10 A 109/2015 - 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kulískové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J.Z., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 4. 2015, čj. KUJCK 27628/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2015, č. j. KUJCK 27628/2015/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. Spr. př. 7337/2014 Re, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Audi A5 RZ 6C6 9666 dne 10. 9. 2014 v době minimálně od 14:20 do 14:30 hodin v ulici Plachého v Českých Budějovicích před domem č. 16, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Protiprávní jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, bylo ve shora uvedené době zjištěno hlídkou Městské policie České Budějovice. Uvedený vůz stál na chodníku, ačkoli to v daném místě není povoleno příslušnou dopravní značkou, a stál v úseku platnosti dopravní značky IP 25a „Zóna s dopravním omezením“ v zóně Centrum, kde platí dopravní omezení B 28 „Zákaz zastavení“, přičemž dopravní obsluze je zastavení povoleno od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin. Uvedené jednání je v rozporu s ustanovením o povinnostech účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) a c), v souběhu s ustanovením o chůzi podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně, zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení a považuje tak napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť vydání rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky správního orgánu prvého stupně a řízení o správním deliktu provozovatele vozidla nemělo být vůbec zahájeno. Správní orgán zahájil řízení v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, protože totožnost řidiče mu byla žalobcem sdělena. Žalobce namítá, že správní orgán neprovedl dostatek úkonů za účelem zjištění odpovědnosti pana L. Y. za protiprávní jednání. Správní orgán předvolal pana L.Y. k podání vysvětlení, přičemž zásilka s předvoláním se vrátila zpět jako nedoručená, a další kroky správní orgán neučinil. Žalobce v závěru žaloby k tomu dále uvádí, že nevěděl, že se pan L.Y. z uvedené adresy přestěhoval, neboť tuto skutečnost není žalobce schopen objektivně ovlivnit a pan L.Y. nemá vůči žalobci ohlašovací povinnost změny faktického místa pobytu. Žalobce namítá, že jestliže nebylo doručování jím označené osobě řidiče úspěšné, měl správní orgán této osobě ustanovit opatrovníka. Dále žalobce namítá, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Tímto jednáním měl žalovaný porušit práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na analogii k trestnímu řádu (§ 2 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů) a k zákonu o přestupcích (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o přestupcích“) je nutné s přihlédnutím k uvedenému ustanovení Úmluvy konat v těchto věcech ústní jednání. K tomu žalobce poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 14/2015 - 35 ze dne 15. 4. 2015 a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 55/2014 - 36 ze dne 29. 4. 2015. Následně žalobce namítá absenci poučení o následcích nesplnění uložených povinností ve výzvě k odstranění nedostatků podání (odvolání) sp. zn. Spr. př. 7337/2014 Re ze dne 9. 3. 2015, kdy odkazuje obdobně na § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67, ohledně poučovací povinnosti správních orgánů. Závěrem žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to zjištění denní doby, ve které mělo vozidlo v daném místě parkovat. Žalobce uvádí, že uvedený čas nebyl věrohodně prokázán. Tato skutečnost plyne pouze z úředního záznamu, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008 - 115 ze dne 22. 1. 2009 nelze užít jako důkaz. Nadto je namítána skutečnost, že není zřejmé, čím byl čas určen a zda byl měřen certifikovaným měřidlem v souladu se zákonem o metrologii. Žalobce odkazuje analogicky na měření rychlosti vozidla, kdy tato měření probíhají certifikovaným, atestovaným, kalibrovaným zařízením (stanoveným měřidlem) a ne např. za pomoci navigace v telefonu (tj. pracovním měřidlem). Žalobce uvádí, že dne 10. 6. 2015 mu udaný řidič vozidla pan L.Y. telefonoval a sdělil mu, že v daném místě s vozidlem zastavil v čase povoleném dopravní značkou, a to za účelem zásobování nedaleké vietnamské prodejny, což by správní orgán věděl, kdyby řádně pana L.Y., obeslal. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě identifikoval jednotlivé žalobní body a k těmto se vyjádřil. K námitce nedostatků v postupu prvoinstančního orgánu žalovaný zrekapituloval skutkový děj, a to až k okamžiku odložení věci pod sp. zn. Spr. př. 7337/2014 Re v souladu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích dne 19. 1. 2015. Námitku žalobce o neprovedení dalších kroků ke zjištění osoby pachatele přestupku a zahájení řízení o správním deliktu provozovatele žalovaný odmítá, jelikož dle spisového materiálu neměl správní orgán v prvním stupni jinou možnost postupu. Dle žalovaného byly splněny podmínky pro zahájení řízení o deliktu provozovatele vozidla. K námitce, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, žalovaný konstatuje skutkový stav věci v kontextu možnosti ustanovit osobě řidiče opatrovníka. Žalovaný uvádí, že udaná osoba, která měla být v danou dobu řidičem, není osobou neznámého pobytu nebo sídla a osobou, které se nedaří doručovat. Žalovaný uvádí, že nelze přehlédnout, že žalobce zcela účelově uvedl jako osobu řidiče pana L.Y., kdy z činnosti žalovaného je známo, že tato osoba je jako řidič uváděna i v jiných řízeních. Závěrem k tomuto konstatuje, že bylo pouze na uvážení žalobce, zda sdělí úplné a správné údaje o osobě řidiče, tedy zda se ze spáchání správního deliktu vyviní či vědomě ponese riziko postihu. K námitce nenařízení ústního jednání v dané věci žalovaný uvádí, že v takovém postupu neshledal pochybení. Stav věci považuje ze spisové dokumentace za prokázaný. Analogii k trestnímu řádu či zákonu o přestupcích shledává za nadbytečnou, uváděné rozsudky nepovažuje za přiléhavé tomuto případu. K námitce absence poučení o následcích nesplnění povinnosti požadované ve výzvě k odstranění vad podání žalovaný poukazuje na zákonnou úpravu a část obsahu předmětné výzvy, kdy žalobce získal informaci, v jakém rozsahu má podání doplnit a pokud tak neučiní, bude správní orgán postupovat tak, jako by se žalobce domáhal zrušení celého rozhodnutí. Přezkoumání rozhodnutí jako celku nemůže mít dle žalovaného žádné negativní následky pro žalobce. Uváděný rozsudek nepovažuje žalovaný za relevantní, jelikož se vztahuje k řízení o žádosti. K poslední námitce týkající se doby spáchání přestupku žalovaný konstatoval, že měřidla času, která strážníci mohli použít, jsou pracovním měřidlem, nepodléhají však ověřování, a tudíž je lze brát jako hodnověrný prostředek zjištění času spáchaného přestupkového jednání, není-li prokázán opak. Dále se žalovaný vyjádřil k povaze objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Závěrem žalovaný konstatuje použité podklady pro rozhodnutí, a to oznámení o podezření ze spáchání přestupku, vyrozumění o porušení pravidel, úřední záznam sepsaný strážníky městské policie a pořízenou fotodokumentaci. Uvedené důkazní prostředky jsou dle žalovaného dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Další důkazní prostředky by byly nadbytečné. III. Obsah správního spisu Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Z oznámení o podezření ze spáchání přestupku č. j. MP/6708/14-Ba ze dne 1. 10. 2014 plyne, že dne 10. 9. 2014 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice kontrolní činnost v ul. Plachého v Českých Budějovicích (v centru města). Ve 14:20 strážníci zjistili před domem č. 16 v této ulici vozidlo tov. zn. Audi, RZ 6C6 9666, které stálo v úseku platnosti dopravní značky IP25a – zóna s dopravním omezením B28, dopravní obsluze zastavení povoleno od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:

0. Tato dopravní značka je umístěna na všech vjezdech do centra Českých Budějovic. Vozidlo stálo na chodníku, ačkoliv to v daném místě není příslušnou dopravní značkou povoleno. U vozidla nebyla identifikována osoba řidiče. Ve 14:30 bylo strážníkem vypsáno vyrozumění o porušení pravidel, které bylo umístěno za stěrač vozidla a pořízena fotodokumentace přestupku. Dále následuje konstatování, že řidič vozidla se ve stanovené lhůtě dle vyrozumění nedostavil k projednání přestupku a tento byl tedy předán Magistrátu města České Budějovice k dalšímu opatření. Uvedená fotodokumentace přestupku a dopravního značení včetně kopie vyrozumění o porušení pravidel je přiložena. Dále je přiložena mapa města s vyznačenou ulicí spáchání přestupku a úřední záznam č. j. MP20140911-0053 ze dne 10. 9. 2014 podepsaný hlídkujícími strážníky. Z černobílých fotografií je zřejmé vozidlo Audi bílé barvy, uvedené RZ stojící převážnou většinou na chodníku v ulici. Fotografie vozu jsou opatřeny datem a časem 10. 9. 2014, 14:

29. Obsah vyrozumění o porušení pravidel plně koresponduje s ostatními listinami. Obsah úředního záznamu koresponduje s oznámením o podezření ze spáchání přestupku. Dne 7. 10. 2014 byla žalobci doručena výzva č. j. Spr. př. 7337/2014 Re ze dne 3. 10. 2014 k úhradě finanční částky 300 Kč. Této výzvě žalobce nevyhověl. Dne 4. 12. 2014 bylo žalobci doručeno předvolání k podání vysvětlení č. j. Spr. př. 7337/2014 Re ze dne 25. 11. 2014, kdy žalobce byl vyzván, aby se on nebo řidič vozidla dostavil k podání vysvětlení z důvodů nesplnění předchozí výzvy, a to dne 16. 12. 2014 v 10:

0. V rámci této výzvy byl žalobce poučen o následcích nedostavení se k podání vysvětlení. Dne 5. 12. 2014 sdělil žalobce v zastoupení společností FLEET Control, s. r. o. (zmocněnec) totožnost řidiče, a to pana L.Y., nar. ..., bytem P. 15, P.

1. K vyjádření byla přiložena plná moc této společnosti pro vedené řízení. Správní orgán následně neúspěšně doručoval předvolání k podání vysvětlení panu L.Y., které bylo provozovatelem poštovních služeb vráceno, a to z toho důvodu, že adresát byl na uvedené adrese neznámý. Dne 16. 12. 2014 bylo správnímu orgánu doručeno sdělení zmocněnce žalobce, ve kterém žalobce sděluje, že se rozhodl odepřít výpověď, neboť by jejím provedením nebo i samou svojí účastí před příslušným orgánem vystavil sebe nebo osobu blízkou riziku stíhání pro spáchání přestupku. Dle úředního záznamu o odložení přestupku ze dne 19. 1. 2015 byla přestupková věc č. j. Spr. př. 7337/2014 Re z důvodu nezjištění pachatele odložena. V rámci odůvodnění je konstatováno, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě s tím, že bude uplatněna objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Dne 21. 1. 2015 byl zmocněnci do datové schránky doručen příkaz ze dne 20. 1. 2015, dle něhož se žalobce jako provozovatel předmětného vozidla dopustil řešeného správního deliktu. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění příkazu je popsán skutkový stav s odkazem na oznámení o podezření spáchání přestupku včetně pořízené fotodokumentace. Dále je konstatován postup správního orgánu při zjišťování osoby řidiče, kdy se správní orgán pokusil řidiče marně kontaktovat na žalobcem udané adrese. Rovněž je uvedeno odůvodnění výše uložené sankce. Proti uvedenému příkazu podal zmocněnec žalobce dne 22. 1. 2015 odpor a dne 27. 1. 2015 mu bylo doručeno sdělení o pokračování v řízení, ve kterém mj. správní orgán žalobce poučil v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu o možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům řízení a nahlédnutí do spisu. Žalobce byl rovněž poučen podle § 36 odst. 1 až 3 a podle § 33 odst. 1 správního řádu. Dne 5. 3. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého se žalobce dopustil řešeného správního deliktu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. V rámci odůvodnění správní orgán odkazuje na oznámení o podezření ze spáchání přestupku, pořízenou fotodokumentaci a kopii vyrozumění o porušení pravidel, kdy tyto byly použity v rámci dokazování. Je předestřen skutkový stav, postup správního orgánu v řízení včetně postupu zjišťování osoby řidiče vozu a je odůvodněn druh a výše sankce. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 8. 3. 2015 podáno blanketní odvolání. Dne 9. 3. 2015 byl žalobce vyzván k odstranění vad podání, a to do 7 dnů ode dne doručení. Usnesení – výzva k odstranění vad podání bylo žalobci doručeno dne 10. 3. 2015. Odvolání nebylo žalobcem doplněno. Dne 13. 4. 2015 bylo vydáno napadené rozhodnutí č. j. KUJCK 27262/2015/ODSH, jímž bylo podané odvolání zamítnuto a rozhodnutí o správním deliktu potvrzeno. Žalovaný uvedl, že v postupu správního orgánu neshledal porušení základních zásad činnosti správních orgánů, nejistil žádné vady řízení a skutkový stav považuje za spolehlivě zjištěný. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla s tím, že správní orgány nedostatečně zjistily osobu řidiče, když neučinily nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče jakožto pachatele přestupku. Soud shledává tuto námitku jako nedůvodnou. Soud zdůrazňuje povinnost stanovenou v § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle které „provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti“. Zákon blíže neuvádí, co se údaji potřebnými k určení totožnosti v tomto smyslu rozumí, příkladem však může být § 18 odst. 2, věty poslední správního řádu stanovující, že údaji umožňující identifikaci fyzické osoby se rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, případně další údaje. Žalobce naznačuje, že mu není známa adresa pobytu pan L.Y., když uvádí, že pan L.Y.nemá vůči žalobci žádnou ohlašovací povinnost ohledně svého bydliště. Povinností provozovatele vozidla je však znát takové údaje, které umožní řádné zjištění totožnosti řidiče, přičemž adresa trvalého bydliště či místa, ve kterém se osoba zdržuje, je zcela jistě údajem, který takovou identifikaci spolu se jménem a příjmení, případně i datem narození, umožňuje. Vzhledem k tomu, že žalobce udal správnímu orgánu nesprávnou adresu řidiče vozidla, je otázkou, jak vlastně svoji uvedenou zákonnou povinnost splnil. Soud dále podotýká, že společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z celé řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 - 28 či rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31). Jako jednu z hlavních procesních taktik společnosti FLEET Control, s. r. o. je možné identifikovat sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení o spáchaném přestupku, přičemž těmito řidiči jsou fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené, obdobně tak osoby s místem pobytu ve Velké Británii, kde byly vzaty do vazby. Zmocněnec zastupující žalobce v příkazním řízení, společnost FLEET Control, s. r. o. pak může být považován za součást účelové a obstrukční procesní strategie, který jedná s cílem pomoci provozovatelům vozidel vyhnout se odpovědnosti za správní delikt. S tímto zcela korespondují i výše uvedené skutečnosti k osobě pana L.Y., který je jako řidič uváděný i v jiných řízeních se stejnými postupy. Ve svém vyjádření žalovaný uvádí, že osoba pana L.Y. je mu z jeho úřední činnosti známa a že je pan L.Y. uváděn jako osoba řidiče i v jiných obdobných věcech. V této souvislosti krajský soud uvádí, že osoba pana L.Y. byla uvedena jako osoba řidiče v obdobných dosud neukončených řízeních soudních vedených pod sp. zn. 10 A 30/2016 a dále pod sp. zn. 10 A 31/2016. Uvedená řízení a rozhodnutí se stejně jako nyní týkají objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, kdy provozovatel vozidla udal p. L.Y. jako osobu řidiče. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako nyní společnost FLEET Control, s. r. o. Je k případnému zjištění správních orgánů, zda se jedná o osobu skutečně žijící. Soud je tak v kontextu výše uvedených skutečností přesvědčen, že zvolení této osoby řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní strategie a jedná se o disimulativní úkon ze strany žalobce. Podle ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 8 As 110/2015 - 46 ze dne 22. 10. 2015 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Vzhledem k tomu, že provozovatel vozidla označil za řidiče osobu, které se následně nedařilo doručovat a jedná se o osobu, která je v řízeních označována opakovaně jako řidič vozidla, jak bylo popsáno shora, má soud v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu za zjištěné, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu příslušného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní delikt tak mohl být projednán. Námitku neustanovení opatrovníka osobě řidiče, když prvoinstanční správní orgán neúspěšně doručoval výzvu k podání vysvětlení, považuje soud za nedůvodnou. S odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je třeba konstatovat, že ustanovení opatrovníka řidiči vozidla vůbec nepřicházelo v úvahu. Opatrovníka podle § 32 správního řádu by bylo lze ustanovit především ztotožněnému účastníku správního řízení, u něhož nastal některý ze zákonných důvodů vymezených v předmětném ustanovení. Ovšem v nyní posuzovaném případě nebyl řidič vozidla spolehlivě ztotožněn tak, aby s ním vůbec mohlo být zahájeno řízení o přestupku. Přestupková věc byla odložena z důvodu nezjištění totožnosti pachatele. Ustanovení opatrovníka řidiči vozidla podle § 32 odst. 2 písm. d) nebo e) správního řádu by z procesního hlediska nedávalo žádného smyslu, neboť opatrovník by nemohl přispět ke zjištění a ztotožnění řidiče vozidla. Krajskému soudu pak ani není zřejmý důvod odkazu žalobce na § 22 správního řádu ohledně doručování do ciziny, když sám udal českou adresu řidiče. Námitku nezákonného zásahu do zaručených práv na spravedlivý proces tím, že v dané věci nebylo před správním orgánem vedeno ústní jednání, považuje soud za nedůvodnou. Soud se neztotožňuje se závěry uvedených krajských soudů, přičemž opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 110/2015 – 46 ze dne 22 10. 2015, z jehož právní věty II. vyplývá, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není- li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“. Vzhledem k obsahu správních spisů je soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Skutečnost, že takto ve výsledku de facto nečinil, nelze klást k tíži správním orgánům. Nařízení jednání před krajským soudem pak žalobce nežádal. Námitku žalobce k absenci poučení (upozornění) na následky zmeškání lhůty k odstranění vad podání (odvolání), kdy vzhledem k této skutečnosti nemohla být tato výzva vůči žalobci závazná, shledává soud zcela nedůvodnou. Ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu je zvláštní úpravou k § 37 odst. 3 správního řádu, která vychází ze specifik správního řízení o žádosti. Projednávaný správní delikt není řízením o žádosti. Úprava obsažená v § 37 správního řádu ohledně podání a jeho náležitostí je natolik ucelenou a komplexní úpravou, že využití analogie jako prostředku k odstraňování mezer v právu zde není na místě. Soud v postupu správního orgánu ve vztahu k poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2 správního řádu neshledal pochybení, neboť tento postup byl zcela v souladu se zákonem. Správní orgán neměl zákonnou povinnost upozornit žalobce na následky neodstranění vytýkaných vad podání. Obsah předmětné výzvy byl přiměřený povaze úkonu a poměrům dotčené osoby, tj. zmocněnce, který je, jak soud uvedl výše, častým účastníkem správních řízení tohoto typu. Je zřejmé, že i přes neodstranění vytýkaných vad bylo odvolání žalobce předáno odvolacímu orgánu, který se tímto odvoláním zabýval. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, nemohl odvolací správní orgán přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek žalobce a musel tedy přistoupit k přezkumu v rozsahu, jež je ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu vyžadován veřejným zájmem. Jediným následkem neodstranění vad odvolání byl odvolací přezkum z úřední povinnosti. Tento postup se skutečně nedotknul práv žalobce, neboť odvolací řízení proběhlo a bylo vydáno meritorní rozhodnutí ve věci. Námitku týkající se nesprávného zjištění skutkového stavu – času spáchání přestupku řidičem - shledává krajský soud nedůvodnou. Čas spáchání přestupku byl městskou policií uveden v úředním záznamu, ve vyrozumění o porušení pravidel, v oznámení o podezření ze spáchání přestupku a na fotografiích místa spáchání přestupku. Soud má čas přestupku za prokázaný s tím, že čas byl zjištěn jednak z předmětných fotografií, kdy do těchto byl fotoaparátem vložen časový údaj, a dále z jiného zdroje měření času, který strážníci použili při sepisování vyrozumění o porušení pravidel. Z povahy věci soud považuje za vysoce nepravděpodobné, že by strážníci používali během služby k určení času výhradně fotoaparát. Co se otázky certifikovaného měřidla týče, soud přisvědčuje argumentaci žalovaného, jak je uvedena ve vyjádření k žalobě, že hodinky, telefony či fotoaparáty jsou pracovním měřidlem, nicméně tato měřidla nejsou uvedena v příloze vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž taková měřidla nepodléhají ověřování. Čas spáchání přestupku řidičem vozidla, jak je již uvedeno výše, nevyplývá pouze z pořízeného úředního záznamu, ale i z dalších listin a zejména z pořízených fotografií. V duchu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008 - 115, ze dne 22. 1. 2009, na který žalobce poukazuje, má krajský soud za to, že výslech městských strážníků pouze za účelem ověření času spáchání přestupku by byl v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, a to zejména se zásadou rychlosti a hospodárnosti. Takový výslech by nijak nepomohl k naplnění zásady materiální pravdy, neboť tato zásada byla již v rámci daného řízení naplněna. Pokud žalobce v podané žalobě tvrdí, že přestupek se udál v jiném čase, pak tuto skutečnost nijak důkazně nedokládá. Z tohoto důvodu soud nemá za prokázané, že by předmětné vozidlo bylo v daném místě zaparkováno v jinou dobu, než kterou uvádí městská policie. V. Závěr a náklady řízení Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení