3 Ad 14/2015 - 42

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Mgr. L. M., bytem P. 4 – K., T. 1842, zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.8.2015, č. j. PPR-1299-30/ČJ-2012-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 5.8.2015, č. j. PPR-1299-30/ČJ-2012-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 28.11.2011, č. 4590/2011 tak, že zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu od 1.1.2008 do 31.10.2011. Současně k nároku, který se týká období od 1.1.2008 do 2.11.2008 žalovaný uplatnil promlčení. Žalobce, tehdejší komisař Policie České republiky s hodností poručíka, byl zařazen u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, u Odboru ochrany sídelních objektů, 1. oddělení, 4. skupiny (dále jen „Útvar“) do dne 30.10.2011, kdy požádal o propuštění ze služebního poměru. Již jednou ve věcech jeho služebního poměru bylo rozhodováno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8.1.2015, č. j. 10 Ad 13/2012-54, který předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby v něm žalovaný v přiměřeném rozsahu vymezil konkrétní důvody nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období, a pokud takové konkrétní důvody žalovaný nedohledá či zjistí, že ve světle judikatury správních soudů tehdy nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, pak má přiznat žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění podle § 125 odst. 1 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., dále jen „služební zákon“. V podané žalobě namítá žalobce, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný ve světle uvedeného rozsudku městského soudu nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a námitkami ve spisu. Napadené rozhodnutí shledává i v tomto případě nepřezkoumatelným, protože z něj není patrné, které důkazy žalovaný provedl, jaké závěry z nich vyvodil, jak se vypořádal s důkazy a skutečnostmi, které vyplynuly z dalších důkazů. Pokud se žalovaný dovolává námitky promlčení, aniž by byla ze strany bezpečnostního sboru vznesena, je to pro žalobce překvapivé a shledává ji nemravnou. Protože k písemným stanoviskům odpovědných služebních funkcionářů (JUDr. K. a další) neměl možnost se vyjádřit, namítá, že žalovaný od funkcionářů neměl požadovat písemná stanoviska, nýbrž je měl vyslechnout jako svědky tak, aby se žalobce jejich svědeckých výpovědí mohl účastnit a mohl klást svědkům otázky. Bez účasti žalobce žalovaný vědomě nesprávně zjistil skutkový stav. Tímto postupem, i přes argumentaci žalobce s odkazem na plány služeb apod. žalovaný vedl řízení a opatřoval důkazy v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Dle žalobce žalovaný nezjišťoval objektivní stav ohledně nařizování služebních pohotovostí. Žalobce upozorňuje na možnost obcházení účelu zákona či možnost diskriminace mezi příslušníky, když služba přesčas nařízená v pohotovosti je ze zákona zcela placená. Žalovaný nezaložil do spisu všechny mu známé informace o konkrétních důvodech nařízení služby přesčas, o proplacení, nýbrž poukazuje na zápis „Štábu“ č. 4/2012 ze dne 6.2.2012 Útvaru, podle něhož k úsporným opatřením dochází minimálně od roku 2008, kdy za nařízenou službu přesčas tzv. „neplacenými přesčasy“ bylo ušetřeno např. za rok 2011 cca 20.000.000,- Kč. S tímto argumentem se žalovaný rovněž nevypořádal. Žalobce namítá, že na něho žalovaný nevztáhl trvalý úkol policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007, kterým bylo všem služebním funkcionářům stanoveno, aby zabezpečili cílový stav, podle kterého bude přesčasová práce z 50 % hrazená. Nařízená a odsloužená služba přesčas do limitu 150 hodin mu byla stanovena v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona, kdy jednotlivými konkrétními znaky uvedeného ustanovení se žalovaný nezabýval, zejména výjimečností vyplývající z důležitého zájmu služby. Podmínka výjimečnosti při nařizování služby přesčas nebyla splněna, nýbrž docházelo k nařizování služby z důvodu nedostatečného personálního obsazení, přitom služba přesčas má být v podstatě výjimečnou službou. Takto je chápán přesčas i na úrovni mezinárodních právních předpisů, protože veškeré úkoly, které je policie povinna plnit, má plnit prostřednictvím řádné služby příslušníků. Pouze v mimořádných situacích lze užít službu přesčas. Služba přesčas je dokonce i samotnou policií považována za výjimečný institut, žalobce poukazuje na stanovisko Policejního prezidia č. j. SP-350/PR-2007 a odkazuje na judikaturu. Cituje názor žalovaného uvedený v předcházejícím rozhodnutí: „výjimečná situace je každá situace, kdy je ohroženo plnění úkolů bezpečnostního sboru a že tento stav může trvat i po delší období…“. Žalobce konstatuje, že to by tak mohla být shledána výjimečná situace kontinuálně od roku 2007 dosud, kdy u žalovaného je personální podstav a nařizování služby přesčas je odůvodňováno úspornými opatřeními. Ta však neshledává důležitým zájmem služby a ani výjimečným opatřením. V kopiích z knih služeb, v řádku služební činnosti a události, není uvedena žádná výjimečná „mimořádná“ situace. Dovozuje, že veškeré události při rozdělování služeb tak byly dopředu známy. K podmínce odůvodnění nařízení služby přesčas žalobce připomíná, že nařízená služba přesčas nebyla odůvodněna konkrétními skutečnostmi. Přitom povinnost odůvodňovat službu přesčas vyplývá z nařízení, trvalého úkolu, policejního prezidenta č. 45/K z roku 2007, později uvedeného pod číslem 86/K z roku 2007. K jednotlivým důvodům u jednotlivých dnů služeb přesčas žalobce namítá, že dodatečně žalovaný sice pozměnil dokumenty tak, aby s ohledem na již známou judikaturu umožňovaly zamítnutí nároků příslušníků, ale ani zde nejsou přesně specifikovány služby, které měl žalobce sloužit jako přesčasové s přesným uvedením, a které mu byly plánovány jako běžná služba. To je důvod, proč u nich namítá jejich nepřezkoumatelnost, když k nim chybí konkrétní podklady o výjimečnosti. Mimořádná událost by totiž byla zaznamenána v knize služeb, přitom nic takového v knize není. Pokud to měly být jen přesčasy, pak nebyl doložen výkaz odpracovaných hodin běžné služby k porovnání, co je přesčasem a co běžným výkonem služby. Bezpečnostní akce, na které žalovaný poukazuje jako na mimořádné, např. předsednictví ČR v Radě EU, však spadají do běžné náplně pracovních úkolů Útvaru, současně to byla akce dlouhodobě plánovaná, žádná výjimečná událost. Žalobce obdržel od žalovaného vždy plán služby na celý kalendářní rok dopředu. Tzv. „srovnávacím“ obdobím byl pro něho tak celý kalendářní rok a nikoli čtvrtletí. Pokud bylo celé srovnávací období jeden rok, nemohlo dojít k promlčení nároku za r. 2008, protože služba přesčas mohla být kdykoli zúčtována do konce kalendářního roku a nahrazena např. služebním volnem. Námitka promlčení by mohla být i nemravná, když bezpečnostní sbor dlouhodobě bojoval proti příslušníkům uplatňujícím vůči němu tyto nároky. Co se týká dovolené příslušníka, kterého žalovaný jeho osobním číslem zmiňuje, není možné přezkoumat, zda šlo o neplánovanou dovolenou, nicméně dovolená jednoho příslušníka, jakožto nárok vyplývající ze zákona, je bezpečnostnímu sboru předem známa, proto by měl mít bezpečnostní sbor náhradu v podobě jiného příslušníka, který po dobu dovolené jiného bude sloužit svoji běžnou službu a nikoli přesčas. Takové důvody souvisí s běžným chodem Útvaru, ten s nimi musí počítat. Pokud by příslušník sloužící za dovolenou jiného příslušníka vykonal službu ve větším rozsahu v měsíci, je možné tento vyšší rozsah vykompenzovat v následujících měsících např. služebním volnem ve smyslu § 53 odst. 3 písm. b) služebního zákona. To se týká i vedoucích příslušníků. Žalobce namítá personální podstav. Co se týká neschopnosti, či volna, pak není zřejmé, zda šlo o náhodnou neočekávanou neschopnost či zda šlo o neschopnost, která bezpečnostnímu sboru byla známou, popř. o jaké volno jde a zda o něm bezpečnostní sbor věděl dopředu. Z dokumentů doložených do spisu, z knihy služby žádná mimořádnost nevyplývá. Pracovní neschopnost lze řešit i změnou služby ostatním příslušníkům. Pokud by šlo o dorovnání fondu pracovní doby do doby základní služby, pak by služba neměla být vykázána jako přesčas, ale jako standardní doba služby. Žalovaná tedy měla tuto službu přesčas proplatit. Pokud došlo k odvolání příslušníka, za kterého sloužil žalobce přesčas, pak má za nepravdivé tvrzení, že jde o neočekávanou situaci, neboť o odvolání rozhoduje služební funkcionář, který je se situací seznámen. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby uvádí, že zjistil skutkový stav věci, o němž nemá důvodné pochybnosti, do spisového materiálu doplnil podklady vztahující se ke konkrétním důvodům nařizování výkonu služby přesčas žalobci s náležitým odůvodněním na str. 7 a str. 11 rozhodnutí, kde se s žalobcovými návrhy vypořádává. S podklady se žalobce seznámil dne 25.5.2015. Žalobce byl ve funkci vedoucího skupiny odboru ochrany sídelních objektů útvaru. Nařizování výkonu služby přesčas žalobci bylo ovlivněno situacemi, ve kterých došlo k propuštění vedoucího skupiny či jeho zástupce ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, popř. k jejich převedení na jiné služební místo a muselo být vyhlášeno výběrové řízení podle § 22 a § 23 služebního zákona, které trvá nejméně 6 týdnů, a nebyly v záloze jiní příslušníci pro případné nasazení, v běžném stavu by pro ně nebylo využití. Žalovaný doplnil, že dne 11.1.2009 se jednalo o 14 hodin, dne 13.1.2009 o 12 hodin přesčasové služby, kdy bylo nutné splnit mimořádný úkol v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, na přechodnou dobu přibyla ochrana dalších objektů a větší počet služeb ve stávajících objektech. V případech, kdy žalobce vykonával službu přesčas za nepřítomné příslušníky, byla převážným důvodem kumulace nepřítomnosti několika příslušníků v jeden den nebo mimořádnost požadavku jiného příslušníka na udělení dovolené, která nebyla předem plánována. Žalobci tak byla nařizována služba přesčas v důležitém zájmu služby v souladu s § 54 odst. 1 zákona. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se s jednotlivými hodinami služby přesčas žalovaný podrobně zabýval a uvedl konkrétní důvody, pro které žalobci byla služba přesčas nařízena (na str. 4 až 6) se závěrem, které hodiny přesčas byly nařízeny v důležitém zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 služebního zákona. Služba přesčas žalobci nebyla nařizována z důvodu personálního podstavu, anebo úsporných opatření. Lze akceptovat alespoň rámcové uvedení důvodů pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb. V Útvaru je zařazeno cca 1 200 příslušníků, nařízené hodiny přesčas za kalendářní rok dosahují tak několikatisícových hodnot. V případech, ve kterých byla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu nepřítomnosti jiného příslušníka, např. dny 19.1.2009, 8.2.2009, 12.2.2010, pak k tomu došlo pouze ve výjimečných případech. Situace v žalobcově útvaru se mohla velice rychle měnit a bylo nutno na ni adekvátně reagovat, neboť důležitým zájmem je v tomto případě ochrana objektů před napadením a ochrana chráněných osob, které se v nich pohybují. Pokud bylo nepřítomno několik příslušníků, nemuselo jít o vybočení z běžného výkonu služby, a naopak v některých případech mohla nepřítomnost i jednoho příslušníka být mimořádným a nenadálým vybočením, pro které bylo nutno nařídit výkon služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Záleželo na situaci v konkrétním čase, kterou musel vyhodnotit a posoudit služební funkcionář, který vyhlásil bezpečnostní akci. Pokud žalobce poukazuje na den 26.2.2010, pak žalovaný připustil, že pro nařízení této služby přesčas nebyl důvod náležitě doložen. V § 112 odst. 2 služebního zákona je uvedeno, že ve služebním přijmu je přihlédnuto k případné službě přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce, za tyto hodiny tak žalobce služební příjem obdržel. Žalovaný odkazuje na str. 15 a 16 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, proč navrhované výslechy funkcionářů neprovedl. Konstatuje, že v důsledku nedostatku finančních prostředků u Policie ČR došlo ke snížení počtu systemizovaných služebních míst Útvaru. Služební funkcionář musel s nižším počtem policistů zajistit plnění stejného rozsahu úkolů jako před jeho snížením. Nařizování služby přesčas tedy nebylo z důvodu finančních úspor, ale z důvodu odejmutí systemizovaných služebních míst. Žalobcem uvedený postup týkající se trvalého úkolu policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007 dopadal pouze na případy odsloužených přesčasů nad hranici 150 hodin. Z § 125 služebního zákona je patrné, že příslušník má nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná. Pokud bylo uvedeno, že služba přesčas bude z 50 % proplacena, pak se jednalo pouze o hodiny odsloužené nad rámec 150 hodin. Proplácení služby přesčas před dosažením limitu 150 hodin bylo možné pouze za situace, že policista měl nařízenou služební pohotovost. V takovém případě se uplatnil § 126 odst. 3 služebního zákona, podle kterého má příslušník nárok na služební příjem za výkon služby v době služební pohotovosti, žalovaný odkázal na str. 14 a str. 15 napadeného rozhodnutí. Námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud jejím hlavním cílem je poškodit či znevýhodnit žalobce, o to se žalovaný nesnažil. Rozpor s dobrými mravy lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě. Z těchto důvodů žalovaný navrhnul, aby soud žalobu zamítl v celém jejím rozsahu. Městský soud v Praze rozhodl ve věci samé bez nařízení ústního jednání, postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., když napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a rovněž podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., poněvadž skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), a přihlédl též k vadám, jež je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s.ř.s.). Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Při posouzení jednotlivých žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba i v tomto druhém případě je důvodná. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Jak je výše již konstatováno, žádostí žalobce o doplacení služebního příjmu, se zdejší soud již zabýval, a dne 8.1.2015 pod č. j. 10Ad 13/2012-54 rozsudkem zrušil rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 27.4.2012, č. j. PRP-1299-9-/ČJ- 2012-99KP. V rozsudku nejprve konstatoval podmínky § 54 odst. 1 služebního zákona, za nichž lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, odkázal na konstantní judikaturu, podle níž lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, a to jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem tak, aby služba přesčas nebyla ze strany žalovaného využívána k jiným účelům než podle podmínek platné právní úpravy, a uložil žalovanému, aby vymezil konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci. Městský soud v Praze v tomto řízení proto v rámci uplatněných žalobních bodů nutně musel dbát, při respektování zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, zda v následně probíhajícím řízení byl respektován v úplnosti právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.1. 2015, č. j. 10Ad 13/2012-54, jímž soud v dalším postupu správní orgán zavázal. Nyní soud shledal, že žalovaný pokyny soudu týkající se dostatečné míry konkretizace a vymezení jednotlivých služeb přesčas ve vztahu k osobě žalobce nedodržel natolik, aby jeho rozhodnutí tentokráte bylo průkazné a přezkoumatelné. Zajistit činnost bezpečnostních sborů v nezbytném rozsahu by mělo být prioritou státu, tomu by měly odpovídat vyčleněné finanční prostředky. Pokud stát není schopen je ve svém rozpočtu nalézt, pak nemůže, nezmění-li zákony, rezignovat na dodržování v tomto případě služebního zákona upravujícího výkon služby příslušníků bezpečnostních sborů. I při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržování zákonnosti služby přesčas, například zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu tak, aby bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru v rámci základní doby služby a zachovat tak výjimečnou povahu přesčasové služby. Jak vyplývá ze spisového materiálu, vedoucí příslušníci jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru pravděpodobně nuceni zajistit plnění svých úkolů za cenu v podstatě trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu. Takový postup v důsledku nedostatečného personálního obsazení Útvaru nesplňuje podmínky důležitého zájmu služby s předpokladem výjimečnosti, což je v rozporu s § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona. Posouzení, zda služba přesčas byla nařízena v důležitém zájmu služby a zda byly pro její výkon splněny zákonné podmínky, přísluší nejen vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, nýbrž i služebním funkcionářům při rozhodování o nárocích příslušníků týkajících se z údajně nezákonné služby přesčas. Ačkoli žalovaný poukazuje na právní úpravu týkající se služebního příjmu s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce a na právní úpravu týkající se nároku na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce, jak uvádí na str. 3 dole a 4 shora napadeného rozhodnutí, není z jeho rozhodnutí vůbec patrné, které služby žalobce byly v jednotlivých letech 2008 až 2011 slouženy v rámci běžného výkonu služby, které jako přesčasové v rozsahu do 150 hodin a za které po dosažení 150 hodin čerpal náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas. Na straně 4 napadeného rozhodnutí sice žalovaný popisuje zcela obecné situace k možným důvodům k povolání příslušníka k práci přesčas, blíže je však ve vztahu k žalobci nekonkretizuje. Uvádí, že součástí spisové dokumentace je „analýza přesčasové práce – Mgr. M. L., OEČ XXXXXX“ s tím, že v ní je přehledně uveden datum nařízené služby přesčas a důvod nebo okolnosti nařízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však taková specifikace přesčasové služby chybí. Pokud jde o tabulku, uvedenou ve spisu na str. 226, kterou má žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí zřejmě na mysli, pak v ní je pouze uveden den, počet hodin a důvod konání služby, není zde však uveden výkon jeho běžné služby tak, aby nebyl zaměnitelný s prací přesčas. Přesčasové hodiny jsou zde uvedeny do limitu 150 hodin a za kalendářní rok jsou vyčerpány do března 2009, do března 2010 a do března 2011, za rok 2008 jsou vyčerpány od ledna do dubna. Je třeba konstatovat, že tato tabulka, resp. důvody v ní uváděné (nejčastěji výpomoc za pracovní neschopnost), nemá návaznost na obsah správního spisu, jedná se o ad hoc vytvořenou tabulku ke správnímu řízení. Neodkazuje na žádné původní podklady, z nichž by byly patrny relevantní důvody nařízení služby přesčas. Takto obecně pojatý spisový materiál, resp. odkaz na něj nelze považovat za jednoznačný a nelze z něj učinit spolehlivý závěr o zákonnosti výkonu služby přesčas. Dále se zdejší soud vypořádává s jednotlivými obdobími, které žalovaný označuje jako období, kdy byl žalobci nařízen výkon služby přesčas. Za prvé, k datu od 28.1.2008 do 10.4.2008 žalovaný uvádí, že žalobce měl nařízen výkon služby přesčas v celkovém rozsahu 150 hodin, ale namítá promlčení; současně připouští, že důvody k nařízení služby nebyly náležitě doloženy z důvodu skartace písemností. Co se týká námitky promlčení, lze se k ní v nynější věci vyjádřit toliko v obecné rovině, neboť ze zatímního obsahu napadeného rozhodnutí ani správního spisu, nelze učinit spolehlivý závěr o tom, kdy byla žalobcem vykonávána služba přesčas. Předně zdejší soud konstatuje, že v případě nezákonně nařízené služby přesčas vstupuje do hry § 125 odst. 1 služebního zákona. To plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41 (publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS), dle něhož „na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, má příslušník nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem.“ Z § 125 odst. 1 vyplývá, že nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku nastává po uplynutí 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo jinak dohodnuté doby, a to za předpokladu, že bezpečnostní sbor příslušníkovi neposkytl náhradní volno. Lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru na jednotlivá opětující se plnění přitom činí 3 roky ode dne jejich splatnosti, jak vyplývá z § 207 odst. 2 služebního zákona. Obecně lze k námitce promlčení uzavřít, že jestliže tedy žalobce uplatnil nárok z nezákonně nařízené služby přesčas během promlčecí lhůty, měl by se žalovaný jeho nárokem zabývat. Ze správního spisu přitom k předmětnému období není patrno, zda žalobci byly služby přesčas nařízeny v souladu se zákonem. Byly-li již údaje skartovány, a nelze je doložit, měl žalovaný postupovat ve prospěch žalobce, neboť je to právě žalovaný (resp. správní orgán prvního stupně), kdo musí prokázat, buď že služby přesčas nařizoval v souladu se zákonem, anebo – nečinil-li tak či to není schopen doložit – že došlo k promlčení peněžitých nároků. Za druhé, ke dnům 11.1.2009, 13.1.2009, 28.1.2009, 2.-5.2.2009, 27.2.2009, 22.3.2009, žalovaný uvádí, že byl žalobce povolán do služby přesčas do 150 hodin na Kongresové centrum Praha z důvodu účasti na bezpečnostní akci k bezpečnostnímu zajištění předsednictví České republiky v Radě EU, jednalo se o úkol mimořádný, který nelze zabezpečit vhodným přeplánováním služeb. K odůvodňování služby přesčas lze konstatovat, že takový důvod žalovaného jako relevantní obstát nemůže. Povinnost chránit objekty a další povinnosti plynoucí z Vídeňské úmluvy jsou běžnou součástí úkolů Útvaru a jedná se o zcela standardní činnost tohoto útvaru. Nelze v tomto směru hovořit o důležitém zájmu služby, neboť ve smyslu platné judikatury důležitý zájem služby může být dán jen výjimečnými, mimořádnými případy. O předsednictví České republiky v Radě EU se však vědělo dopředu, měl být tak zajištěn dostatečný počet příslušníků v rámci jejich běžné služby. Za třetí, ve dnech 19.1.2009, 8.2.2009, 28.2.2009, 8.-19.1.2010, 28.1.2010, 12.2.2010, 9.3.2010, 5.2.2011, 2.3.2011, 27.3.2011, byla dle žalovaného žalobci nařízena služba přesčas do 150 hodin z důvodů výpomoci za vedoucího skupiny, kterému byla udělena neplánovaná dovolená či uděleno neplánované volno. V systemizaci funkcí není možné zastupovat jinak než stejnou nebo vyšší řídící funkci, není dán prostor pro následné poskytnutí volna za přesčasovou dobu, protože za žalobce by pak musel zastupovat jiný vedoucí. Soud shledává, že takovýto vágní důvod také nelze podřídit znakům důležitého zájmu ve smyslu § 54 služebního zákona. Dovolenou čerpají jak služební funkcionáři, tak řadoví příslušníci, což je součástí běžného chodu Útvaru stejně jako kteréhokoli jiného pracoviště. To neprokazuje jednoznačně a průkazně s nezpochybnitelným způsobem, že takto nařízená služba přesčas byla stanovena za podmínek platné právní úpravy. Za čtvrté, dne 26.2.2010 byla dle žalovaného nařízena služba přesčas na dorovnání fondu pracovní doby, resp. základní doby služby. Pro nařízení této služby přesčas soud neshledal důvod náležitě doložen. Nadto zdejší soud připomíná, že k rozvržení základní doby služby slouží instrumenty dle § 53 služebního zákona a nikoli služba přesčas. Jinými slovy, vykonává-li příslušník základní dobu služby, je pojmově vyloučeno, aby tatáž služba byla současně službou přesčas. Za páté, ve dnech 11., 16. a 26.1.2011 byl žalobci dle žalovaného nařízen výkon služby přesčas z důvodů zastupování vedoucího 2. skupiny, na jehož místo bylo vypsáno výběrové řízení; žalovaný má tuto situaci za mimořádnou, protože nastalé skutečnosti nebylo možno předem naplánovat. Zdejší soud shledává, že ani takovou událost není možno podřadit pod mimořádnou, neboť ji bylo možno předvídat při rozvržení doby základní služby na jednotlivé směny podle § 53 služebního zákona, a takový úkol mohl splnit příslušník s požadovanou kvalifikací. Za šesté, dne 27.1.2011 a 7.3.2011 byl dle žalovaného žalobci nařízen výkon služby přesčas z důvodů jeho nezbytné účasti na poradě k bezpečnostní akci a kurzu ochrany. I když se této porady musel zúčastnit, také jeho účast se mohla odrazit kratším výkonem základní doby služby v příštím naplánování směny, nebylo nutno nařídit službu přesčas, ta rozhodně nesplňovala podmínky § 54 odst. 1 služebního zákona. Níže soud shrnuje důvody, za nichž lze podle platné právní úpravy nařídit výkon služby přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. K této otázce již existuje početná konstantní judikatura správních soudů, např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9.2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126; ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126; ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 Ads 15/2012-34; ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41; ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015-63, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010-28; ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10A 42/2011-34; ze dne 29. 12. 2011, č. j. 10A 75/2011-23; ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10A 48/2012- 36, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2016, sp. zn. 3 Ad 12/2013, či ze dne 29.4.2015, č. j. 9 Ad 8/2012 – 37. Služba přesčas je upravena v § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn, přičemž podle § 52 služebního zákona činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně. Podle § 54 odst. 1 služebního zákona lze službu přesčas nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce, tedy z jiného důvodu a ve větším rozsahu, s výjimkou § 54 odst. 2 služebního zákona, kdy běžnou službu přesčas nařídit nelze. Služební zákon počítá i v souvislosti s tím s úpravou výše služebního příjmu, který je podle § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu do 150 hodin v jednom kalendářním roce. Důležitý zájem služby podle § 201 odst. 1 služebního zákona je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Jak již bylo uvedeno v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 10 Ad 13/2012, zákonodárce při přijímání služebního zákona si byl vědom, že mohou nastat situace, za kterých bude nutno příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost přesčasovou službu vykonat. Proto v § 54 služebního zákona uvedl zákonné podmínky, za kterých výlučně je možné příslušníkovi výkon služby přesčas nařídit. Pouze podle těchto zákonných podmínek se rozsah do 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za ně v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu do 150 hodin další příjem neobdrží a nemůže ho ani nárokovat. Taková úprava navazuje na úpravu náhradního volna a služebního příjmu za službu přesčas podle § 125 služebního zákona, podle kterého má příslušník nárok na náhradní volno, popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, za každou odpracovanou přesčasovou hodinu nad 150 hodin v kalendářním roce. Aby služba přesčas byla nařízena v souladu s uvedenou právní úpravou, musí být splněny tyto rigidní podmínky zákona: 1) důležitý zájem služby, 2) z něj vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4) maximální rozsah do 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Podmínka důležitého zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 služebního zákona je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru, proto služební funkcionář musí zvážit, zda potřeba, rozsah a přípustnost služby přesčas nelze nahradit základní dobou služby jiného příslušníka, a musí též náležitě odůvodnit, zda podle objektivních okolností, nastal takový výjimečný stav, kdy je nutno přesčas nařídit. Soud v takovém případě nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda logicky plyne z objektivních okolností a zda k závěru naplnění podmínek § 54 odst. 1 služebního zákona správní orgán dospěl řádným postupem. V daném případě však soud k takovému zhodnocení postupu žalovaného přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalovaného neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti vážící se k původnímu rozhodnutí, jež by činilo toto rozhodnutí odvolacího orgánu přezkoumatelným, kdy chybí písemné podklady, z nichž konkrétně vycházel správní orgán, popř. odkaz na svědecké výpovědi, s nimiž by se žalobce mohl seznámit v probíhajícím správním řízení. Ze správního spisu totiž nic konkrétního v tomto směru uvedeno není, důvody, které žalovaný nyní uvádí, nejčastěji pracovní neschopnost jiného příslušníka, či akce v Kongresovém centru nelze subsumovat pod podmínky § 54 odst. 1 služebního zákona. Předpoklad výjimečnosti institutu služby přesčas ostatně potvrzuje i stanovisko Policejního prezidia č. j. SP-350/PR-2007 (srov. „Služba přesčas je právními předpisy považována za službu výjimečnou.“). Pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem, a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodiny týdně (150 hodin/52 týdnů) na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat, pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v ustanovení § 52 odst. 2 služebního zákona. Určité ratio při přijímání legislativy je třeba předpokládat, a proto aprobace názoru žalovaného o jisté výpomoci výkonu služby přesčas nemůže být ze strany soudu přijata. Výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalovaného k řešení personálních otázek, neboť ve správním spisu jsou přesčasové služby psány i u jiných příslušníků (např. J. P., M. P. A. P., V. K.). Tím rozhodně nelze ospravedlňovat přesčasovou službu žalobce. Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. z tehdy aktuálních zdravotních či jiných důvodů, jež by byly oprávněně subsumovatelné pod ustanovení § 54, resp. 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby, jak vyplývá z jednotlivých opakujících se dat, která uvedl žalovaný na str. 226 správního spisu a uvedl je v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že žalobce byl pracovně zařazen v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů, do jehož působnosti ochrany patří zajišťování ochrany zastupitelských úřadů a dalších důležitých objektů. V tom je spatřován důležitý zájem služby a v případě potřeby může být shledáno důvodné nařízení služby přesčas, nikoli však automaticky. Jako důvod u jednotlivých služeb přesčas nelze akceptovat např. výpomoc za dovolenou nebo účast na předem ohlášeném bezpečnostním opatření ani služební poradu. Řízení ve věcech služebního poměru se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje na nařízení služby přesčas. Při nařízení služby přesčas se tak nevydává žádné písemné rozhodnutí, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené v § 181 odst. 5 téhož zákona. Službu přesčas nařizuje vedoucí příslušník rozkazem daným k výkonu služby, který musí podřízený příslušník splnit, i v případě jeho zřejmého rozporu s právním předpisem podle § 5 odst. 1, § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1 a 2 služebního zákona. Aby služba mohla být nařízena jako přesčas, je nutné nejen dodržet uvedené podmínky zákona, nýbrž, je třeba i (zpětně), jako je tomu v daném případě, prokázat dodržení zákonného ustanovení, aby bylo možno ověřit, zda nedocházelo ke svévoli a zneužití tohoto ustanovení v rozporu se zákonem. Vedoucí příslušník tak by měl být schopen i zpětně u každé přesčasové služby žalobce uvést konkrétní důvod, proč ji nařídil ve vztahu k důležitému zájmu služby a její výjimečnosti, vždy do rozsahu 150 hodin ročně, např. stručný konkrétní písemný záznam v knize služeb u konkrétního příslušníka. Povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy služebního orgánu (judikatura Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 95/93-30 ze dne 25.3.1994), ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalovaného, kdy bylo mj. v rámci porady policejního prezidenta s řediteli PČR, řediteli služby cizinecké a pohraniční policie, útvaru rychlého nasazení a úřadu služby kriminální policie a vyšetřování konané dne 17.5.2007 v Praze jako trvalý úkol všem služebním funkcionářům a vedoucím příslušníkům uloženo případné plánování služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá § 54 služebního zákona, přičemž napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje a žalovaný se s námitkami žalobce v tomto základním rozsahu ve vztahu k přesčasové službě žalobce nevypořádal. Soud proto námitky týkající se přezkumu služeb přesčas nemohl přezkoumat a posoudit oprávněnost, resp. přípustnost nařízení služby přesčas. Soud na základě konkrétního důvodu může posoudit dodržení uvedených podmínek pro nařízení služby přesčas, což však nemůže učinit bez znalosti konkrétního důvodu, který vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměl v čase, kdy služba přesčas byla nařízena, nikoli z dokladů pořízených dodatečně až v rámci přezkumného jednání. Jestliže služební funkcionář konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu např. v knize služeb nezaznamenal, ani ho nelze bez pochybností dovodit ze spisového materiálu, nemůže služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru náležitě v odvolání posoudit, zda služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, obdobně tak nemůže ani soud provést takový přezkum. Současně ze žádných podkladů z předmětné doby nevyplývá, z jakých důvodů práce přesčas byla žalobci nařizována, a to vždy pouze od ledna do března ve třech letech po sobě následujících, a to v r. 2009, 2010 a 2011, a v roce 2008 od ledna do dubna. Také jednoznačné odůvodnění má své opodstatnění i z hlediska požadavku právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. I kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze, jak je uvedeno výše, z jednání žalovaného pro nedostatek pregnantního odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být oprávněně nařizovány pouze na základě § 54 odst. 2 služebního zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas chybí. Soud tak nemá možnost posoudit, zda postup žalovaného odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné. Závěr o možnosti nařizování služby přesčas jen ve výjimečných případech není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 15.11.2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, ten dospěl k závěru o ústavnosti § 112 odst. 2 věty první služebního zákona. Ústavní soud se v něm nezabýval podmínkami, za nichž lze nařídit službu přesčas, takže dosavadní judikatura správních soudů o posuzované právní otázce není v rozporu s jeho rozhodnutím. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu, zejména není podložen původními dokumenty. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v něm žalovaný jednoznačným a průkazným způsobem vymezí konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas plnění uvedené v § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona. Další polemiku žalovaného s ustálenou judikaturou vymezující podmínky pro nařizování služby přesčas by totiž musel soud považovat za odmítnutí respektovat závazný právní názor. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a náklady na zastoupení advokátem za dva úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]) po 3.100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastoupení se zvyšuje o 21% z 6.800 Kč, tedy o 1.428 Kč. Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným celková částka 11.228 Kč.

Poučení