10 A 155/2015 - 67

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce J.P., bytem X, zastoupeného JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Tovární 14, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení X, všichni bytem X, všichni zastoupeni JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 6, Bachmačské nám. 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2015, č. j. KUJCK 51404/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 30. 7. 2015, č. j. KUJCK 51404/2015/OREG, a stavební povolení Magistrátu města České Budějovice ze dne 26. 3. 2015, zn. SU/6885/2010 Bl, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14467 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Václava Junka.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2015, č. j. KUJCK 51404/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a dalších dvou účastníků řízení a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 3. 2015, zn. SU/6885/2010 Bl, kterým bylo podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“) vydáno stavební povolení na stavbu Stavební úpravy řadového rodinného domu č. p. 420/23, Vrchlického nábř. 420/23, České Budějovice na pozemku parc. č. 913 v k. ú. České Budějovice 6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 28. 8. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí trpí zcela zásadními formálně právními i věcnými nedostatky stejně jako i celé řízení. Obdobné vady podle žalobce vykazuje i rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce poukázal na to, že ze správního spisu lze vysledovat účelovost jednání stavebníků, kteří se různými stavebními úpravami např. v bezprostřední blízkosti domu snažili o změnu charakteru domu se zjevným záměrem umožnit prosazení stavebních změn. Žalobce nesouhlasí se žalovaným, že charakter stavby (rodinný dům nebo bytový dům) není podstatný pro posouzení souladu stavby s územním plánem. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že stavebníci po úpravě projektové dokumentace již nezřizují plnohodnotné podlaží, nýbrž podkroví. Podle žalobce správní orgány rezignovaly na požadavek řádného zjištění skutkového stavu věci, když ani nemají jasno o tom, zda se jedná o bytový dům nebo rodinný, a kolik má v současné době podlaží. Přitom žalovaný původně zastával názor, že se jedná o bytový dům. Podle žalobce došlo též k nesprávnému posouzení charakteru stavebních úprav podle žádosti stavebníků. Ze žádosti stavebníků je zřejmé, že ve skutečnosti nejde o stavební úpravu podkroví, nýbrž o stavbu spočívající ve zřízení plnohodnotného podlaží. Žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 As 13/2011 – 97, a ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 As 116/2014 – 31 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), které se zabývají obdobnými případy a posuzují věc zcela odlišně než žalovaný. Odůvodnění nepoužití rozsudku Nejvyššího správního soudu ze strany žalovaného považuje žalobce za poměrně svérázné a nesmyslné. Rozsudek vykládá právní úpravu, která se nezměnila, a proto je podle žalobce použitelný i v řízení, které bylo zahájeno před jeho vydáním. Aktuální soudní judikatura má podle žalobce nepochybně přednost před předchozí rozhodovací praxí správních orgánů. Pokud se žalovaný vědomě odchýlil od právního názoru Nejvyššího správního soudu, jednal nesprávně. Žalobce namítl porušení § 2, § 3, § 6 a § 7 správního řádu, neboť nebylo postupováno v souladu se zákony, nebyla šetřena práva a oprávněné zájmy žalobce, došlo k zásahu do práv žalobce nad rámec právních předpisů a nad rámec nezbytného rozsahu, rozhodnutí není v souladu s veřejným zájmem, neodpovídá okolnostem případu ani postupu v jiných obdobných věcech. Podle žalobce nebyl řádně zjištěn skutkový stav, nebylo postupováno bez zbytečných průtahů a pochybeními správních orgánů došlo k nadměrnému zatěžování všech účastníků správního řízení. Podle žalobce nebyla dodržena zásada nestrannosti a rovnosti. Porušena byla též ustanovení § 50 odst. 1, 3, 4, § 51 odst. 1, § 89 a § 90 správního řádu. Žalobce uvedl, že se žalovaný nedostatečně vypořádal i s dalšími věcnými námitkami žalobce a porušil četná ustanovení právních předpisů. Žalobce konstatuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s územně plánovací dokumentací a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný setrval na svých závěrech, vyjádřených v napadeném rozhodnutí. Dne 19. 10. 2015 doplnil žalobce žalobu, přičemž uvedl, že správní orgány měly řádně vyřešit otázku podlažnosti objektu a zjistit bez jakýchkoliv pochybností, zda se jedná o rodinný dům nebo bytový dům. Podle žalobce mají změny navržené stavebníky ve svém důsledku povahu přeměny objektu na bytový dům. Pak bude nutné použít požadavky předpisů včetně technických norem na podmínky výstavby bytového domu. Tato námitka nebyla podle žalobce řádně vypořádána; žalobce dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Podle aktuální judikatury má přitom otázka vyřešení podlažnosti stavby zásadní význam pro posouzení povahy zamýšlených změn stavby. Podle žalobce nebyly řádně vypořádány ani jeho další námitky. Žalobce poukázal na odborné posouzení a revizní zprávu č. 96/2010 ze dne 15. 11. 2010 (Kominictví J. Endrich) týkající se komínového tělesa, které založil do spisu a kterého se opakovaně dovolával, avšak ani jeden ze správních orgánů se s ním nevypořádal. Dále podle žalobce nedošlo k vypořádání jeho námitek stran statického narušení nosných konstrukcí v důsledku přitížení základové spáry. Žalobce v řízení opakovaně poukazoval na to, že již v minulosti došlo k narušení statiky domu stavebníků zejména v důsledku prohloubení sklepů. V důsledku toho se objevily praskliny a trhliny na štítové stěně domu žalobce. Statický výpočet založený ve spise se podle žalobce nijak nezabývá důsledky stavebních změn pro rodinný dům žalobce. Podle žalobce nebyla řádně vypořádána ani námitka předpokládaného hromadění sněhu v úžlabí a ohledně možnosti zatékání do obou objektů s možností následného narušení klempířských prvků a zděných konstrukcí obou objektů, tedy i rodinného domu žalobce. Dále nedošlo ani k řádnému vypořádání námitek týkajících se nedostatků v projektové dokumentaci, mimo jiné ve vazbě na změny sklonu střechy a způsobu napojení oplechování včetně absence okótóvání výšky hřebene střechy rodinného domu žalobce včetně polohy a výšky komínu. Bez řádného vypořádání je i námitka žalobce týkající se akustického posouzení zamýšlených stavebních změn, a to včetně námitky, že v důsledku zamýšleného vedení elektrické instalace nebudou naplněny parametry podle akustického posouzení. Žalobce do soudního spisu založil vyjádření statika ze dne 10. 11. 2015. Žalovaný ve vyjádření k doplnění žaloby uvedl, že všechny námitky vypořádal dostatečným způsobem. To, že námitky neshledal důvodnými, neznamená, že se s nimi nevypořádal. Žalovaný poukázal na možné pozdní doplnění žaloby. Osoby zúčastněné na řízení podaly svá vyjádření, přičemž konstatovaly, že k přitížení štítových stěn nedojde, což vyplývá z projektové dokumentace a ze statického výpočtu. Stávající štíty nebudou nadezdívány. Argumentaci hromaděním sněhových návějí považují osoby zúčastněné na řízení za spekulaci. Negativní vliv případných návějí je eliminován řešením oplechování. Osoby zúčastněné na řízení doložily fotodokumentaci dvou analogických případů, kdy oba byly provedeny bez jakýchkoliv statických úprav nižších sousedních objektů. V průběhu realizace stavby „Stavební úpravy řadového rodinného domu za účelem změny dispozice bytu ve 2. NP se změnou užívání sklepa na garáž v 1. PP s vytvořením nového vjezdu“ byla uskutečněna na žádost žalobce kontrolní prohlídka stavebním úřadem za účasti statika přizvaného stavebním úřadem; žádné statické poruchy nebyly na objektu zjištěny. Tato stavba byla řádně dokončena a dne 11. 12. 2013 byl vydán souhlas s užíváním stavby. Vyjádření statika ze dne 15. 11. 2015 označily osoby zúčastněné na řízení za neobjektivní a účelové ve prospěch žalobce, zpracované bez jakýchkoliv relevantních podkladů a bez místního šetření. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 26. 7. 2010 podali stavebníci (osoby zúčastněné na řízení 1 a 2) žádost o stavební povolení ke stavbě „vestavba rodinného domu“. Stavební úřad vydal dne 2. 11. 2010 stavební povolení na „stavební úpravy rodinného domu“. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2011 bylo v rámci odvolacího řízení stavební povolení zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu. Stavební úřad vydal dne 6. 12. 2011 stavební povolení na „stavební úpravy řadového domu“. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 4. 2012 bylo v rámci odvolacího řízení stavební povolení zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu. V dalším řízení stavební úřad usnesením ze dne 4. 12. 2012 řízení o žádosti zastavil. Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 4. 2013 bylo v rámci odvolacího řízení usnesení o zastavení řízení zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu. V dalším řízení stavební úřad vydal dne 26. 3. 2015 stavební povolení na stavbu „stavební úpravy řadového rodinného domu“. Podle stavebního povolení stavba obsahuje stavební úpravy řadového rodinného domu č. p. 420/23 spočívající ve zřízení obytného podkroví v půdním prostoru tohoto domu. V rámci stavby bude zvýšena půdní nadezdívka, nahrazen původní krov novou vazníkovou konstrukcí – bez zvýšení hřebene. Podkroví bude obsahovat nový byt (třetí v rodinném domě) a tyto místnosti: schodišťový prostor, chodbu, obývací pokoj s kuchyňským koutem, 2x obytnou místnost, technickou místnost, koupelnu s WC a šatnu. Podkroví bude napojeno na stávající domovní rozvody elektrické energie, vody a kanalizace. Ve stavebním povolení dále byly stanoveny podmínky pro provedení stavby 1 až 25, podmínky pro užívání stavby a bylo rozhodnuto o námitkách účastníků řízení. Proti stavebnímu povolení podali včasné odvolání tři účastníci řízení, a to žalobce (J.P. ml.), J.P. st. a M.M.. Dne 30. 7. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým podaná odvolání zamítl a stavební povolení potvrdil. Žalovaný přitom shrnul dosavadní průběh řízení a vyjádřil se k námitkám odvolatelů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Předně krajský soud posuzoval rozsah žalobního přezkumu vymezený žalobními body. Z tohoto hlediska bylo klíčové posouzení toho, zda žalobce doplnil žalobní body včas ve smyslu § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Z doručenky založené ve správním spise vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručováno postupem podle § 23 ve spojení s § 24 odst. 1 správního řádu. Žalobce nebyl dne 5. 8. 2015 zastižen při doručování napadeného rozhodnutí, a proto mu byla v domovní schránce zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a poučení. Zásilka byla uložena a dne 5. 8. 2015 byla připravena k vyzvednutí. Žalobce se nedostavil a zásilku si osobně nevyzvedl. Dne 18. 8. 2015 byla žalobci zásilka vhozena do domovní schránky. Doručení napadeného rozhodnutí se tak řídilo fikcí podle ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu, podle kterého platí, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Písemnost byla připravena k vyzvednutí dne 5. 8. 2015. Desátý den ode dne uložení připadl na sobotu 15. 8. 2015. Tento den vyznačil žalovaný jako den nabytí právní moci rozhodnutí. Uvedený postup žalovaného, který považoval napadené rozhodnutí za doručené v sobotu 15. 8. 2015, je však vadný. Na počítání lhůt je nutno aplikovat § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle kterého platí, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den. Tomu nebrání ani návětí § 40 odst. 1 správního řádu, které počítání lhůt podle tohoto ustanovení váže na provedení určitého úkonu v řízení. K dané otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 9 As 55/2009 – 45, v němž vyslovil, že „je nesporné, že § 24 odst. 1 nového správního řádu stanoví určitou lhůtu a neurčuje výslovně pravidla pro počítání jejího běhu. V souladu s obecnými výkladovými pravidly právních norem je tedy nutno aplikovat obecná pravidla stanovená v předmětné právní normě pro počítání času. V novém správním řádu je obsaženo jediné ustanovení upravující obecně tuto problematiku, a to § 40 tohoto zákona, které je též nadepsáno „počítání času“. Pokud by obecná pravidla počítání času v § 40 nového správního řádu neměla být v případě běhu lhůty dle § 24 odst. 1 nového správního řádu použita, potom by jejich aplikace musela být vyloučena zcela jednoznačným, pro účastníky srozumitelným způsobem. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však návětí § 40 odst. 1 nového správního řádu nepředstavuje takto jednoznačně formulovaný důvod pro neaplikování obecných a jediných pravidel počítání času v novém správním řádu na lhůtu stanovenou § 24 odst. 1 téhož zákona.“ Na základě uvedeného je nutné učinit závěr, že žalobci bylo fikcí podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu napadené rozhodnutí doručeno až v pondělí 17. 8. 2015. Lhůta pro podání žaloby tak podle pravidel podle § 72 odst. 1 ve spojení s § 40 odst. 1, 2, a 3 s. ř. s. žalobci uplynula v pondělí 19. 10. 2015. Tohoto dne žalobce osobně podal doplnění žaloby. Doplnění žaloby tak bylo učiněno včas a veškeré žalobní body jsou projednatelné. V souvislosti se shora uvedeným výkladem je též nutno konstatovat, že žalovaný vyznačil na napadeném rozhodnutí chybně doložku právní moci, neboť napadené rozhodnutí se stalo pravomocným až dne 17. 8. 2015. Krajský soud dále konstatuje, že žalobní body musí být formulovány dostatečně určitě tak, aby se jimi soud mohl náležitě zabývat. Tento požadavek nesplňují námitky žalobce, kterými vytýká správním orgánům, že porušily ustanovení § 2, § 3, § 6, § 7, § 50, § 51, § 89 a § 90 správního řádu. Dané námitky jsou vzneseny pouze v právní rovině a natolik obecně, že nejsou projednatelné. Žalobce tvrzená porušení ustanovení právního předpisu nespojil s konkrétními tvrzeními o pochybení správních orgánů, a proto se krajský soud danými námitkami nemohl zabývat. S ohledem na dispoziční zásadu, která ovládá soudní řízení správní, není správní soud povolán k tomu, aby nekonkrétně formulované námitky za žalobce domýšlel. Žádost o vydání stavebního povolení byla podána dne 26. 7. 2010. Dne 1. 1. 2013 vstoupila v účinnost novela stavebního zákona č. 350/2012 Sb. S ohledem na přechodné ustanovení čl. II. odst. 14 zákona č. 350/2012 Sb. bylo nutné řízení zahájená před účinností dané novely dokončit podle dosavadních právních předpisů. Pro posouzení nyní projednávané věci je tak rozhodné znění stavebního zákona před účinností novely č. 350/2012 Sb. Žalobce po dobu trvání stavebního řízení, tak i v žalobě tvrdí, že předmětná změna stavby byla nesprávně posouzena jako stavební úpravy podkroví. Podle názoru žalobce je na předmětnou změnu stavby nutno nahlížet jako na stavbu spočívající ve zřízení plnohodnotného podlaží. Žalobce svou argumentaci opřel o již shora citované rozsudky Nejvyššího správního soudu. V odvolání tuto námitku žalobce formuloval tak, že předmětnou změnu stavby nelze považovat za stavební úpravy, nýbrž za nástavbu, která vyžaduje projednání v územním řízení. Stavební povolení ze dne 26. 3. 2015 bylo vydáno na stavbu „Stavební úpravy řadového rodinného domu“. Stavební úpravy mají spočívat ve zřízení obytného podkroví v půdním prostoru a budou zahrnovat zvýšení půdní nadezdívky, nahrazení původního krovu novou vazníkovou konstrukcí bez zvýšení hřebene střechy. Podkroví bude obsahovat nový byt. Krajský soud tak byl s ohledem na žalobní námitku povinen zhodnotit, zda předmětnou změnou stavby dojde či nedojde ke změně výškového či půdorysného ohraničení stavby, tj. zda se jedná toliko o stavební úpravu ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, tak jak změnu stavby posoudil žalovaný, stavební úřad a žadatelé o vydání stavebního povolení, či zda se jedná o nástavbu podle § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona, tak jak na změnu stavby nazírá žalobce. Posouzení této otázky má význam pro zodpovězení otázky, zda bylo nutné danou změnu stavby projednat v územním řízení. Podle § 81 odst. 1 stavebního zákona v rozhodném znění do 31. 12. 2012 totiž platilo, že rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území stanoví podmínky pro požadovanou změnu stavby a její nové využití nebo podmínky upravující vliv na životní prostředí a nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Podle odst. 2 platilo, že rozhodnutí o změně stavby vyžadují a) nástavby, b) přístavby, c) změny ve způsobu užívání stavby, které podstatně mění nároky stavby na okolí. Podle odst. 3 platilo, že rozhodnutí o změně stavby ani územní souhlas nevyžadují a) stavební úpravy, b) udržovací práce. Podle § 2 odst. 5 stavebního zákona platí, že změnou dokončené stavby je a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. K uvedeným pojmům se vyjádřil Nejvyšší správní soud v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 As 13/2011 – 104. Krajský soud předesílá, že ač byl uvedený rozsudek vydán až po zahájení nyní přezkoumávaného stavebního řízení, nemá tato skutečnost žádný vliv na použitelnost tam vyjádřených právních názorů na nyní posuzovanou věc. Ač se skutečně jednalo o posouzení konkrétního případu, podal Nejvyšší správní soud výklad příslušných ustanovení stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012, který lze v obdobných případech aplikovat a vycházet z něj. Zobecněné právní výklady stavebního zákona ze strany správních soudů mají dopad do správní praxe správních orgánů, a to v některých případech i zpětně. To je způsobeno časovým rozdílem, který nastává mezi rozhodováním správních orgánů a soudním přezkumem. Žalovaný tak nemůže ignorovat citovaný rozsudek z důvodů, které vyjádřil na str. 8 napadeného rozhodnutí a trvat na dosavadní správní praxi, která však byla mezi tím překonána judikatorním názorem Nejvyššího správního soudu. Judikatura vykládá právní pojmy a podává právní výklady právních předpisů, které platí po dobu platnosti a účinnosti dané právní úpravy. Právní názory vymezené správními soudy nemohou správní orgány pojímat tak, že z nich budou vycházet až v rámci řízení zahájených po datu vydání toho kterého rozsudku. Nejvyšší správní soud podal v citovaném rozsudku následující výklad: „Nástavba je změna dokončené stavby, kterou se původní stavba zvyšuje; jde nejčastěji o nástavbu podlaží či části podlaží na stávající budovu. Stavební zákon nestanovuje žádný minimální rozměr tohoto zvýšení; nemusí proto jít nutně o zvýšení celého podlaží. Podstatné je, že se změní vertikální rozměr obou bokorysů stavby. Nástavbou je i zvýšení samostatného komínu, stožáru (pokud je stavbou) apod. Podle ustanovení § 2 odst. 4 stavebního zákona se pod pojmem stavba rozumí i část stavby. To znamená, že i zvýšení části stavby může být nástavbou. (…) Výškové ohraničení stavby (…) je odvislé od změny vertikálního rozměru obou bokorysů stavby. Pokud bylo změněno podkroví na plné druhé patro, nedošlo sice ke zvýšení absolutní výšky budovy, došlo však k navýšení stavby o rozdíl mezi střechou valbovou a plochou. Stavba, popřípadě její zastřešení, je seshora ohraničeno vnějšími plochami střešní konstrukce, o stavební úpravu by se mohlo jednat, pokud by změnou stavby nedošlo k překročení výšky této plochy. K překročení výškového ohraničení stavby předmětnou změnou stavby došlo, rovněž se proto nemohlo jednat o stavební úpravu.“ V nyní projednávaném případě nedojde ke zvýšení absolutní výšky budovy, jak opakovaně uvádějí správní orgány, neboť trvale poukazují na to, že nedojde ke zvýšení hřebene střechy. Na základě projektové dokumentace je však patrné, že dojde k přestavbě podkroví. Ve stavebním povolení se uvádí, že v rámci stavby bude zvýšena půdní nadezdívka, což znamená, že stavba naroste ve vertikálním rozměru a dojde ke změně výškového ohraničení stavby. Z toho důvodu se nemůže jednat o stavební úpravu, nýbrž o nástavbu ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona. Z projektové dokumentace je patrné, že dosavadní sklon střechy je 35 stupňů, zatímco po provedené stavební změně bude sklon střechy 11 stupňů. Z těchto údajů aiz ostatních nákresů v projektové dokumentaci je patrné, že dojde ke změně výškového ohraničení stavby. V dané souvislosti lze odkázat i na odbornou literaturu, z níž se podává, že výškové ohraničení stavby je dáno svrchní obalovou plochou stavby, jejímž základem jsou horní části stavby, typicky vnější plochy střešního pláště (srov. Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 20). O nástavbu se pak bude jednat tehdy, pokud se zvýší některá ze svrchních obalových ploch stavby. To je přesně situace, která nastává i v nyní posuzovaném případě. Z uvedených důvodů krajský soud vyhodnotil, že předmětná změna dokončené stavby je nástavbou. Dosavadní správní praxi žalovaného a stavebního úřadu spočívající v tom, že pokud nedojde ke zvýšení hřebene střechy, pak jde o stavební úpravy, je nutno považovat za nesprávnou a judikatorními závěry překonanou. Vzhledem k tomu, že stavební zákon stanoví pro stavební úpravy nezbytnou podmínku, a to zachování výškového ohraničení stavby, dospěl krajský soud k závěru, že tato podmínka není zachována. Je proto nutno přisvědčit žalobci, že předmětnou změnu stavby nebylo možno posoudit jako stavební úpravu ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, nýbrž jako nástavbu ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona. Podle § 81 odst. 2 písm. a) stavebního zákona v rozhodném znění do 31. 12. 2012 vyžadovala nástavba projednání v územním řízení, jehož výsledkem by bylo územní rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území, příp. mohl být na místo územního rozhodnutí vydán územní souhlas podle § 96 stavebního zákona v rozhodném znění. Absence územního rozhodnutí o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území je podstatným nedostatkem, který činí napadené rozhodnutí i stavební povolení nezákonnými, neboť tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že trvání na naplnění zákonných postupů z hlediska stavebního zákona by bylo v projednávaném případě nadbytečným formalismem. Právě naopak je nutné v dané souvislosti uložit správním orgánům, aby v územním řízení postavily najisto charakter stavby (rodinný dům či bytový dům) a otázku její podlažnosti, neboť to bude naprosto zásadní pro posouzení souladu navrhované změny dokončené stavby (nástavby) s územně plánovací dokumentací. Podlažnost je jedním ze základních ukazatelů pro stanovení limitů využití území. V důsledku výškové změny rodinného domu spojené se změnou podlažnosti by mohla nastat změna základní charakteristiky stavby, tj. z rodinného domu by se mohl stát dům bytový [§ 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů], což může mít zásadní dopady do způsobu projednání změny dokončené stavby, ale zejména i do posuzování její přípustnosti v území. V rámci územního řízení bude nutno též posoudit požadavek podle § 23 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého platí, že nástavba staveb [§ 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona] je nepřípustná tam, kde by mohlo navrhovanými úpravami dojít k narušení dochovaných historických, urbanistických a architektonických hodnot daného místa nebo k narušení architektonické jednoty celku, například souvislé zástavby v ulici. Žalobce dále vznesl několik námitek vztahujících se k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasil s tím, jak žalovaný vypořádal jeho námitku nedostatků v projektové dokumentaci. Krajský soud shledal, že tato námitka byla žalovaným vypořádána na str. 10 napadeného rozhodnutí a byla shledána jako neopodstatněná. Daný žalobní bod uplatnil žalobce poměrně obecně, a proto se jím krajský soud ani věcně nemohl zabývat. Pokud jde o námitky hromadění sněhu na střeše a zatékání do obou objektů, tak tuto námitku vypořádal žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí. Danou námitku podle názoru krajského soudu žalovaný vypořádal výstižně a především je nutno poukázat na to, že daná námitka nebyla po celou dobu řízení podložena žádnými důkazy. Námitky ve vztahu k akustice a akustickému posudku vypořádal žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí a konstatoval, že má za to, že navržené akustické úpravy štítové stěny jsou dostatečné a vycházejí ze závěrů akustického posudku, který byl za tímto účelem zpracován. Splnění těchto požadavků bylo zajištěno podmínkou č. 25 ve stavebním povolení. Danou námitku podle názoru krajského soudu žalovaný vypořádal dostatečným způsobem. Žalobce též namítal, že nebyly dostatečně vypořádány jeho námitky stran narušení tahu komínového tělesa po realizaci změny stavby. Žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí konstatoval, že stavebníky předložený posudek neprokazuje vliv navrhované stavby na stávající komínové těleso. Žalobce však své tvrzení o narušení tahu komínového tělesa doložil v řízení revizní zprávou Kominictví J.E. ze dne 15. 11. 2010. Krajský soud shledal, že se žalovaný při svém hodnocení dané námitky s touto revizní zprávou nikterak nevypořádal. Ta přitom uvádí, že zvýšení štítové zdi sousedního domu způsobí snížení tahových vlastností a porušení bezpečnosti provozu komína a že bude porušena norma ČSN 73 4201. Přitom ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011 žalovaný shledal pochybení stavebního úřadu ohledně hodnocení vlivu změny stavby na okolní komíny; daný rozpor měl být v dalším řízení odstraněn. Na str. 25 stavebního povolení ze dne 26. 3. 2015 stavební úřad konstatuje, že změnou stavby nedochází ke zvýšení hřebene střechy a nemůže tak dojít k ovlivnění ústí komína sousední budovy. Přitom není popsáno, zda a jakým způsobem došlo k odstranění původně navrhovaného nevyhovujícího řešení, které konstatoval žalovaný ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011. Stavební úřad pouze konstatuje na str. 18 stavebního povolení, že v průběhu řízení došlo ke změnám projektové dokumentace, a proto je již daná námitka bezpředmětná. Pokud tuto námitku žalobce ve stavebním řízení opakovaně vznášel i po úpravě projektové dokumentace, bylo nutné se jí náležitě zabývat a vysvětlit, proč nově navržené řešení nebude mít na komínový tah vliv. To stavební úřad učinil na str. 28 stavebního povolení, kdy vycházel z posudku vypracovaného revizním technikem Ing. J. ze dne 8. 8. 2011, ze kterého se podává, že stavební změna nebude mít vliv na ústí komína sousedního domu; dále je konstatováno, že sousední komínové těleso neodpovídá v současnosti právním předpisům. Na tato tvrzení reagoval žalobce v odvolání odkazem na cyklickou revizní zprávu, ze které vyplývá, že jeho komínové těleso je bez závad. Žalobce též vytknul, že stavební úřad nevypořádal jím předložený posudek na vliv změny stavby na jeho komínové těleso. Krajský soud konstatuje, že na dané námitky žalovaný dostatečným způsobem nereagoval a nevypořádal se při své argumentaci se žalobcem předloženou revizní zprávou ze dne 15. 11. 2010. To je další vada, kterou krajský soud shledal v postupu žalovaného. Za situace, kdy existuje několik rozporných revizních zpráv staršího data, je na místě tyto rozpory odstranit zadáním zpracování nové revizní zprávy podle aktuálního stavu projektové dokumentace a podle aktuálně navrženého sklonu střechy, příp. zadáním zpracování znaleckého posudku. Konečně žalobce považoval za nedostatečně vypořádanou námitku statického narušení nosných konstrukcí stavby stavebníků v důsledku přitížení základové spáry. Žalobce tvrdí, že již v minulosti došlo k narušení statiky domu stavebníků, na což opakovaně upozorňoval. K narušení statiky došlo v důsledku prohloubení sklepů a v důsledku toho se objevily praskliny a trhliny na štítové stěně domu žalobce. Statický výpočet založený ve spise se podle žalobce nikterak nezabývá důsledky stavebních změn na rodinný dům žalobce. Danou námitku žalovaný vyhodnotil toliko tak, že konstatoval, že přiložený statický posudek pro upravený předmět řízení (zřízení podkroví) řeší otázku statiky zcela dostatečně. S takovým sporadickým odůvodněním této zásadní námitky se krajský soud nemůže ztotožnit. Žalobce na narušení statiky domu stavebníků a na praskliny na svém rodinném domě opakovaně poukazoval a dokládal svá tvrzení fotografiemi. Stavební úřad na str. 34 stavebního povolení odkázal na statické výpočty zpracované Ing. G. a Ing. Š., ze kterých vyplývá, že ze statického hlediska nemají stavební změny žádný vliv na sousední objekty a že štítové stěny nebudou vlivem stavební změny přitěžovány. Stavební úřad do podmínky 24. stavebního povolení zapracoval povinnost před započetím stavby ověřit kvalitu zeminy v základové spáře a šířku základového pasu podle statického vyjádření. Žalobce v odvolání tyto závěry zpochybnil poukazem na úpravy stavebních záměrů, které mezitím proběhly, a na to, že stavební úřad vychází ze statického posouzení z 25. 10. 2011, které již není aktuální. V žalobním řízení pak žalobce předložil vyjádření statika ze dne 15. 11. 2015, které má taktéž dokládat jeho tvrzení. S tvrzením žalobce, že stavební úřad vycházel z neaktuálního statického posouzení, nelze zcela souhlasit, neboť ve správním spise jsou založena statická posouzení z 25. 10. 2011, 24. 9. 2012 a 24. 7. 2014 (či z 23. 7. 2013 - zřejmě jde o chybu v datu) a statické výpočty z 15. 7. 2013. Krajský soud je však i přesto přesvědčen, že v řízení vznikla pochybnost o statice domu stavebníků, a proto bylo úkolem stavebního úřadu v zájmu bezpečnosti výstavby pro zdraví a životy lidí a zvířat zajistit řádné zjištění stavu dané nemovitosti. Pokud žalobce opakovaně zpochybňoval statický posudek předložený stavebníky a dokládal to fotografiemi a nyní i aktuálním vyjádřením statika, bylo na stavebním úřadu, aby i z úřední povinnosti postupoval tak, aby pochybnosti ohledně statiky domu stavebníků byly potvrzeny či vyvráceny, a podle toho přijal patřičná opatření. Krajský soud důkaz vyjádřením statika ze dne 15. 11. 2015 neprováděl, neboť to s ohledem na výsledek řízení považoval za nadbytečné. Vyjádření statika provede v dalším řízení stavební úřad, který jej náležitě posoudí. V zájmu odstranění pochybností o narušení statiky domu stavebníků bude nezbytné, aby stavební úřad provedl ohledání na místě za přítomnosti znalce z příslušného oboru, který ke statickému stavu nemovitostí a ke stavebnímu záměru stavebníků podá znalecký posudek podle § 56 správního řádu. Pořízeným znaleckým posudkem z oboru statiky se pak může stavební úřad zaštítit při vyřešení této sporné otázky mezi účastníky stavebního řízení. S ohledem na konstatovanou nezákonnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu zrušil krajský soud obě rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou v dalším řízení vázány závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Na soudní poplatky žalobce vynaložil částku 5000 Kč (3000 Kč za žalobu a 2 x 1000 Kč za dva návrhy na přiznání odkladného účinku žalobě). Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl s prvním návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě úspěšný, ponese si náklady na úhradu tohoto soudního poplatku sám. Náhrada nákladů mu v tomto rozsahu nepřísluší, neboť nejde o částku důvodně vynaloženou k dosažení úspěchu ve věci. K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2013, č. j. 22 A 21/2012 - 38. Na soudní poplatky tak žalobce důvodně vynaložil částku 4000 Kč. K nákladům řízení žalobce dále náleží odměna advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Dále k nákladům řízení náleží odměna ve výši jedné poloviny za druhý návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, kterému bylo soudem vyhověno [§ 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996]; tato odměna činí 1550 Kč a 300 Kč jako náhrada hotových výdajů za tento úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Doplnění žaloby a doplnění druhého návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě nepovažoval krajský soud za řádný úkon právní služby, neboť obsah obou těchto podání mohl být nepochybně vyjádřen již v žalobě samotné a ve druhém návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Náklady zastoupení tak činí 8650 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1817 Kč. Celkem jde tedy o částku 10467 Kč. K té se připočítává částka důvodně vynaložená na soudní poplatky ve výši 4000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 14467 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení