51 A 21/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Stavitelství Pavlíček s. r. o., sídlem v Českých Budějovicích, Kamenická 35, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 04. 2016, č. j. KUJCK 52511/2016 takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 20. 06. 2016 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 04. 2016, č. j. KUJCK 52511/2016, sp. zn. ODSH 16104/2016/addv SO 3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, správního odboru, oddělení dopravních přestupků (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 12. 2015, č. j. Spr. př. 3459/2015 Re (dále jen „rozhodnutí I. stupně“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla uvedeným v §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť nezajistil, aby při užití vozidla Hyundai, RZ ... dne 27. 03. 2015 v době od 08:06 do 08:11 hodin v ulici Jaroslava Haška v Českých Budějovicích před domem č. 7 byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené uvedeným zákonem. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedený den tak, že zastavením vozidla Hyundai v úseku pozemní komunikace označeném dopravní značkou č. B28 „Zákaz zastavení“ byla porušena povinnost stanovená ustanovením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. (2) Žalobce se podanou žalobou domáhal nejen zrušení napadeného rozhodnutí, ale také rozhodnutí I. stupně. V žalobě uvedl, že správní orgán I. stupně vyhotovil výzvu k úhradě určené částky, kterou doručil žalobci jako provozovateli vozidla. Správní orgán I. stupně v poučení výzvy k úhradě částky uvedl, že žalobce má právo sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče přestupku, což učinil. Přesto se správní orgán žádným způsobem nepokusil doručit výzvu k podání vysvětlení oznámenému řidiči. Žalobce má za to, že správní orgán I. stupně nevynaložil dostatečné úsilí pro doručení výzvy k podání vysvětlení skutečnému řidiči, ačkoli o něm byl vyrozuměn. Žalobce podotkl, že pokud bylo správnímu orgánu I. stupně z jiného spisu známo, že se tomuto řidiči nedaří doručovat, měl se právě proto pokusit o veškeré možné další kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. (3) Správní orgán mohl předvolat žalobce k podání vysvětlení, neboť ten byl ochotný poskytnout veškeré potřebné informace o totožnosti osoby řidiče. Žalobce se dozvěděl o neakceptování jeho vyjádření k osobě řidiče teprve dne 8. 10. 2015, kdy již bylo zahájeno správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce uvedl, že mu takovým postupem správního orgánu I. stupně bylo znemožněno předložit důkazy na podporu svých tvrzení, např. nájemní smlouvu mezi žalobcem a osobou L.Y. (dále jen „osoba Y“). Žalobce shledal postup správních orgánů jako účelový a poukázal na jiné možnosti vedení správního řízení, které považuje za správné. Žalobce uvedl, že správní orgán měl vést správní řízení proti osobě Y, pokud by shledal uvedení totožnosti řidiče za pravdivé, případně měl vést řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona proti žalobci, jestliže by dospěl k opačnému závěru. Žalobce dále namítl, že zjistil-li ze své úřední činnosti správní orgán I. stupně, že žalobcem uvedený řidič není na uvedené adrese znám, ale tuto úřední činnost blíže nespecifikoval, zkrátil jej na jeho právu na obhajobu. Sdělení spisové značky řízení, z níž tak správní orgán dovozoval, nelze mít dle žalobce za dostatečné, neboť žalobce není oprávněn nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, dále na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 - 35. Žalobce v takovém postupu spatřuje rozpor s § 125f odst. 4 silničního zákona a opomenutí principu subsidiárnosti správního deliktu provozovatele vozidla a domnívá se, že tím byl zkrácen na svých právech. (4) Další žalobní námitkou bylo nenařízení ústního jednání před vydáním rozhodnutí I. stupně, čímž byl zkrácen na právech dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listiny základních práv a svobod“). V řízení tak nebyla dodržena zásada bezprostřednosti a žalobce neměl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Žalobce upozornil na analogii s trestním řádem a zákonem o přestupcích i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na jejichž základě je nutné konat ústní jednání. V souvislosti s nutností nařízení ústního jednání žalobce opět odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30A 56/2014 – 35 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. (5) Žalobce zastává názor, že pokud správní orgán nepovažoval za nutné nařizovat ústní jednání, přesto měl provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutí podložené důkazy, které byly provedeny bez přítomnosti účastníka řízení, způsobí zkrácení účastníka řízení na jeho právu na spravedlivý proces. V souvislosti s porušením zásady bezprostřednosti žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Žalobce byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, to však nepovažuje za dostačující, jelikož tím nebyla zhojena osobní neúčast při dokazování. (6) Žalobce dále namítl absenci jakéhokoliv protokolu o provedeném dokazování. Domnívá se proto, že k dokazování v rámci řízení nedošlo a byl tak porušen § 51 a násl. správního řádu. (7) Žalobce uvedl, že nebylo nijak prokázáno skutečné zaparkování jeho vozidla v působnosti dopravní značky B 28. Jediné, z čeho tato skutečnost vyplývala, byl úřední záznam, který nemůže být považován za důkazní prostředek či jím být proveden důkaz. K tomu odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Žalobce zastává názor, že ani fotografie, které jsou součástí spisu, nelze užít jako důkaz, mimo to z nich není zřejmé zastavení v působnosti značky B 28. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30A 80/2015 – 43, v němž soud uvedl, že fotografie, z níž není zřejmé přestupkové jednání obviněné osoby, nelze užít ke stanovení viny. (8) Žalobce uvedl, že předmětný správní delikt provozovatele vozidla považuje již za promlčený, neboť uplynula jednoletá lhůta od jeho spáchání. Žalobce poukázal na skutečnost, že správní delikt musí vykazovat znaky přestupku a upozornil na § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona, přičemž jediným znakem přestupku po uplynutí jednoroční lhůty od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Žalobce v žalobě odkazoval na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb. zákonem č. 297/2011 Sb., vydaná pod č. j. 8/2013 – 160/OST/5 (dále jen „metodika“) a legitimně předpokládal postup v souladu s metodikou. Rozhodnutí žalovaného proto bylo pro žalobce překvapivé a v rozporu s principem právní jistoty a pokynem nadřízeného správního orgánu. (9) Samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a zejména povinnost uložená § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Citované ustanovení zakládá presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, přičemž provozovatel vozidla není prakticky schopen ovlivnit chování řidiče vozidla, jelikož mnohdy není v jeho přítomnosti. Provozovatel vozidla poučí řidiče vozidla o dodržování dopravních předpisů, nicméně předpokládá, že řidič jako absolvent autoškoly nepochybně zná své povinnosti. Žalobce upozornil na podobnost odpovědnosti držitele zbraně, který je též povinen svěřit zbraň pouze osobě, která má příslušné oprávnění, nenese však už odpovědnost za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchala osoba, jíž byla zbraň po právu svěřena. Situace, kdy by střelec vyvázl bez trestu, by byla absurdní a ústavně nekomformní. Žalobce považuje § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který presumuje odpovědnost provozovatele vozidla, v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, a to presumpcí neviny, čímž je zasaženo do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Žalobce se domnívá, že předmětné ustanovení svými negativními vlivy přesahuje klady spočívající ve veřejném zájmu, a proto aplikací § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu dochází k zásahu do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. (10) Žalobce na základě shora uvedeného považuje rozhodnutí za nezákonné. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (11) Žalovaný zastává názor, že žaloba není důvodná, a navrhuje její zamítnutí. (12) K projednávané žalobě uvedl, že je mu z vlastní činnosti známo, že zástupce žalobce opakovaně označuje v obdobných řízeních jako řidiče osobu Y a využívá stále stejných postupů v obdobných řízeních. Žalovaný zcela zásadně odmítl námitku žalobce, že pouhá spisová značka je nedostatečným sdělením, odkud zjištěná informace pochází. Žalovaný podotkl, že zástupce žalobce zastupuje jednotlivé žalobce i v jiných řízeních, v nichž figuruje osoba Y, a proto není nutné jej s takovou skutečností seznamovat. (13) Žalovaný nesouhlasí také s námitkou žalobce ohledně absence ústního jednání, jeho nenařízení považuje žalovaný za správné a v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, což opřel o rozsudky Nejvyššího správního soudu. Nesouhlasil ani s námitkou žalobce o neprovedení řádného dokazování a odkázal na zákonná ustanovení, která doplnil odbornou literaturou. Svůj postup proto shledal za zcela v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu a podklady, na základě kterých rozhodl, vyhodnotil jako dostatečné a obsahující veškeré důkazy, které byly použity pro vydání rozhodnutí. Dále konstatoval, že žalobci bylo zcela nepochybně umožněno, vyjádřit se ke všem podkladům ještě před vydáním rozhodnutí. Skutkový stav shledal za bezpochyby prokázaný vyplývající z podkladů obsažených ve správním spise. (14) K námitce žalobce ohledně zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt žalovaný odkázal na § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že k zániku dojde do 2 let, pokud příslušný orgán nezahájil řízení ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. V projednávané věci podmínky pro zánik odpovědnosti splněny nebyly a odpovědnost žalobce za deliktní jednání proto nezanikla. K žalobcem namítané metodice žalovaný sdělil, že se vztahovala pouze na právní stav platný do 6. 11. 2014, kdy došlo k novelizaci zákona o silničním provozu. (15) Na závěr se žalovaný vyjádřil k žalobcem namítanému rozporu skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla zejména pak povinnosti stanovené v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013 – 21, který se právě námitkou rozporu právní úpravy § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem zabýval. III. Obsah správního spisu (16) Ze správního spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: (17) Součástí spisu je vyrozumění o porušení pravidel ze dne 27. 3. 2015 vydané Městskou policií České Budějovice. Dne 27. 4. 2014 obdržel správní orgán I. stupně oznámení o podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu vydané dne 24. 4. 2015 Městskou policií. Dne 29. 4. 2015 byl žalobce vyzván správním orgánem I. stupně ve smyslu § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč. Správnímu orgánu I. stupně byla dne 25. 5. 2015 doručena plná moc, jíž žalobce zmocnil ke svému zastupování společnost FLEET Control, s. r. o., která správnímu orgánu I. stupně sdělila, že v předmětné době bylo vozidlo užíváno osobou Y. Dne 30. 9. 2015 správní orgán I. stupně vydal úřední záznam o odložení přestupku zn. Spr. př. 3459/2015 Re podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Dne 8. 10. 2015 byl vydán příkaz zn. Spr. Př. 3459/2015 Re, kterým byla žalobci uložena pokuta podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu ve výši 1.500 Kč. Součástí správního spisu je doručenka, kterou správní orgán I. stupněprokazuje,že doručování osobě Y není možné. Dne 16. 10. 2015 podal žalobce odpor a žádal o sdělení jmen oprávněných úředních osob ve věci, za účelem posouzení případnépodjatosti. Dne 23. 10. 2015 správní orgán I. stupně sdělil, že v řízení pokračuje, a v souladus § 36 odst. 3 správního řádu žalobci sdělil, že je mu dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a nahlédnout do spisu. Dne 17. 12. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, v němž rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a v souladu s § 125f odst. 3 téhož zákona mu uložil pokutu ve výši 1.500 Kč. (18) Dne 04. 01. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno blanketní odvolání žalobce bez zaručeného elektronického podpisu proti rozhodnutí I. stupně, který však byl doplněn dne 11. 01. 2016. Následně byl žalobce dne 12. 01. 2016 usnesením správního orgánu I. stupně vyzván k odstranění vad podání spočívajících v absenci nezbytných náležitostí odvolání podle § 82 odst. 2 správního řádu, k jejichž doplnění byla žalobci stanovena lhůta 7 pracovních dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Dne 21. 01. 2016 správní orgán I. stupně obdržel doplněné odvolání o námitku, že v řízení nebylo nařízeno ústní jednání, v rámci něhož mělo probíhat dokazování, kterého se chtěl žalobce účastnit. V odvolání dále namítal, že správnímu orgánu I. stupně nevzniklo právo zahájit řízení o správním deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, nýbrž mělo být zahájeno řízení o přestupku s konkrétní osobou řidiče. (19) Dne 22. 01. 2016 bylo odvolání postoupeno žalovanému, který žalobce následně informoval o určených oprávněných úředních osobách k provádění veškerých úkonů v předmětném správním řízení. Dne 19. 04. 2016 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jímž odvolání zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalovaný dospěl k závěru, že se jedná o rozhodnutí zákonné. Podané odvolací námitky neshledal jako důvodné a přezkoumávané správní řízení zhodnotil jako bezvadné, jak po stránce procesní, tak hmotněprávní. IV. Právní názor soudu (20) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (21) V daném případě se žalobce měl dopustit správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu (správní delikt provozovatele vozidla). Dle uvedeného ustanovení se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 téhož zákona nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V rámci správního řízení byl zjištěn vlastník – provozovatel vozidla, který má dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit, aby byly při použití vozidla na pozemních komunikacích dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. (22) Soud poznamenává, že k odpovědnosti za uvedený správní delikt dle ustanovení § 125f silničního zákona, není vyžadováno zavinění, neboť se jedná o odpovědnost objektivní. Aby se mohl provozovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek v ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, žádný takový důvod však namítnut nebyl. (23) Správní orgán dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu projedná správní delikt teprve poté, co učiní veškeré nezbytné kroky pro zjištění pachatele přestupku, nezahájí řízení o přestupku a věc pro nezjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě odloží. Soud po prostudování správního spisu konstatoval, že podmínky stanovené v § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu byly dodrženy. Zahájení řízení o správním deliktu musí předcházet podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vydání výzvy k úhradě určené částky či sdělení totožnosti řidiče vozidla, což dodrženo bylo a žalobce takovou skutečnost nerozporuje. Odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla je subsidiární vůči odpovědnosti za přestupek, to uvedl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz): „Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.“ S onou předností odpovědnosti za přestupek před odpovědností provozovatele vozidla velice úzce souvisí § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán může poučit provozovatele, jenž neuhradil určenou částku, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, takové sdělení je pak považováno za podání vysvětlení. V předmětné věci žalobce určenou částku neuhradil a zpočátku ani jinak nereagoval na podanou výzvu. Ačkoli uložená lhůta 15 dnů k úhradě částky či sdělení totožnosti řidiče vozidla uplynula dne 15. 5. 2015, žalobce teprve dne 25. 5. 2015 sdělil správnímu orgánu I. stupně, že v době uváděné ve výzvě řídila vozidlo osoba Y. (24) Správní orgán se při postupu směřujícím ke zjištění totožnosti přestupce, může dostat do stavu důkazní nouze a věc odložit, což se v projednávané věci stalo. Právě situace, kdy spáchání přestupku je jednoznačně zjištěno, ale dopustit se jej měl řidič, jehož totožnost nebyla dostatečně určitě sdělena, je důvodem pro odložení věci a následné uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, na což byl v úředním záznamu o odložení přestupku žalobce upozorněn. (25) Žalobce předně namítá, že bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, aniž by byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, tj. osoby řidiče. Soud shledává tuto námitku nedůvodnou. Soud k tomu odkazuje na § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, který stanoví, že „provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti“. Údaje potřebné k určení totožnosti zákon blíže nespecifikuje. Dle § 18 odst. 2, věty poslední správního řádu údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, případně další údaje. Ze shora uvedeného soud dovozuje, že povinností provozovatele vozidla je znát takové údaje, které umožní řádné zjištění totožnosti řidiče, přičemž adresa trvalého bydliště či místa, ve kterém se osoba zdržuje, je zcela jistě údajem, který takovou identifikaci umožňuje. Vzhledem k tomu, že na udané adrese byla osoba Y neznámá, nelze dospět k závěru, že svou zákonnou povinnost žalobce splnil. (26) Žalobce předně namítal, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, když oznámenému řidiči ani nezaslal výzvu k podání vysvětlení a pouze odkázal na jiný spis vedený týmž správním orgánem, z něhož bylo správnímu orgánu I. stupně známo, že se oznámenému řidiči nedaří doručovat, což doložil doručenkou ze správních spisů Spr. př. 1254; 1961; 2620/2015 Re. Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že osoba Y je mu z jeho úřední činnosti dostatečně známa, přičemž se opakovaně v obdobných řízeních přesvědčil, že na uváděnou adresu osoby Y není možné doručovat. K tomu soud uvádí, že ačkoli správní orgán I. stupně je povinen ve správním řízení vyzývat označeného řidiče k podání vysvětlení, v projednávané věci lze mít za to, že případné zaslání výzvy by vedlo pouze ke zbytečným průtahům a bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. (27) Ve vztahu k osobě údajného řidiče, osoby Y, soud konstatuje, že je tato osoba skutečně uváděna jako řidič i v jiných řízeních s obdobnými procesními postupy. Tato osoba byla uvedena jako řidič i v soudních řízeních vedených u zdejšího soudu (sp. zn. 10 A 30/2016, 10 A 31/2016 a 10 A 109/2015). Zmíněná řízení se stejně jako projednávaná věc týkají objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla prostřednictvím zmocněnce vždy udal osobu Y jako osobu řidiče. Ve všech zmíněných soudních řízení bylo správním orgánem I. stupně doručováno předvolání k podání vysvětlení na tutéž adresu, a to Palackého 15, Praha 1, avšak vždy bezúspěšně. Zaslaná písemnost byla správnímu orgánu I. stupně vždy vrácena zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý a zásilku nebylo možné vložit do schránky. Zmocněncem provozovatelů vozidel byla stejně jako v projednávané věci společnost FLEET Control, s. r. o. a advokátem v řízeních před soudem byl vždy Mgr. J.T.. S ohledem na shora uvedené existují pochybnosti, zda je osoba Y skutečně žijící osobou. Soud dospěl k závěru, že zvolení této osoby jako řidiče je pouze obstrukcí a součástí procesní taktiky žalobce. Pokud by osoba Y byla v době spáchání přestupku skutečně řidičem vozidla, muselo být zmocněnci žalobce díky četnosti případů, v nichž osoba Y opakovaně figuruje jako oznámený řidič, již zcela jasné, že osoba Y se na uvedené adrese nezdržuje a zaslání písemností na uvedenou adresu je nemožné. Soud je tak v kontextu výše uvedených skutečností přesvědčen, že se jedná o disimulativní úkon ze strany žalobce. (28) Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku, nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud č. j. 8 As 110/2015 - 46, ze dne 22. 10. 2015, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (29) Vzhledem k tomu, že žalobce označil za řidiče osobu, které se trvale nedaří doručovat a je osobou opakovaně označovanou za řidiče vozidel různých provozovatelů v obdobných případech, je nutno v souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu uzavřít, že prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění totožnosti osoby řidiče ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, řízení o přestupku odložil a zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Soud proto nemá pochybnosti o učinění veškerých nezbytných kroků ke zjištění pachatele. Pokud nejsou správnímu orgánu k dispozici indicie či jiné informace o totožnosti přestupce a provozovatel na základě výzvy sdělí nedostačující skutečnosti o řidiči, nelze po správních orgánech požadovat obšírné postupy směřující k identifikaci řidiče. Odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích bylo zcela v souladu s právními předpisy i zavedenou praxí a ani v takovém postupu správního orgánu soud nespatřuje pochybení. Správní delikt tak mohl být projednán. (30) Tvrzení žalobce, že jej správní orgán mohl předvolat, jako provozovatele vozidla k podání vysvětlení, není dle názoru soudu opodstatněné. Správní orgán tak sice učinit mohl, nicméně soudu není zřejmé, z jakého důvodu tak učinit měl, sdělil-li již žalobce v minulosti totožnost osoby, která měla vozidlo řídit. V tomto kontextu nelze předpokládat, že by takovýto postup správního orgánu vnesl do věci nové skutečnosti. Chtěl-li žalobce sám správnímu orgánu sdělit nějaké skutečnosti k osobě řidiče, mohl tak kdykoli učinit. Žalobci rovněž nic nebránilo v tom, aby např. v rámci svého odvolání takovéto skutečnosti správnímu orgánu sdělil. Neučinil-li tak, nemůže svoji nečinnost klást k tíži správním orgánům. (31) Žalobce uvedl, že pravdivě sdělil osobu řidiče, nicméně vzhledem k výše uvedenému soud tomuto prohlášení nepřikládá větší význam. Soud podotýká, že ze správního spisu a tvrzení žalobce nevyplývá, respektive nelze prokázat, že by osoba Y vozidlo žalobce v předmětnou dobu skutečně řídila. (32) Účelem zavedení § 125f do zákona o silničním provozu bylo jednoznačně postihnout nastalý a prokázaný protiprávní stav, který byl způsoben užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, „… je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (33) Další žalobní námitkou žalobce bylo nenařízení ústního jednání, a tím jeho zkrácení na právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písmene c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud shledal i tuto námitku žalobce nedůvodnou. (34) Krajský soud se převážně neztotožnil se závěry judikatury, na kterou žalobce odkázal (vyjma rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34, viz níže) o nutnosti ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů a shledal je překonanými rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 -46. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, bylo uzavřeno, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou,má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správního spisu je soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Pokud takto nečinil, nelze to klást k tíži správním orgánům. (35) Soud poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34 došel k obdobnému závěru ohledně nutnosti konání ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku. Krajský soud v Plzni v tomto rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ (36) Soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s.

200. ISBN 978-80-7400-157-4.). Obdobně tak „Vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz níže a dále také např. rozsudek ze dne 21.8.2014,č.j.10 As 16/2014 - 25 a rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. (37) Krajský soud se k citovanému právnímu názoru přiklání, neboť při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny a účastník měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit. (38) V projednávané věci nebylo nařízeno ústní jednání, nicméně žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéhoto postupu, nicméně má za to, že v souzené věci postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového. (39) Soud se v otázce vyrozumění účastníka o dokazování mimo ústní jednání a vlivu nevyrozumění o prováděném dokazování ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, že: „Ve správním soudnictví je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. Jak již bylo výše řečeno, možnost vznést své hypotetické výtky proti shromážděným důkazům ponechala nevyužitou i před krajským soudem. Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“ (40) Žalobce k této namítané vadě řízení odkázal na několik rozhodnutí správních soudů, nicméně z výše uvedených důvodů soud nesdílí právní názor prezentovaný v odkazovaných rozhodnutích. Soud proto uzavřel, že žalobcem namítaná vada nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a to zejména v kontextu celkového procesního postupu žalobce a námitkám směřujícím do zjištěného skutkového stavu. Žalobce měl možnost se s podklady pro rozhodnutí seznámit a dobrovolně tak neučinil. (41) K argumentaci žalobce, že obviněný ze správního deliktu má stejná práva jako obviněný z přestupku či trestného činu, je třeba poznamenat, že § 49 odst. 1 správního řádu stanoví, že správní orgán nařídí ústní jednání jen za předpokladu, že je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, popřípadě stanoví-li tak zákon. Zákon o přestupcích je v tomto specifický a ústní jednání dle § 74 odst. 1 musí být nařízeno v I. stupni správního řízení vždy. Řízení o správních deliktech takto vázáno není a správní orgány proto nejsou povinny vždy nařizovat ústní jednání. (42) Námitku absence protokolu o provedeném dokazování soud sice shledal za oprávněnou, avšak předně upozorňuje na skutečnost, že taková procesní vada má dopad do práv účastníka naprosto minimální a nezpůsobuje proto nezákonnost rozhodnutí. Primárně je posuzováno, zda měl účastník řízení možnost se s danými důkazy seznámit a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu, do pozadí tak je odsunuto posouzení dodržení ryze formálního postupu stanoveného § 53 odst. 6 správního řádu ve vazbě na § 18 odst. 1 správního řádu. Dále soud upozorňuje na skutečnost, že jsou-li veškeré důkazní prostředky součástí spisu po celou dobu řízení, není zapotřebí o takovém důkazu sepisovat protokol nebo záznam, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25. (43) Námitku, že správní orgány neprokázaly spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu, soud považuje za nedůvodnou. Z fotografie založené ve správním spise je zřejmé, že vozidlo bylo zaparkováno v úseku platnosti dopravní značky B28. S přihlédnutím k úřednímu záznamu Městské policie je nesporné, že vozidlo žalobce bylo odstaveno na pozemní komunikaci. Soud nesdílí názor žalobce, že zjištěný skutkový stav vyplývá pouze z úředního záznamu, neboť plyne i z oznámení o dopravním přestupku a zejména z pořízené fotodokumentace, která zřetelně a beze všech pochybností zachycuje vozidlo žalobce parkující v úseku platnosti dopravní značky B28 „zákaz zastavení“. (44) Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), je soudu známa a soud se s ní ztotožňuje, nicméně jeho závěry nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v souzené věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou z velké většiny zachyceny na pořízených fotografiích. Soud je toho názoru, že kupříkladu výslech strážníka městské policie by do věci nepřinesl nic nového, pokud by byl prováděn a byl by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, a to při plném respektování zásady materiální pravdy, neboť lze odůvodněně předpokládat, že městský strážník by pouze konstatoval, co sám bezprostředně vnímal svými smysly a zaznamenal do úředního záznamu. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoli pochyb plyne skutkový stav souzené věci. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn a prokázán, řidič vozidla se prokazatelně dopustil přestupku, resp. provozovatel vozidla byl oprávněně shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, neboť vozidlo žalobce bylo beze všech pochybností zaparkované v místě, kde parkování není dovoleno. (45) K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 51, který přiléhavě dopadá na projednávanou věc: „V posuzované věci správní delikt spočíval v zaparkování vozidla na placeném parkovišti bez platného parkovacího lístku, skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Magistrát rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru provozovatelů vozidel a fotodokumentace, z níž je patrno, že parkovací lístek umístěný za čelním sklem vozidla stěžovatelky byl 17 dní starý. Magistrát vyrozuměl stěžovatelku o zjištění protiprávního jednání nejprve ve výzvě podle § 125h zákona o silničním provozu ze dne18. 11. 2013, čj. OSA/P-580/13-DP/2, na kterou stěžovatelka reagovala sdělením údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (viz výše). Po zastavení přestupkového řízení s označeným řidičem magistrát vyrozuměl stěžovatelku o zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a stanovil jí lhůtu pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí s tím, že po jejím uplynutí přistoupí k vydání rozhodnutí (přípis ze dne 4. 3. 2014, čj. OSA/P-287/14-D/13). Stěžovatelka na výzvu nereagovala. Magistrát provedl dokazování listinami založenými ve spise, o čemž provedl záznam (ze dne 24. 3. 2014, čj. OSA/P-287/14-D/15). Kasační soud uzavřel, že tím byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 As 128/2013 – 36 nebo ze dne 26. 1. 2015, čj. 8 As 109/2014 – 70). Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatelky nezbytné nařizovat ústní jednání. Magistrát proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie v řízení nenařídil jednání a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.“ (46) Odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30A 80/2015 – 43 soud shledal opět jako nepřiléhavý, jelikož z předložené fotografie je seznatelné porušení dopravních předpisů, konkrétně dopravní značky B28. (47) Žalobce dále namítal promlčení správního deliktu, jelikož ode dne spáchání uplynula doba delší než jeden rok, která je určena § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném do 1. 10. 2015, který analogií aplikoval na projednávanou věc v souladu se zásadou „in dubio mitius“. Žalobce dále odkazoval na metodiku, která tuto analogii doporučuje uplatnit. Soud se však ztotožnil s názorem žalovaného, který odkazuje na zákonnou dikci § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu, který přímo upravuje zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Ten jasně stanoví, že odpovědnost zaniká, pokud příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán. (48) Žalobcem uvedená metodika byla aplikována na správní delikty spáchané do 6. 11. 2014, v důsledku novely zákona o silničním provozu (zákonem č. 230/2014 Sb.) účinného od 7. 11. 2014 je již úprava zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla zakotvena přímo v zákoně o silničním provozu. Rozhodnutí tak nelze považovat za překvapivé, jak uvedl žalobce. Znění zákona je jednoznačné a závazné. (49) Závěrem krajský soud k žalobní námitce týkající se rozporu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy uvádí, že mu nepřísluší posuzování ústavnosti této právní normy. V kontextu této problematiky lze odkázat na usnesení ÚS ČR I. ÚS 508/15 ze dne 22. 12. 2015, kde ÚS ČR návrh na zrušení § 125f zákona o silničním provozu odmítl. V. Závěr, náklady řízení (50) Na základě shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Správní delikt žalobce byl ve správním řízení spolehlivě zjištěn a prokázán. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost, a proto žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (51) Podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. soud nepřiznal úspěšnému žalovanému správnímu orgánu náhradu nákladů řízení, neboť mu náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení