10 A 124/2015 - 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) M.Č., bytem X 83, b) M.M. a c) Z.M., oba bytem X, všichni zastoupeni JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti města Hluboká nad Vltavou, se sídlem Hluboká nad Vltavou, Masarykova 36, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. KUJCK 42072/2015/OZZL/3 O-38/15, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. 6. 2015, č. j. KUJCK 42072/2015/OZZL/3 O-38/15, a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí ze dne 17. 2. 2015, zn. OOŽP/8653/2014/Kub, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 24 480 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Šírka.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2015, č. j. KUJCK 42072/2015/OZZL/3 O-38/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád 1967“), žalovaný zamítl odvolání žalobců a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí (dále jen „speciální stavební úřad“) ze dne 17. 2. 2015, zn. OOŽP/8653/2014/Kub, kterým bylo osobě zúčastněné na řízení (dále též jako „stavebník“ či „žadatel“) podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon 1976“), vydáno dodatečné stavební povolení na stavbu: Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou ZÁPAD na pozemcích parc. č. 1650/11 a 1654/3 v k. ú. Hluboká nad Vltavou, kterým byla stavba dodatečně povolena v rámci zřízení věcného břemene na uvedených pozemcích, a pro tuto stavbu, která je dokončena, byl současně vydán souhlas s užíváním, přičemž stavba obsahuje stavební objekty: kanalizační sběrač včetně kanalizačních šachet Š1, odlehčovací komory OK1 a odtokové potrubí, které vede z OK1 a napojuje se v šachtě Š40A do staré kanalizace. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobci podali žalobu proti napadenému rozhodnutí, neboť se cítí být jeho vydáním zkráceni na svých právech a považují napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalobci ke genezi věci uvedli, že rozhodnutím ze dne 16. 10. 2001 bylo vydáno stavební povolení ke zřízení vodohospodářského díla „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou – západ“, přičemž podrobně popsali, jak měla být stavba provedena. Stavebníkem bylo město Hluboká nad Vltavou. Projektantem byla společnost Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s., jejímž právním nástupcem je společnosti ČEVAK, a. s. V rozporu se stavebním povolením však byla osa tělesa kanalizačního sběrače odkloněna tak, že protnula hranici pozemku parc. č. 1650/11 [ve vlastnictví žalobce a)] a prošla celou šířkou pozemku parc. č. 1654/3 [ve vlastnictví žalobců b) a c)]. V důsledku stavby byla zvýšena niveleta obou pozemků ve vlastnictví žalobců. Tyto stavební změny byly tehdy zaneseny do stavebního deníku. Stavebník byl tehdy povinen podat žádost o změnu stavby před dokončením, což neučinil. Speciální stavební úřad následně stavbu zkolaudoval, ačkoliv byla provedena v rozporu se stavebním povolením. Změny stavby nebyly podle žalobců provedeny v dobré víře, neboť byly provedeny za jejich zády a neprošly zákonným procesem a vyvolaly „úsporu“ projektu nejméně 1,5 milionu Kč. V roce 2007 zrušil Krajský úřad Jihočeského kraje kolaudační rozhodnutí ke stavbě. Žalobci podali podnět k zahájení řízení o odstranění stavby. Toto řízení bylo zahájeno oznámením ze dne 13. 9. 2005. V řízení o odstranění stavby byla vydána dvě rozhodnutí o odstranění stavby, která byla vždy krajským úřadem zrušena. Výsledkem celého řízení je nyní soudem přezkoumávané napadené rozhodnutí. Žalobci uvedli, že v roce 2005 podali žalobu podle § 135c tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) na odstranění neoprávněné stavby. Výsledkem byl po osmi letech soudního řízení rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2013, č. j. 8 Co 1401/2011 – 1030, 8 Co 219/2010, kterým bylo zřízeno ve prospěch města Hluboká nad Vltavou věcné břemeno spočívající ve vedení, údržbě a opravách kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích žalobců. Následně vyzvali žalobci speciální stavební úřad, aby bezodkladně pokračoval v řízení o odstranění stavby, přičemž podotkli, že rozsudkem zřízené věcné břemeno nepovažují za doklad podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976, a to pro jeho neurčitou specifikaci a nejasnost. Speciální stavební úřad následně řízení o odstranění stavby přerušil a vyzval město Hluboká nad Vltavou, aby podalo ve stanovené lhůtě žádost o vydání dodatečného povoleného stavby. Tato žádost byla podána, avšak podle žalobců v nedostatečné formě. Na základě žalobci podané žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu bylo následně speciálním stavebním úřadem vydáno rozhodnutí ze dne 17. 2. 2015 o dodatečném povolení stavby. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobců žalovaným potvrzeno a jejich odvolání bylo zamítnuto. Napadenému rozhodnutí žalobci vytýkají, že se v něm žalovaný vůbec nevypořádal s jejich odvolacími námitkami ohledně zaslání žádosti krajskému soudu o sdělení právní moci rozsudku ze dne 23. 4. 2013, ohledně vydání usnesení o přerušení řízení, ohledně výzvy stavebníkovi, aby podal žádost o vydání dodatečného stavebního povolení a ohledně žádosti o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí zjevně učiněné až po proběhnutí lhůty. Žalobci namítají, že žádost o dodatečné povolení stavby nebyla podána řádně, neboť dne 6. 10. 2014 byla ve spise založena žádost, která byla podepsána prostým podpisem bez uvedení jména a funkce osoby, která ji podepsala, a ve spise nebyla založena žádná plná moc. Žalobci nesouhlasí s tím, jak žalovaný vypořádal jejich námitku stran rozporu mezi dodatečným stavebním povolením a pravomocným územním rozhodnutím. Žalobci poukazují na § 81 odst. 1 stavebního zákona 1976, který kogentně ukládá stavebnímu úřadu v rámci kolaudace zkoumat, zda byla stavba provedena v souladu s územním rozhodnutím. Dále žalobci poukazují na § 39 až 41 stavebního zákona 1976 o charakteru územního řízení a možnostech jeho změn. Žalobci odkazují též na § 62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona 1976, podle kterého je stavební úřad povinen zkoumat soulad stavebního povolení s územním rozhodnutím, a poukazují na to, že toto ustanovení zákona je kogentní. Žalobci nesouhlasí s tím, že se žalovaný opřel o vyjádření společnosti ČEVAK, a. s. o tom, že stavba nemá žádné negativní účinky na okolní stavby, pozemky ani životní prostředí. Žalobci považují společnost ČEVAK, a. s. za viníka nezákonného stavu. V řízení o dodatečném povolení musí být předložena vyjádření dotčených orgánů státní správy. Tento požadavek nelze nahrazovat vyjádřením zjevně zaujatého viníka nezákonného stavu. Žalobci namítají, že v řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí [§ 3 ve spojení s § 49 správního řádu 1967 ve spojení s § 2, § 3 a § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád 2004“)]. Správní orgány jsou povinny v řízení konat z úřední povinnosti bez zbytečného prodlení. Žalobci nesouhlasí s argumentem žalovaného, že řízení bylo přerušeno dne 12. 10. 2005, neboť následně speciální stavební úřad dvakrát rozhodl o odstranění stavby, přičemž tato rozhodnutí byla vždy žalovaným zrušena. Řízení o odstranění stavby bylo přerušeno až od 3. 9. 2008 do doby rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005 (toto řízení bylo pravomocně skončeno v květnu 2013). Žalobci odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. 8 As 7/2010 – 99, publikovaný pod č. 2210/2011 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Přitom konstatují, že bylo zcela na stavebníkovi, aby po zahájení řízení o odstranění stavby (oznámením ze dne 13. 9. 2005) podal žádost o dodatečné povolení stavby a tuto žádost doložil všemi potřebnými doklady. Žalobci napadají postup speciálního stavebního úřadu, který ani rok po skončení soudního řízení nevěděl o výsledku řízení. Speciální stavební úřad si měl sám pohlídat skončení soudního řízení tak, aby mohl včas v řízení pokračovat a rozhodnout ve lhůtě podle § 71 správního řádu 2004. Pokud tak neučinil, porušil procesní práva žalobců v právu na spravedlivý proces (zejména v právu na vydání rozhodnutí ve věci bez zbytečného odkladu) a taktéž v právu na ochranu jejich vlastnického práva. Speciální stavební úřad podle žalobců jednal jednostranně ve prospěch stavebníka, neboť mu tím poskytl delší lhůtu k doplnění podkladů pro řízení, čímž jej zvýhodnil. Speciální stavební úřad začal konat až po výzvě žalobců proti nečinnosti ze dne 11. 6. 2014. Jeho následné úkony byly podle žalobců všechny rozporné se zákonem, ať už šlo o žádost krajskému soudu o sdělení právní moci rozsudku, o výzvu stavebníkovi se stanovením lhůty k podání žádosti o vydání dodatečného povolení stavby, o rozhodnutí o přerušení řízení, když stavebník nepodal žádost s předepsanými náležitostmi, a o žádost o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí odeslaná dávno po proběhnutí lhůty. Podle žalobců bylo podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976 již nutné bez dalšího nařídit odstranění stavby, pokud stavebník za celou dobu devíti let nebyl schopen podat žádost o dodatečné povolení stavby. Opakované „uhánění“ stavebníka, aby tuto žádost podal, bylo podle žalobců v rozporu se zákonem. Speciální stavební úřad neměl možnost ani právo nahrazovat nedostatek iniciativy stavebníka vlastní činností. Žalobci dále namítají, že si speciální stavební úřad ani přes pokyn žalovaného neujasnil okruh účastníků řízení. Speciální stavební úřad označil jako účastníka řízení zástupce žalobců a jednal s ním tak. Oproti tomu speciální stavební úřad neobesílal a nepřibral za účastníky řízení dotčené orgány státní správy. K tomu žalobci odkazují na všechny státní orgány a účastníky řízení, kteří byli obesíláni v souvislosti s vydáním stavebního povolení na kanalizační sběrač v roce 2011 (viz stavební povolení ze dne 16. 10. 2001). Podle žalobců se jedná např. o Krajskou hygienickou stanici a o Oblastní inspektorát České inspekce životního prostředí, a to především s ohledem na opakované námitky žalobců opírající se o znalecký posudek Ing. B. Dále se má podle žalobců jednat o specializované orgány ochrany přírody, resp. stavebník měl opatřit jejich stanoviska, neboť v dané lokalitě je ptačí oblast Natura 2000, památný letní dub a navržená ochrana Hlubockých hrází. Žalobci opakovaně namítají, že věcné břemeno zřízené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích není dokladem podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976. Krajský soud zřídil věcné břemeno vedení (správně mělo být umístění) blíže nespecifikovaného kanalizačního sběrače např. názvem „Kanalizační sběrač Hluboká – západ“ nebo alespoň číslem jednacím stavebního povolení a datem vydání. Výrok rozsudku krajského soudu je proto podle žalobců neurčitý. Na daném místě je totiž umístěna i kanalizační stoka ke svodu dešťové vody – součást ZTV a třetí kanalizační stoka odvádějící dešťovou vodu z obchvatu Hluboké (DN 500). Věcné břemeno bylo podle žalobců zřízeno pro vůbec nezrealizované a nespecifikované odlehčovací potrubí. Podle žalobců naopak nebylo zřízeno věcné břemeno pro zrealizovanou stavbu odlehčovací komory a pro tři šachty kanalizačního sběrače umístěné na pozemcích žalobců; bez nich kanalizační sběrač nemůže fungovat. Speciální stavební úřad podle žalobců ignoroval § 151o odst. 1, poslední věta občanského zákoníku, podle kterého je k nabytí práva odpovídajícímu věcným břemenům nutný vklad do katastru nemovitostí. V říjnu 2014 se stavebník marně pokusil věcné břemeno vložit do katastru nemovitostí. Vklad nebyl povolen, neboť výrok rozsudku nebyl vkladu schopný. Stavebník tak podle žalobců nemohl doložit, že má právo stavět na jejich pozemcích. Ignorováním tohoto faktu porušil speciální stavební úřad podle žalobců § 2 odst. 1, § 3, § 9, § 51 odst. 3 správního řádu 2004. Žalobci doplňují, že správní orgány (i krajský soud v řízení o civilní žalobě) ignorovaly pravomocné územní rozhodnutí určující trasu kanalizačního sběrače. Tímto rozhodnutím byly povinny se řídit při svém rozhodování bez dalšího zvláště za situace, kdy stavebník nevyužil zákonných možností pro změnu územního rozhodnutí. Žalobci poukazují na závěr soudního znalce Ing. B. a jeho posudku ze dne 18. 3. 2012 (str. 24 a jeho výslech při jednání Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 22. 1. 2013), který shledal, že v důsledku posunutí trasy kanalizace z pozemní komunikace do pozemků žalobců a v důsledku vypuštění odlehčovací kanalizační stoky OA 1 DN 700 hrozí, že pozemky žalobců budou zaplavovány již při patnáctiminutových deštích splaškovou vodou z kanalizačního sběrače, a tudíž budou kontaminovány fekáliemi. Podle znalce, pokud by byl kanalizační sběrač proveden podle stavebního povolení, pak by obrubníky tělesa pozemní komunikace zabránily zaplavování pozemků žalobců a vyplavené splaškové vody by byly odváděny uliční dešťovou kanalizací. Žalobci namítají i to, že se speciální stavební úřad nevypořádal s požadavky podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976. To se týká zejména souladu stavby s cíli a záměry územního plánování a zájmy chráněnými jinými právními předpisy. Speciální stavební úřad měl k dispozici pravomocné územní rozhodnutí a stavební povolení, kterými byl vázán, a přesto rozhodl zcela v rozporu s nimi. Na místo toho se přiklonil k vyjádření společnosti ČEVAK, a. s. o provozuschopnosti kanalizačního sběrače, což je právní nástupce společnosti Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s., která zpracovala projektovou dokumentaci, prováděla dozor investora a podílela se na nezákonném zásahu na pozemcích žalobců. Žalobci tvrdí, že i projektová dokumentace předložená k žádosti o dodatečné povolení stavby je zavádějící. Podle žalobců kanalizační sběrač v důsledku vypuštění výstavby odlehčovací stoky 1, která nemohla být nahrazena a ani nebyla nahrazena starou dešťovou kanalizací, není provozuschopný a jeho provoz poškozuje životní prostředí. Speciální stavební úřad tak nedostál své zákonné povinnosti chránit životní prostředí. Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976 bylo nutné, aby stavba byla v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování. Tato podmínka zajištěna není, neboť rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo vydáno v rozporu s pravomocným územním rozhodnutím. Dále musí být dodatečně povolovaná stavba v souladu s technickými požadavky na stavby. Požadavky vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, se podle žalobců speciální stavební úřad ani žalovaný vůbec nezabývali. Vady stavby vyplývají zejména ze znaleckého posudku Ing. B. Oproti řádně schválenému projektu chybí odlehčovací stoka, bez které kanalizační sběrač nemůže plnit svou funkci. Žalobci doplnili, že dodatečně povolovaná stavba musí být v souladu se zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Stavebník nedoložil stanoviska dotčených orgánů oproti roku 2001 podle vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Speciální stavební úřad tyto dotčené orgány nepřizval a nedal jim možnost vyjádřit se k předložené projektové dokumentaci a k neúplné a neplatné žádosti stavebníka ze dne 29. 9. 2014. Podání této žádosti přitom speciální stavební úřad na stavebníkovi měl doslova „vyloudit“ a s tím, že nesplňovala ani základní požadavky stavebního zákona a prováděcích předpisů se spokojil. V řízení měl být podle žalobců porušen § 2, § 3, § 89 a § 90 správního řádu 1967 a § 41, § 58 odst. 2, § 61, § 62, § 66, § 80 a § 81 stavebního zákona 1976. Z uvedených důvodů navrhli žalobci zrušení obou správních rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že věcné břemeno bylo zřízeno k celému kanalizačnímu sběrači včetně odlehčovací komory, která je zakreslena v geometrickém plánu, který je součástí rozsudku krajského soudu. Žalovaný konstatoval, že s uvedeným rozsudkem nakládal jako s pravomocným rozhodnutím, které obstálo v soudním přezkumu vyšších instancí. Jestli je výrok rozsudku z pohledu katastrálního úřadu nezavkladovatelný, nemůže žalovaný podle svého názoru posuzovat. Žalovaný dále doplnil, že je toho názoru, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby má právní účinek změny územního rozhodnutí. Pokud jde o stanoviska dotčených orgánů, pak žalovaný konstatoval, že stavebník není povinen opětovně předkládat podklady, jež má stavební úřad k dispozici ze stavebního řízení a na jejichž obsah či platnost nemá odlišné provádění stavby vliv. Žalovaný dovodil, že stanoviska dotčených orgánů k tomuto řízení nebylo třeba opakovaně předkládat. Stavba se od původního projektu odchýlila pouze o několik metrů, takže to nemohlo mít vliv na závěry dotčených orgánů. Žalovaný poukázal na to, že podle stavebního zákona 1976 bylo běžnou praxí současně s dodatečným povolením již existující stavby vydat souhlas s jejím užíváním. Pokud jde o znalecký posudek Ing. B., tak tam vyslovený předpoklad nutnosti posouzení škod, které by mohly vzniknout při přeplnění kanalizace při návalových deštích, považoval žalovaný za vypořádaný předloženou projektovou dokumentací Ing. P., autorizovaného inženýra. Tato projektová dokumentace je veřejnou listinou a je v ní uvedeno, že stavba nemá žádné negativní účinky na okolní stavby, pozemky ani životní prostředí. Tento závěr se zcela shoduje i se závěrem společnosti ČEVAK, a. s. Argumentaci žalobců o tom, že část stavby byla úplně vynechána, nepovažoval žalovaný za rozhodnou, a konstatoval, že díky předmětné stavbě došlo ke změnám v odvádění odpadních i dešťových vod a provozuschopnost byla řádně posouzena v projektové dokumentaci. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného reagoval i na některá tvrzení žalovaného. K odkazovaným stanoviskům dotčených orgánů z roku 2001, které žalovaný považuje za dostačující, žalobci konstatovali, že ty se týkaly původní stavby, se kterou souhlasili. Tato stanoviska se nemohla dotýkat nezákonné změny, která spočívá ve změně trasy v délce nejméně čtyřiceti metrů a do hloubky šesti metrů, změna nivelety o 1,6 až 2,4 metru, nevybudování odlehčovací stoky, výpustního objektu a opěrné zdi. To vše má dopady do oblasti ochrany životního prostředí, hygieny apod. Žalobci dále stručně zopakovali své zásadní žalobní námitky, na kterých zcela setrvali. V dalším podání žalobci zdůraznili, že stavebník neprokázal splnění podmínek podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976 pro dodatečné povolení stavby. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Ve správním spise je založena projektová dokumentace k projektu Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou – Západ z května 2001 zpracovaná Ing. J. P. jako hlavním inženýrem projektu a Ing. B.S., autorizovaným inženýrem pro vodohospodářské stavby. Součástí projektové dokumentace jsou též stanoviska a vyjádření dotčených orgánů státní správy. Rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice ze dne 16. 10. 2001, č. j. 7134/01- 231 Ště, bylo osobě zúčastněné na řízení uděleno povolení ke zřízení vodohospodářského díla „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou – západ“ situovaného na vyjmenovaných pozemcích. K provedení stavby byly stanoveny podmínky. V odůvodnění se uvádí, že územní rozhodnutí pro tuto stavbu bylo vydáno dne 28. 2. 2001 pod č. j. 4121/4/00/Bo – 328. Stavba neměla být umístěna ani provedena na pozemcích žalobců parc. č. 1650/11 a 1654/3 v k. ú. Hluboká nad Vltavou. Rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice ze dne 13. 11. 2002, č. j. 8299/02- 231/Ště, bylo osobě zúčastněné na řízení vydáno povolení k trvalému užívání stavby vodního díla. Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 4. 2007, č. j. KUJCK 7273/2006/OZZL Ža/8, bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení o žádosti o povolení k trvalému užívání stavby bylo rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 2. 8. 2007, č. j. OOŽP/3967/2007/KUB, přerušeno. Dotčená stavba nebyla do současné doby zkolaudována. Dne 13. 9. 2005 bylo oznámeno zahájení řízení o odstranění stavby kanalizačního sběrače na pozemcích žalobců a stavebník byl vyzván k předložení souhlasu vlastníků dotčených pozemků se změnou stavby. Stavebník byl též vyzván k podání dodatečného povolení stavby, pokud bude dodán souhlas vlastníků pozemků. Řízení o odstranění stavby bylo usnesením ze dne 12. 10. 2005 přerušeno do doby pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005 ve věci žaloby na odstranění neoprávněné stavby na pozemcích žalobců podle občanského zákoníku. Krajský soud rozhodoval v dané věci o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, to rozsudky sp. zn. 10 Ca 126/2005 a 10 Ca 6/2006, oba ze dne 15. 2. 2006. Rozsudkem sp. zn. 10 Ca 126/2005 krajský soud žalovanému uložil, aby rozhodl o odvolání žalobců do kolaudačního rozhodnutí ze dne 13. 11. 2002 a druhým citovaným rozsudkem uložil Magistrátu města České Budějovice, odboru životního prostředí vydat rozhodnutí ve věci řízení o odstranění stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976. Magistrát města České Budějovice vydal dne 2. 5. 2006 pod zn. OŽP 6908-4/05/Sn rozhodnutí o odstranění stavby kanalizačního sběrače na pozemcích žalobců, který byl postaven v rozporu se stavebním povolením ze dne 16. 10. 2001. Toto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2006, č. j. KUJCK 26744/2006/ OZZL Ža/4-O 87/2006, zrušeno, a to z důvodu, že rozhodnutí o odstranění stavby nemělo být vůbec vydáno. Toto rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2007, č. j. 10 Ca 168/2006 – 40, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně vydal rozhodnutí ze dne 6. 4. 2007, č. j. KUJCK 26744/2006/ OZZL Ža/5-O 87/2006, kterým rozhodnutí o odstranění stavby ze dne 2. 5. 2006 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Proti uvedenému rozsudku byla žalovaným taktéž podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 As 11/2007 – 92, zamítl. Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2008, č. j. OOŽP/6008/2008/Kub, bylo přerušeno řízení o odstranění stavby vodního díla „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou – Západ“ (stavební povolení ze dne 13. 11. 2002, č. j. 8299/02-231/Ště) z pozemků parc. č. 1654/3 a 1650/11 v k. ú. Hluboká nad Vltavou, a to do doby než nabude právní moci rozsudek ve věci žaloby, která je vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005. Podáním ze dne 11. 6. 2014 vyzvali žalobci speciální stavební úřad k odstranění nečinnosti s tím, že rozsudek v dané věci byl Krajským soudem v Českých Budějovicích vydán již dne 24. 3. 2013. Součástí tohoto podání žalobců je rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2013, č. j. 8 Co 1401/2011 – 1030, 8 Co 219/2010 a znalecký posudek č. 1438-06/2012 Ing. J.B. Přípisem ze dne 3. 7. 2014 si speciální stavební úřad vyžádal sdělení krajského soudu o tom, kdy nabyl výše uvedený rozsudek právní moci. Sdělením ze dne 7. 7. 2014 bylo sděleno, že rozsudek nabyl právní moci dne 16. 5. 2013. Výzvou ze dne 29. 7. 2014 vyzval speciální stavební úřad stavebníka – osobu zúčastněnou na řízení, aby z důvodu zřízení věcného břemene na pozemcích parc. č. 1654/3 a 1650/11 v souladu s § 88 odst. 1 písm. c) stavebního zákona 1976 podal žádost o dodatečné povolení stavby a doložil ji doklady, a to ve lhůtě do 30. 9. 2014. Dne 29. 9. 2014 byla podána žádost o dodatečné povolení stavby „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou – západ“, a to žadatelem osobou zúčastněnou na řízení, za nějž jednala společnost VAK projekt, s. r. o. K žádosti byla předložena projektová dokumentace ze září 2014 opatřená razítkem autorizovaného inženýra pro technologická zařízení staveb a vodohospodářské stavy Ing. P. Oznámením ze dne 29. 10. 2014, zn. OOŽP/8653/2014/Kub, oznámil speciální stavební úřad zahájení řízení o dodatečném povolení stavby „Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou Západ na pozemcích parc. č. 1650/11 a 1654/3, a to dnem 29. 9. 2014, kdy byla podána žádost o dodatečné povolení stavby. Dále bylo oznámeno upuštění od místního šetření (ústního jednání) podle § 61 odst. 2 stavebního zákona 1976 a stavebník byl vyzván ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení doplnit svou žádost o vyjmenované podklady. Dne 6. 11. 2014 byla žádost o dodatečné povolení stavby doplněna o přehled pozemků, kterých se dodatečné povolení stavby týká a o doklad o zaplacení správního poplatku. Dne 15. 12. 2014 byl stavebník vyzván, nechť k žádosti doloží plnou moc a doplní žádost podpisem oprávněné osoby. Dne 19. 12. 2014 byla do spisu doplněna požadovaná plná moc. Dne 16. 1. 2015 byl stavebník vyzván, ať doplní délku a profil kanalizačního sběrače a technickou zprávu souřadnic S-JTSK. Dne 30. 1. 2015 byly do spisu doplněny požadované doklady. Dne 27. 1. 2015 provedl speciální stavební úřad pochůzku na místě a pořídil fotodokumentaci. Dne 28. 1. 2015 speciální stavební úřad požádal společnost ČEVAK, a. s. o potvrzení, že úsek kanalizačního sběrače, o který v řízení jde, je provozuschopný. Sdělením ze dne 10. 2. 2015 společnost ČEVAK, a. s. sdělila, že dne 30. 9. 2002 bylo provedeno přejímací řízení uvedené stavby za účasti dodavatele, investora a provozovatele. Stavba byla bez technických závad a provozuschopná. V současné době technický stav sběrače nebrání řádnému provozování a užívání pro odvádění odpadních vod. Dne 4. 2. 2015 si speciální stavební úřad pozval zplnomocněné zástupce stavebníka – osoby zúčastněné na řízení. O tom byl sepsán záznam o podání vysvětlení podle § 137 odst. 3 správního řádu 2004, do něhož bylo zaznamenáno, že kanalizační sběrač je již v provozu (po kolaudaci proběhlé v listopadu 2002). Po zrušení kolaudačního rozhodnutí nebylo možné situaci vrátit do původního stavu a splaškové vody vypouštět do Munického rybníka, neboť by byl porušen zákon. Na kanalizaci je napojeno dalších 30 až 40 domů. Stavebník konstatoval, že učinil vše k legalizaci užívání stavby. Navrácení do původního stavu není možné z důvodu rizika porušování zákona a nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění pozdějších předpisů. Zástupci stavebníka sdělili, že vlastníci dotčených pozemků přijali na základě rozsudku krajského soudu peněžitou náhradu za zřízení věcného břemene. Dne 17. 2. 2015 vydal speciální stavební úřad pod zn. OOŽP/8653/2014/Kub rozhodnutí, kterým stavebníkovi (osobě zúčastněné na řízení) vydal podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976 dodatečné stavební povolení na stavbu: Kanalizační sběrač Hluboká nad Vltavou ZÁPAD na pozemcích parc. č. 1650/11 a 1654/3 v k. ú. Hluboká nad Vltavou. Stavba byla dodatečně povolena v rámci zřízení věcného břemene na uvedených pozemcích. Současně byl vydán souhlas s užíváním stavby, která obsahuje stavební objekty: kanalizační sběrač včetně kanalizačních šachet Š1, odlehčovací komory OK1 a odtokové potrubí, které vede z OK1 a napojuje se v šachtě Š40A do staré kanalizace. V rozhodnutí byl ve stručnosti shrnut dosavadní průběh správního řízení. Bylo konstatováno, že speciální stavební úřad přezkoumal předloženou žádost z hledisek uvedených v § 50 stavebního zákona 1976, projednal ji s účastníky řízení a s dotčenými orgány a zjistil, že jejím uskutečněním nebo užíváním nejsou ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy. Stavebník podle speciálního stavebního úřadu prokázal, že stavba není v rozporu s § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976. Speciální stavební úřad konstatoval, že titul k pozemkům vyplývá z věcného břemene, které bylo zřízeno soudním rozhodnutím, ač nebylo zaneseno do katastru nemovitostí. V rámci vypořádání námitek žalobců speciální stavební úřad uvedl, že odstranění kanalizačního sběrače nelze provést z hlediska ochrany životního prostředí, protože by došlo ke znečištění pozemků a životního prostředí. Po kolaudaci kanalizace bylo na kanalizační sběrač napojeno dalších 30 až 40 rodinných domů. Dále speciální stavební úřad uvedl, že se v dané věci jedná o veřejný zájem a že z vyjádření zástupce města Hluboká nad Vltavou vyplynulo, že na kanalizaci je napojeno velké množství nemovitostí a že tento stav již nelze zvrátit. Na základě provedeného venkovního šetření, ze znalosti věci a z vyjádření provozovatele stavby speciální stavební úřad usoudil, že stavbu lze dodatečně povolit. Z vyjádření ČEVAK, a. s. pak bylo zjištěno, že stavba je schopna řádného provozu, a proto speciální stavební úřad vydal souhlas s užíváním stavby. K odvolání žalobců vydal žalovaný dne 18. 6. 2015 pod č. j. KUJCK 42072/2015/OZZL/3 O-38/15 rozhodnutí, kterým odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí speciálního stavebního úřadu ze dne 17. 2. 2015 potvrdil. Žalovaný shrnul skutkový stav, ze kterého vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 8 Co 1401/2011, který se opíral o znalecký posudek Ing. B. Žalovaný konstatoval, že provedením stavby kanalizačního sběrače došlo k polohopisnému i výškovému odchýlení se od projektové dokumentace, spočívajícím v tom, že namísto toho, aby stoka „A“ byla vedena ve středu pozemní komunikace 1650/10, vychyluje se šachta Š2 k šachtě Š1, odlehčovací komoře a šachtě Š40A mimo parcelu pozemní komunikace a vede částečně po pozemku parc. č. 1650/11 a zcela po pozemku parc. č. 1654/3. Tato stoka byla zasypána zeminou, aby bylo zachováno nezámrzné krytí a její dno bylo navýšeno za účelem zachování spádu a možnosti napojení stoky (oproti projektové dokumentaci neplánovanému) do staré dešťové kanalizace DN 500. Navážka nacházející se na pozemcích žalobců byla provedena v souvislosti s výstavbou kanalizačního sběrače z uvedených důvodů, přičemž projektová dokumentace se zvýšením nivelety pozemků nepočítala. Odklon trasy měl za důsledek, že nebyla vybudována předpokládaná kanalizace DN 700 (DN 800), opěrná zídka a výústní objekt stoky 01A do Munického rybníka. V rozsudku bylo zhodnoceno, že i přes ochranné pásmo kanalizace a zásah do vlastnictví žalobců zůstal zachován původní účel jejich pozemků, které jsou stále za určitých omezení zastavitelné rodinnými domy. Důsledkem zásahu je částečná nevyužitelnost pozemků v rozsahu ochranného pásma a z důvodu umístění šachet na nich (ohrožení ze zaplavení). K soudem zřízenému věcnému břemeni žalovaný uvedl, že jde o pravomocný rozsudek, který nebyl vyššími soudy zrušen. Proto jej žalovaný respektuje, neboť jde skutečně o věcné břemeno vztahující se k tomuto řízení, tj. k pozemkům žalobců. Podle názoru žalovaného věcné břemeno vzniká právní mocí rozsudku. Skutečnost, že věcné břemeno nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, není v tomto směru rozhodné. Žalovaný dále doplnil, že lze mít za to, že dodatečné stavební povolení má právní účinky změny územního rozhodnutí. Pokud jde o provozuschopnost kanalizačního sběrače, postačovalo žalovanému vyjádření společnosti ČEVAK, a. s. ze dne 10. 2. 2015 a listiny doplněné zástupcem stavebníka dne 30. 1. 2015. Z projektové dokumentace vypracované autorizovaným inženýrem Ing. P. vyplývá, že stavba nemá žádné negativní účinky na okolní stavby, pozemky ani životní prostředí. Projektová dokumentace je veřejnou listinou, z čehož plyne presumpce správnosti. Pochybnosti znalce Ing. B., vyjádřené v posudku z března 2012, byly podle žalovaného vypořádány projektovou dokumentací. Žalobci adekvátně neprokázali, že by projektová dokumentace byla vypracována chybně. Žalovaný taktéž konstatoval, že podle stavebního zákona 1976 bylo lze s dodatečným povolením stavby přímo spojit rozhodnutí o povolení užívání takové stavby. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Krajský soud se nejprve z povahy věci zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť žalobci uvedli, že žalovaný nevypořádal několik jejich odvolacích námitek. Mělo jít o námitky do procesního postupu speciálního stavebního úřadu. Krajský soud celkově zhodnotil, že napadené rozhodnutí v rámci požadavků na přezkoumatelnost správního rozhodnutí obstojí, neboť v potřebném rozsahu reaguje na odvolací námitky žalobců. Krajský soud připomíná, že k pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS, vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl, že „v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu. Na základě daného právního závěru je nutno jako nedůvodné odmítnout námitky žalobců o tom, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s každým označeným odvolacím argumentem. Žalovaný nebyl povinen podrobně reagovat na každý jednotlivý argument žalobců za situace, kdy všechny uplatněné námitky vypořádal dostatečným způsobem a žádnou z nich neopomněl. K procesnímu postupu speciálního stavebního úřadu se žalovaný vyjádřil, zabýval se přerušením řízení a tím, zda v řízení docházelo k průtahům. Jak již bylo uvedeno, krajský soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s citovaným právním názorem za dostatečné. Žalobci k procesnímu postupu správních orgánů namítali, že v řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty a že v řízení nebylo konáno bez zbytečného prodlení. Podle § 49 správního řádu 1967 platí, že v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem řízení, rozhodne správní orgán bezodkladně. V ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit odvolací orgán (orgán příslušný rozhodnout o rozkladu). Nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60 dnů, je povinen o tom účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit. Je skutečností, že řízení o odstranění stavby bylo zahájeno v září 2005 a nyní přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v červnu 2015 (ve spojení s rozhodnutím prvostupňovým z února 2015). Krajský soud shora ve stručnosti popsal poměrně složitý průběh správního řízení, které bylo po určitou dobu přerušeno a v rámci něhož bylo vedeno i několik soudních řízení. Soudní řízení vedená v této věci se týkala i nečinnosti správních orgánů. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobci vytýkají speciálnímu stavebnímu úřadu nečinnost spočívající v tom, že poté co řízení přerušil do pravomocného skončení civilního řízení před soudem, sám si nezjistil, že řízení již bylo skončeno a tak byl cca jeden rok nečinný. Žalobci poukazují na to, že civilní rozsudek nabyl právní moci dne 16. 5. 2013 a že speciální stavební úřad začal konat, až poté co mu zaslali výzvu k odstranění nečinnosti ze dne 11. 6. 2014. Podle § 29 odst. 4 správního řádu 1967 platí, že správní orgán v řízení pokračuje z vlastního podnětu nebo z podnětu účastníka řízení, jakmile pominuly překážky, pro které bylo řízení přerušeno. Speciální stavební úřad v řízení pokračoval ihned, jakmile se dozvěděl o tom, že překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pominula. V tomto směru nelze speciálnímu stavebnímu úřadu ani vytýkat, že se obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích se žádostí o sdělení data nabytí právní moci rozsudku, neboť bylo zcela na místě si tuto skutečnost formálním postupem ověřit. Krajský soud nezpochybňuje, že řízení trvalo cca deset let a že v průběhu této doby mohlo docházet k průtahům v řízení či k nedůvodnému přerušování správního řízení. Krajský soud však vyhodnotil, že příp. průtahy v řízení nemohou být samy o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. Uvedené lhůty jsou lhůtami pořádkovými a s jejich zmeškáním je spojen pouze jediný důsledek, a tím je povinnost či možnost nadřízeného správního orgánu učinit opatření proti nečinnosti (§ 50 správního řádu 1967, § 180 a § 80 odst. 1, 3 správního řádu 2004). Z obsahu spisového materiálu je patrné, že žalobci využívali svých procesních práv k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalobci opakovaně využívali k ochraně svých práv i institut žaloby na ochranu proti nečinnosti. Ochrany procesního práva na obdržení rozhodnutí bez zbytečných průtahů žalobci dosahovali úspěšně či neúspěšně již v průběhu celého správního řízení. V rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí případné zmeškání pořádkové lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí nelze považovat za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Daná námitka je proto nedůvodná. S ohledem na shora uvedené je nedůvodná i námitka žalobců, že si speciální stavební úřad vyžádal u nadřízeného správního orgánu prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí v řízení, a to podle tvrzení žalobců již v době, kdy mu lhůta pro vydání rozhodnutí uběhla. Jak již bylo konstatováno, příp. nedodržení pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nemůže být důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť ve správním řízení existují jiné mechanismy, jak se proti příp. nečinnosti správního orgánu bránit. Krajský soud předesílá, že se bude dalšími procesními námitkami žalobců zabývat v chronologickém pořadí podle postupu správního řízení. Žalobci považují za nezákonný postup speciálního stavebního úřadu, který v červenci 2014 vyzval stavebníka k podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Podle žalobců jde o opakované „uhánění“ stavebníka k něčemu, co nebyl schopen učinit celých devět let. Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976 platí, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Z dikce zákona vyplývá, že speciální stavební úřad stanoví stavebníkovi lhůtu k podání žádosti o dodatečné povolení stavby a k předložení potřebných dokladů. Z obsahu správního spisu se podává, že stavebník byl poprvé vyzván k podání žádosti o dodatečné povolení stavby a k doložení souhlasu žalobců s umístěním stavby na jejich pozemcích výzvou ze dne 13. 9. 2005. Stavebníkovi byla stanovena lhůta do 31. 10. 2005. Následně usnesením ze dne 12. 10. 2005 bylo řízení o odstranění stavby přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005 ve věci žaloby na odstranění neoprávněné stavby. Nelze tedy učinit závěr, že by stavebník nedodržel poprvé mu stanovenou lhůtu k podání žádosti o dodatečné povolení stavby, neboť řízení bylo přerušeno právě za účelem vyjasnění soukromoprávní otázky stran existence neoprávněné stavby na pozemcích žalobců, kteří sami podali žalobu na odstranění neoprávněné stavby. Následně bylo přesto v řízení vydáno rozhodnutí o odstranění stavby, neboť to bylo správnímu orgánu uloženo rozsudkem správního soudu ve věci ochrany proti nečinnosti. Rozhodnutí o umístění stavby bylo zrušeno odvolacím orgánem. V recentní fázi správního řízení o odstranění stavby došlo k jeho přerušení usnesením ze dne 3. 9. 2008, a to opět do doby než nabude právní moci rozsudek ve věci žaloby, která byla vedena u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod č. j. 23 C 289/2005. Žalobci se následně domáhali u soudu dvěma žalobami ochrany proti nečinnosti správních orgánů, přičemž první žaloba byla odmítnuta (sp. zn. 10 A 31/2010) a druhá byla zamítnuta jako nedůvodná (sp. zn. 10 A 80/2014). Poté, co odpadla překážka řízení, pokračoval speciální stavební úřad v řízení a zcela po logice věci vyzval stavebníka k podání žádosti o dodatečné povolení stavby ve lhůtě do 30. 9. 2014. De facto tak sice speciální stavební úřad učinil opakovaně, ovšem nelze opomenout, že lhůta stanovená v první výzvě nedoběhla celá a že také mezitím uplynulo devět let, takže opakovanou výzvu k podání žádosti o dodatečné povolení stavby, která reflektuje aktuální stav v řízení, považuje krajský sodu za zcela opodstatněnou. Dále též krajský soud považuje za logické, že stavebník nepodával žádost o dodatečné povolení stavby již dříve, neboť dříve neměl doklad podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976. Žalobci dále namítají, že žádost o dodatečné povolení stavby nepodal stavebník řádně. Žádost byla podána dne 29. 9. 2014, přičemž za stavebníka ji podal zástupce - společnost VAK projekt, s. r. o. Na konci žádosti je uveden prostý podpis, aniž by bylo patrné, kdo žádost podepsal. Speciální stavební úřad oznámením ze dne 29. 10. 2014 oznámil zahájení řízení o dodatečném povolení stavby. Výzvou ze dne 15. 12. 2014 byl stavebník vyzván, nechť k žádosti o dodatečné povolení stavby doplní plnou moc pro zástupce a doplní žádost podpisem oprávněné osoby podle obchodního rejstříku. Dne 19. 12. 2014 stavebník doplnil plnou moc pro svého zástupce ze dne 26. 9. 2014 a dále doplnil určení osob zmocněných k jednání za zástupce stavebníka. Tímto postupem byly nedostatky návrhu zhojeny. Zastoupení bylo doloženo plnou mocí a bylo též doloženo, že žádost o dodatečné povolení stavby podepsala osoba oprávněná jednat za společnost VAK projekt, s. r. o., a to Ing. P. Postup speciálního stavebního úřadu při odstraňování vad žádosti byl souladný s § 19 odst. 3 správního řádu 1967, podle kterého pomůže správní orgán účastníku řízení odstranit nedostatky jeho podání, popř. jej k tomu vyzve. Žalobci namítají, že vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a o povolení jejího užívání bránilo existující územní rozhodnutí o umístění stavby, které nebylo změněno. Žalobci odkazují na § 62 odst. 1 písm. a) a § 81 odst. 1 stavebního zákona 1976. Tato ustanovení stanoví, že při rozhodování o stavebním povolení a o kolaudačním rozhodnutí je nutno zkoumat soulad stavby s územním rozhodnutím. Tato podmínka podle žalobců není dodržena. Krajský soud k tomu konstatuje, že ačkoliv se v řízení o odstranění stavby, resp. o dodatečné povolení stavby, postupuje podle stavebního zákona 1976, lze se ztotožnit se žalovaným, který užil analogicky § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon 2006“). Z tohoto ustanovení vyplývá, že dodatečné povolení stavby nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Tuto právní konstrukci je nutné analogicky aplikovat i na nyní projednávaný případ, ačkoliv výslovně není ve stavebním zákoně 1976 upravena. V samotném řízení o dodatečném povolení stavby je totiž na žadateli (stavebníkovi), aby prokázal, že stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací a cíli a záměry územního plánování. Tuto skutečnost pak ověřuje stavební úřad při vydávání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Dodatečné povolení stavby tudíž v sobě zahrnuje i posouzení otázek, které se standardně řeší v řízení územním o umístění stavby. Výsledné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby tudíž supluje územní rozhodnutí či již existující územní rozhodnutí nahrazuje v tom rozsahu, v němž byla dodatečně povolená stavba provedena v rozporu s ním. Dodatečně povolená stavba se tak stává souladnou s územním rozhodnutím (§ 62 odst. 1 stavebního zákona 1976). Obdobně to platí i pro rozhodnutí o povolení užívání stavby, které bylo včleněno do rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Jestliže dodatečné povolení stavby nahrazuje v příslušné části územní rozhodnutí, pak je soulad stavby s územním rozhodnutím splněn i pro účely kolaudace stavby podle § 81 stavebního zákona 1976. Žalobci dále namítali, že je pochybením speciálního stavebního úřadu, že s jejich zástupcem jednal jako s účastníkem řízení a přitom jednotlivě doručoval rozhodnutí i žalobcům samotným. Krajský soud se přiklonil k tomu, jak tuto námitku vypořádal žalovaný, a sice že je nepochybné, že žalobci byli ve správním řízení zastoupeni JUDr. Š.na základě plných mocí ze dne 26. 7. 2005, které nebyly vypovězeny ani nijak časově omezeny. Z toho důvodu měl speciální stavební úřad jednat s JUDr. Š. jako se zástupcem žalobců. Pokud speciální stavební úřad jednal s každým žalobcem tak, jako by nebyl zastoupen, a s JUDr. Š. jako s dalším účastníkem řízení (zejména při doručování rozhodnutí o dodatečném povolení stavby), pak nelze konstatovat, že by tím došlo k nějakému konkrétnímu zásahu do práv žalobců a žalobci ani v žalobě konkrétní zásah do jejich práv neuvádějí. Tato dílčí procesní vada v postupu speciálního stavebního úřadu tak nemůže mít vliv na zákonnost celého řízení a vydaného rozhodnutí. Krajský soud zhodnotil, že s účastníky řízení bylo v řízení jednáno a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby se dostalo do jejich sféry a zároveň bylo doručeno i jejich zástupci. Námitka je proto nedůvodná. Krajský soud však přisvědčil námitce žalobců o tom, že došlo k pochybení při jednání s dotčenými orgány státní správy, resp. že s nimi v řízení nebylo jednáno a nebyly vyžadovány jejich stanoviska, souhlasy, vyjádření apod. Krajský soud zdůrazňuje, že v řízení o dodatečném povolení stavby nemohou být na žadatele (stavebníka) kladeny menší požadavky, než které jsou na něj kladeny v případě řádného stavebního povolení. „Rozhodnutí, kterým se dodatečně stavba nebo její změna povoluje, musí mít obsahově stejné náležitosti jako stavební povolení. Nelze připustit výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, resp. její změny, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Má-li totiž norma určité požadavky na řádné rozhodnutí v situaci, kdy žadatel o stavební povolení postupoval podle zákona, tím spíše je musí mít na rozhodnutí svou povahou mimořádné, kdy žadatel od počátku zákon nerespektoval (argumentum a minori ad maius).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006 – 75, publikovaný pod č. 1202/2007 Sb. NSS). Žadatel o dodatečné stavební povolení byl povinen podle § 16 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ke své žádosti o dodatečné povolení stavby přiložit rozhodnutí, stanoviska, vyjádření, souhlasy, posouzení, popřípadě jiná opatření dotčených orgánů státní správy vyžadovaná zvláštními předpisy. To vyplývá i přímo z § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona 1976, a sice že žadatel je povinen k žádosti doložit doklady v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Speciální stavební úřad byl povinen postupovat obdobně podle § 61 odst. 1 stavebního zákona 1976, tj. oznámit zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům. Podle § 61 odst. 5 citovaného zákona platí, že obec a dotčené orgány státní správy uvědomí stavební úřad vždy jednotlivě. Dotčené orgány jsou povinny sdělit své stanovisko ve stejné lhůtě, ve které mohou uplatnit své námitky účastníci řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že výše naznačený postup nebyl nutný, neboť stavebník je povinen předložit ty podklady, které dokumentují a zohledňují odchylky stavby od schválené projektové dokumentace, přičemž není povinen opětovně předkládat podklady, jež má stavební úřad k dispozici ze stavebního řízení, a na jejichž obsah či platnost nemá odlišné provedení stavby vliv. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011 – 133. S uvedeným tvrzením krajský soud nesouhlasí. Především je třeba konstatovat, že z citovaného rozsudku se nepodává, že by stavební úřad nebyl vůbec povinen vyrozumět dotčené orgány státní správy o zahájeném řízení o dodatečném povolení stavby, pokud má za to, že již veškeré listiny byly předloženy v řízení stavebním. Procesní vadu spatřuje krajský soud tedy již v tom, že speciální stavební úřad nepostupoval v souladu s § 61 odst. 1 a 5 stavebního zákona 1976. Pokud jde o právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v citovaném rozsudku, pak jej krajský soud nehodlá nikterak zpochybňovat. Ovšem je nutno vycházet ze skutkových okolností nyní posuzovaného případu. Stanoviska a vyjádření dotčených orgánů státní správy byly pořizovány pro stavební řízení, které se vedlo v roce 2001. Řízení o dodatečném povolení stavby bylo zahájeno v září 2014. V řízení se postupuje podle aktuálního skutkového a právního stavu. Je zde evidentní značný časový posun třinácti let, který je nutno v řízení o dodatečném povolení stavby zohlednit. V roce 2014 nelze bez dalšího vycházet z podkladů vzniklých v roce 2001 a dříve a konstatovat, že zcela odpovídají skutkovému a právnímu stavu v roce 2014. Takový právní názor je neudržitelný. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu vycházel z jiných časových souvislostí případu. V tam posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy již v průběhu provádění povolené stavby bylo zjištěno, že dochází k jejímu provádění v rozporu se schválenou projektovou dokumentací. Řízení o odstranění stavby, resp. řízení o dodatečném povolení stavby bylo fakticky zahájeno v bezprostřední časové souvislosti několika málo let po vydání stavebního povolení, a nikoliv po třinácti letech tak jako v nyní posuzovaném případě. Nejen že se v mezidobí změnila struktura některých orgánů státní správy (např. samotné stavební povolení vydával ještě Okresní úřad České Budějovice), ale některá z podaných vyjádření a stanovisek měla výslovně omezenou platnost na jeden rok či dva a nelze z nich rozhodně vycházet v roce 2014. Např. vyjádření Jihočeské energetiky, a. s. ze dne 14. 2. 2001 o existenci zařízení elektrizační soustavy mělo platnost dvanáct měsíců, vyjádření Synergie, a. s. – telekomunikace k existenci podzemních sítí ze dne 12. 2. 2001 mělo platnost jeden rok, vyjádření Českého telecomu, a. s. ze dne 15. 2. 2001 o existenci podzemních vedení telekomunikačních sítí mělo platnost do 15. 2. 2002. V dané lokalitě mohla v mezidobí vzniknout či být zřízena např. chráněná území, ochranná pásma apod., jejichž aktuální existence by zakládala povinnost opatřit si stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody. Žalobci tvrdí, že v lokalitě je ptačí oblast Natura 2000, památný letní dub a navržená ochrana Hlubockých hrází. Speciální stavební úřad měl tyto skutečnosti ověřit, aby mohl stanovit okruh dotčených orgánů státní správy, kterým byl povinen oznámit zahájení řízení o dodatečném povolení stavby s tím, že jim byl povinen poskytnout lhůtu k vyjádření, kterou tyto orgány mohly využít či nikoliv. Žalobci v řízení o dodatečném povolení stavby, v řízení odvolacím i v řízení před soudem opakovaně poukazovali na závěry znaleckého posudku Ing. B., ze kterého vyplývá, že v důsledku posunutí trasy kanalizace z komunikace do pozemků žalobců a v důsledku nerealizování odlehčovací kanalizační stoky OA 1 DN 700 hrozí, že pozemky mohou být zaplavovány, neboť při návalových deštích hrozí přeplnění kanalizace, kdy potrubí nestačí přebírat veškerou vodu a může docházet i k vyvěrání z kanalizačních šachet a zatápění sklepních prostor. Při vyvěrání z kanalizačních šachet by došlo k zaplavení části pozemků zředěnou splaškovou vodou, která zapáchá. Z uvedených znaleckých zjištění žalobci dovozují, že je dáno možné ohrožení životního prostředí provozem stavby. Žalovaný uvedenou námitku žalobců vypořádal prostým odkazem na projektovou dokumentaci z května 2014, kterou považuje za správnou, neboť se jedná o veřejnou listinu (§ 13 odst. 5 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů). V projektové dokumentaci je uvedeno, že stavba nemá žádné negativní účinky na okolní stavby, pozemky ani životní prostředí. Krajský soud má za to, že takové tvrzení autorizovaného inženýra nemůže suplovat odborná vyjádření dotčených orgánů státní správy na daném úseku, jejichž absence se žalobci dovolávají. Stejně tak krajský soud z projektové dokumentace nezjistil nic, co by vyvracelo závěry znalce o tom, že při návalových deštích mohou být způsobovány škody při přeplnění kanalizace. Podle žalobců je nutno, aby se ke stavbě vyjádřila Krajská hygienická stanice, Oblastní inspektorát České inspekce životního prostředí, orgán ochrany přírody atd. Krajský soud se ztotožňuje s tím, že z hlediska možného ohrožení životního prostředí bylo nezbytné, aby se v řízení jednalo s dotčenými orgány státní správy, které mají tuto oblast v kompetenci a které by posoudily stávající stav na místě a vliv provozu stavby na okolí. Je totiž nutno vycházet z toho, že od doby vydání stavebního povolení v roce 2001 došlo ke změnám v místě, a sice došlo ke změnám terénu, stavba funguje jinak, určitá část stavby nebyla realizována, je užívána stará dešťová kanalizace, byla změněna niveleta pozemků žalobců atd. To vše může mít vliv na vyjádření dotčených orgánů státní správy, které by za těchto změněných podmínek mohly dodatečně povolovanou stavbu zhodnotit odlišně od svého původního vyjádření. Z uvedených důvodů jsou podklady předložené stavebníkem v roce 2001 nedostačující pro vydání dodatečného stavebního povolení, o němž bylo řízení zahájeno v roce 2014. S ohledem na shora uvedené souhlasí krajský soud se žalobci, že skutečně v řízení došlo k tomu, že na žadatele o dodatečné stavební povolení byly kladeny menší požadavky než v případě řádné žádosti o vydání stavebního povolení. Krajský soud si neopatřoval protokol o jednání před civilním soudem, na němž byl proveden výslech znalce Ing. B. na který žalobci v žalobě odkazovali, neboť to s ohledem na výsledek tohoto řízení nebylo nutné. Nyní bude především na žalobcích, aby tento protokol, pokud se jej chtějí dovolávat ve správním řízení, předložili správnímu orgánu. Nad rámec výše uvedeného považuje dále krajský soud za problematický postup speciálního stavebního úřadu, který v oznámení o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby ze dne 29. 10. 2014 sdělil, že se podle § 61 odst. 2 stavebního zákona 1976 upouští od místního šetření (ústního jednání), ačkoliv je ze správního spisu evidentní, že dne 27. 1. 2015 proběhla „pochůzka“ na místě stavby za přítomnosti toliko úředních osob a dále že dne 4. 2. 2015 proběhlo ústní jednání se zástupci stavebníka (osoby zúčastněné na řízení) za účelem objasnění situace ohledně podání zástupce žalobců ze dne 12. 1. 2015 (o tom byl sepsán záznam o podání vysvětlení podle § 137 odst. 3 správního řádu 2004). Z uvedeného krajskému soudu vyplývá, že dne 27. 1. 2015 proběhlo ohledání místa stavby, což je důkazní prostředek, při jehož provádění má právo být účastník řízení přítomen (§ 38 odst. 3 správního řádu 1967). Účastníci řízení o tomto ohledání místa stavby nebyli vyrozuměni. Dále pak je nepřípustný i postup speciálního stavebního úřadu, který si za účelem „objasnění“ podání účastníků řízení sjedná ústní jednání toliko se zástupci stavebníků. Podání zástupce žalobců, které mělo být speciálnímu stavebnímu úřadu podáno dne 12. 1. 2015 a k jehož objasnění mělo podáním vysvětlení zástupců stavebníka dojít, není součástí spisové dokumentace. Naopak záznam o podaném vysvětlení je součástí spisové dokumentace a evidentně byl použit jako podklad pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, neboť některé zaznamenané odpovědi zástupců stavebníka jsou použity v odůvodnění rozhodnutí k vyvrácení argumentace žalobců. Podle názoru krajského soudu nebylo možné, aby speciální stavební úřad obcházel institut ústního jednání tím, že za účelem „objasnění“ nějakého podání účastníků řízení, pozval stavebníka k podání vysvětlení. Podle § 21 odst. 1 správního řádu 1967 platí, že správní orgán nařídí ústní jednání, vyžaduje-li to povaha věci, zejména přispěje- li se tím k jejímu objasnění, nebo stanoví-li to zvláštní právní předpis. Má-li být při ústním jednání provedeno ohledání, koná se ústní jednání zpravidla na místě ohledání. Pokud speciální stavební úřad podle tohoto ustanovení nepostupoval a provedl ohledání místa bez vyrozumění účastníků řízení a sešel se se stavebníkem za účelem „podání vysvětlení“, pak nelze než konstatovat, že porušil práva žalobců jakožto účastníků řízení o dodatečné povolení stavby, kteří měli procesní právo účastnit se ohledání místa a ústního jednání, které právě slouží k tomu, aby byly objasněny skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci. Pokud žalobci nesouhlasí s tím, že se správní orgány opřely o vyjádření společnosti ČEVAK, a. s. ze dne 10. 2. 2015 o tom, že je stavba provozuschopná, pak k tomuto postupu krajský soud žádné výhrady nemá. Společnost ČEVAK, a. s. jakožto provozovatel stavby je pro účely tohoto řízení schopna posoudit aktuální technický stav a provozuschopnost stavby. Podle žalobců však stavba provozuschopná není a poškozuje životní prostředí, neboť chybí odlehčovací stoka, bez které kanalizační stoka nemůže plnit svoji funkci. Podle žalobců je i projektová dokumentace zavádějící. S technickým provedením a s funkčností kanalizačního sběrače na pozemcích žalobců, tak jak byl proveden v rozporu s původním stavebním povolením, se vypořádává projektová dokumentace, opatřená razítkem autorizovaného inženýra. Taková projektová dokumentace je veřejnou listinou a bez jejího relevantního a podloženého zpochybnění, nelze než vycházet z její správnosti. Závěr o funkčnosti kanalizace podporuje právě i vyjádření společnosti ČEVAK, a. s. Z uvedených listin lze přijmout závěr, že kanalizační sběrač je funkční. Ovšem s ohledem na vyjádření znalce Ing. B. nelze vyloučit některé externality této stavby, které by mohly poškozovat vlastnické právo žalobců a životní prostředí. Z hlediska této roviny je nutno tyto otázky dořešit ve spolupráci s dotčenými orgány státní správy. Jako poslední námitku žalobci uplatnili tvrzení, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2013 o zřízení věcného břemene není dokladem podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976. Podle tohoto ustanovení platí, že stavebník musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní. Žalobci tvrdí, že věcné břemeno je neurčité a že katastr nemovitostí jej odmítl zapsat, neboť výrok rozsudku nebyl vkladu schopný. Věcné břemeno bylo rozsudkem soudu zřízeno v řízení o odstranění neoprávněné stavby podle § 135c občanského zákoníku 1964. Podle § 151o občanského zákoníku 1964 platí, že věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemeni lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Věcné břemeno zřízené soudním rozhodnutím vzniká nabytím právní moci rozsudku, k čemuž v posuzovaném případě došlo dne 16. 5. 2013. Podle platné právní úpravy v době nabytí právní moci tohoto rozsudku platilo, že věcné břemeno vzniká právní mocí rozhodnutí o jeho zřízení. Do katastru nemovitostí se zapisovalo záznamem (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), což mělo deklaratorní účinky. Poslední věta § 151o občanského zákoníku 1964 se vztahovala ke vzniku věcných břemen na základě skutečností, které se do katastru nemovitostí zapisovaly vkladem. Žalobce v žalobě tvrdí, že věcné břemeno nebylo v roce 2014 zapsáno do katastru nemovitostí. Správní orgány tuto skutečnost ve svých rozhodnutích taktéž zmiňují. Nicméně ve správním spise o této skutečnosti není žádný doklad. Pokud byl podán návrh na zápis věcného břemene podle zmiňovaného rozsudku až v roce 2014, tak se již postupovalo podle zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se již věcné břemeno vzniklé na základě pravomocného rozsudku do katastru nemovitostí zapisuje vkladem, nikoliv záznamem. Důvody, proč nebylo věcné břemeno do katastru nemovitostí zapsáno, nejsou krajskému soudu známy. Krajský soud je však toho názoru, že tato skutečnost není pro posuzovanou věc podstatná. Podstatné je toliko to, že věcné břemeno vzniklo za účinnosti občanského zákoníku 1964, a tedy vzniklo samotnou právní mocí rozsudku. Samotný pravomocný rozsudek krajského soudu tedy může obecně sloužit jako podklad pro osvědčení práva stavebníka stavět na pozemcích žalobců podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976. Žalobci však v žalobě vznesli konkrétní připomínky k tomu, že věcné břemene bylo zřízeno neurčitě, resp. že se nevztahuje na zrealizovanou stavbu odlehčovací komory a na tři šachty kanalizačního sběrače zřízené na pozemcích žalobců. Ve správním spise se nachází předmětný rozsudek ze dne 23. 4. 2013 toliko jako součást podání, které zaslal speciálnímu stavebnímu úřadu zástupce žalobců. Z výroku tohoto rozsudku se podává, že se zřizuje ve prospěch města Hluboká nad Vltavou věcné břemeno spočívající ve vedení, údržbě a opravách kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemku žalobce a) parc. č. 1650/11 v k. ú. Hluboká nad Vltavou, zapsaného u Katastrálního úřadu České Budějovice pro obec a k. ú. Hluboká nad Vltavou na listu vlastnictví č. 1616, a na pozemku žalobců b) a c) parc. č. 1654/3 v k. ú. Hluboká nad Vltavou, zapsaného u Katastrálního úřadu České Budějovice pro obec a k. ú. Hluboká nad Vltavou na listu vlastnictví č. 1767 v rozsahu, jak je vyznačen geometrickým plánem vypracovaným Ing. J.K. pod č. 2785-21/2013, který je součástí tohoto rozhodnutí. Další částí výroku byla určena povinnost města Hluboké nad Vltavou zaplatit žalobcům vymezenou náhradu za zřízení věcného břemene. Z výroku citovaného rozsudku se podává, že věcné břemeno se zřizuje ke stavbám na pozemcích ve vlastnictví žalobců, které jsou součástí kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí. Je nepochybné, že věcné břemeno se týká existujících kanalizačních staveb na pozemcích žalobců. Ovšem součástí spisové dokumentace není geometrický plán Ing. K. č. 2785-21/2013, který je součástí citovaného rozsudku. Jedině na základě tohoto geometrického plánu je možno s určitostí říci, ke kterým stavbám se věcné břemeno vztahuje a zda žalobci poukazovaná odlehčovací komora a tři šachty jsou součástí kanalizačního sběrače a odlehčovací potrubí, které se nachází na jejich pozemcích. Nelze se opírat toliko o výrok rozsudku, aniž je podložen geometrickým plánem. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání na rozsudek včetně geometrického plánu odkazuje, ovšem ten není součástí spisové dokumentace. Správním orgánům lze tedy vytknout, že se dovolávají věcného břemene zřízeného rozsudkem soudu, aniž by si tento rozsudek včetně všech jeho součástí samy do spisu obstaraly, resp. aby jim byl řádně předložen stavebníkem jako jeden z dokladů žádosti o dodatečné povolení stavby. Doklad podle § 58 odst. 2 stavebního zákona 1976 by měl být doložen stavebníkem, a to jako kompletní rozsudek včetně jeho součástí s vyznačenou doložkou právní moci. Krajský soud nad rámec věci podotýká, že z chování samotných žalobců, kteří přijali soudem určenou náhradu za zřízené věcné břemeno (což je skutečnost, kterou žalobci v žalobě nezpochybnili), lze usuzovat, že rozsudek akceptovali. Nynější zpochybňování určitosti jeho výroku, ačkoliv sami přijali peněžitou náhradu, svědčí o účelovém nakládání s výrokem rozsudku pouze ve vlastní prospěch. Pokud žalobci zpochybňují určitost výroku rozsudku o zřízení věcného břemene, neměli ani akceptovat související část výroku rozsudku o peněžní náhradě za věcné břemeno. Vzhledem k tomu, že se správní orgány dopustily v řízení procesních vad, které měly vliv na zákonnost jejich rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí speciálního stavebního úřadu bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 9 000 Kč a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby pro každého žalobce (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 14 880 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 15 480 Kč. Repliku žalobců nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového. Zástupce žalobců nedoložil soudu potvrzení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, a proto soud nepřistoupil ke zvýšení odměny podle zvláštních právních předpisů. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 24 480 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.