní komunikace uvnitř areálu zúčastněné osoby. K výslechu se nedostavili další dva svědci. Žalobce na jejich výslechu netrval. Téhož dne se žalobce seznámil s listinnými důkazy ve spise. Ve správním spise je dále založeno vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2014, č. j. MV-133787-9/ODK-2014, v němž je zejména konstatováno, že při prodeji pozemků města Pacov zúčastněné osobě byl porušen zákon o obcích, neboť prodej jednoho z pozemků (p. č. 110/3) nebyl schválen zastupitelstvem města, stejně jako nebyl vyvěšen záměr prodeje tohoto pozemku na úřední desce. Tento pozemek byl v průběhu času sloučen s pozemkem p. č. 110/1, přičemž zanikl. Z toho důvodu vyslovilo Ministerstvo vnitra právní názor, že kupní smlouva ze dne 15. 12. 2008, uzavřená mezi městem Pacov a zúčastněnou osobou, o převodu vlastnického práva k pozemkům je s ohledem na § 39 a 41 zákona o obcích neplatná, přičemž o neplatnosti této smlouvy musí rozhodnout soud na návrh aktivně legitimované osoby. Podle vyjádření zúčastněné osoby ze dne 16. 12. 2014 a vyjádření města Pacov ze dne 15. 12. 2014 byla pozemní komunikace spojující areál zúčastněné osoby a silnici II/128 vybudována zúčastněnou osobou (jejím právním předchůdcem) a není v majetku města Pacov. Ve spise je založeno kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 9. 1987 Odboru výstavby Městského Národního výboru v Pacově ke stavbě komunikace a zpevněné plochy v areálu farmy JZD Jetřichovec. Dle zápisu ze dne 23. 9. 1987 měly být z obou stran účelové komunikace umístěny dopravní značky „Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou „Dopravní obsluze vjezd povolen“. Instalace těchto dopravních značek byla rovněž podmínkou uvedeného kolaudačního rozhodnutí. Zápis dále popisuje další podrobnosti stavby. Dne 22. 12. 2014 vydal silniční správní úřad oznámení o ukončení dokazování s poučením o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Dne 14. 1. 2015 vydal silniční správní úřad rozhodnutí, kterým žádost žalobce ve věci odstranění pevné překážky za účelem zpřístupnění komunikací na pozemcích parc. č. 1542/4 a 1546/2 v k. ú. Jetřichovec zamítl. V odůvodnění rozhodnutí silniční správní úřad uvedl, že pozemky označené v žádosti žalobce p. č. 940/15 a 940/22 zanikly, neboť první se stal součástí pozemku p. č. 940/19 a druhý pozemku p. č. 1546/2. Dále silniční správní úřad uvedl, že pozemek p. č. 110/3 se sloučil s pozemkem p. č. 110/1. Jelikož již tyto pozemky neexistují, tak je silniční správní úřad nezahrnul do svého rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že silniční správní úřad posuzoval charakter pozemních komunikací na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2 v kontextu přilehlých pozemních komunikací. Především silniční správní úřad zjistil, že oplocení areálu bylo povoleno a stavba byla provedena kolem roku 1976. Doložené doklady prokazují kolaudaci jiných objektů v areálu koncem 80. let 20. století. Silniční správní úřad posoudil, že předmětná komunikace není silnicí ani místní komunikací, nýbrž že jde o účelovou komunikaci, a to neveřejnou nacházející se v uzavřeném areálu. V případě pozemní komunikace na pozemku p. č. 1546/2 dospěl k závěru, že tato pozemní komunikace nikam nepokračuje, je přehrazena plotem, přičemž za tímto plotem, tj. na pozemku p. č. 1546/1 a částečně na pozemku p. č. 832/4, komunikace v minulosti zanikla, není znatelná v terénu a neplní komunikační funkci. Je rovněž poukázáno na komunikaci vedoucí z Jetřichovce na Hladov propojující silnici II/124 a II/128 s tím, že na tuto je připojena veřejně přístupná nezpevněná polní cesta, a to až k místu uvedené zaniklé komunikace. K charakteru veřejné nezpevněné polní cesty, která podle názoru silničního správního úřadu umožňuje přístup žalobce k jeho pozemkům p. č. 897, 896, 1038, 1100/10 silniční správní úřad uvedl, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Komunikace na pozemku p. č. 1542/4 byla posouzena v souvislosti s navazující komunikací mimo areál zúčastněné osoby vedoucí směrem k silnici II/128 s konstatováním, že tato komunikace byla v minulosti veřejností užívána, nicméně po dostavení části komunikace směrem k silnici II/124 odpadla naléhavá komunikační potřeba. Z tohoto důvodu správní orgán uzavřel, že v případě této komunikace se v místě pozemku p. č. 1542/4 nachází uzavřená vnitroareálová účelová komunikace, jejíž komunikační funkci pro veřejnost nahradila v roce 2011 dostavěná část komunikace, která ve svém výsledku propojila silnici II/124 a II/128. Z této komunikace jsou podle silničního správního úřadu přes jiné pozemky přístupny pozemky žalobce p. č. 750/26, 705/10, 749, 741 a 742. Tato komunikace je podle silničního správního úřadu veřejnou účelovou komunikací. Pozemky žalobce p. č. 897, 896, 1038 a 110/10 jsou přístupné polní cestou na vyjmenovaných pozemcích, která je napojena přes komunikaci na spojnici mezi silnicemi II/124 a II/128. Silniční správní úřad vyhodnotil, že spojnice mezi silnicí II/124 a II/128 je veřejně přístupná účelová komunikace a že komunikace na pozemku p. č. 1542/4 je veřejně nepřístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Silniční správní úřad uzavřel, že uzavíratelné brány včetně oplocení netvoří pevnou překážku na pozemní komunikaci, neboť tvoří hranici uzavřeného areálu. Vydané rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které víceméně obsahem námitek koresponduje s podanou žalobou. Žalobce namítá jak nesprávné posouzení charakteru předmětných pozemních komunikací, na to navazující nesprávné posouzení pevné překážky na těchto komunikacích a v neposlední řadě naznačuje podjatost silničního správního úřadu jako takového. V závěru odvolání žalobce navrhl, aby bylo odvoláním napadené rozhodnutí zrušeno a ve smyslu § 131 správního řádu byla věc přikázána k projednání jinému věcně příslušnému správnímu orgánu. Žalovaný vydal dne 31. 3. 2015 rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí silničního správního úřadu potvrdil. Žalovaný rozvinul argumentaci silničního správního úřadu ohledně kategorie předmětných komunikací. Na pozemcích p. č. 1542/43, 1542/37, 1542/36, 1542/35, 1542/47, 1542/44, 1542/45, 1542/29, 1542/28, 1542/24, 1542/25, 1542/26, 1542/41, 1542/42, 1542/27, 1542/46, 1542/23, 1542/22, 1542/21, 1542/20, 1542/19, 1542/18, 1542/17, 1542/16, 1542/15, 1542/14, 1542/1 a 740/4 se podle žalovaného nachází veřejně přístupná účelová komunikace od východní brány areálu zúčastněné osoby k silnici II/128. Krajský soud poznamenává, že žalovaný do výčtu parcel uvedl i parcelu p. č. 1542/4 v areálu zúčastněné osoby, nicméně vzhledem ke slovnímu upřesnění, jakou komunikaci má žalovaný na mysli, se jedná o zjevnou vadu v psaní. Pro faktický stav měl žalovaný rovněž za to, že pozemní komunikace na pozemcích p. č. 1546/1 a 832/4, která by navázala na komunikaci na pozemku p. č. 1546/2, zanikla, což přímo souvisí se zánikem komunikační potřebnosti jakožto jednoho ze znaků účelové komunikace. K pozemní komunikaci na pozemcích p. č. 1546/2 a 1542/4 žalovaný uvedl, že se jedná o uzavřenou vnitroareálovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, která není určena k obecnému užívání veřejností. Žalovaný dále uvedl, že převody vlastnického práva nemají vliv na druh pozemní komunikace, který je dán jejím dopravním významem a způsobem užívání, k čemuž uvedl, že komunikace uvnitř areálu zúčastněné osoby nebyly ani před prodejem z majetku města veřejnými pozemními komunikacemi a byly užívány způsobem, který určil jejich vlastník. Podle žalovaného již komunikace v areálu zúčastněné osoby neslouží nutně k přístupu k okolním pozemkům, neboť tuto funkci a uspokojování nutné komunikační potřeby převzala od roku 2011 nová komunikace propojující silnice II/124 a II/128 kolem areálu družstva. K námitce podjatosti silničního správního úřadu žalovaný uvedl, že o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby bylo již v minulosti řádně rozhodnuto a z toho důvodu považuje tuto otázku za pravomocně vyřešenou a nemá tak důvod řízení atrahovat, nebo přikázat jinému správnímu orgánu. IV. Právní názor soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud předesílá, že žalobu vypořádal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě ze dne 5. 6. 2015, kterou bylo zahájeno toto řízení. Žalobce v žalobě uvedl, že i nadále trvá na argumentaci uvedené v předchozí žalobě. Odkaz na argumenty uvedené v předchozí žalobě nelze považovat za řádně uplatněné žalobní body pro toto žalobní řízení. Z toho důvodu se krajský soud obsahem předchozí žaloby nezabýval. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 A 27/2014 - 60, vyslovil závazný právní názor, že správní orgány si musí při hodnocení charakteru předmětných komunikací ujasnit naplnění zákonných podmínek předepsaných pro účelové komunikace tak, aby byl charakter těchto komunikací postaven na jisto. Krajský soud nyní vyhodnotil, že této povinnosti správní orgány v dalším řízení dostály. Správní orgány postupně vyloučily, že předmětné komunikace by byly dálnicí, silnicí či místní komunikací. Následně hodnotily, zda tyto komunikace je možné považovat za účelové komunikace, přičemž dospěly k závěru, že ano. Správní orgány dále posuzovaly, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci či nikoli a došly k závěru, že předmětné pozemní komunikace na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2 jsou veřejně nepřístupnými vnitroareálovými komunikacemi, proto jejich ohrazení není pevnou překážkou, kterou by bylo možno nařídit odstranit. Správní orgány se rovněž vypořádaly s otázkou přístupu žalobce k jeho vlastním pozemkům. Krajský soud poznamenává, že z celé řady podání žalobce plyne, že se staví do pozice osoby, která vystoupila nikoli pouze ve svém vlastním zájmu, ale v zájmu široké veřejnosti, které je upírán přístup na předmětnou pozemní komunikaci a přístup k jejich pozemkům. Správní žalobu ovšem nelze pojímat jako actio popularis a dovozovat, že žalobce hájí nejen svá práva, nýbrž i práva ostatních občanů. Žalobce je v soudním řízení správním podle § 65 a násl. s. ř. s. oprávněn se dovolávat pouze nezákonnosti, která nastala v jeho právní sféře. Není oprávněn osobovat si námitky vyplývající z práv třetích osob. V řízení o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace podle § 29 zákona o silničním provozu je správní orgán jako předběžnou otázku povinen na prvním místě v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu určit, zda se v daném místě nachází pozemní komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích a dále i charakter této komunikace, tedy zda se jedná o dálnici, silnici, místní komunikaci nebo účelovou komunikaci (veřejnou či neveřejnou). Osvědčí-li správní orgán, že v místě se nachází veřejná pozemní komunikace, přistoupí k zjišťování existence pevné překážky a ke zjištění, zda lze či nelze nařídit její odstranění. V posuzované věci došly správní orgány k závěru, že v daném místě se nenachází veřejná pozemní komunikace, nýbrž neveřejná účelová komunikace podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Bylo vyhodnoceno, že uzavíratelné brány netvoří pevnou překážku, která by měla být odstraněna, nýbrž hranici uzavřeného areálu. Podle § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích jsou rozeznávány čtyři druhy pozemních komunikací - dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace, a to podle svého dopravního významu. Silnice a místní komunikace se dále dělí na jednotlivé třídy, které odráží dopravní významnost dané komunikace (§ 5 a § 6 zákona o pozemních komunikacích). Silnice I. třídy jsou určeny zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu, jejich vlastníkem je stát. Silnice II. třídy jsou určeny k dopravě mezi okresy a jsou ve vlastnictví kraje. Silnice III. třídy jsou určeny ke vzájemnému spojení obcí nebo jejich napojení na ostatní komunikace a jsou ve vlastnictví kraje. Místní komunikace, které jsou ve vlastnictví obce, slouží převážně k místní dopravě na území obce. Místní komunikace I. třídy jsou zejména rychlostní komunikace a dopravně nejvýznamnější sběrné komunikace ve městech. Místní komunikace II. třídy jsou dopravně významné sběrné komunikace s omezením přímého připojení sousedních nemovitostí, které spojují části měst navzájem nebo napojují města, případně jejich části na pozemní komunikace vyšší třídy nebo kategorie. Místní komunikace III. třídy jsou obslužné komunikace ve městech a obcích umožňující přímou dopravní obsluhu jednotlivých objektů, pokud jsou přístupné běžnému provozu motorových vozidel. Místní komunikace IV. třídy jsou komunikace nepřístupné provozu silničních motorových vozidel (samostatné chodníky, stezky pro pěší, pěší zóny atd.). Uvedené charakteristiky místních komunikací plynou z § 6 odst. 3 uvedeného zákona a z vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Poslední kategorii pozemních komunikací tvoří účelové komunikace podle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Podle § 7 odst. 1 citovaného zákona platí, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení platí, že účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Účelová komunikace je charakterizována několika znaky. Komunikace musí být zřetelná, patrná v terénu a musí být určena k užití vozidly či chodci pro účel dopravy (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Komunikace spojuje jednotlivé nemovitosti pro účely jejich vlastníků nebo tyto nemovitosti spojuje s dalšími komunikacemi, případně slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (§ 7 odst. 1 téhož zákona). Užívání takové komunikace neomezeným okruhem osob podléhá souhlasu jejího vlastníka, přičemž postačuje i konkludentní souhlas. Komunikace musí rovněž naplňovat nutnou komunikační potřebu. Účelová komunikace nejčastěji vzniká spolu se vznikem komunikační potřeby, stejně jako s jejím zánikem zaniká. Výklad znaků účelové komunikace se podává z judikatury a z odborné literatury (viz Černínová, M., Černín, K., Tichý, M.: Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k § 7). Účelová komunikace vzniká s kumulativním naplněním všech čtyř znaků a stejně tak s odpadnutím jednoho či více znaků také zaniká. O vzniku a zániku účelové komunikace se nevydává správní rozhodnutí. Účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích v případě naplnění všech shora vymezených znaků podléhají režimu obecného užívání podle § 19 citovaného zákona. Druhou kategorií účelových komunikací jsou neveřejné účelové komunikace sloužící k potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu podle § 7 odst. 2 tohoto zákona. Takové komunikace se nacházejí pouze v prostorově ohraničených uzavřených areálech, objektech. Uzavřenými prostory se myslí především ty, které jsou uzavřeny fyzicky (oplocením, ohrazením apod.) nebo ty, které jsou uzavřeny právně (cedule zakazující vstup veřejnosti – např. vojenské prostory). O způsobu užívání takové komunikace rozhoduje vlastník nebo provozovatel uzavřeného areálu či objektu. Bez jejich svolení nikdo účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru užívat nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, dostupný z www.nsoud.cz). I takovou pozemní komunikaci může veřejnost užívat, ovšem pouze pokud ji vlastník či uživatel dobrovolně, byť i konkludentně, zpřístupní, přičemž rozsah a způsob přístupu na vnitřní účelové komunikace náleží zcela jeho uvážení. Žalobce opakovaně namítal, že předmětné komunikace byly vždy veřejnými komunikacemi, jsou zakresleny v různých mapových podkladech a dlouhodobě slouží k uspokojování dopravních potřeb veřejnosti. Krajský soud má za to, že žalobce do jisté míry směšuje kategorii místní komunikace se způsobem užívání - veřejným užíváním, resp. s režimem obecného užívání ve smyslu § 19 zákona o pozemích komunikacích, případně směšuje způsob užívání a vlastnické právo k pozemní komunikaci či pozemku, na kterém se komunikace nachází. Tato skutečnost se nejvíce projevuje v rámci argumentace žalobce vztahující se k § 9 odst. 1 uvedeného zákona, který mj. stanovuje, že místní komunikace jsou ve vlastnictví obce, na jejímž území se nacházejí. Uvádí-li žalobce, že předmětné pozemní komunikace byly veřejně užívány a byly ve vlastnictví města, neznamená to automaticky podle § 9 odst. 1 téhož zákona to, že se vždy jednalo o místní komunikace. I v minulosti se mohlo jednat o účelové komunikace v režimu obecného užívání či v režimu neveřejných účelových komunikací v uzavřeném prostoru. Podle § 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Podle § 9 odst. 1 téhož zákona je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát, silnic II. a III. třídy kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Krajský soud se neztotožňuje s argumentací žalobce, že jestliže předmětné pozemky uvnitř areálu zúčastněné osoby byly v minulosti ve vlastnictví města, musí se automaticky podle § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích jednat o veřejně přístupné místní komunikace a nemůže se jednat o účelové komunikace. Tento názor žalobce neobstojí. Město Pacov v rámci své samostatné působnosti vystupuje v majetkoprávních vztazích jako jakákoli jiná právnická osoba a může tak být vlastníkem veřejné i neveřejné účelové komunikace. Skutečnost, že obec je právnickou osobou veřejného práva, nikoli soukromého, nemá co do možnosti vlastnit účelové komunikace žádný vliv. Uvedené ustanovení zákona o pozemních komunikacích pouze stanovuje, kdo je vlastníkem místních komunikací, nikoli to, že obec či město může vlastnit výhradně místní komunikace. Z toho důvodu je závěr žalobce mylný. V této souvislosti krajský soud doplňuje, že pokud jde o žalobcem zpochybňovanou kupní smlouvu, kterou město Pacov prodalo zúčastněné osobě pozemky, na nichž se nachází vnitroareálová účelová komunikace, takto jsou námitky, kterými se krajský soud v tomto typu řízení nemůže vůbec zabývat. Krajský soud nemůže v tomto typu řízení posuzovat platnost kupní smlouvy a stejně tak nemohl činit silniční správní úřad ani žalovaný. S uvedeným souvisí i další dílčí námitka žalobce, v jejímž rámci vyjadřuje nesouhlas s názorem správních orgánů, že by se předmětná pozemní komunikace stala součástí areálu zúčastněné osoby, stejně jako námitka neexistence rozhodnutí, kterým by byla změněna kategorie této pozemní komunikace. Krajský soud je toho názoru, že pozemní komunikace na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2, je součástí areálu zúčastněné osoby v tom smyslu, že se nachází uvnitř prostorově ohraničeného uzavřeného prostoru ve vlastnictví zúčastněné osoby. Uzavřenost areálu byla jednoznačně deklarována vystavěním oplocení a uzavíratelných bran v 70. letech 20. století. Skutečnost, že neexistuje žádné rozhodnutí silničního správního úřadu ohledně kategorie pozemní komunikace na uvedených pozemcích, není dle názoru krajského soudu důležitá, neboť z prosté neexistence rozhodnutí lze usuzovat pouze na to, že silniční správní úřad nerozhodl dle zákona o pozemních komunikacích o tom, že by předmětná komunikace byla místní komunikací nebo byla z této kategorie komunikací vyřazena. Jak již bylo uvedeno, o vzniku a zařazení pozemní komunikace mezi účelové komunikace se rozhodnutí nevydává. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci je argumentováno dlouhodobým způsobem užívání sahajícím do druhé poloviny 20. století, případně i dále do minulosti, krajský soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012 - 27 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle něhož „byla-li pozemní komunikace místní komunikací podle právních předpisů účinných před 1. 4. 1997, zůstává jí tento status i podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. To neplatí, nesplňuje-li znaky místní komunikace uvedené v tomto zákoně.“ Správní orgány posuzovaly charakter předmětné komunikace s přihlédnutím ke stávající právní úpravě, nicméně žalobce v rámci svých podání opakovaně uváděl, že je toho názoru, že předmětné komunikace byly v minulosti veřejně užívány, což plyne i ze svědeckých výpovědí, byť po oplocení areálu tehdejšího zemědělského družstva v polovině 70. let 20. století bylo veřejné užívání omezeno zejména na denní dobu, nicméně za určitých podmínek byl průjezd možný i v nočních hodinách. Tato tvrzení však žádným způsobem nedokládají, že by předmětná komunikace tehdy splňovala kritéria pro zařazení do kategorie místních komunikací, tj. komunikací vždy veřejně přístupných. Krajský soud poukazuje na kolaudační rozhodnutí ze dne 28. 9. 1987 o uvedení stavby „Komunikace a zpevněné plochy v areálu farmy JZD Jetřichovec“ do užívání v areálu zúčastněné osoby. K tomuto rozhodnutí je připojen zápis ze dne 23. 9. 1987, ze kterého plyne, že směrem z centra místní části Jetřichovec k areálu družstva se nachází místní komunikace, uvnitř areálu poté účelová komunikace. Z uvedeného se podává, že předmětná komunikace byla podle minulé právní úpravy považována za účelovou komunikaci. Při obdobné aplikaci citovaného právního názoru Nejvyššího správního soudu to znamená, že komunikace mající status účelové komunikace podle dosavadní právní úpravy, jej má i podle zákona o pozemních komunikacích. Z uvedeného má krajský soud za to, že je možné se rozumně přiklonit k tomu, že komunikace uvnitř areálu byla v minulosti považována za účelovou komunikaci, přičemž však již nelze s jistotou říci, zda se jednalo o veřejnou účelovou komunikaci či nikoli, přičemž uvedené kolaudační rozhodnutí z roku 1987 nasvědčuje závěru, že nikoli, případně tomu, že veřejné užívání této pozemní komunikace bylo omezeno, a to minimálně umístěnými značkami zákazu vjezdu všech vozidel. Krajský soud si je vědom, že samotné umístění takových značek zakazujících průjezd motorových vozidel nelze považovat za právní uzavření pozemní komunikace, neboť nejsou z užívání komunikace vyloučeni chodci, cyklisti atd. Nelze však opomenout, že v té době již byl areál zcela oplocen (k tomu došlo již v polovině 70. let 20. století), a to včetně uzavíratelných bran. To se podává ze zjištění, která učinil silniční správní úřad (viz str. 14 jeho rozhodnutí) a ze svědeckých výpovědí. Je tak evidentní, že komunikace se nacházela uvnitř uzavřeného areálu, z čehož lze dovozovat, že se jednalo o účelovou komunikaci, která nebyla veřejně přístupná bez ohledu na to, kdo byl v té době jejím vlastníkem. Vybudování plotu vlastníkem areálu bylo jednoznačným projevem o tom, že hodlá prostor užívat jako uzavřený. Umožnění průjezdu areálem bylo pak zcela v dispozici vlastníka či provozovatele areálu. Pokud provozovatel areálu ponechával přes den otevřené brány a tím umožňoval průjezd veřejnosti, neznamená to, že dal tuto účelovou komunikaci k veřejnému užívání. To je u neveřejné areálové účelové komunikace vyloučeno. Provozovatel areálu měl plné právo upravit užívání této účelové pozemní komunikace, jak uznal za vhodné, což ostatně činil i tím, že na noc průjezd areálem neumožňoval. Provozovatel areálu pak zcela přestal umožňovat průjezd areálem od doby, kdy v roce 2011 vybudoval alternativní cestu, která zcela nahradila uvedenou trasu a uspokojila tak veřejnou komunikační potřebu. Silniční správní úřad nejprve vyloučil, že by se v daném případě mohlo jednat o dálnici, silnici či místní komunikaci a taktéž podrobil předmětnou komunikaci zkoumání, zda naplňuje znaky účelové komunikace, přičemž tak zcela správně činil ve vztahu k její celé délce a neřešil ji tzv. po kouskách. Krajský soud zhodnotil, že jak silniční správní úřad, tak žalovaný postupovali v řízení tak, že pečlivě posoudili naplnění každého znaku účelové komunikace a své závěry patřičně odůvodnili. Jako předběžnou otázku si správní orgány vyřešily to, zda se jedná o uzavřený areál (§ 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Krajský soud se s jejich závěrem ztotožnil. Z veřejně dostupných mapových podkladů, které jsou založeny i ve správním spise, je zřejmé, že pozemní komunikace nacházející se v areálu zúčastněné osoby a dále pokračující až k silnici II/128 tvoří spojnici mezi vnitřní částí Jetřichovce, místní částí města Pacov, a uvedenou silnicí. Silniční správní úřad vyhodnotil, že se jednalo o účelovou komunikaci, neboť sloužila k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Jak plyne ze svědeckých výpovědí založených ve správním spise, celá tato komunikace byla dlouhodobě užívána veřejností, přičemž po vybudování oplocení areálu v polovině 70. let byl přístup na ni omezen zejména na denní dobu. Podle učiněných zjištění se umístěním oplocení stala účelová komunikace součástí uzavřeného areálu, přičemž nikdo z místních se nedomáhal zpřístupnění komunikací uvnitř uzavřeného areálu. Zbytek uvedené komunikace až k silnici II/128 zůstal svým charakterem veřejně přístupnou účelovou komunikací. Z obsahu spisu se podává, že jednotlivé pozemky patří různým vlastníkům, kteří evidentně implicitně vyjádřili souhlas k jejímu veřejnému užívání za účelem podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Z vyjádření zúčastněné osoby se podává, že až do vybudování nové cesty v roce 2011 umožňovala na vnitroareálové neveřejné účelové komunikaci nutný průjezd. Užívání vnitroareálové neveřejné účelové komunikace třetími osobami tak plynulo z vůle vlastníka areálu, nikoliv z povahy komunikace samotné. V roce 2011 došlo k vybudování pozemní komunikace od východní části areálu zúčastněné osoby směrem k silnici II/124, která nahradila úsek komunikace procházející areálem zúčastněné osoby (na pozemku p. č. 1542/4) a zachovala tak dopravní obslužnost daného území (propojení silnic II/124 a II/128), a to i přesto, že došlo k prodloužení trasy. Nová komunikace má taktéž povahu komunikace účelové, je umístěna převážně na pozemcích zúčastněné osoby. Zúčastněná osoba dala tuto účelovou komunikaci k veřejnému užívání, čímž zajistila přístup vlastníkům k jejich zemědělským a lesním pozemků i ze strany místní části Jetřichovec od silnice II/124. Krajský soud doplňuje, že naléhavá komunikační potřeba je zajištěna touto novou cestou, neboť je to vhodná alternativa k tomu, aby nemuselo být zasahováno do vlastnického práva zúčastněné osoby a zároveň, aby byl zajištěn přístup vlastníkům k jejich pozemkům a dalším osobám průjezd k silnici II/128. Vhodnou alternativou je i cesta, která představuje zhoršení komunikačních možností např. co do vzdálenosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012 – 42). Žalobce dále namítal, že pozemní komunikace v areálu zúčastněné osoby na pozemku p. č. 1542/4 a dále směrem k silnici II/128, jež by spojovala tuto silnici se silnicí II/124, je v současném stavu rozdělena na několik úseků. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce má na mysli, že k západnímu vjezdu do areálu zúčastněné osoby vede od silnice II/124 veřejná komunikace, která je přerušena znepřístupněnou komunikací uvnitř areálu a dále pokračuje opět veřejná komunikace od východní brány areálu směrem k silnici II/128. Tuto skutečnost však nelze podle názoru krajského soudu zohlednit takovým způsobem, jak žalobce požaduje. Co se týká dopravní obslužnosti území, je zřejmé, že funkci komunikace na pozemku p. č. 1542/4 (tj. propojení uvedených silnic) převzala komunikace vybudovaná v roce 2011 od východní brány areálu družstva směrem k silnici II/124, která ve svém výsledku vytvořila novou spojnici silnic II/124 a II/128. To, že různé mapové podklady zakreslují v místě areálu zúčastněné osoby veřejnou pozemní komunikaci, nemá vliv na to, zda zde skutečně veřejně přístupná pozemní komunikace existuje. Kategorie pozemních komunikací stanovuje zákon o pozemních komunikacích, stejně jako jejich znaky a způsob vzniku a zániku. Veřejně dostupné mapové podklady nejsou relevantním podkladem pro určení charakteru pozemní komunikace či její existence. Jak konstatoval silniční správní úřad, k závěru o tom, že pozemní komunikace na pozemku p. č. 1542/4 je neveřejnou účelovou komunikací jej vedla i ta skutečnost, že zúčastněná osoba vybudovala adekvátní náhradu za uzavřenou cestu. Nová cesta má asfaltový povrch a neznamená ani podstatné prodloužení trasy. Žalobce má jistě pravdu, že uzavřená cesta přes areál družstva tvoří spojnici mezi oběma silnicemi, ovšem její užití není nezbytně nutné, neboť spojení obou silnic a přístup k pozemkům je od roku 2011 rovnocenně zajištěn novou účelovou komunikací, která je navíc skutečně z vůle vlastníků, byť implicitní, veřejně přístupná ve dne i v noci, zatímco zúčastněná osoba dříve umožňovala nutné projetí přes svůj uzavřený areál pouze po denní dobu. Tvrzení žalobce o tom, že znepřístupněním účelové komunikace na pozemku p. č. 1542/4 a jejím nahrazením novou účelovou komunikací není jeho komunikační potřeba naplněna, nebylo nijak relevantně doloženo. Krajský soud ověřil, že v případě žalobce je přístup k pozemkům v jeho vlastnictví p. č. 741, 742, 749, 750/26 a 705/10 zajištěn přes jiné pozemky z pozemní komunikace vedené kolem východní brány areálu zúčastněné osoby, tj. přes účelovou komunikaci propojující silnici II/124 a II/128. Jedná se o nově vybudovanou účelovou komunikaci od silnice II/124, která se u východní brány uzavřeného areálu napojuje na stávající účelovou komunikaci, která vede až k silnici II/128. Žalobce napadá to, že přístup ke svým pozemkům má sice zajištěn touto přístupovou cestou, ovšem ještě přes pozemky jiných vlastníků, kteří mu mohou v přístupu zabránit. Pokud má žalobce na mysli pozemky jiných vlastníků, které tvoří součást předmětné účelové komunikace, která je veřejně užívána, tak by se mohl domáhat příp. odstranění zábran či pevných překážek v průjezdu přes takovou pozemní komunikaci. Pokud má žalobce na mysli pozemky jiných vlastníků, které jsou zemědělskými pozemky, tak zajištění přístupu přes ně již není v kompetenci silničního správního úřadu a nikterak nesouvisí s tvrzenou komunikační potřebou realizovanou přes pozemky v uzavřeném areálu zúčastněné osoby. Krajský soud se touto skutečností taktéž nemůže zabývat, neboť se míjí s předmětem tohoto řízení. Pokud krajský soud odhlédne od toho, že uvedená tvrzení žalobce jsou v rovině spekulací, lze jej v případě problému s přístupem přes jiné zemědělské pozemky odkázat na soukromoprávní dohodu např. o věcném břemeni či právu průchodu, na civilní soudní řízení nebo lze žalobce eventuálně odkázat k uplatnění podnětu k provedení komplexních pozemkových úprav v dané lokalitě, neboť v rámci tohoto řízení se taktéž řeší zajištění přístupu vlastníků k jejich pozemkům. K přístupu k dalším žalobcovým pozemkům viz níže. Žalobcův argument, že areál zúčastněné osoby byl postupně budován kolem veřejné cesty, je s největší pravděpodobností správný, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemůže při hodnocení současného stavu v daném místě uspět. Správní orgány při svém rozhodování vycházejí ze skutkového stavu v době jejich rozhodování. V posuzované věci nelze po správních orgánech požadovat, aby se zabývaly charakterem předmětné pozemní komunikace až k počátku výstavby zemědělského areálu. Správní orgány vyšetřily způsob užívání předmětné komunikace až do sedmdesátých let minulého století. Dopravní cesty, způsob a intenzita jejich užívání, stejně jako podoba těchto cest, se v průběhu času v závislosti na aktuální komunikační potřebě mění. Správní orgány vycházely z historických zjištění i z aktuálního stavu věci, a to zejména s důrazem na zajištění přístupu žalobce k pozemkům v jeho vlastnictví přes nově vybudovanou alternativní cestu, čímž byla zcela saturována žalobcova komunikační potřeba a nebylo nutné jakkoliv zasahovat do stávajícího uzavřeného areálu v soukromém vlastnictví zúčastněné osoby. Z hlediska proporcionality řešení dané věci bylo učiněno zadost právu žalobce na přístup k jeho pozemkům přes adekvátní přístupové cesty, přičemž bylo šetřeno vlastnické právo zúčastněné osoby, která sama v roce 2011 vybudovala náhradní cestu a tím taktéž deklarovala svůj zájem nebýt rušena ve výkonu svého vlastnického práva. Žalobcova deklarovaná komunikační potřeba přes existující účelovou komunikaci uvnitř areálu na pozemku p. č. 1542/4 není nezbytná a ničím nenahraditelná. Tato komunikační potřeba může být zcela srovnatelně realizována prostřednictvím nově vybudované cesty. To, že žalovaný ve svém rozhodnutí opětovně poukazuje na to, že k předmětným komunikacím neexistuje pasport, není podle krajského soudu v kontextu vydaných rozhodnutí vadou, neboť se nejedná o nosný důvod rozhodnutí. Správní orgány řádně posoudily povahu pozemní komunikace i bez existence pasportu. Žalobce dále nesouhlasil s vyhodnocením správních orgánů, že pozemní komunikace na pozemku p. č. 1546/1 i částečně na pozemku p. č. 832/4, kam by pozemní komunikace pokračovala z pozemku p. č. 1546/2 v areálu zúčastněné osoby, zanikla. Krajský soud poukazuje na skutečnost, že žalobcem uváděná pozemní komunikace na pozemku p. č. 1546/1 navazující na areál zúčastněné osoby, v místě konce pozemku p. č. 1546/2, je podle fotografií založených ve spise v terénu již neznatelná. V minulosti se tato zaniklá komunikace evidentně napojovala na správními orgány zmiňovanou nezpevněnou polní cestu, která z druhé strany zajišťuje přístup žalobce k jeho pozemkům severně od areálu zúčastněné osoby. Z obsahu správního spisu a z vyjádření žalobce samotného v žalobě má krajský soud za zjištěné, že na pozemku p. č. 1546/1, případně na části pozemku p. č. 832/4, není již pozemní komunikace v její původní podobě znatelná. Tento závěr plyne zejména z fotografií založených ve správním spise a z vyjádření orgánu ochrany přírody a krajiny, který uvedl, že v daných místech se nachází různé dřeviny cca 20až 30 let staré. Jak uvedl silniční správní úřad, jeví se jako pravděpodobné, že pozemní komunikace zde zanikla v souvislosti s vybudovaným oplocením v 70. letech. V daném případě se nepochybně taktéž v minulosti jednalo o účelovou komunikaci ve formě nezpevněné polní cesty, která sloužila k přístupu k zemědělským a lesním pozemků za účelem jejich obhospodařování vlastníky. Aktuálně lze dovodit, že tato původní polní cesta na uvedených pozemcích pokojně zanikla s tím, jak opadla daná komunikační potřeba. Účelové komunikace vznikají a pokojně zanikají spolu se vznikem a zánikem komunikační potřeby. V případě přehrazení původní cesty oplocením v sedmdesátých letech se cesta přestala užívat a postupně přestala být v terénu patrná a zarostla křovinami a dřevinami. Zjištěné stáří těchto rostlin dokládá to, jak dlouho nebyla cesta užívána a jak dlouho již fakticky neexistuje. Krajský soud nesouhlasí s názorem žalobce, že vlastník původní komunikace na pozemku p. č. 1546/1 měl o komunikaci pečovat tak, aby byla zachována její průjezdnost. Je více než zřejmé, že po vybudování oplocení tato komunikace přestala fakticky plnit svoji funkci. Vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o polní cestu bez dalších stavebních úprav trvalejšího charakteru, je možné uzavřít, že se ani v minulosti nejednalo o pozemní komunikaci vyšší kategorie, než je komunikace účelová. Takovýto závěr zcela koresponduje s obsahem spisu, zejména se založeným ortofoto, a taktéž s faktickým účelem, k němuž musela v minulosti tato zaniklá cesta sloužit, jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci. Jak je uvedeno výše, účelová komunikace mj. vzniká a zaniká spolu s komunikační potřebou. Došlo-li v 70. letech k přehrazení cesty, k znemožnění průchodu a průjezdu, a tedy i k zániku komunikační potřeby v tomto místě, která byla uspokojena jiným způsobem, nelze v současné době z této skutečnosti činit takové závěry, které činí žalobce, a požadovat opětovné zpřístupnění této cesty, včetně jejího faktického provedení v terénu, či dokonce tvrdit, že její vlastník ji měl po celá léta udržovat i přes zánik komunikační potřebnosti. To, že trasa „nově“ vzniklých cest či zbytků existujících cest, může být delší, než zaniklá trasa původní, nelze samo o sobě hodnotit jako nemožnost přístupu žalobce k jeho pozemkům. Námitku přístupu k pozemkům žalobce na sever od areálu zúčastněné osoby, tj. k pozemkům p. č. 897, 896, 1100/10 a 1038, rozvedl žalobce i v replice k vyjádření zúčastněné osoby, k čemuž přiložil mapu - část katastrální mapy, ve které vyznačil uvedené pozemky a pozemní komunikace v daném místě. Krajský soud konstatuje, že podoba daného území je mu známa ze správního spisu. Zajištění přístupu k těmto pozemkům silniční správní úřad ve svém rozhodnutí náležitě vyřešil a konstatoval, že přístup je zajištěn přes polní cestu (veřejnou účelovou komunikaci), která se napojuje na veřejně přístupnou účelovou cestu, která spojuje silnice II/124 a II/128. Žalobcem uváděná zaniklá cesta na pozemku p. č. 1546/1 původně navazující na cestu na pozemku p. č. 1546/2 tak netvoří jedinou přístupovou cestu k pozemkům žalobce. Ze správního spisu je zřejmé (zejména z mapových podkladů), že do těchto míst lze přistupovat právě i přes silničním správním úřadem označenou veřejnou polní cestu na pozemcích p. č. 890/38, 818/12, 828, 829, 890/36, 843, 832/3, 832/4, 1100/28, 1133, 1128, 1127, 832/4, 873, 874, 879/2, 876, 877, 881, 882, 883, 884 a 832/4, která je napojena na účelovou pozemní komunikaci vedoucí od východní části areálu zúčastněné osoby k silnici II/128. Žalobce pouze zcela obecným způsobem uvádí, že tato polní cesta mu neumožňuje přístup k jeho pozemkům, toto své tvrzení ale žádným způsobem nedokládá. Krajský soud proto nemá za prokázané, že tato polní cesta by nemohla sloužit k přístupu žalobce k jeho pozemkům. To, že se tato polní cesta nachází na pozemcích řady osob, není co do jejího veřejného užívání podstatné. K veřejnému užívání účelové komunikace postačuje i konkludentní souhlas vlastníků s tímto užíváním, resp. jejich nezabránění užívání cesty veřejně. Znemožňoval-li by některý z vlastníků pozemků nyní žalobci možnost tuto polní cestu užívat, může se žalobce domáhat jejího zpřístupnění podle § 29 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce dále poukazuje na prodloužení jeho cesty ke svým pozemkům touto alternativní cestou. Silniční správní úřad sice nezměřil prodloužení trasy nutné k přístupu žalobce k jeho pozemkům p. č. 897, 896, 1100/10 a 1038, které leží nejblíže severní části areálu zúčastněné osoby a mohly být v minulosti obsluhovány ze zaniklé komunikace, nicméně vzhledem k tomu, že se všechny pozemky žalobce, stejně tak i přístupové cesty, nachází v blízkosti místní části Jetřichovec, neshledal v tomto postupu správních orgánů krajský soud vadu. Z tohoto důvodu jsou námitky žalobce v tomto směru neopodstatněné. Žalobce má zajištěnu přístupovou cestu ke svým pozemkům po nezpevněné polní cestě, která v terénu existuje a je znatelná a je veřejně přístupná, jak osvědčil silniční správní úřad. Tato cesta zajišťuje žalobcovu nutnou komunikační potřebu a přístup k jeho pozemkům na sever od areálu zúčastněné osoby. Prodloužení přístupové cesty oproti původní zaniklé cestě jistě představuje zhoršení realizace komunikační potřeby, ovšem jedná se stále o vhodnou alternativu přístupové cesty, která plně uspokojí žalobcovu komunikační potřebu. Pro úplnost krajský soud dodává, že názor žalobce, že město Pacov se nemůže tvrzením o zániku komunikace na pozemku p. č. 1546/1 zbavit povinnosti udržovat tuto komunikaci sjízdnou, je mylný, neboť se zcela zjevně jednalo o nezpevněnou účelovou komunikaci, k jejímuž vzniku či zániku není nutné rozhodnutí silničního správního úřadu. Pokud účelová komunikace fakticky zanikla spolu se zánikem komunikační potřeby, nelze nyní vlastníkovi pozemku ukládat, aby ji obnovil či že ji tehdy měl udržovat v takovém stavu, aby nezanikla. Takové povinnosti vlastníka pozemku, na němž se nachází účelová komunikace, ze zákonné právní úpravy nevyplývají. Žalobce v žalobě tvrdil též to, že právní předchůdce zúčastněné osoby či zúčastněná osoba sama se protiprávně zmocnila pozemků občanů, kteří tak ztratili možnost své pozemky obhospodařovávat, což dává do spojitosti se zánikem komunikace v uvedeném místě. Tento argument žalobce se míjí s předmětem tohoto soudního řízení. Žalobce uvedl, že zúčastněná osoba mu nechce jeho pozemky vydat a odůvodňuje to jejich nepřístupností. Plyne-li uváděné ze žalobcem zmiňovaných civilních rozsudků, nelze to v současném řízení zohlednit, neboť argumentace zúčastněné osoby, coby účastníka těchto civilních řízení, není v řízení o odstranění překážky na pozemní komunikaci podstatná. Vypořádání majetkových sporů mezi žalobcem a zúčastněnou osobu může vyřešit jedině civilní soud, nikoliv krajský soud ve správním soudnictví. Nad rámec uvedeného krajský soud dodává, že taktéž nejsou rozhodné skutečné důvody toho, proč komunikace na pozemku p. č. 1546/1 zanikla. Rozhodující pro existenci účelové komunikace je stávající stav v terénu, podle kterého je bezesporu jednoznačné, že trase této komunikace již není na předmětném pozemku patrná v terénu a je zarostlá keři a stromy. Žalobce dále namítl, že správní orgány podle jeho názoru mylně posoudily charakter uzavíratelných bran ve vjezdu do areálu zúčastněné osoby, když uvedly, že uzavíratelná brána není pevnou překážkou ve smyslu § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu, že správní orgány neosvědčily, že by se v daném místě nacházela veřejně přístupná pozemní komunikace, bylo vyhodnoceno, že se nejedná o pevnou překážku, nýbrž že jde o vymezení hranic uzavřeného areálu s neveřejnou účelovou komunikací. Krajský soud se s uvedeným hodnocením ztotožňuje. Krajský soud přezkoumal proces, v jehož závěru silniční správní úřad uvedl, že komunikace uvnitř areálu družstva, nacházející se na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2, je veřejně nepřístupnou účelovou komunikací podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích a dospěl k závěru, že k tomuto závěru správní orgán došel v souladu se zákonem. Stejně tak krajský soud neshledal vad při určení charakteru pozemní komunikace vedoucí od východní části areálu zúčastněné osoby směrem k silnici II/124 po nové cestě (od roku 2011) a k silnici II/128 po stávající cestě. Správní orgány vylučovací metodou dospěly k závěru, že tyto komunikace nejsou dálnicí, silnicí ani místní komunikací, přičemž popsaný proces aplikace relevantní právní úpravy na zjištěný skutkový stav nevykazuje žádných vad. Správní orgány v posuzované věci zkoumaly všechny výše uvedené znaky účelových komunikací a přezkoumatelným způsobem dospěly v souladu s právní úpravou k závěru, že předmětná komunikace uvnitř areálu zúčastněné osoby je jako celek uzavřenou vnitroareálovou účelovou komunikací podle § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Vyřešení této předběžné otázky pak logicky vedlo i k zamítnutí žalobcovy žádosti o odstranění pevných překážek z pozemní komunikace. Žalobce opakovaně namítal, že přístup k jeho pozemkům tak, jak mu doporučují správní orgány je nesprávný, nicméně již neuvedl, v čem tato nesprávnost spočívá. Je vhodné zdůraznit, že komunikace propojující silnice II/124 a II/128 kolem východní strany areálu zúčastněné osoby je podle silničního správního úřadu účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jejíž veřejné užívání nemůže zúčastněná osoba a další osoby jako její vlastníci bez souhlasu silničního správního úřadu jakkoli omezit, neboť tato komunikace je zcela v režimu obecného užívání ve smyslu § 19 téhož zákona. Námitky žalobce konstruované tímto směrem, které žalobce uvedl v replice k vyjádření žalovaného a zúčastněné osoby, nejsou důvodné. Skutečnost, že ke svým pozemkům p. č. 741, 742, 749, 750/26 a 705/10 musí žalobce z veřejné účelové komunikace překročit další pozemky, není již předmětem tohoto soudního řízení ani proběhnuvšího správního řízení a ani charakter předmětné komunikace uvnitř areálu zúčastněné osoby na tomto stavu nemůže z povahy věci nic změnit. Co se týče přístupu žalobce k pozemkům p. č. 1038, 1100/10, 896 a 897, ke kterým by žalobce chtěl přistupovat přes pozemní komunikaci na pozemku p. č. 1546/2 a tvrzenou dále zaniklou komunikaci na pozemku p. č. 1546/1 a 832/4, je nutné konstatovat, že k těmto pozemkům má žalobce zajištěn přístup prostřednictvím již výše popsané veřejné polní cesty, která je taktéž účelovou komunikací. Odepře-li žalobci některý z vlastníků pozemků, na kterých se polní cesta nachází, přístup k této cestě a k pozemkům v jeho vlastnictví, má žalobce právo se tohoto přístupu domáhat stejným způsobem, jako tak učinil nyní. Je sice zřejmé, že přístup k pozemkům žalobce přes polní cestu pro něj znamená absolvování delší trasy, nicméně tuto skutečnost nelze v souzené věci zohlednit tak, jak žalobce předpokládá. Žalobce v podané žalobě rovněž uvedl, že nebyl vyslechnut J. K., který si v minulosti stěžoval na postup zúčastněné osoby při uzavírání komunikace v jejím areálu. K tomu krajský soud konstatuje, že J. K. byl jako svědek vyslechnut dne 26. 11. 2014, a to za účasti žalobce. Pokud měl žalobce výhrady k protokolaci odpovědí tohoto svědka (např. že odpověď nebyla zaznamenána dostatečně přesně či podrobně), mohl je vznést právě při protokolaci. Nic takového žalobce podle obsahu protokolu neučinil. V replice k vyjádření zúčastněné osoby žalobce uvedl, že silniční správní úřad nikdy nerozhodl o uzavření předmětných komunikací na pozemcích p. č. 1542/4 a 1546/2. K tomu krajský soud uvádí, že ke vzniku uzavřené vnitroareálové účelové komunikace není nutné rozhodnutí silničního správního úřadu, podstatnou roli zde hraje naplnění zákonem stanovených znaků této komunikace. Má-li žalobce na mysli omezení provozu na účelové pozemní komunikaci podle § 7 odst. 1, věty druhé zákona o pozemních komunikacích, pak toto ustanovení z povahy věci na předmětnou pozemní komunikaci nedopadá, jelikož se nejedná o veřejnou účelovou komunikaci podle tohoto ustanovení, ale o neveřejnou účelovou komunikaci podle § 7 odst. 2 téhož zákona. Žalobce předestřel pochybnosti, zda se skutečně jedná o vnitroareálovou komunikaci podle tohoto ustanovení. Předpokladem pro rozhodnutí o žádosti žalobce bylo, aby správní orgány jako předběžnou otázku posoudily, zda se jedná o uzavřený objekt či nikoliv. Správní orgány tak učinily se závěrem, že se o uzavřený objekt jedná, a proto se zde nachází vnitroareálová neveřejná účelová komunikace. Jak již krajský soud uvedl, s tímto hodnocením věci se ztotožňuje. Žalobce v podáních vůči krajskému soudu opakovaně uvádí skutečnosti, ve kterých spatřuje podjatost nejen oprávněné úřední osoby silničního správního úřadu, ale celého Městského úřadu Pacov. Tyto tvrzené skutečnosti žalobce zakládá na vlivu „energetické lobby“, klientelismu, stomilionovém zisku z energetického „byznysu“ a na korupci úředníků Městského úřadu Pacov, kteří jsou pod vlivem předsedy zúčastněné osoby, který byl jedním ze zastupitelů města Pacova. Žalobce poukazuje na ustálenou judikaturu v oblasti tzv. systémové podjatosti. Skutečnosti, které žalobce uvádí, však žádným rozumným způsobem nenasvědčují, že by bylo možné o systémové podjatosti v projednávané věci uvažovat. Systémovou podjatost odvozuje žalobce zejména od předsedy zúčastněné osoby, který byl zastupitelem města Pacov a podle žalobce lobboval za prodej předmětných pozemků města zúčastněné osobě. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v žalobcem odkazovaném usnesení ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 – 106 (publ. pod č. 2801/2013 Sb. NSS) uvedl, že „rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“ Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť město Pacov, jehož úředníci městského úřadu rozhodovali v prvním stupni, nemělo zájem na výsledku řízení o žádosti žalobce, resp. žalobce relevantním způsobem nepředestřel a neprokázal, v čem měl takový zájem spočívat. Pouhá tvrzení o upřednostňování zájmů zúčastněné osoby, „energetickém lobby“ a korupci nelze v souzené věci zohlednit, neboť se nacházejí v rovině spekulací. Krajský soud vyhodnotil, že žalobce především odmítá akceptovat závěry silničního správního úřadu a žalovaného. Skutečnost, že správní orgány zastávají jiný právní názor, nebo jinak hodnotí skutkový stav věci než žalobce, však neznamená, že jsou v dané věci podjaté. Opačné právní hodnocení či nesouhlasný postoj správních orgánů nelze považovat z povahy věci za projev podjatosti, o to více za situace, kdy krajský soud shledal námitky žalobce do postupu správních orgánů nedůvodnými. Stejně tak z toho nelze činit závěr, že došlo k porušení zásady rovnosti stran a že správní orgány rozhodovaly nezákonně ve prospěch zúčastněné osoby. Z obsahu správního spisu a vydaných rozhodnutí nevyplývá, že v dané věci došlo k nezákonnému upřednostnění vlastnického práva zúčastněné osoby nad právy žalobce. Žalobce se domáhal přístupu ke svým pozemkům po určité cestě a správní orgány dospěly k názoru, že zde existuje jiná přístupová cesta k těmto pozemkům. To, že žalobce s trasou této jiné cesty nesouhlasí, nelze považovat za zásah do jeho práva na řádný výkon vlastnického práva. Z těchto důvodů shledal krajský soud tuto žalobcovu dílčí námitku nedůvodnou. Krajský soud nemůže hodnotit vztahy mezi předsedou zúčastněné osoby a vedoucím stavebního odboru Městského úřadu Pacov, neboť tato úřední osoba v soudem posuzovaném správním řízení nevystupovala. V dané věci není podstatné, že vedoucí stavebního odboru Městského úřadu Pacov má být kamarádem a sousedem předsedy zúčastněné osoby, který jako vedoucí stavebního úřadu měl podepisovat rozhodnutí při stavbě elektrárny v areálu zúčastněné osoby. Takové rozhodnutí s předmětnou věcí nesouvisí a stavební úřad – Stavební odbor Městského úřadu Pacov a jeho vedoucí v předmětné věci jako věcně příslušný správní orgán nevystupoval. Dílčí námitka žalobce, že v územním či stavebním řízení probíhajícím před stavbou bioplynové stanice v areálu zúčastněné osoby měl v roli speciálního stavebního úřadu vystupovat příslušný silniční správní úřad, nikoli „běžný“ stavební úřad, se taktéž zcela míjí s předmětem tohoto řízení. Na podporu svých tvrzení ohledně klientelismu, lobbingu a korupce žalobce navrhl provést jako důkaz zápis z 11. zasedání Zastupitelstva města Pacov ze dne 20. 12. 2006. Krajský soud nepovažoval za nezbytné navržený důkaz provádět, a to pro jeho nadbytečnost, neboť zápis z jednání zastupitelstva, v jehož rámci se rozhodovalo o prodeji předmětných pozemků zúčastněné osobě na přelomu let 2006 a 2007, nemůže relevantním způsobem přispět ke zjištění skutkového stavu a s projednávanou věcí přímo nesouvisí. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by některý ze zastupitelů působil na úředníky Městského úřadu Pacov v nyní přezkoumávaném správním řízení. Krajský soud dále poukazuje na předcházející zrušující rozsudek ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 A 27/2014 - 60, v němž se krajský soud rovněž zabýval obdobnými námitkami směřujícími do podjatosti úředníků Městského úřadu Pacov. Krajský soud tehdy uvedl, že „nesdílí názor žalobce, že na rozhodování se podíleli zaměstnanci vyloučení z projednání a rozhodování věci. O námitce podjatosti zaměstnanců uvedených v žalobě bylo procesně předepsaným postupem rozhodnuto v prvním stupni, odvolání žalobce proti těmto usnesením bylo projednáno odvolací instancí. Rozhodnutí jsou odůvodněna zcela přezkoumatelným způsobem a vyjadřuje se v nich zcela konkrétně způsob vypořádání námitky podjatosti. Žalobce v podstatě v žalobě brojí proti rozhodnutí zastupitelstva města o prodeji pozemků nacházejících se pod komunikacemi VOD Jetřichovec. Právě z této skutečnosti dovozuje podjatost úředních osob a starosty města. Pozemky vlastnicky náležely městu a to je prodalo kupní smlouvou z roku 2008, přičemž stalo se tak v samostatné působnosti obce. Z kupní smlouvy předložené žalobcem je patrné, že záměr prodat tento majetek byl zveřejněn a teprve následně došlo k uzavření kupní smlouvy. Brojit proti prodeji pozemků bylo proto možno v době po zveřejnění záměru pozemky prodat. Prodej samotný pak vyžadoval schválení zastupitelstvem. Prodej majetku obce náleží do její samostatné působnosti, kterou je zapotřebí odlišit od výkonu státní správy vykonávané úřadem obce v přenesené působnosti. (…) O námitce podjatosti starosty Města Pacov rozhodl Krajský úřad Kraje Vysočina, odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo Ministerstvem dopravy zamítnuto pro opožděnost. Pro věc je podstatné, že ani tato námitka podjatosti nezůstala v průběhu řízení neprojednána a i ve vztahu k žalobnímu bodu ohledně vyřízení námitky podjatosti starosty platí se zřetelem k žalobnímu tvrzení to, co bylo uvedeno o tom, že z projednávání věci nebyli vyloučeni zaměstnanci městského úřadu.“ Na tomto postoji krajský soud setrvává. Poté, co byla citovaným rozsudkem vydaná rozhodnutí zrušena a věc vrácena k novému řízení, již žalobce nepodal řádnou novou námitku podjatosti a pouze v různých variacích opakoval již řečené. Žalobce formuloval své závěry o podjatosti úředníků silničního správního úřadu v soudním řízení zcela obecným způsobem a svá tvrzení nijak nedoložil. Ze správního spisu nevyvstávají v kontextu žalobcových tvrzení pochybnosti, které by krajský soud vedly k závěru, že ve věci mohla rozhodovat vyloučená úřední osoba, což by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí jako takového. Ve vztahu k podjatosti žalovaného žalobce odkazoval opět na jeho ovlivnění „energetickou lobby“ a předsedou zúčastněné osoby. Krajský soud vyhodnotil tuto argumentaci žalobce obdobně jako ve vztahu k silničnímu správnímu úřadu, tj. jako nepodloženou a spekulativní. Žalobce v podané žalobě označil jako důkazy celou řadu listin. Listiny, které jak sám žalobce uvádí, se nachází ve správním spise, jsou krajskému soudu známy, neboť správní spis je podkladem pro jeho rozhodování. Co se týče dalších listin, nebylo z žalobního návrhu na jejich provedení zřejmé, jaká konkrétní tvrzení mají být konkrétními listinami prokázána, vyjma zápisu z jednání Zastupitelstva města Pacov, u něhož žalobce v následném podání uvedl, co má být touto listinou prokázáno. Žalobce musí jím tvrzené skutečnosti nejen tvrdit, ale i prokázat. V posuzované věci žalobce uvádí celou řadu tvrzení a činí celou řadu důkazních návrhů, nicméně jednotlivá tvrzení již nespojuje s konkrétními důkazními návrhy. Vzhledem k tomu, že není zřejmé, jaká konkrétní tvrzení žalobce mají být konkrétními důkazy prokázána, nemohl se soud důkazními návrhy žalobce více zabývat a z toho důvodu tyto důkazy neprovedl. Nadto je krajský soud přesvědčen, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn bez důvodných pochybností. Žalobce dále ke své replice k vyjádření žalovaného přiložil vytisknutou mapu z mapového portálu mapy.cz, kterou navrhl provést jako důkaz. Vzhledem k tomu, že celková situace v dané lokalitě je krajskému soudu známa z map založených ve správním spise, nebyl tento navržený důkaz pro nadbytečnost neproveden. V replice k vyjádření zúčastněné osoby žalobce odkázal co do nutné komunikační potřeby na svůj list vlastnictví č. 110, ve kterém jsou uvedeny pozemky v k. ú. Jetřichovec. Tento list vlastnictví žalobce připojil ke svému vyjádření. Krajskému soudu jsou vlastnická práva žalobce k pozemkům v dané lokalitě známa ze správního spisu, ve kterém jsou mj. založeny i katastrální mapy s vyznačenými pozemky žalobce. Krajský soud žalobcovo vyjádření posoudil jako návrh na dokazování, přičemž rozhodl, že důkaz listem vlastnictví pro nadbytečnost z výše uvedených důvodů neprovede. Žalobce poukázal i na řadu rozhodnutí civilních soudů ve vztahu k užívání pozemků v jeho vlastnictví zúčastněnou osobou s tím, že zúčastněná osoba má tyto pozemky užívat neoprávněně. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti se ve své podstatě míjí s předmětem tohoto řízení, krajský soud se jimi nezabýval. Žalobce rovněž připojil i část nájemní smlouvy mezi zúčastněnou osobou a městem Pacov, jejímž předmětem je pronájem řady pozemků ve vlastnictví města zúčastněné osobě. Žalobce tímto poukazuje na nesprávné hospodaření města s jeho majetkem, potažmo na korupci úředníků městského úřadu. Krajský soud se touto nájemní smlouvou nezabýval, neboť žalobcem uváděné skutečnosti k této nájemní smlouvě nesouvisí s předmětem tohoto řízení. Součástí vyjádření žalobce byla dále katastrální mapa se zakreslenými pozemky žalobce a komunikacemi v okolí areálu zúčastněné osoby. K této mapě se krajský soud vyjádřil výše, pro úplnost však dodává, že vzhledem k tomu, že v mapce zakreslené skutečnosti jsou krajskému soudu známy ze správního spisu, rozhodl se dokazování touto mapou pro nadbytečnost neprovést. V. Závěr a náklady řízení Napadené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí silničního správního úřadu o zamítnutí žádosti žalobce o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace, bylo shledáno souladným se zákonem. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost, proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení