51 A 22/2016 - 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R.V., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2016, č. j. KUJCK 56940/2016, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2016, č. j. KUJCK 56940/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 30. 12. 2015, zn. 6389/15 Ha, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2016, zn. 6389-1/15 Ha, podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Skutkovou podstatu uvedeného správního deliktu žalobce naplnil tím, že dne 11. 8. 2015 v době nejméně od 7:15 hod. do 7:40 hod. v rozporu s povinností stanovenou v § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích jako provozovatel motorového vozidla tovární značky AUDI A6, RZ ..., nezajistil, aby při užití tohoto vozidla v ulici Hroznová před domem č. p. 5 v Českých Budějovicích, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Vozidlo žalobce bylo ponecháno na místě označeném dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“, doplněnou dodatkovou tabulí E13 s nápisem „Pro držitele abonentních a rezidentních karet“, aniž by na vozidle byla na viditelném místě umístěna příslušná parkovací karta. Toto jednání bylo v rozporu s § 4 písm. c) v souběhu s § 27 odst. 1 písm. o) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1.000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 22. 6. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce předně namítá, že prvostupňový správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobce správnímu orgánu sdělil totožnost řidiče, kterým byl pan L. Prvostupňový správní orgán zaslal udané osobě pouze výzvu k podání vysvětlení a poté, co tato osoba nereagovala, zahájil správní řízení s žalobcem. Měl-li prvostupňový správní orgán za to, že označení osoby řidiče není pravdivá, měl s žalobcem vést správní řízení pro porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán prvního stupně podle žalobce neučinil veškeré možné kroky ke zjištění pachatele přestupku (opakované předvolání k podání vysvětlení, ukládání pořádkových pokut). S ohledem na trestní povahu řízení o správním deliktu je žalobce přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, ve kterém tento soud uvedl, že i v řízení o správních deliktech je nutné konat ústní jednání. K obdobnému závěru došel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35, a zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Žalobce má za to, že za daného stavu mělo být alespoň prováděno dokazování za jeho osobní přítomnosti, k čemuž namítá porušení § 51 odst. 2 správního řádu, neboť o provádění dokazování mimo ústní jednání nebyl vyrozuměn. Tímto postupem správní orgán podle žalobce porušil zásadu bezprostřednosti (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34). Poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu považuje žalobce za nedostatečné. Žalobce rovněž alternativně namítá, že ve správním spise není založen protokol o provedeném dokazování, z čehož usuzuje, že dokazování nebylo vůbec prováděno, byť podle § 50 ve spojení s § 51 správního řádu provedeno být mělo. Uplatňování objektivní odpovědnosti nelze vnímat tak, že není zapotřebí nic dokazovat. Žalobce dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, neboť nepovažuje za prokázané, že by řidič vozidla skutečně vozidlo odstavil na místě, kde k tomu nebyl oprávněn. Tato skutečnost podle žalobce plyne pouze z úředního záznamu, který podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, nemůže sám o sobě sloužit jako důkaz. Rovněž tak z fotodokumentace ve správním spise neplyne, že by na vozidle nebyla umístěna příslušná parkovací karta (není jasně vidět za čelní sklo vozidla). S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43, žalobce uvádí, že fotografie, na kterých není jednoznačně zachyceno protiprávní jednání, nelze ke stanovení viny použít. Závěrem žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Není objektivně v možnostech provozovatele zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce je přesvědčen, že mu nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobce v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě předně poukázal, že žalobce nevyužil možnosti zproštění se odpovědnosti za předmětný správní delikt. Žalovaný má za to, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce na výzvu prvostupňového správního orgánu udal jako osobu řidiče pana M. L. Této osobě se prokazatelně nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení a v centrálním registru obyvatel tato osoba nebyla nalezena. Žalovaný setrval na závěrech napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že správní orgán měl dostatek podkladů k zahájení řízení se žalobcem a skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Žalovaný rovněž poukázal na průběh odstranění technického prostředku k zabránění odjetí vozidla, ke kterému se dostavil sám žalobce, Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle úředního záznamu ze dne 11. 8. 2015 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice kontrolní činnost v ulici Hroznová u č. p. 5, České Budějovice, přičemž v čase 7:15 hod. zde nalezla odstavené vozidlo žalobce v rozporu s právními předpisy, na které umístila technický prostředek k zabránění odjetí vozidla. V 7:40 hod. byla hlídka městské policie na místo přivolána žalobcem za účelem odstranění nasazeného technického prostředku. Žalobce hlídce městské policie uvedl, že chce věc předat správnímu orgánu; bylo sepsáno oznámení o dopravním přestupku, které žalobce odmítl podepsat a jakkoli se k němu vyjádřit. Uvedené skutečnosti korespondují s ručně sepsaným oznámením o přestupku a následně vyhotoveným oznámením ze dne 27. 8. 2015. Ve správním spise je založeno 7 černobílých fotografií ze dne 11. 8. 2015 pořízených v čase 7:19 hod. až 7:22 hod. Na těchto fotografiích je zachyceno odstavené vozidlo žalobce. Výzvou ze dne 10. 9. 2015 byl žalobce vyzván k úhradě finanční částky 300 Kč a byl poučen o možnosti sdělit totožnost řidiče. Předvoláním ze dne 14. 10. 2015 byl žalobce předvolán k podání vysvětlení. Dne 2. 11. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán sdělení obecného zmocněnce žalobce, společnosti FLEET Control, s. r. o., kterým se žalobce omluvil z podání vysvětlení s tím, že vozidlo řídil pan M. L., nar. X, bytem 1. M.16, O. Vzhledem k tomu, že tuto osobu považoval žalobce za osobu blízkou, rozhodl se podání výpovědi odepřít. Prvostupňový správní orgán dne 4. 11. 2015 předvolal osobu M. L. k podání vysvětlení. Doručovaná písemnost byla poskytovatelem poštovních služeb vrácena, neboť adresát byl na dané adrese neznámý. Podle ověření obyvatele v registru obyvatel ze dne 30. 11. 2015 nebyl pro udanou osobu nalezen žádný výsledek. Podle úředního záznamu byla dne 30. 11. 2015 přestupková věc proti panu M. L. odložena. V rámci oznámení o zahájení řízení o správním deliktu ze dne 1. 12. 2015 byl žalobce poučen podle § 36 odst. 1 až 3 správního řádu. Podle rozhodnutí ze dne 30. 12. 2015, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 21. 1. 2016, se žalobce jako provozovatel vozidla dopustil shora uvedeného správního deliktu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí se správní orgán zabýval zjištěným skutkovým stavem, na jehož základě uzavřel, že byly splněny podmínky pro vedení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, přičemž shledal naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu. Opravným rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016 prvostupňový správní orgán opravil označení vozidla žalobce ve výroku rozhodnutí. Dne 15. 1. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán blanketní odvolání žalobce. Usnesením ze dne 21. 1. 2016 byl žalobce vyzván k odstranění vad podaného odvolání. Dne 26. 1. 2016 žalobce doplnil podané odvolání a namítl, že nebylo nařízeno ústní jednání ve věci a dále vyjádřil své přesvědčení, že věc měla být řešena jako přestupek, neboť správnímu orgánu byla známa osoba přestupce. Zároveň žalobce podal blanketní odvolání vůči opravnému rozhodnutí ze dne 21. 1. 2016. Opravné rozhodnutí bylo potvrzeno a odvolání do něj bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2016, č. j. KUJCK 56937/2016. O odvolání žalobce vůči prvostupňovému rozhodnutí ze dne 30. 12. 2015 žalovaný rozhodl dne 28. 4. 2016 tak, že odvolání žalobce podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shrnul zjištěný skutkový stav a relevantní právní úpravu. K námitkám žalobce uvedl, že udané osobě řidiče panu M. L. se nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení, stejně jako tato osoba nebyla zjištěna v registru obyvatel. Osoba přestupce v této věci tudíž nebyla správním orgánem zjištěna. Z těchto důvodů měl žalovaný za to, že byly splněny předpoklady pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Krajský soud rozhodl při jednání dne 14. 6. 2017. Žalobce se k jednání nedostavil. Žalovaný setrval na svém procesním stanovisku. Krajský soud si od žalovaného opatřil fotografie vozidla žalobce, založené ve správním spise, a to v barevném provedení a ve větším rozlišení. Tyto fotografie jsou založeny na č. l. 37 až 43 soudního spisu. Uvedené fotografie byly na jednání provedeny k důkazu jejich předložením k nahlédnutí. V rámci dokazování krajský soud zhodnotil, že za čelním sklem automobilu zachyceného na fotografiích není rozpoznatelné viditelné umístění parkovací karty. Žaloba není důvodná. Námitku porušení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud úvodem poukazuje na to, že společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z celé řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 – 28, či rozsudky zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 – 31, rozsudek ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 30/2016 - 46, rozsudek ze dne 14. 12. 2016, č. j. 51 A 21/2016 - 33, rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 10 A 109/2015 – 26, nebo rozsudek ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 31/2016 – 45). Jako jednu z hlavních procesních taktik společnosti FLEET Control, s. r. o. je možné identifikovat sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení o spáchaném přestupku, přičemž těmito řidiči jsou zpravidla fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené. Zmocněnec zastupující žalobce v řízení, společnost FLEET Control, s. r. o., může být považován za součást účelové a obstrukční procesní strategie, který jedná s cílem pomoci provozovatelům vozidel vyhnout se odpovědnosti za správní delikt. Žalobce prvostupňovému správnímu orgánu sdělil, že vozidlo měl v době jeho odstavení na předmětném místě v předmětnou dobu řídit pan M. L. a že tuto osobu považuje žalobce za osobu blízkou a z toho důvodu se další výpověď rozhodl odepřít. Prvostupňový správní orgán přikročil k prověřování tvrzení žalobce, když se neúspěšně pokusil doručit označené osobě předvolání k podání vysvětlení. Tvrzení žalobce, že správní orgán „pouze zaslal oznámenému řidiči výzvu k podání vysvětlení a poté, co se oznámený řidič (…) nedostavil, zahájil řízení o správním deliktu vozidla“, a že „správní orgán (…) měl řidiče předvolat (…) opětovně, případně přistoupit k pořádkovým opatřením…“, je zavádějící, neboť nejen že se udaná osoba nedostavila k podání vysvětlení, ale zejména byla na udané adrese neznámá, nekontaktní. Správní orgán též provedl lustraci v evidenci obyvatel a k udané osobě nedohledal žádný záznam. Z uvedeného lze dospět k závěru, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke ztotožnění osoby přestupce. Bylo by „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek č. j. 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46). S ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení a účel úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla považuje krajský soud aktivitu správních orgánů při zjišťování osoby řidiče za dostatečnou. Pouhé tvrzení žalobce o údajné osobě řidiče nelze považovat za prokázání osoby řidiče vozidla v daný okamžik, a tedy ani za zjištění osoby pachatele příslušného přestupku tak, jak žalobce naznačuje. Prvostupňový správní orgán se pokusil udané osobě doručit předvolání k podání vysvětlení, nicméně tato osoba nebyla na žalobcem udané adrese známa. Následně prvostupňový správní orgán udanou osobu prověřil v registru obyvatel. V průběhu správního řízení žalobce nevyužil možnosti svá tvrzení o osobě řidiče jakýmkoli způsobem doplnit či upravit. S ohledem na citované závěry Nejvyššího správního soudu krajský soud uzavřel, že prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nad rámec věci krajský soud dodává, že vzhledem k tomu, že to byl právě žalobce, kdo požádal o sejmutí technického prostředku k zabránění odjetí vozidla, existují důvodné pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žalobce o osobě řidiče jeho vozidla v předmětnou dobu. Dílčí námitkou žalobce, že správní orgán měl při svých pochybnostech o totožnosti udané osoby řidiče vést s žalobcem eventuálně řízení pro porušení jeho povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, se krajský soud s ohledem na předmět tohoto soudního přezkumu nezabýval, neboť krajskému soudu v tomto řízení nepřísluší hodnotit, zda správní orgán měl zahájit s žalobcem další správní řízení či nikoli. Námitku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nekonáním ústního jednání shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce, o nutnosti ústního jednání v řízení o tzv. jiných správních deliktech. Krajský soud má za to, že prvostupňový správní orgán nebyl povinen nařídit v přezkoumávané věci ústní jednání, k čemuž je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správních spisů a podkladům rozhodnutí je krajský soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. Krajský soud pro úplnost poukazuje dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34, který dospěl k obdobnému závěru jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ S právním hodnocením citovaných soudů se zdejší krajský soud ztotožňuje, a proto shledal vznesenou námitku žalobce nedůvodnou. Žalobce dále namítá, že nebyl podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Tuto námitku shledává krajský soud nedůvodnou. Ze správních rozhodnutí ve věci samé je zcela zřejmé, že v přezkoumávané věci proběhlo dokazování. Z toho důvodu se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce, že správní orgány nepřistoupily k dokazování. Krajský soud se dále zabýval průběhem samotného dokazování v mezích vznesených žalobních bodů. Krajský soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 200). Obdobně tak „vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz např. rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. Krajský soud se k citovanému právnímu názoru přiklání, neboť při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového a účelnosti takového postupu. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny, a žalobce měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit. Krajský soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, podle něhož „…o provedení důkazu touto listinou nebyl do spisu učiněn záznam. Jde tedy bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu Nejvyšší správní soud na rozdíl od soudu krajského nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tato listina se ve správním spise nacházela v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v jehož závěru byla obecnému zmocněnci žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče byl proveden záznam v souladu s citovaným ustanovením správního řádu, důkazní situace by se nijak nezměnila. K této otázce se ostatně ve stejném duchu (a dokonce ještě shovívavějším) vyjádřila i doktrína. Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení……. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“.“ V nyní projednávané věci sice neproběhlo ústní jednání, nicméně žalobce měl po celou dobu správního řízení možnost se s obsahem správního spisu a s podklady rozhodnutí seznámit. Krajský soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a ohledně otázky zhojení případných pochybení v rámci důkazního řízení, viz žalobcem uváděný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34, nicméně postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového, k čemuž se odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, podle něhož „je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. (…) Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“ Vzhledem k uvedenému krajský soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku žalobce směřující vůči absenci protokolu o provedení důkazu, k čemuž pouze pro úplnost dodává, že nebylo-li prováděno dokazování mimo nařízené jednání za účasti žalobce, nebyl důvod takový protokol vyhotovit, neboť podle § 53 odst. 6, věty první správního řádu se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu, je-li to z logiky věci účelné (viz výše). Nepořízení protokolu o provedeném dokazování listinami proto krajský soud jako vadu řízení nehodnotil. Listiny zůstaly součástí spisu, a proto je nepochybné, z jakých důkazů byl zjišťován skutkový stav věci. Námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu shledal krajský soud nedůvodnou. Skutečnost, že vozidlo bylo odstaveno v rozporu s právními předpisy, plyne nejen z úředního záznamu, ale bez jakýchkoliv pochybností i z fotodokumentace vozidla. Na fotografiích vozidla žalobce, které si krajský soud opatřil od žalovaného a jako důkaz je provedl při ústním jednání, je zachyceno parkující vozidlo žalobce bez umístěné parkovací karty za čelním sklem. Při vzájemném porovnání jednotlivých fotografií pořízených z různých úhlů je zřejmé, že žalobce stál v místě působnosti dopravního značení tak, jak jej vymezil správní orgán, a to bez příslušné parkovací karty. Předloženou fotodokumentaci považuje krajský soud za dostatečnou k prokázání stání vozidla žalobce v rozporu s právními předpisy. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), je krajskému soudu známa, nicméně její závěry nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. V uvedené věci byl namísto výslechu svědka (strážníka městské policie) užit jako důkaz úřední záznam policisty. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v nyní projednávané věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou zachyceny na pořízených fotografiích. Eventuální výslech strážníka městské policie, který úřední záznam a fotodokumentaci pořídil, by nemohl důkazní řízení žádným způsobem obohatit a jeho provedení by tak bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, a to při plném respektování zásady materiální pravdy, neboť lze důvodně předpokládat, že městský strážník by pouze konstatoval, co sám bezprostředně vnímal svými smysly a bezodkladně zaznamenal do úředního záznamu. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely, spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoliv pochyb plyne skutkový stav nyní projednávané věci. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce v průběhu správního řízení nevznesl žádné návrhy na dokazování a ani jiným relevantním způsobem nezpochybnil zjištěný skutkový stav. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43, na který žalobce poukazuje, považuje krajský soud za nepřiléhavý, neboť v nyní projednávané věci nebylo zjišťováno přestupkové jednání osoby podezřelé ze spáchání přestupku, ale pouze objektivní stav spočívající v parkování vozidla žalobce na určitém místě. K užití úředního záznamu jako důkazu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016 – 30, v němž bylo shrnuto, že „ohledně otázky použitelnosti úředních záznamů prošla judikatura Nejvyššího správního soudu genezí spočívající v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry soud vyslovil především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Pozdější judikatura závěry uvedené v citovaných rozsudcích upřesnila tak, že listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 – 61, dále ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 - 37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014 – 48, nebo ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014 – 30).“ Odstavení vozidla žalobce v rozporu s právními předpisy nebylo zjištěno výlučně jen na základě úředního záznamu. O tomto odstavení byly pořízeny exaktní důkazy, a to sada fotografií. Námitku neústavnosti § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Na prvním místě krajský soud podotýká, že žalobce uvádí, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, aniž by blíže uvedl, která jeho práva byla aplikací tohoto ustanovení dotčena. Žalobce sice uvádí, že byla porušena presumpce neviny, neboť jako provozovatel vozidla byl automaticky shledán vinným z projednávaného správního deliktu, nicméně je nutné podotknout, že argumentace žalobce se do určité míry s napadanou právní úpravou míjí, neboť odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní odpovědností za nastalý protiprávní stav, nikoliv za jeho zavinění. Nadto nelze opomenout, že byla-li by zjištěna osoba řidiče, kterou je žalobce podle § 10 odst. 1 písm. d) téhož zákona povinen znát, subsidiární řízení o objektivní odpovědnosti žalobce, jakožto provozovatele vozidla, by nebylo vedeno. Otázkou ústavnosti tohoto ustanovení se již zabýval Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, přičemž v rámci jeho právní věty bylo shrnuto, že „ustanovení § 10 odst. 3, resp. § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování.“ Krajský soud se s tímto právním názorem zcela ztotožňuje, neboť „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21). Analogii užití zapůjčené zbraně ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a odpovědnosti vlastníka zbraně za její užití jinou oprávněnou osobou nepovažuje krajský soud s ohledem na zcela odlišné právní úpravy užívání těchto věcí za přiléhavou. Žalobce ve své úvaze zcela pomíjí zásadní rozdíly jím uváděných skutkových podstat, obvyklého skutkového děje a způsobu řešení nastalého protiprávního stavu. Rovněž tak pomíjí, že motorové vozidlo může jeho vlastník či provozovatel přenechat jiné osobě s příslušným řidičským oprávněním bez dalšího, střelnou zbraň zpravidla nikoliv, neboť v případě zbraní kategorie A (zakázané zbraně) a B (typicky krátké zbraně, pistole) je k jejich přenechání jinému potřeba rozhodnutí správního orgánu. V případě zbraní kategorie C (zejména lovecké zbraně), je vlastník zbraně povinen znát konkrétní osobu, která bude s touto zbraní nakládat. Nadto, střelné zbraně, na rozdíl od motorových vozidel, nejsou běžně odkládány na veřejně přístupných místech, stejně jako s přenechanými legálně drženými zbraněmi není běžně nakládáno v rozporu se zákonem v takovém rozsahu, jako s motorovými vozidly. V případě objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je nutné zdůraznit, že skutečný přestupce nebude za své jednání postižen, pokud jej provozovatel vozidla sám jako osobu řidiče a potencionálního přestupce řádně neoznačí. Nelze než uzavřít, že následná realizace objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je způsobena právě vlastním procesním postupem žalobce ve věci. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před krajským soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.