10 A 146/2015 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce P.H., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, čj. KUJCK 47852/2014/ODSH/alst, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015, čj. KUJCK 47852/2014/ODSH/alst (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 10. 4. 2015, zn. Spr. přest. 6264/2014/Skl, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel vozidla Opel, registrační značky X (dále jen „vozidlo“) dne 31. 7. 2014 nejméně v době od 13:10 do 13:25 hodin v Českých Budějovicích, v ulici Chelčického, u domu č. 1 v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť nezjištěný řidič toto vozidlo odstavil v prostoru, pro který platila dopravní značka IP 12 („Vyhrazené parkoviště“) doplněná dodatkovou tabulkou E 13 („Pro držitele abonentních a rezidentních karet“), aniž by k tomu byl oprávněn. Uvedené jednání je v rozporu s ustanovením o povinnostech účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. c) a § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně, zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení a dále požaduje náhradu nákladů řízení. Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť vydání rozhodnutí nepředcházely zákonné kroky prvostupňového správního orgánu, jelikož správní orgán prvního stupně nenařídil ve věci ústní jednání. Správní orgán navíc nedostatečně prověřil samotné spáchání údajného přestupku. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ač jeho vydání nepředcházelo ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Tímto se žalobce cítí být zkrácen na svých právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), stejně jako na svých právech dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V postupu správních orgánů spatřuje žalobce porušení zásady bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o trestní obvinění. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 - 35 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 - 35. Žalobce očekává zrušení rozhodnutí, jemuž ústní jednání nepředcházelo, neboť jej považuje za obligatorní součást řízení o správním deliktu. Žalobce se neztotožňuje s právním názorem prvostupňového správního orgánu, že nařízení ústního jednání by nezměnilo nic na účelu řízení a uvádí, že správní orgán zaměnil slovo „účel“ za „výsledek“. Na ústním jednání však mohl prvostupňový správní orgán seznat, že se samotný přestupek nestal, neboť žalobce jednal v krajní nouzi, v důsledku čehož by ani provozovatel vozidla nemohl být shledán vinným ze spáchání projednávaného správního deliktu. Žalobce dále namítá, že usnesením k doplnění odvolání sp. zn. Spr. přest.: 6264/2014- Skl ze dne 6. 5. 2015 mu byla uložena lhůta sedmi dnů k doplnění podání, aniž by byl současně poučen o následcích zmeškání této lhůty. Žalovaný se domnívá, že za takových okolností nemůže usnesení zavazovat a odkazuje na § 45 odst. 2 správního řádu a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, čj. 2 As 99/2010 – 67 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobce namítal, že nevěděl, že při nedoplnění odvolání dojde k revizi prvostupňového rozhodnutí ex officio. Žalobce očekával, že řízení o odvolání bude naopak zastaveno. Dále žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo prokázáno, že řidič vozidlo zaparkoval v působnosti dopravní značky IP 12 - Vyhrazené parkoviště. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115, publikovaného pod č. 1856/2009 Sb. NSS, nemůže být užit jako důkaz. Správní orgán nesplnil svou povinnost předvolat ke svědecké výpovědi osobu, která úřední záznam pořídila (strážnici Machnicovou). Dle žalobce není ani z fotografií, které jsou součástí spisu a dokumentují místo spáchání přestupku, zřejmé, že bylo vozidlo zaparkováno v působnosti značky IP 25a. Žalobce k tomu dodává, že zaparkoval vozidlo na levé straně vozovky jednosměrné Chelčického ulice, kde je parkování upraveno dopravní značkou IP 11a „Parkoviště“ a mohl zde parkovat bez omezení. Žalobce současně odkazuje na § 6 odst. 2 písm. b) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb. V pochybnostech žalobce navrhuje provedení dokazování ohledáním místa. Užití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen „TPZOV“) považuje žalobce za neoprávněné a celé řízení za nedůvodné, neboť se žádný přestupek nestal, a tedy ani žádný správní delikt. Žalobce namítá, že již v průběhu správního řízení uvedl, že jednal ve stavu krajní nouze, neboť u něj nastaly zdravotní potíže. Žalobce tvrdí, že tuto skutečnost sdělil již zasahujícím strážníkům, kteří jej odkázali na správní řízení. Žalobce dále uvádí, že řidič vozidla sice zaparkoval na místě, kde to není za standardních okolností možné, ale učinil tak za okolnosti, která vylučuje protiprávnost jednání. Projednávaného správního deliktu se proto žalobce nemohl dopustit, neboť samotné nevykazovalo znaky přestupku z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost. Existenci okolností vylučujících protiprávnost jednání považuje žalobce za dostatečně konkrétní a v rámci správního řízení nevyvrácenou. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že k vydání příkazu podle § 150 odst. 1 správního řádu je správní orgán oprávněn, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné. V žalované věci zcela postačily fotografie místa odstavení vozidla, zjištění jeho provozovatele v registru motorových vozidel, úřední záznam strážnice M. a záznam sepsaný se žalobcem na místě. Tomuto příkazu však předcházela výzva k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč učiněná dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti vydanému příkazu byl podán včasný odpor a řízení pokračovalo vydáním meritorního rozhodnutí. K žalobcem tvrzeným porušením shora citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy žalovaný s odkazem na spis uvádí, že žalobce měl možnost se k věci kdykoli vyjádřit a prvostupňový správní orgán by adekvátně k tomu postupoval. Žádný právní předpis neukládá správnímu orgánu povinnost nařídit v řízení o správním deliktu ústní jednání. Žalobci bylo z doručené výzvy k uhrazení částky 300 Kč a z příkazu známo, že se proti němu vede řízení trestního charakteru. Žalobce současně prostřednictvím zmocněncem zaslaného podání odepřel podání vysvětlení, aby sám sebe nebo osobu blízkou nevystavil riziku stíhání pro spáchání přestupku. Během řízení se toto podání ukázalo nepravdivé, když v následně doručeném vyjádření žalobce uvedl, že v daném místě odstavil vozidlo z důvodu svého momentálního zdravotního stavu a očekával, že tato situace bude posouzena jako jednání v krajní nouzi. Této verzi žalovaný neuvěřil, což v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil (str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí). Účelovost jednání žalobce s cílem vyhnout se trestu za protiprávní jednání považuje žalovaný za zcela zřejmou, když žalobce v době, kdy mohl na místě velmi snadno svá tvrzení prokázat, tak neučinil, později své jednání zcela popíral, aby nakonec sám uvedl, že vozidlo před jeho odstavením sám řídil. K námitce absence poučovací povinnosti ve výzvě k doplnění důvodů odvolání žalovaný uvádí, že nemohla mít vliv na proces vydání odvoláním napadeného rozhodnutí. Tehdejší zmocněnec žalobce, společnost FLEET Control, s. r. o., zastupuje tisíce řidičů a její snahou je obcházení práva vymýšlením a používáním obstrukčních metod při stále stejné procesní taktice (blanketní odvolání podávaná v poslední den lhůty, vyčkávání na výzvu k jeho doplnění aj.). Podklady založené ve spise dostatečně prokazují, že vozidlo žalobce bylo zaparkováno v místech, pro které platí dopravní značka IP 12 („Vyhrazené parkoviště“), což dokládá úřední záznam i na místě pořízené fotografie. Není pochyb o tom, že vozidlo bylo odstaveno ve směru od ulice Žižkova a obchodního domu Mercury při pravé straně ulice Chelčického, pro kterou platí zmíněná dopravní značka. Námitku jednání v krajní nouzi žalovaný odmítl. Žalobce nevyužil možnost věc objasnit při jednání na místě, odmítl podepsat doklad sepsaný na místě a vyjádřit se k věci, ač tuto možnost měl. Odepřením podání vysvětlení se následně připravil o možnost účinné obhajoby. Není pravdou, že nebyl naplněn obligatorní znak správního deliktu, neboť jednání žalobce vykazuje znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, porušením § 4 písm. b) citovaného zákona. Důkazní břemeno ve vztahu k institutu krajní nouze žalobce neunesl, neboť nespolupracoval na místě se strážnicí, ani se správním orgánem a nepředložil žádné relevantní podklady, které by mohly být vzaty v úvahu, při posouzení námitky krajní nouze v jeho prospěch. V replice k vyjádření žalovaného uvedl žalobce následující skutečnosti. Žalobce předně poukazuje na skutečnost, že ve výroku rozhodnutí prvního stupně je uvedeno, že vozidlo bylo zaparkováno u domu č. 1 v Chelčického ulici. Ten se však nachází na levé straně po směru jízdy a parkování před ním není nijak omezeno. Je-li ze spisu zřejmé stání vozidla po pravé straně vozovky, nekoresponduje výrok rozhodnutí se spisem, což způsobuje nezákonnost rozhodnutí, neboť pro stanovení viny jsou rozhodné skutečnosti uvedené ve výroku rozhodnutí, resp. v takovém případě se řidič nedopustil přestupku, tím spíše se provozovatel vozidla nedopustil správního deliktu. Žalobce již v žalobě poukázal na obligatornost nařízení ústního jednání a na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí krajských soudů v Ústí nad Labem a Hradci Králové. Jelikož se žalovaný necítí být vázán jejich právním názorem, odkazuje žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015 - 30. Správní orgán měl ústní jednání nařídit minimálně z důvodu výpovědi žalobce, který již během správního řízení poukázal na nenadálé zdravotní komplikace, které ho vedly k odstavení vozidla. Žalobce tuto skutečnost sdělil zasahujícím strážníkům, kteří ho odkázali na správní řízení. Dokument sepsaný strážníky na místě spáchání přestupku žalobce nepodepsal, neboť mu nebyl vůbec předložen a ze spisu nevyplývá, že by tak strážníci učinili. V každém případě byl prvostupňový správní orgán povinen provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení. Rozhodnutím opřeným o důkaz provedený bez přítomnosti žalobce, byl tento krácen na právu na spravedlivé řízení, neboť měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu). Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, čj. 57 A 51/2014 - 34. Vyrozumění prvostupňového správního orgánu o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu nepovažuje žalobce za předvolání k přítomnosti na prováděném dokazování, když z vyrozumění vyplývá, že správní orgán již důkazy shromáždil. Správní orgán tedy nenařídil ústní jednání ani neprovedl dokazování za osobní účasti žalobce. K označení žalobcova jednání za účelové, když tento odmítl správnímu orgánu sdělit totožnost řidiče a v rekci na výzvu k podání vysvětlení odepřel výpověď, žalobce uvádí, že se tímto jednáním chtěl vyhnout situaci, kdy by vypovídal sám proti sobě a legitimně očekával, že okolnosti spáchání přestupku bude moci objasnit před správním orgánem během ústního jednání. K podání vysvětlení se nedostavil z obavy ze vznesení obvinění jeho osoby z přestupku. K poučovací povinnosti se žalobce odvolává na argumenty vyjádřené v žalobě a dodává, že i bez ohledu na zastoupení má účastník řízení právo na řádné poučení. Žalobce si je vědom názoru Nejvyššího správního soudu, který rozsah poučovací povinnosti spojuje s osobou účastníka a jeho poměry, nicméně v projednávané věci bylo odvolání podáno ve věci správního deliktu provozovatele vozidla, přičemž se jedná o novou skutkovou podstatu a žalobce stěží mohl predikovat, jaký bude další postupu v případě nedoplnění odvolání. III. Obsah správních spisů Ze správního spisu zjistil krajský soud následující pro věc rozhodující skutečnosti: Podle úředního záznamu ze dne 31. 7. 2014, čj. 1407-1183, prováděla hlídka Městské policie České Budějovice tento den kontrolní činnost v ulici Chelčického v Českých Budějovicích, přičemž v 13:10 hod. zaregistrovala zde stojící vozidlo tovární značky Opel, RZ 5P4 8817, které nebylo opatřeno rezidentní nebo abonentní kartou. U vozidla se nikdo nezdržoval. Hlídka pořídila fotodokumentaci přestupku a na vozidlo nasadila TPZOV. Na fotografiích je zachyceno vozidlo žalobce parkující u chodníku na pozemní komunikaci, přičemž první fotografie zachycuje přední masku vozidla včetně SPZ. Druhá fotografie zachycuje vozidlo zezadu a je z ní patrná i skutečnost, že vozidlo stojí v prostoru za dopravní značkou IP 12 („Vyhrazené parkoviště“) doplněnou dodatkovou tabulkou („Pro držitele abonentních a rezidenčních karet“). Po přizvání k sejmutí TPZOV byl prostřednictvím průkazu totožnosti identifikován žalobce, který uvedl, že věc chce předat správnímu orgánu a současně se odmítl vyjádřit i podepsat oznámení o dopravním přestupku, dále odmítl uhradit manipulační poplatek 200 Kč. Dne 19. 8. 2014 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno oznámení o podezření ze spáchání přestupku žalobcem. Výzvou doručenou žalobci dne 24. 10. 2014 vyzval prvostupňový správní orgán žalobce k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč za shora uvedené protiprávní jednání. Dne 8. 1. 2015 bylo žalobci doručeno předvolání k podání vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Dne 21. 1. 2015 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno prostřednictvím zmocněnce Bc. J.K., jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., odepření výpovědi spolu s plnou mocí udělenou žalobcem zmocněnci dne 27. 10. 2014. Za důvod odepření výpovědi byla uvedena obava z vystavení sebe nebo osoby sobě blízké riziku stíhání pro spáchání přestupku. Dne 26. 2. 2015 byl žalobci doručen příkaz ze dne 25. 2. 2015 k uložení sankce za předmětný správní delikt, ve kterém správní orgán uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 27. 2. 2015 odpor. Dne 12. 3. 2015 bylo žalobci doručeno vyrozumění o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Žalobce byl poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce byl seznámen s možností nahlédnout do spisu, vyjádřit se k podkladům i ke způsobu jejich zajištění, případně navrhnout jejich doplnění. Dne 25. 3. 2015 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno vyjádření žalobce, v němž prostřednictvím zmocněnce uvádí, že uvedeného dne řídil vozidlo žalobce a na daném místě zastavil z důvodu zdravotních problémů (krvácení z nosu a snížení krevního tlaku), resp. ve stavu krajní nouze. Za těchto okolností je žalobce přesvědčen o beztrestnosti svého jednání, nemůže se tedy jednat ani o správní delikt provozovatele vozidla. Žalobce navrhl nařídit ústní jednání. Dne 10. 4. 2015 vydal prvostupňový správní orgán pod č. j. Spr. přest. 6264/2014/Skl rozhodnutí, ve kterém shledal, že žalobce se dopustil předmětného správního deliktu, za což mu uložil sankci ve výši 1.500 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán uvedl, co je žalobci kladeno za vinu, zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal jednání žalobce v kontextu platné a účinné právní úpravy s důrazem na podstatu objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla a odůvodnil výši uložené sankce s tím, že žalobce nevyužil zákonné možnosti liberace. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 27. 4. 2015 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce e-mailem bez platného elektronického podpisu odvolání a požádal o stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání v návaznosti na nutnost studia spisu. Totožné odvolání s již platným elektronickým podpisem bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno dne 4. 5. 2015. Dne 8. 5. 2015 byla žalobci doručena výzva k odstranění nedostatků podání (odvolání) ve lhůtě sedmi dnů ode dne jejího doručení. Této výzvě žalobce nevyhověl. Dne 23. 6. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Žalovaný došel k závěru, že za situace, kdy žalobce tvrdí, že vozidlo řídil a současně byl osobou, která požádala o odstranění TPZOV z místa parkování, lze mít za nepochybné, že žalobce vozidlo před jeho odstavením skutečně řídil. Při odstraňování TPZOV se jako podezřelý ze spáchání přestupku odmítl vyjádřit do písemnosti pořízené na místě a uvést údaje o řidiči vozidla. Možnosti uplatnit institut krajní nouze se žalobce tímto jednáním sám zbavil. V daném případě se jedná o správní delikt, který předpokládá objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. V řízení o správním deliktu není nařízení a konání ústního jednání obligatorním úkonem. Žalovaný označil tvrzení zmocněnce za účelová, neboť se v souvislosti s jeho osobou setkává s obdobnými námitkami opakovaně. IV. Právní názor soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Žaloba není důvodná. Námitku porušení zásady bezprostřednosti z důvodu nenařízení ústního jednání krajský soud považuje za nedůvodnou. Soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce, o nutnosti ústního jednání u tzv. jiných správních deliktů, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, ve kterém bylo uzavřeno, že „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správních spisů je soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci proběhnuvšího správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Skutečnost, že takto nečinil, nelze klást k tíži správním orgánům. Soud odmítl námitku, že nenařízení ústního jednání mohlo mít vliv na účel, resp. výsledek správního řízení. Z průběhu správního řízení je zřejmé, že žalobci bylo známo, že je proti němu vedeno řízení trestního charakteru, přesto odmítl podat správnímu orgánu prvního stupně vysvětlení, k němuž byl předvolán a na němž mohl před skončením řízení všechny relevantní skutečnosti sdělit. Žalobce však výpověď prostřednictvím zmocněnce odepřel z obavy z vystavení sebe nebo osoby sobě blízké riziku stíhání pro spáchání přestupku. Stejným způsobem jednal žalobce již dříve, když se odmítl vyjádřit i podepsat oznámení o dopravním přestupku. Žalobci bylo též umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéto postupu, nicméně má za to, že v souzené věci postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového. Až v samém závěru správního řízení změnil žalobce náhle své stanovisko a prostřednictvím zmocněnce zaslal vyjádření, v němž nově uváděl, že řidičem odstaveného vozidla byl žalobce sám. V tomto vyjádření také poprvé odkazoval na institut krajní nouze. Této verzi však žalovaný s ohledem na dosavadní průběh řízení a zjištěný skutkový stav neuvěřil, své tvrzení v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil a označil postup žalobce za účelový. Námitku neupozornění na následky zmeškání lhůty uložené k doplnění odvolání soud posoudil jako nedůvodnou. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 - 67, které však nedopadá na žalovanou věc. V citovaném rozhodnutí (na rozdíl od žalované věci) správní orgán vůbec nevyzval stěžovatele k odstranění vad podání. Prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k odstranění vad odvolání usnesením doručeným zástupci žalobce dne 8. 5. 2015. Stanovil mu k tomu lhůtu sedmi dnů od doručení usnesení, přičemž usnesení obsahovalo též poučení o opravném prostředku. Žalobce ve stanovené lhůtě ani později odvolání nedoplnil. Žalobce současně nepodal odvolání proti usnesení, jímž byl k doplnění odvolání vyzván. Soud konstatuje, že v žalované věci není důvod k postupu podle § 45 odst. 2 správního řádu, neboť § 37 citovaného předpisu obsahuje komplexní úpravu. Ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu je zvláštní úpravou k § 37 odst. 3 správního řádu, která vychází ze specifik správního řízení o žádosti. Projednávaný správní delikt není řízením o žádosti. Soud v postupu správního orgánu ve vztahu k poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2 správního řádu neshledal pochybení, neboť tento postup byl zcela v souladu se zákonem. Správní orgán neměl zákonnou povinnost upozornit žalobce na následky neodstranění vytýkaných vad podání. Obsah předmětné výzvy byl přiměřený povaze úkonu a poměrům dotčené osoby, tj. zmocněnce, který je častým účastníkem správních řízení tohoto typu. Je zřejmé, že i přes neodstranění vytýkaných vad bylo odvolání žalobce předáno odvolacímu orgánu, který se tímto odvoláním zabýval. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, nemohl odvolací správní orgán přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek žalobce a musel tedy přistoupit k přezkumu v rozsahu, jež je ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu vyžadován veřejným zájmem. Jediným následkem neodstranění vad odvolání byl odvolací přezkum z úřední povinnosti. Tento postup se skutečně nedotknul práv žalobce, neboť odvolací řízení proběhlo a bylo vydáno meritorní rozhodnutí ve věci. Soudu, stejně jako správním orgánům, je z vlastní rozhodovací činnosti společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, známá z celé řady projednávaných případů pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 - 28 či rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 10 A 116/2015 - 31). Lze k nim zařadit též procesní taktiku spočívající v podání blanketního odvolání v poslední den lhůty, čekání na výzvu správního orgánu k doplnění odvolání aj. Všechny dostupné indicie poukazují na účelovost jednání žalobce, resp. jeho zmocněnce, jejímž cílem je vyhnout se trestu za protiprávní jednání. V případě zmocněnce také lze mít s ohledem na shora uvedené ve vztahu k § 4 správního řádu za prokázané, že se jedná o osobu, která se vyskytuje v řízeních tohoto typu kontinuálně, tj. o osobu práva znalou. Soud se neztotožnil s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soud považuje za dostatečně prokázané, že vozidlo žalobce bylo zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 12 – Vyhrazené parkoviště. Tato skutečnost vyplývá jednak z úředního záznamu, jednak z oznámení o podezření ze spáchání přestupku a zejména z pořízené fotodokumentace, která zřetelně a beze všech pochybností zachycuje vozidlo žalobce parkovat v místě, kde parkování není dovoleno. Čtyři fotografie, které jsou součástí spisu, resp. přílohou k vyjádření žalovaného, podrobně a nezpochybnitelným způsobem dokumentují strukturu parkovacích zón v ulici Chelčického i podobu ulice, stejně jako místo, kde bylo zaparkováno vozidlo žalobce. Z fotodokumentace je zřejmé, že vozidlo bylo odstaveno při pravé straně jednosměrné Chelčického ulice ve směru jízdy, v působnosti značky IP 12 - Vyhrazené parkoviště, tj. v prostoru, který je vyhrazen pro držitele rezidentních a abonentních karet. Současně je zjevné, že žalobce neodstavil vozidlo v působnosti značky IP 11a, u které je možné parkování bez omezení. Z obsahu spisu má soud za prokázanou oprávněnost užití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Žalobce na podporu svého tvrzení uvedl příslušná ustanovení vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., deklarující možnost rozdílného značení úpravy parkování na dvou stranách pozemní komunikace. V ulici Chelčického je podle žalovaným předložené fotodokumentace upraveno parkování na obou stranách vozovky odlišně. Ovšem z obsahu spisu bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce parkoval přesně na té straně (pravé), k jejímuž využití k parkování musel disponovat abonentní nebo rezidenční kartou. Na základě dostatečně provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce neoprávněně parkoval v působnosti dopravní značky IP 12 – Vyhrazené parkoviště. Soud rovněž odmítl námitku žalobce, že úřední záznam nemůže být považován za důkazní prostředek. Úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou z velké většiny zachyceny na pořízených fotografiích. Výslech strážnice městské policie pouze za účelem ověření skutečností, které vyplývají z fotografií a z úředního záznamu, by byl v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, a to zejména se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Takový výslech by nijak nepomohl k naplnění zásady materiální pravdy. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří komplexní a logický celek, z něhož bez jakýchkoli pochyb plyne skutkový stav souzené věci. Žalobce své tvrzení opírá o judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 - 115, který však dopadá na žalovanou věc pouze rámcově. Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Soud si je vědom, že dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, to se však v žalované věci vzhledem k pořízené podrobné fotodokumentaci nestalo. Soud došel k závěru, že prvostupňovému správnímu orgánu se podařilo nashromáždit dostatek důkazních prostředků k náležitému zjištění skutkového stavu, k vyvrácení pochybností a k tomu, aby okolnosti spáchání správního deliktu byly postaveny najisto. Provedení dokazování ohledáním místa soud považuje za nadbytečné, neboť o zjištěném skutkovém stavu nemá žádných pochybností a stav úpravy provozu na pozemních komunikacích je náležitě doložen fotodokumentací. Danou námitku proto soud odmítá jako nedůvodnou. Ve vztahu k námitce krajní nouze soud nejprve podotýká, že se žalobce v bodě 17 žaloby de facto přiznává k zaparkování vozidla v místě, kde by jej za standardních okolností nebyl oprávněn zaparkovat, ačkoli na jiných místech žaloby (bod 14) tuto skutečnost popírá. K námitce samé soud konstatuje, že od počátku řízení měl žalobce možnost uvést jednání v krajní nouzi jako okolnost vylučující protiprávnost. Žalobce tak neučinil při jednání se strážnicí na místě, odmítl podepsat doklad sepsaný na místě parkování (oznámení o dopravním přestupku) a vyjádřit se k věci, stejně tak odmítl podat vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku, přičemž v obou případech mohl uvést veškeré skutečnosti na svoji obranu, včetně později tvrzeného jednání v krajní nouzi. Verzi o jednání v krajní nouzi žalobce předložil až v samém závěru řízení, kdy začal požadovat nařízení ústního jednání. Soud dospěl k závěru, že tvrzení o jednání v krajní nouzi, které navíc žalobce nikdy nijak nedoložil, nelze mít za věrohodné, a to zejména s ohledem na žalobcovo jednání v průběhu řízení, jeho pasivitu a neochotu spolupracovat s prvostupňovým správním orgánem. Soud námitku odmítl jako nedůvodnou. Replikou žalobce v několika bodech reagoval na vyjádření žalovaného k žalobě. Žalobce namítl, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně je uvedeno, že vozidlo bylo zaparkováno v Chelčického ulici u domu č.

1. Ten se podle žalobce a jím přiloženého plánku nalézá po levé straně po směru jízdy a parkování před ním tudíž není nijak omezeno (působnost značky IP 11a. Žalobce tvrdí, že výrok rozhodnutí nekoresponduje se spisem, což způsobuje nezákonnost rozhodnutí, a současně se řidič parkováním po levé straně u domu č. 1 nedopustil přestupku, tím méně pak provozovatel správního deliktu. Soud přisvědčuje žalobci v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vykazuje rozpor, týkající se označení domu, u kterého žalobce odstavil vozidlo. Z přiloženého plánku skutečně vyplývá, že budova č, 1 se nachází na levé straně ulice Chelčického ve směru jízdy, kde není parkování nijak omezeno. Soud však odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS, z jehož tří právních vět se podává následující: „I. Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. II. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. III. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.“ Chybné uvedení místa spáchání správního deliktu ve výroku rozhodnutí by mohlo zakládat vadu řízení, spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. To je však vada řízení, ke které může krajský soud přihlížet pouze k námitce, jak ostatně potvrzuje i citovaná třetí právní věta usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Žalobce uvedenou námitku uplatnil poprvé až v replice doručené soudu dne 26. 4. 2016. Podle § 71 odst. 2 s. ř. s. však platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby uplynula dne 26. 8. 2015. Uplatněný žalobní bod je tak evidentně uplatněn opožděně a krajský soud se jím nemůže zabývat. Krajský soud nad rámec své povinnosti pouze stručně konstatuje, že uvedené pochybení správního orgánu by považoval za písařskou chybu, pro kterou by za dostatečně prokázaného skutkového stavu, jako byl v nyní projednávaném případě, nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejícího. K námitce nekonání ústního jednání žalobce doplnil svůj postoj, že nelze ignorovat právní názory soudů učiněné ve správním soudnictví a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 139/2015 - 30. Soud je obeznámen s citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které však na projednávanou věc dopadá pouze rámcově a připomíná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013, čj. 4 As 34/2013 – 24, v němž čtvrtý senát mimo jiné uvedl, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou písemnosti (§ 15 odst. 1 správního řádu), kdy správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení. Soud dospěl k závěru, že ani po vyjádření žalobce o jednání v krajní nouzi nelze po správním orgánu žádat obligatorní nařízení ústního jednání, a to i s ohledem na skutečnost, ve které fázi správního řízení žalobce tento argument správnímu orgánu předložil, na žalobcovo jednání v průběhu řízení, jeho pasivitu a neochotu spolupracovat s prvostupňovým správním orgánem. Soud námitku odmítl jako nedůvodnou. K tvrzení žalobce, že i v případě nekonání ústního jednání měl správní orgán prvního stupně provést dokazování za osobní účasti žalobce jako účastníka řízení, soud konstatuje, že by danou žalobní námitku mohl obdobně posoudit jako opožděně uplatněný žalobní bod. Krajský soud však shledal, že daná námitka je rozvedením již vznesené námitky o nutnosti dodržování zásady bezprostřednosti a projednání věci včetně dokazování při ústním jednání, tj. za přítomnosti žalobce. Soud k dané námitce odkazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se (…) nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, § 51, s. 281 a 282). Obdobně tak „vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.“ (Ondruš R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 190). V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů (např. v rozsudku ze dne 21. 8. 2014, čj. 10 As 16/2014 – 25). Soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011 – 51, ve kterém Nejvyšší správní soud odkázal na závěry činěné v odborné literatuře. „Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení…Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“.“ Soud je obeznámen se žalobcem citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, čj. 57 A 51/2014 – 34, nicméně s odkazem na shora uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu podloženo listinnými důkazy, kterými byl prokázán skutkový stav věci. Tyto listiny zůstaly založeny ve správním spise a žalobce měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit, což neučinil. V projednávané věci nebylo nařízeno ústní jednání a žalobce nebyl předvolán k přítomnosti na prováděném dokazování mimo jednání, nicméně žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti takovéto postupu, ovšem i s ohledem na citovanou odbornou literaturu se s nimi neztotožňuje, a má v souzené věci za to, že postup správního orgánu nebyl procesně vadným. Pro úplnost soud konstatuje, že jinak by situaci hodnotil, pokud by se z obsahu správního spisu podávalo, že správní orgán prvního stupně provedl výslech strážnice městské policie či jiného svědka a o tom by žalobce nebyl včas a předem vyrozuměn. Pokud je však dokazování prováděno pouze listinami, založenými ve správním spise, pak se soud ztotožňuje s odbornou literaturou, že jejich provádění čtením za přítomnosti účastníka řízení by postrádalo jakýkoliv procesní význam a spíše by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a ekonomie řízení. Tvrzení žalobce, že jako řidič vozidla sdělil důvody jednání v krajní nouzi (nenadálé zdravotní problémy) strážníkům městské policie, kteří ho měli odkázat na uvedení těchto skutečností až ve správním řízení, nepovažuje soud za věrohodné. Totožný postoj soud zastává ve vztahu k tvrzení, že žalobci na místě nebyl předložen žádný dokument k vyjádření a podepsání. Soud se naopak domnívá, že žalobce měl případné důvody pro odstavení vozidla na místě vyhrazeného parkování formulovat do oznámení o dopravním přestupku pořízeném zasahující strážnicí na místě, a tvrzení, poprvé uvedené až v replice, že žalobci vůbec žádný dokument k podpisu a vyjádření předložen nebyl, považuje soud za nepravdivé. Žalobce se vymezil vůči názoru žalovaného, který považuje neuvedení totožnosti řidiče a následné odepření výpovědi za účelové. Žalobce shledává logickým, že nebude vypovídat sám proti sobě a tvrdí, že vše chtěl objasnit při následném ústním jednání. Soud takové jednání žalobce naopak považuje za krajně nelogické, když za racionální považuje uvedení všech okolností na místě, resp. následně ve správním řízení podáním výpovědi. V. Závěr a náklady řízení Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení