10 A 156/2015 - 108

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) Mgr. H.H., bytem X, a b) Občanského sdružení Otakara Ostrčila, z. s., se sídlem České Budějovice, Ot. Ostrčila 350/38, obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Praha 5, nám. Kinských 7, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, II) CENTES, spol. s r. o., se sídlem České Budějovice, E. Rošického 9, zast. Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem České Budějovice, Široká 15/8, III) Jihočeské matky, z. s., se sídlem České Budějovice, Kubatova 1240/6, o žalobách žalobců a) a b) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2015 č. j. KUJCK 46630/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 2. 7. 2015 č. j. KUJCK 46630/2015/OREG, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Davida.

III. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Davida.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Dvěma žalobami doručenými Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 1. 9. 2015 se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2015 č. j. KUJCK 46630/2015/OREG, kterým byla podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuta jejich odvolání a tím bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 6. 3. 2015, zn. SU/7850/2013 Ku/Lv, kterým bylo osobě zúčastněné na řízení II (dále též „žadatel“) podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územím plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákonů) vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – Přístavba jednopodlažní budovy – lisovny (1. etapa) a dvoupodlažní budovy – obráběcí a montážní haly (2. etapa) ke stávající výrobní budově, přípojka jednotné kanalizace, přístřešky a zpevněné plochy v areálu žadatele na pozemcích parc. č. 721/3, 722/2, 723/1, 724/3 v k. ú. České Budějovice 2 (dále též jako „předmětná stavba“). Podané žaloby byly vedeny pod sp. zn. 10 A 156/2015 a 10 A 157/2015. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) krajský soud obě řízení usneseními ze dne 20. 9. 2016 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí (usnesení ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 A 156/2015 – 104 a č. j. 10 A 157/2015 – 67). Krajský soud doplňuje, že žalobce b) uplatnil v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A 156/2015, ve kterém nebyl původně v pozici účastníka řízení, své postavení jako osoba zúčastněná na řízení. Po spojení věcí krajský soud s žalobcem b) jednal ve spojeném řízení jako s účastníkem řízení a nadále s ním nejednal též jako s osobou zúčastněnou na řízení. Tímto postupem nemůže dojít k žádnému dotčení práv žalobce b), neboť účastník řízení má v řízení nejširší okruh procesních práv a povinností. II. Obsah žaloby žalobkyně a) Žalobkyně a) ve své žalobě uvedla, že je vlastnicí přilehlé nemovitosti a že vlivem umístěné stavby může být výkon jejího vlastnického práva s největší pravděpodobností negativně ovlivněn. Žalobkyně a) namítla, že správní proces neodpovídal zákonným kritériím. Žalovaný podle ní postupoval v rozporu se správním řádem a ignoroval stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu a nálezy Ústavního soudu, neboť se nevyrovnal s námitkami, které byly o judikaturu opřené. Žalovaný podle žalobkyně a) též flagrantně porušil procesní zásady (zejména podle § 50 správního řádu), když si vybíral, které skutečnosti bude hodnotit a které nikoliv. Tím připustil nepřípustnou libovůli při hodnocení důkazů. Důkazy dále nebyly hodnoceny podle skutečného obsahu. Žalovaný podle žalobkyně a) nesprávně vyložil a aplikoval právní normy, čímž se dopustil nezákonnosti. Žalovaný se nevypořádal s tím, že se dokumentace k územnímu řízení opírala o územní studii „Čtyři Dvory – domky“ (dále jen „územní studie“), o které se sám původně vyjádřil, že ji nelze respektovat jako územně plánovací podklad, protože je v rozporu se svým zadáním, nedodržuje podmínky územního plánu města České Budějovice a je v rozporu se stavebním zákonem. Krajský úřad v době, kdy rozhodoval v této věci poprvé, vyzval Magistrát města České Budějovice ke zjednání nápravy tak, aby neprodleně provedl výmaz dat o územní studii z evidence územně plánovací činnosti. Stavební úřad však ve svém rozhodnutí ze dne 6. 3. 2015 tento pokyn odmítl splnit a dokonce tento pokyn označil za nezákonný. Územní studie tak v rozporu se závazným pokynem nadřízeného správního orgánu zůstala územně plánovacím podkladem pro územní řízení. Tímto postupem porušil stavební úřad § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Žalobkyně a) na uvedené poukazovala ve svém odvolání. Ovšem žalovaný její argumentaci nereflektoval a nastolil účelovou skutkovou a právní konstrukci, podle které stavební úřad postupoval správně, když pokyn nadřízeného orgánu nerespektoval. Stavební úřad podle této konstrukce není vázán závazným právním názorem, který vysloví jiný odbor nadřízeného správního orgánu. Žalobkyni a) se tato konstrukce jeví jako akt svévole. Žalobkyně a) poukazuje na to, že žalovaný zcela pominul, že ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí vytknul stavebnímu úřadu, že předmětná studie neobsahovala posouzení, proč lze uvažovanou strojírenskou výrobu podřadit pod řemeslnou výrobu, která je pro danou lokalitu přípustná. Studie se taktéž nezabývá otázkou nároků předpokládaného výrobního provozu na dopravní obslužnost. Tyto skutečnosti nyní žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela pominul. Žalobkyně a) namítá, že projektová dokumentace odporuje regulaci SKOL-2 podle čl. 34 obecně závazné vyhlášky č. 4/2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice. Po realizaci stavby se podle žalobkyně zhorší kvalita životního prostředí a pohoda bydlení v dané lokalitě. Zamýšlená stavba totiž svou výškou i výrobním programem zasahuje v negativním smyslu do kvality životního prostředí a pohody bydlení v lokalitě, a to nejvíce ve vztahu k šestnácti rodinným domkům, jejichž zahrady k pozemkům továrny přiléhají. Žalobkyně nesouhlasí se stržením tradičních budov továrny s historickou hodnotou v severní části areálu továrny, které měly sedlovou střechu do výšky 7 až 8 metrů, a jejich nahrazením železobetonovými halami s plochou střechou, které budou mít v části přiléhající k zahradám rodinných domků výšku 10 m. Současné budovy k demolici mají objem 5 000 m3, novostavby budou mít objem 13 000 m3. Kvalitu bydlení zhorší i to, že rozšíření výrobního areálu umožňuje významné rozšíření strojírenské výroby. Projektová dokumentace podle žalobkyně odporuje územnímu plánu ve smyslu prováděcí vyhlášky č. 501/2006 Sb., která definuje „plochy smíšené“. Území SKOL-2 je podle územního plánu označeno jako zastavitelné území s charakterem smíšeným kolektivního bydlení v předměstí. Umístění stavby továrny jsou podle žalobkyně v rozporu s takto vymezeným územím podle územního plánu, dojde k narušení užívání staveb, ke snížení kvality prostředí a ke zvýšení dopravní zátěže. S těmito argumenty se žalovaný podle žalobkyně vůbec nevypořádal. Žalovaný naopak uvedl, že řemeslné provozovny do 5 000 m2 jsou v území přípustné a podmíněně přípustné jsou podnikatelská výrobní zařízení do 10 000 m2. Žalovaný se taktéž odvolal na územní studii, která má zaručovat soulad předmětné stavby s územním plánem. Žalobkyně a) je toho názoru, že správní orgány při hodnocení zachování pohody bydlení v lokalitě rezignovaly na objektivní a subjektivní hlediska tak, jak je vymezila judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázala. Žalobkyně je přesvědčena, že není povinna svá tvrzení dokládat důkazy, neboť správní orgány jsou odpovědné za řádné zjištění skutkového stavu věci. Žalovaný podle žalobkyně porušil § 76 odst. 2 a § 18 odst. 1 stavebního zákona. Podle jejího názoru schválení novostavby továrny v prostředí rodinných domků nepochybně nesplňuje požadavek na udržitelný rozvoj území definovaný např. příznivým životním prostředím a soudržností společenství obyvatel daného území. V daném případě je pouze jednostranně podporován hospodářský rozvoj bez vztahu k posuzovanému území. Žalovaný odmítl žádost žalobkyně o zpracování hlukových studií s tím, že svůj argument nepodložila žádným důkazem. Žalobkyně a) požadovala zjistit celkovou hlukovou hladinu v lokalitě včetně vlivu odrazu hluku z okolních komunikací od nové výrobní budovy. Krajská hygienická stanice se totiž podle zadání vyjadřovala pouze k hluku z výroby a nezohlednila přímý ani odražený hluk z přilehlých komunikací. Hladina hluku z výroby i z dopravy je však vysoká a dosahuje podle citovaných studií až 50 nebo 60 dB a hluková studie zpracovaná Ing. K. zmiňuje riziko, že součtem hluku z výroby a dopravy mohou být překročeny hygienické limity. Žalovaný taktéž žalobkyni nepřisvědčil v požadavku na zpracování studie pro zvýšení dopravní zátěže. Zátěž se totiž podle žalobkyně zvýší, neboť nové výrobní haly budou třikrát větší než ty původní. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se výroba žadatele nebude rozšiřovat a opakuje, že objem výrobních prostor žadatele se oproti stávajícímu stavu rozšíří dvakrát, tedy významně. Žalobkyně napadá dále to, že nebylo vypracováno hodnocení tzv. rekonstrukce společnosti žadatele s přihlédnutím k regulačním podmínkám pro území s indexem IN-2 podle čl. 17 územního plánu. Pozemky, na kterých má být pořízena novostavba, souvisí s pozemky podléhajícími režimu IN-2. Podle režimu rozhraní podle čl. 94 územního plánu musí být při schvalování stavby přihlédnuto k regulačním podmínkám plochy IN-2. Žalobkyně tvrdí, že režim rozhraní nebyl řádně zhodnocen. Bylo poukázáno pouze na přípustnou výšku budov 11 až 12 m, ovšem zcela bylo opomenuto, že na ploše IN-2 je možné umisťovat pouze takové činnosti a děje, které nenarušují obytnou pohodu, a to pouze zařízení malého rozsahu o podlažní ploše nejvýše 100 m2. Žalovaný se pak s uvedenou námitkou řádně nevypořádal. Žalobkyně a) dále poukázala na to, že projektová dokumentace nezohlednila územní plán města České Budějovice, který předpokládá vedení místní komunikace makroblokem 2.5.3.

8. MT přes areál žadatele. Projektová dokumentace neobsahuje dopravní řešení pro tuto komunikaci, přičemž se zvyšuje zastavěnost areálu. Argument stavebního úřadu, že se jedná pouze o rezervu místní komunikace, nepovažovala žalobkyně a) za dostačující. Žalovaný pak doplnil, že pokud by mělo dojít k realizaci této rezervní místní komunikace, tak by se teprve řešily dopravní vazby. Podle žalobkyně a) však existuje riziko, že areál žadatele bude již natolik zastavěn, že realizace rezervní místní komunikace nebude možná bez demolice staveb. Žalovaný dále uvedl, že dne 4. 6. 2015 nabyla účinnosti změna územního plánu č. 74, která již rezervní místní komunikaci neřeší. Tento argument není podle žalobkyně a) relevantní, neboť změna územního plánu nabyla účinnosti až po zahájení územního řízení. Žalovaný proto rozhodl v rozporu s územním plánem. Žalobkyně a) namítá, že dokumentace pro územní řízení neobsahuje posouzení vlivu na životní prostředí a veřejné zdraví podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Přitom se počítá s výstavbou dvou továrních hal o produkční ploše 1 585 m2 se strojírenskou výrobou, která je sice označena jako přístavba, ale ve skutečnosti se jedná o novou stavbu. Stavební úřad se spokojil s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 7. 8. 2013 o tom, že stavba nepodléhá posuzování vlivů na životní prostředí. Krajský úřad zhodnotil, že jde o nárůst výrobních ploch oproti současnému stavu o cca 1000 m2, což nedosahuje limitů, pro které je nutné posuzovat vliv na životní prostředí. Žalobkyně však argumentuje tím, že při novostavbě s produkční plochou 1 585 m2 mělo být podle § 6 odst. 2 a 3 zákona o posuzování vlivů zpracováno tzv. oznámení podlimitního záměru. Žalovaný měl k této námitce interně posoudit rozsah vlivu na životní prostředí podle § 4 odst. 1 písm. d) citovaného zákona a stanovit, zda záměr podléhá posuzování vlivů. Žalobkyně a) konstatuje, že se stavební úřad dopustil porušení § 91 stavebního zákona, když si k námitce nevyžádal stanovisko krajského úřadu k posuzování vlivů na životní prostředí. Podle žalovaného však projekt nepřekročil limity podle přílohy 1, kategorie II, body 4.2. a 4.3. zákona o posuzování vlivů. Žalobkyně a) uzavírá, že územní řízení proběhlo v rozporu se zákonem o posuzování vlivů. Žalobkyně a) tvrdí, že vše nasvědčuje tomu, že žadatel následně rozšíří výrobu ve významně zvětšených prostorách. Žalobkyně poukazuje na příklad společnosti Kalina Industries, která provozuje srovnatelnou činnost jako žadatel v továrně se sedlovou střechou o výšce 7,5 m. Žadatel má nyní továrnu vysokou 4 až 5 m. V nové lisovně žadatele mají být používány lisy Bernardo 200 T a Müller 250 T. Druhy jmenovaný lis může využívat sílu 250 tun a měří na výšku téměř 6 metrů, tudíž by se do stávající budovy nevešel. Celá novostavba přitom umožňuje ještě větší navýšení výroby. Stejné lisy užívá i společnost Forez Ostrov, která také postavila v uplynulých letech novou tovární halu (ovšem s nižší výškou stavby 11 m, 9 m, 7 m), přitom produkce této společnosti má desetkrát větší finanční objem než žadatel. Žalobkyně a) namítá, že v územním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by mohl potvrdit či vyloučit její námitky o tom, že novostavba továrních hal má ve skutečnosti sloužit k významnému rozšíření výroby. III. Obsah žaloby žalobce b) Žalobce b) ve své žalobě namítá, že v předcházejícím řízení byl porušen § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť se stavební úřad neřídil závazným právním názorem žalovaného. Správní orgány se dopustily nezákonné libovůle, což je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Územní plán města České Budějovice č. 39/2000 ze dne 23. 3. 2000 stanovil pro danou lokalitu podmínky, za kterých tam mohla být postavena předmětná stavba. Tyto podmínky však zamýšlená stavba nesplňovala. Stavební úřad proto nechal na žádost žadatele zpracovat územní studii, podle které je zamýšlená stavba v souladu s územním plánem. Podle žalobce b) nemůže být územní plán nahrazován územní studií. Žalobce b) namítá, že v územním řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Podle něj je nutné se podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“) zabývat tím, jak zamýšlená stavba změní krajinný ráz, neboť se jedná o stavbu ve tvaru nevzhledného betonového obdélníku, která vzhledem k lokalitě rodinných domků a zahrádek zcela změní ráz této městské části. Tato otázka zůstala v územním řízení nezhodnocena. Podle žalobce b) správní orgány nehodnotily otázku, jak hluk z výroby (z provozu lisů) ovlivní hlukovou hladinu v místě. Nebylo hodnoceno, že dochází k rozšíření výroby. Dosavadní lisy mají výšku 3 m, zatímco nové lisy budou mít výšku 6 m, jak vyplývá z projektové dokumentace. Není zhodnoceno, že žadatel kromě hydraulického lisování provádí i lisování mechanické, používá brusné a leštící materiály, využívá lakovnu. Všechny tyto činnosti s sebou přináší odpady, které s činností žadatele souvisí. Podle žalobce b) nelze tuto otázku nehodnotit. Rozšířením výroby se zvýší i dopravní zátěž v lokalitě. Podle žalobce b) je nutno zhodnotit hlučnost nových lisů ve spojení s dopravou. Hladina hluku bude vyšší, neboť se hluk dopravy bude odrážet od nové budovy. Dále žalobce b) poukazuje na zastínění, což je markant životního prostředí. Novostavba má mít deset metrů tj. o tři metry více než ostatní nemovitosti, což způsobí zastínění a změnu mikroklimatu v zahrádkách rodinných domků, což bude mít zřejmý vliv na pěstování zeleniny a květin. Žalobce b) dále namítá, že správní orgány nevzaly v úvahu, že obyvatelé rodinných domků budou obtěžování zápachem z výfukových plynů, což je zřejmá zdravotní zátěž. Při výrobě bude využívána lakovna a podle žalobce b) zplodiny z ní budou nepříznivě zasahovat do ovzduší. Žalobce b) uvádí, že všechny uvedené zásahy do životního prostředí, které nebyly správními orgány hodnoceny, budou mít vliv na kvalitu bydlení. Správní orgány se kvalitou bydlení nezabývaly, neboť tento pojem neznají, přestože je jasně definován v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Žalobce b) podáním ze dne 12. 11. 2015 navrhl krajskému soudu, aby provedl důkaz obsahem spisu stavebního úřadu, který se týká pozemků parc. č. 721/3, 722/1, 722/2, 723/1, 723/3 a 724/3 v k. ú. České Budějovice 2, na kterých vykonává stavební činnost žadatel. Důvodem tohoto návrhu je obava, zda současný stav již stávající zástavby na těchto pozemcích neohrozí při další stavební činnosti životní prostředí z pohledu čistoty ovzduší, nakládání s odpadními vodami a s odpady. Podle žalobce b) je nutno posoudit, zda stávající stavby mají dostatečnou stabilitu, aby vydržely otřesy, ke kterým bude docházet provozem těžkých lisů, a zda materiály, ze kterých jsou postaveny, nemohou ohrozit životní prostředí. Podle žalobce b) je nutno obecně zjistit, zda celý areál, ve kterém byla po dlouhou dobu prováděna různá výrobní činnost, nemá závady, které brání bezpečnému provedení zamýšlené stavební činnosti. IV. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného, osob zúčastněných na řízení a replika žalobkyně a) Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě žalobkyně a) uvedl, že ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí územní studii za nezákonnou neoznačil; žalovaný měl výhrady k obsahu původní projektové dokumentace. Žalovaný konstatoval, že navržený záměr podstatným způsobem kvalitu životního prostředí a pohodu bydlení nenaruší, což bylo řádně zjištěno a odůvodněno v územním rozhodnutí i v napadeném rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že navrhovaná stavba je umístěna v souladu s územním plánem města České Budějovice (obecně závazná vyhláška č. 4/2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice, schválená zastupitelstvem města dne 23. 3. 2000, v účinnosti dne 15. 6. 2000; dále jen „územní plán“; dostupný z aplikace ASPI). Žalovaný dále setrval na stanovisku, že daný záměr nepodléhá posuzování podle zákona o posuzování vlivů. Pokud jde o úvahy žalobkyně stran rozšíření výroby žadatelem, tak je žalovaný označil za spekulace. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě žalobce b) uvedl, že žalobce b) byl účastníkem řízení podle § 70 zákona o ochraně přírody. Žalobce b) je jako občanské sdružení oprávněn vystupovat zejména na ochranu procesních práv podle § 65 odst. 2 s. ř. s. V územním řízení bylo možno vznášet námitky, které se týkají ochrany přírody a krajiny podle § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Podle žalovaného nejsou přípustné žalobní námitky žalobce b) stran hluku, odpadů, ovlivnění ovzduší, neboť se nejedná o složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody. Žalobce b) taktéž není oprávněn argumentovat na ochranu kvality bydlení, neboť nemůže vystupovat na ochranu třetích osob a jejich veřejných subjektivních práv. Osoba zúčastněná na řízení III) ve svém vyjádření k žalobám uvedla, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Novostavba nových továrních hal v obytné zástavbě bude mít svými synergickými dopady na tuto sídelními lokalitu s velkou pravděpodobností negativní vliv na životní prostředí a pohodu bydlení. Žalobkyně a) podáním ze dne 1. 6. 2016 informovala krajský soud o tom, že Česká inspekce životního prostředí zahájila prošetřování vlivu provozu továrny na životní prostředí, neboť byla zjištěna přítomnost škodlivých látek v půdě v přilehlých zahrádkách rodinných domků. Žalobkyně a) opakovaně požadovala posouzení vlivů továrny na životní prostředí v územním řízení. Podle názoru žalobkyně a) není možné povolovat významné rozšíření provozu továrny žadatele bez prověření jeho vlivu na životní prostředí. Již v roce 2013 shledala Česká inspekce životního prostředí, že žadatel porušuje předpisy na ochranu ovzduší. V. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 17. 9. 2013 podal žadatel žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. K žádosti byly přiloženy vyjádření, stanoviska a závazná stanoviska dotčených orgánů. Stavební úřad veřejnou vyhláškou ze dne 23. 9. 2013 informoval občanská sdružení o podané žádosti. Veřejnou vyhláškou ze dne 9. 10. 2013 oznámil stavební úřad zahájení územního řízení a svolání ústního jednání. Ústní jednání spojené s ohledáním na místě proběhlo dne 18. 11. 2013. Téhož dne podala žalobkyně a) a žalobce b) písemné námitky. Výzvou ze dne 22. 11. 2013 vyzval stavební úřad žadatele, aby doplnil svou žádost o další podklady. Žadatel dne 16. 12. 2013 doplnil Studii oslunění z prosince 2013 zpracovanou P. P. a M. S. a Akustický posudek z prosince 2013 zpracovaný Ing. S. Žalobkyně a) a žalobce b) podali dne 18. 2. 2014 písemné námitky. Dne 31. 3. 2014 pod zn. SU/7850/2013 Ku vydal stavební úřad veřejnou vyhláškou územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Žalobkyně a) a žalobce b) podali proti územnímu rozhodnutí odvolání. Rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014 bylo zrušeno žalovaným a vráceno k dalšímu řízení, a to rozhodnutím ze dne 22. 8. 2014, č. j. KUJCK 49871/2014/OREG. Ve spise je založena výzva Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje územního plánování, stavebního řádu a investic, Oddělení územního plánování ze dne 18. 6. 2013, č. j. KUJCK 37589/2014/OREG, ke zjednání nápravy ve věci územní studie „Čtyři Dvory – domky“, která byla adresována Magistrátu města České Budějovice, Odboru územního plánování. Dále je zde založena odpověď Magistrátu městu České Budějovice, Odboru územního plánování ze dne 13. 8. 2014, zn. OÚP/2014/O-1274/Sl-V. Stavební úřad v pokračujícím řízení výzvou ve formě veřejné vyhlášky ze dne 9. 10. 2014 vyzval žadatele, aby doplnil žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby o vyjmenované údaje a podklady, a to do 31. 12. 2014; řízení bylo současně přerušeno. Dne 22. 10. 2014 byla stavebnímu úřadu předložena úprava žádosti o vydání územního rozhodnutí. Součástí tohoto podání bylo Měření hluku z provozovny žadatele ze dne 6. 8. 2012, zpracované Ing. D., a vyjádření Ing. S. ze dne 2. 9. 2014 k problematice hluku. Dne 13. 11.2014 bylo formou veřejné vyhlášky vydáno oznámení o pokračování územního řízení a pozvání k ústnímu jednání na den 16. 12. 2014. Tohoto dne proběhlo ústní jednání. Žalobkyně a) i žalobce b) podali písemné námitky. Součástí spisu je projektová dokumentace týkající se umísťovaného záměru ze září 2014. Součástí této dokumentace je Dopravní řešení ze září 2014, Studie oslnění z listopadu 2014, zpracovaná P. P.a M. S. Posouzení inženýrsko-geologických a základových poměrů areálu z února 2012 a Zpráva o inženýrsko-geologickém průzkumu staveniště z května 2014. Dále bylo doloženo Požárně bezpečnostní řešení z února 2012, Zpráva o stanovení radonového indexu pozemku z ledna až února 2012, Studie proslunění ze srpna 2013 zpracovaná Ing. arch. Z., Hluková studie ze srpna 2012 zpracovaná Ing. K. Dne 21. 1. 2015 doplnil žadatel žádost o novou Průvodní zprávu a Souhrnnou technickou zprávu z prosince 2014. Veřejnou vyhláškou ze dne 21. 1. 2015 byli účastníci řízení vyzváni k seznámení se s podklady řízení. Dne 6. 3. 2015 pod zn. SU/7850/2013 Ku/Lv vydal stavební úřad územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Proti tomuto rozhodnutí podali oba žalobci samostatná odvolání, o kterých bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím ze dne 2. 7. 2015 tak, že odvolání byla zamítnuta a rozhodnutí o umístění předmětné stavby bylo potvrzeno. VI. Procesní postup soudu Žalobkyně a) učinila součástí žaloby návrh na přiznání odkladného účinku. Krajský soud usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 A 156/2015 – 50, žalobě odkladný účinek přiznal. Žalovaný informoval dne 5. 11. 2015 krajský soud o tom, že žalobce b) podal ve věci podnět k zahájení přezkumného řízení podle § 94 správního řádu. Z toho důvodů krajský soud řízení přerušil podle § 48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. usneseními ze dne 12. 11. 2015. Dne 22. 4. 2016 byl krajský soud vyrozuměn o tom, že Ministerstvo pro místní rozvoj neshledalo důvod k zahájení přezkumného řízení. Do spisu bylo doloženo sdělení tohoto ministerstva ze dne 21. 4. 2016, č. j. MMR-42660/2015-83/3147. Na základě této informace rozhodl krajský soud o pokračování v řízení, a to usneseními ze dne 25. 4. 2016 a 28. 4. 2016. Krajský soud usneseními ze dne 20. 9. 2016 rozhodl o spojení obou žalobních řízení s tím, že se řízení nadále povede pod sp. zn. 10 A 156/2015. VII. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Žaloby jsou důvodné. Krajský soud nejprve přistoupil k vypořádání žaloby žalobce b), tj. občanského sdružení, které bylo účastníkem územního řízení podle § 70 zákona o ochraně přírody a žalobu podalo podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Žalobce je spolkem, jehož posláním je ochrana životního prostředí a účast na rozvoji města České Budějovice, zejména čtvrti Čtyři Dvory (viz výpis z veřejného rejstříku založený v soudním spise). Žalobce b) oznámil stavebnímu úřadu svou účast v řízení o umístění stavby ve věci žádosti žadatele. Splnil tak podmínky, které § 70 zákona o ochraně přírody požaduje pro účastenství ve správním řízení, a jako s účastníkem s ním také bylo v předcházejícím správním řízení jednáno. Žalobce b) tak byl k žalobě legitimován jako tzv. zájemník podle § 65 odst. 2 s. ř. s., podle kterého může žalobu podat i účastník správního řízení, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. K tomuto typu žalobní legitimace se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud. Např. v rozsudku ze dne 2. 6. 2016, č. j. 9 As 101/2015 – 53, uvedl, že „žalobci aktivně legitimovaní podle § 65 odst. 2 s. ř. s. jsou omezeni v rozsahu a důvodech, z nichž mohou napadat rozhodnutí správního orgánu. Toto omezení je definováno jako „práva, která jemu (žalobci) příslušejí“. Vzhledem k tomu, že takovému žalobci nenáleží hmotná práva, je oprávněn namítat toliko porušení svých procesních práv. K tomu, o jaká práva jde, se judikatura správních soudů opakovaně vyjadřovala. Tradičně jsou za taková práva považována procesní práva účastníka řízení, tedy například právo navrhovat provedení důkazů správnímu orgánu, právo seznamovat se s provedenými důkazy a právo činit v průběhu správního řízení vůči správnímu orgánu a jeho postupu vyjádření. Vedle těchto „klasických“ procesních práv náleží do této kategorie i práva další, jako je právo na to, aby správní orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, právo na to, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo ze skutkového stavu, který má oporu ve spisech. Rovněž jim přísluší právo na to, aby se správní orgány řádně vypořádaly se žalobcem uplatněnými námitkami i odvolacími důvody. Naopak tito žalobci nejsou oprávněni vznášet námitky do nesprávného hmotněprávního posouzení věci.“ S ohledem na takto vymezený rozsah aktivní legitimace žalobce b) přistoupil krajský soud k jím podané žalobě. Žalobce b) namítal, že správními orgány nebyl zhodnocen hluk z výroby ve spojení s hlukem z okolní dopravy, zvýšené zastínění, které bude mít vliv na pěstování zeleniny a květin v přilehlých zahrádkách rodinných domků, rozšíření výroby žadatele, ke kterému bude po realizaci záměru docházet, zvýšenou produkci odpadů, zvýšenou dopravní zátěž, obtěžování obyvatel rodinných domků zápachem výfukových plynů, což je zdravotní zátěž, a zplodinami z lakovny, což bude mít dopad na kvalitu ovzduší. Všechny tyto skutečnosti mají podle žalobce b) přímý dopad na kvalitu bydlení obyvatel přilehlých rodinných domků. Žalobce b) taktéž napadal územní studii s tím, že nemůže být užita jako náhrada územního plánu. Krajský soud tyto námitky vypořádá souhrnně ve spojení s námitkami žalobkyně a), neboť jsou mnohdy totožné nebo spolu obsahově souvisejí. Žalobce b) dále namítal, že byl porušen § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu s tím, že se stavební úřad neřídil závazným právním názorem žalovaného a dopustil se tak nezákonné libovůle. Tuto žalobní námitku formuloval žalobce b) zcela obecně a nespojil ji s konkrétním uvedením toho, proč se domnívá, že stavební úřad poté, co bylo jeho první územní rozhodnutí žalovaným zrušeno, nedodržel závazný právní názor. Obecně uplatněnou námitku může krajský soud přezkoumat toliko opět obecně. Krajský soud zhodnotil, že v rámci pokračujícího územního řízení stavební úřad postupoval podle závazného právního názoru žalovaného, neboť se postaral o odstranění vad žádosti a projektové dokumentace (viz výzva ze dne 9. 10. 2014). Z ničeho nevyplývá, že by stavební úřad ignoroval závazný právní názor žalovaného. Uvedenou žalobní námitku proto zhodnotil krajský soud jako nedůvodnou. Žalobce b) rovněž namítal, že došlo k porušení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody, neboť v územním řízení nebyl hodnocen vliv stavby na změnu krajinného rázu. Z obsahu spisu je nesporné, že orgán ochrany přírody se v řízení nevyjadřoval k této otázce. Podle § 12 odst. 2, věty první zákona o ochraně přírody platí, že k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Ovšem podle § 12 odst. 4 citovaného zákona dále platí, že krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Plošné a prostorové uspořádání v lokalitě SKOL-2 je regulováno jak územním plánem, tak územní studií (k její použitelnosti v územním řízení viz níže). Obecná výška zástavby je územní studií regulována stanoveným počtem nadzemních podlaží – tři nadzemní podlaží a max. výškou objektů 11 m, což odpovídá i průměrné konstrukční výšce podlaží podle čl. 97 odst. 2 písm. b) územního plánu. Koeficient zastavěnosti je stanoven 100 %. Těmto požadavkům umisťovaná stavba vyhovuje. Podle územní studie má umisťovanou stavbou též docházet ke zlepšení estetického rázu okolí. Podle čl. 137 písm. c) územního plánu musí být dbáno o to, aby byl uchován kompoziční a krajinný obraz města. Byť v projednávané věci nejsou v textové části územního plánu výslovně konkrétní podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody avizovány, má krajský soud za to, že právě stanovením výškových a objemových parametrů zástavby, popř. i požadavků na míru zastavění a nároků na vnější vzhled či konstrukční charakteristiky může být chráněn přírodní, kulturní a historický charakter konkrétního místa, tj. jeho krajinný ráz ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Krajský soud proto vyhodnotil, že zvláštní posuzování krajinného rázu nebylo podle § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody v územním řízení nezbytné. Žalobce b) svým podáním ze dne 12. 11. 2015 navrhl krajskému soudu, aby provedl důkaz spisy stavebního úřadu ve věci stavu stávající zástavby v areálu žadatele, neboť je podle něj nutné taktéž posoudit stabilitu stávající stavby, zda nemá závady, které brání zamýšlené činnosti spočívající v rozšíření výrobního areálu. Krajský soud toto podání žalobce b) vyhodnotil jako žalobní bod podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tento žalobní bod a s ním související důkazní návrh byl však uplatněn opožděně, neboť podle § 71 odst. 2 s. ř. s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tato dvouměsíční lhůta již uplynula ve čtvrtek 3. 9. 2015. Napadené rozhodnutí bylo totiž žalobci b) doručováno veřejnou vyhláškou, která byla vyvěšena na úřední desce dne 3. 7. 2015. Nad rámec uvedeného krajský soud doplňuje, že vhodnost staveniště pro umístění navrhované přístavby se podává z Posouzení inženýrsko-geologických a základových poměrů areálu z února 2012 a ze Zprávy o inženýrsko-geologickém průzkumu staveniště z května 2014. Krajský soud dále přistoupil k vypořádání námitek žalobkyně a), a to ve vzájemné souvislosti s obdobně formulovanými námitkami žalobce b). Oba žalobci brojili proti zpracované územní studii s tím, že neměla být použita jako územně plánovací podklad pro vydání územního rozhodnutí. V dané věci je zřejmé, že pro předmětné pozemky byla zpracována územní studie podle § 25 a § 30 stavebního zákona, která byla v rozhodné době evidována v evidenci územně plánovací činnosti podle § 162 stavebního zákona. V průvodní zprávě projektu se popisuje, že územní záměr se týká makrobloku 2.5.3.007, které je dotčeno kompoziční osou a z toho důvodu bylo nutno podle územního plánu ověřit místní podmínky využití a uspořádání území zvláštním režimem – pořízením územní studie (čl. 34, 90 územního plánu). V souladu s § 25 stavebního zákona představuje územní studie jeden z územně plánovacích podkladů, který ověřuje možnosti a podmínky změn v území a slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území. Územní studie vložená do evidence územně plánovací činnosti není ze zákona závazná, avšak představuje neopominutelný podklad; od takové studie se lze odchýlit jen s náležitým odůvodněním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 3 As 263/2015 – 38; citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V dané věci byla tedy aplikována územní studie evidovaná v evidenci územně plánovací činnosti. Krajský soud se ztotožňuje se stavebním úřadem i žalovaným v tom, že po dobu, kdy je územní studie evidována v předmětné evidenci, se jedná o neopominutelný podklad územního řízení. Takovou územní studii je stavební úřad i žalovaný povinen brát při rozhodování o umístění stavby v potaz. V dané věci je především nutno odlišit na jedné straně postup stavebního úřadu a jeho nadřízeného žalovaného (Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, Oddělení stavebního řádu) v rámci územního řízení vedeného o žádosti žadatele o umístění stavby a na druhé straně postup Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, Oddělení územního plánování při přezkumu zákonnosti pořízení a obsahu územní studie. Výzva Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, Oddělení územního plánování ze dne 18. 6. 2013, č. j. KUJCK 37589/2014/OREG, byla adresována Magistrátu města České Budějovice, Odboru územního plánování. Šlo o výzvu provedenou v rámci režimu státního dozoru podle § 171 odst. 1 stavebního zákona, který se týkal samotné existence a obsahu územní studie. Obsahem této listiny byla výzva k výmazu územní studie z evidence územně plánovací činnosti; tato výzva byla adresována k tomu příslušnému orgánu územního plánování, nikoliv stavebnímu úřadu. Tato výzva se tedy nikterak nemohla dotknout již vedeného územního řízení. Uvedená výzva nebyla příslušným odborem Magistrátu města České Budějovice splněna a územní studie zůstala v evidenci územně plánovací činnosti. Stavební úřad v rámci probíhajícího územního řízení nemůže posuzovat obsah územně plánovacích dokumentace z hlediska její zákonnosti. Stavební úřad aplikuje existující, platné a účinné územně plánovací dokumenty a porovnává, zda je záměr umístění stavby s nimi v souladu či nikoliv. Stavební úřad proto zcela v souladu se stavebním zákonem vycházel jednak z platného a účinného územního plánu a taktéž z územní studie pro dané území, která byla evidována v evidenci územně plánovací činnosti. Zároveň není pravdou, že by tímto postupem stavební úřad porušil závazný právní názor, kterým byl žalovaným v předchozím zrušujícím rozhodnutí zavázán. Žalovaný ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 22. 8. 2014 konstatoval na str. 7, že pořízení územní studie pro danou lokalitu bylo uloženo územně plánovací dokumentací. Územní studie byla pořízena a vložena do evidence územně plánovací činnosti dne 24. 7. 2013. Žalovaný ocitoval části územní studie a dospěl k závěru, že územní rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014 nemůže obstát, neboť dokumentace pro vydání územního rozhodnutí nedává oporu pro závěr, že záměr umístění stavby je v souladu s územně plánovací dokumentací, neboť tyto proklady neobsahovaly potřebné údaje, ze kterých by bylo možno ověřit splnění regulativů podle územní studie. Podle územní studie je v území přípustná řemeslná výroba; územní rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014 však neobsahovalo odůvodnění toho, zda lze pod tento pojem podřadit uvažovanou strojírenskou výrobu. Z uvedeného je patrné, že žalovaný ve svém zrušujícím rozhodnutí nikterak nezpochybňoval územní studii po obsahové stránce ani z hlediska její zákonnosti jejího pořízení. Žalovaný toliko vytýkal stavebnímu úřadu, že rozhodoval bez dostatečných podkladů, a tudíž nebylo lze jak ověřit, zda záměr umístění stavby bude vyhovovat regulativům podle územní studie. Krajský soud tak činí dílčí závěr, a sice že postup stavebního úřadu i žalovaného, kteří vycházeli z evidované územní studie, byl souladný se stavebním řádem. Stavební úřad se v pokračujícím řízení nedopustil porušení § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Žalovaný vyslovil svůj závazný právní názor ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 22. 8. 2014, přičemž však nikterak nezpochybňoval obsah ani použitelnost územní studie. Právní názor na zákonnost a použitelnost územní studie, který ve své výzvě ze dne 18. 6. 2013 vyjádřilo Oddělení územního plánování Krajského úřadu Jihočeského kraje, netvořilo závazný právní názor, vztahující se k nyní přezkoumávanému územnímu řízení. Dokud je územní studie evidována v evidenci územně plánovací činnosti, tak jde o podklad územního řízení nikoliv závazný, avšak neopominutelný. Žalobkyně a) dále napadla samotný soulad územního rozhodnutí s regulací v území. Podle žalobkyně a) je umisťovaná stavba v rozporu s regulací SKOL-2 podle čl. 34 územního plánu. Území SKOL-2 je územním plánem vymezeno jako zastavitelné území s charakterem smíšeným kolektivního bydlení v předměstí. Stavební úřad v územním rozhodnutí příslušnou regulaci pro území SKOL-2 ocitoval a odůvodnil, proč má za to, že umisťovaný záměr je v souladu s touto regulací. Stavební úřad poukázal na to, že výrobní plochy areálu po realizaci obou etap přístavby dosáhnou 2 905 m2, přičemž se jedná o drobnou strojírenskou výrobu, kterou lze podřadit pod řemeslný provoz s produkční plochou do 5 000 m2. Podle územního plánu je území SKOL-2 obytné území s velmi různorodou skladbou činností, dějů a zařízení lokálního, popřípadě celoměstského dosahu v rovnováze činností, dějů a zařízení obytných, převážné ve víceúčelových domech, a činností, dějů a zařízení podnikatelských podstatně nerušících bydlení. Je tedy skutečností, že v území SKOL-2 lze provádět podnikatelské činnosti podstatně nerušící bydlení. K tomu však krajský soud dodává, že nelze odhlédnout od toho, že se v daném místě nejedná o umístění zcela nové podnikatelské provozovny, nýbrž pouze o rozšíření výrobních prostor již stávající provozovny při zachování objemu výroby. Podle zjištění žalovaného je tato výrobní činnost v předmětném místě vykonávána žadatelem již od roku 1992. Je nutno podotknout, že podle projektové dokumentace se nepočítá s rozšířením provozu samotného, nýbrž pouze s jeho výraznou modernizací pořízením moderního strojního vybavení. Projektová dokumentace připouští maximální navýšení výroby o 10 % stávajícího objemu. Jakékoliv úvahy žalobců o významném rozšíření objemu výroby považuje v tuto chvíli krajský soud za spekulativní. Pokud by někdy v budoucnu došlo ke změně v užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, která by spočívala v navýšení technologického zařízení a tím objemu výroby, a to bez souhlasu stavebního úřadu a dotčených orgánů, pak by to bylo důvodem pro zákaz nepovoleného užívání stavby. Něco takového však nelze v tuto chvíli předjímat a je nezbytné vycházet z obsahu projektové dokumentace vypracované autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby Ing. Z. K., ze které se podává, že objem výroby naroste max. o 10 %. Podle § 13 odst. 5 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, jsou dokumenty označené autorizovanou osobou pro úřední účely veřejnými listinami. Žalobkyni a) nelze poskytnout žádný důkaz, který by vyvrátil její námitky o tom, že objem výroby bude rozšířen oproti stávajícímu stavu. Je nutno vycházet z údajů uvedených v projektové dokumentaci a vycházet z presumpce správnosti, která se pojí s veřejnými listinami. V tomto směru jsou taktéž irelevantní příklady jiných společností a jejich způsobu podnikání. V uvedeném ohledu je taktéž nepodstatný dosavadní způsob podnikání žadatele, způsob provozu továrny a případná pochybení žadatele na různých úsecích práva na ochranu životního prostředí. To jsou aspekty, které nelze v rámci územního řízení hodnotit. Případná pochybení z hlediska povinností na ochranu životního prostředí řeší příslušné orgány v rámci svých kontrolních pravomocí. Samotné rozšíření výrobních prostor a modernizace stávajícího výrobního areálu při zachování cca stejného objemu výroby nemůže být považována bez dalšího za činnost podstatně rušící bydlení, resp. kvalitu prostředí pro bydlení. K tomu, aby bylo možno uzavřít, že uvažovaná přístavba bude podstatně rušit bydlení, by musely přistoupit další aspekty, které by podstatným způsobem změnily vliv provozu po modernizaci na okolní bydlení. Jednotlivé aspekty, které s přístavbou souvisejí (zastínění, hluk z modernizované výroby apod.) řešily správní orgány v souladu s námitkami účastníků řízení a zhodnotily, že nebudou mít vliv na kvalitu prostředí pro bydlení. Krajský soud se těmito aspekty bude v souladu se žalobními body zabývat níže. Pokud žalobkyně a) požadovala zpracování studie pro zvýšení dopravní zátěže, tak se krajský soud ztotožňuje se žalovaným, že nebylo nutné takový podklad opatřovat. V projektové dokumentaci není uvažováno o rozšíření výroby, tudíž ani nedojde k nárůstu dopravní zátěže. Z uvedeného lze předpokládat, že dopravní zátěž se v místě nezmění oproti stávajícímu stavu. V tomto směru je stejně tak zavádějící námitka žalobce b), že obyvatelé přilehlé obytné ulice budou obtěžováni zápachem výfukových plynů, což představuje zdravotní zátěž. S ohledem na to, že se nezvýší v důsledku přístavby provozovny dopravní zátěž, nemůže se ani oproti stávajícímu stavu zvýšit objem znečištění výfukovými plyny motorových vozidel. Toto znečištění navíc nelze přičítat k tíži provozu provozovny žadatele. Předmětná lokalita leží na dopravně poměrně rušném místě, s čímž souvisí i míra znečištění a zátěže výfukovými plyny; to však není skutečnost. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobci nemohou přičítat neuspokojivou dopravní situaci v místě a s tím související znečištění výfukovými plyny na vrub žadateli. Stavební úřad uvedenou námitku pečlivě zhodnotil na str. 17 územního rozhodnutí a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Z hlediska dopravního zatížení se taktéž vyjádřil kladně Magistrát města České Budějovice, Odbor dopravy a silničního hospodářství (viz vyjádření ze dne 3. 9. 2013, zn. ODaSH/10857/13/Šm). Krajský soud opakovaně zdůrazňuje, že v tomto řízení se řeší přístavba stávající provozovny a nikoliv umístění provozovny zcela nové. Žalobci nemohou toto územní řízení pojímat tak, jako by se rozhodovalo o umístění stavby a povolení celého provozu jako takového. I kdyby územní rozhodnutí či příp. následné stavební povolení nebylo na záměr přístavby vydáno, neznamená to, že osoba zúčastněná na řízení II nebude pokračovat ve své podnikatelské činnosti ve stávajících budovách. Předmětné správní řízení a toto soudní řízení nemůže být pojímáno jako prostředek pro eliminaci výrobní činnosti v daném místě. Jako nedůvodnou zhodnotil krajský soud taktéž námitku, že dojde k rozšíření výroby a s tím bude souviset vznik odpadů. Obsahem správního spisu již bylo vyvráceno, že bude docházet k podstatnému rozšíření výroby. Objem výroby bude navýšen max. o 10 %. S tím samozřejmě bude vznikat určité zvýšené množství odpadů oproti současnému stavu. Likvidace odpadů z předmětného podnikatelského provozu se řídí zákonem o odpadech a kontrolu na tomto úseku vykonávají příslušné orgány státní správy. Toto však není skutečnost, která by byla řešena v územním řízení. V územním řízení byla hodnocena otázka likvidace odpadu vzniklého během realizace stavby. K této otázce se souhlasně vyjádřil Magistrát města České Budějovice, Odbor ochrany životního prostředí dne 24. 4. 2014 pod zn. OOŽP/2854/2012/Urb. Pokud jde o technologie výroby a zplodiny z lakovny, tak samotný způsob provozu bude následně řešen ve stavebním povolení a kolaudačním rozhodnutí tak, aby vyhovoval všem zákonným požadavkům. Z hlediska zájmů podle zákona o ochraně ovzduší se souhlasně vyjádřil Magistrát města České Budějovice, Odbor ochrany životního prostředí v již výše citovaném vyjádření. Modernizace výrobního areálu je odůvodněna špatným technickým stavem budov a jejich zchátralostí. Skutečnost, že žalobkyně a) nesouhlasí se stržením tradičních budov továrny se sedlovou střechou, které mají mít podle jejího tvrzení historickou hodnotu, je v dané věci irelevantní. Z průvodní zprávy projektové dokumentace vyplývá, že stávající budovy továrny nepodléhají ochraně v režimu kulturní památky či v režimu jiném. Nic takového se nepodává ani z obsahu správního spisu, jelikož v takovém případě by se v dané věci vyjadřovaly např. orgány památkové péče. Žalobkyně a) rovněž namítala, že nebyl dostatečně zhodnocen režim rozhraní podle čl. 94 územního plánu. Tuto námitku shledal krajský soud důvodnou. Předmětné pozemky v území SKOL-2 bezprostředně sousedí s pozemky v území IN-2, v němž jsou přísnější regulační podmínky a stanovená nižší přípustná zátěž. Správní orgány podle žalobkyně posuzovaly z hlediska režimu rozhraní pouze přípustnou výšku staveb, ovšem zcela opomněly, že na ploše IN-2 lze umisťovat pouze pohodu bydlení nerušící zařízení malého rozsahu o podlažní ploše nejvýše 100 m2. Podle čl. 94 územního plánu platí, že rozhoduje-li se v jednotlivém správním řízení o podmínkách využití území, zejména o podmínkách umístění stavby na rozhraní území s přípustnou vyšší zátěží a méně přísnými regulačními podmínkami a území s přípustnou nižší zátěží a regulačními podmínkami přísnějšími, musí být přihlédnuto k podmínkám stanoveným pro to území, jehož podmínky využití jsou stanoveny přísněji. Stavební úřad se na str. 9 územního rozhodnutí zabýval režimem rozhraní, přičemž konstatoval, že makrobloky 2.5.3.

6. IN-2 a 2.5.3.

7. SKOL-2 jsou od sebe odděleny pozemkem místní komunikace, která je dopravně zklidněná. Dále stavební úřad hodnotil přípustnou výšku staveb v území IN-2 s tím, že umisťovaná stavba svou výškou odpovídá limitům stanoveným pro území IN-2. Žalobkyně a) v odvolání namítala, že ostatní parametry z hlediska režimu rozhraní hodnoceny nebyly. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedenou námitku nikterak podrobně nezhodnotil. Přitom bylo na místě se podrobně zabývat tím, zda byl režim rozhraní podle čl. 94 územního plánu pečlivě zhodnocen. Regulativy pro území IN-2 obsahuje čl. 17 územního plánu, přičemž se lze ztotožnit s žalobkyní a) v tom, že v tomto území jsou podmíněně přípustné činnosti, děje a zařízení místní správy, obchodu a drobné, sousedství a obytnou pohodu nenarušující činnosti, děje a zařízení malého rozsahu, a to o podlažní ploše nejvýše 100 m2. Správní orgány z tohoto hlediska vůbec nehodnotily, zda záměr na přístavbu provozovny žadatele, která bude mít po realizaci obou etap přístavby celkových 2 905 m2, vyhovuje režimu rozhraní. Z hlediska režimu rozhraní nelze zpochybňovat stávající plochu provozovny žadatele, která v místě historicky existuje již desítky let. Z hlediska režimu rozhraní je však nutno posoudit požadavek na přístavbu provozovny a to, zda tento požadavek bude vyhovovat limitům nastoleným územním plánem, který počítá s hodnocením režimu rozhraní. Proto musí být při umisťování přístavby přihlédnuto k podmínkám stanoveným pro to území, jehož podmínky využití jsou stanoveny přísněji, tj. k podmínkám území IN-2. Uvedené posouzení režimu rozhraní musí být náležitě odůvodněno tak, aby mohlo být soudem přezkoumáno. Tak se však nestalo. Žalovaný pochybil, že se uvedenou odvolací námitkou dostatečným způsobem nezabýval. Správní rozhodnutí obou stupňů přitom tvoří jeden celek a žalovaný je v rámci odvolacího řízení oprávněn doplnit chybějící úvahu prvostupňového orgánu. V tomto ohledu bylo proto na žalovaném, aby pečlivě zhodnotil, zda navrhovaný územní záměr vyhoví režimu rozhraní nejen z hlediska přípustných výškových limitů pro stavby, ale i z hlediska nastavených limitů pro podlažní plochu provozoven. Nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru zakládá vadu řízení, která měla bez dalšího vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. V územním rozhodnutí je podrobně vypořádán výškový limit přístavby, který odpovídá regulaci podle územní studie. Výškový limit odpovídá i režimu rozhraní, jak je odůvodněno stavebním úřadem na str. 9 územního rozhodnutí. Pokud jde o námitku žalobce b), že přístavba z důvodu své výšky způsobí zastínění a změnu mikroklimatu zahrádek rodinných domků, pak krajský soud odkazuje na str. 13 územního rozhodnutí, kde stavební úřad podrobně rozvedl, že zastínění, které bude souviset s přístavbou provozovny žadatele, splňuje stanovené limity a normy, což bylo osvědčeno dvěma studiemi. Jde jednak o Studii oslunění Ing. arch. Z. a Studie oslunění P. P. a M. S. Z těchto studií vyplývá, že obytné místnosti rodinných domků a přilehlé pozemky budou mít i po realizaci přístavby dostatečné oslunění podle požadavku normy ČSN 73 4301. Žalovaný se k této námitce vyjádřil na str. 5 napadeného rozhodnutí, a to v postačujícím rozsahu. Krajský soud se seznámil se Studií oslunění P. P. a M. S. z listopadu 2014, ze které vyplývá, že po realizaci přístavby dojde na fasádách rodinných domků ke zkrácení doby oslunění max. o 10 minut a na přilehlých pozemcích dojde ke zkrácení doby oslunění max. o 50 minut, přičemž požadavek na celkovou denní dobu oslunění podle normy ČSN 73 4301 bude po realizaci přístavby splněn. Stejné závěry vyplývají i ze Studie oslunění Ing. arch. Z. ze srpna 2013, se kterou se krajský soud taktéž seznámil. Žalobkyně a) taktéž namítala, že projektová dokumentace nezohledňuje, že makroblokem 2.5.3.

8. MT vede územním plánem předpokládaná pozemní komunikace, přičemž tvrzení stavebního úřadu o tom, že se jedná pouze o rezervu místní komunikace, nepovažuje žalobkyně za dostačující. Dále podle ní nelze poukazovat na to, že aktuálně byla přijata změna územního plánu, podle které již tato rezerva místní komunikace v místě uvažována není; podle žalobkyně a) je rozhodný stav územního plánu v době zahájení řízení. Krajský soud tuto námitku zhodnotil jako nedůvodnou. Krajský soud především konstatuje, že rozhodující byl stav územního plánu v době rozhodování stavebního úřadu. V době, kdy rozhodoval stavební úřad, ještě daná změna územního plánu nebyla účinná, tudíž rezerva pro místní komunikaci byla v předmětném makrobloku stále umístěna. Krajský soud se však ztotožňuje s názorem žalovaného na str. 6 napadeného rozhodnutí, a především zdůrazňuje, že přístavba byla navržena mimo vyznačenou plochu pro rezervu místní komunikace. Tato plocha tudíž procházela areálem žadatele, ovšem navrhovaná přístavba a stavba zpevněných ploch se této plochy nikterak nedotýkala. To se podává i z projektové dokumentace. V Koordinačním situačním výkresu je rezerva pro místní komunikace podle územního plánu vyznačena šedým šrafováním, přičemž zájmové území územního záměru označené modrou čerchovanou čarou končí přesně na hranici plochy určené pro rezervu místní komunikace. Oba žalobci v žalobě taktéž namítali, že nebyla dostatečně hodnocena otázka hlukové zátěže z výroby v souvislosti s hlukem z přilehlých pozemních komunikací. Podle jejich tvrzení hladina hluku z výroby podle studií předložených ve správním řízení dosahuje hygienických limitů a v souvislosti s hlukem dopravy může dojít i k překročení těchto limitů. Žalobkyně a) namítá, že za řádné zjištění skutkového stavu jsou odpovědné správní orgány, a uvádí, že tuto její námitku nebylo lze odmítnout s tím, že ji v řízení nikterak nedoložila. V rámci územního řízení bylo vycházeno z Hlukové studie Ing. K. ze srpna 2012, která vyhodnocuje hluk z provozovny, z Měření hluku z provozovny žadatele ze srpna 2012, dále z Akustického posudku Ing. S. z prosince 2013, který se zabývá vlivem stavby na stávající obytnou zástavbu z hlediska hluku z dopravy po okolních komunikacích, a z vyjádření Ing. S. ze září 2014 k možnosti souhrnného hodnocení hluku z provozovny a z okolní dopravy. K námitkám žalobců uplatněným v územním řízení stavební úřad zhodnotil, že po realizaci přístavby nedojde ke zvýšení hluku ze stávající silniční dopravy u obytné zástavby, ale naopak dojde k jeho snížení. Podle stavebního úřadu dále po provedení všech etap přístavby nedojde k nárůstu hluku z provozu na hranici pozemku žadatele. Stavební úřad se odvolal na závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSJC 17993/2013/HOK.CBCK, s tím, že toto stanovisko bylo kladné. Žalobci námitku nedostatečného hodnocení hluku uplatnili i v podaném odvolání. Žalovaný tuto námitku vypořádal odkazem na územní rozhodnutí a na závazné stanovisko krajské hygienické stanice ze dne 14. 8. 2013. Závazné stanovisko krajské hygienické stanice bylo vydáno podle § 77 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), podle kterého orgán ochrany veřejného zdraví je dotčeným správním úřadem při rozhodování ve věcech upravených zvláštními právními předpisy, které se dotýkají zájmů chráněných orgánem ochrany veřejného zdraví podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů včetně hodnocení a řízení zdravotních rizik; orgán ochrany veřejného zdraví vydává v těchto věcech stanovisko; souhlas může orgán ochrany veřejného zdraví vázat na splnění podmínek; stanovisko není rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Podle § 94 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví platí, že stanoviska vydávaná podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem podle správního řádu a nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Krajský soud se seznámil z obsahem uvedeného závazného stanoviska vydaného podle § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 149 odst. 1 správního řádu. Závazné stanovisko bylo vydáno dne 14. 8. 2013 a z jeho obsahu je patrné, že jeho podkladem byla Hluková studie Ing. K. ze srpna 2012 a Měření hluku z provozovny žadatele ze srpna 2012. Z uvedeného je zcela evidentní, že příslušný dotčený orgán na úseky ochrany veřejného zdraví se k územnímu záměru nevyjadřoval na základě všech podkladů řízení, které se problematiky hluku týkaly, a taktéž se vůbec nevyjadřoval k námitkám účastníků řízení uplatněným v jeho průběhu. Dotčený orgán nedostal k dispozici Akustický posudek Ing. S. z prosince 2013 a její vyjádření ze září 2014. Tzn. že tyto podklady při vypořádání námitek ohledně hlukové zátěže si stavební úřad zhodnotil zcela sám, ačkoliv tyto otázky posuzovat bez závazného stanoviska samostatně nemůže, neboť se vymykají jeho zákonné kompetenci a není k jejich posouzení odborně způsobilý. Stavební úřad měl správně před vydáním územního rozhodnutí poskytnout krajské hygienické stanici aktuální posudky ve věci hlukové zátěže tak, aby tento dotčený orgán mohl otázku hluku kompetentně posoudit a své závazné stanovisko doplnit či vydat závazné stanovisko nové, a to i v kontextu vznesených námitek účastníků řízení. Stavební zákon stojí na koncepci vzájemné součinnosti stavebních úřadů a dotčených orgánů státní správy v řízeních podle stavebního zákona (§ 4 odst. 2 stavebního zákona). Vychází z teze, že stavební úřady mají rozhodovat o věcech, které spadají do jejich působnosti a k jejichž posouzení mají dostatečnou odbornou kompetenci. Naopak ve věcech, v nichž stavební úřad nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi, jej doplňují dotčené správní orgány, do jejichž působnosti daná oblast právní regulace spadá. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 - 126, publikovaný pod č. 1786/2009 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval vymezením vztahu mezi dotčenými správními orgány a stavebním úřadem v územním řízení. Přestože v uvedené právní věci rozhodoval Nejvyšší správní soud ještě podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2007 stavebním zákonem, lze závěry vyslovené v uvedeném rozsudku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť koncepce vzájemných vztahů mezi dotčenými a rozhodujícími správními orgány zůstala v zásadě nezměněna. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že „dotčené orgány státní správy nejsou v pozici účastníků řízení, nýbrž zaujímají postavení sui generis; podstatou tohoto postavení je odborná pomoc stavebnímu úřadu, který stavební řízení vede, a dále hájení zájmů, které jsou svěřeny do jejich věcné působnosti. Zmíněná pomoc se projevuje ve formě vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí atd., jimiž se dotčené orgány státní správy vyjadřují k umístění stavby do území. Stavební úřad je jejich stanovisky vázán (§ 126 stavebního zákona), neboť sám nedisponuje jednak působností, jednak ani odbornou kompetencí v oblastech veřejné správy, které zastupují dotčené orgány státní správy. Stavební úřad plní v tomto ohledu roli „koordinátora“ a jeho úlohou je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky (§ 37 odst. 3 starého stavebního zákona)“. Obdobně i v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009 - 163, se vyslovil Nejvyšší správní soud k této otázce tak, že „v pravomoci stavebního úřadu není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad. (…) Finální závěr, zda posuzovaná stavba je či není v souladu se všemi chráněnými zájmy, je plně v kompetenci stavebního úřadu.“ Pokud by o otázkách svěřených do působnosti dotčeného správního orgánu rozhodl správní orgán, který vede řízení, jednalo by se o nezákonné jednání ultra vires, neboť závazné stanovisko může podávat s ohledem na zásadu legality pouze dotčený správní orgán (srov. např. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář, 2. vydání. Praha: 2009, s. 506 a n.). Svojí povahou se v případě námitky žalobců ohledně hlukové zátěže jedná o námitku, o níž má pravomoc rozhodnout stavební úřad, neboť spadá do oblasti působnosti stavebního úřadu či dotčených orgánů státní správy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007 - 52, č. 1602/2008 Sb. NSS). V tomto případě jde o námitku z oblasti působnosti orgánu ochrany veřejného zdraví (krajské hygienické stanice), o níž lze rozhodnout jen v součinnosti s tímto dotčeným orgánem státní správy, od něhož si měl stavební úřad vyžádat stanovisko k námitkám žalobců a předložit mu nové podklady řízení týkající se problematiky hlučnosti. Je tomu tak zejména za situace, kdy závazné stanovisko vydané krajskou hygienickou stanicí nijak nereaguje na námitky žalobců a na další akustický posudek, což ani z hlediska chronologického nemohlo nastat, neboť závazné stanovisko bylo vydáno ještě před podáním žádosti o územní rozhodnutí, tj. před samotným zahájením územního řízení. Krajská hygienická stanice tudíž neměla a ani nemohla mít při vydání kladného závazného stanoviska k dispozici tyto nové dokumenty a ani nemohla reagovat na uplatněné námitky žalobců. Bylo právě na stavebním úřadu, aby zajistil aktualizaci závazného stanoviska krajské hygienické stanice s ohledem na vývoj celého územního řízení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008 – 126, publikovaného pod č. 1786/2009 Sb. NSS, se dále podává, že „rozhodnutí o námitkách žalobce a), které náleží do věcné působnosti dotčeného orgánu státní správy (krajské hygienické stanice), nelze opřít toliko o konstatování, že tento dotčený orgán státní správy vydal souhlas s umístěním stavby dle projektové dokumentace, aniž by uvedený orgán zároveň vydal odborné stanovisko ve věci námitek žalobce a). (…) Námitky podané v územním řízení musí být projednány a důkladně zváženy po věcné stránce, jiný postup znamená odepření efektivní ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení (…).“ Z uvedeného vyplývá, že již v řízení před stavebním úřadem došlo k závažnému procesnímu pochybení, které následně ani žalovaný v odvolacím řízení nenapravil. Žalovaný se navíc sám v odvolacím řízení dopustil další těžké procesní vady, neboť porušil § 149 odst. 4 správního řádu. Žalobci totiž ve svých odvoláních namítali, že stran hlukové zátěže nebyly jejich námitky řádně vypořádány a že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. V odvolání nemusí být výslovně uvedeno, že v tom či v onom rozsahu směřuje proti obsahu závazného stanoviska. V tomto ohledu je rozhodný obsah jednotlivých odvolacích námitek. Žalovaný měl uvedené námitky podle obsahu posoudit jako námitky směřující proti závaznému stanovisku krajské hygienické stanice, a měl si proto postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného krajské hygienické stanici, tj. od Ministerstva zdravotnictví. Jelikož tak žalovaný neučinil, dopustil se podstatné vady řízení, která představuje důvod pro zrušení rozhodnutí i bez jednání. Vzhledem k tomu, že pochybení se dopustil již stavební úřad, když pracoval se závazným stanoviskem krajské hygienické stanice jako se závazným podkladem svého rozhodnutí, aniž by dal tomuto dotčenému orgánu možnost se vyjádřit k námitkám žalobců a k novým podkladům a vypořádat se s nimi, nelze než konstatovat, že celé územní řízení je zatíženo závažnou procesní vadou. Tuto vadu mohl napravit sám žalovaný tím, že by předložil věc k potvrzení nebo změně závazného stanoviska Ministerstvu zdravotnictví postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu se všemi novými podklady a námitkami žalobců. Jestliže tak žalovaný neučinil, představuje tato vada řízení stěžejní důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Oba žalobci nesouhlasili dále se závěrem, že územní záměr o umístění stavby nepodléhá posouzení podle zákona o posuzování vlivů. Stavební úřad i žalovaný vycházeli z vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 7. 8. 2013, č. j. KUJCK 43118/2013/OZZL, z něhož se podává, že záměr „rozšíření výrobních prostor“ nepodléhá posuzování vlivů na životní prostředí. V tomto vyjádření je stručné odůvodnění, ve kterém je uvedeno, že se nejedná o záměr podle přílohy č. 1, kategorie II. bodu 4.2 (Povrchová úprava kovů a plastických materiálů včetně lakoven, od 10 000 do 500 000 m2/rok celkové plochy úprav), neboť se záměr nedotýká předmětné činnosti. S uvedeným odůvodněním se krajský soud ztotožňuje, neboť bylo v řízení prokázáno, že se jedná o rozšíření nevyhovujících prostor provozovny, nikoliv však o rozšíření či změnu provozu samotného významným navýšením jeho kapacity nebo objemu. Stávajícího provozu a výroby se tak územní záměr významně nedotkne a v tomto směru se nic nemění; proto nejde o záměr podle uvedeného bodu, který by musel být posuzován v procesu EIA. Případné projektovou dokumentací připuštěné navýšení objemu výroby o maximálních 10 % nemůže dosahovat kategorie významného zvýšení kapacity nebo rozsahu provozu podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivů. Dále se z vyjádření ze dne 7. 8. 2013 podává, že se nejedná ani o záměr podle přílohy č. 1, kategorie II bodu 4.3 (Strojírenská nebo elektrotechnická výroba s výrobní plochou nad 10 000 m2 atd.), neboť podle názoru příslušného orgánu rozšíření drobné strojírenské výroby představuje cca 1 000 m2 výrobní plochy. Tento právní závěr napadli oba žalobci již ve svých námitkách v rámci územního řízení a opakovaně i v odvolání s tím, že uvedli, že při navýšení výrobní plochy o 1 000 m2 se jedná o podlimitní záměr podle zákona o posuzování vlivů, který měl být oznámen podle § 6 téhož zákona. Podlimitním záměrem podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o posuzování vlivů je takový záměr, který s ohledem na jeho povahu (druhové a odvětvové zařazení) náleží do přílohy č. 1 zákona, nicméně nesplňuje množstevní kritéria, aby jej bylo možné podřadit záměrům kategorie I nebo II. Rovněž takový záměr se může stát předmětem posouzení EIA, jestliže tak bude stanoveno ve zjišťovacím řízení, které proběhne na základě podaného oznámení podle § 6 odst. 3 zákona o posuzování vlivů. Krajský soud se ztotožňuje se žalobci v tom, že k tomuto bodu nebylo řádně zdůvodněno, proč se v daném případě nejedná o podlimitní záměr podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o posuzování vlivů. Především je nutno konstatovat, že je to stavební úřad, který zodpovídá za to, aby v době svého rozhodování měl k dispozici veškeré nutné podklady, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů. Otázku, zda předmětný územní záměr podléhal zákonu o posuzování vlivů, měl stavební úřad vyřešenou sdělením příslušného odboru Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 8. 2013. V situaci, kdy žalobci uplatnili námitky o tom, že záměr je záměrem podlimitním, měl stavební úřad podrobit příslušné vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 7. 8. 2013 vlastnímu posouzení, a měl v územním rozhodnutí zdůvodnit, proč se ztotožňuje se závěrem v tomto vyjádření uvedeným. Stavební úřad si mohl postupem podle § 136 odst. 3 správního řádu od Krajského úřadu Jihočeského kraje jakožto dotčeného orgánu vyžádat další vyjádření v tomto směru, tak aby se tento dotčený orgán uplatněnými námitkami žalobců náležitě právně vypořádal. Dotčený orgán je podle citovaného ustanovení správního řádu povinen poskytnout stavebnímu úřadu všechny informace důležité pro jeho řízení. Pokud takto nepostupoval stavební úřad, měl takto postupovat v odvolacím řízení žalovaný, neboť odvolací námitky v tomto duchu byly žalobci vzneseny. Žalovaný se opět spokojil pouze s nedostatečným odůvodněním uvedeným ve vyjádření ze dne 7. 8. 2013. Z tohoto vyjádření však nelze jednoznačně zjistit právní úvahu, která by vyvracela námitky žalobců o tom, že se v daném případě jednalo o podlimitní záměr podle zákona o posuzování vlivů, který měl být podle § 6 citovaného zákona oznámen. Žalovaný dokonce žalobce odkázal, aby si příp. nápravu vyjádření ze dne 7. 8. 2013 zajistili podle § 156 správního řádu sami. Tento postup žalovaného je neakceptovatelný. Řádné vypořádání námitek žalobců měl ve spolupráci s příslušným dotčenými orgánem zajistit právě žalovaný v rámci probíhajícího odvolacího řízení. Krajský soud v uvedeném shledal další pochybení správních orgánů, přičemž bude na žalovaném, aby shledanou vadu v dalším řízení odstranil. VIII. Závěr a náklady řízení Vzhledem k tomu, že se správní orgány dopustily v řízení procesních vad, které měly vliv na zákonnost jejich rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. Krajský soud nepřistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí o umístění stavby, neboť žalovaný disponuje dostatečnými procesními možnostmi, aby vytknutá pochybení v postupu stavebního úřadu napravil. V dalším řízení učiní žalovaný podle závazného právního názoru krajského soudu kroky k odstranění vytknutých pochybení územního řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o oba procesně úspěšné žalobce, v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými soudními poplatky a odměnou advokáta. Náklady zastoupení žalobkyně a) spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vyjádření žalobkyně a) ze dne 1. 6. 2016 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřineslo ničeho nového a navíc jej žalobkyně učinila vlastním jménem a nikoliv v zastoupení. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Na soudní poplatky žalobkyně a) vynaložila částku 3 000 Kč za podanou žalobu a 1 000 Kč za úspěšný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 12 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni a) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Náklady zastoupení žalobce b) spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vyjádření žalobce b) ze dne 12. 11. 2015 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřineslo ničeho nového (obsahovalo opožděně uplatněný žalobní bod). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Na soudní poplatek žalobce b) vynaložil částku 3 000 Kč za podanou žalobu. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci b) do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Krajský soud doplňuje, že ač mají oba žalobci stejného zástupce, jednotlivá podání činili samostatně a nelze je proto považovat za společné úkony ve smyslu § 12 odst. 4 advokátního tarifu. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení