51 A 8/2016 - 70

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) Ing. arch. V.M., bytem X 1180/38, b) Ing. D.P., bytem, a c) Z.Č., bytem X, všichni zastoupeni JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení I) E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, II) České telekomunikační infrastruktury, a. s., se sídlem Praha 3, Olšanská 2681/6, a III) E.T., bytem Č. B., H. 342, zastoupené Mgr. Michalem Majchrákem, advokátem se sídlem České Budějovice, U Sirkárny 467/2a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2016, č. j. KUJCK 73111/2014/OREG, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 26. 4. 2016 se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2016, č. j. KUJCK 73111/2014/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 19. 8. 2014, č. j. SU/1482/2013 Ulc. Tímto rozhodnutím byla podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění k 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), umístěna stavba: novostavba bytového domu o 4. NP + obytné podkroví, celkem 10 bytů, přípojka plynu a parkovací stání (celkem 10) v ulici Fráni Šrámka, České Budějovice na pozemcích parc. č. 3161 a parc. č. 3487/1, oba v k. ú. České Budějovice 3. Toto rozhodnutí bylo vydáno na žádost osoby zúčastněné na řízení III (dále též jako „žadatelka“). Žalobci v podané žalobě napadají rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a žádají jeho zrušení. Žalobci měli být postupem žalovaného zkráceni na svých právech a právem chráněných zájmech, zejména na právu na spravedlivý proces a na právu na příznivé životní prostředí, a to v rozsahu, který mohl mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobci namítají porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v rozhodnutích nebyly uvedeny úvahy, kterými se správní orgány řídily, a dále informace o tom, jak se vypořádaly s námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením se k podkladům řízení. Žalobci ve svých námitkách ze dne 30. 7. 2014 v územním řízení poukazovali na to, že v případě realizace stavby, o jejímž umístění je rozhodováno, by byly nemovitosti v jejich vlastnictví vystaveny nedostatku oslunění a denního osvětlení. Žalobci navrhovali, aby bylo žadatelce uloženo zpracování územní studie zastínění, oslunění a rozptylové studie. Rozptylová studie však nebyla zpracována, přestože žalobci namítali ohrožení svého zdraví a životního prostředí mj. imisemi polétavého prachu. Do spisu byla doložena Studie oslunění a denního osvětlení zpracovaná Ing. J. S. dne 7. 10. 2013 a dále také akustická studie. Žalobci mají za to, že studie Ing. S. obsahuje četné nedostatky, které žalobci namítli v doplnění svých námitek ze dne 19. 12. 2014. Své námitky vůči Studii oslunění a denního osvětlení zopakovali žalobci v žalobě jejich doslovnou citací. V této souvislosti žalobci namítli, že se stavební úřad s jejich námitkami vypořádal rozsáhlou citací jednotlivých norem ČSN s minimem své vlastní úvahy a interpretace; šlo z jeho strany vesměs o mechanické citace. Stavební úřad však měl podle žalobců vypořádat konkrétní citované námitky žalobců. Vypořádání námitek ve vztahu ke studii oslunění a denního osvětlení tak považují žalobci ze strany stavebního úřadu za nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné. Závěr stavebního úřadu na str. 27 územního rozhodnutí opírající se o existenci proluky považují žalobci za účelový. Podle žalobců musí stavební úřad vycházet při svém odborném posouzení i ze stávajícího stavu. Stavební úřad je povinen námitky vypořádat, a nikoliv pouze odkazovat na oprávnění autorizované osoby zpracovávající studii pro žadatele. Žalobci mají za to, že jejich námitky nebyly stavebním úřadem věcně a konkrétně vypořádány, což představuje porušení jejich procesních práv a také flagrantní nepochopení role stavebního úřadu v územním řízení. Žalobci nesouhlasí s tím, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jejich námitky byly stavebním úřadem vypořádány. Ve vztahu k oslunění a dennímu osvětlení žalobci namítají, že je dán rozpor s čl. 4.3.4. normy ČSN 734301, podle kterého je možné, aby v obytných místnostech nebyly podmínky oslunění a denního osvětlení dodrženy, jedná-li se o doplnění stávající souvislé zástavby výstavbou v prolukách, jestliže doplněná budova zachovává půdorysný rozsah a výškovou úroveň zástavby sousedních budov. Tato podmínka není podle žalobců dodržena a žalovaný ji měl vypořádat účelově. Podle žalobců není dodržena výšková úroveň zástavby a dochází k jejímu přesahu. Žalobci mají za to, že nebyla řádně vypořádána jejich námitka ohledně regulačního plánu a dále ohledně porušení půdorysného rozsahu a výškové úrovně zástavby sousedních budov. Podle žalobců došlo k porušení § 89 odst. 2 správního řádu. Dále mělo dojít k porušení § 18 odst. 3 a 4 stavebního zákona o cílech územního plánování. Žalobci nesouhlasí se závěrem žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, že provedení odpovědného výpočtu objemu emisí prachu do ovzduší v rámci výstavby nelze provést, a to z důvodu řady proměnných jako je průběh počasí, období výstavby, zrnitost a složení zeminy na staveništi. Tyto proměnné položky lze podle nich ve studii zohlednit, což vyplývá např. z metodického pokynu Ministerstva životního prostředí č. ZP33/2013. Závěr žalovaného o nadbytečnosti rozptylové studie považují žalobci za nepodložený. Nebylo dostatečně vypořádáno, proč žalovaný považoval pro posouzení stavebního záměru rozptylovou studii za irelevantní. Podle žalobců nebyla řádně vypořádána ani jejich námitka ohledně toho, že budou v případě povolení umístění stavby obtěžováni hlukem. Stavební úřad se podle žalobců dopustil závažného procesního pochybení, když jejich námitky stran hluku nepostoupil k řešení dotčenému orgánu státní správy, a to Krajské hygienické stanici Jihočeského kraje. Krajská hygienická stanice vydala závazné stanovisko dne 21. 12. 2012, č. j. KHSJC 28830/2012/HOK.CBCK, nicméně již nebyla stavebním úřadem vyzvána, aby se vyjádřila k námitkám účastníků řízení a aby se vyjádřila k dalším podkladům řízení, které se týkají její oblasti působnosti, a to ochrany před hlukem. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stavební úřad si měl opatřit doplnění závazného stanoviska, které by reagovalo na akustickou studii. Podle žalobců se jednalo o vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí. Obsah samotného závazného stanoviska krajské hygienické stanice ze dne 21. 12. 2012 považují žalobci za nepřezkoumatelný, neboť je neodůvodněné a pouze přejímá obsah projektové dokumentace. K této námitce uplatněné v odvolání se žalovaný podle žalobců vůbec nevyjádřil. V rámci odvolání sice došlo k postupu podle § 149 odst. 4 správního řádu a věc byla předána Ministerstvu zdravotnictví k potvrzení závazného stanoviska krajské hygienické stanice. Ovšem potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 11. 2. 2016, č. j. MZDR 17458/2015-4/OVZ, nereaguje na všechny žalobci vznesené námitky k akustickému posudku. Nebyla vypořádána námitka absence detailního výpočtu hluku, účelovosti předpokladu četnosti provozu parkoviště „ze zkušenosti“, neadekvátnosti předpokladů posudku co do četnosti pohybu aut, a to že není zřejmé, zda je počítáno se součtem hlukové zátěže z pozadí a dalších zdrojů jako jsou ventilátory, klimatizace a zvedací plošiny pro osobní automobily, absence uvedení výchozích vstupů rozhodných veličin pro výpočet a absence posouzení hlukových imisí nejen co do překračování veřejnoprávních norem. Potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví tak žalobci považují za nepřezkoumatelné, neboť je obecné, bezobsažné a veškeré námitky žalobců vypořádává zcela formálním způsobem. Ministerstvo zdravotnictví přitom v potvrzujícím závazném stanovisku potvrzuje, že akustický posudek nebyl vůbec krajské hygienické stanici předložen; přitom z toho nevyvozuje žádné důsledky. Podle žalobců jde o porušení zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěry Ministerstva zdravotnictví, které pouze převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu postrádá odůvodnění závěrů žalovaného. Žalobci dále namítají porušení § 82 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný v rozporu s tímto ustanovením umožnil žadatelce, aby v odvolacím řízení doplnila dodatek ke studii zastínění. Žalobci dále namítali v odvolacím řízení úbytek oblohové složky a zhoršení výhledu z bytů a nesouhlasí s tím, jak se s touto námitkou žalovaný vypořádal. Podle žalobců není z odůvodnění žalovaného zřejmé, jak dospěl k závěru, že stavba garáže nemá na úbytek oblohové složky vliv. Rovněž není nikterak odůvodněna úvaha žalovaného týkající se výkladu pojmu „nad míru přiměřenou poměrům“. Správní uvážení při výkladu neurčitých právních pojmů nelze provádět libovolně či absolutisticky. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný má za to, že na odvolací námitky žalobců vždy reagoval a poznamenal, že jestliže odvolacím námitkám nevyhověl, resp. na takovou argumentaci nepřistoupil, neznamená to, že se s námitkami nevypořádal. Úvahy, kterými se žalovaný při svém rozhodování řídil, jsou podle jeho názoru z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé. K žalobě se vyjádřila osoba zúčastněná na řízení III, která mimo jiné podotkla, že žalobci se mylně domnívají, že ve vztahu k oslunění a dennímu osvětlení se má porovnávat stávající stav proluky se stavem navrhované výstavby. Z § 12 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že se v případě zástavby proluky posuzuje navrhovaný stav se stavem při úplné souvislé zástavbě, zejména výškovou úrovní zástavby a půdorysným rozsahem. Studie vychází z uvedeného ustanovení vyhlášky a dochází k závěru, že zamýšlenou dostavbou proluky stavbou bytového domu nedojde ke zhoršení podmínek oslunění a denního osvětlení stávající okolní zástavby, čímž jsou splněny požadavky příslušných norem ČSN na zástavbu proluky. Pokud by bylo přistoupeno na výklad žalobců, pak by byla jakákoliv proluka nezastavitelná. Osoba zúčastněná na řízení III dále uvedla, že námitky žalobců stran hluku byly přezkoumány odborným orgánem, a to Ministerstvem zdravotnictví, s jehož potvrzujícím závazným stanoviskem se lze zcela ztotožnit. Žalobci odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je zúčastněnou osobou považován za nepřípadný. Osoba zúčastněná podotkla, že jí bylo v podmínkách územního rozhodnutí uloženo, aby při vypracování projektové dokumentace pro stavební povolení realizovala všechna protihluková opatření doporučená zpracovatelem hlukové studie. K dodatku ke studii oslunění a denního osvětlení, který byl předložen až v odvolacím řízení, osoba zúčastněná uvedla, že byl předložen v reakci na námitky žalobců a obsahově se nevztahoval k samotné plánované stavbě, neboť obsahoval modelovou situaci před odstraněním původní stavby, přičemž ukazuje, že pozemek u stavby na pozemku parc. č. 3163 nebyl osluněn ani dříve. Osoba zúčastněná na řízení III podotkla, že žalobci v územním řízení požadovali zpracování celé řady studií, čemuž bylo z valné většiny vyhověno. Následně začali zpochybňovat obsah studií, aniž by předložili jakýkoliv svůj oponentní posudek či studii. Námitky žalobců nemají podle osoby zúčastněné žádné odborné opodstatnění a z odborného pohledu jsou nesrozumitelné. Osoba zúčastněná na řízení III předložila v řízení ještě další vyjádření, ve kterém poukázala na aktuální průběh stavebního řízení o povolení stavby. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, zjistil pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 19. 2. 2013 podala žadatelka žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. K žádosti byla přiložena projektová dokumentace pro územní rozhodnutí a dokladová část obsahující vyjádření dotčených orgánů a dalších subjektů. Výzvou ze dne 11. 3. 2013 byla žadatelka vyzvána k doplnění vyjmenovaných podkladů a řízení bylo přerušeno. Po doplnění dokladů bylo oznámením ze dne 27. 6. 2013 oznámeno zahájení územního řízení a bylo svoláno ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 1. 8. 2013. Téhož dne se ústní jednání uskutečnilo, o čemž byl sepsán protokol. Žalobci podali námitky k věci. Výzvou ze dne 23. 9. 2013 byla žadatelka vyzvána, aby doložila akustickou studii, doplnila studii zastínění a předložila studii vlivu výstavby bytového domu v proluce na okolní zástavbu z hlediska oslunění a denního osvětlení; současně bylo řízení přerušeno. Žadatelka doložila Studii oslunění a denního osvětlení ze dne 7. 10. 2013 zpracovanou společností Studio D – akustika, s. r. o., Ing. J. S. a Akustický posudek ze dne 7. 10. 2013 zpracovaný stejnou společností a zpracovatelkou Ing. S. Dne 3. 12. 2013 vydal stavební úřad sdělení o možnosti seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Podáním ze dne 19. 12. 2013 žalobci doplnili své námitky a vyjádřili se k podkladům rozhodnutí. Dne 31. 1. 2014 vydal stavební úřad opětovné sdělení o možnosti seznámení se s aktualizovanými podklady pro rozhodnutí. Dne 19. 8. 2014 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby: novostavba bytového domu o 4. NP + obytné podkroví, celkem 10 bytů, přípojka plynu a parkovací stání (celkem 10) v ulici Fráni Šrámka, České Budějovice na pozemcích parc. č. 3161 a parc. č. 3487/1, oba v k. ú. České Budějovice 3. K druhu a účelu umisťované stavby bylo uvedeno, že jde o novostavbu bytového domu s celkovým počtem deseti bytů v ulici Fráni Šrámka v Českých Budějovicích, obsahuje 4. NP a obytné podkroví. Jedná se o objekt obdélníkového půdorysu s maximálním rozměrem 17,95 m x 13,75 m v úrovni 1. NP. Celková výška objektu je 17,85 m od 0,000 v 1. NP a sklon střechy je 40°. Doprava v klidu je řešena ve dvorním prostoru umístěním zadlážděné manipulační plochy a deseti parkovacích míst umožňující řešení parkování tří vozidel v 1. NP, tři parkovací místa ve dvorní části pozemku a 1 x dvojité zvedací zařízení pro čtyři parkovací místa. Dopravní napojení bytového domu je řešeno ze stávající komunikace v ulici Fráni Šrámka. Součástí objektu je vertikální komunikační jádro se schodištěm a výtahem. Napojení na sítě (vodovod, kanalizace, el. energie, telefon) je řešeno ze stávajících rozvodů v ulici. Je navržena nízkotlaká přípojka plynu ze stávajícího plynovodu v ulici. Objekt bude napojen na místní sítě technické infrastruktury. K umístění stavby na pozemku je uvedeno, že stavba hmotově navazuje s přihlédnutím k povolené výškové regulaci na okolní zástavbu. Novostavba bytového domu je součástí řadové zástavby umístěné v proluce v zastavěné části města. V územním rozhodnutí jsou stanoveny podmínky pro umístění stavby a v rámci odůvodnění je obsaženo hodnocení souladu stavby s požadavky podle § 90 stavebního zákona. Dále jsou řešeny námitky a vyjádření podané účastníky řízení. Proti územnímu rozhodnutí se žalobci bránili odvoláním. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. K procesnímu postupu soudu v řízení se konstatuje, že návrhu na přiznání odkladného účinku nebylo vyhověno, a to usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 51 A 8/2016 - 29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 24. 5. 2017. Na jednání setrvaly všechny procesní strany na svých stanoviscích. Žaloba není důvodná. Žalobci předně namítali porušení § 68 odst. 3 správního řádu, tj. že v rozhodnutích nebyly uvedeny úvahy, kterými se správní orgány řídily, a informace o tom, jak se vypořádaly s námitkami účastníků a s jejich vyjádřeními se k podkladům řízení. V této souvislosti krajský soud předesílá, že obě správní rozhodnutí, a to jak prvostupňové, tak odvolací, tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Je tedy přípustné, aby v odvolacím rozhodnutí byly napraveny příp. deficity rozhodnutí prvostupňového tím, že je chybějící argumentace doplněna či podrobněji rozvinuta. Krajský soud zhodnotil, že obě správní rozhodnutí ve svém celku podávají vyčerpávající reakce a odpovědi na žalobci uplatněné námitky a vyjádření v průběhu celého řízení. Krajský soud předesílá, že prvostupňové ani napadené rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelná. Krajský soud především odmítá argumentaci žalobců založenou na tom, že popírají existenci proluky, resp. že považují proluku pouze za účelový argument k tomu, aby bylo umožněno její zastavění za mírnějších podmínek. Žalobci mají za to, že při umisťování stavby musí být vycházeno i ze stávajícího stavu v místě. Krajský soud se z obsahu správního spisu a z projektové dokumentace dozvěděl, že se v daném místě jedná o zastavení volné parcely v souvislém uličním bloku ulice Fráni Šrámka. Historicky tato parcela byla zastavěna domem z počátku 20. století, ten byl následně stržen a vznikla proluka. Pozemek je i nadále podle územně plánovací dokumentace určen k zastavění. Navrhovaná stavba je v proluce umisťována tak, aby navazovala na štítové stěny obou sousedních řadových bytových domů, přičemž její realizací dojde k doplnění dočasně nezastavěného prostoru. Smyslem proluky je umožnit doplnění stávající souvislé zástavby vhodnou stavbou při respektování všech urbanistických a architektonických zásad a zároveň zajistit vhodné podmínky pro vnitřní prostředí staveb. I z toho důvodu jsou při zastavování proluk vymezeny zvláštní pravidla, co se týče např. plnění požadavků na oslunění a denní osvětlení, neboť kdyby tato modifikovaná pravidla nebyla, pak by v dnešní době nebylo možné zastavit skoro žádnou proluku. Nelze proto přijmout argument, který žalobci vyjádřili v žalobě, a sice že z hlediska vlivů umisťované stavby na okolní zástavbu musí být brán v potaz stávající stav, spočívající právě v nezastavěné proluce. Právní úprava i normy ČSN naopak počítají s tím, že při záměru zastavění proluky, se vlivy umisťované stavby na okolní zástavbu poměřují s modelovým stavem, který by tu byl, kdyby byla dána souvislá zástavba v místě. Při takovém postupu musí samozřejmě navrhovaná stavba v proluce zachovávat půdorysný rozsah a výškovou úroveň zástavby sousedních budov. V Metodické pomůcce Ministerstva pro místní rozvoj k umisťování staveb v prolukách z června 2013 (in: www.mmr.cz/getmedia/540fffb4-3586-4351-95ed- 7472fa2107d8/Proluka-final.pdf) se k dané problematice uvádí: „Základním požadavkem … je, že se umisťovanou stavbou skutečně doplňuje stávající souvislá zástavba, která předurčuje objemové parametry umisťované stavby, což je smyslem ustanovení o proluce, včetně proluky nárožní. Musí se jednat o doplnění celku o v zásadě stejnorodou část. Předpokladem pro použití ustanovení o umisťování staveb v prolukách je tedy přítomnost existujících sousedních staveb, které nějakým způsobem předem determinují objem, výšku a půdorys nové zástavby (určují charakter zástavby). Pokud se umisťuje stavba viditelně neodpovídající výšky nebo v nároží vzniká nová dominanta, jde sice o umístění stavby do proluky, nikoli však o ‚doplnění stávající souvislé zástavby‘.“ Žalobci mimo jiné poukazovali na to, že nová stavba bude sousední bytový dům ve vlastnictví žalobce b) převyšovat o 1,5 metru a o 5 m bude převyšovat nárožní stavbu na rohu ulic Fráni Šrámka a Jírovcova. Krajský soud se nedomnívá, že by takový výškový rozdíl navrhované stavby oproti stávající řadové zástavbě měl na věc z hlediska hodnocení toho, že jde o zastavění proluky doplněním stávající souvislé zástavby, vliv. Z dokumentace pro územní řízení je patrné, že stávající domy v ulici Fráni Šrámka mají různý počet podlaží a různou výšku, resp. že zhruba stejnou výšku si uchovává zástavba od bytového domu ve vlastnictví žalobce b) směrem vpravo (při pohledu z ulice Fráni Šrámka). Jediný nižší dům je právě dům nárožní zleva, ten však svoji výšku evidentně odvíjí od výšky zástavby v ulici Jírovcova, na kterou navazuje. Navrhovaný dům tak výškově přiléhá k domu ve vlastnictví žalobce b), což je zcela v souladu s územním plánem i regulačním plánem, jak podrobně rozvedl stavební úřad i žalovaný. Převýšení zástavby, resp. výšky bytového domu ve vlastnictví žalobce b), o 1,5 m je navýšení naprosto nevýznamné, z čehož krajský soud dovodil, že navržená stavba nepřevyšuje okolní zástavbu tak výrazně, aby bylo možno hovořit o „viditelně neodpovídající výšce“ či dokonce o „nové dominantě“. Pro posouzení této otázky je podoba původní zástavby před demolicí původně umístěného domu irelevantní. Porovnat je třeba navrženou stavbu s hmotovými rozměry existující zástavby, která má být navrženou stavbou doplněna. Zcela oprávněně tak žalovaný i stavební úřad uzavřeli, že se jedná o doplnění stávající souvislé zástavby stavbou v proluce se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími. Krajský soud doplňuje, že se stavební úřad i žalovaný touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývali, a to přezkoumatelným způsobem. Krajský soud k tomu ještě doplňuje, že z předložené modelace uliční zástavby ulice Fráni Šrámka po umístění navrhované stavby, jež je součástí spisu, shledal, že i bytový dům, který přiléhá k bytovému domu žalobce b) z druhé strany, jej převyšuje, a to minimálně taktéž o 1,5 m, ne-li více. Krajský soud doplňuje odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 6 As 37/2015 - 25, v němž bylo shledáno, že ani navýšení umisťované stavby v proluce o jedno a půl podlaží oproti stávající zástavbě nemá za následek vznik nové dominanty v zástavbě a že se i za takové situace jedná o „doplnění stávající souvislé zástavby“, a to rozměrově a hmotově odpovídající stavbou. Žalobci nemají subjektivní veřejné právo na to, aby stavební poměry v daném území zůstaly navždy zakonzervovány ve stavu, který byl nastolen, a nemohly se nikterak změnit. Žalobci nemají veřejné subjektivní právo na to, aby pozemek zůstal nezastavěn a zůstala na něm proluka a taktéž nemají právo na to, aby zamýšlená stavba v proluce měla maximální rozměry jako stavba dosavadní. Pokud navržená stavba podle projektové dokumentace respektuje stávající souvislou zástavbu a odpovídá územně plánovací dokumentaci, pak jejímu umístění v lokalitě a priori nic nebrání. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 – 191, publ. pod č. 2479/2012 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že změny ve využití území v průběhu času včetně nejrůznějších stavebních aktivit jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to především v urbanizovaných oblastech. Žalobci dále namítali to, že nebyla řádně vypořádána jejich námitka ohledně rozporu umisťované stavby s regulačním plánem. Souladem umisťované stavby s územním plánem a s regulačním plánem se stavební úřad podrobně zabýval na str. 5 a 6, 15 až 17 a dále na str. 22 a násl. územního rozhodnutí. V odvolání žalobci uvedli, že regulační plán je morálně přežitý, neboť je poplatný tehdejšímu záměru města na zahuštění zástavby a získání nárůstu obyvatel města nad hranici 100 000 obyvatel a že slepé uplatňování regulačního plánu je v přímém rozporu se smyslem územního plánování a harmonickým a udržitelným rozvojem území. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 8 uvedl, že podmínky pro stavbu a s tím možné důsledky jsou dané již regulačním plánem, který stanoví, že v daném území může být umístěna stavba o 4. NP a podkroví. Krajský soud uznává, že je to poměrně stručná reakce na námitku žalobců, ovšem nelze odhlédnout od toho, že daná námitka je formulována tak, že jí žalovaný stejně za žádných okolností nemohl vyhovět. Námitka totiž není postavena na tom, že umisťovaná stavba je v rozporu s regulačním plánem. Naopak žalobci věděli, že stavba je v souladu s regulačním plánem, a proto v podstatě brojili proti regulačnímu plánu samotnému. To je však námitka, kterou žalovaný nemůže v odvolacím řízení proti rozhodnutí o umístění stavby řešit. Vyjádření nesouhlasu žalobců s regulačním plánem patřil do řízení o pořizování tohoto regulačního plánu, resp. mohlo být vyvoláno soudní řízení o zrušení opatření obecné povahy. Nic takového se nestalo. Žalovaný byl povinen vycházet z platného a účinného regulačního plánu, a proto k námitkám žalobců prostě konstatoval, že stavba je zcela v souladu s ním. Krajský soud pak pro úplnost podotýká, že žalobní námitka na str. 7 žaloby, v níž žalobci citují pasáž, kterou uvedli v odvolání, byla formulována striktně tak, že ji žalovaný opomněl řádně vypořádat. V samotné žalobě žalobci nenamítli konkrétně rozpor umisťované stavby s územně plánovací dokumentací (regulačním plánem) či nezákonnost regulačního plánu jako takového, a proto se krajský soud touto otázkou věcně nezabýval. Pokud žalobci namítali porušení § 18 odst. 3 a 4 stavebního zákona, pak tuto argumentaci nespojili s žádným konkrétním tvrzením. Uvedená ustanovení se týkají územního plánování, což však nebylo předmětem přezkoumávaného správního řízení. V řízení o umístění stavby bylo postupováno podle § 84 a násl. stavebního řádu. Záměr žadatelky byl posuzován podle § 90 stavebního řádu, tj. mimo jiné z hlediska toho, zda je podle písm. b) v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Jak již bylo uvedeno, žalobci neuvedli, v čem konkrétně spatřují nesoulad stavby s úkoly územního plánování. Námitku nesouladu stavby s charakterem území lze spatřovat v namítaném nedodržení výškové úrovně zástavby apod., což již krajský soud vypořádal shora. Žalobci v žalobě poukazovali též na to, že v řízení požadovali zpracování akustické studie, studie oslunění a denního osvětlení a rozptylové studie. Rozptylová studie nebyla vůbec zpracována, přičemž podle žalobců může být dáno ohrožení jejich zdraví a životního prostředí imisemi polétavého prachu. Podle žalobců se žalovaný s jejich námitkou nesprávně vypořádal a odkazují na metodický pokyn Ministerstva životního prostředí č. ZP33/2013, podle kterého lze v rozptylové studii zohlednit proměnné veličiny, které žalovaný prohlásil za nezohlednitelné. Krajský soud především poukazuje na to, že k územnímu záměru se vyjadřoval Magistrát města České Budějovice, odbor ochrany životního prostředí, a to i z pozice orgány ochrany ovzduší podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Orgán ochrany ovzduší ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2013, zn. OOŽP/10932/2012/Urb, neměl k územnímu záměru žádné připomínky a pouze pro další stupeň projektové dokumentace (tj. dokumentace pro stavební povolení) požadoval specifikaci zajištění potřeb tepelné energie. Pokud by měl orgán ochrany ovzduší za to, že je k jeho vyjádření nezbytné předložení rozptylové studie, pak by ji nepochybně vyžadoval. Rozptylová studie se vyžaduje při povolování provozu stacionárních zdrojů znečištění ovzduší či v případě stavby parkoviště v zastavěném území obce s kapacitou nad 500 parkovacích míst (viz žalobci odkazovaný metodický pokyn). Žádná z těchto situací nenastala, a proto rozptylová studie nebyla obligatorním podkladem pro řízení. Krajský soud se ztotožňuje se žalovaným v tom, že zdrojem imisí polétavého prachu budou stavební práce samotné, což je však období časově omezené, tudíž ke vzniku imisí nebude docházet soustavně. Jako zdroj polétavého prachu může být dále bráno parkoviště ve dvoře, které je ovšem navrženo pro deset automobilů, což je skutečně malokapacitní parkoviště, u nějž není třeba trvat na tom, aby při jeho umisťování byla zpracovávána rozptylová studie. Další žalobní námitka žalobců směřovala proti studii oslunění a denního osvětlení, která podle nich obsahuje četné nedostatky. Jejich námitky a vyjádření vůči této studii měl stavební úřad vypořádat toliko citací norem ČSN, aniž by vyslovil vlastní úvahu; takové vypořádání je podle žalobců nedostatečné a nepřezkoumatelné. Věcně žalobci namítají, že je dán rozpor s čl. 4.3.4. normy ČSN 734301. Tato podmínka není podle žalobců dodržena, neboť není dodržena výšková úroveň zástavby sousedních budov. Požadavky na podmínky oslunění a denního osvětlení závazně vyplývají z vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle § 11 odst. 2 vyhlášky platí, že obytné místnosti musí mít zajištěno denní osvětlení v souladu s normovými hodnotami. Podle § 12 odst. 4, věty první a druhé vyhlášky platí, že zastínění stávajících pobytových místností novými stavbami nebo jejich novými částmi se posuzuje podle činitele denní osvětlenosti roviny zasklení oken. Zastínění stávajících vnitřních prostorů se považuje za vyhovující, jsou-li dodrženy normové hodnoty. Podle § 12 odst. 5 vyhlášky platí, že při doplňování stávající souvislé zástavby výstavbou v prolukách, popřípadě formou nástaveb a přístaveb, se posuzuje vliv na stínění okolních budov porovnáním se stavem při úplné souvislé zástavbě, zejména s výškovou úrovní zástavby a půdorysným rozsahem. Pravidla a technické požadavky na výstavbu tedy primárně vyplývají z citované vyhlášky, která teprve odkazuje na normové požadavky, ze kterých má být vycházeno při hodnocení toho, zda jsou novostavbou naplněny normové hodnoty pro oslunění a denní osvětlení obytných místností. K uvedené problematice se stavební úřad poměrně podrobně vyjádřil na str. 22 a 23 územního rozhodnutí, kde žalobcům vysvětloval, jak se postupuje při hodnocení zastínění okolních budov při umisťování stavby v proluce. Porovnává se stav modelový, tzn. stav jako by byla dána úplná souvislá zástavba a stav vyvolaný navrhovanou stavbou. Při porovnání těchto dvou výchozích situací nesmí dojít ke zhoršení stavu zastínění okolních budov. Krajský soud se již shora vyjádřil k tomu, že se v daném případě jedná o zastavení proluky stavbou, která hmotově odpovídá stávající souvislé zástavbě a že ani zvýšení stavby o 1,5 m oproti bytovému domu ve vlastnictví žalobce b), neznamená, že by byla narušena tzv. výšková úroveň zástavby. Uvedená námitka žalobců proto ve vztahu k posuzování oslunění, resp. zastínění okolních budov není důvodná. V daném případě byly splněny podmínky pro postup podle § 12 odst. 5 vyhlášky a stejně tak podle čl. 4.3.4. normy ČSN 734301, ze kterých vyplývá, že je možné, aby v obytných místnostech nebyly podmínky oslunění a denního osvětlení dodrženy, jedná-li se o doplnění stávající souvislé zástavby výstavbou v prolukách. Uvedené normové pravidlo souvisí právě s § 12 odst. 5 vyhlášky a vzhledem k tomu, že se posuzuje stav při modelové souvislé zástavbě a stav navrhovaný, není podstatné to, že běžné normové podmínky nejsou splněny, nýbrž se sleduje to, aby navrhovanou stavbou nedošlo ke zhoršení podmínek, které by byly dány při modelové souvislé uliční zástavbě. Krajský soud opakovaně podotýká, že není hodnocen stávající stav při existenci proluky. Pokud by tomu tak bylo, tak by prakticky každá zástavba proluky znamenala nesplnění normových požadavků, proto se vychází z modelové situace, jako by byla proluka zastavena úplnou souvislou zástavbou odpovídající výškové úrovni a půdorysnému rozsahu stávající zástavby. Ze Studie oslunění a denního osvětlení se podává, že pokud jde o oslunění a denní osvětlení obytných místností nemovitostí ve vlastnictví žalobců, tak umístěním navrhované stavby nedojde ke zhoršení oproti stavu v případě souvislé uliční zástavby v ulici Fráni Šrámka. Pokud jde o námitky, které žalobci v územním řízení vznesli proti Studii oslunění a denního osvětlení, tak těmi se stavební úřad zabýval na str. 24 až 29 územního rozhodnutí. Lze připustit, že značná část tohoto odůvodnění obsahuje citaci vyhlášky a normy ČSN, ovšem v závěru na str. 28 a 29 je uvedeno hodnocení stavebního úřadu, který se zabývá obsahem studie a přejímá její závěry. Takové vypořádání námitek žalobců je akceptovatelné. Žalobci své námitky opakovaně vznesli i v odvolání a žalovaný se k věci podrobně vyjádřil na str. 6 až 7. S tam uvedením hodnocením se krajský soud zcela ztotožňuje. Žalobci v této souvislosti namítli dále to, že žalovaný porušil v odvolacím řízení § 82 odst. 4 správního řádu, neboť připustil, aby žadatelka v odvolacím řízení doplnila dodatek ke studii zastínění. Žalobci namítali již ve svém vyjádření v prvostupňovém řízení, že je podle normy ČSN nezbytné zajistit požadavek na oslunění pozemků v okolí obytných budov sloužících k rekreaci. Je skutečností, že na tuto výtku stavební úřad výslovně nereagoval. V tomto směru se jedná o pochybení stavebního úřadu, které však bylo napraveno v odvolacím řízení. Ke stejně uplatněné odvolací námitce se žalovaný vyjádřil především v tom smyslu, že požadavek na oslunění pozemků v okolí obytných budov nevyplývá z vyhlášky, tudíž pravidlo podle normy ČSN není závazné. Žalovaný však správně uvedenou námitku podřadil pod okruh námitek vztahujících se ke kvalitě prostředí. Žadatelka skutečně z vlastní iniciativy v odvolacím řízení předložila dodatek studie, v němž je provedena modelace oslunění, resp. zastínění pozemků u obytných budov na modelu podle skutečného stavu nemovitosti v proluce před jejím zbouráním. Žalovaný tento nový důkaz připustil, seznámil s ním žalobce a ve svém rozhodnutí na str. 7 vycházel z jeho obsahu. Podle § 82 odst. 4, věty první správního řádu platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Na základě uvedeného procesního pravidla, je zřejmé, že žalovaný neměl k uvedenému důkazu přihlédnout, neboť evidentně šlo o důkaz, který žadatelka mohla přeložit již v prvostupňovém řízení, neboť námitku ohledně zastínění pozemků žalobci vznesli již ve svém podání učiněném vůči stavebnímu úřadu. Nicméně krajský soud má za to, že tato vada řízení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť postupem žalovaného bylo jednak odstraňováno pochybení stavebního úřadu, který se touto námitkou nezabýval, přičemž takové pochybení stavebního úřadu nelze přičítat žadatelce. Není vyloučeno, že kdyby se stavební úřad touto námitkou zabýval, tak by žadatelku vyzval, aby příslušnou studii doplnila. Kdyby žalovaný důkazní návrh nepřipustil, pak by neměl žádný podklad, na základě kterého by mohl předmětnou námitku žalobců vypořádat, a zřejmě by mu nezbylo nic jiného než územní rozhodnutí zrušit. V opakovaném územním řízení by žadatelka obratem předložila doplňující studii a výsledek celého řízení by byl poté zcela stejný. Na základě uvedeného krajský soud uzavřel, že šlo o procesní vadu, která však neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud podpůrně odkazuje na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, z jehož právní věty se podává, že „o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (…), se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ Žalobci dále brojili proti procesnímu postupu stavebního úřadu, který, ač byla v řízení doplněna akustická studie a námitky účastníků řízení vůči ní, tuto studii nepředložil krajské hygienické stanici k vyjádření k ní a k vypořádání námitek účastníků řízení. V tom podle žalobců spočívá zásadní procesní chyba, kterou nenapravil ani žalovaný. Žalovaný sice postupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu a vyžádal si potvrzující stanovisko Ministerstva zdravotnictví, to však žalobci považují za nepřezkoumatelné. Závazné stanovisko krajské hygienické stanice ze dne 21. 12. 2012, č. j. KHSJC 28830/2012/HOK.CBCK, bylo vydáno podle § 77 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), podle kterého orgán ochrany veřejného zdraví je dotčeným správním úřadem při rozhodování ve věcech upravených zvláštními právními předpisy, které se dotýkají zájmů chráněných orgánem ochrany veřejného zdraví podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů včetně hodnocení a řízení zdravotních rizik; orgán ochrany veřejného zdraví vydává v těchto věcech stanovisko; souhlas může orgán ochrany veřejného zdraví vázat na splnění podmínek; stanovisko není rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Podle § 94 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví platí, že stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem podle správního řádu a nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Krajský soud se seznámil z obsahem uvedeného závazného stanoviska vydaného podle § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 149 odst. 1 správního řádu. Závazné stanovisko bylo vydáno dne 21. 12. 2012, tj. ještě před podáním samotné žádosti o umístění stavby, a z jeho obsahu je patrné, že jeho podkladem byla pouze projektová dokumentace. Z uvedeného je zcela evidentní, že příslušný dotčený orgán na úseky ochrany veřejného zdraví se k územnímu záměru nevyjadřoval (a ani vyjadřovat nemohl) na základě všech podkladů řízení, které se problematiky hluku týkaly, a taktéž se vůbec nevyjadřoval k námitkám účastníků řízení uplatněným v jeho průběhu. Dotčený orgán nedostal k dispozici akustický posudek ze dne 7. 10. 2013. Tzn. že tyto podklady při vypořádání námitek ohledně hlukové zátěže si stavební úřad zhodnotil zcela sám, ačkoliv tyto otázky posuzovat bez závazného stanoviska samostatně nemohl, neboť se vymykají jeho zákonné kompetenci a není k jejich posouzení odborně způsobilý. Stavební úřad měl správně před vydáním územního rozhodnutí poskytnout krajské hygienické stanici akustický posudek ve věci hlukové zátěže tak, aby tento dotčený orgán mohl otázku hluku kompetentně posoudit a své závazné stanovisko doplnit či vydat závazné stanovisko nové, a to i v kontextu vznesených námitek účastníků řízení. Stavební zákon stojí na koncepci vzájemné součinnosti stavebních úřadů a dotčených orgánů státní správy v řízeních podle stavebního zákona (§ 4 odst. 2 stavebního zákona). Vychází z teze, že stavební úřady mají rozhodovat o věcech, které spadají do jejich působnosti a k jejichž posouzení mají dostatečnou odbornou kompetenci. Naopak ve věcech, v nichž stavební úřad nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi, jej doplňují dotčené správní orgány, do jejichž působnosti daná oblast právní regulace spadá. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, publikovaný pod č. 1786/2009 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval vymezením vztahu mezi dotčenými správními orgány a stavebním úřadem v územním řízení. Přestože v uvedené právní věci rozhodoval Nejvyšší správní soud ještě podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2007 stavebním zákonem, lze závěry vyslovené v uvedeném rozsudku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť koncepce vzájemných vztahů mezi dotčenými a rozhodujícími správními orgány zůstala v zásadě nezměněna. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že „dotčené orgány státní správy nejsou v pozici účastníků řízení, nýbrž zaujímají postavení sui generis; podstatou tohoto postavení je odborná pomoc stavebnímu úřadu, který stavební řízení vede, a dále hájení zájmů, které jsou svěřeny do jejich věcné působnosti. Zmíněná pomoc se projevuje ve formě vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí atd., jimiž se dotčené orgány státní správy vyjadřují k umístění stavby do území. Stavební úřad je jejich stanovisky vázán (§ 126 stavebního zákona), neboť sám nedisponuje jednak působností, jednak ani odbornou kompetencí v oblastech veřejné správy, které zastupují dotčené orgány státní správy. Stavební úřad plní v tomto ohledu roli „koordinátora“ a jeho úlohou je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky (§ 37 odst. 3 starého stavebního zákona)“. Pokud by o otázkách svěřených do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodl správní orgán, který vede řízení, jednalo by se o nezákonné jednání ultra vires, neboť závazné stanovisko může podávat s ohledem na zásadu legality pouze dotčený správní orgán (srov. např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář, 2. vydání. Praha: 2009, s. 506 a n.). Svojí povahou se v případě námitky žalobců ohledně hlukové zátěže jedná o námitku, o níž má pravomoc rozhodnout stavební úřad, neboť spadá do oblasti působnosti stavebního úřadu či dotčených orgánů státní správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 - 52, č. 1602/2008 Sb. NSS). V tomto případě jde o námitku z oblasti působnosti orgánu ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanice), o níž lze rozhodnout jen v součinnosti s tímto dotčeným orgánem státní správy, od něhož si měl stavební úřad vyžádat stanovisko k námitkám žalobců a předložit mu nové podklady řízení týkající se problematiky hlučnosti. Je tomu tak zejména za situace, kdy závazné stanovisko vydané krajskou hygienickou stanicí nijak nereaguje na námitky žalobců a na akustický posudek, což ani z hlediska chronologického nemohlo nastat, neboť závazné stanovisko bylo vydáno ještě před podáním žádosti o územní rozhodnutí, tj. před samotným zahájením územního řízení. Krajská hygienická stanice tudíž neměla a ani nemohla mít při vydání kladného závazného stanoviska k dispozici tyto nové dokumenty a ani nemohla reagovat na uplatněné námitky žalobců. Bylo právě na stavebním úřadu, aby zajistil aktualizaci závazného stanoviska krajské hygienické stanice s ohledem na vývoj územního řízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126, publikovaného pod č. 1786/2009 Sb. NSS, se dále podává, že „rozhodnutí o námitkách žalobce a), které náleží do věcné působnosti dotčeného orgánu státní správy (krajské hygienické stanice), nelze opřít toliko o konstatování, že tento dotčený orgán státní správy vydal souhlas s umístěním stavby dle projektové dokumentace, aniž by uvedený orgán zároveň vydal odborné stanovisko ve věci námitek žalobce a). (…) Námitky podané v územním řízení musí být projednány a důkladně zváženy po věcné stránce, jiný postup znamená odepření efektivní ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení (…).“ Z uvedeného vyplývá, že v řízení před stavebním úřadem došlo k závažnému procesnímu pochybení, které však nemělo vliv na celkovou zákonnost řízení, neboť žalovaný následně v odvolacím řízení toto pochybení napravil, tím, že si postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu vyžádal potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, které již dostalo k dispozici akustickou studii a námitky účastníků, aby na ně mohlo reagovat. Krajský soud je přesvědčen, že vadu řízení před stavebním úřadem napravil sám žalovaný tím, že předložil věc k potvrzení nebo změně závazného stanoviska Ministerstvu zdravotnictví postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu se všemi novými podklady a námitkami žalobců. Obdobný právní názor zastal např. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 12. 2015, č. j. 45 A 35/2013 – 66. Krajský soud tak uzavírá, že v řízení sice došlo k procesní vadě, ta však neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť byla v odvolacím řízení napravena. Žalobci dále namítali, že obsah závazného stanoviska krajské hygienické stanice ze dne 21. 12. 2012 je nepřezkoumatelný. S touto námitkou se krajský soud neztotožňuje. Formulace závazného stanoviska odpovídá podkladům, ze kterých bylo vycházeno. Krajská hygienická stanice posoudila projektovou dokumentaci a neměla k záměru žádné připomínky, proto přejala popis stavby a vyjádřila souhlas se záměrem. Nebyly jí předloženy žádné námitky, se kterými by se musela v závazném stanovisku vypořádat. Žalobci dále napadají potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 11. 2. 2016, č. j. MZDR 17458/2015-4/OVZ, považují jej za obecné, nepřezkoumatelné a nereagující na všechny vznesené námitky. Tento názor žalobců krajský soud nesdílí. Potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví obsahuje hodnocení zamýšleného územního záměru z hlediska jeho hlučnosti, akustické studie i odvolacích námitek žalobců. V žádném případě se nejedná o závazné stanovisko obecné či bezobsažné. To, že námitky žalobců byly Ministerstvem zdravotnictví částečně hodnoceny jako irelevantní, neboť budou řešeny až v projektové dokumentaci pro stavební povolení, neznamená, že je závazné stanovisko nepřezkoumatelné. Jestliže nebylo některé argumentaci žalobců vyhověno, neznamená to, že je závazné stanovisko nepřezkoumatelné. Ministerstvo zdravotnictví především zhodnotilo, že se jedná o stavbu, která s ohledem na umístění zdroje hluku a dopravu v klidu, nebude významným zdrojem hluku. Je uvedeno, že kromě pohybu vozidel při parkování na dvoře, se jedná o zdroje hluku technické, jejichž hlučnost se reguluje popsanými prostředky. Ministerstvo zdravotnictví zhodnotilo, že celkově záměr vyzněl jako hlukově podlimitní. Bylo zhodnoceno, že akustický posudek má dostatečnou vypovídací schopnost, nevykazuje žádné nedostatky a je zpracován pečlivě. K námitce absence detailního výpočtu hluku je uvedeno, že detailní výpočty pro instalované zdroje hluku budou provedeny v rámci projektové dokumentace pro stavební řízení na základě podrobného řešení umístění zdrojů, jejich typů a akustických výkonů; tyto informace nejsou v této fázi projektové přípravy k dispozici. Ministerstvo zhodnotilo, že četnost provozu parkoviště „podle zkušenosti“ zpracovatele akustického posudku nepovažuje za problematickou okolnost a odkázalo na dokument „Metody prognózy intenzit generované dopravy“ vydané EDP, s. r. o. v roce 2012 a certifikované Ministerstvem dopravy pod č. j. 99/2012-52-TPV/1 ze dne 4. 10. 2012. Z akustického posudku je zřejmé, že není počítáno se součtem hluku z pozadí. Je v něm přímo uvedeno, že jako zdroje hluku jsou uvažovány pojezdy automobilů, garážová vrata a zvedací zařízení pro auta a zařízení instalovaná v domě (kotle, ventilátory, digestoře apod.). Ministerstvo doplnilo, že hluk pozadí se v tomto případě v akustické studii neuvažuje, neboť se jedná o hluk jednoho provozovatele, který je povinen zajistit, aby vlastním provozem nepřesahoval hygienické limity. Pokud jde o námitky absence výchozích vstupů rozhodných veličin pro výpočet, tak Ministerstvo poukázalo na to, že v posudku jsou uvedeny vstupní údaje pro výpočet ekvivalentních hladin akustického tlaku z provozu na parkovišti a pro hluk emitovaný zdroji hluku instalovanými v posuzovaném objektu jsou uvedeny maximální hladiny hlučnosti. Krajský soud uzavírá, že potvrzující stanovisko Ministerstva zdravotnictví považuje za přezkoumatelné. Krajský soud doplňuje, že žalobci vznesené námitky proti akustickému posudku se mu jeví jako poměrně obecné. Žalobci mohli specifikovat, proč je předpoklad četnosti provozu parkoviště „podle zkušenosti“ špatný a jakou odlišnou zkušenost mají oni. Žalobci se v řízení mohli bránit předložením oponentního akustického posudku, který pokud by vyzněl odlišně, tak by se jednalo o skutečnost, kterou by bylo nutné v územním řízení podrobně řešit. Ovšem námitky žalobců zůstaly pouze v rovině nepodložených tvrzení a ta byla relevantně vyvrácena potvrzujícím stanoviskem Ministerstva zdravotnictví. Výtka žalobců vůči žalovanému, že pouze převzal do svého rozhodnutí závěry stanoviska Ministerstva zdravotnictví, je zcela mylná. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 - 163, vyslovil, že „v pravomoci stavebního úřadu není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad. (…) Finální závěr, zda posuzovaná stavba je či není v souladu se všemi chráněnými zájmy, je plně v kompetenci stavebního úřadu.“ Žalovaný v souladu s uvedeným přejal závěry Ministerstva zdravotnictví jako odborného dotčeného orgánu do svého rozhodnutí, neboť je považoval za dostatečné a vyčerpávající. Jistě by bylo povinností žalovaného vyžádat si např. doplnění stanoviska, pokud by v něm nebylo reagováno na všechny námitky žalobců, což však není tento případ, jak již krajský soud zhodnotil shora. Závěrem k tomuto žalobnímu bodu ještě krajský soud doplňuje, že stavební úřad v podmínce č. 10 územního rozhodnutí žadatelce uložil, aby při vypracování projektové dokumentace pro stavební povolení věnovala náležitou pozornost problematice hluku a realizovala všechna protihluková opatření doporučená zpracovatelem hlukové studie. Žalobci dále brojili proti úbytku oblohové složky a proti zhoršení výhledu z oken. Mají za to, že žalovaný námitku nedostatečně vypořádal. Žalovaný uvedenou námitku zhodnotil na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí, přičemž úvodem akcentoval to, že daná námitka byla vznesena obecně a není z ní vůbec zřejmé, na jakou pohledovou dominantu by měli mít žalobci umístěním stavby znemožněn výhled či o jakou část oblohové složky by měli žalobci přijít. Žalovaný pak tuto námitku zhodnotil jako neodůvodněnou, s čímž se krajský soud ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o dostavbu řadového domu v proluce, který odpovídá stávající souvislé zástavbě, tak nelze příliš uvažovat o tom, že by došlo k zásahu nad míru přiměřenou poměrům ve vztahu k omezení výhledu z oken či k významnému úbytku oblohové složky. Jak správně zhodnotil žalovaný, ve vztahu k bytovému domu ve vlastnictví žalobce b), který bude přímo přiléhat k zamýšlené stavbě, nemůže být o úbytku oblohové složky ani výhledu z oken žádná řeč. Pokud jde o bytové domy ve vlastnictví žalobců a) a c), tak ty se nachází v ulici Jírovcova a z oken do zahrady (na východní stranu) bude zamýšlená stavba viditelná. Pokud jde o výhled z oken do zahrady, tak má krajský soud za to, že jediná změna nastane v tom, že namísto proluky a průhledu až do ulice Fráni Šrámka zde bude pohled na zamýšlenou stavbu. Z hlediska oblohové složky se pak krajský soud taktéž nedomnívá, že by mohlo dojít k zásahu nad míru přiměřenou poměrům. Žalovaný vyhodnotil, že ve vztahu k žalobci c) se může pohledově uplatňovat roh garáže navrhované stavby v rozsahu cca 1,5 m a přitom žalovaný zhodnotil, že takový zásah bude odpovídat míře přiměřené poměrům, neboť v dané lokalitě je naprosto běžné, že doplňkové stavby typu garáže jsou zpravidla umístěny na hranicích pozemků a že do jisté míry zhoršují výhled do vnitrobloku. Krajský soud se s uvedeným ztotožňuje a doplňuje, že z hlediska pohledu z oken se změní ve vztahu k žalobci c) to, že se vystaví garáž jako součást 1. NP stavby, což bude znamenat vystavení cca 1,5 m zdiva na hranici pozemků. Tato skutečnost bude pro žalobce c) vizuálně patrná, ovšem obecně lze konstatovat, že nelze ani očekávat v městské zástavbě, že výhled z oken zůstane absolutně neměnný. Uvedená námitka žalobců souvisí s kvalitou prostředí, které se žalobci dovolávají. Nejvyšší správní soud upřesnil pojem kvalita prostředí v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113, publ. pod č. 2776/2013 Sb. NSS, v němž předestřel, že mezi činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) patří také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, míra osvětlení a oslunění bytu a narušení soukromí. Při hodnocení a posuzování zásahu do kvality prostředí je dále nutno přihlížet ke konkrétním zvláštnostem dané lokality. Krajský soud konstatuje, že určitou míru zatížení okolí způsobuje každá stavba. Je však spravedlivé po vlastnících okolních staveb požadovat snášení takového zatížení, pokud nevybočuje ze zákonných mezí a je přiměřené konkrétním poměrům. Je třeba přitom zohlednit charakter území, kde se má stavba realizovat a také způsob, jakým se realizace stavby promítne do právní sféry dotčených osob. V souvislosti s výše uvedeným je třeba uvést, že samotné posouzení zásahu do pohody bydlení je správní úvahou, kterou krajský soud není oprávněn nahrazovat úvahou vlastní. Úkolem krajského soudu v předmětné věci bylo posoudit, zda nebyly překročeny zákonné meze správního uvážení a zda nedošlo k jeho zneužití. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány reflektovaly všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na zachování kvality prostředí a jejich závěry jsou zcela konzistentní a přezkoumatelné. Jestliže žalobci namítají, že žalovaný nevysvětlil, proč nemá stavba garáže vliv na úbytek oblohové složky, pak krajský soud uvádí, že žalobci v žalobě žalovanému relevantně neoponovali tím, že by uvedli, v čem zásadním spatřují vliv rohu garáže na kvalitu prostředí a proč jde o zásah do práv překračující míru přiměřenou poměrům. Vzhledem k tomu, že žalobní řízení je ovládáno dispoziční zásadou, nemohl krajský soud k uvedené námitce přistupovat jinak než taktéž obecně. Krajský soud vyhodnotil, že žalovaný se předmětnou otázkou zabýval v postačujícím rozsahu a jeho závěry aproboval. Krajský soud s ohledem na zjištěný skutkový stav shledal, že předmětná stavba představuje únosné dotčení kvality prostředí, neboť oproti původnímu stavu představuje změnu spočívající v zastavění stávající proluky objektem, kterým odpovídá rozměrově a hmotově stávající souvislé řadové zástavbě. Krajský soud se seznámil s projektovou dokumentací a s povahou a rozsahem umisťované stavby, a pokud jde o stavbu garáže ve dvoře, která bude v rozsahu 1,5 m ovlivňovat výhled z oken z bytového domu žalobce c), pak je přesvědčen, že nejde o zásah, který by byl natolik intenzivní, aby bylo lze konstatovat, že jde o zásah překračující míru přiměřenou poměrům. Krajský soud uzavírá, že vyhodnotil územní rozhodnutí i napadené rozhodnutí jako rozhodnutí přezkoumatelná, která se v dostatečném a potřebném rozsahu vypořádávají s uplatněnými námitkami a připomínkami. Nejedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelná. Při zpracování těchto rozhodnutí nedošlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení