10 A 186/2015 - 49

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D., v právní věci žalobce R.Š., bytem X, zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 16, Třebíč, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2015, č. j. KUJCK 65334/2015/OZZL/2 O-79/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2015, č. j. KUJCK 65334/2015/OZZL/2 O-79/15 a rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 24. 6. 2015, č. j. OŽP 32481/2015- 322 FL, se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Ivanky Posádkové.

Odůvodnění

Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“) dne 14. 10. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2015, č. j. KUJCK 65334/2015/OZZL/2 O-79/15, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 24. 6. 2015, č. j. OŽP 32481/2015-322 FL, tak že do výroku prvostupňového rozhodnutí doplnil odkaz na zákonné ustanovení a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím bylo žalobci z důvodu ochrany jakosti a zdravotní nezávadnosti vodního zdroje (studny) uloženo zasypat terénní prohlubeň na pozemku parc. č. 759/7 v k. ú. Mosty (dále jen „prohlubeň“) inertním materiálem a zasypaný pozemek upravit jako trvalý travní porost a dále zdržet se trvale činností v mezích stávajícího dřevěného oplocení a ve vzdálenosti 10 m od studny zhoršujících jakost podzemní vody (zákaz výběhu a pastvy hospodářských zvířat, domácí drůbeže, zákaz používání chemických přípravků na ochranu rostlin a stromů, hnojiva, zákaz provádění staveb, zemních prací apod.). Žalobce považuje uložená opatření za nepřiměřená, nevyplývající z provedeného dokazování a překračující rámec nezbytné ochrany vodního zdroje, zvláště za situace, kdy ve vzdálenosti 7 m od studny S1 na hranici prohlubně žalobce pozemek kolem této studny oplotil. Žalobce uvádí, že vodoprávní úřad zveličuje rozsah chovu kachen žalobce. V době konání místního šetření se v místě nacházelo 6 kachen. Ke dni rozhodování žalovaného byla prohlubeň vyschlá bez vody a bez možného zdroje znečištění. Žalobce namítá vadu řízení spočívající ve vadném doručování usnesení o zastavení řízení o žádosti P.D., bytem M. 38, K., vlastníka studny S1, (dále také „vlastník studny S1“) jehož předmětem bylo stanovení ochranného pásma vodního zdroje na pozemku p. č. 759/7 v k. ú. Kunžak ve vlastnictví žalobce. V protokolu ze dne 24. 4. 2015 je uvedeno, že vodoprávní dozor je činěn z podnětu žádosti vlastníka studny S1 o stanovení ochranného pásma vodního zdroje a že toto řízení bude teprve zastaveno. Žalobce byl k účasti na vodoprávním dozoru pozván oznámením ze dne 8. 4. 2015, č. j. OŽP 12 343/2015-168 FL. V oznámení o zahájení řízení ze dne 11. 5. 2015, č. j. OŽP 23964/2015-215 FL bylo uvedeno, že vodoprávní dozor probíhá z podnětu vlastníka studny S1. V žádné z těchto listin nebylo uvedeno, že by řízení o žádosti o stanovení ochranného pásma vodního zdroje bylo zastaveno. Žalobce v tomto postupu správních orgánů shledává porušení příslušných právních předpisů. Žalobce dále namítá, že není zřejmé, zda řízení o žádosti o stanovení ochranného pásma vodního zdroje, bylo řádně zahájeno, když jeho účastníkem měl být i sám žalobce, který o zahájení tohoto řízení nebyl spraven a nemohl tak uplatnit svá práva. Žalobce tedy namítá, že byl v tomto řízení opomenutým účastníkem. Žalobce dále uvádí, že od počátku napadal pravdivost a objektivnost listin předložených vlastníkem studně S1. Žalobce zpochybňuje pravdivost posouzení vypracovaného Ing. M., neboť studna S1 je dle žalobce užívána pouze pro užitkovou vodu a ochranné pásmo je navrhováno v rozporu s právními předpisy. Žalobce k tomuto dále uvádí, že byť nebylo prokázáno znečišťování studny S1 vodou z prohlubně, je prohlubeň považována za závažnou okolnost pro vymezení ochranného pásma, které by zasáhlo do vlastnického práva žalobce. Žalobce namítá, že správní orgány opakovaně tvrdí, že předmětná prohlubeň je zdrojem znečištění, nicméně tato svá tvrzení žádným způsobem důkazně nepodkládají. Žalobce uvádí, že dle stavu věci zjištěného na místě dne 24. 4. 2015 neměl vodoprávní úřad odmítnout vypracování nezávislého posudku z oblasti hydrogeologie jako nadbytečný. Vodoprávní úřad měl dle žalobce rozborem vzorků vody z prohlubně a studny S1 v delším časovém obdobní zjistit, zda se vzorky shodují. Žalobce navrhuje provést důkaz fotodokumentací ze dne 24. 4. 2015. Žalobce dále namítá, že správní orgány odkazují na porušení § 6 odst. 3 zákona č. 251/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v rozhodném znění (dále jen „vodní zákon“), při obecném nakládání s povrchovými vodami, nicméně porušení není prokázáno. V protokolu ze dne 24. 4. 2015 vodoprávní úřad uvádí, že ochranu vodních poměrů zkoumá s odkazem na ustanovení § 27 až 42 vodního zákona. Žalobce má za to, že žádné ustanovení vodního zákona, ať už § 6 či § 27 až 42, neporušuje a správní orgány takovéto porušení ani neprokázaly. Argumentaci normou ČSN 75 5115 - Jímání podzemní vody (dále jen „technická norma“), konkrétně články 6.3.1. až 6.3.7, které platí pro výstavbu a provoz nových či rekonstruovaných jímacích objektů považuje žalobce za nesprávnou, neboť studna S1 takovouto stavbou není. Tato technická norma má dle žalobce pouze doporučující charakter. Pokud by technická norma měla dopadat na vlastníka pozemku (tj. žalobce), musela by dopadat i na vlastníka studny S1 co se požadavků na její konstrukci týče. Tato norma rovněž neobsahuje žádné určení vzdáleností studní od zdrojů znečištění. Předmětná prohlubeň není žumpou, septikem, kanalizační přípojkou, chlévem, močůvkovou jímkou ani hnojištěm při drobném ustájení jednotlivých kusů hospodářských zvířat. Drobné pohyby drůbeže nejsou dle žalobce touto normou upraveny, stejně jako nejsou upraveny žádným právním předpisem. Žalobce dále namítá, že předmětná prohlubeň se na místě nachází již cca 40 let, stejně jako studna S1. Dle § 110 odst. 1 vodního zákona vodoprávní úřady kontrolují dodržování vodního zákona a ukládají opatření k odstranění zjištěných závad. Vodoprávní úřad dle žalobce v oznámení nevymezil, která ustanovení tohoto zákona mají být porušována. Rovněž dále nespecifikoval, jaké závady zjistil, stejně jako prokazatelně nezjistil, že voda ve studni S1 je znečišťována vodou z předmětné prohlubně pro napájení vodní drůbeže ve vzdálenosti 7 m od studny S1. V uloženém opatření žalobce shledává poškození svých vlastnických práv k pozemku, na němž se studna S1 nachází. Žalobce v průběhu řízení navrhoval, aby vodoprávní úřad vypracoval vlastní hydrogeologický posudek, případně žalobce sám byl ochoten zpracování posudku zajistit. Tento návrh vodoprávní úřad odmítl, resp. k předložení důkazů stanovil lhůtu 10 dnů, kterou žalobce shledává šikanózní, neboť v takovéto lhůtě nelze posudek zpracovat. Žalobce namítá porušení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), dle něhož je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Vodoprávní úřad v oznámení zahájení řízení uvedl, že na základě vodoprávního dozoru nepovažuje za nezbytné stanovit ke studni S1 ochranné pásmo. Dle žalobce by stanovení ochranného pásma bylo nezákonné. Uložená opatření nejsou potřebná, neboť relevantním vzorkem, respektive vzorky vody není prokázáno, že studna S1 je znečištěna a průběžně znečišťována. Dále není prokázáno, že zdrojem případného znečištění je právě předmětná prohlubeň. Rovněž dle žalobce není prokázáno, že voda ze studně S1 je užívána jako pitná voda a že se do ní nevsakuje povrchová voda, stejně jako není prokázáno, že drůbež v oplocené části kolem prohlubně byla zdrojem znečištění a že se jedná o činnost zakázanou úpravou, který předpokládá hospodářské zvířectvo, přičemž žalobce nemá za prokázané, že domácí drůbež je hospodářským zvířectvem. Žalobce je přesvědčen, že navrhovaná opatření jsou v rozporu s ústavním pořádkem a jsou nezákonným zásahem do jeho vlastnického práva. Vodoprávní úřad má spojovat 2 rozdílná řízení pod jednou spisovou značkou. Prvním řízení je dle žalobce řízení o žádosti vlastníka studně S1 o stanovení ochranného pásma vodního zdroje, druhým řízení je řízení z moci úřední ve věci vodoprávního dozoru. Žalobce namítá, že rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o stanovení ochranného pásma vodního zdroje ze dne 24. 6. 2015, č. j. OŽP 32480/2015-231 FL, nebylo účastníkovi řízení doručeno. Žalobce uzavírá, že správní orgány nepostupovaly v souladu s právními předpisy a porušily základní zásady činnosti správních orgánů, zejména zásady upravené v § 2 odst. 3 a 4 a v § 3 správního řádu. Žalobce navrhuje, aby soud zopakoval důkazy provedené správním orgánem a aby ustanovil znalce z oboru hydrologie k posouzení uložených opatření a k možnému ohrožení vody ve studni S1 a dále aby provedl důkaz rozborem vody ze studně S1. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na totožnost textu s podaným odvoláním žalobce. Ve svém vyjádření žalovaný dále přistoupil k věcné oponentuře některých žalobních bodů, ke kterým uvedl následující. K námitce nevypracování nezávislého znaleckého posudku a lhůtě 10 dnů k předložení důkazů stanovenou vodoprávním úřadem žalovaný uvedl, že ze spisu neplyne, že by žalobce navrhl, že si hydrogeologický posudek nechá vypracovat nebo že by ho již k vypracování zadal. Ze spisů plyne, že vodoprávní úřad neodmítl převzít další posudek od žalobce, ale že jeho zpracování považuje za nadbytečné. Žalobce měl možnost zpracování posudku zadat a požádat vodoprávní úřad, aby rozhodnutí bylo vydáno až po vyhotovení a zohlednění tohoto posudku. Pokud měl žalobce za to, že posudek Mgr. M. je nesprávný, mohl vodoprávnímu úřadu předložit posudek vypracovaný jinou osobou. Žalovaný souhlasí s hodnocením vodoprávního úřadu ohledně správnosti předloženého posudku. Mgr. R.M. je osobou s odbornou způsobilostí v hydrologii. Žalovaný je toho názoru, že „dle zásady presumpce správnosti předloženého posudku (obdobné jako u presumpce správnosti aktů vydávaných správními orgány a principy ochrany dobré víry jejich adresátů) je nutno na tento hydrologický posudek dle názoru žalovaného nahlížet jako na správný“. Posudek zpracovaný osobou s osvědčením odborné způsobilosti je dle žalovaného nutno považovat za správný a pravdivý, není-li prokázán opak. V proběhnuvším řízení nebyly tvrzení hydrogeologa vyvráceny. „Žalovaný je přesvědčen o pravdivosti posudku i díky tomu, že byly posudkem doporučeny povinnosti i vlastníkovi studny.“ Co se řízení o žádosti o stanovení ochranného pásma vodního zdroje týče, žalovaný uvedl, že žalobce sice uvádí, že neměl být spraven o zahájení tohoto řízení, nicméně od počátku napadal listiny předložené vlastníkem studny S1. Žalovaný je toho názoru, že žalobce o probíhajícím řízení věděl a nechápe, jaká práva žalobce nemohl uplatnit. V této věci však žalovaný považuje za hlavní tu skutečnost, že toto řízení bylo zastaveno. Žalovaný má existenci studny S1 na předmětném pozemku za prokázanou, stejně jako studnu S2 ve vlastnictví Z.D. I přes mělkost studny S1 se stále jedná o vodní zdroj požívající ochrany. K aplikaci technické normy žalovaný uvedl, že byť české technické normy nejsou obecně závazné, je na tuto technickou normu odkazováno v právním předpise, a to konkrétně v § 17 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zemědělství České republiky č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění pozdějších předpisů. Tímto odkazem se tato norma stala obecně závaznou. Žalovaný dále poukazuje, že vodoprávním úřadem bylo prokázáno, že prohlubeň se nachází ve vzdálenosti 7 m od studny S1, což je méně než 10 m. Původně zde byla vodní hladina pro chov kachen, přičemž počet kachen nepovažuje žalovaný za podstatný. K ohrožení jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových vod došlo. V době vydání napadeného rozhodnutí vodní drůbež přístup k prohlubni již neměla. Žalovaný vycházel z předloženého posudku a uzavřel, že tato prohlubeň může být zdrojem ohrožení jakosti podzemních vod. Žalovaný dále uvádí, že vodoprávní úřad v oznámení o provedení vodoprávního dozoru, které žalobce převzal dne 9. 4. 2015, uvedl, že bude proveden dozor zaměřený na dodržování vodního zákona na pozemku žalobce, na kterém se nachází studny S1 a S2, ze kterých je odebírána pitná voda. V protokolu ze dne 24. 4. 2015 a v oznámení o zahájení řízení, které žalobce převzal dne 11. 5. 2015, je uvedeno, že z hlediska ochrany je zatopená prohlubeň považována za závadu. Byť zde nebylo uvedeno, které ustanovení vodního zákona bylo porušeno a toto ustanovení nebylo uvedeno ani v rozhodnutí vodoprávního úřadu, je zřejmé, že se jednalo o ustanovení § 6 odst. 3 vodního zákona, neboť toto ustanovení bylo citováno. Dle žalovaného je tedy zřejmé, v čem bylo spatřováno pochybení žalobce a z rozhodnutí vodoprávního bylo nepochybné, o jaké ustanovení zákona se jedná. Sám žalobce na toto ustanovení v podaném odvolání odkázal. Žalovaný poukazuje, že § 6 odst. 3 vodního zákona stanovuje zákaz ohrožení nezávadnosti vod při nakládání s povrchovými vodami. K námitce spojení dvou řízení žalovaný uvádí, že pod jednou spisovou značkou byla vedena dvě řízení. Proto je v této věci pouze jedna spisová dokumentace. Řízení o žádosti stanovení ochranného pásma bylo zastaveno a řízení dle § 110 vodního zákona, které bylo zahájeno dne 11. 5. 2015, bylo ukončeno vydáním rozhodnutí o uložení zasypání prohlubně. V prověřování porušení povinností dle § 27 až 42 vodního zákona neshledává žalovaný žádnou nezákonnost. Uložené opatření nebylo nápravou ve smyslu § 42 vodního zákona. Dle názoru žalovaného je základní otázkou vedeného řízení to, zda je vodoprávní úřad oprávněn uložit vlastníkovi pozemku, na kterém se nachází dva vodní zdroje, zavezení prohlubně s cílem ochrany jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových vod, což má vliv na kvalitu vod podzemních. Žalovaný je přesvědčen, že vzdálenost prohlubně od studny S1 může minimálně tuto nezávadnost ohrožovat. Oporou pro tento názor je závěr hydrologa v předloženém posudku. Žalovaný je přesvědčen, že nebylo potřeba odebírat vzorky vody ze studny S1 a porovnávat je, neboť ohrožení kvality povrchové vody a tím i vody podzemní bylo vzhledem ke geologickému podloží nepochybné. Tyto závěry žalovaný činí na základě skutečností uvedených v protokolu ze dne 24. 4. 2015 a toho dne pořízené fotodokumentace. Žalovaný má za to, že voda odebíraná ze studny S1 je užívána jako voda pitná, neboť v rámci nemovitosti vlastníka studny S1 (dům) byl v roce 2014 odebrán pouze 1 m3 vody z veřejného vodovodu, přičemž v roce 2012 bylo odebráno 101 m3 vody z veřejného vodovodu. Žalovaný je přesvědčen o důvodnosti uloženého postupu, byť se jedná o zásah do vlastnických práv žalobce. V prohlubni, která má být zasypána, se může zdržovat povrchová voda, která by mohla být následně znečištěna. Z tohoto důvodu je tato prohlubeň považována za možný zdroj ohrožení jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových vod, které by následně mohly ohrozit i kvalitu podzemních vod. V kontextu původně zvažovaného stanovené ochranného pásma má žalovaný za to, že zvolené řešení vhodné a přiměřené. Ze správních spisů vyplynuly následující podstatné zkušenosti. Dne 22. 7. 2014 požádal vlastník studně S1 o místní jednání ve věci vytyčení ochranného pásma na parcele č. 759/7 v k. ú. Mosty pro dvě studny (tj. studny S1 a S2) na tomto pozemku dle odborného posouzení. Dne 28. 8. 2014 proběhlo v této věci ústní jednání a ohledání uvedeného pozemku. Dle protokolu o jednání vlastník studně S1 vznesl požadavek, který žalobce odmítl, protože stanovení ochranného pásma v navrženém rozsahu by znemožnilo přístup na jeho další pozemek. Ke studni S1 dodal, že tato nebyla 25 let používána a vlastník studny S1 užívá ve své nemovitosti primárně vodu z veřejného vodovodu. Dne 9. 3. 2015 podal vlastník studny S1 žádost o stanovení ochranného pásma vodního zdroje dle předloženého odborného posouzení. Dne 2. 4. 2015 obdržel vodoprávní úřad sdělení společnosti ČEVAK, a. s. o množství odebrané vody v nemovitosti vlastníka studny S1, kde bylo v roce 2012 odebráno 101m3, v roce 2013 8 m3a v roce 2014 1 m3. V nemovitosti žalobce bylo odebráno v roce 2012 106 m3, v roce 2013 120 m3 a v roce 2014 112 m3. Dne 24. 4. 2015 proběhl v místě vodoprávní dozor. Vodoprávní úřad v pořízeném protokolu uvedl, že vzhledem ke spotřebě vody v nemovitosti vlastníka studny S1 je studna S1 užívána jako zdroj pitné vody. Vzdálenost studny S1 od oplocení z drátěného pletiva je 7 m. Za tímto pletivem se nachází prohlubeň o rozměrech cca 3 x 2,5 m, která je ze svých cca situována do 10 m od studny S1. V době šetření byla prohlubeň naplněna vodou a užívána k chovu cca 6 kachen. Protokol dále zjištěný skutkový stav konfrontuje s články 6.3.1 až 6.3.7. technické normy. Vodoprávní úřad dále uvedl povinnosti, které žalobci stanovil, a to zasypání předmětné prohlubně a zákaz znečišťování okolí studní v plošném rozsahu daném stávajícím dřevěným ohrazením a do vzdálenosti 10 m od studny S1 směrem k drátěnému oplocení. Dle vyjádření vlastníka studny S1 bylo na pozemku žalobce chováno asi 30 - 40 ks vodní drůbeže. Právní zástupkyně žalobce uvedla, že s uložením opatřením dle § 110 vodního zákona nesouhlasí, neboť nebylo prokázáno, že předmětná prohlubeň je zdrojem znečištění studny S1. Na pozemku žalobce se žádný zdroj znečištění nenachází. Součástí tohoto protokolu je i fotodokumentace, která zachycuje mj. studny S1, S2 a prohlubeň. Dne 11. 5. 2015 vodoprávní řad vyhotovil oznámení o zahájení řízení o stanovení povinností, které vodoprávní úřad sdělil účastníkům při provedeném vodoprávním dozoru. Účastníkům byla stanovena lhůta 10 dní ke sdělení námitek a k předložení důkazů. Dne 20. 5. 2015 podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně do uvedeného řízení námitky. V těchto námitkách žalobce namítá šikanózní povahu uložené lhůty, přičemž uvádí, že není zřejmé, zda se má jednat o řízení o stanovení ochranného pásma vodního zdroje nebo řízení v souvislosti s provedeným vodoprávním dozorem ve smyslu § 110 vodního zákona. Žalobce dále uplatnil celou řadu námitek do skutkového stavu, které korespondují s žalobními body. Dne 24. 6. 2015 vodoprávní úřad zastavil řízení o stanovení ochranného pásma vodního zdroje studny S1. Dle tohoto usnesení byl jediným účastníkem tohoto řízení žadatel, tj. vlastník studny S1. Dne 24. 6. 2015 uložil vodoprávní úřad dle § 110 odst. 1 vodního zákona žalobci povinnost zasypat inertním materiálem předmětnou prohlubeň do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a dále zákaz činností, které by pozemek, na kterém se studna S1 nachází, znečišťovaly, a to v mezích stávajícího dřevěného oplocení a ve vzdálenosti 10 m od studny S1 ve směru k drátěnému oplocení. V rámci vypořádání námitek žalobce vodoprávní úřad zejména uvedl, že má za to, že ze studny S1 je odebírána pitná voda. S odkazem na § 6 odst. 3 dále uvedl, že při nakládání s povrchovými vodami nesmí být ohrožována nezávadnost vod, přičemž dle předloženého posouzení je při hladiny vody ve studni S1 dosah hydraulické deprese 10 m a předmětná prohlubeň ve vzdálenosti 7 m je v dosahu této deprese. Z tohoto důvodu prohlubeň ohrožuje jakost a zdravotní nezávadnost vody ve studni S1. Návrh žalobce, aby byl vypracován nový hydrogeologický posudek odmítl vodoprávní úřad jako nadbytečný. Proti uvedenému rozhodnutí o uložení opatření k ochraně jakosti a zdravotní nezávadnosti vodního zdroje podal žalobce odvolání. Žalobce namítal jednak procesní vady řízení o žádosti o stanovení ochranného pásma vodního zdroje, jednak nesprávné zjištění skutkového stavu, zejména nesprávnost předloženého posouzení, k čemuž dále odkázal na dříve podané námitky. Žalobce dále uvedl, že předmětná prohlubeň se v místě nachází již 40 let. Dne 15. 7. 2015 obdržel vodoprávní úřad vyjádření vlastníka studně S1 k podanému odvolání. V tomto vyjádření je poukazováno na vlastnické právo ke studni S1 a další věcná práva dle smluv o zřízení věcného břemene. Dále je poukazováno na vznik prohlubně, kterou měl žalobce nechat vykopat dne 5. 11. 2011. Ve vyjádření je dále uvedeno, že voda ze studně byla vždy užívána jako pitná, čemuž svědčí i doložené rozbory, ze kterých je v roce 2012 a 2014 patrný výskyt koliformních bakteriích svědčící o znečištění vody. K vyjádření je připojena řada příloh, zejména kupní smlouva žalobce na předmětný pozemek, smlouva o zřízení věcného břemene a rovněž fotodokumentace. V příloze č. 2 jsou založeny fotografie, které jsou datovány 5. a 6. 11. 2011, na kterých je zobrazena patrně studna S1, několik osob a kolové rypadlo. V místech předmětné prohlubně je viditelné čerstvé vyhloubení. V příloze č. 13 je zachycena stojatá voda sloužící pro chov vodní drůbeže, přičemž je zřejmé, že se jedná o prohlubeň v blízkosti studny S1. Dne 3. 9. 2015 žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl o podaném odvolání, do výroku prvostupňového orgánu doplnil odkaz na § 6 odst. 4 vodního zákona, ve zbylé části rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shledal námitky žalobce nedůvodnými. K námitkám směřujícím do nesprávně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvedl, že vodoprávní úřad považoval vyhotovení dalších odborných posouzení za nadbytečné, což však žalobci nebránilo takovéto posouzení předložit. Žalovaný dále uvedl, že na odborná posouzení je nutno aplikovat princip presumpce správnosti, přičemž žalobce předložené odborné posouzení relevantním způsobem nezpochybnil. Pravdivosti tohoto posouzení má nasvědčovat i uložení povinností nejen žalobci, ale i vlastníkovi studny S1. Dle žalovaného byla jádrem řízení otázka, zda vodoprávní úřad může uložit vlastníkovi pozemku, na kterém se nachází studna S1 a S2, povinnost zavést prohlubeň s cílem minimalizovat ohrožení jakosti a zdravotní nezávadnosti vod. Žalovaný uzavřel, že postup vodoprávního úřadu byl správný, přiměřený a v souladu s účelem ochrany vod. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Žalobce své hlavní námitky směřuje zejména do postupu správních orgánů při zjišťování skutkového stavu. Soud tyto námitky shledává důvodnými. Byť správní orgány vycházely ze skutkových zjištění učiněných během místních šetření, hlavním důkazem v proběhnuvších řízení bylo hydrologické posouzení předložené vlastníkem studně S1. Takovýto postup shledal soud v rozporu s § 3 správního řádu. Na předložené hydrologické posouzení soud pohlíží jako na odborné vyjádření. Jeho zpracovatel Mgr. R.M. je osobou s odbornou způsobilostí. Soud ověřil v seznamu znalců vedených Ministerstvem spravedlnosti České republiky, že se nejedná o osobu vedenou v evidenci znalců. Soud považuje za nutné poukázat na specifika znaleckého posudku, u něhož znalec sám ručí za správnost a přezkoumatelnost posudku, zatímco u předloženého posouzení vyhotoveného na základě objednávky vlastníka studny S1 není žádným způsobem garantována jeho objektivita, přesnost a správnost. Tímto soud nehodnotí věcnou správnost tohoto posouzení, ale způsob jeho vypracování. Žalovaný v napadeném rozhodnutí stejně jako ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že na předložený „posudek“ je nutno aplikovat zásadu presumpce správnosti. Dále uvedl, že každý „posudek“ vypracovaný k tomu oprávněnou osobou je nutno považovat za pravdivý a správný, není-li prokázán opak. Tento názor žalovaného soud považuje za nesprávný. Předložené posouzení je ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu soukromou listinou. Z tohoto důvodu je nutno u této listiny zkoumat její správnost a pravdivost, a to i v kontextu způsobu a důvodu jejího vyhotovení. Soud zde odkazuje na právní názor Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, „Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a naopak privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat.“. Soud považuje uvedený závěr za přiléhavý, byť se v tomto nálezu pojednává o trestním řízení, neboť zásady hodnocení důkazu ve správním řízení jsou principiálně totožné s hodnocením důkazů v jiných řízeních. V souzené věci se přitom nejedná o znalecký posudek, ale o posouzení odborně způsobilou osobou. Žalovaný nesprávně k pravdivosti předloženého posouzení dále argumentuje tím, že jím jsou doporučeny povinnosti i vlastníkovi studny S1, kterými jsou opatření studny uzamykatelným poklopem, jednorázová dezinfekce studny a potrubí, laboratorní test vody a průběžná vizuální kontrola studny. Takováto argumentace je dle soudu chybná, neboť z povahy věci žádným způsobem nedokládá věcnou správnost předloženého posouzení. Soud má za to, že v souzené věci existují pochybnosti o věcné správnosti, respektive o objektivitě předloženého posouzení. Tyto pochybnosti plynou z okolností vypracování posouzení, protože toto posouzení bylo vypracováno na základě objednávky vlastníka studny S1 a na základě jím dodaných podkladů. Těmito podklady soud míní zejména výsledky laboratorních rozborů vzorků vody ze studny S1, přičemž tyto vzorky rovněž dodal vlastník studny S1. Za této situace nelze objektivně zhodnotit, kde a jakým způsobem byly tyto vzorky odebrány. Z odborného posouzení je dále patrno, že jeho zpracovatel neměl ke studni umožněn přístup a proto musel vycházet ze zprostředkovaných informací, stejně jako neměl přístup k informacím, které v následném řízení zjistil vodoprávní úřad. V předloženém posouzení je uvedeno, že spotřeba vody z veřejného vodovodu činila dle vlastníka studně S1 v roce 2012 pouhých 5 m3. Tento údaj nekoresponduje se sdělením společnosti ČEVAK, a. s., která uvedla, že v roce 2012 bylo z veřejného vodovodu odebráno 101 m3. Správní orgány si vyžádaly údaje o spotřebě vody v nemovitosti vlastníka studny S1, na základě kterých došly k závěru, že voda ze studně musí být užívána jako pitná. Tento závěr je však neopodstatněný, neboť z rozhodnutí neplyne, jakým způsobem je nemovitost užívána a z jakého důvodu došlo ke snížení odběru vody z veřejného vodovodního řádu v roce 2013. Způsob užívání nemovitosti má vliv na množství spotřebované vody, přičemž se jeví jako účelné přihlédnout i k velkému rozdílu ve spotřebě vody z veřejného vodovodu na přelomu let 2012 a 2013. Náhlý pokles množství odebrané vody z vodovodu nasvědčuje změně způsobu užívání nemovitosti nebo změně zdroje vody, kterým ale nemusí nutně být studna S1. Vlastník studny S1 uvádí, že voda z této studny je užívána jako pitná, což mají dokládat předložené rozbory vody. Z těchto rozborů nelze činit jednoznačný závěr o způsobu užívání vody z této studny, i když periodické provádění rozborů nasvědčuje užívání této vody jako pitné, byť je znehodnocena bakteriemi. Žalobce namítá, že voda ze studně není užívána jako pitná, správní orgány však tuto námitku žalobce uspokojivě nevypořádaly. Správní orgány při svém rozhodování bez jakéhokoli zkoumání pouze přejaly závěry předloženého posouzení a naznaly, že není nutné stanovovat ochranné pásmo vodního zdroje tak, jak je v posouzení navrhováno. Soud je toho názoru, že předložené posouzení mělo správním orgánům posloužit jako vodítko, jakým směrem se má správní řízení ubírat. Dle § 56 správního řádu správní orgány, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, usnesením ustanoví znalce, nelze-li odborné posouzení opatřit od jiného správního orgánu. Vzhledem k tomu, že v souzené věci správní orgány nemají potřebných znalostí, bylo na místě v kontextu předloženého posouzení a vznesených námitek vyžádat odborné posouzení od jiného správního orgánu nebo ustanovit znalce z příslušného oboru. Rozhodnutí vodoprávního úřadu, stejně jako napadené rozhodnutí shledal proto soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Správní orgány se zcela nedostatečným způsobem vypořádaly s námitkami žalobce směřujícími vůči objektivitě a věcné správnosti předloženého posouzení. Návrh žalobce, aby důkazní řízení bylo rozšířeno o znalecký posudek, který by měl zejména odhalit zdroj znečištění studně S1 a zjistit potenciál prohlubně ohrozit jakost a nezávadnost vody ve studni S1 odmítly správní orgány pro nadbytečnost, aniž by tvrzenou nadbytečnost řádně odůvodnily. Z předloženého posouzení jednoznačně neplyne, že prohlubeň je zdrojem znečištění studny S1. Posouzení tuto prohlubeň výslovně nezmiňuje a hovoří pouze obecně o proláklinách a nerovnostech. K samotnému znečištění je uvedeno, že zjištěné koliformní bakterie mohou být indikací fekálního znečištění, nicméně mohou být rovněž projevem kontaminace zdroje povrchovou vodou či sekundární kontaminace při dopravě vody. Z uvedených důvodů nelze na základě předloženého posouzení stanovit, zda předmětná prohlubeň jakost vody ve studni S1 skutečně negativně ovlivňuje. Soud se prostřednictvím správního spisu seznámil s fotografiemi studně S1 a prohlubně ze dne 24. 4. 2015, které jsou součástí protokolu o provedeném vodoprávním dozoru. Z těchto fotografií považuje soud za hlavní fotografii č. 7, která zachycuje studni S1 a prohlubeň. Z této fotografie je zřejmé, že studně S1 je situována výše než prohlubeň. Z tohoto důvodu považuje soud za nutné určit, zda potencionálně znehodnocená voda z prohlubně může kontaminovat vodu ve studni S1. Vzhledem ke shora uvedenému shledal soud žalobcovu námitku porušení základních zásad činnosti správních orgánů dle § 2 odst. 3 a 4 a § 3 správního řádu za důvodnou. Správní orgány by v dalším řízení měly na jisto zjistit způsob užívání studny S1, úroveň jejího znečištění a pokusit se nalézt zdroj jejího případného znečištění. Jako účelné se v tomto směru dále jeví zajištění rozboru vody nejen ze studny S1, ale i S2, která se nachází dále od předmětné prohlubně. Dále je nutno zjistit znaleckým posudkem, zda předmětná prohlubeň ovlivňuje či může ovlivnit kvalitu vody ve studni S1. K těmto úkonům je nutno zabezpečit součinnost žalobce jakožto vlastníka pozemku, na kterém se zdroje vody a prohlubeň nacházejí. Vzhledem k uvedené vadě rozhodnutí soud nepřistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí v mezích námitek souvisejících s věcnou správností předloženého posouzení a v mezích námitek proti nedostatečně zjištěného skutkového stavu, vyjma námitky směřující proti rozsahu chovu kachen a podobě prohlubně. K námitce ohledně chovu kachen a podobě samotné prohlubně soud uvádí, že dle § 6 odst. 3 vodního zákona nesmí být ohrožována jakost nebo zdravotní nezávadnost vod. Voda v předmětné prohlubni je povrchovou vodou ve smyslu § 2 odst. 1 vodního zákona. Povrchovými vodami dle tohoto ustanovení jsou „vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu (…), která např. při dešti nebo sněžení, dopadla na zemský povrch (…) tedy vodní toky, vody v náhonech, rybnících, jezových zdržích, jezerech, v loužích po deští, ve sněhové pokrývce, v okapech domů…“ (STRNAD, Zdeněk a kol. Vodní právo. Vodňany: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta rybářství a ochrany vod, 2013. ISBN 978-80- 87437-45-2., s. 37.). Dle fotografií ze dne 5. a 6. 11. 2011založených ve správním spise má soud za to, že prohlubeň se v místě nenachází již 40 let, jak žalobce uvádí. Z předložených fotografií je zřejmé, že tato prohlubeň byla v roce 2011 buď nově vytvořena, případně byla minimálně rozšířena. Užíval-li v ní jímanou vodu žalobce k chovu drůbeže, jednalo se o nakládání s vodami, byť by tato voda byla do prohlubně stahována další studnou, jejíž existenci nasvědčuje přítomná betonová skruž. Soud má za to, že není podstatné, jak je prohlubeň užívána, je-li v ní jímána voda, která může kontaminovat vodu ve studni S1. Dispozice § 6 odst. 3 vodního zákona cílí na pouhou možnost ohrožení jakosti nebo nezávadnosti vod. Z tohoto důvodu stačí, je-li prokázáno i pouhé ohrožení těchto vod, neboť společenským zájmem je především prevence znehodnocování vod jako takových. Existence ohrožení vodního zdroje musí být nejen tvrzena, ale i prokázána. Námitku procesních pochybení vodoprávního úřadu při vedení řízení o žádosti vlastníka studně S1 shledává soud nedůvodnou. Přezkum postupu vodoprávního úřadu v uvedeném řízení není předmětem tohoto soudního řízení. Řízení, na jehož základě bylo vydáno napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí vodoprávního úřadu, s řízením o žádosti vlastníka studně S1 úzce souvisí, nicméně případná procesní pochybení nemají na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, neboť v jeho rámci nebyla žalobci stanovena žádná práva či povinnosti, která by s napadeným rozhodnutím souvisela. Z tohoto důvodu se soud námitkami žalobce v tomto směru více nezabýval. K námitce aplikace § 27 až 42 vodního zákona v protokolu ze dne 24. 4. 2015 soud uvádí, že se jedná o pouhé konstatování právní úpravy bez aplikace na zjištěný skutkový stav. V tento den byl vykonán vodoprávní dozor dle § 110 vodního zákona, který směřoval k uložení preventivního opatření dle § 110 odst. 1 věty poslední, nikoli k opatření k nápravě již vzniklých škodlivých následků dle § 42 téhož zákona. Námitku do užití technické normy shledává soud nedůvodnou, neboť je zřejmé, že k této technické normě bylo pouze přihlédnuto a nedošlo k její přímé aplikaci. Uložená opatření nebyla stanovena na základě této technické normy. Jsou-li uložená opatření v souladu s touto technickou normou, nelze bez dalšího tvrdit, že byla uložena dle této technické normy. Námitku neuvedení konkrétního ustanovení vodního zákona, které má žalobce porušovat, v oznámení o zahájení řízení ze dne 11. 5. 2015 shledává soud neopodstatněnou. Vodoprávní úřad v tomto oznámení uvedl, že byl proveden vodoprávní dozor dle § 110 vodního zákona a má být uloženo opatření dle § 110 odst. 1 tohoto zákona. Vodoprávní úřad dále popsal skutkový stav, stejně jako závěry, které učinil. Tyto své závěry již nepodložil příslušným ustanovením vodního zákona (§ 6 odst. 3 tohoto zákona). Tato vada neměla však vliv na zákonnost konečného rozhodnutí. Žalobce uplatil v souladu s touto výzvou námitky do zjištěného skutkového stavu, stejně jako do právního hodnocení věci. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí vodoprávního úřadu, jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, a proto tyto rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem k povaze vad rozhodnutí soud dle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu, neboť trpí shodnou procesní vadou. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Náklady řízení podle obsahu soudního spisu činí jednak vynaložený soudní poplatek ve výši 4.000 Kč (3.000 Kč poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a 1.000 Kč poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě) a jednak odměna advokáta. Žalobci byla na náhradě nákladů řízení přiznána celková částka 12.228 Kč představující náklady zastoupení, spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč v celkové částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky; 2 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, což doložil účinným rozhodnutím o registraci plátce daně z přidané hodnoty, přistoupil soud ke zvýšení odměny o příslušnou částku DPH o celkové výši 1.428 Kč. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci projevili s takovým postupem souhlas.

Poučení