10 A 30/2016 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce BS-Build servis spol. s. r. o., sídlem České Budějovice, Nemanická 2721, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 12. 2015, čj. KUJCK 91856/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015, čj. KUJCK 91856/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 8. 2015, čj. Spr. př. 1576/2015 Kol., kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel vozidla Lancia, RZ X nezajistil, aby při užití tohoto vozidla dne 22. 1. 2015 v době od 10:55 do 12:15 hod. na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Protiprávní jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, bylo ve shora uvedené době zjištěno hlídkou Městské policie České Budějovice. Uvedené vozidlo bylo zaparkováno v místě označeném dopravní značkou DZ X s dodatkovou tabulkou E13 „Placené Po-pá 8.00-18.00, So 8.00-13.00“, přičemž za čelním sklem vozidla nebyl na viditelném místě umístěn platný parkovací lístek. Na vozidlo byl umístěn technický prostředek zabránění odjezdu vozidla (dále jen „TPZOV“). Shora uvedené jednání je v rozporu s ustanovením o povinnostech účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) a § 27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně, zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce dále požaduje úhradu nákladů řízení. Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť jeho rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky prvostupňového správního orgánu a řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (tj. žalobce) nemělo být vůbec zahájeno. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku – řidiče vozidla. Žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu totožnost osoby řidiče, nicméně správní orgán této osobě zaslal pouze výzvu k podání vysvětlení. Ze správního spisu je zřejmé, že tato výzva byla doručena fikcí. Správní orgán mohl pro řádné doručení ustanovit této osobě opatrovníka. Pro zahájení řízení o přestupku není vůbec podstatné, zda si osoba podezřelá ze spáchání přestupku (řidič) přebírá písemnosti. Řízení o přestupku mohlo být této osobě doručeno fikcí, případně jí mohl být ustanoven opatrovník. Správní orgány jednaly účelově, když nevedly řízení o přestupku s panem Y., kterého žalobce označil za osobu řidiče. Pokud by správní orgán dospěl k závěru, že tvrzení žalobce stran identity řidiče je nepravdivé, měl povinnost proti němu zahájit řízení o deliktu dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu. Žalovaný mohl po žalobci požadovat další součinnost na podporu tvrzení, že vozidlo řídil dne 22. 1. 2015 jím uvedený řidič. Správní orgán měl dále k podání vysvětlení předvolat pana V., který dne 22. 1. 2015 požádal o odstranění TPZOV a byl tedy nejpravděpodobnějším řidičem, neboť se vyskytoval v místě spáchání přestupku a zamýšlel s vozidlem odjet. Správní delikt provozovatele vozidla je deliktem subsidiárním, před přistoupením k trestání provozovatele vozidla je správní orgán povinen nejprve zjišťovat pachatele přestupku. Postup správního orgánu shledává žalobce účelovým s cílem potrestat provozovatele vozidla. Žalovaný tedy nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku a řízení zahájil v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Odložení věci správním orgánem dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) bylo předčasné, neboť úvahy, které správní orgán k jeho závěrům vedly, jsou nedostatečné. Žalobce dále namítá, že žalovaný potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce a jeho právního zástupce. Tímto byl žalobce krácen na svých právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako „Úmluva“), stejně jako na svých právech dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“). Postupem správních orgánů byla porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o „trestní obvinění“. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, čj. 15 A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, čj. 30 A 56/2014 – 35 a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015 – 30. Žalobce namítá, že prvostupňový správní orgán měl povinnost provést dokazování za účasti žalobce dle § 51 odst. 2 zákona 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“). Tím, že žalobci nebyla dána možnost účastnit se provedeného dokazování, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti řízení. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, čj. 57 A 51/2014 – 34. Správní orgán sice vyrozuměl žalobce dle § 36 odst. 3 správního řádu, toto vyrozumění nemůže dle uvedeného rozsudku zhojit uváděné vady řízení. Žalobce dále namítá, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo dostatečně a v souladu s § 77 zákona o přestupcích popsáno místo spáchání přestupku, neboť na náměstí Přemysla Otakara II. je parkování upraveno různými dopravními značkami a vozidlo žalobce mohlo být dopravní obsluhou Magistrátu města České Budějovice nebo účastníkem obřadu konaném na magistrátu a na místě parkovat zcela oprávněně. Z fotografií založených ve spise dle názoru žalobce nelze identifikovat místo zaparkování vozidla, resp. z výroku rozhodnutí nelze seznat, kde konkrétně se skutek stal. Správní orgány rovněž neprokázaly, že se řidič měl dopustit přestupku podle zákona o silničním provozu. Pokud by vozidlo žalobce bylo zaparkováno mimo pozemní komunikaci dle pasportu komunikace, jednalo by se o přestupek podle přestupkového zákona a žalobce, jako provozovatel vozidla, by nemohl být za toto jednání postižen. Žalobce namítá, že z výroku rozhodnutí nelze učinit jednoznačný závěr, že jednání popsané skutkovou větou je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. K tomu žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, čj. 2 As 111/2015 – 45 dodává, že výrok napadeného rozhodnutí je nesrozumitelný, což představuje důvod pro jeho zrušení rozhodnutí soudem dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobce v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, čj. 9 As 80/2014 – 39 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010 – 56. Žalobce dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť řidič vozidla popírá, že by parkoval na místě, kde by bylo parkování upraveno jakoukoli dopravní značkou a ani ve spise není žádný podklad, který by takové tvrzení řidiče vyvracel, ať již v podobě fotografie či písemného dokumentu potvrzujícího provedení kontroly značení. Zároveň nebylo správním orgánem prokázáno, že řidič vozidlo zaparkoval v působnosti dopravní značky X. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 nemůže být užit jako důkaz. Součástí spisu je i fotografie, z níž není nijak zřejmé, že by řidič vozidla parkoval v působnosti značky X a ve spise tak není žádný podklad svědčící o protiprávním jednání řidiče, tudíž i žalobce. Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání a žádá soud o jeho nařízení. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vyjádřil se k nim následovně. K námitce zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, žalovaný uvádí, že odpovědnost provozovatele vozidla za uvedený správní delikt je objektivní s přípustnými liberačními důvody. Takto konstruovaná odpovědnost nabývá význam v okamžiku, kdy se postih konkrétního pachatele ukáže neefektivním. Hlídka Městské policie České Budějovice předmětného dne nezjistila u vozidla žalobce totožnost řidiče, když F. V., na základě jehož žádosti byla hlídka přivolána k odstranění TPZOV odmítl, že by vozidlo na místě zaparkoval a současně odmítl podepsat oznámení o dopravním přestupku. Správní orgán měl požadavky dle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu za splněné a vyzval žalobce dle § 125h odst. 1 uvedeného zákona. Žalobce v reakci sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče a plnou mocí zmocnil ke svému zastupování společnost Fleet Control s. r. o. Správní orgán na základě tohoto sdělení vyzval údajného řidiče k podání vysvětlení. Tato výzva nebyla doručena, neboť na udané adrese byl adresát neznámý. Vzhledem k tomu, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě, věc odložil. K námitce nekonání ústního jednání žalovaný uvedl, že ústní jednání není u správních deliktů dle § 49 správního řádu obligatorní. Nařízení ústního jednání nemohlo přispět k objasnění správního deliktu, neboť žalobce podle svých slov na místě jeho spáchání nebyl. „O procesních právech a způsobu jejich uplatnění byl žalobce náležitě poučen a byl mu správním orgánem poskytnut dostatečný prostor pro jejich uplatnění. Odvolatel i jeho zmocněnec však zůstali zcela procesně nečinní, přestože jim nic nebránilo plně využít veškerých procesních práv, jimiž disponovali. Uvedenou námitku vztahující se ke zkrácení na procesních právech tak nelze posoudit než jako nedůvodnou.“ Správní orgán měl dostatek podkladů, aby mohl bez důvodných pochybností určitě specifikovat skutek, pro který bylo řízení o správním deliktu zahájeno. „Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, na rozdíl od řízení o přestupcích, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem, a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikty, nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly přímo při užívání jeho vozidla jinou osobou.“ K námitce nedostatečně specifikovaného místa spáchání přestupku žalovaný uvádí, že z výroku prvostupňového správního orgánu jsou seznatelné všechny rozhodující skutečnosti a místo spáchání správního deliktu je identifikovatelné z fotografie, ačkoli v daném případě nebylo možné vyfotit danou značku společně s vozidlem provozovatele, přičemž místo spáchání přestupku je nezaměnitelné s jiným místem. K námitce úředního záznamu jako důkazního prostředku žalovaný uvádí, že v projednávané věci není úřední záznam jediným a rozhodujícím důkazem. Dalšími důkazy pro řádné zjištění skutkového stavu a následné vydání rozhodnutí, z nichž prvostupňový správní orgán vycházel, byly oznámení o přestupku, vyrozumění Městské policie o nasazení TPZOV, karta vozidla X a fotografie předmětného vozidla se zaznamenaným dnem a časem spáchání přestupku. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný dodává, že ze spisu je zřejmá existence subjektu, objektu i objektivní stránky deliktu, přičemž mezi jednáním a následkem existuje příčinná souvislost, neboť žalobce nezajistil, aby ze strany řidiče, jemuž vozidlo svěřil, byly při užití vozidla dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Tyto skutečnosti byly ve správním řízení náležitě prokázány a provozovatel vozidla za ně nese objektivní odpovědnost. Prvostupňový správní orgán jednoznačně zjistil skutkový stav, jemuž odpovídá právní kvalifikace deliktního jednání žalobce a rozhodnutí splňuje veškeré zákonné požadavky. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné zkušenosti. Dle úředního záznamu ze dne 25. 1. 2015 čj. 1501-0883 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice dne 22. 1. 2015 v 10:55 hod. kontrolní činnost zaměřenou na parkoviště s parkovacím automatem na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, když zaregistrovala zaparkované vozidlo Lancia, RZ X, které nebylo opatřeno parkovacím lístkem. U vozidla se nikdo nezdržoval. Obdobné skutečnosti plynou i z vyrozumění o porušení pravidel. Hlídka pořídila fotodokumentaci a na vozidlo nasadila TPZOV. Na fotografii je zachyceno černé vozidlo značky Lancia, RZ X, tj. vozidlo žalobce jak plyne z karty vozidla, parkující čelem ke středové části náměstí na jednom z parkovacích míst ve středové části náměstí. Vozidlo je zachyceno zepředu, neboť po obou stranách parkují další vozidla. Z fotografie jsou zřetelně seznatelné domy stojící na náměstí, dle kterých lze přesně specifikovat místo zaparkování vozidla. Po přizvání k sejmutí TPZOV byl jako muž, který žádal o odstranění TPZOV, identifikován F. V. Ten uvedl, že vozidlo zaparkoval kolega a že věc chce předat ke správnímu řízení. Současně se odmítl vyjádřit i podepsat na oznámení o dopravním přestupku. Dne 23. 2. 2015 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno oznámení o podezření ze spáchání přestupku žalobcem. Výzvou doručenou žalobci dne 7. 4. 2015 vyzval prvostupňový správní orgán žalobce k úhradě finanční částky ve výši 100 Kč za porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazující znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení § 4 písm. b) a c) téhož zákona, kterého se měl dopustit blíže neustanovený řidič vozidla. Žalobce dne 27. 4. 2015 prostřednictví svého zmocněnce J. K., jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., sdělil, že v uvedené době měl vozidlo k užívání a řídil jej pan L. Y. Dne 15. 5. 2015 bylo vypraveno předvolání k podání vysvětlení panu Y. na žalobcem udanou adresu, přičemž poštovní zásilka byla dne 28. 5. 2015 zaslána zpět správnímu orgánu s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Dne 4. 6. 2015 byla věc podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích odložena. Správní orgán v odůvodnění popsal skutkový stav a konstatoval, že správní orgán nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě a že mu nezbývá, než věc odložit a následně uplatnit objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Téhož dne prvostupňový správní orgán vydal příkaz, doručený žalobci dne 5. 6. 2015, k uložení sankce za předmětný správní delikt, ve kterém uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto příkazu podal žalobce prostřednictvím zmocněnce dne 15. 6. 2015 odpor. Správní orgán vydal dne 23. 6. 2015 oznámení o pokračování řízení, informoval žalobce o možnosti seznámit se ve stanoveném termínu či kdykoli před ním s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce byl současně poučen dle § 36 odst. 1, 2, a 3 a § 71 odst. 3 správního řádu. Toto oznámení bylo žalobci doručeno dne 24. 6. 2015. Dne 20. 8. 2015 prvostupňový správní orgán úředním záznamem konstatoval, že žalobce se ve stanoveném termínu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí nedostavil, neomluvil se, ani na věc jinak nereagoval. Správní orgán od 2. 7. do 20. 8. 2015 marně posečkal na reakci žalobce, a tudíž přistoupil k vydání meritorního rozhodnutí. Dne 3. 11. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí, ve kterém shledal, že žalobce se dopustil předmětného správního deliktu, za což mu uložil sankci ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 7. 9. 2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání a požádal o stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání v návaznosti na nutnost studia spisu. Dne 16. 9. 2015 vyzval správní orgán žalobce k odstranění vad podání – odvolání, tedy zejména k uvedení, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy či nesprávnost rozhodnutí nebo předcházejícího řízení. Dne 16. 9. 2015 žalobce stručně doplnil své odvolání a namítl, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, čímž byl zkrácen na svých právech. Dále žalobce namítl nezákonnost zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, když správnímu orgánu byla známa totožnost osoby řidiče. Dne 18. 12. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Námitka žalobce o nenařízení ústního jednání byla žalovaným s odkazem na § 49 správního řádu shledána nedůvodnou s tím, že z tohoto ustanovení v případě správních deliktů nevyplývá povinnost obligatorně nařizovat ústní jednání a současně jeho nařízení nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků řízení nezbytné. Žalobce i jeho zmocněnec byly celou dobu řízení prakticky nečinní a dobrovolně nevyužili svých procesních práv. V rámci konstatování úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla se žalovaný vypořádal i s druhou námitkou žalobce, tj. námitkou směřující k nenaplněním podmínek pro vedení řízení s provozovatelem vozidla. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., bylo ve věci nařízeno jednání na 21. 9. 2016. Žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bez učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku, tj. osoby řidiče. Soud shledává tuto námitku nedůvodnou. Soud v této věci odkazuje na § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, který stanovuje, že „provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti“. Údaje potřebné k určení totožnosti zákon blíže nespecifikuje. Dle § 18 odst. 2, věty poslední správního řádu pak údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, případně další údaje. Ze shora uvedeného soud dovozuje, že povinností provozovatele vozidla je znát takové údaje, které umožní řádné zjištění totožnosti řidiče, přičemž adresa trvalého bydliště či místa, ve kterém se osoba zdržuje, je zcela jistě údajem, který takovou identifikaci umožňuje. Vzhledem k tomu, že na udané adrese je pan Y. neznámý, je otázkou, zda svoji uvedenou zákonnou povinnost žalobce vůbec splnil. Námitku žalobce, že není podstatné, zda si osoba podezřelá z přestupku přebírá písemnosti, neboť jí řízení o přestupku mohlo být doručeno fikcí či jí mohl být ustanoven opatrovník, soud odmítl jako nedůvodnou. Stejný postoj soud zaujímá k tvrzení žalobce, že správní orgány jednaly účelově, když nevedly řízení o přestupku s panem Y. Soud připomíná, že společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z celé řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, čj. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, čj. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, čj. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 - 28 či rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31). Společnost FLEET Control, s. r. o. používá rozmanité procesní taktiky, mezi něž náleží sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení o spáchaném přestupku, přičemž těmito řidiči jsou fiktivní či nekontaktní osoby, resp. osoby s místem pobytu v zahraničí apod. Cílem těchto taktik realizovaných prostřednictvím zmocněnce je nápomoc provozovatelům vozidel vyhnout se odpovědnosti za správní delikt. Ve vztahu k osobě údajného řidiče, pana Y., soud konstatuje, že je tato osoba uváděna jako řidič i v jiných řízeních s obdobnými procesními postupy. Tato osoba byla uvedena jako řidič v obdobných řízeních soudních vedených u zdejšího soudu (sp. zn. 10 A 30/2016, 51 A 8/2016, 51 A 21/2016 a 10 A 109/2015). Uvedená řízení se stejně jako projednávaná věc týkají objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla prostřednictvím zmocněnce vždy udal pana Y. jako osobu řidiče. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako v projednávané věci společnost FLEET Control, s. r. o. a advokátem v řízeních před soudem byl vždy Mgr. Topol. S ohledem na shora uvedené je na zváženou, zda je pan Y. skutečně žijící osobu. Soud dospěl k závěru, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní taktiky žalobce. Dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 – 46, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ S ohledem na skutečnost, že byla provozovatelem vozidla za řidiče označena osoba, které se následně nedařilo doručovat a vzhledem k tomu, že se jedná o osobu opakovaně označovanou za řidiče vozidel různých provozovatelů v obdobných případech, má soud v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu za prokázané, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o silničním provozu a správní delikt mohl být projednán. Po správním orgánu nelze s ohledem na zásadu hospodárnosti a procesní ekonomie a s odkazem na shora uvedené spravedlivě požadovat, aby po učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku věc neodložil a aby namísto projednání správního deliktu opětovně předvolal provozovatele vozidla k podání vysvětlení, když tento již dříve svou povinnost označit osobu řidiče vozidla splnil. Chtěl-li žalobce později sám správnímu orgánu sdělit nějaké skutečnosti k osobě řidiče, mohl tak kdykoli učinit, a to minimálně prostřednictvím odvolání. Svou nečinnost nemůže žalobce klást k tíži správním orgánům. K tvrzení, že správní orgán měl k podání vysvětlení předvolat pana V. jako nejpravděpodobnějšího řidiče vozidla, soud uvádí, že prvostupňový správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnou právní úpravou, když k tomuto nepřikročil, neboť takový postup správního orgánu by byl nadbytečný, jelikož pan V. na místě spáchání přestupku označil za řidiče kolegu a následně žalobce sdělil správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla. Jednal-li v řízení některý subjekt účelově, pak to najisto nebyl správní orgán, ale s ohledem na shora uvedené spíše žalobce, resp. jeho zmocněnec. Námitku žalobce, že správní orgán měl vést řízení o přestupku proti panu Y., nebo v případě nepravdivě uvedené totožnosti řidiče vozidla zahájit řízení o deliktu dle § 125c odst. 2 zákona o silničním provozu proti žalobci, soud odmítá jako nedůvodnou. Dle § 125c odst. 2 uvedeného zákona: „Fyzická osoba se dopustí jako provozovatel vozidla přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 1 písm. d) přikáže nebo svěří samostatné řízení vozidla osobě, o níž nezná údaje potřebné k určení její totožnosti“. Žalobce je osobou právnickou, tudíž na něj citované ustanovení nedopadá. Nad rámec toho soud dodává, že i v případě, kdy by byla žalobcem fyzická osoba, není v pravomoci, možnostech ani zákonnou povinností správního orgánu zkoumat či prokázat, že žalobce uvedl totožnost řidiče nepravdivě. Soud dospěl k závěru, že prvostupňový správní orgán podnikl veškeré kroky ke zjištění pachatele přestupku, odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích nebylo předčasné a úvahy, které správní orgán k učiněným závěrům vedly lze považovat za dostatečné. Žalobce dále uvedl, že panu Y. byla výzva k podání vysvětlení doručena fikcí. Adresát však byl v místě neznámý a předvolání nebylo možno ani vhodit do schránky, tudíž byla zásilka vrácena zpět odesílateli. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že by snaha správního orgánu o další doručování této osobě nebyla úspěšná a z hlediska procesní ekonomie řízení ani účelná. Současně byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o silničním provozu a správní delikt mohl být projednán. S právním názorem žalobce, že správní orgány měly panu Y. stanovit opatrovníka, když prvoinstanční správní orgán neúspěšně doručoval výzvu k podání vysvětlení, se soud neztotožnil. S odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu krajský soud naznal, že ustanovení opatrovníka řidiči vozidla nebylo nutné. Opatrovníka lze dle § 32 správního řádu ustanovit především ztotožněnému účastníku správního řízení, u něhož nastal některý ze zákonných důvodů vymezených v předmětném ustanovení správního řádu. V nyní posuzovaném případě nebyl řidič vozidla spolehlivě ztotožněn tak, aby s ním vůbec mohlo být zahájeno řízení o přestupku. Přestupková věc byla odložena z důvodu nezjištění totožnosti pachatele. Ustanovení opatrovníka řidiči vozidla podle § 32 odst. 2 písm. d) nebo e) správního řádu by bylo nadbytečné, neboť opatrovník by nemohl nijak přispět k naplnění účelu řízení o přestupku. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2016, čj. 6 As 73/2016 – 40: „(…) nic nebrání zákonodárci, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní, avšak společensky škodlivá a začasté frekventovaná jednání (nota bene pokud jde o delikty potenciálně ohrožující či o delikty, jimiž nebyl způsoben žádný, anebo jen nepatrný škodlivý následek v podobě škody na majetku účastníků silničního provozu) dále „dekriminalizoval“ a postihoval je formou správních deliktů přičitatelných (resp. vytýkatelných) provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti. Ta se v nejobecnější rovině opírá o ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („vlastnictví zavazuje“) a mimo jiné se promítá i do občanskoprávní koncepce objektivní odpovědnosti provozovatele za škodu z provozu dopravních prostředků (srov. § 2927 a násl. občanského zákoníku), resp. – přeneseně řečeno – může být připodobněna odpovědnosti za volbu osoby, jíž provozovatel své vozidlo svěří (culpa in eligendo). (…), z Úmluvy a ostatně ani z Listiny základních práv a svobod (srov. čl. 40) výslovně neplyne, že by trestání, zejména pak to správní, muselo být bezvýjimečně postaveno jen na odpovědnosti subjektivní, tj. za zavinění. V klasickém trestním právu ve smyslu vnitrostátní klasifikace je to nepochybně pravidlem (nullum crimen sine culpa; nepřímo to plyne i ze zásady presumpce neviny). Avšak v oboru správního trestání se z řady legitimních důvodů výjimečně uplatňuje i odpovědnost za protiprávní výsledek bez ohledu na zavinění, tj. odpovědnost objektivní, případně modifikovaná možností liberace. Takto postavené konstrukce správního trestání připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (…).“ Námitku porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nenařízení ústního jednání považuje soud za nedůvodnou. Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu stojí na závěru, že u správních deliktů obecně není ústní jednání povinnou součástí správního řízení, k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 As 73/2016 - 40: „Je to především nezávislý a nestranný soud, u něhož je nutné, aby měl obviněný možnost jej bezprostředně seznámit se svou kauzou a prezentovat před ním osobně svou obranu.(…)Na základě dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu lze tedy konstatovat, že nenařízení ústního jednání ve fázi správního řízení vzhledem ke shromážděným důkazům v daném případě nebylo nezbytné, tudíž nedošlo k porušení § 49 odst. 1 správního řádu, jenž na danou věc dopadá. Mezinárodní závazky ČR plynoucí z čl. 6 Úmluvy pak byly naplněny tím, že možnost účastnit se ústního jednání dostala stěžovatelka v řízení před krajským soudem (srov. výzvu na č. l. 19 soudního spisu v dané věci), této možnosti však ze své vůle nevyužila a své právo na projednání věci ve své přítomnosti před soudem se rozhodla neuplatňovat.“ Se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce, se soud nemůže ztotožnit, neboť dopadají, s výjimkou rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, čj. 57 A 51/2014 – 34, na projednávanou věc pouze rámcově. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku, na který žalobce odkázal, došel k obdobnému závěru ohledně nutnosti konání ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů jako Nejvyšší správní v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015 – 46, na který soud tímto odkazuje: „…správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“. Z obsahu správních spisů soud naznal, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Jeho nečinnost nelze klást k tíži správním orgánům. Krajský soud také opakovaně připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013, čj. 4 As 34/2013 – 24, v němž čtvrtý senát mimo jiné uvedl, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou písemnosti (§ 15 odst. 1 správního řádu), kdy správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení. Námitku žalobce, že prvostupňový správní orgán měl povinnost provést dokazování za osobní účasti žalobce dle § 51 odst. 2 správního řádu, čímž porušil zásadu bezprostřednosti, soud shledal nedůvodnou. Prvostupňový správní orgán rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy důkazní prostředky byly listinného charakteru. Krajský soud opětovně poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s.

200. ISBN 978-80-7400-157-4.). Obdobně také: „Vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, 515 s., s. 190.) Závěry odborné literatury respektuje ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51). Soud je obeznámen s žalobcem citovaným judikátem, který však není ve vztahu k projednávané věci přiléhavý. S odkazem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu podloženo důkazy, listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly založeny ve správním spise a žalobce měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit, což neučinil. V projednávané věci nebylo nařízeno ústní jednání a žalobce nebyl předvolán k přítomnosti na prováděném dokazování, nicméně žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéto postupu, nicméně má za to, že v souzené věci postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového. Nečinnost žalobce v průběhu správního řízení nelze klást k tíži žalovaného. Pokud žalobce na místě spáchání přestupku nebyl a může vycházet toliko z prováděných důkazů, je tím spíše nepochopitelná jeho pasivita ve správním řízení. Ke shora uvedenému soud podotýká, že se v otázce vyrozumění účastníka o dokazování mimo ústní ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016 – 40: „Ve správním soudnictví je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. Jak již bylo výše řečeno, možnost vznést své hypotetické výtky proti shromážděným důkazům ponechala nevyužitou i před krajským soudem. Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil (…)“ Soud uzavřel, že žalobcem namítaná vada nemohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí, a to zejména v kontextu celkového procesního postupu žalobce a námitkám směřujícím do zjištěného skutkového stavu. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a dobrovolně tak neučinil. Žalobce následně sice zpochybňuje zjištěný skutkový stav z provedených důkazů, nicméně tak činí způsobem, který nemůže vznést do věci odůvodněné pochybnosti, neboť žalobcem uváděné skutečnosti jsou v přímém rozporu se skutkovým stavem plynoucím ze správního spisu. Námitku, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo dostatečně a v souladu s § 77 zákona o přestupcích popsáno místo spáchání přestupku, soud odmítá jako nedůvodnou. Soud je toho názoru, že ve výroku prvostupňového správního orgánu je dostatečným způsobem specifikováno místo spáchání přestupku, resp. správního deliktu, přičemž toto místo je dostatečným způsobem ztotožnitelné též z fotografie pořízené na místě spáchání přestupku. Z výroku rozhodnutí je zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích v místě, které je označeno dopravní značkou DZ X s dodatkovou tabulkou „Placené Po-Pá 8.00 – 18.00, So 8.00-13.00“, aniž by mělo za čelním sklem na viditelném místě umístěn platný parkovací lístek. Skutečnosti uvedené ve výroku přitom mají jednoznačně oporu ve spise. Náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích je jediné, s jiným nezaměnitelné. Z fotografie pořízené na místě lze dle budov zachycených za vozidlem bez pochyb dovodit, na které straně náměstí, resp. v působnosti jaké dopravní značky bylo vozidlo neoprávněně zaparkováno. Vzhledem k tomu, že vozidlo nebylo odstaveno při okraji komunikace, nebylo by pro potřeby identifikace místa účelné udávat ve výroku rozhodnutí čísla popisná domů, neboť vozidlo nebylo odstaveno v jejich bezprostřední blízkosti. Z fotografie je též zcela zřejmé, že vozidlo nebylo zaparkováno při okraji pozemní komunikace před Magistrátem města České Budějovice, kde s výjimkou dopravní obsluhy a účastníků obřadů nelze s vozidlem zastavit ani stát, resp. že vozidlo bylo zaparkováno na protilehlé straně náměstí, kde se vyhrazená místa pro účastníky obřadů či dopravní obsluhu Magistrátu vůbec nenalézají. Soud nadto upozorňuje na skutečnost, že v případě, kdy by byl žalobce dopravní obsluhou či účastníkem obřadu, mohl svá tvrzení kdykoli prokázat v řízení před správními orgány, což neučinil. Skutečnost, že vozidlo není na fotografii zachyceno spolu s příslušnou dopravní značkou, nezavdává důvod k pochybám o existenci této značky ani o místě spáchání přestupku, když vzhledem k charakteru místa nebylo možné zachytit vozidlo na fotografii spolu s touto značkou. Soud připomíná, že na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích jsou všechna parkovací místa zpoplatněna a vyjma příslušnou dopravní značkou vyznačeného krátkého úseku před Magistrátem města, kde je umožněno parkování dopravní obsluze a účastníkům obřadů, nelze nikde mimo vyznačená parkovací místa parkovat. Nelze tedy úspěšně argumentovat námitkou, že parkování na náměstí Přemysla Otakara II. je upraveno různými dopravními značkami. Námitku, že správní orgány neprokázaly spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu, soud považuje za nedůvodnou. Z fotografie založené ve správním spise je zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno na místě odpovídajícím pozemní komunikaci, na níž je vyznačeno vodorovné dopravní značení. S přihlédnutím k úřednímu záznamu Městské policie je nesporné, že vozidlo žalobce bylo odstaveno na pozemní komunikaci. Soud proto považuje za nadbytečné tuto skutečnost zjišťovat např. z pasportu komunikace tak, jak žalobce implicitně navrhuje. Z výroku rozhodnutí lze učinit jednoznačný závěr, že jednání popsané skutkovou větou je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. Soud je obeznámen s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na niž odkazuje žalobce, jeho závěry však nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. V žalované věci soud dospěl k závěru, že výrok napadeného rozhodnutí je srozumitelný a neshledal důvod pro jeho zrušení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu shledává soud nedůvodnou. Soud nesdílí názor žalobce, že zjištěný skutkový stav vyplývá pouze z úředního záznamu, neboť plyne i z oznámení o dopravním přestupku a zejména z pořízené fotodokumentace, která zřetelně a beze všech pochybností zachycuje vozidlo žalobce parkovat v místě, kde parkování bez platného parkovacího lístku není dovoleno. Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), je soudu známa, dopadá však na projednávanou věc pouze rámcově. V této věci se jednalo o situaci, kdy namísto výslechu svědka byl užit úřední záznam policisty, který měl zaznamenávat svědkovu výpověď. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v souzené věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou z velké většiny zachyceny na pořízené fotografii. Soudu není známo, na základě čeho žalobce tvrdí, že řidič vozidla popírá, že by parkoval na místě, kde by bylo parkování upraveno jakoukoli dopravní značkou, když osoba, která byla žalobcem za řidiče označena, je nekontaktní a nedařilo se jí doručovat. Vzhledem k tomu, že údajného řidiče vozidla se nepodařilo kontaktovat a žalobce nepředložil během správního řízení jakýkoli důkaz o neexistenci dopravního značení na místě spáchání přestupku, odmítá soud tuto námitku jako nedůvodnou. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely spolu s pořízenou fotografií, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoli pochyb plyne skutkový stav souzené věci. Skutkový stav byl tedy dostatečně zjištěn a prokázán, řidič vozidla se prokazatelně dopustil přestupku, resp. provozovatel vozidla byl oprávněně shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2015, čj. 8 As 110/2015 – 51, který přiléhavě dopadá na projednávanou věc: „V posuzované věci správní delikt spočíval v zaparkování vozidla na placeném parkovišti bez platného parkovacího lístku, skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Magistrát rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace, z níž je patrno, že parkovací lístek umístěný za čelním sklem vozidla stěžovatelky byl 17 dní starý. Magistrát vyrozuměl stěžovatelku o zjištění protiprávního jednání nejprve ve výzvě podle § 125h zákona o silničním provozu ze dne 18. 11. 2013, čj. OSA/P-580/13-DP/2, na kterou stěžovatelka reagovala sdělením údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (viz výše). Po zastavení přestupkového řízení s označeným řidičem magistrát vyrozuměl stěžovatelku o zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a stanovil jí lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí s tím, že po jejím uplynutí přistoupí k vydání rozhodnutí (přípis ze dne 4. 3. 2014, čj. OSA/P- 287/14-D/13). Stěžovatelka na výzvu nereagovala. Magistrát provedl dokazování listinami založenými ve spise, o čemž provedl záznam (ze dne 24. 3. 2014, čj. OSA/P-287/14-D/15). Kasační soud uzavřel, že tím byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 As 128/2013 – 36 nebo ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014 – 70). Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatelky nezbytné nařizovat ústní jednání. Magistrát proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení nenařídil jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.“ Dne 19. 9. 2016 soud obdržel podání označené jako rozvedení žalobních námitek, které v bodech týkajících se fotodokumentace zachycující možné umístění parkovacího lístku a formulace výroku prvostupňového rozhodnutí představují přesah včas uplatněné žaloby. Jde o nové žalobní body znamenající rozšíření žaloby. Rozšíření žaloby o další žalobní body je však limitováno ustanovením § 71 odst. 2 s.ř.s. lhůtou pro podání žaloby. Tato lhůta uplynula dne 18. 2. 2016. K rozšíření žalobních bodů dne 19. 9. 2016 došlo opožděně a soud se jimi proto nezabýval. To je zapotřebí vztáhnout i k výhradám učiněným v přednesech při ústním jednání přesahujícím včas uplatněné žalobní body. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněnými. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení