10 A 176/2014 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce PhDr. Ing. V.B. , Ph.D., bytem X1, zast. Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem v Českých Budějovicích, Dukelská 456/21, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 10. 2014 č.j. KUJI 71196/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 28. 11. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 29. 10. 2014 čj. KUJI 71196/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí, v úseku přestupkové agendy a veřejného pořádku ze dne 7. 3. 2014 čj. OVV/2302/2013 D-982/13, kterým byl žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon jen o silničním provozu“) porušením ustanovení § 4 písm. b) a ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný odmítl jeho námitky a procesní úkony uplatněné v rámci podaného odvolání. Námitky zúžil čistě formalisticky a posoudil je dle obsahu spisu a jeho součástí. Žalobce vyslovil přesvědčení, že se jeho námitkami žalovaný v podstatě vůbec nezajímal, a tudíž je jeho rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné. (3) Žalobce ve svém odvolání poukázal na to, že ústní jednání konané dne 7. 3. 2014 trpělo závažnou vadou, neboť nebyly naplněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce a v žalobě doplnil, že žalobci nebylo předvolání k ústnímu jednání před orgán, který ve věci rozhodoval v I. stupni vůbec doručeno a nemohly být proto naplněny podmínky pro konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce. Žalovaný naopak tvrdil, že žalobce byl k ústnímu jednání řádně a včas předvolán. Předvolání totiž obsahovalo všechny nezbytné náležitosti a upozornění pro žalobce. Pro prokázání tvrzení o řádném doručení je nutné předložit řádně vyplněnou doručenku od poskytovatele poštovních služeb o doručení předvolání do rukou žalobce. Taková doručenka nemohla existovat, protože žalobce žádné předvolání neobdržel, a tudíž je nemohl podepsat. Žalobce se o ústním jednání vůbec nedozvěděl. To, že bylo konáno, zjistil až z rozhodnutí I. stupně. Z toho důvodu chtěl po prostudování správního spisu a dohledání dokladu o doručení zvážit další kroky pro svou obhajobu. Žádal proto o prodloužení lhůty k doplnění svého odvolání, aby mohl například učinit pokus o reklamaci doručení u poštovního doručovatele. To ovšem nezbavovalo správní orgány povinnosti jednat a rozhodovat v souladu s platnými právními předpisy. (4) Žalobce ve svém odvolání upozornil na to, že podmínky pro konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti nebyly splněny, tedy zejména šlo o podmínku, že mu nebylo řádně doručeno. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 788/02, že pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku nutně musí vést k závěru, že řádně předvolán nebyl. Dle další argumentace v uvedené žalobě doručenka ve správním řízení nemá povahu veřejné listiny, naopak má povahu soukromé listiny a je tedy na správním orgánu, aby unesl důkazní břemeno o její úplnosti a řádnosti, což se nemohlo správnímu orgánu I. stupně za těchto okolností podařit. Podle žalobce měl žalovaný poté, kdy byl upozorněn na vady řízení před orgánem I. stupně, rozhodnutí tohoto orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, kdy správní orgán I. stupně mohl uplatnit reklamaci u poskytovatele poštovních služeb, prověřit komu bylo předvolání doručeno, avšak to ani jeden ze správních orgánů neučinil. Podle žalobce to byl žalovaný, který pro svůj postup v odvolacím řízení měl otázku řádného doručení přezkoumat a vyřešit najisto, což žalovaný neučinil. Žalobce dále poukázal na ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu, podle kterého je to správní orgán, který opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí. Ačkoliv žalobce měl v úmyslu se pokusit o reklamaci doručení ve lhůtě pro odvolání sám, měl to být právě žalovaný, který s ohledem na § 3 správního řádu měl ověřit, zda bylo žalobci předvolání k ústnímu jednání řádně doručeno. (5) Žalobce s ohledem na krátkou lhůtu, kterou měl k doplnění odvolání, neměl možnost nahlédnout do správního spisu. Proto žalobce teprve při přípravě žaloby zjistil, že podpis na doručence o doručení předvolání k ústnímu jednání není jeho. Nejméně měl pro to žalovaný mít o pravosti podpisu na doručence důvodnou pochybnost. Konal-li prvostupňový správní orgán ústní jednání v nepřítomnosti žalobce, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky, zkrátil žalobce na jeho ústavně zaručených právech. Postupem odvolacího orgánu i prvostupňového správního orgánu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, respektive práva na soudní a jinou ochranu podle Hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Odvolací orgán rezignoval na zásadu vyjádřenou v § 3 správního řádu, dle kterého má povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce vyslovil přesvědčení, že došlo k porušení § 2 odst. 1, odst. 3, § 3, § 4 odst. 4 a § 7 odst. 1 správního řádu. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (6) Žalovaný správní orgán odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, na jehož závěrech setrval. Žalovaný se odvolacími námitkami žalobce řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem je vypořádal v rámci odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. (7) Žalovaný konstatoval, že není pravdivá žalobní námitka, že žalobce ve svém odvolání jasně upozornil na to, že podmínky pro konání ústního jednání v nepřítomnosti nebyly splněny, zejména šlo o podmínku, že mu nebylo řádně doručeno. V doplnění podaného odvolání žalobce prostřednictvím svého zástupce pouze obecně argumentoval tím, že nebyly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce v odvolání neuvedl, že mu předvolání k nařízenému ústnímu jednání na den 7. 3. 2014 nebylo doručeno. Poprvé tuto námitku vznesl až v rámci podané žaloby. Ze spisu správního orgánu I. stupně je průkazné, že předvolání ze dne 6. 2. 2014 čj. OVV/2302/2013 D-982/13 bylo žalobci řádně doručeno dne 12. 2. 2014. Tato skutečnost je prokázána obsahem doručenky, která byla správnímu orgánu I. stupně vrácena a je v ní řádné doručení předvolání potvrzeno. (8) Tvrzení žalobce, že předvolání nikdy neobdržel, je tudíž v přímém rozporu s obsahem spisového materiálu, kde je řádně vyplněna doručenka prokazující doručení předmětného předvolání žalobci založena. Žalovaný proto postupoval správně, pokud vyhodnotil, že žalobce byl řádně a včas předvolán k nařízenému ústnímu jednání, ke kterému se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil. Tím byly naplněny beze zbytku všechny podmínky pro projednání věci předmětného přestupku v nepřítomnosti obviněného podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Doručenka předmětné písemnosti je řádně vyplněna, nevzbuzuje žádné pochybnosti o správnosti způsobu doručení předvolání žalobci. Žalovaný jako odvolací správní orgán neměl v odvolacím správním řízení žádné pochybnosti o správnosti doručení předmětného předvolání žalobci. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobce, že řádně neposoudil důkazní materiál ve spise. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že tvrzení žalobce, že podpis na předmětné doručence není jeho, žádným validním způsobem neprokázal. Jedná se pouze o jeho ničím nepodložené tvrzení, které je možno vyhodnotit jako účelové. Proto se žalovaný ohradil proti žalobní námitce, že žalovaný měl mít o pravosti podpisu na doručence důvodné pochybnosti. Žalovaný vyslovil souhlas, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. III. Obsah správních spisů (9) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (10) Z oznámení o přestupku ze dne 11. 12. 2013 jakož i úředního záznamu ze dne 9. 12. 2013 bylo zjištěno, že žalobce byl podezřelý z přestupku, kterého se měl dopustit dne 19. 11. 2013 v 10:22 hod. na silnice I/34 v obci Pravíkov (souřadnice GPS: X 1132676, Y 705393) jako řidič osobního automobilu tov. zn. AUDI, RZ 1AR 5063 jel rychlostí 85 km/h, po odečtení odchylky měření je rychlost stanovena 82 km/h v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Tímto jednáním žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1. písm. f) bod 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalobce s přestupkem nesouhlasil, proto bylo na místě sepsáno oznámení přestupku, kde se žalobce nevyjádřil a oznámení přestupku odmítl podepsat. Součástí oznámení je záznam o přestupku včetně pořízené fotodokumentace. Na fotografiích je zdokumentován vůz žalobce tov. zn. AUDI, RZ 1AR 5063, barva černá metalíza. V oznámení o přestupku je uvedena adresa trvalého pobytu žalobce Praha 1, Vodičkova 710/31. (11) Z výpisu evidenční karty žalobce vyplývá, že žalobce měl k 3. 1. 2014 tři záznamy o přestupcích. Aktuální stav bodového hodnocení byl nula. (12) Ve spise je založen Ověřovací list č. 8012-OL-783-13 ze dne 26. 4. 2013, vydaný Českým meteorologickým institutem v Brně pro silniční laserový rychloměr, který byl použit při měření rychlosti žalobce, doba platnosti ověření byla stanovena do 25. 4. 2014. (13) Městský úřad Pelhřimov, odbor vnitřních věcí vydal dne 9. 1. 2014 pod zn. OVV/2302/2013-D-982/13 příkaz o uložení pokuty za přestupek žalobci, který byl uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 19. 11. 2013 v 10:22:46 hod. řídil v obci Pravíkov po silnice I třídy č. 34 osobní automobil tov. zn. AUDI, RZ 1AR 5063, kde mu byla silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 85 km/hod. po odečtení možné odchylky rychlost 83 km/hod. v místě, kde je dovolená rychlost nejvýše 50 km/hod. Žalobce byla uložena pokuta ve výši 3.000 Kč. U příkazu je založena doručenka, na které je škrtnuta adrese žalobce Praha 1 - Nové město, Vodičkova 710/31 a je uvedena poštou adresa České Budějovice E. Pittera 15, na které bylo žalobci dne 22. 1. 2014 doručeno. Dne 5. 2. 2014 podal žalobce odpor proti příkazu o uložení pokuty. Podpis žalobce na této písemnosti je odlišný než na doručence, která dokládala doručení příkazu o uložení pokuty za přestupek žalobci. (14) Městský úřad Pelhřimov, odbor vnitřních věcí předvolal žalobce k ústnímu jednání v přestupkové věci dne 6. 2. 2014 na ústní jednání, které se mělo konat dne 7. 3. 2014. Žalobce byl poučen ve smyslu požadavku přestupkového zákona o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona, byl poučen i o svých právech v průběhu přestupkového řízení a současně byl poučen o tom, v závěru ústního jednání může využít svého práva ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Předvolání bylo žalobci doručováno na jeho adresu trvalého pobytu. Z doručenky, která je přiložena k předmětnému předvolání, vyplývá, že poštovní doručovatel tuto adresu přeškrtl, vyznačil doručovací adresu České Budějovice, E. Pittera 15. Předvolání k ústnímu jednání bylo dle doručenky žalobci doručeno dne 12. 2. 2014. Parafa na doručence je opět odlišná od podpisu na odporu, který podal proti příkazu. (15) Městský úřad v Pelhřimově sepsal dne 7. 3. 2014 protokol o ústním jednání, v němž je uvedeno, že žalobce byl řádně předvolán k ústnímu jednání, ke kterému se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil, a proto byla věc projednána ve smyslu § 74 zákona o přestupcích v nepřítomnosti žalobce. V dané věci byly čteny písemnosti založené ve spise a zároveň i výpis evidenční karty žalobce doplněné barevnými fotografiemi od Policie ČR dopravního inspektorátu v Pelhřimově. Bylo ukončeno shromažďování podkladů v předmětné věci a vzhledem k tomu, že byl shromážděn dostatek důkazů o naplnění skutkové podstaty ve smyslu přestupku § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu rozhodl správní orgán o vině žalobce v jeho nepřítomnosti, a to v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. (16) Městský úřad Pelhřimov, odbor vnitřních věcí rozhodl dne 7. 3. 2014 pod čj. OVV/2302/2013 D – 982/13 v nepřítomnosti žalobce tak, že se uznává vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a byla mu uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Rozhodnutí bylo žalobci doručováno na adresu trvalého pobytu v Praze 1, Vodička 701/31. Tato adresa byla poštovním doručovatelem přeškrtnuta a rozhodnutí bylo doručeno na adresu České Budějovice, E. Pittera 15, kde je z doručenky zřejmé, že rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 3. 2014. Na doručence je parafa podpisu o převzetí rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včas dne 4. 4. 2014 blanketní odvolání prostřednictvím svého právního zástupce, v němž uvedl, že jej odůvodní ve lhůtě 30 dnů. K odvolání byla připojena plná moc pro právního zástupce. Dne 4. 4. 2014 vydal správní orgán výzvu k doplnění odvolání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu, ve kterém poučil právního zástupce žalobce o tom, že odvolání nesplňuje požadavky stanovené v § 82 odst. 2 správního řádu a jím navrhovaný termín pro doplnění odvolání považoval správní orgán s ohledem na rozsah spisu za účelový a nepřiměřený, a proto stanovil lhůtu k doplnění chybějících údajů do 10 dnů od doručení výzvy. Žalobce požadavku vyhověl a odvolání doplnil. Doplněné odvolání bylo doručeno správnímu orgánu dne 14. 4. 2014. V odvolání žalobce je uvedeno, že správní orgán projednal přestupek v nepřítomnosti obviněného, čímž porušil ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, a sice z toho důvodu, že nebyly naplněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného. Dále bylo uvedeno, že obviněný nebyl slyšen a byl zkrácen na svém právu uvádět tvrzení a navrhovat důkazy na podporu své obhajoby. Podle žalobce v důsledku projednání přestupku v jeho nepřítomnosti nemohlo být naplnění skutkové podstaty přestupku dostatečně objasněno. K tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2009 čj. 7As 9/2009- 66, z něhož citoval. Současně poukázal na zkrácení požadované lhůty pro doplnění odvolání, kdy z požadovaných 30 dnů mu bylo stanoveno k doplnění odvolání 10 dnů. Žalobci nebyl poskytnut dostatečný prostor a čas pro kvalifikované vyjádření. (17) V odvolání rozhodl Krajský úřad kraje Vysočina dne 29. 10. 2014 pod čj. KUJI 71196/2014 tak, že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí, potvrdil. Stalo se tak s odůvodněním, že správní orgán I. stupně provedl řádné dokazování a zcela spolehlivě zjistil skutečný stav věci. Vzal v úvahu okolnosti svědčící i ve prospěch i neprospěch obviněného a postupoval v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Beze zbytku naplnil zásadu materiální pravdy. Zcela správně postupoval správní orgán I. stupně pokud projednal věc dne 7. 3. 2014 v nepřítomnosti obviněného. Žalovaný ověřil, že žalobce byl řádně a včas předvolán k nařízenému ústnímu jednání na den 7. 3. 2014, které mu bylo fakticky doručeno dne 12. 2. 2014. Předvolání bylo přesné, jasné a srozumitelné. Žalobce byl i řádně poučen o postupu podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Ze spisu vyplývá, že žalobce se ač včas a řádně předvolán, bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu k nařízenému jednání nedostavil. Správní orgán I. stupně provedl v daném řízení řádné dokazování a s ohledem na všechny okolnosti daného protiprávního jednání žalobce a průkazné zaznamenání tohoto jednání silničním laserovým rychloměrem, nebylo potřebné provedení důkazů svědeckými výpověďmi policistů. Ke zkrácení navrhované lhůty pro odůvodnění odvolání žalovaný uvedl, že tato lhůta byla stanovena v souladu s ustanovením § 83 odst. 1 správního řádu a je zcela přiměřená okolnostem daného případu a jeho skutkovou obtížnost. IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného (18) Žalobce vyslovil souhlas tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání. V replice uvedl, že nesouhlasí s obsahem vyjádření žalovaného správního orgánu. Žalobci odvolání doručeno nebylo, převzetí nikdy nepotvrdil svým vlastnoručním podpisem. Tvrzení žalovaného označil za troufalé. Vyslovil přesvědčení, že žalovaný měl mít pochybnost o řádném předvolání žalobce. V souladu s judikaturou Ústavního soudu měl dospět k závěru, že žalobce řádně předvolán nebyl. Žalovaný v danou chvíli postupoval zcela jistě nesprávně. Při náležité péči a ctění zásad správního řízení nemohl žalovaný dospět k závěru, že žalobce byl řádně a včas k ústnímu jednání předvolán. Nemohl tudíž dospět k závěru, že podmínky dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích byly splněny. Žalovaný by musel mít nutně pochybnost o pravosti podpisu žalobce na doručence a učinit nezbytné kroky k ověření, zda podpis na doručence je skutečně žalobcův. Žalovaný rezignoval na zásady správního řízení. Jako lichý označil názor žalovaného, že žalobce žádným validním způsobem neprokázal, že podpis na doručence není jeho. Žalobce upozornil na § 50 odst. 2 správního řádu, podle kterého je to právě správní orgán, kdo opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí. Bylo proto povinností žalovaného prokazovat, že podpis na doručence není jeho. Žalobce je připraven prokázat důkazem grafologickým znaleckým posudkem, že podpis není jeho, pokud tento důkaz soud uzná za vhodný. Jako alternativní důkaz žalobce v replice navrhoval provést reklamaci u poštovního doručovatele. Žalobce setrval na svém návrhu, aby žalobou napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V. Právní názor soudu (19) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná. (20) Stěžejní žalobní námitkou žalobce bylo jeho tvrzení, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné. Toto tvrzení žalobce spojoval s postupem správních orgánů, kdy ústní jednání konané dne 7. 3. 2014 trpělo závažnou vadou, neboť nebyly naplněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce v žalobě tvrdil, že se o ústním jednání vůbec nedozvěděl. To že se ústní jednání konalo, seznal až z doručeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde již byl uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta. Žalobce v žalobě dále uvedl, že jasně ve svém odvolání upozornil na to, že podmínky pro konání ústního jednání v nepřítomnosti nebyly splněny, zejména šlo o podmínku, že mu nebylo řádně doručeno. (21) Z obsahu spisu, který měl soud k dispozici, zjistil, že odvolací námitku týkající se nesplnění podmínky řádného doručení předvolání k ústnímu jednání žalobce v odvolání neuplatnil. Na tuto skutečnost ostatně upozornil i žalovaný správní orgán ve svém vyjádření k žalobě. V odvolání žalobce pouze tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce. Námitku řádného nedoručení předvolání k ústnímu jednání žalobce poprvé uplatnil až v žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Soud se s ohledem na takto formulovanou žalobní námitku zabýval textem odvolání. Ani ze samotného textu odvolání, ani z poukazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, z něhož žalobce v odvolání citoval, nelze dovodit, že by zpochybňoval řádné doručení předvolání. Žalobce ani náznakem doručení předvolání nezpochybnil. V odvolání pouze tvrdil, že správní orgán I. stupně rozhodl v nepřítomnosti obviněného o jeho vině, čímž porušil ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, a sice z toho důvodu, že nebyly naplněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného. Žalobce pouze rozváděl, na jakých právech byl zkrácen, a to na právu slyšení, právu uvádění tvrzení a navrhování důkazů i na jeho právu vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Zároveň vytýkal žalovanému, že výslechy svědků správní orgán neprováděl z vlastního podnětu, a tudíž nemohlo být naplnění skutkové podstaty přestupku, který je mu kladen za vinu, dostatečně objasněno. (23) Žalobce tudíž ve svém odvolání správnímu orgánu konkrétně nevytýkal, že předvolání k ústnímu jednání neobdržel. Z obecného odkazu na nesplnění podmínek § 74 odst. 1 přestupkového zákona nelze dovodit, že žalobci nebylo předvolání k ústnímu jednání vůbec doručeno. Zvláště pak za situace, kdy měl správní orgán doručenku o tom, že žalobci bylo předvolání k ústnímu jednání doručeno k jeho dispozici. Žalovanému správnímu orgánu ani správnímu orgánu I. stupně nelze vytýkat, že se měl z úřední povinnosti zabývat pravostí podpisů žalobce na této doručence, neboť se na dalších doručenkách vesměs objevovaly parafy podpisů a za situace, kdy byla doručenka správnímu orgánu vrácena, neměl správní orgán důvod doručení předvolání žalobci zpochybňovat. (24) Pokud k nesplnění podmínky řádného předvolání k ústnímu jednání žalobci bylo v žalobě argumentováno nálezem Ústavního soudu II. ÚS 788/02 a dovozováno, že dle tohoto nálezu nemá doručenka ve správním řízení povahu veřejné listiny, naopak má povahu soukromé listiny, pak tato argumentace není správná. Ústavní soud v citovaném nálezu vyřešil situaci, kdy přestupce byl k prvnímu termínu ústního jednání předvolán prostřednictvím svého právního zástupce písemně na doručenku. Z tohoto prvního termínu se omluvil. Nařízení druhého termínu bylo patrno jen z úředního záznamu, v němž bylo konstatováno, že nový termín byl sjednán telefonicky. Tento úřední záznam byl podepsán jen zaměstnanci správního orgánu I. stupně. Na základě této důkazní situace Ústavní soud úřední záznam hodnotil jako jednostranný úkon správního orgánu, který nemá charakter veřejné listiny, která by potvrzovala pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Naopak jako vhodnou formu doručení v tomto nálezu Ústavní soud označil písemné předvolání s vykázaným doručením. K charakteru doručenky lze dále odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kupříkladu usnesení 20Cdo 228/2006, ve kterém Nejvyšší soud řešil otázku řádného doručení podkladového rozhodnutí povinné osobě za situace, kdy osoba tvrdila, že podpis na doručence není její vlastnoručním podpisem. Soudu bylo proto vytýkáno neprovedení výslechu poštovní doručovatelky. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že „…. místo, den a způsob prokazovala při doručování poštou podle vyhlášky č. 78/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., zásadně doručenka, kterou pošta vracela zpět odesílajícímu soudu. Doručenka byla listinou, jež měla povahu listiny veřejné a jež se od listin soukromých lišila svou důkazní silou, potvrzovala, nebyl-li prokázán opak, pravdivost toho, co v ní bylo osvědčeno…. za této situace bylo na povinné, která tvrdila opak, aby prokázala, že podpis adresátky na doručence není jejím podpisem….“. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR 20 Cdo 1505/2002, z něhož vyplývá „…..doručenka byla listinou mající povahu listiny veřejné, od listin soukromých se lišící svou důkazní silou; potvrzovala, nebyl-li prokázán opak pravdivost toho, co v ní bylo osvědčeno. Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je ten, že je na účastníku, který tvrdí opak, že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby se svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal….“. Z toho co bylo řečeno, vyplývá, že bylo na žalobci, pokud tvrdil, že podpis na doručence není jeho, aby předložil k tomuto tvrzení důkaz. Z toho důvodu soud nehodnotí důvodnou námitku žalobce, že to byl žalovaný, který pro svůj postup v odvolacím řízení měl otázku řádného doručení přezkoumat a vyřešit najisto, což žalovaný neudělal, kdy žalobce upozornil, že to je právě správní orgán, který ve smyslu § 50 odst. 2 opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí. Žalovaný neměl, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí strana 4 a 5 pochybnosti o tom, že by žalobce nebyl řádně a včas předvolán k nařízenému jednání, a tudíž neshledal zkrácení žalobce na jeho právech. (25) Alternativa řádného nedoručení předvolání k ústnímu jednání žalobci nebyla v odvolacím řízení vůbec zmíněna. Pokud by taková situace skutečně nastala, nelze si představit, že by žalobce otálel s uplatněním takové zásadní námitky o tom, že se vůbec o termínu ústního jednání nedozvěděl, že mu předvolání k ústnímu jednání nebylo doručeno. Naopak, pokud by žalobci totiž předvolání doručeno nebylo, muselo by rozhodnutí, jehož samotné doručení žalobce nepopřel, být natolik překvapivé, že jako hlavní argument by právě nedostatek předvolání k ústnímu jednání nepochybně v odvolání uplatnil. To se však v odvolání nestalo, poprvé tato námitka zazněla teprve v žalobě, navíc v žalobě žalobce nepravdivě argumentoval tak, že tuto podmínku již uplatnil v odvolání. Toto tvrzení proto neobstojí. Nedostatek předvolání k ústnímu jednání, respektive nedoručení předvolání k ústnímu jednání, je argument natolik zřetelný a zásadní, že nelze uvěřit žalobnímu tvrzení, že žalobce nevěděl, že mu předvolání nebylo řádně doručeno, a to zjistil teprve ve fázi přípravy žaloby. To totiž popírá i jeho předchozí žalobní argumentaci, že žalobce řádné doručení předvolání k ústnímu jednání zpochybňoval již v odvolacím řízení. (26) Tvrzení žalobce, že žalovaný měl v rámci své přezkumné činnosti sám zjistit z doručenky, že nejde o podpis žalobce, soud s ohledem na výše uvedené považuje za neopodstatněné. Ve spise žalobce se vyskytuje několik alternativ žalobcových paraf a podpisů, a tudíž nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby při doručování předvolání k ústnímu jednání prostřednictvím pošty, kdy měl k dispozici doručenku o řádném doručení listiny mající charakter veřejné listiny, měl mít z úřední povinnosti nějaké pochybnosti. Soud proto uzavřel, že závěr žalovaného správního orgánu, že žalobce byl řádně a včas předvolán k nařízenému ústnímu jednání a předvolání mu bylo fakticky doručeno dne 12. 2. 2014, přičemž předmětné předvolání je přesné, jasné a srozumitelné, je správný. Žalovaný správní orgán vypořádal i námitku žalobce ohledně jeho zkrácení na právu být slyšen a právu uvádět tvrzení a navrhovat důkazy, že nebyla důvodná. Vypořádání této námitky v návaznosti na splnění podmínky stanovené v § 74 odst. 1 přestupkového zákona soud považuje za odpovídající zákonu. Žalobce se bez důležitého důvodu a náležité omluvy nedostavil k ústnímu jednání, a proto se připravil o možnost realizovat svá procesní práva. Odvolací správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí vyhodnotil, že žalobce nebyl ze strany správního orgánu I. stupně zkrácen ve výkonu svých procesních práv a nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žalovaný poukázal na to, že povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného vyžaduje určitý stupeň součinnosti ze strany obviněného spočívající např. v tom, že se obviněný fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví pro existenci důležitého důvodu, což žalobce v daném řízení průkazně neučinil. Soudu ze strany žalobce v žalobě nebyla nabídnuta taková tvrzení, ani důkazy, že tento závěr nebyl správný. Ani v žalobě žalobce nenabídl důkaz o tom, že byl porušen postup při doručování předvolání k jednání a své opačné tvrzení nikterak neprokázal. (27) Nad rámec nutného soud poukazuje zároveň na postup podle § 41 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Takový případ by mohl řešit situaci žalobce, pokud by v rámci odvolacího řízení poukázal na situaci, kterou popisuje v žalobě, že neobdržel předvolání k ústnímu jednání, jinými slovy řečeno k ústnímu jednání se nemohl dostavit bez svého zavinění, a tvrdil by, že nemohl uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy, tak jak mu zaručuje § 4 odst. 4 správního řádu, a to v důsledku postupu správního orgánu. To však žalobce v žádném směru neučinil a ani netvrdil. (28) Soud proto shrnuje, že jako nedůvodné hodnotí tvrzení žalobce, že se o ústním jednání vůbec nedozvěděl. Správní orgány rozhodly v souladu s platnými právními předpisy a respektovaly základní zásady trestně správního řízení, jakož i obecné zásady správního řízení. Postupem správního orgánu nebylo žalobci upřeno právo hájit svá práva. Žalovaný správní orgán projednal v souladu se zásadou dispoziční žalobou napadené rozhodnutí v intencích odvolacích námitek a vzhledem k tomu, že žádné vady postupu správního orgánu I. stupně, jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neshledal, odvolání žalobce správně zamítl. Správní orgán I. stupně konal ústní jednání za situace, že byly splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce. Žalobce nebyl zkrácen na svých ústavně zaručených právech. Postupem odvolacího orgánu ani orgánu I. stupně nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, respektive práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále také jen Listina), konkrétně práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a práva na rovnost s ostatními účastníky. V řízení nebylo prokázáno, že žalobce nebyl k ústnímu jednání řádně předvolán. Odvolací orgán neporušil zásadu, vyjádřenou v § 3 správního řádu a v přestupkovém řízení bylo rozhodnuto na základě stavu věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti. (29) Další žalobní námitky týkající se porušení § 2 odst. 1, § 2 odst. 3, § 3, § 4 odst. 4 a § 7 odst. 1 správního řádu, kterými žalobce obecně vytýkal porušení těchto ustanovení, byly uvedeny bez konkrétní souvztažnosti ke konání správních orgánů. Z toho důvodu rovněž soud v této poloze, a to s ohledem na zásadu dispoziční, kterou je řízení o správní žalobě ovládáno, pouze v obecné poloze ve vztahu k tomu, co bylo výše řečeno, uzavřel, že porušení těchto ustanovení správního řádu neshledal. Napadené rozhodnutí není nezákonné ani nepřezkoumatelné. (30) Další argumentace žalobce uvedená v replice k vyjádření žalovaného nepřinesla pro projednávanou věc žádné konkrétní argumenty, které by mohly na předchozím závěru soudu cokoliv změnit. Navíc argumentace žalobce o případné připravenosti, dokázat, že podpis na doručence není podpisem žalobce, přichází po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 soudního řádu správního, ve které lze doplňovat žalobní argumentaci. IV. Závěr, náklady řízení (31) Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Přestupek žalobce byl ve správním řízení spolehlivě zjištěn a prokázán. Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost ani nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobu proto v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. (32) Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce neměl v řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení