10 A 134/2013 - 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce D. K., zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované České republice - Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 26, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27.8.2013 čj. ŘKŘ-2811/2013, takto:

Výrok

Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 27.8.2013 čj. ŘKŘ-2811/2013 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 24.10.2013 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1.11.2011 čj. ŘLZ-1344/2011, kterým bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 230.550 Kč a proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 27.1.2011 čj. KRPC-1080-1/ČJ-2011, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas za období 3 let. Uvedená rozhodnutí byla současně žalobou napadeným rozhodnutím potvrzena. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť nebyla vypořádána veškerá argumentace obsažená v odvolání, žalovaná nerespektuje závazný právní názor krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jakož i další judikaturu soudů, kdy jsou záměrně zakrývány a překrucovány skutečnosti, které jsou známy z úřední činnosti a které se vztahují ke službě přesčas. Rozhodnutí je založeno na nesprávném právním názoru, žalovaná porušovala procesní předpisy, což má vliv na nezákonnost rozhodnutí. Žalobce v žalobě nejprve shrnuje skutkový stav věci, poukázáno je na pravomocný rozsudek krajského soudu čj. 10A 34/2010-28 ze dne 20. 8. 2010, který žalovaná nesprávně interpretuje tak, aby mohla žádost žalobce zamítnout. Žalovaná nerespektuje neočekávanou situaci, pro kterou je možné nařídit službu přesčas a opakovaně činí takový právní názor, který tuto neočekávanou situaci popírá, a který je rozšiřován na známé skutečnosti vyplývající z právních předpisů. Žalobci mělo být proplaceno 150 odpracovaných přesčasových hodin, které mu byly nařízeny v rozporu se zákonem, žalovaná na tuto žádost reagovala neformálním dopisem – rozhodnutím v materiálním smyslu ze dne 27. 1. 2013, kterým žádost žalobce zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, neboť žalovaná nedoložila zákonný důvod nařízení jednotlivých dosud jemu neproplacených přesčasových hodin. Žalovaná o tomto odvolání rozhodla dne 21. 6. 2011, toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu čj. 10A 75/2011-23 ze dne 29. 12. 2011. Kasační stížnost žalované byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 4Ads 15/2012-34 ze dne 31.10.2012. Rozhodnutí žalované bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť podklady neumožňovaly přezkoumat zákonnost nařízení služby přesčas. Následně žalovaná vydala rozhodnutí o výši odchodného, proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Rozhodnutí o žádosti o doplacení bylo spojeno s řízením o odchodném. Po spojení řízení žalovaná rozhodnutím ze dne 28.3.2012 odvolání žalovaného zamítla. Krajský soud rozsudkem čj. 10A 48/2012-36 ze dne 27.11.2012 rozhodnutí žalované zrušil pro nepřezkoumatelnost a pro nedostatek důvodů. Kasační stížnost žalované byla opakovaně zamítnuta s tím, že žalovaná nerespektovala předchozí soudní rozhodnutí. Z listinných měsíčních „výkazů“ odpracovaných hodin vyplývá, že žalobci nebyl poskytnut služební příjem ani náhradní volno za odpracovaných 150 hodin za kalendářní rok. Tyto hodiny byly neoprávněně zahrnuty do 150 hodin tzv. neproplácených hodin v rámci kalendářního roku. Žalovaná se věcí řádně nezabývala, nezjišťovala službu přesčas, napadené rozhodnutí obsahuje statistiku z programu EKIS WEB II, aniž je blíže uvedeno, co z těchto statistik vyplývá, a jak která překážka ovlivnila službu přesčas toho kterého příslušníka. V napadeném rozhodnutí je obhajoba nezpochybnitelnosti systému EKIS WEB II. Žalovaná neprovedla šetření mezi skutečnými rozdíly vyplývajícími z listinných dokumentů samotné žalované (výkazy odpracovaných hodin) a tyto rozdíly neodůvodnila a nevysvětlila. Údaje ze dvou pramenů žalované vykazují značný rozdíl, žalovaná se s těmito, na první pohled zřejmými rozdíly, nevypořádala, přičemž žalované musí být z úřední činnosti známo, že v minulosti existovaly na operačním středisku v Písku nesrovnalosti při vykazování a proplácení služby a služby přesčas, a že některým příslušníkům byly tyto nesrovnalosti dorovnány. Z rozhodnutí nevyplývá, proč žalovaná nepřihlédla ke skutečně vykázaným údajům zachyceným na výkazech odpracovaných hodin. Žalovaná naopak dogmaticky staví na správnosti systému EKIS WEB II, z něhož pak vychází, ačkoliv z něj nelze přehledně vyčíst tolik informací co z plánů služeb a výkazů odpracovaných hodin. Právě z těchto výkazů a plánů lze seznat, že služba přesčas byla užívána k zajištění řádné služby, která postrádá jakékoliv známky výjimečnosti. Tyto informace jsou žalované známy a žalovaná je úmyslně přehlíží a zastírá. Služba přesčas byla nařizována z důvodu nedostatečného personálního obsazení, neboť v roce 2008 byl počet příslušníků sloužících 9 a v roce 2009 dokonce sloužilo v průměru 8,66 příslušníků, tedy pod hranicí systemizovaných 10 míst na operační středisko. O nedostatečné personální obsazenosti podal svědeckou výpověď Vlastimil Michálek, který službu plánoval a nařizoval službu přesčas. Svědek vypověděl, že nedošlo k žádné mimořádné situaci. Operační středisko v Písku je pracoviště, kde musel být zajištěn provoz 24 hodin a v zásadě na něm nevznikají mimořádné situace. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že k žádné mimořádné situaci nedošlo. Při personálním obsazení operačního střediska v Písku 10 příslušníky docházelo k situaci, že nebyla pokryta služba v rozsahu 510 hodin v kalendářním roce, k jejímu zajištění bylo proto nutné nařídit příslušníkům práci přesčas v rozsahu 1020 hodin v kalendářním roce. Žalovaná se těmito skutečnostmi nezabývala, pouze konstatovala, že byly naplněny stavy, ačkoliv tomu tak nebylo. Je nezbytné vzít v úvahu okolnost, že plánování nebylo omezeno na krátké časové období spojené s nějakou neurčitou a nepředvídatelnou situací, ale šlo o trvalý stav postihující minimálně tři roky. Žalovaná se řádně nevypořádala s množstvím přesčasových hodin pohybujících se v řádu tisíců, takové množství přesčasové práce neodůvodňuje, ani se k němu nevyjadřuje. Žalovaná se rovněž nezabývala tím, která služba byla naplánována a která služba byla nařízena jako přesčas. Žalovaná se vůbec nezabývala tím, kdy vznikla potřeba přesčasu a z jakého důvodu, ani tím, za koho byla služba přesčas sloužena. Žalobce poukazuje na důkazy, z nichž vyplývá, že služba přesčas byla nařizována z důvodů nedostatečného personálního obsazení a k zajištění běžné činnosti, aniž by došlo v rozhodném období k jakékoliv mimořádné situaci. Žalovaná zcela ignoruje judikaturu krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, dle něhož výjimečnost soud nespatřoval ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobého a vědomého přístupu žalované k řešení personálních otázek. Žalovaná tedy odmítá respektovat závazná rozhodnutí a vede polemiku s názory Krajského soudu v Českých Budějovicích, které byly potvrzeny rozhodnutími Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek NSS čj. 4Ads 11/2013-41 a čj. 6Ads 9/2013-31). Dle uvedených rozhodnutí žalovaná byla povinna rozlišit přesčasovou práci žalobce naplánovanou v zájmu zajištění nepřetržitého provozu a práci přesčas vyvolanou výjimečnou situací spočívající v nepřítomnosti policisty pro pracovní neschopnost. Povinností žalované bylo v přiměřeném rozsahu vymezit konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, bylo povinností přiznat žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona a následně ho zohlednit i při stanovení výše odchodného. Nároky žalobce jsou opodstatněné, proto bylo povinností žalované s ohledem na judikaturu poskytnout žalobci plnění. Žalobce poukázal na to, že k plánování, nařizování a vykazování služby přesčas docházelo v době, kdy nebyl žádný z příslušníků v pracovní neschopnosti. Toto žalovaná zamlčuje a nevysvětluje nařizování služby přesčas v tomto období, proto je rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje jakékoliv vypořádání se s touto skutečností. Žalovaná se tedy nevypořádala s veškerými doposud zjištěnými skutečnostmi vedenými u žalované a výslovně uvádí, že není a nebude schopna dohledat důvody nařízení služby přesčas. Tím dává okázale najevo, že pohrdá rozhodnutími soudů, která jsou závazná. Dále se žalovaná nevypořádala se skutečností ohledně nedostatečného personálního obsazení v roce 2007, 2008 a 2009, kdy středisko bylo obsazeno v průměru 9 a 8,66 příslušníky. Soudem bylo konstatováno, že musí existovat výjimečnost služby přesčas, kterou žalovaná nechce akceptovat a kterou zjevně zcela staví na stále stejném soudy konstatovaném nesprávném názoru, že výjimečnou situací je vše co brání žalované ke splnění úkolu, tedy i dovolená. Z rozsudků vyplývá, že tuto výjimečnost lze vykládat tak, že se bude jednat o nenadálé, neočekávané a nepředvídatelné události a nikoliv o stav, který je dlouhodobě předvídatelný např. o dovolenou, ozdravný pobyt, studijní pobyty apod. Žalovaná pouze paušálně odkazuje na celkový stav u všech příslušníků, aniž by posuzovala každou jednotlivou službu přesčas zvlášť u každého příslušníka. Jedná se tedy o neúplné a nesprávné skutkové zjištění, kdy se žalovaná nezabývala každou konkrétní přesčasovou prací u žalobce. Žalovaná opakovaně konstatovala, že není schopna dohledat důvody, proč byla služba přesčas nařizována, nebo že se nejedná o službu přesčas, ale o službu vykonávanou nad základní dobu služby v týdnu. Za takovéto situace služba přesčas byla použita k pokrytí běžného výkonu služby. Veškerá vykázaná služba přesčas byla nařizována na konec měsíce a nikdy ne na počátku, což svědčí o plánování služby přesčas z důvodu nedostatku příslušníků a nikoliv z důvodu pracovní neschopnosti. Argumentace žalované ohledně neschopnosti prokázat odůvodněnost použití služby přesčas v souladu se zákonem postačuje k tomu, aby žádosti žalobce o proplacení neoprávněně nařízené služby přesčas bylo vyhověno. Proto je navrhováno zrušení rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Dle přehledu plánovaných služeb přesčasů a nepřítomnosti příslušníků operačního střediska v Písku zpracovaného ze systému EKIS WEB docházelo v letech 2008 – 2010 k nepřítomnosti příslušníků z důvodů neschopnosti ve službě služebního volna při překážkách, z důvodu obecného zájmu, z důvodu výkonu veřejné funkce, služebního volna při důležitých osobních překážkách ve službě, služebního volna při studiu, studijních pobytů, ozdravných pobytů a dovolené za jednotlivé měsíce a roky. Žalovaná vypracovala tabulku s počtem odsloužených hodin žalobce. Tvrzení žalobce, že k přesčasům docházelo pouze z důvodu dlouhodobého nedostatečného personálního obsazení a že mělo být systemizováno více příslušníků, nemá oporu ve skutkových zjištěních. Soudy bylo poukázáno na to, že výjimečnost nelze spatřovat v nedostatečném personálním obsazení příslušného útvaru a že ve vztahu k výkonu agendy by bylo možno představit si vznik neočekávané situace způsobené momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků. Pod vznik neočekávané situace lze zařadit jistě i služební volna při překážkách ve službě z důvodu obecného zájmu, služebního volna pro překážky ve službě z důvodu výkonu veřejné funkce, služebního volna při důležitých osobních překážkách ve službě, volna při studiu, studijní pobyty, ozdravné pobyty a čerpání dovolené. K nárůstu hodin nad fond doby služby, které následně byly označeny jako výkon služby přesčas, docházelo jedině z důvodu, které soud označil jako oprávněné pro nařízení služby přesčas. Dle žalované nelze zpochybňovat data vložená do systému EKIS WEB, která byla odeslána a zapracována do systému. Na Operačním středisku v Písku byl naplněn systemizovaný početní stav. Žalobce splnil podmínky pro přiznání nároku na odchodné, odchodné bylo vypočteno ve výši 230.550 Kč. V odvolacím řízení bylo prokázáno, že nařizování výkonu služby přesčas bylo v souladu se zákonem, tedy v důležitém zájmu služby a byly tak naplněny předpoklady stanovené v § 54 odst. 1 zákona. Bylo prokázáno, že služba přesčas není využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se služebním zákonem, je přezkoumatelné. Věcí se zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 10A 75/2011 (rozhodnutí ze dne 29.12.2011) kterým bylo rozhodnutí žalované ve věci žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Z rozsudku krajského soudu vyplynul závazný právní názor, že pro žalovanou existuje povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá ust. § 54 služebního zákona. Napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahovalo. Soud proto nemohl posoudit přípustnost nařízení přesčasových hodin žalobci v rozsahu stovek hodin ročně, neboť z postupu žalované nebylo zřejmé, z jakých důvodů žalobci práci přesčas v takovém rozsahu nařizovala. Současně bylo poukazováno na to, že pokud by byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona, což ovšem nebylo lze pro nedostatek odůvodnění zjistit, pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený limit mohly být žalovanou oprávněně ústavně konformně nařizovány pouze na základě ust. § 54 odst. 2 služebního zákona to je, za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů, které byly soudu předloženy, bylo konstatováno, že takové podmínky shledány nebyly. Žalovaná ve věci žádosti žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas opětovně rozhodla dne 28.3.2012 pod. čj. ŘKŘ-327/2012, když odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru č. ŘLZ-1344/2011 ze dne 1.11.2011, kterým bylo žalobci podle § 155 a § 156 odst. 1 a 2 služebního zákona přiznáno odchodné ve výši 230.550 Kč a ze dne 27.1.2011 č. KRPC-1080-1/ČJ-2011, kterým byla žalobci zamítnuta jeho žádost o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Krajský soud rozsudkem ze dne 27.11.2012, č. j. 10A 48/2012-36, uvedené rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že žalobce požaduje doplatit výkon služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářních letech 2008, 2009 a 2010 a tento doplatek zohlednit při stanovení výše odchodného, neboť podle něho služba přesčas nebyla nařízena v důležitém zájmu služby a přesčasové hodiny nebyly ničím odůvodněny. Soud připomněl, že v dané věci přezkoumává v pořadí již druhé rozhodnutí žalované o odvolání proti zamítnutí žádosti žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za výkon služby přesčas za roky 2008, 2009 a 2010. Předchozí rozhodnutí o odvolání bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 12. 2011, č. j. 10A 75/2011-23, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. V něm byla žalovaná zavázána právním názorem soudu, podle něhož je zapotřebí vycházet z výjimečnosti služby přesčas, neboť zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž splnění ji nelze nařídit. Soud zdůraznil, že výjimečnost služby přesčas ani důležitý zájem služby nejsou dány v případech dlouhodobého a vědomého přístupu žalované při řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru. Vznik neočekávané situace odůvodňující nařízení služby přesčas si lze představit jen kupříkladu při momentální indispozici či absenci některého z příslušníků daného útvaru, např. kvůli zdravotním či jiným důvodům. Relevantním důvodem pro nařízení služby přesčas však nemůže být dlouhodobé či trvalé nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby. Tomuto závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku však podle soudu nevyhovělo ani druhé rozhodnutí žalované o odvolání. Z něho totiž není přezkoumatelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené například momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků daného útvaru a návazně na tuto neočekávaně vzniklou situaci bylo třeba žalobci nařídit službu přesčas. Z toho důvodu nelze vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona, neboť na operačním středisku v Písku byly dlouhodobě plánovány přesčasy za účelem řešení neuspokojivé personální situace. Obstát přitom nemůže vysvětlení žalované, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody s pracovníkem, a nikoliv rozkazu, a že prolomení stávající praxe při nařizování služby přesčas by mělo fatální, především finanční, důsledky pro celou Policii České republiky. Sama žalovaná v rozhodnutí uvádí, že tak jak je koncipována právní úprava, není vyloučena situace, kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití jejich základní doby služby v týdnu, a tudíž dochází k nařízení služby přesčas s určitým časovým předstihem. Toto vysvětlení žalované potvrzuje názor žalobce, že k nařizování služby nedocházelo v souladu s § 54 služebního zákona. Jako nadbytečná se jeví polemika žalované ohledně způsobu nařizování služby přesčas, neboť soud v předchozím rozsudku nepožadoval vydávání správního rozhodnutí a poukazoval jen na potřebu jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není využívána k jiným účelům a je nařizována pouze za podmínek, které stanoví platná právní úprava. Přehled pracovní neschopnosti u jednotlivých příslušníků za konkrétní období let 2007 až 2009 přitom podle závěru soudu neprokazuje jednoznačně a nezpochybnitelně, že služba přesčas byla žalobci nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí nepostačuje ani připojené obecné hodnocení žalované, že byly provedeny potřebné důkazy a z nich byla vyvozena skutková a právní zjištění. Nelze ani přisvědčit názoru žalované, podle něhož bylo nepochybně prokázáno, že z její strany nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přesčas. K tomuto závěru totiž žalovaná neuvedla žádnou konkrétní argumentaci a nedoložila proto své tvrzení, že služba přesčas byla nařizována za podmínek stanovených v § 54 služebního zákona. Vysvětlení, že veřejný zájem má přednost před zájmem osobním, pak nemůže nahradit konkrétní odůvodnění závěru o splnění podmínek pro postup podle tohoto zákonného ustanovení. Z podkladů předložených žalovanou a jí poskytnutého vysvětlení proto nelze posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce oprávněné. Proto soud uzavřel, že z žalobou napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se zákonem a nebylo tohoto institutu využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava, což má zásadní význam pro posuzovanou věc. S ohledem na tyto skutečnosti shledal krajský soud rozhodnutí žalované o odvolání nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí krajského soudu ze dne 27.11.2012 čj. 10A 48/2012-36 bylo potvrzeno Nejvyšším správním soudem, když rozhodnutím ze dne 23.5.2013 čj. 4Ads 11/2013-41 zamítl kasační stížnost žalobce. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Žalobce ukončil služební poměr k 31.12.2010. Při ukončení služebního poměru mu bylo přiznáno odchodné, s jehož výší projevil nesouhlas. V závěru roku 2010 současně podal žádost o proplacení přesčasových hodin za roky 2008, 2009 a 2010. Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 4.2.2013 byl jmenován senát poradní komise ve věci projednání, posouzení a zpracování doporučení k odvolání žalobce proti rozhodnutí o přiznání odchodného vydaného ředitelem pro řízení lidských zdrojů dne 1.1.2011. Dne 7.3.2013 bylo Ministerstvem vnitra ČR vydáno stanovisko k využívání modulu WEB systému EKIS II v působnosti Policie ČR. Aplikace umožňuje uživatelům vytvářet plán služby a následně jej modifikovat dle dané situace. Nelze zpochybnit data, která byla odeslána a zpracována v systému, neboť jsou spojena s konkrétní osobou, která provedla jejich odeslání a je za ně plně odpovědná. Lze zpochybnit způsob výpočtu, stanovení postupu výpočtu je zcela v gesci odborného útvaru zaměstnavatele. Obsahem spisu je dále tabulka obsahující přehled plánovaných služeb, přesčasů a nepřítomností policistů v operačním středisku Písek za rok 2008. K plánování služeb policistů pracujících na operačním středisku v Písku se vyjádřil svědek V. S., který uvedl, že v rámci služebních porad konaných vždy patnáctého dne v měsíci byla plánována služba na příští měsíc. Na základě informací získaných na těchto poradách byl svědkem zpracován plán služeb, a to vždy s dvoudenním odstupem při zohlednění na poradě vznesených požadavků. Při další práci s plánem se muselo zohledňovat, že systém EKIS WEB nepřipouštěl ve lhůtě 3 měsíců naplánovat služby, ale hlásil nepřípustnou operaci, když došlo k naplánování přesčasů. EKIS WEB byl nastaven tak, že nepřipouštěl zadávání přesčasů, tyto byly dodatečně řešeny prostřednictvím provádění změn. Vzhledem k těmto skutečnostem docházelo k rozdílům mezi údaji v plánovacích plachtách a v systému EKIS WEB, a to ve většině měsíců v roce. V průběhu měsíce docházelo v plánu služeb průběžně k provádění změn. Rozhodující pro výpočet příjmu byly údaje v systému EKIS WEB, přičemž tyto údaje zadával svědek. Mezi plánem služeb a údaji v systému EKIS WEB existovaly rozdíly, neboť systém neumožňoval pokrýt službou celý měsíc. Pracovní verze plánu byla pomocným materiálem, ve kterém se operativně uváděly změny a hlavním a rozhodujícím byl vždy systém EKIS WEB. Svědek nikdy policistům nenařídil službu přesčas, byl to plán na zajištění služby. Byl-li fond pracovní doby za 3 měsíce naplněn, EKIS WEB nedovolil další službu naplánovat. Přesčasy svědkem plánovány nebyly, musel zajistit nepřetržitý provoz s vědomím, že přesčasy vzniknou. Důvodem výkonu služby formou přesčasů bylo zajištění řádné služby, případné pracovní neschopnosti byly řešeny změnou plánu. K výkonu služby práce přesčas nad 150 hodin docházelo z důvodu zajištění nepřetržitého běžného výkonu služby. K vyrovnání služby přesčas docházelo z důvodu naplnění pracovní doby. Svědek M. K. k plánování služeb na operačním středisku v Písku sdělil, že žádná ze služeb v plánu služeb nebyla naplánována jako služba přesčas. Svědek J. Ť. uvedl, že z předloženého plánu služeb nevyplývá, že některá z plánovaných služeb byla nařízena jako služba přesčas. Z předložených materiálů svědek konstatoval, že vždy zajišťoval řádnou službu, aniž by věděl, že se jedná o službu přesčas. Kdy se ze služby stal přesčas, svědek neví. Pomocný plán služeb se v průběhu času měnil, o změnách v plánu svědek věděl. Ke změnám v systému EKIS WEB se nemůže vyjádřit, neboť o tom nic neví. V období roku 2009 – 2010 bylo obtížnější plánování služeb, neboť nastala odchodová vlna a na pracovišti v Písku byl nižší stav policistů. Svědek R. W. uvedl, že pro výpočet služebního příjmu jsou rozhodující údaje v systému EKIS WEB. V některých měsících během roku nebyl naplněn fond pracovní doby služby, v následném měsíci pak došlo ke srovnání. V závěru roku byly hodiny vloženy do limitu 150 hodin. Dle předloženého materiálu je zřejmé, že hodiny na konci roku byly vloženy do limitu 150 hodin. Ve spisu jsou dále založeny písemnosti o plánování a vykazování služeb, v operačním středisku Písek. Obsahem spisu je rovněž doporučení senátu poradní komise ředitele Krajského ředitelství Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 10.6.2013, ve kterém se uvádí, že v průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že plánování výkonu služby žalobci bylo v souladu se zákonem, tedy v důležitém zájmu služby a byly tak splněny základní znaky ust. § 54 zákona a podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Bylo nepochybně prokázáno, že ze strany žalované nedochází ke kabinetnímu nařizování služby přesčas. Rovněž odchodné bylo žalobci přiznáno v souladu se zákonem. Senát poradní komise doporučil odvolacímu orgánu odvolání žalobce zamítnout a napadené rozhodnutí potvrdit. Na základě uvedeného doporučení senátu bylo žalovanou dne 27.8.2013 vydáno napadené rozhodnutí čj. ŘKŘ-2811/2013. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela zcela z doporučení senátu poradní komise ředitele Krajského ředitelství Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 10.6.2013. Poukázáno bylo na rozhodnutí krajského soudu ze dne 27.11.2012 čj. 10A 48/2012-36, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalované předcházející nyní projednávanému rozhodnutí žalované. Žalovaná odkázala na nově zpracovaný přehled plánovaných služeb, přesčasů a nepřítomností příslušníků operačního střediska v Písku zpracovaných v systému EKIS WEB, který dokládá, že v letech 2007 – 2010 docházelo k situacím předpokládaným zákonem. Přehled obsahuje údaje o skutečně naplánovaných a odsloužených hodinách v jednotlivých měsících, plánovací kalendář a dále přesčasové hodiny do a nad limit 150 hodin, pracovní neschopnosti a dovolené. Žalovaná v přehledu, jež je obsahem příloh 1-3 napadeného rozhodnutí, specifikovala žalobcem odsloužené hodiny za rok 2008 – 2010. Ze zpracovaného přehledu plánovaných služeb, přesčasů a nepřítomností příslušníků operačního střediska v Písku zpracovaných ze systému EKIS WEB vyplývá, že v letech 2008- 2010 docházelo k nepřítomnosti příslušníků z důvodů neschopnosti ke službě, služebního volna při překážkách z důvodu obecného zájmu, z důvodu výkonu veřejné funkce, služebního volna při důležitých osobních překážkách ve službě, služebního volna při studiu, studijních pobytů, ozdravných pobytů a dovolené za jednotlivé měsíce. Tvrzení žalobce, že k přesčasům docházelo pouze z důvodu dlouhodobého personálního podstavu, nemá oporu ve skutkových zjištěních. Z uvedeného rozboru výkonu služby žalobce je průkazně a nezpochybnitelně prokázáno, že k nárůstu hodin na fondu pracovní doby, které byly následně označeny jako služby přesčas, docházelo jedině z důvodu, které soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí označil jako oprávněné pro nařízení služby přesčas. K údajům vloženým do systému EKIS WEB II „plánovači“ žalované bylo uvedeno, že se jedná o veškerá důležitá data týkající se jednotlivých složek služebního příjmu všech policistů zařazených na daném pracovišti. Takto vložené informace jsou schváleny vedoucími pracovníky. Žalovaná v této souvislosti poukázala na vyjádření Ministerstva vnitra ČR k využívání systému EKIS WEB II, z něhož se podává, že nelze zpochybnit data, která byla odeslána a zpracována do tohoto systému, neboť jsou spojena s konkrétní osobou, která provedla jejich odeslání a je za ně plně odpovědná. K námitce žalobce týkající se nedostatečného počtu policistů na operačním středisku v Písku žalovaná konstatovala, že na daném operačním středisku byl naplněn systematizovaný početní stav, o čemž žalobce musel vědět. Dále bylo podáno vyjádření ke stanovené výši odchodného žalobce, který splnil podmínky pro přiznání tohoto nároku, přičemž mu byla přiznána celková výše odchodného v částce 230.550 Kč. Výše odchodného byla stanovena na základě měsíčního služebního příjmu. Pokud žalobce měl za to, že některá ze složek služebního příjmu nebyla poskytnuta v náležité výši, nebo nebyla přiznána vůbec, měl se domáhat svého nároku v řízení o této konkrétní složce služebního příjmu. Žalovaná dospěla k závěru, že v průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že plánování výkonu služby žalobci bylo v souladu se zákonem, tedy v důležitém zájmu služby a byly tak splněny základní znaky ust. § 54 zákona a podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Bylo nepochybně prokázáno, že ze strany žalované nedochází ke kabinetnímu nařizování služby přesčas. Rovněž odchodné bylo žalobci přiznáno v souladu se zákonem. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souzené záležitosti soud rozhodoval v řízení vedeném pod sp.zn. 10A 75/2011, kdy původní rozhodnutí žalované zrušil pro vady procesní povahy, kdy se zřetelem k výkladu pojmu služby přesčas ve smyslu § 52 odst.1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též služební zákon), nebylo možno přezkoumat, zda práce přesčas byla nařízena za podmínek uvedených v označené právní normě. Soud zdůraznil, že povinnost nařízení služby přesčas je vždy třeba řádně odůvodnit. Danou problematikou se krajský soud zabýval rovněž ve věci sp. zn. 10A 48/2012, v níž krajský soud konstatoval, že závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku, nevyhovělo ani druhé rozhodnutí žalované o odvolání. Z něho totiž není přezkoumatelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené například momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků daného útvaru a návazně na tuto neočekávaně vzniklou situaci bylo třeba žalobci nařídit službu přesčas. Z toho důvodu nelze vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona, neboť na operačním středisku v Písku byly dlouhodobě plánovány přesčasy za účelem řešení neuspokojivé personální situace. Obstát přitom nemůže vysvětlení žalované, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody s pracovníkem, a nikoliv rozkazu, a že prolomení stávající praxe při nařizování služby přesčas by mělo fatální, především finanční, důsledky pro celou Policii České republiky. Věcí se následně zabýval též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozhodnutí krajského soudu vydaném ve věci sp. zn. 10A 48/2012. Kasační stížnost žalované proti rozsudku krajského soudu byla dne 23.5.2013 Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Nejvyšší správní soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí ředitele žalované ve věcech služebního poměru ze dne 28.3.2012, č. ŘKŘ-327/2012, postrádá rozhodný důvod pro v něm učiněný závěr o splnění podmínek pro nařizování služby přesčas žalobci v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. V dalším řízení bylo žalované uloženo v přiměřeném rozsahu vymezit konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona a následně ho zohlední i při stanovení výše odchodného. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že další polemiku žalované s judikaturou vymezující podmínky pro nařizování služby přesčas by musel Nejvyšší správní soud, jak již bylo uvedeno v jeho shora citovaném rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41, považovat za odmítnutí respektovat závazný právní názor soudu, na což by bylo nutné reagovat způsobem stanoveným v soudním řádu správním. Žalovaná byla vázána právním názorem soudu o výkladu pojmu služba přesčas ve smyslu § 54 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též služební zákon). Žalobce spatřuje nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí v neproplacených přesčasových hodinách žalobce za roky 2008, 2009 a 2010, za něž mu náleží odměna. Tyto nezaplacené přesčasové hodiny by se pak měly promítnout do průměrného hodinového výdělku a v důsledku toho do výše odchodného. Žalovaná se dostatečně nevypořádala s argumentací žalobce a opakovaně nerespektuje závazný názor správních soudů, když nezjišťuje, zakrývá, překrucuje a záměrně opomíjí skutečnosti, které se vztahují ke službě přesčas. Žalovaná nečerpá ze zjištěných skutečností uvedených v rámci každého jednotlivého nařízení služby přesčas, když pouze paušálně odkazuje na celkový stav u všech příslušníků, aniž by posuzovala každou jednotlivou službu přesčas zvlášť. Službu přesčas lze nařídit pouze v souvislosti s existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Nelze souhlasit s názorem žalované, dle něhož lze za veřejný zájem označit většinu činnosti policejního sboru. Základem podané žaloby jsou především tvrzená pochybení a nedostatky ve způsobu plánování, vykazování a proplácení služby vykonané žalobcem nad rámec základní doby služby. K tomu soud opakovaně uvádí, že služba přesčas je primárně upravena v ust. § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu – vyjma ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona - službu přesčas nařídit nelze). S tím služební zákon počítá i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ust. § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Předpokladem nařízení služby přesčas je pak její výjimečnost. Ta může spočívat v neočekávané situaci způsobené například absencí některého z příslušníků. Důležitý zájem služby je správním uvážením, jehož kritéria jsou formulovaná v ust. § 201 služebního zákona. Důležitý zájem služby žalovaná spatřuje v zajištění základní činnosti daného útvaru. Důležitý zájem představuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů. Dlouhodobé využívání služby přesčas v důsledku nedostatečného personálního obsazení útvaru nelze považovat za fenomén, který vyloučí existenci důležitého zájmu služby. Tento právní názor není, se zřetelem k tomu co bylo uvedeno o výkladu § 54 odst. 1 služebního zákona, správný. Výjimečnost služby přesčas nelze spatřovat v nedostatečném personálním obsazení vzniklém např. v důsledku studijního pobytu příslušníka či v důsledku předem plánovaného ozdravného pobytu či dovolené. Tyto důvody nelze označit za krizový stav či výjimečný případ veřejného zájmu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí a stejně tak ve vyjádření k projednávané žalobě odkázala na přehled plánovaných služeb, přesčasů a nepřítomností příslušníků operačního střediska v Písku v letech 2007 – 2010 zpracovaných dodatečně ze systému EKIS WEB. K funkci systému EKIS WEB a ke způsobu zadávání údajů do tohoto systému se vyjádřil svědek V. S., který uvedl, že v rámci služebních porad konaných vždy patnáctého dne v měsíci byla plánována služba na příští měsíc. Na základě informací získaných na těchto poradách byl svědkem zpracován plán služeb, a to vždy s dvoudenním odstupem při zohlednění na poradě vznesených požadavků. Při další práci s plánem se muselo zohledňovat, že systém EKIS WEB nepřipouštěl ve lhůtě 3 měsíců naplánovat služby, ale hlásil nepřípustnou operaci, když došlo k naplánování přesčasů. EKIS WEB byl nastaven tak, že nepřipouštěl zadávání přesčasů, tyto byly dodatečně řešeny prostřednictvím provádění změn. Vzhledem k těmto skutečnostem docházelo k rozdílům mezi údaji v plánovacích plachtách a v systému EKIS WEB, a to ve většině měsíců v roce. V průběhu měsíce docházelo v plánu služeb průběžně k provádění změn. Rozhodující pro výpočet příjmu byly údaje v systému EKIS WEB, přičemž tyto údaje zadával svědek. Mezi plánem služeb a údaji v systému EKIS WEB existovaly rozdíly, neboť systém neumožňoval pokrýt službu celý měsíc. Přesčasy svědkem plánovány nebyly, musel zajistit nepřetržitý provoz s vědomím, že přesčasy vzniknou. Důvodem výkonu služby přesčasy bylo zajištění řádné služby, případné pracovní neschopnosti byly řešeny změnou plánu. K výkonu služby práce přesčas nad 150 hodin docházelo z důvodu zajištění nepřetržitého běžného výkonu služby. Obdobně se k plánovaným službám přesčas vyjádřili rovněž svědci M. K. a J. Ť., kteří uvedli, že z plánu služeb nevyplývalo, že by některá z plánovaných služeb byla nařízena jako služba přesčas. Příslušníci zajišťovali řádnou službu, aniž by věděli, že se jedná o službu přesčas. Svědek R. W. uvedl, že pro výpočet služebního příjmu jsou rozhodující údaje v systému EKIS WEB. V některých měsících během roku nebyl naplněn fond pracovní doby služby, v následném měsíci pak došlo ke srovnání. V závěru roku byly hodiny vloženy do limitu 150 hodin. Dle předloženého materiálu je zřejmé, že hodiny na konci roku byly vloženy do limitu 150 hodin. Z uvedených svědeckých výpovědí je zřejmé, že do systému EKIS WEB byly služby příslušníků operačního střediska Písek zadávány nesystematicky, mnohdy se lišily od skutečného plánu služeb. Příslušníci nebyli obeznámeni s tím, kdy jsou jimi vykonávány služby přesčas a kdy nikoli. Z výpovědí dokonce vyplývá, že vzhledem k nerovnoměrnému rozvržení pracovní doby docházelo k dorovnávání fondu pracovní doby služby prostřednictvím odsloužených hodin jednotlivých příslušníků a pokud po dorovnání těchto hodin vznikly nadbytečné hodiny, byly tyto převedeny jako hodiny odsloužené přesčas. Takový postup je zcela zjevně v rozporu s ust. § 54 odst. 1 služebního zákona, neboť z hodin, které byly automaticky převedeny po dorovnání fondu pracovní doby jako hodiny vykonané ve službě přesčas, nelze dovodit, že byly nařízeny v důležitém veřejném zájmu. Nelze tedy zpětně konstatovat důležitý zájem služby. Uvedený závěr lze podpořit též skutečností, že sami příslušníci neměli přehled o tom, které odsloužené hodiny jsou přesčasové a které nikoliv. Přehled plánovaných služeb, přesčasů a nepřítomností příslušníků operačního střediska Písek v letech 2007 – 2010, který byl až dodatečně vyhotoven z dat získaných ze systému EKIS WEB nelze považovat za průkazný. Žalovaná tento přehled zpracovala až dodatečně, přičemž z výpovědí svědků se podává, že údaje v systému neodpovídají údajům na plánovacích plachtách, podle kterých byla služba příslušníky operačního střediska Písek vykonávána. Údaje ze systému EKIS WEB tudíž nelze užít pro stanovení přesčasových hodin příslušníků, neboť tyto neodpovídají skutečnosti. Sama žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že v posuzovaném období byly rozvrhovány čtyřiadvacetihodinové směny po celém období kalendářního roku v rozsahu hodin přesahujících fond základní doby služby v týdnu (37,5 hodiny) a teprve následně byly označeny přebývající hodiny jako služby přesčas. Uvedený postup nelze považovat za správný, když je jím naprosto popírán smysl důležitého zájmu služby, pro který lze službu přesčas nařídit. Pakliže žalovaná až dodatečně přepočítávala přebývající hodiny fondu základní doby služby na přesčasové služby, je zřejmé, že těžko mohla dodatečně stanovit důležitý zájem služby v každém jednotlivém případě takto nařízené služby přesčas. Tvrzení žalované, že pouze srovnávala průměrnou dobu služby, nemůže proto ve světle výše uvedeného obstát. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná nevymezila konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobce v rozhodném období. Žalovaná tudíž byla povinna postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.5.2013, který konstatoval, že pokud žalovaná konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v ust. § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona a následně ho zohlední i při stanovení výše odchodného. Jak již krajský soud uvedl v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 10A 42/2012, postup žalované nelze považovat za správný, jestliže nerespektuje výjimečnost služby přesčas a důležitý zájem služby spatřuje v nezbytném trvalém a dlouhodobém požadavku na zajištění nepřetržité činnosti operačního střediska. Žalovaná ani v nyní projednávaném rozhodnutí neuvedla konkrétní zákonem stanovené důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobce. Názor žalované, dle něhož je z rozboru žalobcem vykonávané služby průkazně a nezpochybnitelně prokázáno, že k nárůstu hodin na fondu pracovní doby, které byly následně označeny jako služby přesčas, docházelo jedině z důvodu, který soud označil jako oprávněné nařízení služby přesčas, je zcela nepřijatelný, a proto neudržitelný pro rozpor s ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá pro správní orgán povinnost řídit se právním názorem soudu, ať je či není správním orgánem akceptován. Žalovaná uvedený rozbor vytvořila dodatečně, a to na základě údajů ze systému EKIS WEB II, který je zcela neprůkazný, neboť údaje v systému neodpovídají údajům na plánovacích plachtách, podle kterých byla služba příslušníky operačního střediska Písek vykonávána. Proto je rozhodnutí žalované, které nerespektuje právní názor soudu, v rozporu se zákonem. Tímto postupem žalovaná porušila zákon, a to i přes poučení, kterého se jí dostalo od Nejvyššího správního soudu. Samo nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu přitom bez dalšího odůvodnění postačuje plně ke zrušení rozhodnutí. Soud proto opakovaně zdůrazňuje, že právní názor Nejvyššího správního soudu (krajského soudu) je závazný a žalovaná je povinna se jím řídit, a to i tehdy, pokud zastává názor, že právní posouzení soudem není správné, zvláště za situace, která nastala v souzené věci, kdy žádná nová skutková zjištění neučinila, neboť nově zařazený „přehled“, nelze za nové skutkové zjištění považovat. Jedná se o písemnosti, které byly dodatečně vytvořeny bez jakékoliv vypovídací hodnoty. Přitom požadavek vázanosti právním názorem soudu v konkrétní věci vyplývá přímo ze zákona a je výrazem principu právní jistoty. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná nevymezila konkrétní důvody jednotlivých služeb přesčas, je povinna přiznat žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v ust. § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona a následně ho zohlední i při stanovení výše odchodného. Tento právní názor je pro žalovanou závazný. S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované v rozporu s ust. § 78 odst. 5 s.ř.s., proto napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované vrátil k dalšímu řízení. Soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci vyslovili s takovým procesním postupem soudu souhlas. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 9.800 Kč.

Poučení