10 A 192/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M.S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 8. 2015, čj. KUJCK 57029/2014/ODSH/alst, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2015, čj. KUJCK 57029/2014/ODSH/alst, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5. 3. 2015 č.j. Spr. př. 7377/2014 Re, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Žalobce se žalobou domáhá rovněž zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. (2) Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby byly při užití vozidla tovární značky Citroën C2, RZ 5C7 8117 dne 15. 9. 2014 v době od 18:25 do 18:30 hodin v Českých Budějovicích v ulici Jeronýmova v blízkosti domu č. 21 dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedené době tak, že zastavením a stáním vozidla vlevo proti směru jízdy v místě označeném dopravní značkou č. V 12c á B 28 „Zákaz zastavení“ byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu Za uvedený správní delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. (3) Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítl jeho nezákonnost a navrhnul napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. (4) Žalobce namítá zkrácení svých práv dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože vydání rozhodnutí nepředcházelo ústní jednání, jež bylo nutné nařídit, včetně dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce odvozuje nutnost provést ústní jednání analogicky s trestním řádem a zákonem o přestupcích a na podporu těchto tvrzení cituje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č.j. 15A 14/2015-35 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30A 56/2014-35. Žalobce považuje taková pochybění za zásadní, neboť nemohl uplatnit žádné skutkové tvrzení, když na místě spáchání přestupku nebyl. (5) Žalobce namítá, že ve věci existují okolnosti vylučující protiprávnost, což dle žalobce také podmiňovalo nařízení ústního jednání, během kterého se mělo provést další dokazování. Výslech řidiče vozidla by správním orgánům osvětlil situaci a tedy i skutečnost, že k přestupkovému jednání fakticky nedošlo. Z těchto důvodů by nemohl být ani žalobce shledán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla. (6) Žalobce namítá zkrácení svých práv na spravedlivý proces a porušení zásady bezprostřednosti v důsledku provedeného dokazování v nepřítomnosti žalobce. Žalobce měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání. (7) Žalovaný žalobci vytkl, že neprokázal svůj vztah k pachateli přestupku jako k osobě blízké, a proto žalovaný zmocněnce žalobce obvinil z obstrukčních taktik s poukazem na žalobcovo odepření výpovědi. Žalobce namítá, že v posuzovaném případě není relevantní, zda byl řidič skutečně v poměru rodinném nebo obdobném k jeho osobě a žalovanému toto ani nepřísluší zjišťovat. (8) Žalobce dále namítá, že v usnesení o doplnění odvolání ze dne 9. 3. 2015 nebyl upozorněn na následky zmeškání sedmidenní lhůty, kterou správní orgán I. stupně žalobci k doplnění odvolání uložil. Podle žalobce jej takové usnesení nemůže zavazovat. Žalobce nevěděl, zda v řízení o správním deliktu v případě nedoplnění odvolání dochází též k revizi prvostupňového rozhodnutí ex officio, nebo k vydání usnesení o zastavení řízení o odvolání z důvodu neodstranění vady podání. Na podporu svého názoru odkazuje žalobce na ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67. (9) Závěrem žalobce namítá, že jím provozované vozidlo nebylo zaparkování tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí a tento argument nemohl být uplatněn ve správním řízení z důvodu žalobcovy neúčasti během dokazování. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (10) Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Ve vyjádření žalovaný uvedl, že námitku žalobce směřující do neznalosti následků neodstranění vad odvolání shledal jako irelevantní. Žalobce byl v rámci správního řízení zastoupen společností FLEET Control, s.r.o., IČ: 24149322, se sídlem Smetanovo náb. 327/14, Praha 1 (dále jen „FLEET Control“), tedy subjektem, která zastupuje řidiče ve správních řízeních napříč celou Českou republikou a předpokládá se u ní znalost procesních předpisů pro správní a přestupkové právo. Žalovaný se neztotožnil s odkazem žalobce na ust. § 45 odst. 2 správního řádu, který se vztahuje na řízení o žádosti, ani na rozhodnutí NSS ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67, které řešilo absenci výzvy k odstranění obsahových nedostatků odvolání. (11) Žalovaný dále zrekapituloval zjištěný skutkový stav, jenž je zdokumentovaný ve spise a v postupu správního orgánu I. stupně neshledal žádná pochybení. Žalovaný také konstatoval, že zmocněnec žalobce vystupuje v desítkách správních řízení vedených v Jihočeském kraji, přičemž uplatňuje stále stejnou procesní taktiku, kterou lze označit za obstrukční. Scénář této taktiky je následující: nedojde k zaplacení poplatku, provozovatel vozidla odmítne podat vysvětlení s poukazem na skutečnost, že by výpovědí mohl způsobit stíhání pro přestupek sebe nebo osoby blízké, před vydáním rozhodnutí doručí zmocněnec vyjádření stejného typu, pouze uzpůsobeného na daný případ. (12) Žalobci dle názoru žalovaného nic nebránilo dostavit se ke správnímu orgánu za účelem podání vysvětlení, když byl dobře obeznámen s tím, kdo v inkriminovaný čas řídil vozidlo, jehož je provozovatelem. Žalobce přitom neuvedl a ani neprokázal, v jakém vztahu je s osobou řidiče, tedy s M.J., kterého za řidiče označil. Žalovanému je přitom tato osoba, tedy pan M.J., bytem M. 989, Praha, velmi dobře známá, neboť rovněž zastupuje řidiče v rámci správních řízení za účelem jejich vyvinění ze spáchání správních deliktů nebo přestupků na úseku silniční dopravy. Ze všech těchto důvodů považuje žalovaný tvrzení zmocněnce žalobce za účelová a nevěrohodná. (13) Žalovaný nepovažuje nařízení ústního jednání za obligatorní úkon z důvodů uvedených v ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Námitku krajní nouze shledal rovněž jako účelovou, protože nebyla žádným způsobem doložena. Navíc jednání ve stavu krajní nouze musí prokázat ten, kdo tvrdí, že takový stav nastal. III. Obsah správních spisů (14) Správní orgán I. stupně obdržel dne 3. 10. 2014 Oznámení o podezření ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit řidič vozidla Citroën C2, RZ 5C7 8117 dne 15. 9. 2014 v době od 18:25 do 18:30 hodin v Českých Budějovicích v ulici Jeronýmova v blízkosti domu č. 21 tím, že výše uvedené vozidlo zastavil na obousměrné pozemní komunikaci vlevo, proti směru jízdy v úseku platnosti dopravní značky B28 a V12c. (15) Podle přiloženého úředního záznamu ze dne 15. 9. 2014 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice kontrolu, při které bylo zjištěno, že výše popsané vozidlo neoprávněně parkovalo v místě označeném dopravním značením B28 a V12c, které vyznačují úsek, kde je zakázáno zastavení a stání. Řidič vozidla, ani provozovatel nebyli na místě přítomni, proto hlídka MP označila vozidlo vyrozuměním o porušení pravidel, které umístila za stěrač a provedla fotodokumentaci, která je součástí spisu. (16) Jako provozovatel vozidla byl zjištěn žalobce. Tomu správní orgán I. stupně doručil dne 9. 10. 2014 výzvu k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve výzvě je krom možnosti uhradit částku ve výši 300 Kč rovněž dostatečně popsán skutek, kterého se měl řidič dopustit, společně s určením místa a času, kdy mělo ke skutku dojít. Zjištěný skutek vykazoval znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť dosud nezjištěný přestupce porušil ustanovení § 4 písm. b) a c) v souběhu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ve výzvě byl žalobce poučen o možnosti sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. (17) Správní orgán I. stupně zaslal dne 25. 11. 2014 žalobci předvolání k podání vysvětlení na den 16. 12. 2014, jehož součástí bylo i poučení o následcích nedostavení se bez uvedení závažného důvodu. Dne 16. 12. 2014 zaslal žalobce prostřednictvím zmocněnce FLEET Control správnímu orgánu I. stupně Plnou moc a odepření výpovědi s poukazem na vystavení sebe nebo osoby blízké riziku stíhání pro spáchání přestupku. (18) Součásti spisu je úřední záznam ze dne 19. 1. 2015 o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. (19) Dne 20. 1. 2015 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení doručením příkazu, kterým se žalobce uznává vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ukládá se mu pokuta ve výši 1.500 Kč a dále se žalobci ukládá povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000 Kč. Žalobce proti uvedenému příkazu podal odpor. (20) Dne 26. 1. 2015 bylo zmocněnci žalobce doručeno oznámení pokračování v řízení pro správní delikt podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobci byla dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a nahlédnout do spisu, a to v době jednoho týdne od 16. 2 do 20. 2. 2015 v úředních hodinách v budově Magistrátu města České Budějovice. Žalobce byl zároveň poučen o všech právech, jež mu přiznává ustanovení § 36 správního řádu. (21) Zmocněnec žalobce podal dne 16. 2. 2015 ke správnímu orgánu I. stupně vyjádření k řízení, ve kterém uvedl okolnosti, za nichž řidič vozidla zastavil v rozporu se zákonem. V tomto vyjádření se mimo jiné uvádí, že řidič, pan M.J., vozidlo zastavil ve stavu krajní nouze, kdy tímto svým jednáním odvracel závažnější následky, které mohly nastat v případě, že by řidič vozidlo nezastavil. U řidiče v danou chvíli nastaly zdravotní problémy a z toho důvodu bylo třeba ihned vozidlo zastavit. Na podporu těchto tvrzení žalobce navrhnul předvolat řidiče vozidla jako svědka. (22) Dne 5. 3. 2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dne 9. 3. 2015 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání. Správní orgán I. stupně vydal dne 9. 3. 2015 usnesení, č.j. Spr.př. 7377/2014 Re, v němž žalobce vyzval k doplnění odvolání ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 a 3 správního řádu a k tomu stanovil lhůtu 7 pracovních dnů ode dne doručení usnesení. Odvolání doplněno nebylo a odvolací orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které rozhodnutí předcházelo. (23) Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 8. 2015. IV. Právní názor soudu (24) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (25) V dané záležitosti soud nařídil na základě požadavku žalobce k projednání žaloby soudní jednání na den 25. 5. 2016. Návrh o odročení tohoto jednání byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2016 čj. 10A 192/2015-33 s podrobným odůvodněním zamítnut. Vzhledem k tomu, že se jednalo o návrh podaný V.V., který soudu nedoručil plnou moc (příp. substituční plnou moc) pro zastupování žalobce aj.T., jako žalobcem zvolený zástupce zůstal ve vztahu k výzvám soudu i na základě výše označeného usnesení zcela nečinný, soud projednal věc v nepřítomnosti žalobce, který se neomluvil, i v nepřítomnosti jím zvoleného právního zástupce. Soudu nebyl doložen ze strany žalobce ani jím zvoleného právního zástupce důležitý důvod, pro který by mohlo být návrhu podaného V.V. bez doložení legitimního vztahu ke konkrétní kauze vyhověno. (26) V úvodu krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Počátkem roku 2013 bylo do zákona o silničním provozu včleněno nové ustanovení § 125f označené jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle znění § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek. (27) Tato právní koncepce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění. (28) Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů v dané věci zjištěn nebyl. (29) K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č.j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (30) Krajský soud se nejprve zabýval námitkou absence ústního jednání. Soud podotýká, že se v dané věci nejedná o řízení podle zákona o přestupcích, ale o řízení ve věci správního deliktu, vedené podle správního řádu. Správní řád povinnost nařídit ústní jednání v tomto případě nestanoví. Z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Závěry uváděné krajskými soudy v rozhodnutích, na které v žalobě žalobce odkazuje, již byly překonány rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8As 110/2015-46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ S tímto názorem se zdejší soud ztotožňuje. Ve spisové dokumentaci byly navíc obsaženy dostatečné podklady a podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána, a to ani ve vztahu k tvrzené krajní nouzi, jako okolnosti vylučující protiprávnost. Osoba řidiče a okolnosti zastavení vozidla byly žalobcem uvedeny až poté, co bylo zahájeno řízení o správním deliktu. V případě, že bylo takové řízení zahájeno, není možné zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, jak ostatně deklaruje ustanovení § 125g zákona o silničním provozu. (31) Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazujícího znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem, a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt a nebo ponese negativní důsledky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Správní řád tak v případech, kdy se ústní jednání nenařizuje obligatorně, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda ústní jednání nařídí pro jeho nezbytnost vedoucí ke splnění účelu řízení. V posuzovaném případě se jednalo o skutkově jednoduchý případ, kdy bylo vozidlo zaparkováno v úseku platnosti dopravních značek V 12c a B 28 „Zákaz zastavení“, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení ustanovení § 4 písm. b) a c), v souběhu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Zasahujícími strážníky byl přestupek řádně specifikován v úředním záznamu, byla pořízena fotodokumentace a krajský soud je toho názoru, že ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv žalobce nebylo nutné ústní jednání nařizovat. (32) Odkaz žalobce na ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nepřiléhavý a zcela nedůvodný, neboť v daném řízení o správním deliktu není rozhodováno o vině a nejedná se tak o obdobu trestního řízení. V řešené věci se jedná o objektivní právní odpovědnost, nikoliv o postih v důsledku trestního obvinění. (33) Žalobce byl řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a byla mu dána možnost uplatnit námitky a návrhy na dokazování až do okamžiku vydání rozhodnutí. Tyto procesní úkony mohl žalobce uplatnit v poměrně dlouhém časovém úseku, když k nim správní orgán I. stupně vyčlenil úřední hodiny v rámci jednoho týdne. Krajský soud tak shledal žalobní námitku směřující do zkrácení žalobcových procesních práv, práv na spravedlivý proces a porušení zásady bezprostřednosti jako nedůvodnou. (34) Žalobce dále namítá absenci poučení o následcích zmeškání lhůty sedmi pracovních dní pro doplnění odvolání. Současně uvádí, že nevěděl, zda v řízení o správním deliktu v případě nedoplnění odvolání dochází k revizi rozhodnutí ex officio, nebo k vydání usnesení o zastavení řízení o odvolání z důvodu neodstranění vady podaného odvolání. Na podporu svého tvrzení žalobce odkazuje zcela nepřiléhavě na ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu, které se vztahuje k řízením zahajovaným na žádost, kdy je povinností správního orgánu pomoci účastníkovi řízení odstranit zjištěné nedostatky a současně je třeba ho poučit o následcích neodstranění nedostatků žádosti pro další průběh řízení. Obdobně nepřiléhavý je i odkaz na rozhodnutí NSS ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67, které se zabývalo situací, kdy odvolatel nebyl správním orgánem vůbec vyzván k odstranění obsahových nedostatků odvolání. (35) V ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu se podává, že odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Nedoplnění odvolání tak nezakládá žádnou překážku pro vedení řízení o odvolání a správní orgán není povinen poučovat odvolatele o následcích nedoplnění odvolání, neboť žádné takové následky odvolateli neplynou. Správní orgán splnil svou povinnost dle § 37 odst. 3 správního řádu, když žalobce vyzval k odstranění vad odvolání a stanovil k tomu lhůtu sedmi pracovních dní. Krajský soud ještě doplňuje, že v rámci správního řízení byl žalobce zastoupen zmocněncem, který je správním orgánům i správním soudům dobře známý, u kterého lze navíc předpokládat jistou znalost právních předpisů upravujících správní řízení. Shodně se Nejvyšší správní soud k obdobné otázce již vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 36, kde konstatoval: „Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá, a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody, a jaké dopady bude mít nesplnění této výzvy.“ Ani této žalobní námitce tak zdejší soud nepřisvědčil. (36) Krajskému soudu je z celé řady případů známo, že uvedený advokát zastupující žalobce, pan J.T. patří k účelově jednajícím zástupcům ve věcech správních deliktů nebo dopravních přestupků (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30A 55/2014-36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č.j. 30A 115/2014-37 a ze dne 29. 10. 2015, č.j. 30A 121/2014-36, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č.j. 52A 65/2014-38, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č.j. 57 A 10/2015-28, také řada rozsudků zdejšího soudu, např. 10A 116/2015-31, 10A 118/2015-23,…). Zmocněnec zastupující žalobce ve správním řízení, společnost FLEET Control, je součástí účelové a obstrukční procesní strategie jednající s cílem vyhnout se odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla. Jistě není náhodou, že uvedení zmocněnci, zastupující své klienty v přestupkových řízeních, zvolili stejnou procesní strategii i v tomto případě, kdy je za osobu řidiče označen M.J., který rovněž zastupuje řidiče ve věcech dopravních přestupků. (37) Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce sdělil údaje o osobě řidiče až poté, co bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Ve svém vyjádření k řízení ze dne 16. 2. 2015 uvedl, „že vozidlo převážně užívá kamarád obviněného (tedy žalobce – pozn. soudu), M.J.,…“ Svůj vztah k osobě řidiče žalobce deklaroval tím, že uvedl, že se jedná o kamaráda. Žalobce tedy správnímu orgánu předestřel odlišnou skutečnost, než jakou tvrdil dne 16. 12. 2014 v písemném odepření výpovědi, kde sdělil správnímu orgánu I. stupně, „že se rozhodl odepřít výpověď, neboť by jejím provedením, nebo i samou jeho účastí před příslušným orgánem vystavil sebe nebo osobu sobě blízkou riziku stíhání pro spáchání přestupku.“ Kamarád nespadá pod definici pojmu osoby blízké obsaženou v zákoně o přestupcích (§ 68 odst. 4) nebo v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 22). Podle ustanovení § 68 odst. 4 zákona o přestupcích se za osobu blízkou považuje příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner podle zákona o registrovaném partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. (38) Vysvětlení může správnímu orgánu pomoci objasnit okolnosti, za jakých došlo ke spáchání přestupku a kdo tento přestupek spáchal, příp. jaké skutečnosti bude třeba prokazovat. V posuzované věci bylo jistě smyslem podání vysvětlení také objasnění postavení žalobce v řízení. (39) Správní orgán je v souladu s principem legality povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví. V rámci postupu před zahájením správního řízení může správní orgán požadovat podání vysvětlení v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého „je každý povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek případně za trestný čin.“ Z dikce tohoto ustanovení jasně vyplývá povinnost dostavit se k podání vysvětlení pro každého, komu je uložena. Pouze podezřelý ze spáchání přestupku má právo odepřít podání vysvětlení ze zákonem vymezených důvodů. Žalobce však předvolání ignoroval a ke správnímu orgánu se bez náležité omluvy nedostavil. Neobeznámil tak správní orgán o svém procesním postavení, resp. o tom, jaká práva s tímto postavením spojená požaduje po správním orgánu respektovat. (40) V závěru žaloby žalobce namítl, že provozované vozidlo nebylo zaparkováno způsobem uvedeným ve výroku rozhodnutí, přičemž tento argument nemohl být uplatněn v průběhu správního řízení a dokazování z důvodu žalobcovy neúčasti. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně a porovnal výrok tohoto rozhodnutí se skutečnostmi obsaženými ve správním spise. Z fotodokumentace pořízené hlídkou MP se prokazatelně podává, jakým způsobem a v jakém místě bylo vozidlo zaparkováno. Soud dospěl k závěru, že tato námitka žalobce je rovněž neopodstatněná, neboť soud žádný nesoulad s výrokem rozhodnutí a skutkovými zjištěními správního orgánu I. stupně neshledal. (41) Správní orgány postupovaly zcela v souladu se základními zásadami správního řízení a se zákony, věc byla projednána bez přítomnosti žalobce při splnění zákonných podmínek pro tento postup a rozhodly na základě podkladů obsažených ve správním spise, které považovaly za dostatečné pro zjištění skutečného stavu. V projednávané věci žalobci nebylo upřeno právo na spravedlivý proces. Požadavek na předvolání osoby označené jako řidiče vozidla (svědka) shledal krajský soud za neopodstatněný. Nutno poznamenat, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu neznamená zásah do práva žalobce na obhajobu, protože vzdor zásadě oficiality není povinností správního orgánu v souladu se zásadou hospodárnosti provádět veškeré navržené důkazy, ale pouze takové důkazy, které mohou přispět k objasnění věci. Tento postup žalovaný správní orgán odůvodnil. (42) Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla. Krajský soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost, proto žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (43) Pro doplnění krajský soud uvádí, že žádná ze žalobních námitek nebyla žalobcem uplatněna v rámci odvolacího řízení a v této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 291/2014, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ V. Závěr, náklady řízení (44) Soud s odkazem na výše uvedené odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (45) Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení