10 A 14/2012 - 65
Citované zákony (7)
Rubrum
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Z. R., zast. Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem Praha 1, Melantrichova 477/20, proti žalované Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Lannova 26, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24.11.2011 č.j. ŘKŘ-2359/2011, takto:
Výrok
Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 24.11.2011 č.j. ŘKŘ-2359/2011 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 760,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.
Odůvodnění
Žalobou doručenou dne 8.2.2012 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věci služebního poměru č. X ze dne 27.1.2011, kterým byla žalobci zamítnuta žádost o doplacení služebního poměru a nároků odvíjející se od služebního poměru, kdy žalovaná toto rozhodnutí potvrdila. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nevypořádalo se s argumentací žalobce, je vnitřně rozporné a nerespektuje závazný právní názor soudu. Žalobce shrnul skutkový stav věci. Žalovanou požádal o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas do rozsahu 150 hodin, nařízenou v rozporu se zákonem za rok 2007, 2008 a 2009, přičemž žádost opřel o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 A 34/2010-28, ve kterém soud podrobně vyložil podmínky pro nařízení služby přesčas dle § 54 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Odsloužené přesčasové hodiny byly vykázány žalovanou v měsíčních výkazech odpracovaných hodin, ovšem neodpovídají údajům vykázaným systému EKIS II ( SAP ). Dle žalobce byla přesčasová služba nařizována z důvodu nedostatečného personálního obsazení operačního střediska. Toto vyplývá i ze svědecké výpovědi V.M., který uvedl, že na operačním středisku nedošlo k žádné mimořádné situaci, služba přesčas byla nařizována z důvodu nedostatečného personálního obsazení. Tato nedostatečná personální situace musela být vedoucím příslušníkům i služebním funkcionářům známa. Nařízením výkonu služby přesčas tak docházelo k obcházení a zneužívání ustanovení o službě přesčas. Žalovaná zcela ignorovala názor krajského soudu uvedený v rozsudku č.j. 10 A 34/2010-28, jestliže argumentovala tím, že důvodem nařízení služby přesčas byla pracovní neschopnost některých příslušníků, neboť bylo její povinností uvést o jakou dobu pracovní neschopnosti se mělo jednat, kdy práce neschopný příslušník měl službu nastoupit a kdo za něho musel zastupovat a v jakém rozsahu. Dle žalobce k nařizování služby přesčas docházelo i v případech kdy žádný z příslušníků nebyl ve stavu pracovní neschopnosti. Tuto skutečnost žalovaná úmyslně zamlčuje a nevysvětluje nařizování služby přesčas v období únor, červen, červenec, srpen, září, říjen a listopad 2008. Rozhodnutí žalované je tedy nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje jakékoliv vypořádání se s touto skutečností. Dále žalobce poukazuje na skutečnost, že veškerá vykázána služba přesčas je nařizována na konec měsíce a nikde ne na počátku. Žalobce vyjádřil nesouhlas s vyhodnocením svědecké výpovědi V.M., tak jak je provedla žalovaná. Svědek nevyjadřoval své domněnky, ale vypovídal o skutečnostech, které nastaly. Svědek M. uvedl, že docházelo k nařizování služby přesčas z důvodu, že neměl dostatek příslušníků a se stávajícím stavem neměl ani možnost službu pokrýt jinak. Z toho důvodu docházelo k plánování služeb přesčas. Žalobce se v žalobě vyjádřil k argumentaci žalované, vztahující se k podmínkám nařízení služby přesčas s tím, že žalovaná se řádně nezabývala konkrétním nařízením služby přesčas. Proto žalobce má žalobce za to, že ze strany žalované nebylo prokázáno nařízení služby přesčas v souladu se zákonem. Bylo prokázáno, že dlouhodobým plánováním přesčasů byla řešena neuspokojená personální situace. Proto je nutné učinit závěr s ohledem na množství vykázaných přesčasových hodin, že na služební místo bylo přidělo méně příslušníků než mělo být. Zvýšení počtů příslušníků však žalovaná neřešila a místo toho plánovala příslušníkům službu přesčas. Žalobce má za, že mu v plné výši náleží náhrada za odslouženou službu přesčas v rozporu s ust. 54 odst. 1 služebního zákona, kterou je zároveň nezbytné započítat do celkové ročního příjmu za rok 2008 rozhodného pro stanovení nároků na odchodné. Žalobce proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. K rozporu v počtu odsloužených hodin odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ve kterém je popisován systém EKIS – WEB – časové plánování, kde jediným rozhodujícím prvkem je to, co je plánovačem vloženo do systému. V případě, že dle žalobce existující rozpory v počtu plánovaných a skutečně odsloužených hodin, měl na to reagovat v následujícím období a nikoli v žalobě. Žalobce i další příslušníci služebně zařazení na Operačním středisku v Písku vykonávali nařízené služby přesčas v důležitém zájmu služby ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a následně i podle ust. § 54 odst. 2 zákona. Žalovaná byla vázána právním názorem krajského soudu a prokázala, že služba přesčas byla nařízena za podmínek, které dovodil krajský soud, aby byl institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Bylo prokázáno, že nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přesčas jednom proto, aby každý příslušník odsloužil své penzum dané zákonem. Žalobce nepředložil důkaz, že výkon služby přesčas byl odůvodňován jinými důvody než důvody uvedenými v § 54 služebního zákona. Ohledně důvodů nařizovaní služby žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí ředitele ze dne 24.11.2011 č.j. ŘKŘ – 2359/2011, dle něhož veřejný zájem má přednost před zájmem osobním. Pokud by žalovaná připustila teoretickou možnost, že výkon služby byl nařizován v rozporu se služebním zákonem, neexistuje ve služebním zákoně institut, který by takto nařízený přesčas umožňoval zaplatit dvakrát. Dle žalované vedoucí příslušník není povinen dle § 171 písm. h) zákona odůvodňovat nařizování výkonu služby přesčas. Žalobce v replice setrval na svém názoru, který podrobně vyjádřil v žalobě uplatněné proti žalobou napadenému rozhodnutí. Odmítl tvrzení žalované, že měl reagovat na rozpory v počtu plánovaných a skutečně odsloužených hodin při výplatě. Toto tvrzení je nepravdivé. Podle názoru žalobce systém EKIS není zákonným důkazem.V případě pochybností je povinností žalované přezkoumat správnost těchto údajů. Žalovaná má k dispozici pomocné dokumenty, na základě nichž může zjistit správný skutkový stav. Žalobce zdůraznil, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor obsažený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo předchozí rozhodnutí zrušeno. V dané věci byla nařizováním služby přesčas zajišťována pouze řádná služba. Služba přesčas se stala součástí běžné služby pravidlem. Tento postup je nesprávný. Služba přesčas je právními předpisy považována za službu výjimečnou. Nesmí být plánována předem tak, aby se stala pravidelnou součástí služby. Veškerá nařízená odsloužená služba přesčas byla žalobci nařízena v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona. Náhradu za nezákonně nařízenou službu přesčas je proto nutno započítat do služebního příjmu, a tedy i příjmu rozhodného pro výpočet odchodného. Žalobce setrval na svém návrhu, aby soud žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ze dne 20.11.2012 uvedla, že v rámci nařizování služeb přesčas postupovala zákoně. Zařazení žalobce na operační středisku a funkce, které plní policisté zde zařazení, jsou z hlediska potřebnosti fungování celé policie v rámci daného území zastupitelné a tudíž je nutné tyto činnosti považovat za důležitý zájem služby. Zákonnost nařízení služeb přesčas do limitu 150 neplacených hodin žalovaná může prokázat výslechy nadřízených služebních funkcionářů, v jejich kompetenci toto rozhodování bylo, proto navrhuje provést v rámci řízení před soudem výslechy svědků a to V. S., který byl vedoucím kanceláře Okresního ředitelství Písku a svědka plukovníka Mgr., Bc. R.V., který zastává funkci vedoucího Integrovaného operačního střediska a v případě potřeby i výslech svědka kap.Mgr. R.Š., který zastával funkci vedoucího Integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje . Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl příslušníkem Policie ČR od 1.8.1979 do 31.5.2010. Žalobce dne 27.12.2010 požádal o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas do rozsahu 150 hodin nařízenou v rozporu se zákonem za rok 2007, 2008 a 2009. Žalovaná ve sdělení ze dne 27.1.2010 žalobci sdělila, že jeho žádosti se nevyhovuje. Toto rozhodnutí žalobce postrádalo náležitosti rozhodnutí, přesto žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání z důvodů, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že nebyl zjištěn skutkový stav, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaná dne 28.4.2011 upozornila žalobce, že jeho podnět k provedení přezkumného řízení byl předložen k rozhodnutí. Žalobce toto sdělení napadl stížností, ve které požadoval zjednání nápravy a sdělení jaké opatření a kroky budou učiněny. Dne 21.6.2011 žalobce obdržel sdělení, ve kterému bylo sděleno, že došlou žádostí bylo zahájeno odvolací řízení, proto bude věc předložena odvolacímu orgánu. Následně poradní senát připravil spis, vyslechl navrženého svědka a bylo vydáno žalobou napadeného rozhodnutí. Ve spise jsou založeny písemnosti o plánování a vykazování služeb, interní pokyn policejního prezidenta č.17/2005 o výkonu služby operačních středisek Policie ČR, výkazy odpracovaných hodin za rok 2007, 2008 a 2009, kopie měsíčních plánů služeb a odpracovaných hodin v roce 2009, přehledy o výkonu služby a nepřetržitém odpočinku žalobce za jednotlivé dny v rozhodném období. Svědek V. M. uvedl, že služba přesčas byla nařizována z důvodu nedostatečného personálního obsazení Operačního střediska v Písku. Tato nedostatečná personální situace musela být vedoucím příslušníkům a služebním funkcionářům známá, aby nemusely být nařizovány přesčasové hodiny, muselo by být na pracovišti více pracovníků. S deseti lidmi – pracovníky operačního střediska nebylo možno pokrýt v běžném fondu pracovní doby všechny služby. Na pracovišti bylo 10 pracovníků a zvýšit jejich počet nebylo možné z důvodu nedostatečného počtu systemizovaných míst. V případě, kdy služby svědek plánoval, k žádné výjimečné nebo nenadálé situaci, která by si vyžádala plánování služeb přesčas nedošlo. Svědek uvedl, že zná § 112 služebního zákona, ovšem jsou mu známy i další právní předpisy, dle kterých lze tuto službu nařídit pouze ve výjimečných a v přesně stanovených případech. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela z listinných důkazů a svědeckých výpovědí a dospěla k závěru, že hodiny k výkonu služby přesčas do limitu žalobci nebyly plánovány v rozporu se zákonem. Vzhledem k formulaci důležitého zájmu služby podle § 201 služebního zákona je důležitý zájem služby pro nařízení práce přesčas nutno spatřovat v nezbytnosti zabezpečení nepřetržitého provozu operačního střediska. Na operačních střediscích v kraji je dlouhodobě systemizováno deset tabulkových služebních míst. V průběhu řízení bylo prokázáno, že plánování výkonu služby přesčas žalobci bylo v souladu se zákonem, tedy v důležitém zájmu a byly tak splněny základní znaky ust. § 54 služebního zákona a podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. V daném případě nedocházelo ke kabinetnímu nařízení služby přesčas. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V daném případě se jedná o přezkoumání rozhodnutí žalované, kdy mezi účastníky je na sporu, zda se jednalo u žalobce o službu přesčas ve smyslu ust. § 54 služebního zákona, kdy taková služba je službou vykonávanou nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec změn, přičemž podle § 54 odst. 1 zákona takovou službu lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že za účelem zajištění přehlednosti a průhlednosti řízení žalovaná specifikovala nepředvídatelné situace v letech 2007, 2008 a 2008 tak, že v jednotlivých měsících těchto roků uvedla počty dnů pracovní neschopnosti u některých pracovníků Operačního střediska v Písku. V konkrétních měsících roku 2007, 2008 a 2009 uvedla celkové počty odsloužených hodin jednotlivých příslušníků operačního střediska do limitu 150 hodin a další celkové počty hodin nad limit 150 hodin. V rozhodnutí je uvedeno že jako svědek byl vyslechnut V. M., je citován obsah jeho výpovědi s tím, že dle žalované je tvrzení svědka mylné, neboť při naplnění doby výkonem služby vzniká nárok na služební příjem ve stanovené výši bez ohledu na to zda doba služby je vyšší nebo nižší než kalendářní fond pracovní doby odpovídající. Přesčasové hodiny, které spadají do limitu 150 hodin nemají vliv na výpočet průměrného hodinového výdělku. Dle žalobce na Operačním středisku v Písku musela být nařizována přesčasová práce, neboť na pracovišti chyběli téměř dva pracovníci. V období roku 2008 – 2010 nebylo vyhlášeno žádné výjimečné či mimořádné opatření a tudíž k nařízení přesčasových hodin došlo z důvodu nedostatečného personálního obsazení se snahou ušetřit finanční prostředky. Práce přesčas nesmí být plánována dopředu jako běžná součást pracovní doby. V případě, že žalovaná uvedla v rozhodnutí přehled nemocnosti pracovníků operačního střediska a naznačil, že přesčasy měly souvislost s touto nemocností, pak měla konkrétně výpisem z EKIS doložit v této souvislosti naplánované a odsloužené přesčasy. Takto ze strany žalované postupováno však nebylo. V souvislosti s tím soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.12.2011 sp. zn. 10A 75/2011. V tomto rozsudku soud podrobně uvedl jaké jsou požadavky ust. § 54 služebního zákona, bylo vysvětleno co lze považovat za důležitý zájem služby a ve kterých případech lze nařídit ve smyslu § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby dle taxativně stanovených důvodů. Služby přesčas lze využít pouze v důležitém zájmu služby za předpokladu výjimečnosti služby přesčas a odůvodnění přijetí tohoto opatření max. v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, popřípadě vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí žalované jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a zrušeno a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Tento právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen i Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 31.10.2012 sp.zn. 4 Ads 15/2012, ve kterém bylo odkázáno na rozsudek ze dne 26.9.2012 pod sp. zn. 6Ads 151/2011, kde byl řešen obdobný případ příslušníka Policie ČR, který byl zařazen na stejném pracovišti jako žalobce. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl následující skutečnosti: ,,.. podle § 54 odst. 1 služebního zákona,, příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce,, stěžovatel si toto ustanovení ve spojitosti s § 201 služebního zákona a zákonem č. 273/2008 Sb. vykládá tak, že postup, kdy jsou odstraňovány překážky , které brání v plnění úkolů stanovených zákonem č. 273/2008 Sb., je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění právě těchto úkolů. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možné souhlasit, kdyby ust. § 54 odst. 1 služebního zákona znělo tak, že příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně prostor pro takový výklad platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud lze si představit neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona. Zda v takovýchto odůvodněných případech byla žalobci nařizována práce přesčas, však z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není vůbec zřejmé. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na ust. § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, takže vedoucí příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba přesčas není z jejich strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava, má to dopad na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona, tak jak je to namítáno žalobcem v tomto případě.“. Stejné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.10.2012 sp.zn. 4Ads 15/2012. Žalobou napadené rozhodnutí tyto požadavky nesplnilo. Rozhodnutí nevyhovuje z hlediska přezkoumatelnosti závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozhodnutí krajského soudu, není z něho zjistitelné ve vztahu k žalobci, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků a následně na tuto neočekávaně vzniklou situaci byla žalobci nařízena práce přesčas. Z toho důvodu nelze postavit najisto, zda ve vztahu k žalobci docházelo ze strany žalované k nařizování služby přesčas v souladu s ust. § 54 odst. 1 služebního zákona a nelze argumentačně vyvrátit tvrzení žalobce, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu ze zákonem, neboť byly dlouhodobě plánovány na Operačním středisku v Písku přesčasy, čímž byla řešena neuspokojivá personální situace. Obstát nemůže vysvětlení žalované, že k nařizování služby přesčas docházelo na základě dohody s pracovníkem, nikoliv z rozkazu ani sdělení žalované a že prolomení stávající praxe při nařizování služby přesčas by mělo fatální důsledky (především finanční) pro celou Policii ČR. Sama žalovaná v rozhodnutí uvádí, že tak jak je koncipována právní úprava, není vyloučena situace, kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití její základní doby služby v týdnu, a tudíž dochází k nařízení služby přesčas s určitým časovým předstihem. Toto vysvětlení žalované naopak potvrzuje názor žalobce, že k nařizování služby nedocházelo v souladu s ust. § 54 služebního zákona. Jako nadbytečná se soudu jeví polemika žalované ohledně způsobu nařizování služby přesčas, neboť soud poukazoval na to, že je zapotřebí jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není využívána k jiným účelům a je nařizována pouze za podmínek, které stanoví platná právní úprava. Žalovaná uvedla, že se podrobně zabývala námitkami žalobce, ovšem nedostála povinnosti, která vyplynula ze závazného právního názoru zdejšího soudu, který byl vysloven v již citovaném rozsudku ze dne 29.12.2011 sp.zn. 10A 75/2011 a byl potvrzen NSS v Brně rozsudkem ze dne 31.10.2012 sp.zn. 4 Ads 15/2012, aby rozhodnutí bylo přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a výklad aplikované právní normy odpovídal mantinelům nastaveným ustanovením § 54 služebního zákona. Přehled pracovní neschopnosti u jednotlivých pracovníků za roku 2007 až 2009, neprokazuje jednoznačně a nezpochybnitelně, že služba přesčas byla žalobci nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí nepostačuje ani obecné tvrzení žalované, že byly opatřeny potřebné důkazní prostředky, provedeny jimi důkazy a z těch vyvozena skutková a právní zjištění. Nelze ani přisvědčit žalované, že bylo nepochybně prokázáno, že ze strany Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje nedochází ke kabinetnímu nařízení služby přesčas. K tomuto závěru žalovaná neuvedla žádnou konkrétní argumentaci a nedoložila tvrzení, že služba přesčas byla nařizována za podmínek stanovených v § 54 služebního zákona. Vysvětlení, že veřejný zájem má přednost před zájmem osobním nemůže suplovat konkrétní odůvodnění ohledně splnění podmínek pro postup podle výše citovaného ustanovení. Z podkladů předložených žalovanou nemůže soud posoudit, zda postup odpovídal platné právní úpravě, tedy zda jsou nároky žalobce oprávněné. Proto soud uzavřel, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se zákonem a nebylo tohoto institutu využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek než připouští platná právní úprava, což má zásadní význam pro souzenou záležitost. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že nařízením služby přesčas pro nepřítomnost jiného policisty pro pracovní neschopnost, případně pro jiné obdobné důvody, se žalovaná nezabývala, neboť učinila zjištění o tom, že důležitým zájmem služby je zajistit chod operačního střediska. Zůstalo tak nerozlišeno mezi dlouhodobým stavem a výjimečnými situacemi, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tím spíše za situace, kdy žalovaný při svém úsudku o dodržení požadavků § 54 odst. 1 služebního zákona usoudil, že veškeré služby přesčas do výše 150 hodin jsou pro povahu střediska v důležitém zájmu služby. Důležitý zájem služby je správním uvážením, jehož kriteria jsou formulovaná v § 201 služebního zákona. Důležitý zájem služby je žalovanou spatřován v nezbytnosti zajistit nepřetržitý provoz operačního střediska, kde jsou dle systemizace dva příslušníci v jedné směně, z toho důvodu je pak na operační středisko počítáno s deseti příslušníky. Tento právní názor žalovaného není správný s ohledem na shora uvedený výklad § 54 odst. 1 služebního zákona. Soud proto učinil závěr, že výklad důležitého zájmu služby ve smyslu § 54 odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona z mezí ust. § 54 odst. 1 zákona vybočil, jestliže nerespektuje výjimečnost služby přesčas a důležitý zájem služby spatřuje v nezbytném trvalém a dlouhodobém požadavku na zajištění nepřetržité činnost operačního střediska. Na okolnosti, že je tu předpoklad výjimečnosti služby přesčas nemění nic skutečnost, že policisté byli včas s rozsahem služebního zařazení i práce přesčas informováni. Soud poznamenává, že tímto právním názorem o výkladu pojmu důležitý zájem služby dle § 54 odst. 1 služebního zákona je žalovaná v dalším řízení vázáná, a to ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s.. Žalovaná navrhovala provedení dalších důkazů před soudem a to výslech svědka R. V., Mgr. R.Š. a V. S., kterými by byla prokázána zákonnost nařízení služeb a přesčas do limitu 150 neplacených hodin, z čehož zřejmo, že žalovaná si je vědoma skutečnosti, že nařízení služeb nebylo. V dalším řízení bude povinností žalované rozlišit přesčasovou práci žalobce naplánovanou v zájmu zajištění nepřetržitého provozu daného pracoviště při stanovené systemizaci a práci přesčas vyvolanou výjimečnou situací spočívající v nepřítomnosti policisty pro pracovní neschopnost, neboť v řízení vyplynulo, že v takovém případě mohl být žalobce zařazen i na službu mimo operační středisko. Prvně uvedený případ pak nelze hodnotit jako práci přesčas v důležitém zájmu služby. V druhém případě se jedná o situaci předpokládanou v § 54 odst. 1 služebního zákona. Teprve po tomto rozlišení práce přesčas vykonané žalobcem bude zřejmé v jakém rozsahu mu přísluší náhrada za práci přesčas a jak se promítne i do jeho žádosti ohledně doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas. Soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů skutkový stav, který vzala žalovaná za základ pro své rozhodnutí o povaze přesčasových služeb je v rozporu s obsahem spisu, proto soud postupoval § 76 odst. 1 písm. a), b) s.ř.s., kdy nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání a soud přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení dle § 76 odst. 1 písm. a),b) s.ř.s. bez jednání a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s.ř.s. žalované k dalšímu řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 a vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v daném případě úspěšný, a proto mu soud na náhradě nákladů řízení přiznal částku 8.760,- Kč přestavující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč náklady zastoupení advokátem po 2.100,- Kč za dva úkony ( § 9 odst. 3 písm. f, § 7 bod b Vyhlášky č.177/1996 Sb.), tedy 4.200,- Kč, dvakrát režijní paušál po 300,- Kč ( § 13 odst. 3 téže vyhlášky ), tedy 600,- Kč a 20% DPH z částky 4.800,- Kč tudíž 960,- Kč.