10 A 48/2012 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce D. K., proti žalované Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Lannova 26, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28.3.2012, čj. ŘKŘ-327/2012, takto:

Výrok

Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 28.3.2012, čj. ŘKŘ-327/2012, se zruš u j e a věc s e vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 28.5.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věci služebního poměru ze dne 1.11.2011 č. ŘLZ – 1344/2011, kterým bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 230.550,- Kč a proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 27.1.2011 č. KRPC-1080-1/ČJ-2011, kterým mu byla zamítnuta jeho žádost o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas a tato rozhodnutí potvrzena. (2) Dle žalobce mu mělo být proplaceno 150 odpracovaných přesčasových hodin nařízených mu v rozporu se zákonem v letech 2008, 2009 a 2010. V roce 2008 odpracoval žalobce celkem 448,5 přesčasových hodin, ale ze strany žalované mu bylo proplaceno pouze 298,5 přesčasových hodin. V roce 2009 odpracoval žalobce celkem 398 přesčasových hodin, ze strany žalované mu bylo proplaceno pouze 248 přesčasových hodin. V roce 2010 odpracoval žalobce celkem 389,5 přesčasových hodin, ale ze strany žalované mu bylo v roce 2010 proplaceno pouze 135 přesčasových hodin, přesčasové hodiny odpracované za říjen až prosinec 2010 byly proplaceny až v roce 2011. (3) Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že přesčasové práce mu nebyly nařizovány v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). Žalobce pracuje na Integrovaném operačním středisku (dále jen „IOS“), jež zajišťuje mj. i provoz celostátní linky 158, na kterém musí být dle interních předpisů Policie České republiky (dále jen „PČR“) neustále, tj. 24 hodin denně minimálně dva zaměstnanci. Na tomto pracovišti byl dlouhodobý podstav zaměstnanců, který byl neustále řešen pomocí nařizovaných přesčasových prací. Celkem bylo v roce 2010 na IOS odpracováno 3 668 přesčasových hodin, přičemž za celý rok nebylo pro pracovníky tohoto pracoviště vyhlášeno žádné výjimečné, mimořádné ani krizové opatření. K nařizování práce přesčas nedocházelo v souladu s ustanovením § 54 služebního zákona. Práce na IOS se povahou liší od práce ostatních výkonných útvarů PČR, neboť nápad trestné činnosti v územním obvodu, zajišťování různých společenských akcí nebo různé mimořádné akce v působnosti ostatních výkonných útvarů PČR se počtu pracovníků na IOS netýkají. Je zřejmé, že i z tohoto hlediska se plánování služeb na IOS liší od plánování na ostatních výkonných útvarech PČR. Na IOS se ví, že každý den budou na pracovišti třeba 2 pracovníci po dobu 24 hodin. Je proto předvídatelné a lze snadno spočítat, kolik bude potřeba pracovníků k zajištění chodu pracoviště. Za důležitý důvod nelze považovat překonávání dlouhodobých personálních problémů zaměstnavatele. Přesčasové práce nebyly navíc ze strany žalované řádně odůvodněny. Žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp.zn. 10A 75/2011, ve kterém byl vyjádřen totožný názor. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (4) Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Odkázala na výpovědi vyslechnutých svědků V. S., M. K. a L. Ch., z nichž vyplynulo, že byl tvořen plán služeb na nadcházející měsíc, se kterým měl každý právo dopředu se seznámit. K nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody a nikoliv z přímého rozkazu. Nařizování služby přesčas bylo rovnoměrně rozloženo mezi sloužící policisty. Policisté byli seznámeni s tím, že služba přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce je zahrnuta do jejich služebního příjmu. Tuto skutečnost musel žalobce vědět. Námitku vznesl až po rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v obdobné záležitosti, a proto žalovaná uvedla názor, že žalobce byl veden účelovou snahou o získání finančních prostředků a zvýšení průměrného měsíčního příjmu, který má význam, pro další uplatňování nároků. V konkrétním období 2009 – 2011 byl na operačním středisku naplněn systematizovaný počet služebních míst. Nařízená služba přesčas byla vykonávána v důležitém zájmu služby ve smyslu § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., v platném znění. Toto ustanovení poskytuje služebnímu funkcionáři dostatečný manévrovací prostor a není nutné nařízení služby přesčas dále odůvodňovat. Žalovaná se řídila závazným právním názorem soudu a z rozhodnutí je zřejmé, že institut služby přesčas byl využíván v souladu s platnou právní úpravou. Nedocházelo ke kabinetnímu nařizování služby přesčas jen proto, aby si každý odsloužil své penzum dané zákonem. Navíc ustanovení § 54 služebního zákona stanoví, že příslušníkovi je možné nařídit výkon služby přesčas v důležitém zájmu služby a není v tomto ustanovení presumována výjimečnost. Žalovaná odkázala na odůvodnění rozhodnutí ŘKŘ-327/2012 z 28.3.2012 s tím, že proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 10A 75/2011 byla žalovanou podána kasační stížnost. Byl vyjádřen nesouhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání. III. Replika žalobce (5) Žalobce v replice setrval na svém názoru, který podrobně vyjádřil v žalobě uplatněné proti žalobou napadenému rozhodnutí. Žalovaný nedokázal vysvětlit důvody, které vedly k nařizování tisíců hodin přesčas za situace, kdy žádná mimořádná, výjimečná či krizová situace nebyla vyhlášena. Tvrzení žalovaného, že nařizovaná práce přesčas nebyla pravidelnou součástí plánu služeb označil za lež. Z přehledu služeb operačního střediska je zřejmé, že bez nařizování služby přesčas by nebylo možné zajistit nepřetržitý výkon služby. Ze strany nadřízených pracovníků docházelo k diskriminaci celého pracoviště. V této souvislosti nebyl ani naplněn trvalý úkol sledování negativních dopadů nového zákona a včas je avizovat. Z toho jednoznačně vyplývá, že práce přesčas nebyla žalobci nařizována v souladu s § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., a tudíž je jeho žádost o proplacení této práce plně odůvodněna. IV. Obsah správních spisů (6) Ze správních spisů, který si soud vyžádal vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (7) Rozhodnutím žalované ze dne 1.11.20011 č.j. ŘLZ-1344/2011 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 230.550,- Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalovanou dne 28.3.2012 č.j. ŘKŘ-327/2012 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. V průběhu řízení byl vydán Krajským soudem v Českých Budějovicích rozsudek dne 29.12.2011 pod sp. zn. 10A 75/2011, kterým bylo rozhodnutí žalované ve věci žalobce o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Z rozsudku krajského soudu vyplynul závazný právní názor, že pro žalovanou existuje povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá ust. § 54 služebního zákona. Napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahovalo. Soud proto nemohl posoudit přípustnost nařízení přesčasových hodin žalobci v rozsahu stovek hodin ročně, neboť z postupu žalované nebylo zřejmé z jakých důvodů žalobci práci přesčas v takovém rozsahu nařizovala. Současně bylo poukazováno na to, že pokud by byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona, což ovšem nebylo lze pro nedostatek odůvodnění zjistit, pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený limit mohly být žalovanou oprávněně ústavně konformně nařizovány pouze na základě ust. § 54 odst. 2 služebního zákona to je, za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů, které byly soudu předloženy bylo konstatováno, že takové podmínky shledány nebyly. (8) V dalším řízení došlo k rozšíření podkladů. Byli vyslechnuti svědci V.S., M.K., V.R. a L.Ch. Dne 27.11.2011 vydal senát Poradní komise ředitele Krajského ředitelství Jihočeského kraje doporučení, aby odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Na základě tohoto doporučení bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí dne 28.3.2012 pod. č.j. ŘKŘ-327/2012, kterým bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru č. ŘLZ-1344/2011 ze dne 1.11.2011, kterým bylo žalobci podle § 155 a § 156 odst. 1 a 2 služebního zákona přiznáno odchodné ve výši 230.550,- Kč a ze dne 27.1.2011 č. KRPC-1080-1/ČJ-2011, kterým byla žalobci zamítnuta jeho žádost o zpětné doplacení 150 hodin za službu přesčas zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Z rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala všemi hledisky, které zákon pro posouzení dané věci stanoví. Za tím účelem byly opatřeny potřebné důkazní prostředky, z nichž byla vyvozena skutková a právní zjištění. Na základě volného správního uvážení byl vysloven závěr, že v průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že plánování výkonu služby přesčas žalobci bylo v souladu se zákonem, tedy v důležitém zájmu služby a byly tak splněny základní znaky stanovené § 54 zákona a podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Byla splněna podmínka soudu jednoznačným průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že přesčas nebyl ze strany policie využíván k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava. Nedošlo ke kabinetnímu nařízení služby přesčas jen proto, aby každý příslušník odsloužil své penzum dané zákonem. V. Právní názor soudu (9) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu oprávnil (dále jen s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. (10) Jak již bylo výše uvedeno v dané záležitosti se jednalo o přezkoumání v pořadí již druhého rozhodnutí žalované, které bylo vydáno poté, kdy předchozí rozhodnutí žalované ve věci proplacení služby přesčas do 150 hodin ročně bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.12.2011 sp. zn. 10A 75/2011 zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Soud zavázal žalovanou respektovat platnou právní úpravu v souvislosti s nařízením služby přesčas, zdůraznil předpoklad výjimečnosti služby přesčas, neboť zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Soud rovněž uvedl, že výjimečnost a už vůbec ne důležitý zájem služby, nelze spatřovat v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek. Vznik neočekávané situace si lze představit např. v momentální indispozici, či absenci některého z příslušníků, např. ze zdravotních či jiných důvodů, avšak takovým případem by nebylo dlouhodobé, či trvalé nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby. Ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. je správní orgán právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku v dalším řízení vázán. (11) Ze správního spisu soud zjistil, že žalovaná kontaktovala Policejní prezidium ČR se žádostí o stanovisko ve věci proplacení 150 hodin služby přesčas. Policejní prezidium ČR dne 21.2.2011 zaslalo žalované na základě předloženého správního spisu V.S. (kolegy žalobce) stanovisko. Ve stanovisku je popsána platná právní úprava a definovány povinnosti bezpečnostního sboru stanovené zákonem č. 273/2008 Sb.. Ve vztahu k tomuto zákonu je odmítnut názor soudu, že nařizování služby přesčas předem je v rozporu s účelem a smyslem zákona. Dále bylo dovozováno, že soudu nepřísluší přezkoumávat konkrétní důvody, které vedly v jednotlivých případech k nařízení služby přesčas. (12) Žalovaná vydala rozhodnutí, ve kterém podrobně vyjmenovala žalobcem uplatněné námitky, připomněla závazný právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu sp. zn. 10A 75/2011 a popsala další postup žalované. Za účelem zajištění co nejvyšší přehlednosti a průhlednosti řízení, žalovaná specifikovala nepředvídatelné situace v letech 2007 až 2009 tak, že v jednotlivých měsících těchto roků uvedla počty dnů pracovní neschopnosti u některých pracovníků operačního střediska. K tomu pak v konkrétně uvedených měsících roku 2007 až 2009 uvedla celkové počty odsloužených hodin jednotlivých příslušníků operačního střediska do limitu 150 hodin a další celkové počty hodin nad limit 150 hodin. Dále je v rozhodnutí uvedeno, co vypověděli svědci M.K., V.R., L.Ch. a V.S. Žalovaná zdůraznila, že o nařízení služby přesčas není vedeno řízení ve věcech služebního poměru a není vydáváno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, a proto nelze proti nařízení služby přesčas podat ani odvolání podle § 190 služebního zákona. Není-li možno podat odvolání, není možný ani soudní přezkum. (13) Žalobce v žalobě setrval na svém tvrzení ohledně pochybení a nedostatků ve způsobu plánování vykazování a proplácení služby vykonané žalobcem nad rámec základní doby služby. Vytýkal žalované nerespektování závazného právního názoru soudu. Žalobce tvrdil, že na operačním středisku musela být nařizována přesčasová práce, neboť na pracovišti chyběli téměř 2 pracovníci. V období let 2008 – 2010 nebylo vyhlášeno žádné výjimečné či mimořádné opatření, a tudíž je nepochybné, že nařízené přesčasové hodiny byly z důvodu nedostatečného personálního obsazení se snahou ušetřit finanční prostředky. Přitom z dopisu policejního prezidenta je zřejmé, že přesčas nesmí být plánován dopředu jako běžná součást plánu služeb. Nakonec i svědci potvrdili, že nařizování přesčasů byl problém, přesčasy nebyly odůvodňovány a tato práce byla nařizována měsíc dopředu. Pokud žalovaný uvedl v rozhodnutí přehled nemocnosti pracovníků operačního střediska a naznačil, že přesčasy měly souvislost s touto nemocností, pak měl konkrétně výpisem z EKIS doložit v této souvislosti naplánované a odsloužené přesčasy. To žalovaný nesplnil. Odkázal na judikaturu a uvedl, že důležitý zájem služby nelze spatřovat v překonávání dlouhodobých personálních a finančních problémů. Tuto námitku považuje soud za důvodnou. (14) K tomu je nutné v prvé řadě odkázat na odůvodnění předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.12.2011 sp. zn. 10A 75/2011. V tomto rozsudku soud podrobně uvedl jaké jsou požadavky ust. § 54 služebního zákona, bylo vysvětleno co lze považovat za důležitý zájem služby, a ve kterých případech lze nařídit ve smyslu § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby dle tam taxativně stanovených důvodů. Soud zdůraznil, že na základě zákonných podmínek lze institut služby přesčas využít pouze v důležitém zájmu služby, za z toho vyplývajícího předpokladu výjimečnosti služby přesčas a odůvodnění přijetí tohoto opatření max. v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, popřípadě vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Z těchto důvodů bylo předchozí rozhodnutí žalovaného správního orgánu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a bylo zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. (15) Tento právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen i Nejvyšším správním soudem v Brně v rozsudku ze dne 31.10.2012 sp.zn. 4 Ads 15/2012, kde bylo odkázáno na rozsudek ze dne 26.9.2012 pod sp. zn. 6Ads 151/2011, kde byl řešen obdobný případ příslušníka Policie ČR, který byl zařazen na stejném pracovišti jako žalobce. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl následující skutečnosti: ,,.. podle § 54 odst. 1 služebního zákona,, příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce,, stěžovatel si toto ustanovení ve spojitosti s § 201 služebního zákona a zákonem č. 273/2008 Sb. vykládá tak, že postup, kdy jsou odstraňovány překážky , které brání v plnění úkolů stanovených zákonem č. 273/2008 Sb., je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění právě těchto úkolů. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možné souhlasit, kdyby ust. § 54 odst. 1 služebního zákona znělo tak, že příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně prostor pro takový výklad platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud lze si představit neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona. Zda v takovýchto odůvodněných případech byla žalobci nařizována práce přesčas, však z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na ust. § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, takže vedoucí příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba přesčas není z jejich strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava, má to dopad na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona, tak jak je to namítáno žalobcem v tomto případě.“. Stejné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud právě v rozsudku ze dne 30.10.2012 sp.zn. 4Ads 15/2012. (16) Žalobou napadené rozhodnutí tyto požadavky nesplnilo. Rozhodnutí nevyhovělo z hlediska přezkoumatelnosti závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozhodnutí krajského soudu, když z něho není přezkoumatelné ve vztahu k žalobci, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků a návazně na tuto neočekávaně vzniklou situaci byla žalobci nařízena práce přesčas. Z toho důvodu nelze postavit najisto, zda ve vztahu k žalobci docházelo ze strany žalované k nařizování služby přesčas v souladu s ust. § 54 odst. 1 služebního zákona a nelze argumentačně vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu ze zákonem, neboť byly dlouhodobě plánovány na Operačním středisku přesčasy, čímž byla řešena neuspokojivá personální situace. Obstát nemůže vysvětlení žalované, jak je kupř. uvedeno na str. 3 rozhodnutí, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody s pracovníkem, a nikoliv z rozkazu ani sdělení žalované z téže strany rozhodnutí, že prolomení stávající praxe při nařizování služby přesčas by mělo fatální důsledky (především finanční) pro celou Policii ČR. Sama žalovaná v rozhodnutí uvádí, že tak jak je koncipována právní úprava, není vyloučena situace, kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití jejích základní doby služby v týdnu, a tudíž dochází k nařízení služby přesčas s určitým časovým předstihem. Toto vysvětlení žalované naopak potvrzuje názor žalobce, že k nařizování služby nedocházelo v souladu s ust. § 54 služebního zákona. Jako nadbytečná se soudu jeví polemika žalované ohledně způsobu nařizování služby přesčas, neboť soud nepožadoval v této souvislosti vydávání správního rozhodnutí, poukazoval však na to, že je zapotřebí jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není využívána k jiným účelům a je nařizována pouze za podmínek, které stanoví platná právní úprava. (17) V dané záležitosti žalobou napadené rozhodnutí takový přehled neposkytlo. Přestože žalovaná uvedla, že se podrobně zabývala námitkami odvolatele nedostála své povinnosti, která vyplynula ze závazného právního názoru zdejšího soudu, který byl vysloven v již citovaném rozsudku ze dne 29.12.2011 sp.zn. 10A 75/2011 a byl potvrzen NSS v Brně rozsudkem ze dne 31.10.2012 sp.zn. 4 Ads 15/2012, aby rozhodnutí bylo přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno, a aby výklad aplikované právní normy odpovídal mantinelům nastaveným ustanovením § 54 služebního zákona. Přehled pracovní neschopnosti u jednotlivých pracovníků za konkrétní období let 2007 až 2009, tak jak je uveden na straně 10 - 11 žalobou napadeného rozhodnutí neprokazuje jednoznačně a nezpochybnitelně, že služba přesčas byla žalobci nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí nepostačuje ani připojené obecné hodnocení žalované, že byly opatřeny potřebné důkazní prostředky provedeny jimi důkazy a z těchto vyvozena skutková a právní zjištění. Nelze ani přisvědčit žalované, že bylo nepochybně prokázáno, že ze strany Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přesčas. K tomuto závěru žalovaná neuvedla žádnou konkrétní argumentaci a nedoložila tvrzení, že služba přesčas byla nařizována za podmínek stanovených v § 54 služebního zákona. Vysvětlení, že veřejný zájem má přednost před zájmem osobním nemůže suplovat konkrétní odůvodnění ohledně splnění podmínek, pro postup podle výše citovaného ustanovení. Jak již soud v předchozím rozsudku uvedl. Z podkladů předložených žalovanou a jí poskytnutého vysvětlení nemůže soud posoudit, zda postup žalované odpovídal platné právní úpravě, a zda jsou nároky žalobce oprávněné. Proto soud uzavřel, že z žalobou napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se zákonem a nebylo tohoto institutu využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek než připouští platná právní úprava, což má zásadní význam pro souzenou záležitost. VI. Závěr náklady řízení (18) S ohledem na výše uvedené shledal soud rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí proto pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez jednání zrušila a věc vrátil podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované k dalšímu řízení. (19) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení , který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 3.000,- Kč přestavující zaplacený soudní poplatek.

Poučení