10 A 31/2016 - 45

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce M.T., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 12. 2015, č. j. KUJCK 92273/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015, č. j. KUJCK 92273/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Spr. př. 5383/15/Bo, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Citroen Jumper, RZ X dne 4. 5. 2015 v době kolem 15:30 v Českých Budějovicích, v ul. Nová, před domem č. p. 2, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Protiprávní jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, bylo ve shora uvedené době zjištěno hlídkou Městské policie České Budějovice. Uvedený vůz byl v rozporu s § 4 písm. b) a § 27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu odstaven před vjezdem na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí a související rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce je předně toho názoru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť jeho rozhodnutí nepředcházel zákonný postup prvostupňového správního orgánu, řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (tj. žalobce) nemělo být vůbec zahájeno. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nesprávné zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku – řidiče vozidla. Žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu totožnost osoby řidiče L.Y., nicméně správní orgán této osobě zaslal pouze výzvu k podání vysvětlení. Ze správního spisu je dle žalobce zřejmé, že tato výzva byla doručena fikcí. Správní orgán mohl pro řádné doručení ustanovit této osobě opatrovníka. K tomuto žalobce uvádí, že pro zahájení řízení o přestupku není vůbec podstatné, zda si osoba podezřelá ze spáchání přestupku (řidič) přebírá písemnosti. Řízení o přestupku mohlo být této osobě doručeno fikcí, případně jí mohl být ustanoven opatrovník. Správní orgány jednaly účelově, když nevedly řízení o přestupku s L.Y., kterého žalobce označil za osobu řidiče. Žalovaný tedy nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku a řízení zahájil v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Odložení věci správním orgánem dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) bylo předčasné, neboť úvahy, které správní orgán k jeho závěrům vedly, jsou nedostatečné. Žalobce namítá, že prvostupňový správní orgán rozhodl bez nařízeného jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Tímto měl být žalobce zkrácen na svých právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na právech dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem správních orgánů měla být porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o „trestní obvinění“. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35 a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Prvostupňový správní orgán měl povinnost provést dokazování za účasti žalobce dle § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Tím, že žalobci nebyla dána možnost účastnit se provedeného dokazování, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti řízení. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Správní orgán sice vyrozuměl žalobce dle § 36 odst. 3 správního řádu, toto vyrozumění nemůže dle uvedeného rozsudku zhojit namítanou vadu řízení. Dále žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo prokázáno, že řidič vozidlo zaparkoval na místě, kde bylo stání zakázáno. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008, nemůže být užit jako důkaz. Součástí spisu jsou i fotografie zaparkovaného vozu, dle kterých řidič respektoval vodorovné dopravní značení a parkuje podél čáry, přičemž nechává volný výjezd z přilehlé garáže. Žalobce dále soudu sdělil, že řidič vozidla popírá, že by parkoval v místě, kde by bylo parkování zakázáno. Řidič sám viděl z předmětné garáže bez problémů vyjet auto. Správní orgán tedy nedostatečně zjistil a prokázal skutkový stav a ve spise není žádný podklad svědčící o protiprávním jednání řidiče, a tudíž i žalobce. Správní orgány rovněž neprokázaly, že řidič se měl dopustit přestupku podle silničního zákona. Pokud by vozidlo žalobce bylo zaparkováno mimo pozemní komunikaci dle pasportu komunikace, jednalo by se o přestupek podle přestupkového zákona a žalobce, jako provozovatel vozidla, by nemohl být za toto jednání postižen. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vyjádřil se k nim následovně. Hlídka Městské policie České Budějovice předmětného dne nezjistila u vozidla žalobce totožnost řidiče. Správní orgán měl požadavky dle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu za splněné a vyzval žalobce dle § 125h odst. 1 tohoto zákona. Žalobce v reakci sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče. Správní orgán na základě tohoto sdělení vyzval údajného řidiče k podání vysvětlení. Tato výzva nebyla doručena, neboť na udané adrese byl adresát neznámý. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě, věc odložil. Žalovaný dále uvedl, že ústní jednání není u správních deliktů dle § 49 správního řádu obligatorní. Správní orgán měl dostatek podkladů, aby mohl bez důvodných pochybností určitě specifikovat skutek, pro který bylo řízení o správním deliktu zahájeno. V řízení je prokazována objektivní odpovědnost s přípustnými liberačními důvody. „Řízení o uvedeném správním deliktu není řízení restriktivním, na rozdíl od řízení o přestupcích, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl- li sám řidičem, a tím se vyhnout hrozbě sankce za správní delikty, nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly přímo při užívání jeho vozidla jinou osobou.“ Žalovaný poukazuje, že žalobce i jeho zmocněnec byli v průběhu správních řízení procesně nečinní a proto nelze námitku vztahující se ke zkrácení žalobce na jeho procesních právech posoudit jinak než jako nedůvodnou. Žalovaný považuje skutkový stav za jednoznačně prokázaný. Podle názoru žalovaného lze úřední záznam použít jako důkazní prostředek, dokazování však nemůže spočívat pouze na něm. V souzené věci není úřední záznam jediným důkazem. „Dalšími listinnými důkazy (…) jsou oznámení o přestupku, vyrozumění o porušení pravidel, karta vozidla X, fotografie předmětného vozidla se zaznamenaným dnem a časem spáchání přestupku.“ Povinnost provozovatele vozidla je dána § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Ze zjištěného skutkového stavu má žalovaný za jednoznačné, že byly naplněny všechny stránky řešeného správního deliktu. Za to, že žalobce nedostál uvedené zákonné povinnosti, nese objektivní odpovědnost bez ohledu na to, zda rozsah výjezdu je zdůrazněn vodorovným dopravním značením jako je v daném případě V12e (Bílá klikatá čára). Z fotografie je zřejmé, že výjezd je označen nápisem „Neparkovat garáž“. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Dle úředního záznamu ze dne 4. 5. 2015, č. j. MP20150505-0036 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice tento den kontrolní činnost v ul. Nová v Českých Budějovicích, když v 15:30 hod. zaregistrovala před domem č. p. 2 vozidlo Citroen, RZ X. Toto vozidlo stálo před vjezdem do garáže a bránilo tak jejímu užívání. U vozidla se nikdo nezdržoval. Tyto skutečnosti plynou i z vyrozumění o porušení pravidel. K úřednímu záznamu jsou přiloženy fotografie, které byly pořízeny v čase 15:35 – 15:36 hod. Na těchto fotografiích je zachyceno bílé vozidlo RZ X, tj. dle karty vozidla ve spise vozidlo žalobce, které šikmo parkuje u chodníku na komunikaci v ulici města. První fotografie zachycuje část levého boku vozidla, pod kterým je znatelná bílá klikatá čára. Druhá fotografie zachycuje vozidlo zezadu. Z této fotografie je zřejmé, že vozidlo žalobce blokovalo kolmý vjezd a výjezd z garáže. Na třetí fotografii je zachycena zadní část vozidla, přičemž z této fotografie je rovněž zřejmé, že vozidlo blokuje kolmý vjezd a výjezd z garáže v domě. Dne 28. 7. 2015 byla žalobci doručena výzva k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč za výše uvedené jednání. Žalobce následně dne 31. 7. 2015 prostřednictvím svého zmocněnce Jiřího Kocourka, jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., sdělil, že v uvedené době měl vozidlo k užívání a řídil jej L.Y., nar. 6. 11. 1956, bytem Palackého 15, Praha 1. Ve správním spise je založena neúspěšná lustrace osoby L.Y. v ověření obyvatele (ROB, ISEO, ISC). Dne 4. 8. 2015 bylo zasláno předvolání k podání vysvětlení L.Y. na žalobcem udanou adresu, přičemž poštovní zásilka byla dne 18. 8. 2015 vrácena zpět správnímu orgánu s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý a zásilku nebylo možné vložit do schránky. Dne 16. 9. 2015 byla věc podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložena. Správní orgán v odůvodnění popsal skutkový stav a konstatoval, že nezjistil, kdo v daném místě vozidlo odstavil a L.Y. je nekontaktní, na adrese uvedené žalobcem je neznámý. Následně dne 16. 9. 2015 správní orgán vydal příkaz k uložení sankce za předmětný správní delikt, ve kterém uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 30. 9. 2015 odpor. Správní orgán vydal dne 7. 10. 2015 oznámení o pokračování řízení a poučil žalobce dle § 36 odst. 3 správního řádu. Dne 3. 11. 2015 vydal správní orgán rozhodnutí, dle něhož se žalobce dopustil předmětného správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, za což byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 19. 11. 2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání a požádal o stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání v návaznosti na nutnost studia spisu. Dne 26. 11. 2015 vyzval správní orgán žalobce k odstranění vad podání – odvolání, jelikož toto podání nebylo podepsáno. Dne 4. 12. 2015 žalobce doplnil své odvolání a namítl, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, čímž byl zkrácen na svých právech. Dále žalobce namítl nezákonnost zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, když správnímu orgánu byla známa totožnost osoby řidiče. Dne 18. 12. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Námitka žalobce o nenařízení ústního jednání byla žalovaným s odkazem na § 49 správního řádu shledána nedůvodnou s tím, že žalobce i jeho zmocněnec byly celou dobu řízení prakticky nečinní a nevyužili svých procesních práv. V rámci konstatování úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla se žalovaný vypořádal i s druhou námitkou žalobce, tj. námitkou směřující k nenaplněním podmínek pro vedení řízení s provozovatelem vozidla. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na 21. 9. 2016. Žaloba není důvodná. Při jednání žalobce namítl, že v místě, kde bylo vozidlo žalobce zaparkované, se nachází sjezd mimo komunikaci, který však není stavebně ošetřen, neboť se zde nachází chodník pro chodce. Vjezd na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo tuto komunikací musí být dle žalobce řádně povolen a až poté je zde možno dopravním značením upravit možnost stání motorových vozidel. Nebyl-li tento vjezd řádně povolen, jednalo by se o vadně umístěné dopravní značení. Vzhledem k § 71 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 soudního řádu správního, shledává soud tuto nově uplatněnou námitku za opožděnou, neboť žalobu lze rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která v tomto případě činní 2 měsíce od oznámení rozhodnutí žalobci doručením písemného vyhotovení rozhodnutí. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno 18. 12. 2015; lhůta pro rozšíření žaloby o další žalobní body již uplynula. Z tohoto důvodu se soud touto námitkou více nezabýval. Nad rámec věci je nutno poznamenat, že dopravní značení je opatřením obecné povahy, u kterého je nutno presumovat správnost, a to až do okamžiku, kdy by takovéto opatření obecné povahy bylo zrušeno. Námitku vztahující se k charakteru samotného vjezdu a jeho souladu s účinnou legislativou, kterou žalobce rovněž vznesl až při samotném jednání, považuje soud z výše uvedených důvodů rovněž za opožděnou. Soud pro úplnost dodává, že shora uvedené dvě námitky vznesené při samotném jednání nepovažuje za rozšíření žalobního bodu směřujícímu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu správními orgány, neboť tyto nově uplatněné námitky po věcné stránce nesouvisí s již vznesenými konkrétními námitkami tohoto směru a je nutno je považovat za samostatné žalobní body. Žalobce dále při jednání napadenému rozhodnutí vytkl opětovně nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť čas parkování vozidla žalobce v předmětném místě nebyl dostatečným způsobem zjištěn a vyplývá pouze z pořízeného úředního záznamu. Vzhledem k tomu, že žalobce již v žalobě namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, byť v jiné rovině, stejně jako provedení úředního záznamu jako důkaz ve správním řízení, shledal soud tuto námitku jako doplnění již vznesených námitek. Nicméně, tuto vznesenou dílčí námitku shledal soud nedůvodnou, neboť tvrzení žalobce je mylné. Čas parkování vozidla žalobce na předmětném místě plyne nejen z úředního záznamu, ale i z pořízené fotodokumentace, ve které je zachycen čas pořízení jednotlivých fotografií, který žalobce žádným způsobem nerozporuje. Důkazní řízení o době parkování vozidla žalobce na předmětném místě shledal soud dostatečným, neboť jednotlivé důkazy jsou ve vzájemné shodě a tvoří ucelený obraz toho, kdy se řidič vozidla dopustil protiprávního jednání, za které je žalobce jako provozovatel vozidla objektivně odpovědný. Z tohoto důvodu má soud dobu parkování vozidla žalobce na předmětném místě za prokázanou. Žalobce dále rozvedl svoji námitku, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, k tomuto viz níže. Žalobce předně namítá, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, neboť správní orgány nedostatečně zjistily osobu řidiče, jelikož neučinily nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče jakožto pachatele přestupku. Soud shledává tuto námitku nedůvodnou. Soud zdůrazňuje povinnost stanovenou v § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle které „provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti“. Zákon blíže neuvádí, co se údaji potřebnými k určení totožnosti v tomto smyslu rozumí, příkladem však může být § 18 odst. 2, věty poslední správního řádu stanovující, že údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, případně další údaje. Povinností provozovatele vozidla je však znát takové údaje, které umožní řádné zjištění totožnosti řidiče, přičemž adresa trvalého bydliště či místa, ve kterém se osoba zdržuje, je zcela jistě údajem, který takovou identifikaci spolu se jménem a příjmení, případně i datem narození, umožňuje. Vzhledem k tomu, že na udané adrese je L.Y. neznámý, je otázkou, jak vlastně svoji uvedenou zákonnou povinnost žalobce splnil. Společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z celé řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 - 28 či rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31). Jako jednu z hlavních procesních taktik společnosti FLEET Control, s. r. o. je možné identifikovat sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení o spáchaném přestupku, přičemž těmito řidiči jsou fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené, obdobně tak osoby s místem pobytu ve Velké Británii, kde byly vzaty do vazby. Zmocněnec zastupující žalobce v příkazním řízení, společnost FLEET Control, s. r. o., pak může být považován za součást účelové a obstrukční procesní strategie, který jedná s cílem pomoci provozovatelům vozidel vyhnout se odpovědnosti za správní delikt. Soud důrazně poukazuje na osobu L.Y., který je jako řidič uváděný i v jiných řízeních se stejnými postupy. Osoba L.Y. byla uvedena jako osoba řidiče v obdobných řízeních soudních vedených u zdejšího soudu, a to v řízeních vedených pod sp. zn. 10 A 30/2016, 51 A 8/2016, 51 A 21/2016 a 10 A 109/2015. Uvedená řízení se stejně jako souzená věc týkají objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla, respektive jeho zmocněnec vždy udal L.Y. jako osobu řidiče. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako nyní společnost FLEET Control, s. r. o. a advokátem v řízeních před soudem byl vždy Mgr. Topol. Je na správních orgánech, aby zjistily, zda L.Y. je skutečně žijící osobou, když v souzené věci je ze správního spisu zjevné, že tato osoba nebyla nalezena v základním registru obyvatel, v informačním systému evidence obyvatel a ani v informačním systému cizinců. Soud je tak v kontextu výše uvedených skutečností přesvědčen, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní strategie a jedná se o disimulativní úkon ze strany žalobce. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne 22. 10. 2015 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Vzhledem k tomu, že provozovatel vozidla označil za řidiče osobu, které se následně nedařilo doručovat, tato osoba nebyla dohledána v registru obyvatel a cizinců a jedná se o často opakovaně označovanou osobu jako řidiče vozidel různých provozovatelů v obdobných případech, je nutno v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu uzavřít, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o silničním provozu. Správní delikt tak mohl být projednán. Soud poukazuje na to, že není podstatné, že předvolání k podání vysvětlení bylo L.Y. doručeno fikcí. Vzhledem k tomu, že žalobce označil osobu, které se nedaří řádně doručovat, zejména v materiálním slova smyslu, má soud za to, že v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu je nutno uzavřít, že prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče. Právní názor žalobce, že správní orgány měli L.Y. stanovit opatrovníka, když prvoinstanční správní orgán neúspěšně doručoval výzvu k podání vysvětlení, považuje soud za nesprávný. S odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je třeba konstatovat, že ustanovení opatrovníka řidiči vozidla nebylo nutné. Opatrovníka podle § 32 správního řádu lze ustanovit především ztotožněnému účastníku správního řízení, u něhož nastal některý ze zákonných důvodů vymezených v předmětném ustanovení správního řádu. V nyní posuzovaném případě nebyl řidič vozidla spolehlivě ztotožněn tak, aby s ním vůbec mohlo být zahájeno řízení o přestupku. Přestupková věc byla odložena z důvodu nezjištění totožnosti pachatele. Ustanovení opatrovníka řidiči vozidla podle § 32 odst. 2 písm. d) nebo e) správního řádu by z procesního hlediska nedávalo žádného smyslu, neboť opatrovník by nemohl přispět k zjištění a ztotožnění řidiče vozidla tak, jak vyžadují právní předpisy. Tvrzení žalobce, že správní orgán mohl předvolat žalobce, jako provozovatele vozidla k podání vysvětlení není dle názoru soudu opodstatněné. Správní orgán tak samozřejmě učinit mohl, nicméně soudu není zřejmé, z jakého důvodu tak měl učinit, sdělil-li již žalobce v minulosti totožnost osoby, která měla vozidlo řídit. V tomto kontextu nelze předpokládat, že by takovýto postup správního orgánu vnesl do věci nové skutečnosti. Chtěl-li žalobce sám správnímu orgánu sdělit nějaké skutečnosti k osobě řidiče, mohl tak kdykoli učinit. Žalobci rovněž nic nebránilo v tom, aby např. v rámci svého odvolání takovéto skutečnosti správnímu orgánu sdělil. Neučinil-li tak, nemůže svoji nečinnost klást k tíži správním orgánům. Žalobce uvedl, že pravdivě sdělil osobu řidiče, nicméně vzhledem k výše uvedenému soud tomuto prohlášení nepřikládá větší význam. Soud podotýká, že ze správního spisu a tvrzení žalobce nevyplývá, respektive nelze prokázat, že by L.Y. vozidlo žalobce v předmětnou dobu skutečně řídil. Při jednání žalobce dále uvedl, že správní orgány nevyužily všech možností ke zjištění pobytu L.Y., neboť se mohli obrátit na Vietnamské velvyslanectví, stejně jako se měli zjistit, zda L.Y. není účastníkem azylového řízení, respektive zda nepobývá v některém z azylových zařízení, stejně jako zda není ve výkonu trestu. Žalobce měl být dle žaloby s L.Y: v kontaktu (viz bod 23 žaloby). Přesto vše nasvědčuje tomu, že se může jednat o fiktivní osobu. Vzhledem k tomu, že správním orgánům nebyla známa státní příslušnost L.Y., není soudu zřejmé, jakým způsobem by měly správní orgány zjistit, že by se případně mohly obrátit na zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky. Nicméně, s odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, soud uzavřel, že takovéto zjišťování místa pobytu udané osoby přestupce by bylo výrazně nad rámec povinností správních orgánů a zcela v rozporu s účelem právní úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým je mimo jiné rychlé a hospodárné řešení přestupků v dopravě. Námitku porušení práva na spravedlivý proces, protože nebylo v souzené věci správním orgánem nařízeno ústní jednání, považuje soud za nedůvodnou. Soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce (vyjma rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34, viz níže) o nutnosti ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů, přičemž opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, ve kterém bylo uzavřeno, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“. Vzhledem k obsahu správních spisů je soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Skutečnost, že takto nečinil, nelze klást k tíži správním orgánům. Soud poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34, došel k obdobnému závěru ohledně nutnosti konání ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku. Krajský soud v Plzni v tomto rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ Žalobce dále namítá, že nebyl dle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Tuto námitku shledává soud nedůvodnou. Soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s.

200. ISBN 978-80-7400-157-4.). Obdobně tak „Vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz níže a dále také např. rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. Soud se k citovanému právnímu názoru přiklání s tím, že při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny a účastník měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit. Soud dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, ve kterém se soud sám vyjádřil k žalobcem namítané vadě a odkázal i na závěry činěné v odborné literatuře. „…neprovedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče v souladu s § 53 odst. 6 větou první správního řádu. (…) o provedení důkazu touto listinou nebyl do spisu učiněn záznam. Jde tedy bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu Nejvyšší správní soud na rozdíl od soudu krajského nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tato listina se ve správním spise nacházela v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v jehož závěru byla obecnému zmocněnci žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče byl proveden záznam v souladu s citovaným ustanovením správního řádu, důkazní situace by se nijak nezměnila. K této otázce se ostatně ve stejném duchu (a dokonce ještě shovívavějším) vyjádřila i doktrína. Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení……. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“. Bez ohledu na citované budou mít v dalším řízení správní orgány vzhledem k postoji žalobce příležitost vyhovět jeho požadavku a důkaz předmětnou listinou ve smyslu § 53 správního řádu provést.“ V souzené věci nebylo nařízeno ústní jednání, nicméně žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéto postupu, nicméně má za to, že v souzené věci postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového. Soud se v otázce vyrozumění účastníka o dokazování mimo ústní jednání a vlivu nevyrozumění o prováděném dokazování ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, že „Ve správním soudnictví je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. Jak již bylo výše řečeno, možnost vznést své hypotetické výtky proti shromážděným důkazům ponechala nevyužitou i před krajským soudem. Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“. Žalobce k této namítané vadě řízení odkázal na několik rozhodnutí správních soudů, nicméně z výše uvedených důvodů soud nesdílí právní názor prezentovaný v odkazovaných rozhodnutích. Soud proto uzavřel, že žalobcem namítaná vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a to zejména v kontextu celkového procesního postupu žalobce a námitkám směřujícím do zjištěného skutkového stavu. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a dobrovolně tak neučinil. Žalobce následně sice zpochybňuje zjištěný skutkový stav z provedených důkazů, nicméně tak činí způsobem, který nemůže vznést do věci odůvodněné pochybnosti, neboť žalobcem uváděné skutečnosti jsou v přímém rozporu se skutkovým stavem plynoucím ze správního spisy. Námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu shledává soud nedůvodnou. Soud nesdílí názor žalobce, že zjištěný skutkový stav vyplývá pouze z úředního záznamu, neboť plyne i z vyrozumění o porušení pravidel a zejména z pořízené fotodokumentace, která zřetelně a beze všech pochybností zachycuje vozidlo žalobce zaparkované v místě, kde parkování není dovoleno. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), je soudu známa a soud se s ní ztotožňuje, nicméně jeho závěry nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. V této věci se jednalo o situaci, kdy namísto výslechu svědka byl užit úřední záznam policisty, který měl zaznamenávat svědkovu výpověď. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v souzené věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřadní záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou z velké většiny zachyceny na pořízených fotografiích. Soud je toho názoru, že případný výslech strážníka městské policie by do věci nepřinesl nic nového a byl by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, a to při plném respektování zásady materiální pravdy, neboť lze odůvodněně předpokládat, že městský strážník by pouze konstatoval, co sám bezprostředně vnímal svými smysly a zaznamenal do úředního záznamu. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoli pochyb plyne skutkový stav souzené věci. Z pořízených fotografií je zřejmé, že vozidlo žalobce bylo zaparkováno na pozemní komunikaci, která se nachází v ulici města, na které jsou vyznačena místa pro šikmé parkování, respektive místa s vodorovným dopravním značením „V12 e Bílá klikatá čára“, která bývá mj. užívána k zvýraznění míst, na kterých nelze z nějakého důvodu parkovat. Důvodem, proč v daném místě není dovoleno parkovat, je vjezd z místa mimo komunikaci. Dle § 27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu, nesmí řidič vozidla před vjezdem na pozemní komunikaci z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Vzhledem k tomu, že vozidlo žalobce blokovalo vjezd nebo výjezd do a z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, tj. garáže umístěné v domě, považuje soud skutkovou podstatu přestupku řidiče za naplněnou, stejně tak jako skutkovou podstatu jiného správního deliktu, za který byl žalobce sankcionován. Vozidlo žalobce zcela zjevně bránilo kolmému vjezdu a výjezdu do a z garáže mimo veřejnou komunikaci. Z fotografií založených ve správním spise je zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno na místě odpovídajícímu pozemní komunikaci, na které je vyznačeno podélné dopravní značení. S přihlédnutím k úřednímu záznamu městské policie je nesporné, že vozidlo žalobce bylo odstaveno na pozemní komunikaci. Soud proto považuje za nadbytečné tuto skutečnost zjišťovat např. z pasportu komunikace tak, jak žalobce implicitně navrhuje. Vzhledem ke stavu, který je zachycen na fotografiích, má soud důvodné pochybnosti o reálné šanci vyjetí běžného vozidla z této garáže, nicméně i kdyby nějaké vozidlo mohlo z této garáže vyjet, nemění to nic samotném jednání žalobce. Napojuje-li se vjezd na pozemní komunikaci, je nutno dodržet i stanovené rozhledové poměry. I pokud by vozidlo žalobce nebránilo ve výjezdu, stálo na místě, na kterém není stání dovoleno a narušovalo tak zjevně stanové rozhledové poměry, čímž ohrožovalo bezpečnost a plynulost dopravy. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněnými. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení