50 A 33/2016 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce V.T., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104635/2016/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 26. 9. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104635/2016/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. Spr. př. 1585/2015 SK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Škoda Octavia, RZ ... dne 27. 1. 2015 v době kolem 15:05 v Českých Budějovicích, v Jeronýmově ulici, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedený den tak, že vozidlo Škoda Octavia bylo zastaveno a stálo v úseku pozemní komunikace označeném dopravní značkou B28 a V12c (zákaz zastavení), čímž byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí a související rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce předně uvádí, že správní orgán vyhotovil výzvu k úhradě určené částky, kterou doručil žalobci. Správní orgán v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče přestupku. Žalobce namítá nesprávné zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku – řidiče vozidla. Žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu totožnost osoby řidiče, pana L.Y., a správní orgán měl tohoto označeného řidiče předvolat k podání vysvětlení i přes jemu údajně známou skutečnost, že se označenému řidiči nedaří doručovat. Žalobce dále namítá, že v případě pochybností správního orgánu I. stupně ohledně označené osoby řidiče, měl správní orgán I. stupně předvolat žalobce jako provozovatele vozidla k podání vysvětlení. Žalobci bylo postupem správního orgánu I. stupně následně znemožněno předkládat další důkazy na podporu svých tvrzení, neboť se o tom, že řízení nebylo s oznámeným řidičem zahájeno, dozvěděl až z příkazu ze dne 29. 4. 2015. Žalovaný tedy nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku a řízení zahájil v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Postup správního orgánu I. stupně považuje žalobce za účelový. Žalobce namítá, že prvostupňový správní orgán rozhodl bez nařízeného jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Tímto měl být žalobce zkrácen na svých právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na právech dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem správních orgánů měla být porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o „trestní obvinění“. K tomuto žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35 a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – Žalobce zastává názor, že pokud správní orgán nepovažoval za nutné nařizovat ústní jednání, přesto měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí podložené důkazy, které byly provedeny bez přítomnosti účastníka řízení, způsobí zkrácení účastníka řízení na jeho právu na spravedlivý proces. V souvislosti s porušením zásady bezprostřednosti žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), to však nepovažuje za dostačující, jelikož tím nebyla zhojena osobní neúčast při dokazování. Žalobce dále namítá absenci jakéhokoliv protokolu o provedeném dokazování, domnívá se proto, že k dokazování v rámci řízení nedošlo a byl tak porušen § 51 a násl. správního řádu. Žalobce namítá, že předmětný správní delikt provozovatele vozidla je již promlčený, jelikož správní řád ani zákon o silničním provozu nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu. Žalobce odkazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb. (dále jen „metodika“) vydaná pod č. j. 8/2013 – 160/OST/5. Žalobce legitimně předpokládal postup v souladu s metodikou, rozhodnutí žalovaného proto bylo pro žalobce překvapivé. Žalobce navrhuje provedení dokazování čtením metodiky. Žalobce závěrem uvedl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a zejména pak povinnost uložená § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Citované ustanovení zakládá presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, přičemž provozovatel vozidla není prakticky schopen ovlivnit chování řidiče vozidla, jelikož mnohdy není v jeho přítomnosti. Provozovatel vozidla poučí řidiče vozidla o dodržování dopravních předpisů, nicméně předpokládá, že řidič jako absolvent autoškoly nepochybně zná své povinnosti. Žalobce odkazuje na podobnost odpovědnosti držitele zbraně, který je též povinen svěřit zbraň pouze osobě, která má příslušné oprávnění, nenese však už odpovědnost za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchala osoba, jíž byla zbraň po právu svěřena. Situace, kdy by střelec vyvázl bez trestu, by byla absurdní a ústavně nekonformní. Žalobce považuje § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který presumuje odpovědnost provozovatele vozidla, za v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, a tím je zasaženo do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Na základě výše uvedených námitek považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť jeho vydání nepředcházely zákonné kroky a řízení o správním deliktu nemělo být vůbec zahájeno. Žalovaný navrhnul podanou žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření shrnul žalobní body a uvedl, že skutková podstata podle § 125f zákona o silničním provozu nepostihuje provozovatele vozidla za přestupek, ale činí ho odpovědným za správní delikt. V případě naplnění zákonem stanovených okolností, může být odpovědnosti za správní delikt zproštěn. Žalovaný uvedl, že žalobce jako vlastník vozidla musí plnit závazky jak veřejnoprávní tak soukromoprávní. Vztah mezi provozovatelem a uživatelem vozidla je soukromoprávní, záleží tedy na dohodě, zda a za jakých podmínek přenechá vozidlo k užívání jiné osobě. Primárním úmyslem správního deliktu § 125f zákona o silničním provozu je postihnout jednoznačně zjištěný protiprávní stav, účelem objektivní formy odpovědnosti provozovatele vozidla je působit individuálně preventivně vůči provozovateli a generálně preventivně vůči okolní společnosti. Hlídka Městské policie České Budějovice předmětného dne sepsala oznámení o dopravním přestupku pro důvodné podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu provozovatelem vozidla Škoda Octavia RZ ..., které stálo v úseku označeném dopravním značkou V12c. Správní orgán měl požadavky dle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu za splněné a vyzval žalobce dle § 125h odst. 1 tohoto zákona k zaplacení částky 300 Kč za zjištěné jednání. Žalobce v reakci sdělil správnímu orgánu, že v předmětné době měl vozidlo v užívání L.Y., nar. ..., bytem P. 15, P.

1. Správní orgán I. stupně na základě tohoto sdělení prověřil označenou osobu v registru obyvatel. Vzhledem k tomu, že se uvedená osoba v registru nenachází a nadto je správnímu orgánu z úřední činnosti známá jako nekontaktní osoba uváděná zmocněncem žalobce, společností FLEET Control s. r. o., správní orgán řízení o přestupku odložil. Následně správní orgán I. stupně adresoval žalobci příkaz o uložení pokuty, proti kterému brojil zmocněnec žalobce včas podaným odporem. Žalovaný uvedl, že pro zahájení řízení měl správní orgán I. stupně dostatek podkladů a bez důvodných pochybností byl skutek naplňující znaky správního deliktu specifikován. V případě řízení o správním deliktu provozovatele vozidla žalovaný sdělil, že nařízení ústního jednání není obligatorní záležitostí, právě kvůli charakteru celého řízení. Žalovaný se neshoduje s žalobcem ani ohledně lhůty k zániku odpovědnosti za správní delikt fyzické osoby, přičemž žalovaný vychází z § 125e zákona o silničním provozu, který pro zánik odpovědnosti stanovuje, že pokud nebylo řízení zahájeno do dvou let ode dne, kdy se o skutku příslušný správní orgán dověděl, nejpozději však do čtyř let ode dne spáchání, je odpovědnost za takové jednání promlčena. K závěrečné žalobní námitce žalovaný konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost zákona o silničním provozu. Krajský soud ze správních spisů zjistil následující podstatné skutečnosti. Dle úředního záznamu ze dne 27. 1. 2015, č. j. MP20150128-0033 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice tento den kontrolní činnost v ul. Jeronýmova v Českých Budějovicích, když v 15:05 hod. zaregistrovala v blízkosti domu č. p. 21 vozidlo Škoda, RZ ... Toto vozidlo stálo v úseku platnosti dopravní značky V12c. U vozidla se nikdo nezdržoval, a proto vypsal strážník vyrozumění o porušení pravidel, které umístil za stěrač vozidla a pořídil fotodokumentaci přestupku. Tyto skutečnosti plynou i z Oznámení o podezření ze spáchání přestupku (dále jen „oznámení“), kterým Městská policie předala věc správnímu orgánu I. stupně dne 23. 2. 2015, č. j. MP/1126/51-Ba, z důvodu, že se řidič podezřelý ze spáchaného přestupku ve stanovené lhůtě nedostavil k projednání přestupku. K oznámení jsou přiloženy černobílé fotografie, na kterých je zachyceno vozidlo Škoda Octavia RZ ... Dne 27. 2. 2015 byla žalobci doručena výzva k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč za výše uvedené jednání. Žalobce následně dne 13. 3. 2015 prostřednictvím svého zmocněnce J. K., jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., sdělil, že v uvedené době měl vozidlo k užívání a řídil jej L.Y., nar. X. Ve správním spise správního orgánu I. stupně je na č. l. 10 založena neúspěšná lustrace osoby L.Y. v ověření obyvatele (ROB, ISEO, ISC). Úředním záznamem ze dne 13. 3. 2015, č. j. spr. př.: 7824/2014, 1585/2015 SK byly sloučeny přestupky ze dne 17. 10. 2014 a 27. 1. 2015, z jejichž spáchání byl podezřelý žalobce. Dne 25. 4. 2015 byla věc podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) odložena. Správní orgán v odůvodnění popsal skutkový stav a konstatoval, že ve lhůtě 60 dnů nezjistil, kdo v daném místě vozidlo odstavil. Označená osoba L.Y. je nekontaktní, na adrese uvedené žalobcem je neznámá. Následně dne 29. 4. 2015 správní orgán vydal příkaz k uložení sankce za spojené správní delikty, ve kterém uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto příkazu podal žalobce, prostřednictvím zmocněnce dle plné moci, dne 12. 5. 2015 odpor. Správní orgán vydal dne 19. 5. 2015 oznámení o pokračování řízení a poučil žalobce o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 správního řádu. Dne 10. 6. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, ve kterém shledal, že se žalobce se dopustil předmětných správních deliktů, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena sankci ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 22. 6. 2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolání a požádal o stanovení přiměřené lhůty k jeho doplnění. Dne 22. 3. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí o odvolání pod č. j. KUJCK 40168/2016/ODSH, kterým prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Žalovaný v odůvodnění shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Závěrem konstatoval, že nebyl zcela prokázán skutkový stav a výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemá oporu ve spisovém materiálu. Ve věci přestupku ze dne 27. 1. 2015 žalovaný požadoval obstarat kvalitnější fotodokumentaci, z níž bude patrno vymezení vodorovné dopravní značky V12c – žlutá souvislá čára. Správní orgán I. stupně následně obstaral kvalitní barevnou fotodokumentaci, která zachycuje vozidlo Škoda RZ ... stojící v platnosti vodorovné dopravní značky V12c – žlutá souvislá čára, a dopravní značky B28 – zákaz zastavení. Po doplnění fotografické dokumentace bylo žalobci oznámeno pokračování správního řízení s poučením o možnosti žalobce seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a možnosti vyjádřit se k nim ve smyslu § 36 správního řádu. Dne 4. 5. 2016 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč, a to za správní delikt, jehož se měl dopustit dne 27. 1. 2015, neboť žalobce byl v době spáchání přestupku v registru vozidel uveden jako provozovatel vozidla. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zmocněnce dne 25. 5. 2016 odvolání, které bylo na základě výzvy ze dne 31. 5. 2016 doplněno dne 7. 6. 2016. V odvolání žalobce namítl, že nebylo nařízeno ústní jednání, čímž došlo ke krácení žalobcových práv. Dále žalobce namítal neopodstatněnost zahájení řízení o správním deliktu, když měl správní orgán I. stupně zahájit řízení o přestupku s konkrétní osobou, kterou žalobce uvedl, a byla tedy správnímu orgánu I. stupně známá. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu jako provozovatel vozidla, neboť nezajistil, aby při užití vozidla škoda Octavia RZ ... dne 27. 1. 2015 v ulici Jeronýmova v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem silničním provozem. Jedná se o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, s možností liberace. K námitce nenařízeného ústního jednání žalovaný konstatoval, že se v případě tohoto správního deliktu nejedná o povinnost nařídit ústní jednání, nadto v posuzovaném případě nebylo ke splnění účelu ústní jednání zapotřebí, neboť o způsobu spáchání správního deliktu nevznikly žádné pochybnosti, které by bylo třeba ústním jednáním odstraňovat. Žalobce i jeho zmocněnec byli celou dobu řízení prakticky nečinní a nevyužili svých procesních práv. Žalovaný označil tvrzení zmocněnce za účelová, neboť se v souvislosti s jeho osobou setkává s obdobnými námitkami opakovaně. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Žaloba není důvodná. V daném případě se žalobce měl dopustit správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu (správní delikt provozovatele vozidla). Dle uvedeného ustanovení se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V rámci správního řízení byl zjištěn vlastník – provozovatel vozidla, který má dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit, aby byly při použití vozidla na pozemních komunikacích dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Soud poznamenává, že k odpovědnosti za uvedený správní delikt dle ustanovení § 125f silničního zákona, není vyžadováno zavinění, jedná se o odpovědnost objektivní. Aby se mohl provozovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek v ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, žádný takový důvod však namítnut nebyl. Správní orgán dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu projedná správní delikt teprve poté, co učiní veškeré nezbytné kroky pro zjištění pachatele přestupku, nezahájí řízení o přestupku a věc, pro nezjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě, odloží. Soud po prostudování správního spisu konstatuje, že podmínky stanovené § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu byly dodrženy. Zahájení řízení o správním deliktu musí předcházet podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vydání výzvy k úhradě určené částky či sdělení totožnosti řidiče vozidla, což dodrženo bylo. V předmětné věci žalobce určenou částku neuhradil a správnímu orgánu I. stupně sdělil totožnost řidiče, který je správnímu orgánu znám coby osoba označována zmocněncem žalobce v jiných obdobných správních řízeních a jedná se o osobu nekontaktní. Navíc správní orgán I. stupně konstatoval, že mu není známo, zda se jedná o skutečně žijící osobu, neboť o ní nejsou vedeny žádné záznamy v registru obyvatel. Správní orgán se při postupu směřujícím ke zjištění totožnosti přestupce, může dostat do stavu důkazní nouze a věc odložit, což se v projednávané věci stalo za situace, kdy spáchání přestupku bylo jednoznačně zjištěno, ale totožnost pachatele nebyla známa. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, který judikoval: „Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ Odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla je subsidiární vůči odpovědnosti za přestupek, to uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45: „Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ S onou předností odpovědnosti za přestupek před odpovědností provozovatele vozidla velice úzce souvisí § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán může poučit provozovatele, jenž neuhradil určenou částku, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, takové sdělení je pak považováno za podání vysvětlení. Tento postup byl v dané věci dodržen. Správní orgán učinil veškeré nezbytné kroky k odhalení přestupce, ocitl se však ve stavu důkazní nouze z důvodu nepochybně účelového jednání provozovatele a řidiče vozidla a vzhledem k tomu, že označený údajný řidič není pro správní orgány dosažitelný, aplikoval správní orgán I. stupně § 125f zákona o silničním provozu. Po správních orgánech nelze požadovat dalekosáhlé postupy směřující k identifikaci řidiče v případě, že provozovatel vozidla sdělí na základě výzvy nedostatečné údaje o takovém řidiči. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne 22. 10. 2015 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Účelem přijetí § 125f do zákona o silničním provozu bylo jednoznačně postihnout nastalý a prokázaný protiprávní stav, který byl způsoben užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, „… je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Poté, co správní orgán učinil v předmětné věci veškeré nezbytné kroky ke zjištění totožnosti přestupce ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, řízení o přestupku odložil a zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Soud tedy nemá pochybnosti o tom, že správní orgán I. stupně učinil veškeré nezbytné kroky ke zjištění pachatele. Odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích bylo zcela v souladu s právními předpisy i zavedenou praxí a ani v takovém postupu správního orgánu soud nespatřuje pochybení. Správní orgán neočekával doznání přestupce, ale bez uvedení důkazů a za procesní pasivity provozovatele i údajného řidiče vozidla, nemohl postupovat jinak, než odpovědnost za protiprávní stav požadovat po provozovateli vozidla. Soud důrazně poukazuje na osobu L.Y., který je jako řidič uváděný i v jiných řízeních se stejnými postupy. Osoba L.Y. byla uvedena jako osoba řidiče v obdobných řízeních soudních vedených u zdejšího soudu, a to v řízeních vedených pod sp. zn. 10 A 30/2016, 10 A 31/2016, 51 A 8/2016, 51 A 21/2016 a 10 A 109/2015. Uvedená řízení se stejně jako souzená věc týkají objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla, respektive jeho zmocněnec vždy udal L.Y. jako osobu řidiče. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako nyní společnost FLEET Control, s. r. o. a advokátem v řízeních před soudem byl vždy Mgr. T. Je na správních orgánech, aby zjistily, zda L.Y. je skutečně žijící osobou, když v souzené věci je ze správního spisu zjevné, že tato osoba nebyla nalezena v základním registru obyvatel, v informačním systému evidence obyvatel a ani v informačním systému cizinců. Soud je tak v kontextu výše uvedených skutečností přesvědčen, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní strategie a jedná se o disimulativní úkon ze strany žalobce. Vzhledem k tomu, že provozovatel vozidla označil za řidiče osobu, které se následně nedařilo doručovat, tato osoba nebyla dohledána v registru obyvatel a cizinců a jedná se o často opakovaně označovanou osobu jako řidiče vozidel různých provozovatelů v obdobných případech, je nutno v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu uzavřít, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o silničním provozu. Správní delikt tak mohl být projednán. Námitku porušení zásady bezprostřednosti z důvodu nenařízení ústního jednání krajský soud považuje za nedůvodnou. Soud se neztotožňuje se závěry jiných krajských soudů a s judikaturou, na kterou odkázal žalobce, o nutnosti ústního jednání u správních deliktů. Krajský soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j.8 As 110/2015 – 46, ve kterém tento soud konstatoval, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ Vzhledem k obsahu správních spisů je soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Skutečnost, že takto nečinil, nelze klást k tíži správním orgánům. Soud odmítl námitku, že nenařízení ústního jednání mohlo mít vliv na účel, resp. výsledek správního řízení. Z průběhu správního řízení je zřejmé, že žalobci bylo známo, že je proti němu vedeno řízení trestního charakteru, přesto odmítl podat správnímu orgánu prvního stupně vysvětlení, k němuž byl předvolán a na němž mohl před skončením řízení všechny relevantní skutečnosti sdělit. Žalobce však zůstal procesně nečinný, byť mu bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéto postupu, nicméně má za to, že v souzené věci postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového. V projednávané věci správní delikt spočíval v tom, že dne 27. 1. 2015 bylo zaparkováno vozidlo žalobce v úseku platnosti dopravní značky B28 a vodorovné dopravní značky V12c. Skutkově se tedy jedná o zcela jednoduchý případ, kdy ze strany žalobce byl porušen zákaz zastavení. Soud má za to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, neboť za daných okolností nebylo nezbytné nařizovat ústní jednání. Správní orgán správně rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, v souladu se zásadou procesní ekonomie jednání nenařídil. Námitku absence protokolu o provedeném dokazování soud sice shledal za oprávněnou, avšak předně upozorňuje na skutečnost, že taková procesní vada má dopad do práv účastníka naprosto minimální a nezpůsobuje proto nezákonnost rozhodnutí. Primárně je posuzováno, zda měl účastník řízení možnost se s danými důkazy seznámit a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu, do pozadí tak je odsunuto posouzení dodržení ryze formálního postupu stanoveného § 53 odst. 6 správního řádu ve vazbě na § 18 odst. 1 správního řádu. Dále soud upozorňuje na skutečnost, že jsou-li veškeré důkazní prostředky součástí spisu po celou dobu řízení, není zapotřebí o takovém důkazu sepisovat protokol nebo záznam, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25. Námitku promlčení spáchaného správního deliktu vyhodnotil soud rovněž jako neopodstatněnou. Odpovědnost za správní delikt podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu zaniká, pokud příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán. Soud upozorňuje na konkrétní ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, zde je explicitně stanoveno, že ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby se vztahují i pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f, čili argumentace analogií se zákonem o přestupcích je v daném případě lichá. Žalobcem uvedená metodika byla aplikována na správní delikty spáchané do 6. 11. 2014, v důsledku novely zákona o silničním provozu (zákonem č. 230/2014 Sb.) účinného od 7. 11. 2014 je již úprava zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla zakotvena přímo v zákoně o silničním provozu. Rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé, jak uvedl žalobce, neboť znění zákona je jednoznačné a závazné. Závěrem uvádí soud k žalobní námitce týkající se rozporu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, že mu nepřísluší posuzování ústavnosti této právní normy. V kontextu této problematiky lze odkázat na usnesení ÚS ČR I. ÚS 508/15 ze dne 22. 12. 2015, kde ÚS ČR návrh na zrušení § 125f zákona o silničním provozu odmítl. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla, stejně tak dostatečně prokázaly skutkový stav, kterému odpovídá právní kvalifikace uvedeného deliktního jednání žalobce. Rozhodnutí žalovaného je dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou a správní delikt žalobce byl spolehlivě zjištěn a prokázán. Krajský soud v postupu správních orgánů neshledal nezákonnost ani věcnou nesprávnost, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení