10 A 116/2015 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R.Ch., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21. 4. 2015, čj. KUJCK 25413/2015/ODSH/OI, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

(1) Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2015, č.j. KUJCK 25413/2015/ODSH/OI, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 29. 9. 2014 č.j. OD 19780/14-ČER 2103/2014, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Audi A8 RZ x dne 14. 3. 2014 v 03:05 hodin v ulici SNP proti domu čp. 461 ve Vimperku byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedené době tak, že zastavením a stáním vozidla Audi A8 v místě označeném dopravní značkou č. V 12c „Zákaz zastavení“ (plná žlutá čára) byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítl jeho nezákonnost a navrhnul napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť vydání rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky správního orgánu I. stupně. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nemělo být vůbec zahájeno, neboť správní orgán neprovedl patřičné kroky ke zjištění osoby pachatele a nesplnil tak zákonné podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu. Správní orgán zahájil řízení v rozporu s ustanovením § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, protože znal totožnost řidiče. V žalobě se uvádí, že zahájení řízení o správním deliktu předcházela výzva k úhradě určené částky, kterou správní orgán doručil žalobci. Správní orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče přestupku. Žalobce na základě této výzvy oznámil pachatele přestupku. Správní orgán vyhotovil dne 12. 5. 2014 příkaz, který se nepodařilo pachateli přestupku doručit na žalobcem uvedenou adresu. Žalobce namítá, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že si správní orgán neověřil kompletní adresu trvalého pobytu pachatele přestupku, když znal číslo pasu pachatele a mohl rovněž požádat o spolupráci Velvyslanectví Velké Británie a Severního Irska. Následně žalobce namítá, že v případě neúspěšného pokusu pro doručení příkazu měl správní orgán osobě řidiče ustanovit opatrovníka. Žalobce dále rozporuje, že mu nebylo doručeno předvolání k ústnímu jednání a nebylo mu tak umožněno uplatnit svá procesní práva. Žalobce je přesvědčen, že byl takovým postupem správního orgánu krácen na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poslední žalobní námitku spatřuje žalobce v nezákonnosti žalovaného rozhodnutí pro skutečnost, že ve věci o správním deliktu bylo nutné nařídit ústní jednání. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č.j. 15A 14/2015-35, dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30A 55/2014-36 a na analogii s trestním řádem či ustanovením § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření poukázal na to, že skutková podstata podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu činí provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt, kdy tato odpovědnost je konstruována jako odpovědnost objektivní s přípustnými liberačními důvody. Žalovaný dále zrekapituloval zjištěný skutkový stav, jenž je zdokumentovaný ve spise. Správní orgán zaslal příkaz o uložení pokuty osobě označené provozovatelem vozidla, zásilka se vrátila zpět nedoručená z důvodu nekompletní adresy. Řízení o přestupku tak nebylo zahájeno, neboť se správnímu orgánu nepodařilo provést první procesní úkon proti podezřelému J.R.B. Správní orgán proto přestupek odložil a následně příkazem uložil žalobci pokutu za správní delikt provozovatele vozidla. Příkaz byl na základě včas podaného odporu zrušen a správní orgán pokračoval v řízení o správním deliktu. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že v případech, kdy pachatele deliktu provozovatele vozidla zastupuje společnost FLEET Control, s.r.o., se sídlem Smetanovo náb. 327/14, Praha 1, popř., dochází zpravidla k označování řidičů osobami trpícími vážnými zdravotními problémy a následně umírajícími, nebo osobami nacházejícími se ve vazební věznici Spojeného království stejně jako v posuzovaném případě. V souvislosti s tím žalovaný uvádí, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nicméně postup žalobce lze považovat za disimilovaný úkon, neboť se dá předpokládat, že tento uvedl fiktivní osobu nebo neúplnou adresu přestupce na radu zmocněnce za účelem zmaření doručování. K námitce žalobce o nekonání ústního jednání žalovaný uvádí, že se jí dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí a doplnil, že žalobce ani zmocněnec se k ústnímu jednání nedostavili bez náležité omluvy. Ústní jednání bylo nařízeno nad rámec zákonných povinností správního orgánu, neboť ten měl dostatek podkladů, aby mohl bez důvodných pochybností specifikovat skutek podmiňující zahájení řízení o správním deliktu. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Správní orgán I. stupně obdržel dne 14. 4. 2014 oznámení o podezření ze spáchání správního deliktu ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit provozovatel vozidla. Správního deliktu se měl dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Audi A8, RZ x dne 14. 3. 2014 v 03:05 hodin v ulici SNP proti domu čp. 461 ve Vimperku byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Podle přiloženého úředního záznamu ze dne 14. 3. 2014 prováděla hlídka městské policie kontrolu, při které bylo zjištěno, že výše popsané vozidlo neoprávněně parkovalo v místě označeném vodorovným dopravním značením V12c, která vyznačuje úsek, kde je zakázáno zastavení a stání. Tímto jednáním měl dosud nezjištěný pachatel porušit ustanovení § 4c zákona o silničním provozu. Řidič vozidla, ani provozovatel nebyli na místě přítomni, proto hlídka MP označila vozidlo výzvou pro osobu podezřelou ze spáchání přestupku a provedla fotodokumentaci, která je součástí spisu. Jako provozovatel vozidla byl zjištěn žalobce. Tomu správní orgán I. stupně zaslal dne 18. 4. 2014 výzvu k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve výzvě je krom povinnosti uhradit částku ve výši 500 Kč rovněž dostatečně popsán skutek, kterého se měl řidič dopustit, společně s určením místa a času, kdy mělo ke skutku dojít. Zjištěný skutek vykazoval znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť dosud nezjištěný přestupce porušil ustanovení § 4 písm. c) téhož zákona. Ve výzvě byl žalobce poučen o možnosti sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Této možnosti žalobce využil a prostřednictvím zmocněnce, společnosti FLEET Control, s.r.o. sdělil správnímu orgánu, že v uvedené době řídil vozidlo J.R.B., bytem X (dále jen „přestupce“) Správní orgán I. stupně zaslal dne 13. 5. 2014 označenému přestupci na uvedenou adresu příkaz o uložení pokuty za přestupek, který byl vrácen zpět jako nedoručitelný z důvodu neúplné adresy. Dne 14. 5. 2014 obdržel správní orgán I. stupně přípis podepsaný přestupcem, ve kterém přestupce žádá správní orgán, aby mu zasílal všechny dokumenty na e-mailovou adresu, kterou v přípise uvedl. Správní orgán I. stupně se tedy pokusil o zaslání příkazu o uložení pokuty za přestupek prostřednictvím uvedeného e-mailu, opět bezúspěšně. Žalobce byl dne 13. 6. 2014 usnesením č.j. OD 12186/14-ČER 2103/2014 vyzván ke sdělení přesné adresy přestupce do 7 dnů od doručení usnesení. Žalobce zůstal nečinný. Součástí spisu je úřední záznam ze dne 13. 8. 2014 o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 14. 8. 2014 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení doručením příkazu, kterým se žalobce uznává vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ukládá se mu pokuta ve výši 500 Kč a dále se žalobci ukládá povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000 Kč. Žalobce proti uvedenému příkazu podal odpor. Dne 27. 8. 2014 bylo zmocněnci žalobce do datové schránky doručeno předvolání ve věci správního deliktu provozovatele vozidla ke správnímu orgánu v termínu 25. 9. 2014. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že se žalobce ani jeho zmocněnec k ústnímu jednání nedostavili, a to bez omluvy a uvedení závažného důvodu. Ze všech důkazů obsažených ve správním spise dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že se žalobce výše uvedeného správního deliktu dopustil. V závěru protokolu správní orgán I. stupně uvedl, že s vydáním rozhodnutí vyčká do 29. 9. 2014. V případě, že dojde ze strany žalobce k náležité omluvě, správní orgán I. stupně nařídí nový termín ústního jednání, v opačném případě přistoupí k vydání rozhodnutí ve věci. Dne 29. 9. 2014 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dne 1. 10. 2014 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání, které bylo na výzvu Městského úřadu Vimperk doplněno dne 2. 10. 2014. Žalobce namítal, že správní orgán neměl právo řízení zahájit, protože věc měla být řešena jako přestupek s konkrétní osobou přestupce a dále měl správní orgán nařídit ústní jednání, na jehož účasti měl žalobce zájem, neboť očekával provádění dokazování. Závěrem žalobce namítl, že se cítí být poškozen postupem správního orgánu, který nesloučil více správních deliktů žalobce ve společné řízení. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 4. 2015. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V úvodu krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Počátkem roku 2013 byl do zákona o silničním provozu včleněn nový § 125f označený jako správní delikt provozovatele vozidla. Podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek. Tato právní koncepce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č.j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ Žalobce namítá nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení, když správní orgán řízení zahájil v rozporu s ustanovením § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, přičemž znal totožnost řidiče, ale neprovedl patřičné kroky k jeho zjištění, resp. k doručení příkazu. V posuzovaném případě se žalobce měl dopustit správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu, tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 téhož zákona nezajistil, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Žalobce si v posuzovaném případě výzvu k zaplacení určené částky vyzvedl, určenou částku dle výzvy však neuhradil, a proto nemohl správní orgán věc odložit (§ 125h odst. 5 silničního zákona). Žalobce následně využil možnosti předpokládané v ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, když správnímu orgánu I. stupně písemně sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Za řidiče vozidla, který se měl dopustit zjištěného přestupku, žalobce označil J.R.B., bytem 65 X. Tomuto přestupci následně správní orgán I. stupně opakovaně zkoušel doručit příkaz o uložení pokuty za přestupek, přičemž ani v jednom případě tento pokus nebyl úspěšný. Správní orgán I. stupně se poté obrátil na žalobce s výzvou o upřesnění adresy přestupce, přičemž žalobce zůstal nečinný a na usnesení nereagoval. Správní orgán proto věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Krajský soud by na tomto místě rád zdůraznil, že společnost FLEET Control, s.r.o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30A 55/2014-36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č.j. 30A 115/2014- 37, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č.j. 52A 65/2014-38, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č.j. 57 A 10/2015- 28). Hlavní procesní taktikou společnosti FLEET Control, s.r.o. je sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení pro spáchání přestupku, kdy jsou těmito řidiči fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, konkrétně na Tenerife, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené, stejně tak jako osoby s místem pobytu ve Velké Británii, které zde byly vzaty do vazby. Krajskému soudu je z celé řady případů známo, že uvedený advokát zastupující žalobce, Mgr. Topol patří k účelově jednajícím zástupcům ve věcech správních deliktů nebo dopravních přestupků. Zmocněnec zastupující žalobce v příkazním řízení, společnost FLEET Control, s.r.o. je součástí účelové a obstrukční procesní strategie jednající s cílem vyhnout se odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla. Jistě není náhodou, že uvedení zmocněnci zastupující své klienty v přestupkových řízeních zvolili stejnou procesní strategii i v tomto případě, kdy je za osobu řidiče označen občan Velké Británie, toho času údajně vzat do vazby, kdy se nedaří doručovat na adresu uvedenou žalobcem. Krajský soud tak v kontextu výše uvedených skutečností nabyl podezření, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní strategie a jedná se o disimulativní úkon ze strany žalobce. Správnímu orgánu nelze vyčítat, že přestupek odložil. Námitka žalobce, že správní orgán měl požádat o spolupráci Velvyslanectví Velké Británie a Severního Irska pro ověření totožnosti řidiče není věcná, neboť v daném případě by takový postup správního orgánu I. stupně odporoval zásadě hospodárnosti řízení. Nadto měl správní orgán I. stupně dostatek podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností určitě specifikovat skutek, pro který bylo řízení o správním deliktu zahájeno. Soud považuje námitku žalobce ohledně nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení za zcela neopodstatněnou, neboť má za to, že správní orgán I. stupně zahájil vůči žalobci jako provozovateli motorového vozidla, kterým byl spáchán přestupek podle zákona o silničním provozu, zcela důvodně. Soud má za to, že opakované snahy správního orgánu kontaktovat označenou osobu přestupce by nemohly přispět k vyřešení zjištěného přestupku. K této problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8 As 110/2015-46, když vyřkl, že: …„Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Námitku žalobce spatřovanou v povinnosti správního orgánu ustanovit osobě přestupce opatrovníka podle ustanovení § 22 a § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu považuje krajský soud za neopodstatněnou. V případech, kdy zákon požaduje ustanovit opatrovníka, je na uvážení správního orgánu, kolik pokusů o úspěšné doručení písemnosti (v tomto případě příkazu o uložení pokuty za přestupek) učiní, než tento institut využije. V posuzované věci byl zjištěn spáchaný přestupek dne 14. 3. 2014, stejně tak byl zjištěn i provozovatel vozidla, tedy žalobce. Na základě výzvy k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu žalobce sdělil správnímu orgánu I. stupně totožnost osoby přestupce dne 7. 5. 2014. Správní orgán tak vycházel z údajů obdržených od žalobce a na uvedenou adresu učinil pokus o doručení příkazu dne 12. 5. 2014. Téhož dne obdržel správní orgán I. stupně přípis podepsaný osobou přestupce s uvedením e-mailové adresy pro doručování písemností. Správní orgán tak předpokládal, že přestupce je osobou skutečně existující. Ověřování jeho totožnosti nebo pravdivosti informací získaných od žalobce nelze po správním orgánu v této fázi požadovat. Správní orgán I. stupně disponoval adresou, kterou považoval za správnou a současně obdržel od osoby přestupce zmíněný přípis, který sice mohl budit značné pochybnosti o své pravosti a věrohodnosti, nicméně byl přestupcem podepsán a správní orgán tak vycházel z předpokladu, že se jedná o pravý dokument. Na základě přípisu správní orgán I. stupně učinil druhý pokus o doručení příkazu o uložení pokuty za přestupek. Po těchto dvou neúspěšných pokusech o doručení příkazu správní orgán I. stupně vyzval žalobce ke sdělení přesné adresy přestupce ve lhůtě 7 dnů. Dne 21. 6. 2014 tato lhůta marně uplynula a zároveň došlo k naplnění podmínek pro odložení věci podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, podle kterého správní orgán věc odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě. S ohledem na hospodárnost řízení není možné požadovat po správním orgánu, aby zjišťoval skutečnosti odůvodňující zahájení řízení po dobu několika měsíců. Nebyl tak dán ani důvod pro ustanovení opatrovníka osobě přestupce podle § 22 a § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu. K námitce žalobce, že mu nebylo doručeno předvolání k ústnímu jednání, poznamenává krajský soud toliko, že je zcela nedůvodná. Ze správního spisu se jasně podává, že předvolání ve věci správního deliktu provozovatele vozidla, č.j. OD 16574/14-ČER 2104/2014 bylo zástupci žalobce, tedy společnosti FLEET Control, s.r.o. doručeno do datové schránky dne 27. 8. 2014. Doručenka i samotné předvolání jsou součástí spisu. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce o nezákonnosti rozhodnutí z důvodu nutnosti nařídit ústní jednání. Soud znovu opakuje, že ve věci ústní jednání nařízeno bylo, ale žalobce se jej bez náležité omluvy nezúčastnil. Krajský soud podotýká, že se v dané věci nejedná o řízení podle zákona o přestupcích, ale o řízení ve věci správního deliktu, vedené podle správního řádu. Správní řád povinnost nařídit ústní jednání v tomto případě nestanoví. Z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Správní orgán přesto nad rámec zákonem stanovených povinností ústní jednání nařídil a žalobce řádným způsobem předvolal. Skutečnost, že žalobce zůstal procesně nečinný a ústního jednání se bez uvedení důvodu příp. náležité omluvy nezúčastnil, nemůže být správnímu orgánu přičítána k tíži. Ve spisové dokumentaci byly navíc obsaženy dostatečné podklady a podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazující znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Odkaz žalobce na ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nepřiléhavý a zcela nedůvodný, neboť v daném řízení o správním deliktu není rozhodováno o vině a nejedná se tak o obdobu trestního řízení. V řešené věci se jedná o objektivní právní odpovědnost, nikoliv o postih v důsledku trestního obvinění. Rovněž odkaz žalobce na jiná rozhodnutí o správních deliktech lze považovat za účelové vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán I. stupně ústní jednání v dané věci nařídil. Žalobce byl řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobci byla dána možnost uplatnit námitky a návrhy na dokazování a možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Z protokolu o ústním jednání ze dne 25. 9. 2014, č.j. OD 16574/14-ČER 2103/2014 se navíc podává, že správní orgán I. stupně vyčká s vydáním rozhodnutí ve věci do 29. 9. 2014 s tím, že pokud dojde k omluvě ze stany žalobce během dne, kdy se ústní jednání konalo, správní orgán nařídí nový termín ústního jednání, v opačném případě vydá rozhodnutí dne 29. 9. 2014. Správní orgán I. stupně tak opět nad rámec svých zákonných povinností dává žalobci možnost zhojit jeho procesní nečinnost a využít možnosti účasti na novém ústním jednání. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení