10 A 118/2015 - 23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M. S. , bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, čj. KUJCK 24887/2015/ODSH/Ol, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2015 shora uvedeného jednacího čísla, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 16. 2. 2015 čj. Spr. př. V 7361- 8496/2013-Kov, kterým byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla uvedeným v § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť nezajistil, aby při užití vozidla Škoda RZ 5C4 2258 dne 2. 9. 2013 v době nejméně od 14:00 hod. do 14:20 hodin v ulici Klavíkova před domem čp. 6 v Českých Budějovicích a dne 17. 10. 2013 v době nejméně od 15:10 hod. do 15:15 hod. v ulici Klavíkova před domem čp. 8 v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená uvedeným zákonem. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedených dnech tak, že zastavením s vozidlem Škoda v úseku pozemní komunikace označeném svislou dopravní značkou č. B 28 „Zákaz zastavení“ byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dále dne 17. 10. 2013 v době nejméně od 15:10 hod. do 15:15 hodin v ulici Klavíkova před domem čp. 8 v Českých Budějovicích zastavením s vozidlem Škoda na úseku pozemní komunikace označeném svislou dopravní značkou č. B 28 „Zákaz zastavení“, čímž byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) téhož zákona. Za uvedené správní delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalobou. V žalobě uvádí, že správní orgán vyhotovil dne 27. 9. 2013 výzvu k úhradě určené částky, kterou doručil žalobci. Tato výzva se vztahovala k protiprávnímu jednání ze dne 2. 9. 2013. Správní orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče přestupku. Žalobce na základě výzvy sdělil totožnost řidiče, který vozidlo řídil v předmětný čas. Správní orgán následně předvolal řidiče k podání vysvětlení, řidič vozidla však na výzvu správního orgánu nereflektoval, k podání vysvětlení se nedostavil, a proto správní orgán zahájil proti žalobci řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, přestože neprovedl dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku. Proto dle žalobce nemohl zahájit řízení o správním deliktu. Správní orgán měl žalobce předvolat k podání vysvětlení za účelem poskytnutí další součinnosti při zjišťování pachatele přestupku. Správní orgán mohl rovněž řidiči uložit pořádkovou pokutu. Žalobce je nyní trestán proto, že správní orgán nevyužil možnosti, které mu poskytuje zákon k tomu, aby předvolal osobu podezřelou z přestupku. Správní orgán zcela pominul zájem na trestání pachatelů protiprávního jednání. Správní orgán tak zahájil řízení v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, přestože nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu, neboť správní orgán neprověřil oznámení o přestupku konkrétní osoby. Správní orgán zahájil samotné správní řízení doručením příkazu žalobci, kdy v příkazu spojil do společného řízení správní delikty spáchané ve dnech 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013. Žalovaný následně potvrdil rozhodnutí správního orgánu, přestože jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, při kterém by bylo provedeno dokazování za účasti žalobce. Tímto postupem byl žalobce krácen na svém právu dle článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce má právo na to, aby byla jeho věc projednána za jeho přítomnosti i jeho obhájce, aby měl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 15 A 14/2015-35 ze dne 15. 4. 2015 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30 A 55/2014 – 36 ze dne 29. 4. 2015. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť vydání rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky správního orgánu I. stupně. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nemělo být vůbec zahájeno, neboť správní orgán neprovedl patřičné kroky ke zjištění osoby pachatele a nesplnil tak zákonné podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu. Následně pak správní orgán nenařídil ve věci ústní jednání, kdy dokazování bylo provedeno mimo jednání. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření poukázal na to, že žalobce žádnou ze žalobních námitek neučinil předmětem odvolacího řízení, neboť podal pouze blanketní odvolání. Žalobce na výzvu správního orgánu sice sdělil údaje o řidiči – P.K., ovšem uvedená osoba se na předvolání k podání vysvětlení nedostavila a zůstala zcela nečinná. Správní orgán proto učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele, avšak nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Osoba P.K. je správním orgánům z úřední činnosti známa svými obstrukčními praktikami, proto nelze správnímu orgánu vyčítat, že uvedení totožnosti řidiče považoval za disimulativní úkon ze strany žalobce a přestupek odložil. V daném případě měl žalovaný dostatek podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností určitě specifikovat skutek, pro který bylo řízení o správním deliktu zahájeno. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazujícím znaky správního deliktu, neboť správní orgán tak učinil účinným způsobem, přičemž žalobce sám dle svého tvrzení na místě nebyl. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhnout hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti. Dle úředního záznamu pořízeného dne 17. 10. 2013 prováděla hlídka městské policie dne 17. 10. 2013 kontrolu, při které bylo zjištěno, že v 15:10 hodin před domem čp. 8 v Klavíkově ulici stálo vozidlo Škoda RZ 5C4 2258 v úseku platnosti dopravní značky B 28. Městská policie vypsala vyrozumění o porušení pravidel, které bylo umístěno za stěrač vozidla. Městská policie oznámila Magistrátu města České Budějovice podezření ze spáchání přestupku s tím, že u vozidla se nikdo nezdržoval a nebyly zjištěny okolnosti směřující k identifikaci konkrétní osoby řidiče. Řidič vozidla se ve stanovené lhůtě nedostavil na služebnu Městské policie ČR k projednání přestupku, a proto věc byla předána k dalšímu opatření. Z karty vozidla 5C4 2258 vyplývá, že vlastníkem předmětného vozidla je žalobce. Výzvou ze dne 12. 11. 2013 byl žalobce vyzván k úhradě finanční částky 300 Kč, neboť bylo zadokumentováno porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazující znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. v návaznosti na porušení ustanovení § 4 písm. b), c), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 17. 10. 2013 v 15:10 hodin v Klavíkově ulici v Českých Budějovicích odstavil vozidlo před domem čp. 8, které stálo v úseku platnosti dopravní značky zákaz zastavení. Žalobce tuto výzvu převzal dne 18. 11. 2013. Vzhledem k tomu, že žalobce na základě výzvy částku 300 Kč nezaplatil, byl předvolán na 6. 1. 2014 k podání vysvětlení. Předvolání k podání vysvětlení bylo žalobci doručeno dne 23. 12. 2013. Podle úředního záznamu ze dne 17. 1. 2014 byla věc odložena, neboť správní orgán ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě s tím, že následně bude uplatněna objektivní odpovědnost provozovatele vozidla ve společném řízení s čj. V 7361-2013-Kov. Podle úředního záznamu ze dne 2. 9. 2013 městská policie dne 2. 9. 2013 ve 14:00 hodin zaregistrovala před domem čp. 6 v Klavíkově ulici vozidlo Škoda RZ 5C4 2258, které stálo v úseku platnosti dopravní značky B 28 a levou částí na chodníku, přestože v daném místě není příslušnou dopravní značkou zastavení povoleno s tím, že řidič vozidla je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. Městská policie vypsala vyrozumění o porušení pravidel, které umístila za stěrač vozidla. Spáchání shora uvedeného přestupku bylo oznámeno Městskou policií Magistrátu města České Budějovice dne 26. 9. 2013, neboť řidič vozidla se nedostavil na služebnu Městské policie České Budějovice k projednání přestupku. Výzvou ze dne 27. 9. 2013 byl žalobce vyzván k úhradě finanční částky 300 Kč, neboť dne 2. 9. 2013 v době kolem 14:00 hodin v Českých Budějovicích v Klavíkově ulici odstavil shora uvedené vozidlo před domem č. 6, které stálo levou částí na chodníku, přestože to není v daném místě dopravní značkou povoleno, v úseku je platnost dopravní značky B 28 - zákaz zastavení. Výzva byla doručena žalobci dne 5. 10. 2013. Dne 18. 11. 2013 žalobce doručil Magistrátu města České Budějovice sdělení ke spisové značce V 7361-2013-Kov, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo k užívání a řídil ho P.K, narozený X bytem P. 6, Čs. A. 601/23. Toto sdělení bylo zasláno jednatelem společnosti FLEET Control, s.r.o. Jiřím Kocourkem, kterého žalobce zmocnil k zastupování ve správním řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku vedeném pod spisovou značkou V 7361/2013-Kov. P.K. nar. X byl Magistrátem města České Budějovice dne 25. 11. 2013 předvolán k podání vysvětlení dne 14. 1. 2014 z důvodu podezření ze spáchání přestupku, jehož se měl dopustit dne 9. 9. 2013. P.K. bylo toto předvolání zasláno na doručovací adresu Calle Aguere no.9 – Puerta – Edificio Torres de Cristal – Santa Cruz de Tenerife. Dle úředního záznamu ze dne 17. 1. 2014 byla přestupková věc, jehož se měl dopustit blíže neoznačený řidič dne 2. 9. 2013 odložena, neboť správní orgán nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě s tím, že bude následně uplatněna objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. P.K. předvolání k jednání na den 14. 1. 2014 nepřevzal, zásilka byla vrácena zpět správnímu orgánu bez doručení. Magistrát města České Budějovice vydal dne 17. 1. 2014 příkaz, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč za správní delikt, jehož se měl dopustit dne 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013 v Klavíkově ulici v Českých Budějovicích. Žalobce proti uvedenému příkazu podal odpor. Žalobce byl dne 3. 2. 2014 vyrozuměn, že dne 17. 1. 2014 bylo zahájeno správní řízení, bylo ukončeno shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí s tím, že žalobce má právo do spisu nahlédnout a vyjádřit se k podkladům i ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění. Dne 17. 3. 2014 Magistrát města České Budějovice vydal rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč, a to za správní delikty, jichž se měl dopustit dne 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013, neboť žalobce byl v době spáchání přestupku v registru vozidel uveden jako provozovatel vozidla. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu není zavinění, k vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem. Proto zavinění nebylo zkoumáno, byl pouze hodnocen stav, který nastal evidentním porušením právního předpisu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Namítal, že správní orgán neměl právo řízení ani zahájit, protože věc měla být řešena jako přestupek s řidičem a dále měl správní orgán nařídit ústní jednání, čímž zamezil dokazování. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 zrušil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 17. 3. 2014 a věc mu vrátil k novému projednání, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Magistrát města České Budějovice vydal dne 16. 2. 2015 opětovně rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze správních deliktů, jichž se měl dopustit dne 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013. Za správní delikty mu byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Žalobce opětovně toto rozhodnutí napadl odvoláním, které však nebylo jím ani na základě výzvy doplněno. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že žalobce se dopustil shora uvedených správních deliktů uvedených v § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. jako provozovatel vozidla, neboť nezajistil, aby při užití vozidla Škoda RZ 5C4 2258 ve dnech 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013 v ulici Klavíkova, v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě se žalobce měl dopustit správních deliktů dle § 125f zákona o silničním provozu (správní delikt provozovatele vozidla). Dle uvedeného ustanovení se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V daném případě byl ve správním řízení zjištěn vlastník – provozovatel vozidla, který má dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit, aby byly při použití vozidla na pozemních komunikacích dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Soud poznamenává, že k odpovědnosti za uvedený správní delikt dle ustanovení § 125f silničního zákona, není vyžadováno zavinění, jedná se o odpovědnost objektivní. Aby se mohl provozovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl. V daném případě žalobce určenou částku dle výzev neuhradil, a proto nemohl správní orgán věc odložit (§ 125h odst. 5 silničního zákona). Žalobce písemně sdělil na základě výzvy údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Za řidiče vozidla, který se měl dopustit zjištěného přestupku, označil P. K., který má uvedeno trvalé bydliště na magistrátu, přičemž v registru obyvatel má jako adresu pro doručování uvedenou adresu ve Španělsku, konkrétně na Tenerife, odkud se vrátila zásilka nedoručená. Správní orgán I. stupně rovněž doručil P.K. zásilku na adresu jeho trvalého pobytu na adresu Praha 6, Čs. Armády 601/23, kterou si P.K. však nevyzvedl, proto byla uplatněna tzv. fikce doručení, kdy písemnost byla uložena po dobu 10 dnů a poté byla zásilka vrácena zpět správnímu orgánu s tím, že na uvedené adrese sídlí městský úřad a adresát nemá domovní schránku. Ve správním spise je rovněž založena vrácená zásilka z Tenerife na jméno P.K.. Soud považuje námitku žalobce ohledně nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení za zcela neopodstatněnou, neboť má za to, že správní orgán I. stupně zahájil vůči žalobci jako provozovateli motorového vozidla, se kterým byl spáchán přestupek, řízení zcela důvodně. Soud má za to, že opakovaná snaha správního orgánu kontaktovat označenou osobu - P.K., by nemohla přispět z důvodů jeho popsané procesní obstrukční taktiky k vyřešení zjištěného přestupku. V souvislosti s tím soud odkazuje na obstrukční praktiky uvedené osoby, které jsou známy soudu např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011 čj. 1 As 33/2011-58. V daném případě žalobce jako provozovatel motorového vozidla označil za pachatele přestupku řidiče, který je nekontaktní, pak musí mu být zřejmé, že s ohledem na právní úpravu ustanovení § 125f zákona o silničním provozu je za protiprávní stav způsobený provozem nebo užíváním vozidla zodpovědný žalobce. Soud poznamenává, že s ohledem na uvedenou adresu pro doručování ve Španělsku, což by mělo znamenat, že se na ostrově Tenerife P.K. zdržuje, je pak nelogické, že by se dopouštěl opakovaně přestupků na území České republiky. Soud proto má za to, že se jedná ze strany žalobce o osobu označenou zcela účelově, jestliže z činnosti správních orgánů rovněž tak i z rozhodovací činnosti jednotlivých správních soudů i Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se jedná o osobu nekontaktní, která volí procesní taktiky postupu se záměrem řízení prodlužovat. Soud proto uzavřel, že správní orgán v souladu s ustanovením § 125f odst. 4 silničního zákona zahájil řízení proti žalobci, neboť byly splněny podmínky o zahájení řízení o správním deliktu, kdy došlo k odložení věci a následně tak byly splněny podmínky pro zahájení řízení proti žalobci. Tento postup nebyl ani v rozporu s ustanovením § 125h odst. 5 věta druhá silničního zákona, dle něhož je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, věc se odloží s tím, že v opačném případě se pokračuje v šetření přestupku. V souladu s tímto ustanovením bylo i ze strany správního orgánu postupováno, jestliže byl žalobce informován o tom, že věc byla odložena s tím, že následně bude uplatněna objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, přičemž následně byl jím vydán i příkaz proti žalobci, dle něhož byl žalobce uznán vinným za správní delikty spáchané ve dnech 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013. Rovněž zcela nedůvodná je námitka žalobce, že vydání rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Soud má za to, že prvostupňový správní orgán nepochybil, jestliže ve věci nenařídil ústní jednání. Zcela nedůvodně žalobce poukázal na to, že byl zkrácen postupem správního orgánu na svém právu dle článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dle článku č. 38 odst. Listiny základních práv a svobod, aby jeho věc byla projednána za jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Soulad řízení o správním deliktu s článkem 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených článkem 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, ÖZTÜ RK proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s.ř.s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Žalobci proto nebylo upřeno právo na ústní jednání (srov. rozsudek NSS čj. 8As 110/2015-46 ze dne 22. 10. 2015). Soud poznamenává, že Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, stížnost č. 57655/08, neshledal porušení článku 6 Evropské úmluvy ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku, kdy správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí a obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě. Podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v I. stupni ústní jednání. V řízení o správních deliktech však správní orgány nemají povinnost nařídit ústní jednání, jak bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004 čj. 3 As 32/2004-53. Rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 3. 4. 2012 čj. 7 As 57/2010-82 uvedl, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů by při jednání proto mělo být pravidlem, od kterého se lze ovšem odchýlit v odůvodněných případech. V daném případě správní delikt spočíval v tom, že dne 2. 9. 2013 žalobce zastavil s vozidlem Škoda na úseku pozemní komunikace označeném svislou dopravní značkou č. B 28 zákaz zastavení a dne 17. 10. 2013 rovněž v ulici Klavíkova v Českých Budějovicích zastavil s vozidlem Škoda v úseku pozemní komunikace označeném svislou dopravní značkou č. B 28 zákaz zastavení. Skutkově se tedy jedná o zcela jednoduchý případ, kdy ze strany žalobce byl porušen zákaz zastavení. Správní orgán zde vydal rozhodnutí na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, kdy vycházel zejména z fotodokumentace a z vyrozumění o porušení pravidel. Správní orgán vyrozuměl žalobce o zjištění protiprávního jednání ve výzvě, na kterou žalobce reagoval sdělením údajů o řidiči vozidla, který měl údajně spáchat přestupek. Poté, co byl P.K: předvolán k podání vysvětlení, kdy předvolání bylo zasláno na všechny známé adresy, P.K. se k podání vysvětlení nedostavil a byl zcela nečinný. Proto správní orgán uvedené přestupky odložil, neboť do 60 dnů, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě. Následně vydal příkaz o uložení pokuty, kterým žalobci uložil pokutu za správní delikty. Žalobce si proti příkazu podal odpor, který byl na základě jeho odporu zrušen a správní orgán pokračoval v řízení o správním deliktu, vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení ohledně správních deliktů, kterých se měl žalobce dopustit dne 2. 9. 2013 a 17. 10. 2013, s tím, že proti žalobci bylo dne 17. 1. 2014 zahájeno správní řízení pro porušení ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Současně bylo žalobci sděleno, že správní řízení bylo ukončeno shromážděním podkladů pro vydání rozhodnutí a že žalobce může do spisu nahlédnout a vyjádřit se k podkladům i ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění a to ve dnech 24. 2. 2014 a – 27. 2. 2014. Žalobce na tuto výzvu nereagoval, proto prvostupňový správní orgán přistoupil dne 17. 3. 2014 k vydání rozhodnutí. Soud má za to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování např. výslechem zasahujícího policisty, neboť za daných okolností nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání. Správní orgán správně rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, v souladu se zásadou procesní ekonomie jednání nenařídil. Správní orgán měl na základě zajištěných důkazů dostatečně zjištěn skutkový stav. V daném případě bylo zcela nadbytečné, aby soud zajišťoval výslech zasahujících policistů ohledně nesprávného zaparkování vozidla, jestliže byl skutek fotograficky zdokumentován, kdy žalobce jako provozovatel vozidla toto nezpochybnil, pouze bylo jím v odvolání namítáno, že měla být věc řešena jako přestupek s řidičem. Soud proto uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu a bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie i nadbytečné, aby bylo ve věci nařizováno jednání. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť námitky žalobce nejsou opodstatněné. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. K odkazu žalobce na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem čj. 15A 14/2015 – 35 ze dne 15. 4. 2015 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 30A 55/2014 – 36 ze dne 29. 4. 2015 ohledně nutnosti nařízeného jednání soud uvádí, že uvedené právní názory citované v těchto rozsudcích soud neakceptoval, a to s ohledem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8As 110/2015-46 ze dne 22. 10. 2015, neboť je rozhodováním Nejvyššího správního soudu o kasačních stížnostech se sleduje sjednocování rozhodování soudů.

Poučení