Č. j. 50 A 44/2019 - 117

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobci: a) H.H., narozena X bytem X b) Občanské sdružení Otakara Ostrčila, z. s., IČO 22607838 sídlem U Libušiných Lázní 1033/7, 104 00 Praha 4 oba zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Douchou se sídlem Mezibranská 579/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: I) CETIN, a. s., IČO 04084063 se sídlem Českomoravská 2510/19, Libeň, 190 00 Praha 9 II) CENTES, spol. s r. o., IČO 15769097 se sídlem E. Rošického 364/9, 370 05 České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. OREG/131258/2018/luka, čj. KUJCK 50891/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

I. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 17. 9. 2013 podala osoba zúčastněná na řízení II) (dále též jen „společnost CENTES“) žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „PŘÍSTAVBA AREÁLU SPOLEČNOST CENTES, spol. s r. o. VE 2 ETAPÁCH:

1. ETAPA – JEDNOPODLAŽNÍ LISOVNA, 2. ETAPA – DVOUPODLAŽNÍ OBJEKT OBRÁBĚNÍ A MONTÁŽE“ (dále též jen „stavební záměr“ či „záměr“) na pozemcích parc. č. X v katastrálním území České Budějovice 2. Stavební záměr navrhoval v místě starých výrobních objektů v uzavřeném areálu společnosti CENTES umístit nové výrobní haly, do nichž bude přesunuta původní výrobní činnost, se zachováním stávajícího napojení firemního areálu na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu beze změny.

2. Magistrát města České Budějovice, stavební úřad (dále jen „správní orgán prvního stupně“), po provedeném územním řízení, rozhodnutím ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. SU/7850/13 Ku, umístil stavbu v požadovaném rozsahu na uvedené pozemky. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně napadli oba žalobci. Odvoláním napadené rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. OREG/39465/2014/luka, čj. KUJCK 49871/2014/OREG, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Důvodem byly nedostatečné podklady pro rozhodnutí ve věci a nedostatečné posouzení námitek účastníků řízení.

3. Správní orgán prvního stupně následně opatřením ze dne 9. 10. 2014 vyzval společnost CENTES k doplnění žádosti, zejména o upřesněnou dokumentaci pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Po doplnění žádosti správní orgán prvního stupně nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 16. 12. 2014 a o jednání na místě sepsal protokol. Dne 15. 12. 2014 obdržel správní orgán prvního stupně rozsáhlé námitky žalobců. Na základě uplatněných námitek předložila společnost CENTES dne 21. 1. 2015 upravenou textovou část dokumentace doplněnou o upřesňující údaje.

4. Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. SU/7850/2013 Ku/Lv, správní orgán prvního stupně umístil předmětný záměr, a vedlejším výrokem stanovil podmínky pro jeho umístění.

5. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. OREG 39365/2015/luka, čj. KUJCK 46630/2015/OREG, odvolání žalobců zamítl a územní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

6. Proti rozhodnutí žalovaného (v pořadí druhému) žalobci podali dne 1. 9. 2015 žalobu ke zdejšímu soudu. Mimoto požádal žalobce b) Ministerstvo pro místní rozvoj o přezkoumání napadeného rozhodnutí podnětem ze dne 15. 9. 2015. Zdejší soud usnesením dne 12. 11. 2015 řízení přerušil z důvodu probíhajícího přezkumného řízení. Následně rozsudkem ze dne 16. 1. 2017, čj. 10 A 156/2015-108, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2015, sp. zn. OREG/39365/2015/lika, čj. KUJCK 30315/2017, následně žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 3. 2015 a věc vrátil k dalšímu řízení jemu.

7. Dne 3. 5. 2017 vyzval správní orgán prvního stupně společnost CENTES k doplnění žádosti a usnesením z téhož dne přerušil územní řízení do 31. 8. 2017. Usnesení o přerušení napadli žalobci odvoláním, o němž žalovaný rozhodl dne 28. 7. 2017. Žádost dle obsahu výzvy doplnila společnost CENTES dne 30. 8. 2017 o závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví, včetně vypořádání námitek uplatněných žalobkyní a) a vyjádření orgánu příslušného k posuzování vlivů na životní prostředí.

8. Správní orgán prvního stupně dne 22. 9. 2017 oznámil účastníkům řízení a dotčeným orgánům pokračování v řízení a k projednání žádosti nařídil ústní jednání na den 31. 10. 2017. Dne 27. 10. 2017 obdržel správní orgán prvního stupně písemné námitky žalobců. V rámci jednání dne 31. 10. 2017 se správní orgán prvního stupně pokusil o dohodu mezi žalobci a společností CENTES avšak neúspěšně.

9. Písemností ze dne 10. 11. 2017 vyzval správní orgán prvního stupně společnost CENTES k doplnění předložené dokumentace o zdůvodnění souladu navrhovaného stavebního záměru s územním plánem města České Budějovice, který nabyl účinnosti dne 8. 12. 2015. Usnesením ze dne 10. 11. 2017 územní řízení přerušil do 31. 1. 2018. Společnost CENTES dne 19. 12. 2017 předložila správnímu orgánu prvního stupně upravenou textovou část dokumentace (doplněk průvodní zprávy a souhrnnou technickou zprávu). Dne 6. 2. 2018 obdržel správní orgán prvního stupně námitky žalobců k doplněné dokumentaci.

10. Přípisem ze dne 8. 3. 2018 požádal správní orgán prvního stupně Magistrát města České Budějovice, odbor územního plánování, o „vydání stanoviska k navrhovanému stavebnímu záměru z hlediska souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména s ohledem na režim rozhraní, charakter území a okolní zástavbu, které bude podpůrným podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci“. Dne 27. 6. 2018 obdržel správní orgán prvního stupně sdělení orgánu územního plánování, v němž byly uvedeny odkazy na jednotlivé části územního plánu města České Budějovice z roku 2000 ve znění změny č. X vztahující se k projednávanému záměru.

11. Územním rozhodnutím ze dne 15. 8. 2018 správní orgán prvního stupně umístil navržený stavební záměr a vedlejším výrokem stanovil podmínky pro jeho umístění.

12. O odvolání žalobců rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že změnil vedlejší výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jímž byly stanoveny podmínky pro umístění stavby, a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

13. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 10. 7. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

14. Žalobci namítli, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné. II.A Námitky nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí a porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu 15. Žalobci uvedli, že správní orgán prvního stupně dospěl k názoru, že umístění záměru je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací, tj. územním plánem města České Budějovice, schváleným zastupitelstvem města České Budějovice dne 23. 3. 2000 usnesením č. X, v platném znění včetně změny č. X územního plánu, která byla vydána formou opatření obecné povahy dne 20. 4. 2015 (dále jen „územní plán“).

16. Dle žalobců byla navrhovatelem změny č. X společnost CENTES a tato změna byla v účinnosti od 4. 6. 2015. Předmětem této změny byla změna způsobu využití v části předmětného území, tj. areálu továrny společnosti CENTES, konkrétně v makrobloku 2.5.3.

8. MT, a to ze zastavitelného území dopravní vybavenosti pro dopravu v pohybu na pozemních komunikacích – území pro městské třídy, hlavní a podstatné obslužné komunikace (MT) na zastavitelné území s charakterem smíšeným kolektivního bydlení v předměstí (SKOL-2). Zároveň došlo ke sloučení této části řešeného území se sousedními makrobloky (2.5.3.

7. SKOL-2 a 2.5.3.

9. SKOL-2) se způsobem využití zastavitelné území s charakterem smíšeným kolektivního bydlení v předměstí do jednoho makrobloku s funkčním využitím zastavitelné území s charakterem smíšeným kolektivního bydlení v předměstí (2.5.3.024. z-74 SKOL-2).

17. Změnou územního plánu č. X tak došlo ke zrušení hlavní a podstatné obslužné komunikace v makrobloku 2.5.3.008 (MT). Navrhovaná změna územního plánu umožnila rozšíření výrobního prostoru továrny společnosti CENTES, z čehož žalobci dovozují bezprostřední souvislost se stavebním záměrem společnosti CENTES. Dosavadní územní plán naopak chránil předmětné území pro výstavbu komunikace, díky které by došlo ke zlepšení situace v okolí frekventované křižovatky ulic O. Nedbala a E. Rošického spolu s odvedením provozu ze zatížené ulice O. Ostrčila v přilehlé rezidenční čtvrti. V případě rozšíření továrních prostor společnosti CENTES dojde k faktickému znemožnění vedení silnice přes současný areál společnosti CENTES.

18. Změnu územního plánu č. X zrušil žalovaný dne 20. 12. 2018 rozhodnutím v přezkumném řízení, když dospěl k závěru, že při pořizování změny č. X územního plánu došlo k závažným vadám, zejména ve formě nedostatečného vypořádání uplatněných námitek. Platnost zrušení změny územního plánu č. X nastala dne 4. 1. 2019. Navzdory tomu, že správní orgán prvního stupně rozhodoval v době platnosti změny č. X územního plánu, věděl již tehdy o průběhu přezkumného řízení, kdy bylo správnímu orgánu prvního stupně doporučeno, aby s vydáním územního rozhodnutí posečkal do doby rozhodnutí v přezkumném řízení. Žalobci k tomuto dodali, že bez ohledu na již uvedené, v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí již změna územního plánu č. X nebyla v platnosti.

19. Žalobci dále namítli, že správní orgán prvního stupně vůbec neposoudil, zda je záměr v souladu s požadavky zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu, k možnosti a způsobu napojení nebo podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, požadavky zvláštních právních předpisů, a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo stavebního zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů, ani zda je stavební záměr v souladu s cíli a úkoly územního plánování dle § 18 a § 19 stavebního zákona. Posouzení žádosti společnosti CENTES z hlediska § 90 stavebního zákona vyjma posouzení souladu s územním plánem v územním rozhodnutí dle žalobců zcela absentuje.

20. Žalobci nesouhlasili se závěrem a postupem žalovaného, který žalobou napadeným rozhodnutím doplnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o podmínku č. 20, která ukládá podmínky závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že se nejedná o závažný nedostatek, a místo aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně, rozhodl ve věci sám s pouhým upřesněním výroku. Žalobou napadené rozhodnutí považují žalobci díky tomuto postupu za nepřezkoumatelné, nesprávné a nezákonné.

21. Dle názoru žalobců již rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo z velké části nepřezkoumatelné, neboť chyběla značná část posouzení stavebního záměru dle § 90 stavebního zákona.

22. Žalovaný posoudil předmětný stavební záměr s územně plánovací dokumentací platnou v době svého rozhodnutí, tedy s územním plánem účinným od 4. 4. 2019, jehož změna č. 74 v něm již není obsažena. Žalovaný tak v tomto rozsahu nepřezkoumával rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nýbrž zcela nově posuzoval stavební záměr z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, která se však v době od vydání územního rozhodnutí do doby vydání žalobou napadeného rozhodnutí zásadně změnila. Na tento postup nebyli žalobci předem ze strany žalovaného upozorněni a nebyli ani vyzváni, aby se k němu vyjádřili. Žalobci zdůraznili, že se závěrem žalovaného zásadně nesouhlasí, neboť se žalovaný nemohl ztotožnit se závěry správního orgánu prvního stupně, které tento v územním rozhodnutí vůbec neuvedl.

23. Žalobcům je známo, že preferovaným způsobem rozhodnutí odvolacího správního orgánu má být z hlediska procesní ekonomie změna prvostupňového rozhodnutí. Dle názoru žalobců jim však žalovaný vzal možnost se proti jeho rozhodnutí odvolat a byla tak porušena zásada dvojinstančnosti správního řízení. Žalovaný porušil § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť pro postup dle tohoto ustanovení nebyly splněny zákonné podmínky. Změnu dle uvedeného ustanovení nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Oproti žalovanému má žalobkyně a) za to, že byla účastníkem řízení, kterému byla uložena povinnost, a to povinnost strpět provedené stavebního záměru společnosti CENTES v jejím sousedství.

24. Žalobci dodali, že pokud jde o posuzování souladu stavebního záměru s ostatními podmínkami § 90 stavebního zákona, toto žalovaný provedl zcela nově. Dle žalobců tak není pravda, že se jednalo pouze o „zpřesnění“ či „doplnění“ úvah správního orgánu prvního stupně, ba naopak se jednalo o rozsáhlé dokazování před žalovaným, přičemž ve vztahu k posouzení souladu s územně plánovací dokumentací se jednalo o posouzení na základě jiných podkladů, k nimž se žalobci nemohli nijak vyjádřit. V souvislosti s tím žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS. Žalobci mají za to, že žalovaný dle uvedeného rozsudku nepostupoval. V daném případě totiž došlo ke změně obsahu spisu, tj. změnila se územně plánovací dokumentace, kdy bylo třeba posoudit, zda je stavební záměr v souladu s územním plánem platným bez jeho změny č. X. Rovněž žalovaný zcela nahradil chybějící argumentaci stran souladu s ostatními podmínkami dle § 90 stavebního zákona, aniž by žalobce o tomto postupu předem zpravil.

25. Žalovaný porušil dle žalobců dvojinstančnost správního řízení, neboť nezachoval žalobcům reálnou a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, a žalobci se nemohli proti jeho rozhodnutí odvolat. Na základě uvedeného žalobci dovozovali nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Mimoto porušením § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu žalovaným došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé. II.B Námitky věcné nesprávnosti žalobou napadeného rozhodnutí 26. Přestože je dle žalobců zapotřebí zrušit žalobou napadené rozhodnutí jakožto nezákonné z důvodu porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jsou žalobci přesvědčeni, že i samotné posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem (po zrušení změny č. 74), jakož i ostatních podmínek dle § 90 stavebního zákona, které provedl zcela nově žalovaný, je nezákonné z těchto důvodů: - Nezpracování územní (urbanistické) studie – žalobci odkázali na čl. 90 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky města České Budějovice o závazných částech územního plánu ze dne 17. 5. 2000, č. 4/2000, ve znění od 4. 4. 2019 (dále jen „vyhláška č. 4/2000“), dle kterého je v daném případě dána povinnost vypracovat územní studii. V důsledku absence územní studie tak žádost společnosti CENTES o vydání územního rozhodnutí není v souladu s územně plánovací dokumentací. - Rozhraní - žalovaný uzavřel, že navržená stavba splňuje i podmínky rozhraní dle čl. 94 vyhlášky č. 4/2000. Žalobci uvedli, že území dotčené stavebním záměrem sousedí se zastavitelným územím s převažujícím charakterem obytným individuálním v předměstí v územním plánu označeném jako IN-2, pro nějž jsou stanoveny přísnější podmínky v čl. 17 vyhlášky č. 4/2000. Nad rámec uvedeného žalovaný dle žalobců neposoudil, že společnost CENTES hodlá v nově postavených budovách umístit provoz na zpracování a povrchovou úpravu kovů, což je v rozporu s regulací IN-2. Zároveň žalovaný pochybil, když tvrdil, že dle č. 94 vyhlášky č. 4/2000 se stavby hodnocené v režimu rozhraní musí hodnotit dle podmínek stanovených pro to území, jehož podmínky využití jsou stanoveny přísněji, přičemž zároveň uzavřel, že splnit tyto podmínky rozhraní nelze, a proto se jimi nebude zabývat. - Pohoda bydlení – dle žalobců napadené rozhodnutí nerespektuje podmínky pro regulaci území IN-2 a žalobkyně a) je přesvědčena, že realizace stavebního záměru znehodnotí kvalitu bydlení v celé lokalitě, tj. i jejího vlastního bydlení a zejména zhorší bezpečnost. Z pohledu ze zahrad se totiž ztratí volný horizont směrem k východu a dojde ke snížení estetické hodnoty prostředí zahrad, k většímu zastínění bezejmenné uličky, kde není veřejné osvětlení, což bude mít za následek i snížení bezpečnosti. Přitom v území IN-2 jsou podmíněně přípustné činnosti, děje a zařízení místní správy, obchodu a drobné, sousedství a obytnou pohodu nenarušující činnosti, děje a zařízení malého rozsahu, a to o podlažní ploše nejvýše 100 m2.

27. Žalobci dále namítli nesprávné posouzení z hlediska souladu s § 90 stavebního zákona. Vyjádřili přesvědčení, že z důvodu realizace stavebního záměru dojde k rozšíření kapacity výroby, a tedy i k nárůstu dopravy v dané lokalitě, což zasáhne do vlastnického práva žalobkyně a), jakož i negativně do životního prostředí. Žalobci shodně navrhovali v rámci správního řízení vypracování dopravní studie. Na tuto námitku a návrh studie však nereagoval ani správního orgán prvního stupně ani žalovaný. Žalovaný pouze stroze zdůvodnil nepotřebnost studie. II.C Nevypořádání odvolacích námitek 28. Žalobkyně a) doručila dne 27. 10. 2017 správnímu orgánu prvního stupně námitky očíslované jako č. 1-25. Správní orgán prvního stupně tyto námitky vůbec nevypořádal a pouze stručně shrnul, že tyto námitky jsou z velké části podobného či shodného charakteru jako při původním projednání žádosti a proto odkázal na odůvodnění předchozích námitek. Žalovaný se s tímto postupem ztotožnil a dodal, že po roce 2014 již nevyšly najevo nové skutečnosti, neboť stavební záměr nebyl nikterak změněn, ani žádný z dotčených orgánů nevydal záporné závazné stanovisko, a proto nebylo nutné na tyto námitky reagovat. S tímto postupem žalobkyně a) nesouhlasí, neboť její námitky se týkaly nových skutečností a tyto reflektovaly změny v územně plánovacích předpisech města České Budějovice. Navzdory uvedenému se nakonec žalovaný s námitkami částečně (na jiném místě rozhodnutí) vypořádal a nevypořádané tak zůstaly pouze námitky č. 18 – 21 žalobkyně a).

29. Ke stejnému pochybení dle žalobců došlo ve vztahu k námitkám žalobce b) ze dne 27. 10. 2017 u námitek č. 1-7, z nichž správní orgány vůbec nevypořádaly námitky č. 3, 4 a 6 týkající se hlukové zátěže.

30. Žalovaný dle žalobců nadále nedostatečně a nesprávně vypořádal odvolací námitku žalobkyně a) týkající se rozšíření kapacity výroby v areálu společnosti CENTES. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí odvolává na tvrzení investora z projektové dokumentace, dle kterého dojde jen k minimálnímu rozšíření výroby, nejvýše o 10 %. Dle žalobkyně a) je toto tvrzení nevěrohodné, neboť by v případě úspěchu společnosti CENTES došlo ke zvětšení výrobních prostor, rozšíření výrobní kapacity a ke zvýšení počtu pracovníků.

31. Dle žalobkyně a) se žalovaný nevypořádal správně ani s námitkou o nesprávném výpočtu výrobní plochy, kdy uvedl, že správní orgán je v návrhovém řízení vázán předloženou žádostí ve smyslu § 45 odst. 4 správního řádu, a že podle § 2 odst. 2 správního řádu uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Žalobci v této souvislosti navrhli provést důkaz webovou stránkou společnosti CENTES.

32. Žalobci shodně uvedli, že se žalovaný nevypořádal s jejich vyjádřením ze dne 29. 3. 2019, ve kterém upozornili na nezákonnost sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 12. 12. 2018, čj. KUJCK 148328/2018. Nadto žalovaný nevypořádal ani vyjádření žalobců z téhož dne, ve kterém upozornili na nezákonnost potvrzujícího závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2019, čj. MZDR 50218/2018-4/OZV. Dle žalobců stavební záměr podléhal zjišťovacímu řízení dle § 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí).

33. Žalobkyně a) dále namítala narušení architektonické a urbanistické hodnoty stávající zástavby, a to zejména z hlediska výšky výrobních hal. K tomu odkazovala v rámci správního řízení na dobrozdání historika D.K. ze dne 5. 5. 2012. Touto námitkou se správní orgán prvního stupně vůbec nezabýval. Dle žalobkyně a) lze předmětné území označit dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jako území s archeologickými nálezy, což znamená, že při jednotlivých stavebních aktivitách může dojít k porušení pozůstatků pravěkého, raně středověkého a středověkého osídlení.

34. Žalovaný dle názoru žalobkyně a) nesprávně vypořádal i námitku stran ztráty pohody bydlení v důsledku realizace stavebního záměru. Mimo ztráty pohody bydlení dojde ke zhoršení bezpečnosti, což odporuje regulaci pro území IN-2 dle územního plánu. Žalobkyně a) rovněž namítala, že z pohledu ze zahrad se ztratí volný horizont směrem k východu a dojde ke snížení estetické hodnoty prostředí zahrad. Dále dojde k většímu zastínění bezejmenné uličky, kde není veřejné osvětlení, což bude mít za následek i snížení bezpečnosti.

35. V souvislosti s pohodou bydlení odkázala žalobkyně a) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, čj. 6 As 38/2008-123. Dle žalobkyně a) autonomní posouzení, zda umisťovaná stavba může mít vliv na pohodu bydlení v územním rozhodnutí, jakož i žalobou v napadeném rozhodnutí zcela absentuje. Žalobkyně a) dále odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 As 1/2007-104, a ze dne 2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS.

36. V neposlední řadě se žalovaný dle žalobkyně a) nesprávně vypořádal s námitkou týkající se venkovní reklamy. Žalobkyně a) se v průběhu správního řízení domáhala zanesení zákazu venkovní reklamy do územního rozhodnutí, neboť by při umístění reklamy na stěně novostavby tovární haly, popřípadě na její střeše, došlo ke zhoršení jejích životních podmínek, neboť by byla vystavena jejímu agresivnímu působení celé dny, případně i noci, pokud by se jednalo o světelnou reklamu. Žalovaný tuto námitku nevypořádal a porušil § 24d odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. II.D Žalobní petit 37. Závěrem žalobci navrhli, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu projednání.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

38. Žalovaný úvodem uvedl, že nepovažuje žalobu za důvodnou, a že žalobkyně a) byla účastníkem územního řízení z titulu vlastnictví pozemku parc. č. X (zahrada) v katastrálním území České Budějovice 2. Tvrzení žalobkyně a), že byla vlastníkem uvedeného pozemku i v době podání správní žaloby není pravdivé.

39. Žalovaný předeslal, že se zdejší soud již umístěným dotčené stavby zabýval v roce 2017, kdy rozsudkem ze dne 16. 1. 2017, čj. 10 A 156/2015-108, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle žalovaného správní orgány v dalším řízení vytýkané vady odstranily a postupovaly v intencích právního názoru soudu. Nelze tak souhlasit s tvrzením, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné.

40. Žalovaný připomněl, že správní řízení vedené v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek. Postup žalovaného, který změnil, respektive doplnil výrok rozhodnutí a doplnil odůvodnění je přijatelný, a nelze z toho tak dovozovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

41. Žalovaný zdůraznil, že při posuzování souladu žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby s územně plánovací dokumentací je třeba vycházet z územně plánovací dokumentaci platné v době rozhodování správního orgánu prvního stupně o konkrétní žádosti, a to v prvním i druhém stupni, neboť jak již žalovaný vysvětlil, obě řízení tvoří jeden celek.

42. Žalovaný setrval na svém přesvědčení, že povinnost pořídit územní studii pro dané území územní plán neukládá. Dále žalovaný připomněl, že územní plán sice stanovil pro makroblok č. 2.5.3.007 podmínku pořídit územní studii, jelikož však nestanovil lhůtu pro vložení dat o této studii do evidence územně plánovací činnosti, pozbyla tato podmínka platnosti dnem 1. 1. 2017. Dle zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013, čl. II bodu 5. totiž platí, že „[ú]kol prověřit územní studií změny využití plochy nebo koridoru vymezených v územním plánu jako podmínka pro rozhodování pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud není v uvedené územně plánovací dokumentaci stanovena lhůta pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti.“ 43. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou neposouzení tzv. rozhraní a uvedl, že se v územním rozhodnutí vychází z dokumentace záměru. Z projektové dokumentace lze zjistit, že navržený stavební záměr nevnáší do území nově děje, charakter území se nemění, přístavba nových hal v podstatě nahrazuje původní nevyhovující výrobní prostory a kapacita výroby se zvýší toliko nevýznamně.

44. Žalovaný uzavřel své vyjádření s tím, že ze správního spisu je možné zjistit, že oba žalobci v průběhu řízení plně využívali svého práva vznášet námitky, a to v průběhu celého řízení zahájeného v roce 2013. Jejich námitky postupem času nabývaly až obstrukčního charakteru. I přes to se jimi správní orgány opakovaně zabývaly, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.

45. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

46. Osoba zúčastněná na řízení I) se k žalobě nevyjádřila.

47. Společnost CENTES uvedla, že se ztotožňuje s argumenty žalovaného a souhlasí s tvrzením, že předcházející řízení nebylo zatíženo vadami, jež by měly za následek nezákonnost rozhodnutí.

48. Společnost CENTES má za to, že žalobkyně a) není věcně aktivně legitimována, neboť dle aktuálního stavu zápisu v katastru nemovitostí jí již nesvědčí vlastnické právo, které dosud odůvodňovalo její účastenství v územním řízení a je podmínkou její aktivní legitimace.

49. Společnost CENTES dále upozornila, že v době rozhodování správního orgánu prvního stupně byla součástí platné územně plánovací dokumentace změna územního plánu č. X, v době rozhodování žalovaného již předmětná změna č. X součástí územního plánu nebyla. Zároveň společnost CENTES označila žalobní tvrzení žalobců za nesprávná.

50. Dle společnosti CENTES správní orgán prvního stupně posuzoval záměr dle územního plánu v podobě účinné v okamžiku svého rozhodování. Jestliže byla v době rozhodování správního orgánu platná a účinná změna územního plánu č. X, byl správní orgán prvního stupně povinen posuzovat soulad záměru s ní. Žalovaný tak nemohl následně správnímu orgánu prvního stupně vytýkat rozpor s právními předpisy či nesprávnost rozhodnutí jen proto, že v mezidobí došlo ke změně územně plánovací dokumentace. Za situace, kdy v odvolacím řízení nedošlo ke změně podkladů pro vydání územního rozhodnutí, nebyl dán důvod pro zrušení územního rozhodnutí.

51. To samé platí i pro posouzení záměru z hlediska režimu rozhraní. Aktuální územní plán sice popisuje režim rozhraní, když je v něm relativně určitě vymezena dispozice příslušné normy, ovšem samotná hypotéza normy není jednoznačná, protože není definován samotný pojem „rozhraní“.

52. Společnost CENTES se v neposlední řadě ztotožnila se stanoviskem žalovaného, podle něhož povinnost pořídit územní studii pro dané území není dána z důvodu marného uplynutí lhůty. Nad rámec uvedeného společnost CENTES dodala, že taková povinnost by nebyla dána ani v případě včasného stanovení lhůty pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti, neboť povinnost zpracovat územní studii se uplatní pouze pro účely vzniku nebo podstatné změny činností, dějů nebo zařízení. Záměr společnosti CENTES nepředstavuje ani vznik, ani podstatnou měnu činností, dějů nebo zařízení v dané ploše.

53. Dle společnosti CENTES je žaloba nedůvodná a je na místě ji zamítnout.

V. Replika žalobců

54. V replice ze dne 16. 10. 2019 žalobci v reakci na vyjádření žalovaného uvedli, že vklad vlastnického práva k pozemkům původně ve vlastnictví žalobkyně a), od nichž odvíjela své účastenství ve správním řízení, ve prospěch paní D. a pana K. byl proveden dne 16. 7. 2019 s právními účinky ke dni 24. 6. 2019, přičemž žalobu žalobci podali již 10. 7. 2019 (v této souvislosti žalobci předložili vyrozumění Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj o provedeném vkladu do katastru nemovitostí ze dne 17. 7. 2019).

55. Žalobci konstatovali, že v žalobě nenamítali nic proti postupu žalovaného dle územního plánu ve znění platném ke dni vydání rozhodnutí, ale že o takovém postupu měli být ze strany žalovaného informování a mělo jim být umožněno se k tomuto podkladu rozhodnutí vyjádřit.

56. Žalobci zdůraznili, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i územního rozhodnutí zcela absentuje posouzení stavebního záměru dle § 90 odst. 1 a 2 stavebního zákona (vyjma posouzení souladu s územním plánem). Vzhledem k této skutečnosti nemůže být o pouhé konkretizaci správní úvahy či o jejím rozvedení řeč.

57. Žalobci nesouhlasí s názorem žalovaného a osoby zúčastněné na řízení II., kteří tvrdí, že povinnost pořídit územní studii pro dané území z důvodu marného uplynutí lhůty již uplynula. Vyhláška č. 4/2000 totiž lhůtu pro pořízení územní studie stanoví v čl. 180 odst. 2 a čl. 181 odst. 2 písm. a) takto: „urbanistická (územní) studie musí být pořízena vždy před podáním návrhu na zahájení prvního správního (zpravidla územního) řízení o povolení činnosti (obvykle stavebních), dějů nebo zařízení, pro něž je využití území určeno.“ 58. Žalobci opětovně uvedli, že žalovaný nedostatečně posoudil splnění podmínky rozhraní.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

59. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou žalobní legitimace žalobkyně a), již zpochybňují osoba zúčastněná na řízení II) a částečně též žalovaný ve svých vyjádřeních. Není-li sporu o povaze napadeného aktu veřejné správy coby rozhodnutí, pak procesní žalobní legitimaci zpravidla zakládá již samotné tvrzení žalobce, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho právní sféry (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v usnesení ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, dovodil, že „[a]ktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a n. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.“ V posuzované věci se o takovouto situaci nejedná, neboť je nepochybné, že žalobkyně a) byla vlastnicí pozemků, od nichž odvozovala své účastenství ve správním řízení, ještě v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. K tomuto okamžiku pak mohlo hypoteticky dojít k zásahu do její právní sféry, na čemž nic nemění ani skutečnost, že následně přešlo vlastnictví k těmto pozemkům na jiné osoby. Ostatně i samotný věcný přezkum žalobou napadeného rozhodnutí je vázán na skutkový a právní stav ke dni vydání správního rozhodnutí a pozdější změny vlastnických vztahů na toto posuzování již nemohou mít vliv.

60. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

61. Žaloba není důvodná.

62. K důkazním návrhům uvedeným v žalobě krajský soud obecně poznamenává, že až na jedinou výjimku se vždy jedná o důkaz správním spisem, jímž se však v soudním řízení správním dokazováním zpravidla neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Pokud jde o důkazní návrh webovými stránkami společnosti CENTES, tento důkazní návrh považuje krajský soud za irelevantní ve vztahu k posuzované věci (viz dále). VI.A Obecně k námitkám nepřezkoumatelnosti 63. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

64. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Dle názoru krajského soudu žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil, proč považuje umisťovaný záměr za souladný s územně plánovací dokumentací a dalšími podklady. Ostatně sami žalobci se závěry žalovaného v žalobě polemizují, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí nebylo v podstatě možné.

65. K otázce namítaného nevypořádání námitek obsažených v podáních ze dne 27. 10. 2017 viz v podrobnostech níže bod VI.B.

66. S námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí v důsledku nezabývání se podmínkami stanovenými v § 90 stavebního zákona se krajský soud vypořádává v bodě VI.C rozsudku.

67. Co se týče námitky nepřezkoumatelnosti z důvodu doplnění podmínky č. 20 do vedlejšího výroku rozhodnutí žalovaným, tuto krajský soud vypořádává samostatně v bodě VI.D.4 tohoto rozsudku.

68. Námitkou, dle níž správní orgány nereagovaly na žalobčin poukaz na nutnost pořízení územní studie viz níže bod VI.E.

1. Taktéž námitkami nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí v důsledku nedostatečného vypořádání námitek týkajících se pohody bydlení, narušení architektonické a urbanistické hodnoty budovy, umístění venkovní reklamy, rozšíření provozu (včetně nutnosti pořízení dopravní studie), hlukové zátěže a posouzení vlivů na životní prostředí se krajský sodu zabývá v souvislosti s věcným hodnocením těchto otázek v bodech VI.E.3, VI.E.4, VI.E.5, VI.E.6, VI.E.7 a VI.E.8 tohoto rozsudku. VI.B Nevypořádání námitek žalobců obsažených v podáních ze dne 27. 10. 2017 69. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám nepřezkoumatelnosti, dle nichž správní orgán prvního stupně nedostatečně vypořádal námitky žalobkyně a) označené jako č. 1 až 25 a žalobce b) označené č. 1 až 7 obsažené v jejich podáních ze dne 27. 10. 2017. Předně nelze přehlédnout, že po obsahové stránce se tyto námitky z valné části podobají námitkám, které žalobci v řízení již dříve uplatnili a jimiž se správní orgán prvního stupně obsáhle zabýval (viz taktéž vyjádření správního orgánu prvního stupně na straně 56 jeho rozhodnutí). Není tudíž vadou, pokud se správní orgán prvního stupně již k opakovaným či obsahově podobným námitkám nevyjadřoval samostatně a fakticky je vypořádal v rámci námitek dřívějších. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že nesouhlas žalobců se způsobem, jakým správní orgány jejich námitky posoudily po věcné stránce, nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí nezakládá.

70. Žalobkyně a) v podání ze dne 27. 10. 2017 uplatnila námitky, které lze typově rozdělit do následujících skupin. Jedná se o námitky týkající se: 1) údajného nerespektování rozsudku krajského soudu čj. 10 A 156/2015-108, 2) dikce oznámení o pokračování řízení ze dne 22. 9. 2017, 3) režimu rozhraní mezi pozemky společnosti CENTES a žalobkyně a), 4) podjatosti úředních osob stavebního úřadu, 5) zvýšení výrobní plochy a objemu výroby, 6) nesprávných odkazů dokumentace na již neaktuální územní studii, 7) absence účasti autorizovaného architekta na tvorbě podkladů, 8) narušení architektonických a urbanistických hodnot, 9) nezohlednění zániku komunikace přes areál společnosti CENTES, 10) nutnosti posouzení vlivů na životní prostředí (EIA), 11) nesprávného posouzení hlukové zátěže, 12) nutnosti pořízení studie vlivu stavby na mikroklima v přilehlých zahradách, 13) snížení kvality bydlení, 14) nesouhlasu se vznikem nového parkoviště a 15) umístění venkovní reklamy.

71. Námitkou v bodě 1) se správní orgán prvního stupně zabýval na straně 55 s tím, že mu nepřísluší hodnotit postup žalovaného, který na základě rozsudku krajského soudu, čj. 10 A 156/2015-108, předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

72. V případě námitky v bodě 2) není v podstatě zřejmé, čeho se žalobkyně a) touto námitkou konkrétně domáhala (jaké změny dikce uvedeného oznámení); krajský soud neshledal, že by požadavek na úpravu oznámení o pokračování v řízení vůbec představoval námitku, kterou by se správní orgán prvního stupně musel v meritorním rozhodnutí výslovně zabývat, neboť se podstaty posuzované věci nikterak nedotýká.

73. Otázkou v bodě 3) týkající se režimu rozhraní se správní orgán prvního stupně zabýval v rámci svého rozhodnutí opakovaně na stranách 5 až 14 a 23.

74. K námitce podjatosti úředních osob stavebního úřadu v bodě 4) viz strana 56 prvoinstančního rozhodnutí.

75. Ve vztahu k námitce v bodě 5) správní orgán prvního stupně například na straně 18 svého rozhodnutí uvádí, že ze souhrnné technické zprávy žádné navýšení objemu výroby nevyplývá.

76. Skutečnost že původní územní studie pro dané území již pozbyla platnosti [bod 6)] správní orgán prvního stupně dostatečně reflektoval na stranách 9 až 11.

77. K námitce v bodě 7) správní orgán prvního stupně na straně 25 uvedl, že příslušnou dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí vypracoval Z.K., autorizovaný inženýr pro pozemní stavby ve smyslu zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě.

78. Otázku narušení architektonických a urbanistických hodnot v bodě 8) hodnot správní orgán prvního stupně vypořádal ve spojení s posouzením souladu stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování pouze velmi obecně. Žalovaný však tento nedostatek napravil, a to konkrétně na straně 16 žalobou napadeného rozhodnutí, kde vyložil důvody, pro které v daném území není zapotřebí zvláštní ochrany architektonických a urbanistických hodnot stávající zástavby.

79. K námitce týkající se zániku komunikace v bodě 9) se správní orgán prvního stupně podrobně vyjádřil na stranách 13 a 14, kde uzavřel, že napojení navrženého makrobloku je i nadále v nezměněné podobě zachováno ze severu (z ulice E. Rošického).

80. Taktéž k námitce údajné nutnosti posouzení vlivů na životní prostředí v bodě 10 se správní orgán prvního stupně opakovaně vyjádřil například na stranách 16 až 17 a 25 svého rozhodnutí. Ostatně touto otázkou se dříve zabýval i krajský soud ve shora citovaném rozsudku čj. 10 A 156/2015-108, v němž taktéž dospěl k závěru, že stavební záměr společnosti CENTES posouzení EIA nepodléhá, přičemž správní orgány jsou právním názorem krajského soudu v řízení navazujícím na zrušující rozsudek vázány.

81. Námitkou týkající se hlukové zátěže dle bodu 11) se pak správní orgán prvního stupně zabýval podrobně na stranách 23 až 24 či 39 až 40.

82. K povinnosti pořízení studie vlivu stavby na mikroklima v přilehlých zahradách dle bodu 12) viz strany 18, 23 a 33 prvoinstančního rozhodnutí.

83. Ve vztahu k námitce snížení kvality bydlení [bod 13)] správní orgán prvního stupně na stranách 13, 23 a 39 dovodil, že se nejedná o umístění nové stavby, ale pouze o nahrazení objektů ve špatném technickém stavu stavbami novými, což dle jeho názoru nemůže mít na pohodu bydlení negativní vliv.

84. Vypořádání námitky týkající se zřízení nového parkoviště dle bodu 14) lze nalézt na stranách 24 až 25 a 40 prvoinstančního rozhodnutí s tím, že se nejedná o veřejné parkoviště, kde by průběžně startovala vozidla a tato by pak mohla okolí obtěžovat nadměrným hlukem a emisemi ze startujících vozidel.

85. Otázkou umístění venkovní reklamy dle bodu 15) pak správní orgán prvního stupně na straně 25 a 41 uvedl, že dokumentace k územnímu řízení žádný návrh na umístění jakékoliv reklamy v areálu společnosti CENTES neobsahuje.

86. Žalobce b) v podání ze dne 27. 10. 2017 uplatnil typově námitky týkající se: 1) nutnosti posouzení EIA, 2) překročení a nesprávného posouzení hlukových limitů a 3) nutnosti pořízení studie vlivu stavby na mikroklima v přilehlých zahradách.

87. Jedná se tak v podstatě o námitky, které se obsahově překrývají s některými z námitek uplatněnými žalobkyní a), přičemž v jejím případě krajský soud neshledal, že by vypořádání jejích námitek ze strany správních orgánů bylo jakkoli nedostatečné. Postačí proto pouze odkázat na výše uvedené. VI.C K neposouzení souladu s § 90 stavebního zákona 88. Dle § 90 odst. 1 stavebního zákona platí, že „[v] územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky a) tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, b) na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, c) zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů.“ 89. K této námitce je v první řadě zapotřebí uvést, že žalobci nikterak blíže nespecifikovali, v čem konkrétně porušení ostatních podmínek dle § 90 stavebního zákona spatřují. Žalobci pouze uvedli, že správní orgány provedly posouzení souladu žádosti s územním plánem. Následně žalobci ve své podstatě přepsali zákonné znění § 90 stavebního zákona, k čemuž dodali, že správní orgány rezignovaly na vypracování dopravní studie a žalovaný nikterak neodůvodnil soulad s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

90. Ze spisového materiálu vyplývá, že v průběhu celého správního řízení společnost CENTES postupně doplňovala svou žádost tak, aby vyhověla požadavkům kladeným zákonem. Správní orgány tak při svém posouzení vycházely z následujících podkladů: - Statutární město České Budějovice – souhlas se stavbou ze dne 27. 4. 2012. - Statutární město České Budějovice – souhlas s přesahem požárně nebezpečného prostoru ze dne 9. 9. 2013. - Dotazy na Magistrát města České Budějovice – konkrétně na odbor územního plánování a architektury ze dne 22. 8. 2011, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 3. 9. 2013, odbor ochrany životního prostředí ze dne 24. 4. 2012 a odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 7. 8. 2013. - Měření hluku z provozovny společnosti CENTES ze dne 6. 8. 2012, zpracované D.. - Akustický posudek ze dne 12. 9. 2013 a ze dne 29. 6. 2017, zpracovaný společností Studio D-akustika, s. r. o. - Vyjádření S. ze dne 2. 9. 2014 k problematice hluku. - Dopravní řešení ze září 2014. - Studie oslunění z listopadu 2014, zpracovaná P. P. a M. S. - Posouzení inženýrsko-geologických a základových poměrů areálu z února 2012. - Zpráva o inženýrsko-geologickém průzkumu staveniště z května 2014. - Požárně bezpečnostní řešení z února 2012. - Zpráva o stanovení radonového indexu pozemku z ledna až února 2012. - Studie proslunění ze srpna 2013, zpracovaná A.Z.. - Hluková studie ze srpna 2012, zpracovaná K. (aktualizována v červnu 2017). - Průvodní zpráva a souhrnná technická zpráva z prosince 2014. - Sdělení Krajského úřadu, odboru životního prostřední, zemědělství a lesnictví ze dne 15. 8. 2017. - Závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 14. 8. 2013. - Závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 23. 8. 2017; potvrzené Ministerstvem zdravotnictví dne 1. 3. 2019. - Stanovisko Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ze dne 10. 4. 2012. - Stanovisko krajské hygienické stanice ze dne 23. 8. 2017 k uplatněným námitkám v oblasti hluku a jeho hodnocení. - Vyjádření vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti způsobu napojení a k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem vyskytujících se v zájmovém území: o ČEVAK, a. s., ze dne 25. 8. 2017. o Dopravní podnik města České Budějovice, a. s., ze dne 14. 8. 2017. o E. ON. Servisní, s. r. o., ze dne 10. 8. 2017. o E. ON. Česká republika, s. r. o., ze dne 18. 8. 2017 a 29. 8. 2017. o CETIN, a. s., ze dne 4. 8. 2017. o TEPLÁRNA České Budějovice, a. s., ze dne 4. 8. 2017. o UPC Česká republika, s. r. o., ze dne 8. 8. 2017. o SWARCO TRAFFIC CZ, s. r. o., ze dne 21. 8. 2017.

91. Z výše uvedeného je zřejmé, že správní orgány na svou povinnost posoudit stavební záměr s požadavky § 90 stavebního zákona nerezignovaly a shromáždily velké množství relevantních podkladů. Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že jelikož napojení na dopravní a technickou infrastrukturu stavebního záměru zůstává oproti stávajícímu stavu beze změny, není v rozporu s požadavky na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu (viz strana 16 prvoinstančního rozhodnutí a strana 11 rozhodnutí žalovaného). Jakkoli se jedná o závěr stručný, požadavkům přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu vytyčeným výše v podstatě odpovídá. Zůstává-li napojení na dopravní a technickou infrastrukturu i nadále totožné, není zřejmé (a žalobci v této souvislosti nic bližšího neuvádí), v čem konkrétně by měly správní orgány věc posuzovat jinak než u stavby stávající. To ostatně neplyne ani ze shora citovaných souhlasných vyjádření vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury, na něž správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí odkazuje. Z uvedeného implicite plyne též důvod, pro který správní orgány nepřistoupily k vypracování dopravní studie. VI.D K námitkám překvapivosti rozhodnutí žalovaného 92. Krajský soud se dále zabýval námitkami týkajícími se porušení zásady dvojinstančnosti řízení, nemožnosti vyjádřit se k podkladům žalobou napadeného rozhodnutí, rozhodování na základě odlišných podkladů v rámci odvolacího řízení a doplnění podmínky č. 20 do žalobou napadeného rozhodnutí. Všechny tyto námitky přitom ve výsledku směřují k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí žalovaného, neboť se žalobci domnívají, že v důsledku jeho postupu jim byla upřena možnost v řízení náležitě argumentovat. Uvedené námitky nejsou důvodné.

93. Jak shrnul Nejvyšší správní soud v právní větě k žalobci citovaném rozsudku čj. 6 As 286/2018-34, „[z]rušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ V odůvodnění svého rozhodnutí ovšem zároveň Nejvyšší správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, mimo jiné uvedl, že „[p]řekvapivost rozhodnutí je třeba vždy posuzovat s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a uplatněné právní námitky účastníků“. Nejvyšší správní soud taktéž upozornil, že „[n]ení namístě, aby správní soudy podporovaly již tak dosti rozšířený alibismus a přehnanou opatrnost nadřízených správních úřadů, jež odmítají převzít odpovědnost za výsledek správního řízení, neboť takový přístup by vedl k neefektivnímu a nehospodárnému oddalování konečného vyřešení případu.“ Uvedené závěry považuje krajský soud za zcela aplikovatelné i v nyní posuzované věci. VI.D.1 K námitce porušení dvojinstančnosti řízení 94. Obecně lze konstatovat, že zásada dvojinstančnosti zaručuje, že proběhne-li řízení před správním orgánem prvního stupně, je zpravidla možné, aby prvoinstanční meritorní rozhodnutí přezkoumal orgán odvolací. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se tak lze odvolat, tj. podat řádný opravný prostředek (nestanoví-li zákon jinak). Této možnosti ostatně oba žalobci využili. Tato zásada však nezakotvuje, jak se žalobci nesprávně domnívají, že žalovaný nemůže „zhojit“ vady prvostupňového rozhodnutí ve svém rozhodnutí, popřípadě zohlednit nově nastolený právní či skutkový stav, jak bude dále podrobněji popsáno. VI.D.2 K námitce nemožnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí 95. K namítané nemožnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí krajský soud předně uvádí, že územní plán coby opatření obecné povahy vytváří právní rámec možného využití pozemků v daném území. V kontextu řízení o umístění stavby tak působí stejně jako další aplikovatelné právní předpisy, neboť regulativ způsobu využití pozemku představuje otázku právní, nikoli skutkovou. Z toho důvodů se nejedná o podklad pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 50 správního řádu, neboť ty obecně vzato slouží ke zjištění skutkového (nikoli právního) stavu věci. Žalovaný tudíž nebyl povinen speciálně z důvodu změny územního plánu (resp. zrušení změny územního plánu č. X) zvlášť umožňovat opětovné seznámení s podklady dle § 90 odst. 1 písm. c) část věty za středníkem správního řádu.

96. I kdyby však krajský soud dovodil, že územní plán lze považovat za podklad pro vydání rozhodnutí, ani v takovém případě by uvedená žalobní námitka nebyla důvodná. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný dne 11. 3. 2019 informoval účastníky řízení o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně a) svého práva využila a dne 14. 3. 2019 do správního spisu nahlížela (o tomto nahlížení sepsal žalovaný protokol, jenž je součástí správního spisu). Žalobce b) svého práva nevyužil. Oba žalobci pak podali k věci též obsáhlé vyjádření. Zároveň nelze přehlédnout, že od 7. 1. 2019 byl součástí spisové dokumentace přípis Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování, z téhož dne označený jako „Informace k přezkumu – nabytí účinnosti rozhodnutí o zrušení změny č. X územního plánu města České Budějovice“. Z uvedené listiny, s níž se žalobci měli evidentně možnost seznámit, je přitom zcela zřejmé, že změna č. 74 byla v přezkumném řízení zrušena s účinností od 4. 1. 2019. Tato skutečnost tak žalobcům musela být známa. Nelze tak dát žalobcům za pravdu, že se ve vztahu k ní neměli možnost vyjádřit. VI.D.3 K námitce rozhodování na základě odlišných podkladů v rámci odvolacího řízení 97. Nedůvodná je též námitka, dle níž žalovaný údajně nesprávně rozhodoval na základě odlišných podkladů v rámci odvolacího řízení. Podstatou této námitky je, zda byl žalovaný oprávněn posoudit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně na základě územního plánu beze změny č. X, ačkoli správní orgán prvního stupně rozhodoval v době, kdy byla změna č. 74 územního plánu ještě v platnosti.

98. O vydání změny č. X územního plánu města České Budějovice rozhodlo zastupitelstvo města České Budějovice usnesením ze dne 20. 4. 2015, č. 66/2015. Změna byla vydána zveřejněním opatření obecné povahy na úřední desce města dne 20. 5. 2015 a nabyla účinnosti dne 4. 6. 2015. Podstatou změny č. X bylo vypuštění makrobloku dopravní obslužnosti MT (komunikace vedoucí skrz areál společnosti CENTES) a sloučení s dvěma přilehlými makrobloky SKOL-2; celý areál společnosti CENTES tak nadále měl být umístěn v jednom souvislém makrobloku SKOL-2. Podnět k přezkumu výše uvedené změny č. Xpodali sami žalobci. Výsledkem přezkumného řízení bylo rozhodnutí ze dne 20. 12. 2018, čj. KUJCK 153938/2018, o zrušení opatření obecné povahy, jímž byla dne 20. 5. 2015 vydána změna č. X územního plánu, dle § 97 odst. 3 správního řádu v důsledku závažných procesních vad (nedostatečné vypořádání uplatněných námitek směřovaných do celého řešeného území změny). Z časového sledu událostí je zřejmé, že správní orgán prvního stupně rozhodoval v době, kdy byla změna č. X územního plánu stále platná. Žalovaný následně rozhodoval v době, kdy již byla změna č. X územního plánu v přezkumném řízení zrušena.

99. Krajský soud připomíná, že územní plán nepředstavuje podklad pro vydání rozhodnutí dle § 50 správního řádu. Již z tohoto důvodu nelze žalovanému vytýkat, že aplikací územního plánu bez změny č. X rozhodoval na základě „odlišných podkladů“. Zároveň ovšem platí, že žalovaný jinak ani postupovat nemohl, neboť správní orgány v zásadě rozhodují dle skutkovému a právnímu stavu ke dni svého rozhodnutí.

100. Judikaturu týkající se otázky, z jaké územně plánovací dokumentace je třeba vycházet při posuzování žádostí o územní či stavební rozhodnutí, přehledně shrnul Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, čj. 4 As 63/2018-28: „

16. Již ke stavebnímu zákonu z roku 1976 NSS ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006 – 98, zdůraznil, že ‚ve stavebním řízení rozhoduje stavební, příp. nadřízený správní orgán ke skutkovému a právnímu stavu ke dni vydání rozhodnutí, nikoliv ke dni podání žádosti.‘

17. V rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011 - 316, NSS judikoval, že ‚při posuzování souladu žádosti o změnu územního rozhodnutí s územněplánovací dokumentací [§ 90 písm. a) stavebního zákona z roku 2006] je třeba vycházet z územněplánovací dokumentace platné v době rozhodování stavebního úřadu o této žádosti, nikoliv z územněplánovací dokumentace platné v době vydání původního územního rozhodnutí.‘

18. V rozsudku ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 As 261/2014 – 42, tento soud dále vyslovil, že ‚podle ustálené judikatury správních soudů, např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006 - 98, nebo rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2006, č. j. 30 Ca 24/2005-36, publ. pod č. 904/2006 Sb. NSS, je pro účely vydání rozhodnutí ve stavebním řízení rozhodující skutkový a právní stav (tedy i stav územně plánovací dokumentace) nikoliv ke dni podání žádosti, ale ke dni vydání rozhodnutí.‘

19. Tato judikatura vztahující se zčásti již ke stavebnímu zákonu z roku 2006 obstála také v testu ústavnosti, jelikož ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1423/12, ve vztahu k rozsudku sp. zn. 1 As 73/2011 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1060/15, ve vztahu k rozsudku sp. zn. 7 As 261/2014).“ 101. Jakkoli se uvedené závěry vztahují primárně ke stavebnímu řízení, lze je nepochybně aplikovat i na řízení o umístění stavby. Podstatné přitom je, že povinnost vycházet z aktuální územně plánovací dokumentace se nevztahuje pouze na samotný stavební úřad, ale též na nadřízený správní orgán (žalovaného). Nejedná se navíc o závěr převratný či nový, neboť se jedná o pravidlo v právním řádu dlouhodobě zakotvené, o čemž svědčí i shora citovaná konstantní judikatura. Žalovaný tak správně vycházel z územně plánovací dokumentace, která již nezahrnovala změnu č. X územního plánu, jež byla v mezidobí zrušena.

102. Krajský soud v této souvislosti opětovně připomíná, že nebylo povinností žalovaného žalobce výslovně informovat o zrušení změny č. X územního plánu. Územně plánovací dokumentace je nadto veřejně přístupná, a to i dálkovým přístupem. Bylo tak na žalobcích, aby ve svém vlastním zájmu sledovali vývoj situace kolem změny č. X územního plánu, a to tím spíše, že přezkumné řízení v této věci sami iniciovali (lze tedy usuzovat, že o jeho výsledku byli i vyrozuměni). Informace o zrušení změny č. X byla navíc obsažena ve spisové dokumentaci v době, kdy do ní žalobkyně a) nahlížela (viz shora odst. 96).

103. Nelze nadto přehlédnout, že jak před, tak i po zrušení změny č. X, se areál společnosti CENTES nachází na území SKOL-2, tedy na území se stejným stupněm regulace (jediný rozdíl spočívá v zanesení, resp. vypuštění komunikace, která přes tento areál dle územního plánu měla vést). Z povahy věci se tak posuzování souladu stavebního záměru s územním plánem ve znění změny č. X i ve znění po jejím zrušení nemohlo v otázce regulačních standardů významně odlišovat.

104. Za této situace krajský soud neshledal postup žalovaného jako překvapivý, neboť žalobci mohli bez dalšího počítat s tím, že žalovaný bude hodnotit otázku namítaného nesouladu s územně plánovací dokumentací dle stavu bez změny č. X. Postup žalovaného totiž po právní ani skutkové stránce nevycházel z okolností, s nimiž se žalobci nemohli před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí seznámit a reagovat na ně. VI.D.4 K námitce nesprávného doplnění podmínky č. 20 do žalobou napadeného rozhodnutí 105. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce týkající se doplnění podmínky č. 20 do žalobou napadeného rozhodnutí.

106. V této souvislosti lze opětovně poukázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 286/2018-34, dle něhož „přípustné jsou i změny a úpravy samotného výroku napadeného rozhodnutí odvolacím orgánem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2007, č. j. 8 As 30/2006 - 88), a z hlediska zásady procesní ekonomie je takové řešení dokonce žádoucí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2008, č. j. 7 As 32/2008 - 40). Odvolací orgán může provést především různé opravy a doplnění, jež nemění smysl a obsah výroku, např. doplnit chybějící ustanovení zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2012, č. j. 2 As 30/2011 - 127), upřesnit rozsah zákazu vstupu na území v rozhodnutí o správním vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2013, č. j. 8 As 6/2013 - 33), doplnit další pozemek, na němž se umisťuje stavba, do územního rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. 9 As 51/2012 - 33), upřesnit popis nepovolené stavby, jež má být odstraněna (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2014, č. j. 6 As 151/2013 - 27), či opravit identifikační údaj účastníka řízení a upřesnit popis skutku v rozhodnutí o přestupku (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2012, č. j. 9 Ca 160/2009 - 44). Přípustné jsou i výraznější zásahy do výrokové části rozhodnutí, např. změna právní kvalifikace skutku v řízení o přestupku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2013, č. j. 4 Ads 104/2012 - 53), zde ovšem za podmínky, že tím nedojde ani ke zpřísnění sankce, ani k rozšíření či zpřísnění právního posouzení deliktu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č. j. 10 Ca 33/2008 - 66, dostupný v právním informačním systému ASPI).“ 107. Správní orgán prvního stupně do podkladů pro rozhodnutí ve věci zahrnul závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. S-KHSJC 23469/2017, čj. KHSJC 23473/2017/HOK CB-CK. Jelikož žalobci v odvolání namítali nezákonnost uvedeného závazného stanoviska, požádal žalovaný Ministerstvo zdravotnictví, odbor ochrany veřejného zdraví, o potvrzení či změnu závazného stanoviska. Dne 1. 3. 2019 obdržel žalovaný potvrzení závazného stanoviska s upozorněním, že závazné stanovisko bylo vázáno na splnění 4 podmínek (doložení způsob zajištění dostatečné výměny vzduchu na pracovištích; předložení projektu technologií, škodlivin a médií; elektro projekt – osvětlení pracovišť a doložení rozsahu sanitárního zařízení pro zaměstnance). Tyto podmínky následně žalovaný doplnil jako bod č. 20 do žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný tak zhojil vadu řízení, kterou způsobil správní orgán prvního stupně tím, že učinil závazným podkladem svého rozhodnutí výše uvedené závazné stanovisko, aniž by dal dotčenému orgánu možnost vyjádřit se k námitkám žalobců a k novým podkladům a vypořádat se s nimi. Důvody svého postupu pak též uvedl především na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud se proto ani s námitkou nepřezkoumatelnosti v důsledku doplnění podmínky č. 20 neztotožnil.

108. K tomu je zapotřebí zdůraznit, že rozhodnutí o umístění stavby neukládá žalobcům žádnou konkrétní povinnost, která žalovanému znemožňovala změnit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Výklad žalobců, dle něhož ukládaná povinnost spočívá v nutnosti strpět umístěnou stavbu na sousedním (sic!) pozemku, považuje krajský soud za nepřiměřeně extenzivní, neboť v takovém případě by ke změně prvoinstančního správního rozhodnutí dle § 90 správního řádu nemohlo dojít prakticky v žádném územním či stavebním řízení (potažmo v jakémkoli řízení s vícero účastníky hájícími odlišné zájmy); obecnou povinnost strpět umisťovanou či povolovanou stavbu má totiž fakticky každý (to samé ovšem platí o obecné povinnosti strpět důsledky jakéhokoli rozhodnutí, které se účastníka řízení – byť nepřímo – dotýká). Podstatou rozhodnutí o umístění stavby je však rozhodování o právech a povinnostech stavebníka ve vztahu k jeho stavebnímu záměru, což odráží i výroková část takového rozhodnutí. VI.E K námitkám věcné nesprávnosti žalobou napadeného rozhodnutí 109. Krajský soud se dále zabýval námitkami věcné nesprávnosti rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti připomíná, že se některými z žalobních námitek již zabýval ve shora citovaném rozsudku čj. 10 A 156/2015 108, přičemž od závěrů tam uvedených neshledal důvod se v nynějším řízení odchýlit. VI.E.1 Povinnost zpracovat územní studii 110. Dle § 43 odst. 2 stavebního zákona, ve znění od 1. 1. 2018, platí, že „[v] územním plánu lze vymezit plochu nebo koridor, v němž je rozhodování o změnách v území podmíněno smlouvou s vlastníky pozemků a staveb, které budou dotčeny navrhovaným záměrem, jejímž obsahem musí být souhlas s tímto záměrem a souhlas s rozdělením nákladů a prospěchů spojených s jeho realizací (dále jen ‚dohoda o parcelaci‘), zpracováním územní studie nebo vydáním regulačního plánu. V případě podmínění rozhodování územní studií jsou součástí územního plánu podmínky pro její pořízení a přiměřená lhůta pro vložení dat o ní do evidence územně plánovací činnosti (§ 30 odst. 5); marným uplynutím lhůty omezení změn v území zaniká. V případě podmínění rozhodování regulačním plánem je součástí územního plánu zadání regulačního plánu a u regulačního plánu z podnětu přiměřená lhůta pro jeho vydání. Podmínka vydání regulačního plánu z podnětu pozbývá platnosti marným uplynutím uvedené lhůty. Podmínka vydání regulačního plánu na žádost pozbývá platnosti, pokud k vydání nedojde do 1 roku od podání úplné žádosti v souladu se zadáním regulačního plánu; do uvedené lhůty se nezapočítává doba, po kterou žadatel zajišťoval úpravu návrhu regulačního plánu podle výsledků projednání“ (důraz doplněn). Obdobné pravidlo bylo obsaženo i v dřívějších zněních citovaného ustanovení.

111. Jak správně uvedl žalovaný ve svém vyjádření, územní plán sice původně stanovil pro makroblok č. 2.5.3.2007 podmínku pořídit územní studii, nicméně nestanovil lhůtu pro vložení dat o této studii do evidence územně plánovací činnosti. Tato podmínka tak dne 1. 1. 2017 pozbyla platnosti. Dle čl. II bodu 5 věty první přechodných ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (dále jen „zákon č. 350/2012 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013, totiž platí, že „[ú]kol prověřit územní studií změny využití plochy nebo koridoru vymezených v územním plánu jako podmínka pro rozhodování pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud není v uvedené územně plánovací dokumentaci stanovena lhůta pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti. Pořízení a vydání regulačního plánu jako podmínka pro rozhodování v ploše nebo koridoru vymezených v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu není uvedena lhůta pro pořízení a vydání regulačního plánu.“ 112. Komentářová literatura k problematice § 43 odst. 2 ve věci vypracování územní studie uvádí, že „[ú]zemní plán může ve vybraných plochách nebo koridorech uložit pořízení územní studie. Územní studie je územně plánovacím podkladem, který umožňuje prověření změn jejich využití, protože územní studie navrhuje, prověřuje a posuzuje možná řešení vybraných problémů, případně úprav nebo rozvoj některých funkčních systémů v území, které by mohly významně ovlivňovat nebo podmiňovat využití a uspořádání území nebo jejich vybraných částí (§ 30 StavZ). Pořízená územní studie se po schválení možnosti jejího využití pořizovatelem a vložení dat o ní do evidence územně plánovací činnosti stává právně nezávazným, ale neopomenutelným podkladem pro pořizování územně plánovací dokumentace (nebo jejích změn) a pro rozhodování v území. Územním plánem uložené pořízení územní studie, schválení možnosti jejího využití pořizovatelem a vložení dat o ní do evidence územně plánovací činnosti je podmínkou pro rozhodování v území (na rozdíl od případu, kdy je pořízení územní studie uloženo v zásadách územního rozvoje). Aby blokování dotčeného území nebylo nepřiměřeně dlouhé, stanovuje se v územním plánu lhůta pro vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti (§ 30 odst. 5 StavZ). Pokud územní studie není pořízena a data o ní nejsou vložena do evidence územně plánovací činnosti ve stanovené lhůtě, omezení změn v území zaniká“ (Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 234-235, ISBN: 978-80-7400-558-9). S uvedenými závěry se krajský soud ztotožnil a považuje je v posuzované věci plně aplikovatelné.

113. V nyní posuzovaném případě územní plán sice podmínku vypracovat územní (urbanistickou) studii stanovil, neurčil však pro dané území ovšem konkrétní lhůtu. Lhůta totiž musí být - obecně vzato – konkrétní a jejím marným uplynutím zaniká omezení změn v území předmětnou územní studií. Články 180 odst. 2 a 181 odst. 2 vyhlášky č. 4/2002 sice stanoví, že urbanistickou studii je nutno pořídit či opatřit před podáním návrhu na zahájení prvního správního řízení o povolení činností, avšak takovouto podmínku nelze považovat za stanovení konkrétní lhůty ve smyslu shora citovaného čl. II odst. 5 zákona č. 350/2012 Sb. Takto stanovená lhůta totiž nejenže postrádá pevně stanovený konec, ale navíc se netýká vložení dat o územní studii do evidence územně plánovací činnosti, nýbrž jejího samotného pořízení, resp. opatření. Podmínka zpracování urbanistické studie tudíž pozbyla platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. 1. 1. 2017.

114. Krajský soud se proto na základě výše uvedeného neztotožnil s námitkou žalobců, kteří ve své replice odkázali na čl. 180 odst. 2 a čl. 181 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 4/2000, dle kterých musí být územní studie pořízena vždy před podáním návrhu na zahájení prvního správního řízení. Vyhláška č. 4/2000 by totiž v takovém případě stanovovala časově nijak blíže nespecifikovanou nutnost pořízení územní studie.

115. Rozhodnutí žalovaného není v daném ohledu nepřezkoumatelné, neboť žalovaný důvod, pro který nepovažoval pořízení územní studie za nutné, zcela dostatečným způsobem vyjevil na straně 9 svého rozhodnutí. Taktéž žalovaný vycházel ze skutečnosti, že z důvodu absence příslušné lhůty ve vyhlášce č. 4/2002 nelze nadále na podmínce pořízení územní studie trvat. VI.E.2 Režim rozhraní 116. V rámci svého rozsudku čj. 10 A 156/2015 vytknul zdejší soud správním orgánům nedostatečné posouzení otázky režimu rozhraní, neboť správní orgány nevypořádaly dostatečným způsobem námitky žalobkyně a) a zároveň neposuzovaly umístění záměru dle kritérií stanovených v čl. 17 vyhlášky č. 4/2000.

117. Posouzením splnění požadavků rozhraní se tak nově zabýval správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí na straně 12, kde dospěl k závěru, že podmínky kladené na území SKOL-2 v souvislosti se sousedstvím území IN-2 (území s přísnější regulací) jsou splněny. Nově provedl výpočet přípustné konstrukční výšky budov a výrobní plochy. Správní orgán prvního stupně tak mimo jiné dovodil, „že výška objektů v území značeném indexem ‚IN-2‘ může být dokonce vyšší než je výška stanovena v územní studii pro území značené indexem ‚SKOL-2‘, tj. 11,00-12,00 m.“ Žalovaný úvahy správního orgánu prvního stupně doplnil na stranách 8 až 13 svého rozhodnutí tak, že popsal podmínky stanovené čl. 17 vyhlášky č. 4/2000 a konstatoval, že dotčené orgány hájící veřejné zájmy podle zvláštních předpisů, zejména pak orgány ochrany veřejného zdraví, dospěly k závěru, že posuzovaná stavba není s těmito zájmy v rozporu, tudíž lze uzavřít, že posuzovaný záměr splňuje i podmínky rozhraní.

118. Krajský soud se s argumentací žalovaného ztotožnil. Jakkoliv krajský soud v původním řízení žalovanému vytknul nedostatečné posouzení režimu rozhraní, správní orgán prvního stupně i žalovaný tento nedostatek odstranili, neboť doplnili své úvahy o posouzení výšky budov a rozlohu výrobních ploch. Vyjádření žalovaného nepovažuje, dle kterého „pokud by se v konkrétním případě mělo důsledně trvat na splnění veškerých podmínek stanovených pro území s indexem ‚IN-2‘, pak by nikdy nemohly být naplněny podmínky sousední plochy ‚SKOL-2‘, resp. makrobloku č. 2.5.3.007“, krajský soud za rezignaci na posouzení podmínek rozhraní nepovažuje.

119. Dle čl. 94 vyhlášky č. 4/2000 platí, že „[r]ozhoduje-li se v jednotlivém správním řízení o podmínkách využití území, zejména o podmínkách umístění stavby na rozhraní území s přípustnou vyšší zátěží a méně přísnými regulačními podmínkami a území s přípustnou nižší zátěží a regulačními podmínkami přísnějšími, musí být přihlédnuto k podmínkám stanoveným pro to území, jehož podmínky využití jsou stanoveny přísněji“ (důraz doplněn). Citované ustanovení tedy zakotvuje povinnost přihlédnout k přísnější regulaci sousedního území, avšak to neznamená, že musí automaticky stejně přísnou regulaci uplatňovat i ve vztahu k území regulovanému méně přísně. V opačném případě by distinkce mezi takto vymezenými plochami postrádala jakýkoli smysl.

120. Jelikož v posuzovaném případě jsou podmínky území SKOL-2 diametrálně odlišné od podmínek stanovených pro území IN-2, nemohl by opravdu v území proběhnout při absolutním setrvání na dodržení podmínek pro plochy IN-2 žádný záměr. Nyní posuzovaný záměr přitom nevnáší do území nové děje a je realizován z důvodu nevyhovujícího stavu budov. S ohledem na veškeré podklady pro rozhodnutí lze uzavřít, že provedení záměru je naopak žádoucí a nepoškodí sousední území IN-2, v němž se nacházejí rodinné domy.

121. Nelze pak správnímu orgánu prvního stupně a žalovanému ani vytýkat, že při posouzení rozhraní vycházel ze stanovisek dotčených orgánů. Stavební zákon stojí na koncepci vzájemné součinnosti stavebních úřadů a dotčených orgánů státní správy v řízeních podle stavebního zákona (§ 4 odst. 2 stavebního zákona). Vychází z teze, že stavební úřady mají rozhodovat o věcech, které spadají do jejich působnosti a k jejichž posouzení mají dostatečnou odbornou kompetenci. Naopak ve věcech, v nichž stavební úřad nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi, jej doplňují dotčené správní orgány, do jejichž působnosti daná oblast právní regulace spadá. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 68/2008-126, č. 1786/2009 Sb. NSS, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval vymezením vztahu mezi dotčenými správními orgány a stavebním úřadem v územním řízení. Přestože v uvedené právní věci rozhodoval Nejvyšší správní soud ještě podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2007 stavebním zákonem, lze závěry vyslovené v uvedeném rozsudku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, neboť koncepce vzájemných vztahů mezi dotčenými a rozhodujícími správními orgány zůstala v zásadě nezměněna. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že dotčené orgány státní správy „nejsou v pozici účastníků řízení, nýbrž zaujímají postavení sui generis; podstatou tohoto postavení je odborná pomoc stavebnímu úřadu, který stavební řízení vede, a dále hájení zájmů, které jsou svěřeny do jejich věcné působnosti. Zmíněná pomoc se projevuje ve formě vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek, rozhodnutí atd., jimiž se dotčené orgány státní správy vyjadřují k umístění stavby do území. Stavební úřad je jejich stanovisky vázán (§ 126 stavebního zákona), neboť sám nedisponuje jednak působností, jednak ani odbornou kompetencí v oblastech veřejné správy, které zastupují dotčené orgány státní správy. Stavební úřad plní v tomto ohledu roli ‚koordinátora‘ a jeho úlohou je zajistit soulad mezi jednotlivými stanovisky (§ 37 odst. 3 starého stavebního zákona)“. Obdobně i v rozsudku ze dne 30. 9. 2009, čj. 4 As 25/2009-163, se vyslovil Nejvyšší správní soud k této otázce tak, že „[v] pravomoci stavebního úřadu není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad sám. Stavební úřad je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad. […] Finální závěr, zda posuzovaná stavba je či není v souladu se všemi chráněnými zájmy, je plně v kompetenci stavebního úřadu.“ VI.E.3 Pohoda bydlení 122. Dále se krajský soud zabýval námitkou ovlivnění pohody bydlení žalobkyně a), jež je přesvědčena, že realizace stavebního záměru znehodnotí bydlení v celé lokalitě. Tato námitka není důvodná.

123. Otázkou pohody bydlení se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS. V právní větě tohoto rozsudku vymezil pohodu bydlení jako „souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech.“ V rozsudku ze dne 1. 11. 2012, čj. 8 As 27/2012-113, č. 2776/2013 Sb. NSS, pak v právní větě navázal s tím, že „[m]ezi jednotlivé činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míra oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí, protože i tyto složky se na pohodě bydlení podílejí.“ 124. Žalobkyně a) v žalobě v této souvislosti uvedla, že se z pohledu ze zahrad ztratí volný horizont směrem k východu a dojde ke snížení estetické hodnoty prostředí zahrad. Zároveň realizací záměru dojde k zastínění bezejmenné uličky, což bude mít za následek i snížení bezpečnosti.

125. K otázce estetického rázu se krajský soud vyjadřuje v bodě VI.E.4 rozsudku.

126. Co se týče ztráty volného horizontu a oslunění, krajský soud uvádí, že společnost CENTES v průběhu správního řízení předložila Studii oslunění ze dne 13. 11. 2014, vypracovanou P. P. a M. S., dle které zůstane i po provedení záměru dostatečné oslunění fasád rodinných domů, u nichž dojde ke zkrácení doby oslunění, v porovnání se stávajícím stavem, maximálně o deset minut. Tato studie byla zároveň součástí podkladů pro rozhodnutí správním orgánů. Ani v tomto případě tak nelze dát žalobkyni a) za pravdu.

127. Správní orgány se pak touto otázkou dostatečně zabývaly. Správní orgán prvního stupně konkrétně na straně 23 svého rozhodnutí v daném ohledu zdůraznil, že se nejedná o umístění nové stavby, nýbrž o pouhé nahrazení stavby stávající v již zaběhlém provozu společnosti CENTES. Žalovaný se pak k této otázce přezkoumatelným způsobem vyjádřil na stranách 14 a 15 svého rozhodnutí v souvislosti s hodnocením otázky hlukové zátěže, implicite též na straně 16 ve spojení s otázkou narušení estetického rázu a rovněž na straně 17 při hodnocení otázky zastínění.

128. Taktéž námitku snížení bezpečnosti považuje krajský soud za lichou. Zajišťovat bezpečnost totiž skutečně nepřísluší ani stavebnímu úřadu ani žalovanému, jak žalovaný správně uvedl na straně 17 svého rozhodnutí (ani v tomto ohledu jeho rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí). Mimoto se jedná o pouze o ničím nepodloženou spekulaci, na niž v podstatě ani nelze blíže věcně reagovat. VI.E.4 Narušení architektonické a urbanistické hodnoty budovy – estetický ráz 129. Modernizace výrobního areálu je odůvodněna špatným technickým stavem budov a jejich zchátralostí. Skutečnost, že žalobkyně a) nesouhlasí se stržením tradičních budov továrny se sedlovou střechou, které mají mít podle jejího tvrzení historickou hodnotu, je v dané věci irelevantní. Z průvodní zprávy projektové dokumentace vyplývá, že stávající budovy továrny nepodléhají ochraně v režimu kulturní památky či v režimu jiném. Nic takového se nepodává ani z obsahu správního spisu, jelikož v takovém případě by se v dané věci vyjadřovaly např. orgány památkové péče. Krajský soud se závěry žalobců týkajících se estetického rázu, resp. architektonické a urbanistické hodnoty budovy, neztotožnil, neboť tyto zůstávají pouze v rovině obecného tvrzení.

130. Obdobně se na straně 16 svého rozhodnutí vyjádřil i žalovaný, pročež ani v tomto ohledu krajský soud námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil. VI.E.5 Venkovní reklama 131. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně a) týkající se zákazu venkovní reklamy na objektech v areálu společnosti CENTES. Ve shodě s žalovaným krajský soud uvádí, že žalobkyni a) nepřísluší stanovovat podmínky pro umístění stavby. Tvrzení žalobkyně a), dle kterého „by došlo ke zhoršení jejích životních podmínek, neboť by byla vystavena jejímu agresivnímu působení celé dny, případně i noci, pokud by se jednalo o světelnou reklamu“ samo o sobě nepostačuje, neboť pro vydání nesouhlasu s umístěním venkovní reklamy je zapotřebí zákonného důvodu.

132. Zcela přezkoumatelnou úvahu v tomto ohledu pak obsahuje také rozhodnutí správního orgánu prvního stupně na straně 25, dle něhož „[d]okumentace k územnímu řízení neobsahuje návrh na umístění jakékoliv reklamy v areálu společnosti, ani na západní stěně navrhované přístavby. Stavba pro reklamu vždy vyžaduje územní rozhodnutí v souladu s ustanovením § 76 stavebního zákona, pokud se nejedná v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 písm. a) o ‚informační a reklamní zařízení o celkové ploše do 0,6 m2 umisťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací.‘“ Tomuto posouzení krajský soud přisvědčil. Jinými slovy lze shrnout, že žalobkyně a) v této souvislosti vytváří pouze jakýsi virtuální problém, který ve skutečnosti nenastal. Případné umístění jakéhokoli většího reklamního zařízení by totiž bylo předmětem jiného správního řízení, neboť bez územního rozhodnutí či souhlasu lze na stávající stavby umisťovat pouze reklamní zařízení nepatrných rozměrů. Možné nežádoucí imise (například formou světelného znečištění) je pak zapotřebí řešit soukromoprávní cestou.

133. Pro uvedené je nepřípadný též žalobčin odkaz na § 24d odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, jehož se měly správní orgány dle jejího názoru dopustit. Taktéž citované ustanovení totiž upravuje podmínky umisťování staveb pro reklamu a reklamní zařízení, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. VI.E.6 Rozšíření provozu a navýšení výrobní kapacity a zvýšení dopravní zátěže 134. Nedůvodná je též námitka navýšení výrobní kapacity a zvýšení dopravní zátěže.

135. Námitkou žalobců týkající se obav z rozšíření provozu se krajský soud již zabýval ve svém rozsudku čj. 10 A 156/2015-108, ve kterém konstatoval, že „[p]odle zjištění žalovaného je tato výrobní činnost v předmětném místě vykonávána žadatelem již od roku 1992. Je nutno podotknout, že podle projektové dokumentace se nepočítá s rozšířením provozu samotného, nýbrž pouze s jeho výraznou modernizací pořízením moderního strojního vybavení. Projektová dokumentace připouští maximální navýšení výroby o 10 % stávajícího objemu. Jakékoliv úvahy žalobců o významném rozšíření objemu výroby považuje v tuto chvíli krajský soud za spekulativní. Pokud by někdy v budoucnu došlo ke změně v užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, která by spočívala v navýšení technologického zařízení a tím objemu výroby, a to bez souhlasu stavebního úřadu a dotčených orgánů, pak by to bylo důvodem pro zákaz nepovoleného užívání stavby. Něco takového však nelze v tuto chvíli předjímat a je nezbytné vycházet z obsahu projektové dokumentace vypracované autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby Ing. Z. K., ze které se podává, že objem výroby naroste max. o 10 %.“ Jelikož v průběhu správního řízení nedošlo ke změně rozhodných faktů (např. změna projektové dokumentace v oblasti navýšení kapacity výroby), nemá krajský soud důvod se od svého dříve vyjádřeného názoru jakkoliv odklonit.

136. Pro úplnost krajský soud dodává, že polemika žalobců ohledně zvětšení výrobních prostor, rozšíření výrobní kapacity a zvýšení počtu pracovníků, a to vše na základě výroční zprávy společnosti CENTES za rok 2017 a webových stránek této společnosti, je spekulativní. Za rozhodné nelze považovat údaje uvedené společností CENTES na internetu, nýbrž až následné faktické využití stavby, které buďto bude nebo nebude v souladu s rozhodnutím o umístění stavby, popřípadě následně vydaným stavebním povolením. Teprve v případě nedodržení podmínek územního či stavebního rozhodnutí je nutno volit tomu odpovídající prostředky ochrany. Krajský soud proto nepovažoval za potřebné provádět navržený důkaz webovými stránkami společnosti CENTES.

137. Co se týče zvýšení dopravní zátěže v posuzovaném území, i v této souvislosti lze odkázat na dřívější rozsudek krajského soudu čj. 10 A 156/2015-108, ve kterém uzavřel, že „[v] projektové dokumentaci není uvažováno o rozšíření výroby, tudíž ani nedojde k nárůstu dopravní zátěže. Z uvedeného lze předpokládat, že dopravní zátěž se v místě nezmění oproti stávajícímu stavu.“ Za této situace nebylo zapotřebí ani vypracování dopravní studie, jak žalobci navrhovali.

138. Těmito otázkami se pak přezkoumatelným způsobem zabývaly též správní orgány, které dospěly k obdobným závěrům (správní orgán prvního stupně na stranách 22 a 32 svého rozhodnutí a žalovaný na straně 15 a 16 rozhodnutí žalobou napadeného). S ohledem na shora uvedené je pak též zcela dostatečné obecné konstatování žalovaného na straně 17 o nepotřebnosti předkládání dalších studií Námitka nepřezkoumatelnosti je tak i v této souvislosti nedůvodná. VI.E.7 Hluková zátěž 139. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se zvukové zátěže.

140. V rámci územního řízení vycházely správní orgány z hlukové studie K. ze srpna 2012, která vyhodnocuje hluk z provozovny (hluková studie byla aktualizována v červnu 2017), z měření hluku z provozovny žadatele ze srpna 2012, dále z akustického posudku S. z prosince 2013 (aktualizovaný v červnu 2017), který se zabývá vlivem stavby na stávající obytnou zástavbu z hlediska hluku z dopravy po okolních komunikacích, a z vyjádření S. ze září 2014 k možnosti souhrnného hodnocení hluku z provozovny a z okolní dopravy. Správní orgány v průběhu řízení zhodnotily, že po realizaci přístavby nedojde ke zvýšení hluku ze stávající silniční dopravy u obytné zástavby, ale naopak dojde k jeho snížení. Podle stavebního úřadu dále po provedení všech etap přístavby nedojde k nárůstu hluku z provozu na hranici pozemku společnosti CENTES.

141. Žalovaný pak v rámci odvolacího řízení požádal Ministerstvo zdravotnictví o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. S-KHSJC 23469/2017, čj. KHSJC 23473/2017/HOK CB-CK. Ministerstvo zdravotnictví závěry krajské hygienické stanice potvrdilo závazným stanoviskem ze dne 1. 3. 2019, čj. MZDR 50218/2018 4/OZV, z něhož taktéž vyplývá, že k překročení hlukových limitů nedojde, přičemž v rámci posuzování dalšího stupně projektové dokumentace bude uložena podmínka zkušebního provozu.

142. Žalovaný tento svůj postup řádně a zcela přezkoumatelně popsal na stranách 14 a 15 svého rozhodnutí. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že není v pravomoci správního orgánu prvního stupně či žalovaného správnost závazných stanovisek dotčených orgánů přezkoumávat. Žalobčino setrvalé přesvědčení, že se správní orgány měly touto otázkou zabývat více, na této skutečnosti nemůže nic změnit. VI.E.8 EIA 143. Nedůvodná je konečně též námitka týkající se neprovedení EIA.

144. Krajský soud se ve svém předchozím rozsudku čj. 10 A 156/2015-108 zabýval i tím, zda předmětný záměr nepodléhá posouzení dle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Dospěl k závěru, že „[s]tavební úřad i žalovaný vycházeli z vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 7. 8. 2013, č. j. KUJCK 43118/2013/OZZL, z něhož se podává, že záměr ‚rozšíření výrobních prostor‘ nepodléhá posuzování vlivů na životní prostředí. V tomto vyjádření je stručné odůvodnění, ve kterém je uvedeno, že se nejedná o záměr podle přílohy č. 1, kategorie II. bodu 4.2 (Povrchová úprava kovů a plastických materiálů včetně lakoven, od 10 000 do 500 000 m2/rok celkové plochy úprav), neboť se záměr nedotýká předmětné činnosti. S uvedeným odůvodněním se krajský soud ztotožňuje, neboť bylo v řízení prokázáno, že se jedná o rozšíření nevyhovujících prostor provozovny, nikoliv však o rozšíření či změnu provozu samotného významným navýšením jeho kapacity nebo objemu. Stávajícího provozu a výroby se tak územní záměr významně nedotkne a v tomto směru se nic nemění; proto nejde o záměr podle uvedeného bodu, který by musel být posuzován v procesu EIA. Případné projektovou dokumentací připuštěné navýšení objemu výroby o maximálních 10 % nemůže dosahovat kategorie významného zvýšení kapacity nebo rozsahu provozu podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o posuzování vlivů.“ Jelikož nedošlo v průběhu řízení k podstatným změnám záměru, nemá krajský soud důvod se od svého dříve vysloveného názoru odchýlit.

145. Ani v tomto ohledu pak rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelností netrpí, neboť nelze správním orgánům vytýkat, že respektovaly závěry shora uvedeného závazného stanoviska, což taktéž v odůvodněních svých rozhodnutích náležitě popsaly (správní orgán prvního stupně na stranách 16, 17, 25 a 32 a žalovaný na straně 15).

VII. Závěr a náklady řízení

146. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

147. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení.

148. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

149. Osoby zúčastněné na řízení mají dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo jen na náhradu těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. Z tohoto důvodu osoby zúčastněné na řízení v daném případě nemají právo na náhradu nákladů řízení.