10 A 117/2014 - 79

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem Písek, tř. Národní svobody 32/11, proti žalovanému Státnímu pozemkového úřadu, ústředí Státního pozemkového úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. SPU 334417/2014, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, ústředí Státního pozemkového úřadu ze dne 17. 7. 2014, č. j. SPU 334417/2014, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, pobočky Písek ze dne 26. 9. 2013, č. j. SPU 356890/2013, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Luboše Průši.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 16. 9. 2014 se žalobkyně M. M. domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. SPU 334417/2014, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání a tím potvrzeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, pobočky Písek (dále též „pozemkový úřad“) ze dne 26. 9. 2013, č. j. SPU 356890/2013. Tímto rozhodnutí pozemkový úřad podle § 100 odst. 2 správního řádu na žádost M. M. neobnovil řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) ze dne 8. 4. 2011, č. j. 69293/2011-MZE-130718, o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. Nemějice, vydané Ministerstvem zemědělstvím – Pozemkovým úřadem Písek, které nabylo právní moci dne 17. 5. 2011, a rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ze dne 31. 8. 2011, č. j. 153305/2011-MZE-130718, o výměně nebo přechodu vlastnických práv a určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, které nabylo právní moci dne 3. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v průběhu řízení zemřela, pokračoval krajský soud v řízení s jejím synem M. M. jako právním nástupcem, a to na základě usnesení ze dne 28. 12. 2015, č. j. 10 A 117/2014 – 74. Právní předchůdkyně žalobce se domáhala obnovy řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. Nemějice, neboť podle jejího názoru po skončení řízení vyšla najevo skutečnost, která existovala v době původního řízení a kterou nemohla v původním řízení uplatnit. Tato skutečnost spočívala v tom, že na základě nahlédnutí do katastru nemovitostí v červenci 2013 a ze znaleckého posudku právní předchůdkyně žalobce zjistila, že provedením komplexních pozemkových úprav a konkrétními rozhodnutími pozemkového úřadu byla bez svého vědomí zbavena vlastnictví k části pozemku parc. č. st. 125/2 v k. ú. Nemějice. Žalobce v žalobě poukázal na první zrušující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v této věci ze dne 26. 6. 2014, č. j. 10 A 47/2014 – 40, a namítl, že žalovaný znovu dostatečně nevymezil pojem újmy, která by nastala obnovou řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. Nemějice u konkrétních vlastníků pozemků a neopatřil pro tuto úvahu adekvátní podklady, ač k tomu byl podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen. Napadené rozhodnutí tak žalobce považuje za nepřezkoumatelné. Žalobce poukázal na to, že se jeho právní předchůdkyně domáhala obnovy řízení pouze v nezbytném rozsahu některých pozemků, které sama v pozemkových úpravách nabyla či pozbyla. Zda by se taková částečná obnova řízení dotkla také někoho jiného a koho a zda by nějak souvisela se 24 změnami v katastru nemovitostí, na které žalovaný odkazuje v napadeném rozhodnutí, není podle žalobce z podkladů řízení zjistitelné. Podle žalobce je z obecné zkušenosti vyloučeno, že by konkrétní pozemky dvou účastníků komplexních pozemkových úprav, se kterými vstupovali do tohoto procesu, byly rozděleny a převedeny na všech zbylých 180 účastníků komplexních pozemkových úprav v daném katastrálním území a naopak. Opatřit si podklady o možném dotčení práv nabytých v dobré víře bylo povinností pozemkového úřadu, nikoliv žalobce. Podle žalobce žalovaný nepostupoval v souladu s právem, ani v souladu se závazným právním názorem soudu. Žalobce v žalobě odkázal na e-mail ze dne 14. 7. 2014, který měl být údajně podkladem pro rozhodování žalovaného o právech nabytých jinými účastníky řízení o komplexních pozemkových úpravách v dobré víře jakožto doklad o překážkách pro obnovu řízení. Zástupce žalobce při nahlížení do spisu dne 12. 8. 2014 zjistil, že tento e-mail není ve spise založen. Jak z tohoto e-mailu žalovaný dovodil závěry o právech nabytých v dobré víře, není z napadeného rozhodnutí seznatelné. Z e-mailu není patrné, o jaké katastrální území jde a zda zaslaná zpráva souvisí se správním řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. Nemějice a se žádostí o částečnou obnovu řízení. Z e-mailu není patrné, zda v případě změn šlo o převody nebo o přechody vlastnických práv. Z e-mailu též nelze vyčíst, jak by obnova řízení negativně ovlivnila práva konkrétních osob. Z čeho vychází diskrece žalovaného o narušení nájemních vztahů je podle žalobce zcela nejasné, neboť ve spise chybí jakýkoliv podklad pro toto uvážení; přitom daná skutečnost nemá charakter notoriety. Podle žalobce trpí napadené rozhodnutí opětovně nepřezkoumatelností a nesrozumitelností ohledně uvážení o právech nabytých v dobré víře jednotlivými účastníky řízení jako o překážce pro obnovu řízení podle § 100 odst. 5 správního řádu za použití § 94 odst. 4 správního řádu. Žalobce dále namítl, že výrok rozhodnutí pozemkového úřadu o neobnovení řízení nekoresponduje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 77/2011 – 70 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), podle kterého se má žádost o povolení obnovy řízení zamítat. Dále žalobce poukázal na procesní vady, spočívající v tom, že po zrušení odvolacího rozhodnutí Krajským soudem v Českých Budějovicích žalovaný neinformoval jeho právní předchůdkyni o pokračování v řízení a neumožnil jí vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, přestože opatřil nový doklad – e-mail ze dne 14. 7. 2014 s údaji o změnách na listech vlastnictví, který byl podle všeho zásadním důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí. K tomuto e-mailu nemohla právní předchůdkyně žalobce uplatnit své námitky a připomínky a navrhnout své podněty či důkazy ke zpřesnění úvahy, u kolika osob by mohla být povolením obnovy řízení v její prospěch dotčena práva nabytá v dobré víře. Právní předchůdkyně nemohla v důsledku těchto procesních pochybení žalovaného ani uplatnit své argumenty o částečné obnově řízení podle § 148 správního řádu. Žalobce je přesvědčen, že v řízení byla porušena pravidla podle § 36 odst. 1, 2 a 3 správního řádu, a to takovým způsobem, který měl zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť v podstatě došlo k odnětí jedné instance správního řízení. Podle žalobce je věc řešitelná částečnou obnovou řízení podle § 148 správního řádu, a to jak částečnou obnovou řízení o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, tak i částečnou obnovou řízení zakončeného vydáním rozhodnutí podle § 11 odst. 8 citovaného zákona. Právní předchůdkyně žalobce ve správním řízení tvrdila a prokazovala (např. návrhem směnné smlouvy připravené pozemkovým úřadem samotným), že postačí provést obnovu řízení jen ve vztahu k pozemkům, které jí patřily před komplexními pozemkovými úpravami a po nich a ve vztahu k pozemkům, které před komplexní pozemkovou úpravou vlastnila a z ní nabyla její sousedka H. V. a příp. k pozemkům, které od právní předchůdkyně žalobce a od H. V. nabyli ostatní účastníci řízení o komplexních pozemkových úpravách. Žalobce se domnívá, že pouze v okruhu těchto osob je třeba zkoumat otázku práv nabytých v dobré víře a posoudit, zda převažuje zájem žalobce na nápravě protiprávního stavu nebo ochrana práv nabytých v dobré víře u konkrétních osob. Dále žalobce pro podporu názoru, že lze v dané věci rozhodnout toliko v části věci, odkazuje na § 4 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, který umožňuje provádět řízení o tzv. jednoduchých pozemkových úpravách v podstatě dle stejných pravidel, která platí pro komplexní pozemkové úpravy. Žalobce uzavírá, že usiluje obnovou řízení o změnu výsledku řízení o komplexních pozemkových úpravách v rozsahu části jediného pozemku, a to parc. č. 5556 v k. ú. Nemějice. Přitom nabízí náhradu ze svého pozemku. Podle žalobce by za těchto okolností byl dopad na práva jiných osob nabytá v dobré víře jen nepatrný. Žalobce tvrdí, že v současné době nemá jinou možnost zpřístupnění svých nemovitostí, které mu byly částečně znepřístupněny v důsledku provedených komplexních pozemkových úprav, než právě cestou obnovy řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že vycházel z dlouholeté praxe rozhodování ve věcech komplexních pozemkových úprav a tvrzení o právech nabytých v dobré víře a možné újmě, vzniklé účastníkům zrušením vydaných rozhodnutí, vycházejí z těchto zkušeností. Jako podpůrný důkaz žalovaný uvedl změny na vyjmenovaných listech vlastnictví, ke kterým došlo v daném katastrálním území po nabytí právní moci rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Žalobcem tvrzený postup podle § 148 správního řádu nelze podle žalovaného použít. Žalovaný vychází z platných ustanovení správního řádu, na základě kterých považuje obnovené řízení za zásah do celé věci. Rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách je chápáno jako celek bez možnosti specifikovat a vyčlenit jednotlivé nemovitosti a rozhodovat o nich zvlášť. Podle žalovaného nelze zasáhnout pouze do rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, aniž by bylo nutno zároveň změnit i jemu předcházející rozhodnutí podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Žalovaný uvedl, že e-mail ze dne 14. 7. 2014 obsahoval zjištění změn v katastru nemovitostí a byl na vyžádání zaslán zástupci žalobce. K námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že podklady o změnách v katastru nemovitostí zjistil prostým nahlédnutím do tohoto veřejně přístupného seznamu. Žalovanému není zřejmé, jaký vliv by mohlo mít vyjádření žalobce k veřejně přístupným údajům. III. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Pozemkový úřad Písek zahájil řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. Nemějice dne 16. 2. 2007 na základě žádosti Obce Slabčice podpořené žádostmi vlastníků. Úvodní jednání se uskutečnilo dne 12. 10. 2007. Ve spise je založen Soupis nároků vlastníků pozemků ze dne 19. 5. 2009, ze kterého se podává, že pozemek ve vlastnictví manželů M. parc. č. st. 125/2 (zastavěná plocha a nádvoří) leží mimo obvod pozemkových úprav; pozemek parc. č. 3606/1 (travní porost) je zahrnut do obvodu pozemkových úprav. Závěrečné jednání se uskutečnilo dne 21. 3. 2011. Dne 8. 4. 2011 bylo pod č. j. 69293/2011- MZE-130718 vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. Nemějice; rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 5. 2011. Dne 31. 8. 2011 bylo pod č. j. 153305/2011-MZE-130718 vydáno rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách o výměně nebo přechodu vlastnických práv tak, jak je uvedeno v přílohách rozhodnutí pro jednotlivé listy vlastnictví, a o určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 2011. Ze správního spisu se podává, že vzniklé problémy měly být řešeny za intervence pozemkového úřadu dohodou mezi právní předchůdkyní žalobce a novou vlastnicí pozemků paní H. V. K uzavření směnné smlouvy však nakonec nedošlo, neboť paní V. následně odmítla tuto smlouvu podepsat. Výsledkem směnné smlouvy mělo být rozdělení pozemku parc. č. 5556 ve vlastnictví paní V. a následná směna pozemku parc. č. 5556/3 za jiný pozemek ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobce. Dne 2. 8. 2013 podala právní předchůdkyně žalobce podnět k obnově řízení ve věci schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. Nemějice ve spojení s rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv. Přitom uvedla, že do komplexních pozemkových úprav byl zahrnut pruh jejího pozemku parc. č. st. 125/2 v k. ú. Nemějice o rozměrech cca 0,6 m x cca 44 m, za který jí nebyla poskytnuta náhrada. Dále právní předchůdkyně žalobce uvedla, že v průběhu řízení o komplexních pozemkových úpravách byl svévolně a bez souhlasu vlastníků změněn u pozemku parc. č. 3606/1 druh pozemku ze zahrady na trvalý travní porost. Tím došlo k nesprávnému ocenění pozemku a k jeho směně, která na za následek to, že je znemožněn přístup k vratům do stodoly zemědělskými stroji. Ve spise je založen znalecký posudek č. 17/02/2013, který si nechal zpracovat žalobce a ze kterého vyplývá, že aktuálně po provedených komplexních pozemkových úpravách vede hranice mezi pozemky parc. č. 5556 a st. 125/2 po vnější hranici zdiva budovy č. p. 27 (umístěné na pozemku parc. č. st. 125/2). Přitom historicky vedla hranice mezi pozemky ve vzdálenosti 60 cm od budovy č. p. X. Dne 26. 9. 2013 vydal pozemkový úřad rozhodnutí, kterým neobnovil řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. Nemějice. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že by obnovou řízení došlo k narušení právní a ekonomické jistoty ostatních vlastníků v daném k. ú., založené pravomocnými rozhodnutími. Pozemkový úřad podotkl, že právní předchůdkyně žalobce podepsala souhlas s novým uspořádáním pozemků a mapa návrhu nového uspořádání pozemků byla k nahlédnutí na obecním i pozemkovém úřadě. Šetření průběhu hranic pozemků po vnitřním obvodu území, zahrnutého do komplexních pozemkových úprav, bylo provedeno za přítomnosti jednoho z vlastníků dané nemovitosti. Přístup k inženýrským sítím doporučil pozemkový úřad řešit v režimu občanského zákoníku. Pozemkový úřad zdůraznil, že právní předchůdkyně žalobce byla o úkonech pozemkového úřadu informována řádně a včas, totéž platí o podkladech poskytovaných v průběhu řízení. Podle pozemkového úřadu tedy bylo učiněno vše pro to, aby důvod obnovy mohl být uplatněn v odvolacím řízení. Proti tomuto rozhodnutí se právní předchůdkyně žalobce odvolala, přičemž uvedla, že veškeré obtíže vznikly nedostatečnou kontrolou práce zpracovatele komplexních pozemkových úprav ze strany pozemkového úřadu. Jednak bylo umožněno, aby po celé řízení byl pozemek parc. č. 3606/1 veden jako trvalý travní porost namísto zahrady, čímž byla právní předchůdkyně žalobce uvedena v omyl, jednak byla odňata část pozemku parc. č. st. 125/2 o výměře cca 0,6 m x 44 m, za což nebyla žalobkyni poskytnuta žádná náhrada. Žalovaný o odvolání rozhodl rozhodnutím ze dne 27. 12. 2013, č. j. SPU 529270/2013, tak, že jej zamítl a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2014, č. j. 10 A 47/2014 – 40, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla shledaná nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný v dalším řízení vydal nyní přezkoumávané rozhodnutí, kterým odvolání právní předchůdkyně žalobce opětovně zamítl a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí především konstatoval, že má lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení za zachované. Žalovaný uvedl, že formulované důvody pro obnovu řízení existovaly v době původního řízení, avšak právní předchůdkyně žalobce o nich nevěděla, ani některé skutečnosti neověřovala, neboť byla zpracovatelkou návrhu pozemkových úprav uvedena v omyl tím, že u pozemku parc. č. 3606/1 byl nesprávně uveden trvalý travní porost místo druhu pozemku zahrada podle katastru nemovitostí. Obdobně u pozemku parc. č. st. 125/2 nebyly správně ověřeny jeho hranice a za hranici tohoto pozemku byla považována zeď stavby. Žalovaný konstatoval, že tyto nesrovnalosti způsobily, že právní předchůdkyně žalobce tyto skutečnosti zjišťovala postupně a snažila se je řešit až po skončení řízení o komplexních pozemkových úpravách. Proto důvody obnovy nemohla ani uplatnit v odvolacím řízení. Žalovaný uvedl, že ač zjistil uvedená pochybení v řízení o komplexních pozemkových úpravách (spočívající především v porušení § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách, podle kterého lze tam vyjmenované pozemky řešit pouze se souhlasem vlastníka), je povinen dbát práv nabytých v dobré víře dalšími účastníky řízení, kteří s výsledky komplexních pozemkových úprav souhlasili a na jejichž základě jim byly pozemky směněny. Účastníků řízení bylo 180 a podle žalovaného nelze jejich práva zpochybnit, zvláště když je řízení o komplexních pozemkových úpravách velmi specifické a časově náročné a jeho výsledky slouží mimo jiné k obnově katastrálního operátu. Žalovaný uvedl, že samotná obnova řízení je podstatným zásahem do práv účastníků řízení, a proto zvažoval všechny skutečnosti, které po vydání rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách nastaly. Práva nabytá v dobré víře jsou podle žalovaného vlastnická práva všech ostatních účastníků řízení, která byla nabyta na základě rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Po zavedení nových údajů do katastru nemovitostí, je podle žalovaného technicky téměř nemožné navrátit výchozí stav katastru nemovitostí. Žalovaný uvedl, že po zapsání nových vlastnických práv byli vlastníci oprávněni se svými novými pozemky nakládat. Podle žalovaného by obnovou řízení byly všechny nové právní vztahy (prodej, darování, zástavní práva, dědění, exekuce, nové nájemní vztahy) zpochybněny a tím by došlo k zásahu do práv nabytých v dobré víře, neboť vlastníci v převážné většině vyslovili souhlas s návrhem a řeším komplexních pozemkových úprav. Žalovaný nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistil, že od doby vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách došlo k výše uvedeným změnám ve vlastnických vztazích na dvanácti listech vlastnictví v k. ú. Nemějice a tyto změny se týkají 24 vlastníků. Žalovaný uvedl, že se jedná o listy vlastnictví č. 185, 193, 212, 232, 233, 240, 319, 332, 500, 501, 502 a 60000. Žalovaný dovodil, že změny ve vlastnických právech by se staly neplatnými a tím by došlo k poškození smluvních stran na těchto smlouvách zúčastněných. Podle žalovaného zde nepochybně existují i další skutečnosti, které ještě nebyly zavkladovány. Další změny nutně musely nastat i v nájemních vztazích, neboť vlastníci, kteří své pozemky pronajímají, uzavřeli nájemní smlouvy nové. Žalovaný dovodil zpochybnění těchto nájemních smluv v případě obnovy řízení a tím vzniklou újmu nájemcům, kteří hospodaří na pozemcích v dobré víře, že je mají pronajaty oprávněně. Žalovaný dospěl k závěru, že zásah do stávajícího stavu by sice mohl napravit újmu, kterou utrpěla právní předchůdkyně žalobce, ale způsobil by újmu mnoha dalším účastníkům řízení. Způsobil by újmu nejen majetkovou, ale také finanční, zneplatněním převodních a nájemních smluv na pozemky a finanční ztrátu nájemců pozemků. Žalovaný tak konstatoval, že současný stav nelze vrátit zpět, přesto však vyjádřil svůj právní názor k vydanému rozhodnutí pozemkového úřadu o neobnovení řízení. Odůvodnění pozemkového úřadu označil žalovaný za účelové a alibistické. Žalovaný zdůraznil, že právní předchůdkyně žalobce byla uvedena v omyl ohledně kultury jejího pozemku a tím došlo k tomu, že pozemkový úřad nebyl povinen si opatřit souhlas s řešením pozemku podle § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Podobným způsobem byla do obvodu komplexních pozemkových úprav zahrnuta i část pozemku parc. č. st. 125/2, když nebylo řádně ověřeno, kde je skutečná hranice stavebního pozemku a za hranici byla považována zeď stavby. Žalovaný též zdůraznil, že kontrola správnosti návrhu pozemkových úprav z hlediska dodržení zákona byla především odpovědností pozemkového úřadu. Pozemkový úřad měl sám zjednat nápravu zjištěných vad. Žalovaný zdůraznil, že pozemkový úřad je zadavatelem zakázky a je plně odpovědný za kvalitu přebíraných prací hrazených z veřejných prostředků. Pozemkový úřad je vždy povinen přebírané dílo před proplacením zkontrolovat a tím zajistit správný podklad pro své rozhodnutí podle § 50 správního řádu. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný uznal, že žalobcem tvrzené důvody obnovy řízení jsou dány, neboť byly uplatněny včas, existovaly již v době původního řízení a nebylo možné je uplatnit v původním řízení. Žalovaný uznal i to, že žalobci vznikla újma na vlastnickém právu, která by mohla být napravena zásahem do stávajícího stavu. Jinými slovy řečeno, žalovaný shledal, že uplatněné důvody by mohly odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Důvod pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu tak byl naplněn. Ovšem k nepovolení obnovy řízení o komplexních pozemkových úpravách došlo z důvodu podle § 100 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Žalovaný totiž dospěl k závěru, že přestože jsou důvody obnovy řízení naplněny, byla by újma, která by vznikla rozhodnutím o obnově řízení ostatním účastníkům řízení, kteří nabyli z původního rozhodnutí práva v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla původním pravomocným rozhodnutím právní předchůdkyni žalobce. Žalovaný při úvaze o této otázce dospěl k závěru, že „zásah do stávajícího stavu by sice mohl napravit újmu, kterou utrpěla odvolatelka, ale způsobil by újmu mnoha dalším účastníkům řízení“. Tuto újmu žalovaný specifikoval jako újmu majetkovou a finanční související s tím, že by se nově nastalé změny ve vlastnických a užívacích právech na základě nejrůznějších právních skutečností staly neplatnými. Následně žalovaný v napadeném rozhodnutí vyčetl přehled nezákonností, kterých se pozemkový úřad dopustil vůči právní předchůdkyni žalobce v řízení o komplexních pozemkových úpravách, přičemž uzavřel, že z důvodu ochrany práv nabytých v dobré víře ostatními účastníky řízení, nelze řízení obnovit. Obecně krajský soud konstatuje, že bylo zcela na místě aplikovat zásadu proporcionality v této fázi řízení o obnově. „Ustanovení § 100 odst. 5 správního řádu z roku 2004 činí úvahu o ochraně práv nabytých v dobré víře součástí první fáze řízení o obnově (iudicium rescindens), tedy fáze o povolení/nařízení obnovy.“ (právní věta II. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 77/2011 - 70). Nutno podotknout, že žalovaný již v dané věci rozhodoval opakovaně, neboť jeho předchozí rozhodnutí z 27. 12. 2013 bylo zrušeno krajským soudem z důvodu nepřezkoumatelnosti, která spočívala v tom, že odůvodnění rozhodnutí neobsahovalo adekvátní správní úvahu, jejímž základem mělo být především vymezení obsahu obecného pojmu újma u každého vlastníka. Má-li být nepoměr mezi újmou důvodem pro nepovolení obnovy řízení za zjevné existence nezákonného rozhodnutí, pak muselo být v úvaze správního orgánu vymezeno, jaké újmy v jejich konkrétní podobě správní orgán posuzoval, jakými kritérii je posuzoval a z jakého důvodu dospěl k upřednostnění práva, jež bylo získáno v dobré víře, byť na základě postupu správního orgánu, který byl v rozporu s právním předpisem. Krajský soud vyhodnotil nové odůvodnění napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalovaný nedostál závaznému právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku krajského soudu. Újmu vzniklou žalobci žalovaný vlastně v rámci své úvahy o proporcionalitě obnovy řízení ve vztahu k ochraně práv nabytých v dobré víře nedefinuje a výslovně ji v rámci svých úvah nezvážil. Přitom újma žalobce je poměrně zásadní, neboť spočívá ve zbavení vlastnického práva bez náhrady (nezahrnutí části pozemku parc. č. st. 125/2 do soupisu nároků) a v zahrnutí pozemku druhu zahrada do obvodu pozemkových úprav bez souhlasu vlastníka. Újma žalobce přitom vznikla výlučně postupem pozemkového úřadu, jak konstatoval i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalovaný se pokusil vymezit, v čem spatřuje újmu, která by obnovou řízení mohla vzniknout ostatním účastníkům řízení, ovšem z pohledu krajského soudu ji vymezil toliko nekonkrétně a vágně. Danou újmu pak řádným způsobem nekonfrontoval s újmou, která vzniká žalobci v důsledku nezákonně vydaných rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách. Žalovaný v podstatě dovozuje, že dobrá víra ostatních účastníků musí být chráněna, neboť těchto účastníků je mnoho, a také proto, že by došlo k zneplatnění změn ve vlastnických a nájemních vztazích na základě právních skutečností nastalých od právní moci rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Především lakonické vymezení újmy ostatních účastníků řízení spočívající v nastalé neplatnosti nových nabývacích či nájemních titulů z důvodu obnovy řízení není v odůvodnění napadeného rozhodnutí opřeno o žádnou relevantní a přezkoumatelnou právní úvahu, z čeho tento závěr žalovaný dovozuje. Daný závěr je neodůvodněný a není opřen o žádnou konkrétní právní argumentaci podepřenou citací příslušných právních předpisů, ze kterých by bylo možné dané důsledky dovozovat. Podle názoru krajského soudu žalovaný dostatečně nevážil na jedné straně újmu, která vznikla žalobci v důsledku pochybení pozemkového úřadu v rámci řízení o komplexních pozemkových úpravách, a na druhé straně újmu, která by obnovou tohoto řízení mohla vzniknout ostatním účastníkům řízení. V rámci posuzování zásady proporcionality žalovaný opět dostatečně nevymezil, v čem jednotlivé újmy spočívají, jakými kritérii je posuzoval a která z nich převažuje. Z toho důvodu je jeho rozhodnutí opětovně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dále lze žalovanému vytknout též vady procesní, které spočívají v tom, že neinformoval právní předchůdkyni žalobce o pokračování v řízení po zrušení věci krajským soudem s tím, že jí nedal možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný si přitom v nově probíhajícím odvolacím řízení opatřil nové podklady řízení, a to informace z katastru nemovitostí. Informace z katastru nemovitostí nelze považovat za skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, které se nedokazují. Právní předchůdkyně žalobce měla před vydáním rozhodnutí o odvolání právo být seznámena, z jakých nových podkladů bude žalovaný vycházet a měla dostat právo se k nim vyjádřit. Krajský soud navíc zjistil, že ve správním spise nejsou o zjišťovaných údajích z katastru nemovitostí žádné listiny založeny nebo mu daná část spisu nebyla předložena. Žalobce v žalobě hovoří o e-mailu ze dne 14. 7. 2014 a zpochybňuje jeho obsah (údaje o změnách na listech vlastnictví), žalovaný ve vyjádření k žalobě existenci tohoto e-mailu potvrzuje, nicméně krajský soud jej ve správním spisu nedohledal. Vzhledem k tomu, že krajský soud neměl e-mail k dispozici, nemohl se k jeho obsahu nikterak vyjadřovat. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí o tento e-mail výslovně neopíral, takže jej zřejmě podkladem řízení neučinil. Nicméně skutečností zůstává, že žalovaný vycházel z nových zjištění (informace z katastru), o nichž nejsou ve spise žádné podklady, a nedal právní předchůdkyni žalobce možnost se k nově užitým podkladům vyjádřit. To je vada postupu žalovaného, která odňala právní předchůdkyni žalobce možnost přijmout určitou procesní taktiku a ve věci se vyjádřit. Žalobce v žalobě namítá, že by v reakci na tyto podklady jeho právní předchůdkyně argumentovala možností částečné obnovy řízení. V dané souvislosti lze pak žalobci přisvědčit, že mu (resp. jeho právní předchůdkyni) byla odňata jedna instance správního řízení. Z prvostupňového rozhodnutí totiž vyplývá, že pozemkový úřad dospěl k závěru, že důvod obnovy mohl být uplatněn již v odvolacím řízení; podle pozemkového úřadu tedy vůbec nebyly dány podmínky pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Pozemkový úřad se sice okrajově zabýval tím, že nelze obnovou řízení zasáhnout do právní jistoty ostatních účastníků řízení, nicméně nelze tuto úvahu brát jako základ jeho argumentace. Právní předchůdkyně žalobce pak v odvolání reagovala především tím, že tvrdila, že důvody obnovy řízení jsou splněny; otázkou práv nabytých v dobré víře jinými účastníky řízení se logicky nezabývala, neboť to nebyl pozemkovým úřadem deklarovaný důvod pro neobnovení řízení. Teprve žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že podmínky pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu splněny jsou, ovšem že bylo nutno dát přednost ochraně práv nabytých v dobré víře. Žalovaný tedy provedl test proporcionality podle § 100 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu (i když nepřezkoumatelným způsobem, jak bylo vymezeno shora) a aniž by právní předchůdkyni žalobce seznámil se změnou právního hodnocení věci a s novými podklady řízení, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z průběhu správního řízení je zjevné, že zásada proporcionality podle § 100 odst. 5 správního řádu se skutečně a reálně probírala pouze v odvolacím řízení, aniž právní předchůdkyně žalobce dostala v odvolacím řízení příležitost na změnu právního hodnocení věci reagovat. Takový postup není v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení. I z toho důvodu je nutno konstatovat, že se žalovaný dopustil vady řízení. V této otázce lze volně odkázat na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, ze kterého se podává, že “jde o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jestliže odvolací soud potvrdí rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit.“ Krajský soud je toho názoru, že už po prvním zrušení odvolacího rozhodnutí ze dne 27. 12. 2013 ze strany krajského soudu bylo na místě, aby žalovaný rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil tak, aby se pozemkový úřad danou věcí zabýval celistvě znovu a ve všech konsekvencích ji vypořádal s tím, aby právní předchůdkyně žalobce měla potom k dispozici řádný opravný prostředek v podobě odvolání. Jedině tímto postupem by byla zachována zásada dvojinstančnosti řízení a nebylo by zasaženo do základních procesních práv právní předchůdkyně žalobce. Z toho důvodu krajský soud přistoupil nejen ke zrušení napadeného rozhodnutí, nýbrž i ke zrušení rozhodnutí prvostupňového. Krajský soud doplňuje, že se mu z postupu správních orgánů jeví jako by z důvodu komplikovanosti celé věci volily nejjednodušší variantu, kterou je právě odmítnutí pomoci žalobci, kterému bylo podstatným způsobem zasaženo do jeho vlastnického práva. Úvahy žalovaného o časové náročnosti případně obnoveného řízení a technické nemožnosti uskutečnění v katastru nemovitostí jsou podle názoru krajského soudu zavádějící a slouží jako zástupné důvody. Zákon o pozemkových úpravách např. v § 11 odst. 7 o obnově řízení výslovně hovoří ve vztahu k rozhodnutí podle § 11 odst. 4 téhož zákona. Podle § 24 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách pak platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se při řízení o pozemkových úpravách podle správního řádu. Obnova řízení v zákoně o pozemkových úpravách výslovně vyloučena není, tzn. že její použití přichází v úvahu, i když se to správním orgánům jeví jako náročné a komplikované. Krajský soud především zdůrazňuje, že pozemkový úřad bude v dalším řízení povinen zvolit takové řešení, v němž se vynasnaží napravit své chyby, kterých se dopustil v rámci komplexních pozemkových úprav a které měly za následek vznik újmy žalobce. Nelze totiž připustit, aby na jedné straně bylo konstatováno podstatné porušení zákona o pozemkových úpravách a nedostatečné plnění povinností ze strany pozemkového úřadu (jak konstatoval žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí), avšak aby na straně druhé bylo řečeno, že se s tím již nedá nic dělat, neboť by tím byli dotčeni ostatní účastníci řízení. Krajský soud je přesvědčen, že cestou obnovy řízení je možné nalézt řešení, které bude citlivé pro všechny zainteresované strany. Pozemkový úřad bude v dalším řízení povinen nalézt způsob, jak danou situaci vyřešit. Pozemkový úřad přihlédne i k tomu, že je třeba dosáhnout toho, aby byl naplněn cíl pozemkových úprav podle § 2 zákona o pozemkových úpravách, kterým je zabezpečení přístupnosti a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. To se zjevně pozemkovému úřadu ve vztahu k pozemkům žalobce nepodařilo, ba právě naopak. Krajský soud závěrem uvádí, že podle jeho názoru nelze za použití § 148 správního řádu obnovit řízení pouze částečně. Ze znění § 148 správního řádu je naprosto zřejmé, že daná právní úprava nemůže být vykládána tak, jak to činí žalobce. Dané ustanovení umožňuje vydat rozhodnutí v části věci ve vztahu jen k některým účastníkům řízení. Ovšem po právní moci tohoto rozhodnutí v části věci správní řád počítá s tím, že bude vydáno rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o zbytku věci. Daná právní úprava z povahy věci nemůže na řešený případ nikterak dopadat. Jakkoliv tedy nelze řízení částečně obnovit pouze ve vztahu k žalobci, zainteresované sousedce, která nyní vlastní dané pozemky, a příp. dalším osobám, je jistě možné provést nápravu nezákonného stavu tak, aby se týkala pouze těchto zainteresovaných účastníků a aby se reálně nedotkla práv ostatních účastníků nabytých v dobré víře (§ 102 odst. 7 správního řádu) s tím, že pokud bude řízení obnoveno, bude muset obnovené řízení samozřejmě proběhnout podle pravidel podle § 102 správního řádu. Ovšem v obnoveném řízení bude možno vycházet z již existujících podkladů (§ 102 odst. 6 správního řádu), které by se upravily a doplnily tak, aby byla zjednána náprava předchozích pochybení pozemkového úřadu. Dále dává krajský soud pozemkovému úřadu ke zvážení, zda by nebylo možné napravit vzniklá pochybení cestou řízení o jednoduchých pozemkových úpravách zahájeného jen ve vztahu k dotčeným pozemkům. Podle žalobce je též výrok prvostupňového rozhodnutí v rozporu názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 As 77/2011 – 70. Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nevyhoví-li správní orgán žádosti o obnovu řízení z důvodů ochrany práv nabytých v dobré víře ve smyslu § 100 odst. 5 za použití § 94 odst. 4 a 5 správního řádu z roku 2004, je namístě žádost zamítnout, nikoliv zastavit řízení.“ Krajský soud je při respektování citovaného názoru přesto přesvědčen, že formulace výroku ve znění „neobnovuje na žádost účastníka řízení“ je zcela souladná s dikcí zákona a nelze proto výrok označit za nezákonný. Tato úvaha však nic nemění na tom, že krajský soud zrušil prvostupňového rozhodnutí z jiných důvodů vyjádřených shora. V. Závěr a náklady řízení S ohledem na zjištěné vady řízení, které měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Na soudní poplatky žalobce vynaložil částku 3000 Kč. K nákladům řízení žalobce dále náleží odměna advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč. Změna v právním zastoupení v průběhu řízení nemůže být chápána jako další úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, nepřistoupil krajský soud ke zvýšení odměny o příslušnou částku této daně. Celková částka náhrady nákladů řízení činí 9800 Kč a žalovaný je povinen ji zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.