58 A 1/2019 - 58

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen Mgr. Lucií Kindlmannovou advokátkou sídlem AK SOLIL, LINKE, RICHTR & spol., Vodičkova 791/39, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2018, č. j. KUJCK 145053/2018, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 28. 11. 2018, č. j. KUJCK 145053/2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 19 858 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně Mgr. Lucie Kindlmannové.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2018, č. j. KUJCK 145053/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl pro opožděnost odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 5. 5. 2017, č. j. MS/16685/2016/OOSM-OP-292/Dur. Tímto správním rozhodnutím I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Tohoto přestupku se měl žalobce z nedbalosti dopustit dne 30. 7. 2016 v 23:49 hod., když jím řízenému motorovému vozidlu Honda Civic, RZ x, byla na dálnici D3 na 100 – 104 km v k. ú. Veselí nad Lužnicí byla po odečtení odchylky měření naměřena rychlost 194 km/h, a to v úseku, kde je zvláštním právním předpisem stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h, tj. o 64 km/h více než byla v místě nejvyšší povolená rychlost. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 6 měsíců a dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč.

2. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce dne 29. 1. 2019 žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobce podanou žalobou brojí proti závěru žalovaného o opožděnosti jeho odvolání proti správnímu rozhodnutí I. stupně, které mu dle jeho tvrzení nebylo nikdy doručeno, a žalobce se s tímto rozhodnutí neměl možnost seznámit. O existenci tohoto rozhodnutí se žalobce dozvěděl až dne 10. 8. 2018 při dopravní kontrole, když mu bylo sděleno, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. Z procesní opatrnosti podal žalobce dne 16. 8. 2018 blanketní odvolání, které spojil s žádostí o prominutí zmeškání úkonu, což správní orgán dle názoru žalobce protiprávně odmítl, když od lhůty pro podání odvolání tak, jak ji správní orgán evidoval, neuplynul ještě 1 rok. Při následné komunikaci se správním orgánem I. stupně žalobce zjistil, že ve správním spise se má nacházet doručenka prvostupňového správního rozhodnutí s jeho podpisem; rozhodnutí mu mělo být řádně doručeno dne 11. 5. 2017 do vlastních rukou, což se ale dle tvrzení žalobce nestalo. Podpis na doručence není jeho. Z listin založených ve správním spisu se dle názoru žalobce nepodává doručení tohoto rozhodnutí v souladu se zákonem. Podpisy na jednotlivých doručenkách nejsou jeho.

4. Žalobce na vysvětlenou uvedl, že bydlí v Rakousku v hotelu a rozhodnutí I. stupně za něj musela převzít jiná osoba, do jeho dispozice se toto rozhodnutí nedostalo. Jelikož pojal podezření, zda s ohledem na uvedené skutečnosti nebyl spáchán trestný čin, učinil dne 29. 11. 2018 oznámení Policii České republiky.

5. Uloženou pokutu žalobce pod hrozbou exekučního řízení uhradil, byť byl přesvědčen o nezákonnosti postupu správního orgánu - dalšího nezákonného zásahu do svých práv. Z procesní opatrnosti pak podal dne 20. 12. 2017 v reakci na výzvu k úhradě opět žádost o doručení správního rozhodnutí I. stupně, blanketní odvolání a žádost o prominutí zmeškání úkonu. Na toto podání nebylo správním orgánem I. stupně reagováno.

6. Na podporu svých tvrzení žalobce krajskému soudu předložil dva úřední záznamy Policie České republiky o podání vysvětlení, fotografie ze správního spisu (reklamace dodání zásilky, dodejka a obálka), podání ze dne 20. 12. 2017 včetně doručenky a další vybrané listiny ze správního spisu.

7. Dne 22. 2. 2019 žalobce předložil vyrozumění o ukončení šetření ze dne 14. 2. 2019, č. j. KRPC-168365-28/ČJ-2018-020817.

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl podanou žalobu zamítnout.

9. Žalovaný zrekapituloval průběh doručování žalobci a uzavřel, že správní orgán I. stupně neměl jakýchkoli pochybností o tom, že žalobci bylo doručováno v souladu se zákonem. Správní rozhodnutí I. stupně bylo řádně vypraveno dne 9. 5. 2017, jelikož se správnímu orgánu nevrátila doručenka, bylo doručení reklamováno s výsledkem, že zásilka byla doručena dne 11. 5. 2017 v 9:05:41 hod. osobně žalobci, který její převzetí stvrdil svým podpisem. Správní orgán I. stupně při doručování nepochybil a naplnil § 19 a § 20 správního řádu, když řádně doručoval na adresu udanou žalobcem.

10. V kontextu provedeného šetření Police České republiky žalovaný konstatoval, že zjištění, že pošta byla v hotelu žalobce přebírána zaměstnanci hotelu, neznamená automaticky vadu doručování, neboť žalobce byl se systémem doručování srozuměn. Nadto ze závěrů policejního orgánu neplyne, že stanovený postup doručování pošty by byl v rozporu s postupy pro doručování rakouské pošty.

11. Za zásadní skutečnost žalovaný považuje to, že v souladu s § 19 odst. 3 správního řádu bylo žalobci doručováno na jím určenou adresu, na které si měl žalobce dle právního názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 10. 4. 2013, č. j. 4 As 6/2013 - 28 a ze dne 22. 2. 2017, č. j. 9 As 244/2016 – 22, zajistit přebírání písemností zasílaných orgány veřejné moci. Pokud tak žalobce neučinil, byl povinen nést negativní důsledky včetně případné fikce doručení písemností, o kterých se ani nedozvěděl. Žalobce věděl, že na jím udanou adresu budou zasílány písemnosti, věděl, jakým způsobem přebírání písemností v hotelu probíhá, a proto měl povinnost si řádné přebírání písemností zajistit. Z šetření policejního orgánu plyne doručení správního rozhodnutí I. stupně na adresu hotelu, kde žalobce pobýval, přičemž žalobce doručování písemností nereklamoval u ubytovatele, ani u rakouské pošty, pouze podal trestní oznámení. Nebylo zjištěno, že předmětné rozhodnutí by nebylo žalobci doručeno. Listiny týkající se doručování tohoto rozhodnutí, které jsou založeny ve správním spisu, svědčí dle názoru žalovaného o řádném a průkazném doručení prvostupňového správního rozhodnutí.

12. O podání žalobce ze dne 20. 12. 2017 neměl žalovaný žádných informací, neboť toto podání bylo předáno finančnímu odboru Městského úřadu Soběslav, nikoli správnímu orgánu I. stupně (příslušnému odboru); žalobce na jeho existenci žalovaného sám neupozornil. Toto odvolání však bylo zcela zjevně opožděné.

13. Co se žádosti žalobce o prominutí zmeškání úkonu týče, žalovaný nebyl k rozhodnutí o žádosti žalobce příslušný, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s § 41 odst. 2 správního řádu uvedl, že žádost žalobce byla opožděná, když lhůta pro podání odvolání marně uplynula dne 26. 5. 2017 a ve lhůtě 1 roku žalovaný v souladu s uvedeným ustanovením o prominutí zmeškání úkonu nepožádal.

14. Žalobce ve své replice ze dne 1. 4. 2019 odmítl argumentaci žalovaného a uvedl, že odpovědnost za řádné doručování leží výhradně na správním orgánu. Žalobce řešil s ubytovatelem, kam se předmětná zásilka s rozhodnutím poděla, nebyl však úspěšný. Žalovaným odkazovaná soudní rozhodnutí neshledal žalobce přiléhavými, neboť se netýkala doručení rozhodnutí určeného do vlastních rukou zcela cizí osobě.

15. Z předloženého správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 30. 7. 2016 bylo Policií České republiky zadokumentováno možné přestupkové jednání žalobce.

16. Na základě telefonické domluvy se správním orgánem I. stupně se žalobce k podezření ze spáchání přestupku písemně vyjádřil podáním ze dne 13. 8. 2016, doručeno dne 15. 8. 2016, ve svém vyjádření uvedl jako adresu přechodného pobytu adresu v Rakousku, kde se dlouhodobě zdržuje a má zde trvalý pobyt.

17. Dne 26. 9. 2016 se správní orgán I. stupně pokusil neúspěšně doručit žalobci předvolání na adresu evidovanou v registru obyvatel (adresa v České republice). Následně bylo toto předvolání dne 10. 10. 2016 doručeno na adresu v Rakousku. Z jednání se žalobce dne 19. 10. 2016 omluvil. Písemností ze dne 31. 10. 2016 byl žalobce opětovně předvolán, doručeno na adresu v Rakousku dne 3. 11. 2016. Dne 21. 11. 2016 proběhlo ústní jednání v nepřítomnosti žalobce.

18. Usnesením ze dne 29. 11. 2016 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dle úředního záznamu ze dne 12. 1. 2017 se k této písemnosti nevrátila doručenka, proto bylo doručení u České pošty reklamováno. Dle oznámení o výsledku reklamačního řízení ze dne 28. 1. 2019 byla tato zásilka doručena, k čemuž je přiložen výtisk ze systému rakouské pošty, ze kterého plyne, že tato zásilka byla doručena dne 1. 12. 2016 v 9:22 hod. osobně adresátovi, jehož podpis je zde uveden.

19. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 5. 5. 2017 byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Toto rozhodnutí bylo žalobci dle podacího lístku zasláno na adresu v Rakousku. Dne 28. 7. 2017 bylo doručování tohoto rozhodnutí reklamováno. Dle výsledku reklamace doručeného správnímu orgánu I. stupně dne 6. 11. 2017 byla zásilka odevzdána žalobci osobně dne 11. 5. 2017 v 9:05 hod., což bylo stvrzeno podpisem, jak plyne z výtisku ze systému rakouské pošty. Podoba podpisu je zde zachycena.

20. Dne 16. 8. 2018 obdržel správní orgán I. stupně podání žalobce ze dne 14. 8. 2018 označené jako námitky proti záznamu bodů v registru řidičů, žádost o doručení rozhodnutí, odvolání proti rozhodnutí a žádost o prominutí zmeškání úkonu. Podstatou tohoto podání bylo v souladu s uplatněnými žalobními body to, že správní rozhodnutí orgánu I. stupně nebylo žalobci doručeno. Ze sdělení k předání správního spisu žalovaného ze dne 5. 9. 2018 plyne, že žalobce uloženou pokutu a náklady řízení uhradil, k čemuž je zde založena výzva k úhradě ze dne 22. 11. 2017, kopie obálky z neúspěšného doručování na území České republiky a kopie doručenky při doručování na adresu v Rakousku 21. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odmítl odvolání žalobce jako opožděné. V rámci odůvodnění žalovaný shrnul průběh doručování s tím, že žalobce si zásilku s vyhotoveným rozhodnutím převzal osobně dne 11. 5. 2017, lhůta k podání odvolání uplynula dne 26. 5. 2017 (pozn. soudu - chybně uváděn měsíc červen). Co se týče žádosti o prominutí zmeškání úkonu, žalovaný konstatoval, že k posouzení je příslušný správní orgán I. stupně, nicméně s ohledem na § 41 odst. 6 správního řádu již nelze úkon prominout, neboť ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul již jeden rok.

22. Jak plyne ze sdělení žalovaného ze dne 30. 11. 2018, nebyl shledán důvod pro zahájení přezkumného řízení.

23. Ve správním spisu je následně založeno podání žalobce ze dne 6. 2. 2019, jehož přílohu tvoří podání ze dne 20. 12. 2017, které obsahuje žádost o doručení rozhodnutí, odvolání proti rozhodnutí a žádost o prominutí zmeškání úkonu; žalobce žádal sdělení, jak bylo o tomto podání rozhodnuto. Správní orgán I. stupně sdělil žalobci dne 11. 2. 2019, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, zároveň bylo žalobci doručeno usnesení ze dne 11. 2. 2019 o neprominutí zmeškání úkonu s ohledem na uplynulou dobu.

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

25. Žaloba je důvodná.

26. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 27. 5. 2019. Během tohoto jednání obě procesní strany setrvaly na svých závěrech vyjádřených v průběhu řízení písemnou formou. Bylo provedeno dokazování obsahem správního spisu, který si soud v projednávané věci vyžádal a dále obsahem spisu vedeného Policií České republiky, Krajského ředitelství police Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Obvodního oddělení Soběslav, sp. zn. KRPC-168365/ČJ-2018, ve věci oznámení žalobce o možném poškození cizích práv, a to pro účely posouzení dodržení zákonného postupu při doručování správního rozhodnutí I. stupně.

27. Z uvedeného policejního spisu zjistil krajský soud na základě provedeného dokazování následující skutečnosti: Z odpovědi Oddělení zahraničních vztahů Mikulov-Drasenhofen Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 22. 1. 2019 vyplynulo, že rakouská policie provedla v místě pobytu žalobce v hotelu Vitalhotel prověrku na místě a zjistila, že žalobce zde vlastní bytovou jednotku. Dále zjistila, že do dne 18. 1. 2019 bylo běžnou chtěnou praxí, že poštovní zásilky pro majitele bytů přebírala recepce hotelu, pošta byla vkládána do samostatných přihrádek, kde si ji vyzvedávali adresáti; v návaznosti na nyní řešenou věc byla tato praxe ukončena. O vyzvedávání zásilek nebyla vedena evidence. Policie k jednotlivým zásilkám zjistila následující: - předvolání ze dne 3. 10. 2016 – doručeno dne 10. 10. 2016 – přebírající osoba nezjištěna, dle prostého srovnání podpisu se nejednalo o žalobce - předvolání ze dne 31. 10. 2016 – doručeno dne 3. 11. 2016 – převzal recepční G.R., svůj podpis poznal, zásilku vložil do přihrádky - usnesení o ukončení dokazování ze dne 29. 11. 2016 – doručeno dne 1. 12. 2016, doručení reklamováno, dle podpisu převzala bývalá sekretářka K.S. - správní rozhodnutí I. stupně ze dne 5. 5. 2017 – doručeno dne 11. 5. 2017, doručení reklamováno, převzal recepční G.R., zásilku vložil do přihrádky 28. Obdobné skutečnosti vyplynuly i z vyrozumění o ukončení šetření policie ze dne 14. 2. 2019, které žalobce předložil krajskému soudu, a které je rovněž součástí policejního spisu (toto vyrozumění bylo žalovanému soudem přeposláno).

29. Jádro soudního přezkumu v této věci tvoří posouzení toho, zda žalobci bylo správní rozhodnutí I. stupně doručeno v souladu se správním řádem, což má přímý vliv na posouzení včasnosti jím podaného odvolání.

30. Správní rozhodnutí ve věci samé se v souladu s § 19 odst. 5 ve spojení s § 72 odst. 1 správního řádu doručuje do vlastních rukou adresáta, o čemž ostatně ani v posuzované věci není sporu. Stejně tak není sporu ani o zvoleném způsobu doručování (např. zdali nemělo být doručováno prostřednictvím datové schránky) a konečně, sporu není ani o tom, zda bylo žalobci doručováno na řádnou adresu, neboť danou adresu v Rakousku žalobce opakovaně označil jako adresu, na které se zdržuje (poprvé ve svém vyjádření doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 15. 8. 2016), což s ohledem na následující průběh věci a vyjádření žalobce považuje krajský soud za volbu adresy pro doručování ve smyslu § 19 odst. 4 správního řádu. Takto rakouskou adresu ostatně chápal i správní orgán I. stupně. V souladu s § 22 správního řádu bylo žalobci do ciziny doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

31. Doručení listiny doručované prostřednictví poskytovatele poštovních služeb se prokazuje obvykle tzv. doručenkou, ze které je zřejmá totožnost osoby, která zásilku převzala. Ve své podstatě je však jedno, zda bude doručení doloženo právě poštovní doručenkou či jiným dokladem, bude-li tento doklad v souladu s § 19 odst. 7 správního řádu dokládat, že písemnost byla doručena adresátovi a kdy se tak stalo. V projednávané věci doručenka ke správnímu rozhodnutí I. stupně fakticky chybí a bylo tak vycházeno z výsledku reklamačního řízení. Vzhledem k tomu, že sama doručenka je ve správním řízení považována za soukromou listinu, stejně jako listiny dokládající vyřízení reklamace, je možné z následujícího citovaného právního hodnocení analogicky vycházet. „Ustanovení § 19 až § 26 správního řádu z roku 2004 ve znění účinném do 30. 6. 2010 výslovně nestanovila, že průkazem doručení písemnosti je doručenka, neupravovala její obsahové náležitosti ani doručence nepřiznávala důkazní sílu veřejné listiny (na rozdíl např. od § 50f a § 50g o. s. ř.). Přesto byla doručenka ve správním řízení považována za obvyklý důkazní prostředek prokazující doručení jakékoliv písemnosti jejímu adresátu. Vznikne-li o právně významném údaji na doručence důvodná pochybnost, je nezbytné takový údaj učinit předmětem dalšího šetření (dokazování). Zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou spočívá v jejich odlišné důkazní síle. Pravá veřejná listina (tj. listina skutečně pocházející od vystavitele) může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník řízení tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny (její nesprávnost). Důkazní břemeno spočívá na tom, kdo správnost veřejné listiny popírá. Naproti tomu u pravé soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinou prokázány.“ (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, č. j. 17 A 19/2011 – 50, 2670/2012 Sb. NSS, rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). Uvedené závěry jsou stále platné a plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci.

32. V této souvislosti soud považuje za vhodné reagovat na námitku vznesenou pověřenou zmocněnkyní žalovaného během ústního jednání, která s odkazem na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 10 A 176/2014 ze dne 11. 11. 2015 argumentovala tím, že doručenku je třeba považovat za listinu veřejnou, a tudíž je nutno důkazní břemeno stran zpochybnění správnosti údajů na ní uvedených přenést na žalobce. Uvedené rozhodnutí zdejšího soudu ovšem nesprávně vyložilo závěry o charakteru doručenky ve správním řízení uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 228/2006. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v dané věci vycházel soud z vyhlášky č. 78/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., dle které doručenka v době její účinnosti byla skutečně listinou veřejnou. Tak tomu ovšem bylo pouze do 1. 7. 2000, jak je blíže rozvedeno pod bodem 33. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zřetelně vztahuje k době minulé, tedy k období do 1. 7. 2000, nikoliv k době vydání vlastního rozhodnutí či rozhodnutí krajského soudu.

33. V této souvislosti lze zmínit závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 7 As 30/2013 – 34, který k charakteru doručenky jasně uvedl: „Doručenka byla veřejnou listinou pouze do 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách. Po tomto datu přestaly být poštovní doručenky veřejnou listinou a staly se pouze listinou soukromou. Skutečnost, že předmětná doručenka nebyla v případě účastníka řízení veřejnou listinou, však neznamená, že by vůbec nebyla způsobilá prokázat doručení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č.j. 2 Afs 158/2005 - 82 (publikovaný na www.nssoud.cz) vyslovil právní názor, dopadající také na danou věc, že i v případě, kdy doručenka nemá náležitosti veřejné listiny „má i tak důkazní váhu, ovšem k tomu, aby stěžovatel (pozn. správní orgán) důkazní břemeno neunesl, postačí, že žalobce údaje v doručence zpochybní (znevěrohodní) předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné verze reality, tj. nemusí nezbytně – na rozdíl od varianty, kdy je doručenka veřejnou listinou – prokázat opak toho, co plyne z doručenky.“ Citovaný závěr je pak aplikovatelný nejen na daňové řízení, nýbrž také na jakékoli řízení správní, neboť i ve správním řízení leží břemeno důkazní ohledně doručení písemností účastníkům správního řízení na správních orgánech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 – 61).“ (zvýraznění doplněno soudem).

34. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 – 61, „k tomu, aby stěžovatel (pozn. správní orgán) důkazní břemeno neunesl, postačí, že žalobce údaje v doručence zpochybní (znevěrohodní) předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné verze reality (…) ne každá adresátem vznesená námitka proti doručení musí být relevantní a jako taková hodnocena a dále skutkově a důkazně ověřována – za irelevantní by bylo nutno pokládat kupříkladu námitku adresáta, že sice v době doručování byl přítomen v domě, do něhož se doručovalo, avšak spal, takže neslyšel domovní zvonek; touto námitkou by se správce daně vůbec nemusel ze skutkových hledisek zabývat, neboť by nemohla přivodit změnu závěru o tom, zda bylo či nebylo účinně doručeno. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelné (…) na jakékoli řízení správní, neboť i ve správním řízení leží břemeno důkazní ohledně doručení písemností účastníkům správního řízení na správních orgánech.“ Tyto závěry považuje krajský soud za plně aplikovatelné i při doručování do zahraničí.

35. Správní orgány za průkaz doručení správního rozhodnutí I. stupně akceptovaly výsledek reklamačního řízení dané zásilky, dle kterého byla tato zásilka dne 11. 5. 2017 doručena osobně žalobci, který měl převzetí stvrdit svým podpisem, což plyne z výpisu ze systému rakouské pošty, kde je uvedeno, že žalobce v daný den a čas převzal zásilku osobně, je zde i podpis „žalobce“. Žalobce v řízení před správními orgány převzetí zásilky popřel a odmítl, že tento podpis by byl jeho. Tedy, žalobce popřel správnost ztotožnění osoby, které byla zásilka vydána a podpisu příjemce zásilky, což založilo jeho důkazní břemeno, které však žalobce v řízení před žalovaným neunesl, když zůstal pouze v obecné rovině tvrzení. Správní orgány i přes tvrzení žalobce neměly o prokázání doručení jakýchkoli pochybností a bez dalšího se spolehly na správnost údajů poskytnutých rakouskou poštou.

36. V řízení před soudem žalobce následně poukázal na výsledky prověřování svého trestního oznámení Policií České republiky, která se mj. zabývala právě tím, jakým způsobem bylo žalobci ve správním řízení doručováno a kdo zásilky jemu adresované na jeho rakouské adrese přebíral. Ze závěrů policie zcela jednoznačně plyne, že danou zásilku nepřevzal žalobce osobně, ale učinil tak zaměstnanec hotelu, který ji měl následně žalobci vložit do jeho přihrádky, odkud si ji mohl žalobce odebrat. Závěry obsažené v odpovědi Oddělení zahraničních vztahů Mikulov-Drasenhofen ze dne 22. 1. 2019 dle hodnocení krajského soudu zcela dostatečným způsobem osvětlují způsob doručování předmětné zásilky i systém, který byl v místě pobytu žalobce pro doručování písemností stanoven.

37. Krajský soud sám prostou komparací ověřil podobu podpisů na jednotlivých listinách. Podoba žalobcova podpisu je zřejmá z řady listin ve správním spise (oznámení přestupku ze dne 31. 7. 2016 – č. l. 10; vyjádření ze dne 13. 8. 2016 – č. l. 14; omluva z jednání ze dne 17. 10. 2016 – č. l. 22; kopie protokolu správce daně ze dne 19. 10. 2016 – č. l. 25; a další). Tyto podpisy žalobce se mimořádně až diametrálně liší od podpisu na doručence ze dne 3. 11. 2016 a ze systému rakouské pošty ze dne 11. 5. 2017 (správní rozhodnutí I. stupně). Zjištění krajského soudu v tomto směru plně korespondují se zjištěními rakouské policie, která byla krajskému soudu zprostředkována Policií České republiky. Dle odpovědi policie ze dne 22. 1. 2019 je předmětný podpis G.R., zaměstnance hotelu, nikoli žalobce. Rozdíl v těchto podpisech je viditelný na první pohled, a to i bez vzdělání v oboru písmoznalectví.

38. Tyto skutečnosti krajský soud ve svém souhrnu vedou k závěru, že žalobce nebyl osobou, která poštovní zásilku s rozhodnutím správního orgánu I. stupně převzala. Krajský soud rovněž zvážil provedení dalšího dokazování, např. vyžádání si přímé odpovědi rakouské policie, výslech jejich příslušníků či výslech G.R. - zaměstnance hotelu, který správní rozhodnutí I. stupně od rakouské pošty převzal, dospěl však k závěru, že dosavadní zjištění vypovídají o způsobu a podobě doručování správního rozhodnutí I. stupně zcela dostatečným způsobem, a to v rozsahu, který vylučuje jakékoli rozumné pochybnosti o skutkovém stavu. Skutečnosti, které krajský soud zjistil, ve svém souhrnu tvoří ucelený a logický celek a další dokazování by tak bylo nadbytečné.

39. Krajský soud proto uzavírá, že bylo nade vši pochybnost prokázáno, že žalobci nebylo správní rozhodnutí I. stupně doručeno v souladu se správním řádem, když toto rozhodnutí určené do vlastních rukou žalobce převzala jiná osoba. O tom, zda se žalobci toto rozhodnutí dostalo od této osoby do dispozice, nelze učinit jednoznačný závěr, dle tvrzení žalobce se tak nikdy nestalo. Sama policie zjistila pouze to, že pracovník hotelu předmětnou zásilku vložil do příslušné přihrádky, kde si ji žalobce mohl, ale i nemusel, převzít. Jakékoli hodnocení možnosti, že žalobce se s obsahem této písemnosti po jejím „doručení“ seznámil, by byly čirou spekulací. Nadto, je to právě správní orgán, který musí prokázat, že k doručení rozhodnutí skutečně došlo, byť i formálně vadným způsobem, jeho přesvědčení o správnosti údajů obdržených od rakouské pošty nemůže za zjištěného skutkového stavu obstát.

40. Nelze se ztotožnit s právním hodnocením žalovaného, dle kterého si měl žalobce zajistit přebírání pošty na udané doručovací adrese. Žalobce se na této adrese dle svých tvrzení zdržoval, má mít v Rakousku povolený trvalý pobyt a dle informací policie zde vlastní byt. Žalobcova pošta zde byla přebírána, resp. bylo možné ji zde zanechat, což se v projednávané věci stalo, byť v rozporu s procesní úpravou doručování do vlastních rukou. Správní orgány nesou odpovědnost za doručování v souladu se zákonem. V souladu s § 19 odst. 2 správního řádu správní orgán zvolí takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost dodat poštovní zásilku obsahující písemnost způsobem, který je v souladu s požadavky tohoto zákona na doručení písemnosti. Je zjevné, že pracovník rakouské pošty nevydal zásilku určenou do vlastních rukou osobně žalobci, ale vydal ji v rozporu s pravidly pro doručování dle správního řádu jiné osobě. Tuto skutečnost je nutno přičítat výhradně k tíži správnímu orgánu I. stupně, nikoli žalobci. Na této skutečnosti nemění nic ani zavedený způsob doručování v daném místě, se kterým byl žalobce seznámen a mohlo mu tak být známo, kdo za něj zásilky přebíral.

41. Nelze-li při doručování do zahraničí prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb dostát zákonným požadavkům, je nutno volit takový způsob doručování, při kterém budou tyto požadavky naplněny, jak předpokládá § 22 správního řádu, který stanovuje, že adresátům, kteří se zdržují v cizině nebo jejichž sídlo nebo pobyt, popřípadě jiná adresa pro doručování podle § 19 odst. 4 je v cizině, lze i doručit prostřednictvím příslušného orgánu státní správy pověřeného k doručování písemností do ciziny. Pokud se tímto způsobem nepodaří písemnost doručit, ustanoví jim správní orgán opatrovníka (k doručování do ciziny srov. např. MAREK, David. § 22. In: POTĚŠIL, Lukáš, HEJČ, David, RIGEL, Filip, MAREK, David. Správní řád. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 129. nebo BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Doručování do zahraničí ve správním řízení a v daňových věcech. Správní právo. Ministerstvo vnitra, 3/2017, Dostupné také z: https://www.mvcr.cz/soubor/belohlavek-pdf.aspx).

42. Co se zbývající argumentace žalovaného týče, pravidla, která má rakouská pošta určená pro doručování zásilek nejsou pro posouzení věci podstatná, neboť zákonnost doručování je nutno posuzovat výhradně dle správního řádu. Stejně tak není podstatné, že policejní orgán nedospěl k závěru, že by došlo ke spáchání trestného činu; jeho trestněprávní hodnocení věci nemá v této věci na posouzení zákonnosti doručování žádný vliv. Porušení ustanovení správního řádu je v tomto směru nezávislé na eventuální trestné činnosti jiných osob.

43. Žalobce dále poukázal na některá další možná pochybení správního orgánu I. stupně ve vztahu k jeho žádosti o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu § 41 správního řádu, zpracování jeho podání ze dne 20. 12. 2017 správním orgánem I. stupně (možná nečinnost správního orgánu), což se však vymyká rozsahu nynějšího soudního řízení, stejně jako údajný nezákonný postup žalovaného při zajišťování úhrady uložené pokuty. Možno podotknout, že žalobce ve svém podání ze dne 20. 12. 2017 opětovně podal blanketní odvolání, o kterém nebylo doposud formálně rozhodnuto.

44. S ohledem na konstatovanou nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud toto rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

45. V dalším řízení správní orgány opětovně posoudí okamžik doručení prvostupňového správního rozhodnutí žalobci, přičemž přihlédnou i k možnému nastoupení tzv. fikce oznámení rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, 2 As 25/2007 – 118, 1838/2009 Sb. NSS). V návaznosti na zjištěný okamžik oznámení správního rozhodnutí I. stupně žalobci pak správní orgány posoudí včasnost odvolání žalobce a o tomto odvolání rozhodnou. Při svém posouzení správní orgány přihlédnout i k běhu promlčecí doby.

46. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokátky. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání) celkem v částce 9 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10 200 Kč. Doplnění žaloby ze dne 22. 2. 2019 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, neboť obsahem tohoto doplnění bylo předložení listinného důkazu, kterého se žalobce dovolával, přičemž žalobce v rámci tohoto podání pouze parafrázoval to, co z této listiny vyplývá a jaké závěry z ní sám činí. Repliku žalobce krajský soud rovněž nepovažoval za úkon právní služby, neboť tato neobsahovala žádné podstatné nové skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé.

48. Cestovné zástupkyně žalobce činí celkem (2 x 149 km, jízdy ze sídla advokátky do sídla soudu dle google.cz/maps/, tj. celkem 298 km; průměrná spotřeba vypočtená dle technického průkazu jako aritmetický průměr činí 0,069 l/km, 33,10 Kč za 1 l benzinu 95 dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., tj. 2,29 Kč/km za palivo + 4,10 Kč sazba základní náhrady za 1 km jízdy dle stejné vyhlášky, tj. 6,39 Kč x 298 km = 1 905 Kč. Podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu činí náhrada za promeškaný čas advokátky 10 x 100 Kč, tj. 1 000 Kč. Jízdné včetně náhrady za promeškaný čas činí celkem 2 905 Kč.

49. Částka 13 105 Kč (odměna advokáta, jízdné, náhrada za promeškaný čas) se navyšuje o DPH (2 753 Kč), neboť zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, tj. 15 858 Kč. Dále se připočítává částka vynaložená na soudní poplatky ve výši 4 000 Kč (3 000 Kč soudní poplatek za podanou žalobu, 1 000 Kč soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, který byl žalobě přiznán). Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 19 858 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.

Poučení