9 A 235/2015 - 92

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) Doc. PD. Dr. et Ing. J. F., Ph. D., b) Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 560/5, IČ: 00216208, oba zast. Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídle Praha 8, Pobřežní 370/4, proti žalovanému: Prezident republiky, se sídlem Praha 1, Hrad I. nádvoří č. p. 1, zast. JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou podanou dne 20. 11. 2015 domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřovali v nejmenování žalobce a) profesorem. V žalobě uvedli, že žalobce a) působí jako docent na Filozofické fakultě žalobce b). Současně je generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Žalobce a) absolvoval řízení ke jmenování profesorem podle ustanovení § 74 a násl. zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplněních dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). Vláda svým usnesením ze dne 8. dubna 2015 č. 251 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí žalovaného o jmenování profesorů uvedených v seznamu v části IV materiálu Čj. 360/15. Dle usnesení vlády měl být žalobce a) jmenován profesorem. Dne 6. 5. 2015 zveřejnil žalovaný na svých webových stránkách zprávu označenou jako „Rozhodnutí prezidenta republiky nejmenovat tři profesory". Žalovaný zde uvedl, že odmítá jmenovat žalobce a) profesorem z toho důvodu, že disponuje informacemi, které se týkají návrhu na vyplácení odměn z komerční sféry žalobci a). Obdobné sdělení publikoval žalovaný dne 28. 5. 2015. V tomto sdělení se uvádí, že žalobce a) měl údajně žádat o poskytnutí milionového příplatku k jeho ročnímu platu od Komerční banky, což lze považovat za pokus o neoprávněné obohacení se. Žalovaný žalobce a) profesorem nejmenoval. Ostatní kandidáti, kteří byli uvedeni v seznamu v části IV. materiálu čj. 360/15, žalovaným jmenováni byli. Žalobci mají za to, že žalobce a) splnil veškeré zákonné podmínky pro jmenování profesorem. Touto žalobou se žalobci domáhají, aby bylo žalovanému uloženo, aby akceptoval návrh Vědecké rady žalobce č. 2 a usnesení vlády České republiky a žalobce a) profesorem jmenoval. Tím, že žalovaný žalobce a) doposud profesorem nejmenoval, nerespektuje žalovaný závazný návrh (stanovisko) Vědecké rady žalobce b), ačkoliv zákon o vysokých školách mu takový postup neumožňuje. Žalovaný tím narušuje autonomní povahu řízení o jmenování profesorem, resp. autonomii a nezávislost žalobce b) jakožto vysoké školy. Současně žalovaný zpochybňuje akademická práva a svobody žalobce b). Svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby se mimo jiné projevuje i v činnosti vědecké rady, když pod pojem (svobody) vědeckého bádání je třeba zahrnout i sdíleni a prověřování nových vědeckých poznatků a prací ostatních kolegů ve vybraných oborech. Nejmenováním žalobce a) profesorem vedle toho žalovaný zasahuje do vnitřního uspořádání žalobce b) a do personálního zabezpečení studijních programů žalobce b). Profesor, který je současně akademickým pracovníkem příslušné vysoké školy (tak jako by tomu bylo u žalobce a)), působí jako garant z hlediska kvality a rozvoje určitého studijního programu uskutečňovaného vysokou školou, jehož určení je podmínkou pro akreditací takového studijního programu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [§79 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 5 písm. b) zákona o vysokých školách]. A jedině profesor může předsedat habilitačním a profesorským komisím (§ 72 odst. 5, resp. § 74 odst. 5 zákona o vysokých školách). K tomu poukázali na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 30 A 73/2012-73 a citovali ust. § 2 odst. 9, § 73, § 74 odst. 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8 zákona o vysokých, čl. 63 odst. 2, 3 Ústavy a § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s,ř.s.“), podle kterého se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Konstatovali, že řízení o jmenování profesorem upravuje vysokoškolský zákon. Ve smyslu ustanovení § 74 odst. 7 vysokoškolského zákona se na něj nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Případné námitky proti postupu při tomto řízení může ve smyslu ustanovení § 74 odst. 8 vysokoškolského zákona podat pouze žalobce a). Konat řízení o jmenování profesorem je exkluzivní výsadou vysokých škol (žalobce b)). Žalobce a) prošel řízením o jmenování profesorem v rámci žalobce b) úspěšně. Hodnotící komise k návrhu Filozofické fakulty žalobce b) ke jmenování žalobce a) profesorem pro obor dějiny umění dne 18. 2. 2014 uvedla, že na základě pečlivého zkoumání vědeckých, pedagogických i organizačních aktivit žalobce a) došla k přesvědčení, že tento splňuje všechna kritéria pro udělení vědecko-pedagogické hodnosti profesora UK v oboru dějin umění. Komise se v tajném hlasování vyslovila pro jmenování žalobce a) profesorem všemi hlasy. Vědecká rada Filozofické fakulty žalobce b) hlasovala pro udělení titulu profesor žalobci a) dne 20. 3. 2014 a většinou svých hlasů se rovněž usnesla na návrhu, aby byl žalobce a) profesorem pro shora uvedený obor jmenován. Vědecká rada žalobce b) se profesorským řízením žalobce a) zabývala na svém zasedání konaném dne 19. 6.2014. Také Vědecká rada žalobce b) po projednání návrhu schválila návrh na jmenování žalobce a) profesorem pro obor dějiny umění. Jelikož žalobce a) splnil všechny podmínky, které pro jmenování profesorem vymezuje zákon o vysokých školách (kladné stanovisko hodnotící komise, schválení návrhu vědeckou radou fakulty i univerzity), má žalobce a) na jmenování profesorem právní nárok. Vědecká rada žalobce b) předložila návrh na jmenování žalobce a) profesorem Ministerstvu Školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) dne 30. 6. 2014. Jak žalobci uvedli již v úvodu žaloby, vláda České republiky vydala dne 8.4,2015 usnesení č. 215, v rámci kterého doporučila předsedovi vlády, aby rozhodnutí o jmenování žalobce č. 1 profesorem podepsal. Dne 6. 5. 2015, resp. dne 28. 5. 2015 žalovaný zveřejnil na svých webových stránkách informaci, že tři docenty včetně žalobce a) profesory nejmenuje. Rektor žalobce b) a rektorka Vysoké školy ekonomické v Praze se současně se žalovaným sešli dne 28. 5. 2015 osobně. Při této příležitosti zdůraznili, že všichni tři docenti včetně žalobce a) splnili podmínky dle § 74 zákona o vysokých školách. Žalovaný přesto ve věci nekoná, ačkoliv zbývající navržené kandidáty profesory jmenoval. Podle žalobců lze na proces jmenování docentů profesory aplikovat některé závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen ,,NSS“) ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007- 197, v rámci kterého se zabýval jmenováním justičních čekatelů do funkce soudců. Proces jmenování soudců se v některých bodech shoduje s procesem jmenování profesorů. Přinejmenším i zde vláda vydává usnesení, kterým doporučuje svému předsedovi spolupodepsání rozhodnutí prezidenta - o jmenování kandidátů do funkcí soudců. Jmenování soudců se realizuje podle obdobných čl. Ústavy jako u jmenování profesorů. NSS ve zmíněném rozsudku konstatoval, že schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování těchto daných kandidátů do funkcí soudců. Nejpozději tímto okamžikem vstupuje veřejná moc do právní sféry osoby daného kandidáta. Vytváří v ní legitimní očekávání v tom smyslu, že o jeho kandidatuře bude zákonným a s dosavadní praxí konzistentním způsobem rozhodnuto. Mimo jiné v něm také vytváří legitimní očekávání, že nezmění-li se i' mezidobí relevantní okolnosti (např. kandidát přestane splňovat zákonné podmínky pro jmenování či se změní potřeby soudnictví nebo materiální předpoklady pro zajištění soudcovského místa ve vztahu k danému kandidátovi), bude podnět ke jmenování dotyčné osoby postoupen prezidentu republiky. K úvaze prezidenta při jmenování soudců v předmětném rozhodnutí NSS uvedl, že tato úvaha...se omezuje na kontrolu splnění zákonných podmínek pro jmenování soudcem, stanovených zákonem o soudech a soudcích a souvisejícími předpisy... Prezident republiky proto nemůže v prostoru daném pro jeho uvážení další kritéria nad rámec kritérií zákonem výslovně stanovených vytvořit, tj. vyžadovat splnění kritérií, která zákon neobsahuje ... Prezident republiky při jmenování soudců realizuje úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v jeho mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek. Není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaženy v zákoně samotném. Usnesením vlády, kterým se jmenování kandidátů na profesory předsedovi vlády doporučuje, se ve smyslu výše citovaného rozhodnutí NSS vytvořilo u žalobců legitimní očekávání, že pokud žalobce a) nepřestane splňovat podmínky dané zákonem o vysokých školách, bude podnět k jeho jmenování postoupen prezidentu republiky a žalobce a) bude prezidentem jmenován. Dikce ustanovení § 73 zákona o vysokých školách je pak zcela jednoznačná. Vyplývá z ní, že pokud žalobce úspěšně prošel jmenovacím řízením dle zákona o vysokých školách (srov. shora), resp. vědecká rada žalobce b) předložila návrh na jeho jmenování profesorem, a to návrh, který je formálně bezvadný, je žalovaný povinen jmenování provést (a předseda vlády je povinen rozhodnutí o jmenování spolupodepsat). Zákon zde nenabízí žalovanému žádný prostor pro uvážení. Návrh vědecké rady žalobce b) je pro žalovaného závazný. Uvedený princip jednak odpovídá požadavku na autonomii řízení o jmenování profesorem dle ustanovení § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách, do kterého nesmí nikdo kromě příslušné vysoké školy zasahovat a dále obecně požadavku na svobodu vědeckého badání a umělecké tvorby (srov. čl. 15 odst. 2 Listiny). Tím, že žalovaný žalobce a) profesorem nejmenoval, ač ho jmenovat měl, neboť žalobce a) splnil veškeré zákonem vyžadované podmínky, žalovaný brání žalobci a), aby nabyl privilegovaného postavení tak, jak jej ve svém rozsudku pod č. j. 7 As 66/2010-119 ze dne 24. 11. 2011 definoval NSS. NSS konstatoval, že ti, „kdo úspěšně projdou řízením ke jmenování profesorem, "získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti a profesoři mají právo bez toho, aby k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní zkoušce (srov. § 53 odst. 2 zákon o vysokých školách). Tyto osoby mají privilegované postaveni i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem. Současně je třeba konstatovat, že tím, že žalovaný žalobce a) profesorem nejmenoval, ačkoliv stejně jako ostatních 42 uchazečů splnil veškeré zákonné požadavky pro jmenování profesorem, žalovaný ve vztahu k žalobci a) porušil zákaz diskriminace definovaný v čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. l Listiny. Zároveň si žalovaný vůči žalobcům počíná svévolně, resp. jeho jednání vybočuje z limitů zákonnosti, což se vymyká Listinou zaručenému právu dle Čl. 2 odst. 2, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Žalobci dále měli za to, že žalovaný proces jmenování profesorů nepřípustně politizuje. Žalovaný žalobce a) v podstatě tzv. kádruje. Ovšem tzv. kádrový profil byl součástí návrhů na jmenování profesorem před listopadem 1989. Tedy v systému, kdy se neaplikovala zásada zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. S ohledem na vše shora uvedené žalobci navrhli, aby soud vydal rozsudek, kterým ve smyslu ustanovení § 81 odst. 2 s.ř.s. žalovanému uloží, aby vydal rozhodnutí, kterým jmenuje žalobce a) profesorem a nahradil žalobcům náklady tohoto řízení. V písemném vyjádření ze dne 17. 12. 2015 k podané žalobě žalovaný považoval za nezpochybnitelnou skutečnost, že prezident České republiky je podle doslovného znění čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce neodpovědný. Prezidenta nelze po dobu trvání jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek (51. 65 odst. 1 Ústavy). Ústava výslovně připouští pouze možnost stíhat prezidenta republiky za ústavní delikt velezrady a ústavní delikt hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Z výše zmíněného lze dovozovat faktickou absolutní neomezitelnost prezidenta republiky při výkonu jeho úřadu limitovanou pouze naplněním skutkových podstat velezrady a hrubého porušení Ústavy. Dle ústavního pořádku tedy není možné prezidenta republiky žalovat z jakéhokoliv jiného než Ústavou popsaného důvodu. Dle názoru žalovaného tedy není podaná žaloba po právu z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce a) a žalobce b) k užití těchto prostředků. Zároveň žalovaný podotkl, že v případě naplnění výše zmíněných znaků jsou jasně stanoveny podmínky pro soudní napadení jednání prezidenta republiky, a to z důvodu jeho indemnity jak trestněprávní, tak občanskoprávní a rovněž pro jeho postavení a jednání v rámci moci výkonné. Žalovaný zopakoval, že dle článku 54 odst. 3 Ústavy prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což znamená, že je ústavně nezávislým orgánem a jako takový neodpovídá za své politické činy Parlamentu či jinému orgánu. Prezident republiky ČR je tak vyňat z obecně platného právního režimu. Tato ústavněprávní neodpovědnost se vztahuje na činnost a rozhodování prezidenta republiky, která se týká výkonu jeho funkce a mezi výkon jeho funkce jmenování profesorů jednoznačně patří. Slibu prezidenta republiky dodržovat zákony a Ústavu neodpovídá žádná právní sankce, vedle toho zde stojí ústavně garantovaná neodpovědnost prezidenta republiky, což ve svém souhrnu zakládá faktickou absolutní neomezenost prezidenta republiky při výkonu jeho funkce či úřadu, která je omezena pouze naplněním skutkové podstaty velezrady či jiného ústavně právního deliktu. Žalovaný se nemohl ztotožnit s názorem žalobců, ve kterém dovozují přezkoumatelnost výkonu některých rozhodnutí prezidenta republiky Nejvyšším správním soudem. Tomuto soudu totiž přísluší zabývat se pouze akty správních orgánů, přičemž v případě prezidenta republika jde zcela nepochybně o akty ústavního orgánu a nikoliv orgánu správního ve smyslu správního procesu. Sama Ústava v žádném ze svých ustanovení nezakládá pravomoc Nejvyššího správního soudu tyto akty přezkoumávat. Jedná se tedy pouze o právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, který je žalovanému znám, který však lze považovat za ústavní exces a nelze z něj nadále vycházet. Dle logických závěrů tohoto rozhodnutí by ad absurdum bylo možné přezkoumávat veškeré akty prezidenta republiky (není zcela zřejmé ani, kdo by stanovil hranice přezkoumatelnosti, tj. které akty přezkoumatelné jsou a které nikoli) a byl by tedy žalovatelný v podstatě kýmkoliv a za jakékoliv své rozhodnutí, vydané v rámci svého ústavního zmocnění. Žalovaný je přesvědčen, že by tak docházelo k nepřípustné extenzi judikativy do exekutivy. Přímo Ústava České republiky totiž zakládá systematické zařazení prezidenta do moci výkonné. Navíc, Nejvyšší správní soud v předmětném výše uvedeném rozhodnutí rozdělil pravomoci prezidenta republiky na ty, které mají povahu správních úkonů a na ostatní (ústavní akty), aniž by však sdělil, z jakého právního základu toto rozděleni vychází, neboť Ústava České republiky nic takového nestanoví. Článek 54 odst. 3 Ústavy konstituuje „neodpovědnost“ prezidenta republiky „z výkonu své funkce“, tj. za akty (rozhodnutí, jednání) učiněné v rámci výkonu své funkce, příp. za nečinnost či opomenutí. Pravomoci prezidenta republiky jsou poté diferencovány do dvou skupin. Především je specifikována oblast aktů prezidenta republiky (čl. 63 odst. 1 a 2), kdy je ex constitutione dána odpovědnost vlády prostřednictvím spolupodpisu (kontrasignace) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (čl. 63 odst. 3 a 4). Vedle toho jsou vymezeny pravomoci, kdy prezident republiky rozhoduje, resp. koná samostatně bez potřeby kontrasignace (čl. 62). Odpovědnost za takové akty nepřechází na vládu, podle odst. 3 však za ně není odpovědný ani prezident republiky (pokud nejde o velezradu). Za akty tak neodpovídá nikdo, což může být považováno za neobvyklé v parlamentní formě vlády demokratického právního státu, nicméně na tom nelze změnit nic ani případným soudním rozhodnutím. Je tedy možné i takové jednání prezidenta republiky, které není (zcela) v souladu s politikou či s názory vlády. Funkcí jistého korektivu zde může pouze plnit jednak slib prezidenta republiky zachovávat Ústavu a zákony a vykonávat úřad v zájmu všeho lidu (čl. 59 odst. 2), (vládně) nekonformní akty prezidenta republiky mohou mít také význam při event. ucházení se o znovuzvolení do úřadu. Při výkonu funkce má prezident republiky tedy zásadně pouze odpovědnost morální. Je tedy nutné zohlednit specifické postavení prezidenta republiky v rámci moci výkonné, jehož pravomoci jsou dány výhradně Ústavou a zákony na které Ústava odkazuje, jsou tedy pravomocemi čistě ústavními a přezkum správními soudy by byl vážným zásahem nejen do výkonu prezidentských pravomocí, ale i do výkonu prezidentské funkce jako takové, což by popíralo princip autonomie, a tedy neodpovědnosti prezidenta republiky přímo zakotvený v Ústavě v čl. 54 odst.

3. Pokud jde o tvrzený nárok žalobce a) a žalobce b) na jmenování profesorů, pak žalovaný nesouhlasí s právním názorem žalobce a) a žalobce b), že splnění zákonných podmínek samo o sobě bez dalšího konstituuje povinnost jmenovat profesora a naopak dodává, že proces jmenování se řídí principem výběru uchazečů, tedy uchazeč musí splnit zákonné podmínky, aby mohl být vybrán, přičemž toto samotné splnění podmínek nezakládá právní nárok na to, aby byl skutečně jmenován. Tvrzení legitimního očekávání ještě samo o sobě neznamená absolutní jistotu jmenování a nelze jej brát jako důvod k vytvoření bezpodmínečného právního nároku. Tím vzniká prezidentu republiky ústavní prostor pro úvahu k tomu koho jmenovat vysokoškolským profesorem. Tato možnost úvahy je ještě umocněna silnějším mandátem přímo voleného prezidenta jakožto nejvyššího představitele moci výkonné. Ústavní zákaz diskriminace tedy pouze omezuje možnost prezidenta republiky si vybírat volně mezi různými osobami, tedy zakazuje mu hrubou svévoli, prostor pro vlastní uvážení, koho z navržených jmenuje profesorem, mu však zůstává zachován. Jak vyplývá z předkládacího dopisu ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 27. 3. 2015, č. j. MSMT-5396/2015, ministr školství, mládeže a tělovýchovy předkládá prezidentu republiky návrh k rozhodnutí, tedy i z jazykového vyjádření tohoto aktu je zřejmá autonomie vůle prezidenta republiky jmenovat či nejmenovat na základě své subjektivní úvahy. Dále žalovaný konstatoval absenci jakýchkoliv prostředků pro vynucení případného rozhodnutí správního soudu, které by mělo prezidentu republiky ukládat povinnosti. Z tohoto je patrné, že zákonodárce při vytváření příslušných předpisů nepředpokládal možnost přezkumu aktů prezidenta republiky správním soudem a tudíž ani neměl žádný důvod prostředek pro vymáhání povinnosti nad prezidentem republiky vytvářet. Argument, že se u takového rozhodnutí jedná o „morální apel“ v tomto případě neobstojí, jelikož je zcela patrné že by v případě nutnosti správním soudem takto omezovat prezidenta republiky byl zajisté vytvořen účinnější právní prostředek. Jedinou „sankcí“ za jednání či spíše nečinnost, která je mu vytýkána žalobou, může být v rovině spíše politické případné nezvolení do úřadu prezidenta republiky, pokud by se o něj znovu ucházel. Pro úplnost uvedl, že není zřejmé, jak zcela konkrétně jeho rozhodnutím nejmenovat žalobce a) profesorem dochází k zásahu do vnitřního uspořádání žalobce b) a k jakési potencionální újmě žalobce a) a žalobce b). Z informací veřejně dostupných vyplývá, že žalobce a) je členem vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a externím členem vědecké rady Univerzity Karlovy. Akademickým pracovníkem této instituce může zůstat i nadále, stejně jako mu nejmenování profesorem nebrání v řádném výkonu funkce ředitele Národní galerie v Praze, neboť se nejedná o zákonný předpoklad k výkonu takové funkce. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal mu náklady řízení. Dne 4. 4. 2016 byla žalobcům doručena výzva zdejšího soudu, aby ve lhůtě dvou týdnu odstranil vadu petitu. Soud žalobce poučil, že v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí o určitém obsahu, tj. určit, jak konkrétně má být orgán činný. Podáním ze dne 15. 4. 2016 žalobci v souladu s poučením soudu upravili petit žaloby tak, že se domáhají, aby soud vydal rozsudek, ve kterém ve smyslu ustanovení § 81 odst. 2 s.ř.s. uložil žalovanému, aby rozhodl ve věci jmenování žalobce a) profesorem, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku. Současně žalobci navrhli, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady tohoto řízení. Dále žalobci uplatnili repliku k vyjádření žalovaného k podané žalobě a měli za to, že se žalovaný mýlí, pokud má za to, že čl. 54 odst. 3 Ústavy jej činí absolutně neodpovědným za veškeré své jednání/chování. Pokud jde o výklad článku 54 odst. 3 Ústavy, žalovaný ve svém vyjádření zjevně citoval z komentáře k Ústavě autorů V. Sládečka, V. Mikuleho a J. Syllové. Své vyjádření končí pasáží komentáře, dle kterého má prezident republiky toliko odpovědnost morální. Nicméně JUDr. Vladimír Mikule v závěru výkladu k čl. 54 odst. 3 konstatuje, že neodpovědnost prezidenta se týká jen výkonu funkce, tzn., že případná občanskoprávní odpovědnost prezidenta jako fyzické osoby (v běžném, civilním životě) není dotčena. A stejně tak lze uplatnit správní odpovědnost, s výjimkou přestupků a jiných správních deliktů (srov. čl. 65 odst. 1 Ústavy). Ačkoliv předmětný komentář k Ústavě byl publikován před novelou Ústavy, kterou byla mimo jiné zavedena přímá volba prezidenta (ústavní zákon č. 71/2012 Sb.), na výkladu čl. 54 odst. 3 Ústavy se v tomto směru nic nemění. Co do postoje k (ne)odpovědnosti žalovaného z výkonu funkce prezidenta se žalobci shodují s názorem současného soudce Ústavního soudu doc. JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D., který má za to, že exempci prezidenta z odpovědnosti za důsledky jeho činnosti je třeba vykládat toliko v osobním a nikoliv ve funkčním smyslu, neboť v podmínkách demokratického právního státu nelze odpovědnostní vztah nazírat jen jako vztah nadřízenosti a podřízenosti a z absence odpovědnosti automaticky dovozovat i absenci kontroly… “prostě již nejméně od doby Tomáše Akvinského neplatí Ulpiánova zásada, že vladař zákonům nepodléhá“. V. Šimíček cituje ve své práci i dílo prof. Františka Weyra, podle kterého „akty, k jejichž platnosti je třeba souhlasného projevu dvou samostatných činitelů, tj. hlavy státu a kontrasignující vlády, pocházejí pouze od jednoho, tj. od hlavy státu, ačkoliv se stejným oprávněním mohlo by býti tvrzeno, že pocházejí (normativně) od druhého orgánu, tj. od vlády. Je jasné, že v takových případech možno mluviti o novém orgánu, složeném z dvou orgánů dílčích. Není příčiny nepřipustiti v takových případech stížnost k nejvyššímu správnímu soudu proti tomuto onomu dílčímu orgánu. Že by stížnosti proti aktu presidenta republiky překážela instituce jeho politické a trestní neodpovědnosti, nelze tvrditi, poněvadž zde, tj. při vydávání správních aktů nejde ani o politickou, ani o trestní odpovědnost. Z výše uvedených premis podle všeho vychází i NSS, když v žalovaným zpochybňovaném rozsudku ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007 konstatuje následující: Nelze si nepovšimnout, že v argumentaci žalovaného ohledně přípustnosti přezkumu aktů prezidenta republiky ve správním soudnictví dochází ke směšování dvou skutečností: absence osobní odpovědnosti (trestní, správní) prezidenta republiky, zakotvené v čl. 54 odst. 3 Ústavy, je zaměňována za absenci jakékoliv kontroly jeho činnosti či přezkoumatelnosti jeho aktů. Podobné vnímání funkce hlavy státu je v demokratickém právním státě, za který se Česká republika považuje (čl. 1 odst. 1 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 1 Listiny), nepřijatelné. Prezident republiky není nad zákonem a ani mimo jeho kontrolu. Ustanovení čl. 54 odst. 3 Ústavy je nezbytné vykládat pouze tak, že prezident republiky nemá přímou politickou odpovědnost vůči ostatním mocím ve státě, jakou nese kupříkladu na základě čl. 68 odst. 1 Ústavy vláda. Jeho osobní odpovědnost v rovině ústavní, ve své podstatě kvazitrestní odpovědnost, je dána jen v mezích odpovědnosti za ústavní delikt velezrady podle čl. 65 odst. 2 Ústavy a § 96 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To však neznamená vyloučení přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky, která jsou schopna zasáhnout do veřejných subjektivních práv fyzických či právnických osob, z kompetence správních soudů. Jinými slovy s námitkami žalovaného ohledně jeho údajné absolutní neodpovědnosti za své konání se již historie, resp. judikatura vypořádala jako se zcela lichými. Žádné nové argumenty žalovaný v této věci nepředkládá. Pokud žalovaný rozhoduje jako správní orgán, podléhá jeho rozhodování soudnímu přezkumu ve smyslu soudního řádu správního jako u každého jiného správního orgánu. Žalovaný v tomto směru nemá žádné privilegované postavení. K poukazu žalovaného na rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 žalobci uvedli, že tento rozsudek lze stěží považovat za exces, jelikož je součástí jednotné a ustálené judikatury NSS. NSS ve zmíněném rozsudku odkazuje na rozsudek ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005-51 a konstatuje, že „rozsah přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví vymezuje na zákonné úrovni soudní řád správní, konkrétně § 4 ve spojení s § 2 s. ř. s.“ Dále uvádí, že „ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí legislativní zkratku „správní orgán“. Tím se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Tato legislativní zkratka se vztahuje nejen na pravomoc správních soudů podle tohoto písmene zmíněného ustanovení, nýbrž i na pravomoci podle dalších písmen, tj. b), c) a d), tedy také na nečinnost „správního orgánu“ či jemu přičitatelný nezákonný zásah. Prezident republiky je orgánem moci výkonné. Podle NSS mu tuto roli mu přisuzuje samotná systematika Ústavy České republiky, která jej v hlavě třetí řadí do moci výkonné. Stejný závěr plyne i z rozboru kompetencí prezidenta republiky. V rámci procesu jmenování profesorem prezident rozhoduje o právech a povinnostech žalobců. Žalobci v tomto ohledu odkázali na žalobu, resp. na citaci z rozsudku NSS ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 7 As 66/2010, podle kterého platí, že ti, kdo úspěšně projdou procesem jmenování profesorem, získají v rámci akademického a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. NSS jako příklad takových rozhodovacích procesů uvádí právo zkoušet při státní zkoušce nebo být členem habilitačních či hodnotících komisí. Ve vztahu k žalobci b) upozornili na ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, podle kterého pouze profesor (nebo docent), který je akademických pracovníkem příslušné vysoké školy, může působit jako garant z hlediska kvality a rozvoje určitého studijního programu uskutečňovaného vysokou školou, jehož určení je podmínkou pro akreditaci takového studijního programu ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (§ 79 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 5 písm. b) zákona o vysokých školách). Aneb bez dostatečného počtu tzv. kmenových profesorů nemohou vysoké školy otvírat a nabízet své studijní obory. Pokud vysoká škola nemá potřebný počet profesorů/ vědeckých pracovníků, nemůže si nechat akreditovat doktorandské studijní programy. S každým nově jmenovaným profesorem je tedy žalobce b) schopen udržet nabídku akreditovaných studijních programů, resp. se žalobci b) otvírá prostor pro rozšíření své výuky. Prostřednictvím doktorandských studijních programů se realizuje vědecká výchova studentů. V některých funkcích v rámci zajišťování stávajících a nových studijních programů a oborů může být sice profesor zastoupen docentem, ovšem hodnost profesora má vyšší váhu z hlediska kladného posouzení akreditace. Jde např. o následující funkce: garant studijního programu, oborový garant, předseda oborové rady, člen oborové rady, školitel v doktorandském studijním programu. Hodnost profesora má váhu i při podávání grantových přihlášek. Argument žalovaného, že žalobce a) již je pedagogem a tedy není zřejmé, jak může žalovaný jeho nejmenováním zasáhnout do výkonu této jeho pedagogické funkce, tedy zcela opomíjí návaznost na fungování žalobce b) jakožto profesora v habilitačních komisích, resp. v komisích při jmenování profesorem a na akreditační a grantové řízení vedené. Vedle toho žalobce a) nepůsobí u žalobce b) pouze jako pedagog, ale je také členem Vědecké rady Filozofické fakulty UK. Jinými slovy žalovaný svým negativním postojem ke jmenování žalobce a) profesorem zasahuje zcela konkrétně do subjektivní sféry jak žalobce a), tak žalobce b), neboť ovlivňuje průběh zkoušek u žalobce b), složení habilitačních a hodnoticích komisí (působení žalobce a) u zkoušek a v komisích) a v širším kontextu i nabídku vzdělání žalobcem b) (účast žalobce a) v akreditačním a grantovém řízení) a tím konkurenceschopnost žalobce b) na trhu vysokých škol. Navíc co se týče zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců, z judikatury NSS je třeba dovodit, že žalobní legitimace ve správním soudnictví není vždy nutně svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, konstatoval, že ke vzniku žalobní legitimace v kontextu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu postačuje, pokud je negativně dotčena právní sféra žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. NSS k tomu v rozsudku zabývajícím se jmenováním soudců uvádí, že nejde o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se negativně projevil v jeho právní sféře. Analogicky je tedy třeba dovodit, že tím, že žalovaný nejmenuje žalobce a) profesorem, ačkoliv žalobce a) splnil veškeré podmínky v řízení o jmenování profesorem, které bylo řádně vedeno žalobcem b) s cílem, aby se žalobce a) profesně uplatnil u žalobce b), zasahuje žalovaný do sféry žalobců podstatným způsobem. Žalobci doplnili, že o tom, že žalovaný je správním orgánem, nerozhodoval NSS pouze ve sporech o jmenování soudců, ale také např. ve věci aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím. V rozsudku NSS ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 2 Ans 8/2010 se tak konstatuje, že žadatelé o poskytnutí informace týkající se správní agendy prezidenta republiky se mohou se svými žádostmi o poskytnutí informace obracet jak na Kancelář prezidenta, tak i na prezidenta samotného, který v těchto případech (kdy nevystupuje v pozici ústavního činitele) je povinnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V části III. vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že splnění zákonných podmínek nezakládá právní nárok na to, aby byl žalobce a) profesorem jmenován. Žalovaný tvrdil, že legitimní očekávání se nerovná absolutní jistotě jmenování, čímž žalovanému vzniká prostor pro vlastní uvážení, koho z navržených jmenuje profesorem. Autonomii vůle žalovaného dovozuje žalovaný i z dopisu ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 27. 3. 2015, kterým se mu předkládá návrh k rozhodnutí. K tomu žalobci poukázali na ustanovení § 73 zákona o vysokých školách, které zní „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“. Uvedené ustanovení navazuje na čl. 63 odst. 2 Ústavy, podle kterého prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Ustanovení zákona je zde klíčové. Naproti tomu dikce předkládacího dopisu ministra žalovanému je z pohledu žalobců nerozhodná. Žalobci měli za to, že interpretace zákonného ustanovení tak, jak ji podává ve svém vyjádření žalovaný, nekoresponduje s úvahou zákonodárce při koncepci tzv. profesorského řízení. Žalobci se domnívali, že se toto řízení rozpadá na dvě fáze. První část představuje řízení před vědeckou radou upravené v ustanovení § 74 vysokoškolského zákona. Výsledkem tohoto řízení je návrh vědecké rady, jakožto autonomního akademického orgánu vysoké školy, na jmenování uchazeče profesorem. Tento návrh se předkládá ministrovi. Druhá část řízení je upravena v ustanovení § 73 zákona o vysokých školách. Z hlediska výkladu tohoto ustanovení je dle názoru žalobců podstatné si uvědomit, že podkladem pro rozhodnutí prezidenta o jmenování profesorem je závazné stanovisko vědecké rady s tím, že prezident ve smyslu ustanovení § 73 zákona o vysokých školách rozhoduje o jednotlivcích (srov. „jmenuje profesorem“). Podle názoru žalobců má návrh vědecké rady na jmenování profesorem povahu závazného stanoviska ve smyslu ustanovení § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). To znamená, že se jedná o úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení, ovšem jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgán zde představuje žalovaný (k tomu srov. shora). Ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu skutečně připouští, že správní orgán hodnotí podklady pro rozhodnutí podle své úvahy. Ovšem s vyloučením závazných podkladů. Pro závazné stanovisko zásada volného hodnocení důkazů neplatí a jeho obsah je pro výrokovou část rozhodnutí závazný. V ústavní rovině žalobci apelovali na prezidentský slib žalovaného. Při ujímání se úřadu žalovaný ve smyslu čl. 59 odst. 2 Ústavy slíbil, že bude zachovávat Ústavu a zákony a že bude svůj úřad zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jako orgán moci výkonné je žalovaný povinen uplatňovat státní moc jen v případech stanovených zákonem a jeho mezích (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Jestliže zákon o vysokých školách předpokládá, že žalovaný návrhu vědecké rady vyhoví, pak jsou i z ústavního hlediska meze případného uvážení ze strany žalovaného značné omezené. Lze si představit, že by žalovaný odmítl žalobce a) profesorem jmenovat, pokud by na základě předložených podkladů podle zákona o vysokých školách shledal, že žalobce a) podmínky pro jmenování profesorem nesplnil. Nad rámec zákona (zde o vysokých školách) však podmínky pro jmenování profesorem rozšiřovat nelze. Tím žalovaný vykročil za mez stanovenou zákonem, jak se ve sporu o jmenování soudců vyjádřil NSS, když dále konstatoval, že v rámci kontroly naplnění stávajících zákonných podmínek má veřejná moc určitou míru uvážení, a to například pokud jsou podmínky jmenování vymezeny neurčitými právními pojmy. Nicméně i v takovém případě je absolutní či neomezené volné správní uvážení, jak jej konstruuje žalovaný je v právním státě pojmově vyloučeno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42 či nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04). V návaznosti na shora uvedené se tedy žalobci obdobně jako v případě jmenování soudců domnívali, že úvaha žalovaného se u jmenování žalobce a) profesorem omezuje na kontrolu splnění zákonných podmínek, přičemž další kritéria nad rámec kritérií zákonem výslovně stanovených, tj. vyžadovat splnění kritérií, která zákon neobsahuje, žalovaný nemůže. K tomu poukázali na dikci ustanovení § 73 zákona o vysokých školách, z níž je třeba dovodit, že nikdo jiný, než prezident, profesory jmenovat nemůže. Jedná se výsostnou pravomoc prezidenta. Ministr a vláda mají v tomto procesu víceméně roli prostředníka mezi příslušnou vysokou školou a prezidentem. Žalobce b) vždy vnímal akt slavnostního jmenování profesorů prezidentem jako prestižní událost, kdy prezident, jakožto vrcholný představitel státu, dává příslušné vysoké škole na srozuměnou, že respektuje její samosprávu a výsledek profesorského řízení a takříkajíc jej posvěcuje. Ustanovení, podle kterého jmenuje profesory prezident na základě návrhu ministra, je součástí právního řádu České republiky minimálně od roku 1993 (srov. zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách). Žalobci b) není známo, že v průběhu doby kdykoliv nastal problém s aplikací uvedeného ustanovení. Doposud každý prezident výsledky řízení o jmenování profesorem vedené autonomně při vysokých školách akceptoval. I tuto skutečnost/zvyklost je třeba brát v potaz vzhledem k legitimním očekáváním žalobců. Z dosavadních projevů žalovaného, resp. konkrétně Ing. Miloše Zemana je zřejmé, že k aplikaci Ústavy i běžných zákonů přistupuje velmi kreativně (srov. např. spor o jmenování členů bankovní rady prezidentem, který inicioval ještě z pozice předsedy vlády – řízení vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. ÚS 14/01). Žalobci však mají za to, že Ústavu a zákony ohýbat nelze, a to ani z pozice prezidenta, resp. ani z pozice prezidenta zvoleného v přímé volbě. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3764/12, podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V základu koncepce právního státu stojí myšlenka vázanosti výkonu veškeré státní moci ústavou a úcta k právům a svobodám každého jednotlivce. Z požadavku uznání absolutní hodnoty jednotlivce, který stojí v samostatném základu moderních liberálních demokracií, pak vyplývá celá orientace fungování státu a státní moci. Protože účelem fungování státu a státní moci je bezpochyby v prvé řadě zajištění respektu k právům a svobodám jednotlivce, musí být koncept právního státu adekvátně vykládán: Princip právního státu vychází z priority občana před státem a tím z priority základních občanských a lidských práv a svobod. V řízení o jmenování profesorem je žalovaný v pozici běžného správního orgánu. Svou moc má uplatňovat v mezích zákona a pouze k účelům, k němuž mu byla zákonem svěřena. Při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů má volit takové řešení, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Zároveň je třeba si uvědomit, že veřejná služba je službou veřejnosti (srov. základní zásady činnosti správních orgánů definované ve správním řádu). Žalobci se domnívali, že postup žalovaného, kdy žalobce a) nejmenoval profesorem, ačkoliv tento splnil veškeré zákonné podmínky pro jmenování, je projevem libovůle. V porovnání s ostatními kandidáty na jmenování profesorem jedná žalovaný se žalobcem a) diskriminačně. Žalovaný brání žalobci a) v profesním růstu a v přístupu k lepším pracovním podmínkám. Vzhledem k žalobci b) nerespektuje závazné stanovisko vědecké rady, nejmenování žalobcem a) profesorem zasahuje do vnitřního uspořádání žalobce b), což se mu zákonem zapovídá. Znevýhodňuje žalobce b) v rámci nabídky kvalitního vzdělání stávajícím i potenciálním novým studentům. Brání žalobci b) ve výchově studentů směrem k vědeckému bádání. S ohledem na vše shora uvedené se proto žalobci domáhali vydání rozhodnutí tak, jak je specifikovali v úvodu tohoto podání. V podání ze dne 13. 5. 2016 žalovaný k replice žalobců ze dne 15. 4. 2016 uvedl, že tímto podáním zcela změnili charakter sporu, kdy se již po poučení soudem nedomáhají zásahu do prerogativu prezidenta republiky, založeného článkem 63 Ústavy, ale domáhají se ochrany proti nečinnosti prezidenta republiky ve smyslu ust. § 81 odst. 2 s.ř.s., tedy že by mu měl soud uložit, aby rozhodl ve věci jmenování žalobce a) profesorem, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku. K tomu žalovaný uvedl a přiloženými důkazy prokazoval, že ve věci není nečinným, neboť se dopisem ze dne 2. února 2016 č. j. KPR 726/16 obrátil na žalobce b) s žádostí o poskytnutí informací, nezbytných pro rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování žalobce č. 1 profesorem, čemuž žalovaný č. 2 (poznámka soudu-správně má být zřejmě uvedeno „žalobce b)“) nevyhověl a tuto žádost - dlužno dodat zcela nelogicky - dle vlastního výkladu ustanovení § 73 zák. č. 111/1998 Sb. O vysokých školách v platném znění, postoupil ministryni školství Mgr. Kateřině Valachové, Ph.D., která doposud v této věci nijak nereagovala, což je pochopitelné, neboť předmětnými informacemi může disponovat pouze žalobce b). Vzhledem k tomu, že žalovaný není ve věci nečinný a naopak k průtahům dochází na straně žalobce b), resp. na straně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, je zjevné, že předpoklady pro vydání rozsudku ve smyslu ust. § 81 odst. 2 s.ř.s. nejsou dány. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu bez dalšího zamítl a oba žalobce shledal povinnými k náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného. Podáním ze dne 6. 10. 2016 žalobci soudu navrhli přerušení řízení s tím, že ve skutkově i právně obdobné věci zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 186/2015-83 tak, že žalobu žalobců zamítl. Proti rozsudku podali žalobci dne 5. 10. 2016 kasační stížnost. Současně dne 26. 9. 2016 podali žalobci žalobu na zrušení rozhodnutí, které měl údajně žalovaný v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. 10 A 186/2015- 83 vydat. Žaloba je zdejším soudem vedena pod sp. zn. 10 A 174/2016. Žalobci měli za to, že výsledek výše uvedených řízení může mít vliv na rozhodování soudu v nyní projednávané kauze, neb předmětem posouzení jsou zde stejné právní otázky. Z důvodu hospodárnosti proto žalobci navrhli, aby soud nynější řízení ve smyslu ustanovení § 48 odst. 3 písm. d) s.ř.s. přerušil, a to do skončení řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 10 A 186/2015 (včetně řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu), resp. sp. zn. 10 A 174/2016. V podání ze dne 12. 10. 2016 žalovaný s přerušením řízení nesouhlasil a měl za to, že pro něj nejsou splněny podmínky předpokládané ustanovením § 48 odst. 3 SŘS, neboť řízení vedené nadepsaným soudem pod sp. zn.: 10 A 186/2015-83, ani nově napadlá žaloba na zrušení rozhodnutí, ohledně níž je vedeno řízení pod sp. zn.: 10 A 174/2016, nemůže mít vliv na rozhodování o věci samé v řízení přítomném. Žalobci doposud nikterak nereagovali na podání žalovaného ze dne 13. května 2016, v němž žalovaný uvedl a přiloženými důkazy prokázal, že ve věci není nečinným, neboť se dopisem ze dne 2. února 2016 č. j. KPR 726/16 obrátil na žalobce b) s žádostí o poskytnutí informací, nezbytných pro rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování žalobce a) profesorem, čemuž žalobce b) nevyhověl a tuto žádost - dlužno dodat zcela nelogicky - dle vlastního výkladu ustanovení § 73 zák. č. 111/1998 Sb. O vysokých školách v platném znění, postoupil ministryni školství Mgr. Kateřině Valachové, Ph.D., která doposud v této věci nijak nereagovala, což je pochopitelné, neboť předmětnými informacemi může disponovat pouze žalobce b). Dále žalovaný poukázal na souběžně vedené řízení sp. zn.: 10 A 186/2015, v němž žalovaný dopisem ze dne 19. ledna 2016, doručeným dne 21. ledna 2016 ministryni školství mládeže a tělovýchovy, potvrdil své rozhodnutí nejmenovat tři kandidáty profesory vysokých škol, z nichž druhým jmenovaným je právě žalobce a) v přítomném sporu, přičemž žalobci b) je tato okolnost známa z jeho úřední činnosti, a to nejpozději od založení tohoto potvrzení prezidenta republiky do spisu souběžně vedeného sporu dnem 30. 6. 2016 (cit. potvrzení prezidenta republiky ze dne 19. ledna 2016 žalovaný k tomuto podání přikládá). Žalovaný prezident republiky je tak přesvědčen, že „jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé“ neprobíhá, neboť souběžně vedené řízení ohledně nečinnosti prezidenta republiky při rozhodnutí o nejmenování Doc. Ošťádala bylo završeno rozhodnutím ve věci samé rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 10 A 186/2015-83, nově avizované řízení o zrušení rozhodnutí vedené pod sp. zn. 10A 174/2016 není řízením o ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 a násl. SŘS a s ohledem na doloženou skutečnost doplňujícího přezkumu návrhu na jmenování profesorem vysoké školy na základě ustanovení § 73 zák. č. 111/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který vede Kancelář prezidenta republiky na základě pokynu žalovaného, se nejedná o skutkově totožnou věc. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl a není ve věci nečinný a naopak k průtahům při dodatečném přezkumu podmínek pro jmenování žalovaného a) profesorem (byť výsledek takového přezkumu není v přítomném řízení primárně relevantní) dochází na straně žalobce b), resp. na straně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, je zjevné, že předpoklady pro vydání rozsudku ve smyslu ust. § 81 odst. 2 s.ř.s. nejsou dány a žalovaný tak navrhl, aby soud žalobu bez přerušení řízení zamítl a oba žalobce shledal povinnými k náhradě nákladů řízení k rukám svého právního zástupce. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobci se blíže vyjádřili k dopisu žalovaného ministryni školství ze dne 19. 1. 2016 s tím, že potvrzuje jakési rozhodnutí prezidenta ve věci jmenování žalobce a), nicméně žádné takové rozhodnutí, jak vyplývá ze spisového materiálu předloženého soudu, nikdy přijato nebylo, není vyloučeno, že dopis byl formulován dodatečně a účelově, aby žalovaný vzbudil dojem, že jakési rozhodnutí bylo v minulosti přijato, nelze jej považovat za rozhodnutí, a to již s ohledem na to, jak jej označuje sám žalovaný, nemá náležitosti správního rozhodnutí definované v ustanovení § 68 a násl. správního řádu, jedná se o neformální dokument, postrádající především výrok, odůvodnění i poučení účastníků. Jinak uváděli shodně jako v písemných podáních soudu. Zástupce žalovaného uváděl obdobně jako v dosavadních podáních, přičemž jednotlivé důvody nesouhlasu akcentoval. Z listin předložených oběma stranami, jakož i obsahu spisového materiálu žalovaného k projednávané věci vyplynulo: Dopisem ze dne 27. 3. 2015, č. j. MSMT-5396/2015 navrhl ministr školství, mládeže a tělovýchovy žalovanému jmenování 45 kandidátů profesory, včetně žalobce a). Přílohou dopisu je seznam kandidátů pro určitý obor, Návrh na jmenování profesorem a Stanovisko hodnotící komise vysoké školy každého kandidáta. V seznamu kandidátů je na 6. místě uveden žalobce a). Návrhem na jmenování žalobce a) profesorem ze dne 20. 6. 2014 rektor Univerzity Karlovy-žalobce b) shrnuje výsledky hlasování Vědecké rady Filozofické fakulty UK dne 20. 3. 2014 (46 členů celkem, 36 přítomných, 35 kladných hlasů, 1 záporný, 0 neplatné), hlasování Vědecké rady UK dne 19. 6. 2014 (63 členů celkem, 45 přítomných, 41 hlasů kladných, 0 záporné, 3 neplatné, 1 nehlasoval) a odbornou charakteristiku uchazeče/žalobce a). Podle Stanoviska hodnotící komise ze dne 18. 2. 2014 došla komise k přesvědčení, že žalobce a) splňuje všechna kritéria pro udělení vědecko-pedagogické hodnosti profesora Univerzity Karlovy v oboru dějin umění s výsledkem hlasování počet přítomných 5, hlasovalo pro 5, hlasovalo proti 0, zdrželo se 0. Ve sdělení ze dne 20. 4. 2015, č. j. KPR 2435/2015, adresovanému ministru školství, mládeže a tělovýchovy žalovaný uvedl, že mu zasílá svá rozhodnutí o jmenování 42 profesorů, a žádal ministra o jejich předání. Z tiskové zprávy uveřejněné na webových stránkách žalovaného dne 28. 5. 2015, označené titulkem „Prezident republiky se rozhodl nejmenovat tři profesory“, vyplývá, že prezident republiky seznámil ministra školství, mládeže a tělovýchovy a rektory Univerzity Karlovy v Praze a Vysoké školy ekonomické s důvody, jež ho vedly k odmítnutí jmenování vysokoškolským profesorem u tří konkrétních osob, mj. i u žalobce a). Dále tisková zpráva uváděla, že na základě žádosti obou rektorů i odmítnutých kandidátů zveřejňuje důvody rozhodnutí prezidenta republiky. K žalobci a) je uvedeno: „V případě doc. Dr. et Ing. J. F., Ph. D. je důvodem žádost ředitele Národní galerie o poskytnutí milionového příplatku k jeho ročnímu platu od Komerční banky, což lze považovat za pokus o neoprávněné obohacení se“. Z tiskové zprávy uveřejněné na webových stránkách žalovaného dne 6. 5. 2015 s titulkem „Rozhodnutí prezidenta republiky nejmenovat tři profesory“ vyplývá, že žalovaného k odmítnutí jmenování vedly mimořádně závažné důvody, konkrétně u žalobce a): „V případě doc. Dr. et Ing. J. F., Ph. D. jde o informace týkající se návrhu na vyplácení odměn z komerční sféry generálnímu řediteli Národní galerie, tj. doc. F.“ Usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. 251 Vláda České republiky doporučuje předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování profesorů uvedených v seznamu v části IV materiálu č. 360/15. Dopisem žalovaného ze dne 2. 2. 2016, č. j. KPR 726/2016, adresovaném rektoru UK, byl rektor UK informován o tom, že dne 27. března 2015 zahájila Kancelář prezidenta republiky přezkumné řízení na základě § 73 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, ve věci návrhu na jmenování pana doc. Dr. et Ing. J. F., Ph.D., profesorem. V této souvislosti byl požádán o následující informace: 1) V jakém rozsahu zajišťoval výše uvedený uchazeč o jmenování profesorem výuku v příslušném oboru na Univerzitě Karlově v Praze po dobu pěti let před zasedáním Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze ze dne 19. června 2014, kdy tato rada navrhla jeho jmenování profesorem? 2) Odpovídal tento rozsah výuky požadavku Opatření rektora Univerzity Karlovy v Praze č. 28/2007, jímž byla stanovena doporučená hlediska hodnocení pro habilitační řízení a řízení pro jmenování profesorem? 3) Působil uvedený uchazeč o jmenování profesorem v období pěti let před zasedáním Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze ze dne 19. června 2014 na této vysoké škole jako školitel doktorandů? Pokud ano, kolik těchto doktorandů bylo a kolik z nich úspěšně dokončilo doktorský studijní program nejpozději ke dni zasedání této vědecké rady? 4) Kolik vědeckých monografií a jaké konkrétně výše uvedený uchazeč o jmenování profesorem k danému dni prokazatelně publikoval jako autor, případně hlavní autor (vedoucí autorského kolektivu)? 5) Jaké vědecké výsledky výše uvedeného uchazeče o jmenování profesorem byly k datu 19. června 2014 evidovány v Rejstříku informací o výsledcích (RIV) a jaké bylo bodové hodnocení jeho výsledků zapsaných v RIV k uvedenému dni? Za zvlášť závažný v této souvislosti žalovaný považoval dotaz, kdo byl autorem laudatia, jímž byl výše uvedený uchazeč o jmenování profesorem představen Vědecké radě Univerzity Karlovy v Praze na jejím zasedání dne 19. Června 2014. V tomto laudatiu totiž mimo jiné zazněla závažná informace o tom, že se výše uvedený uchazeč zasloužil o realizaci řady mezinárodních vědecko-výzkumných projektů, z nichž výsledky své badatelské práce publikoval „šířeji pak v monumentální devítisvazkové rukověti dějin umění středovýchodní Evropy s názvem Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa (Deutscher Kunstverlag München – Berlin).“ Z veřejných zdrojů vyplývá, že ač měly po předchozích odkladech první tři svazky této edice definitivně vyjít v roce 2012 a další v roce 2013, ke dni 19. června 2014 nebyl tiskem vydán ani jediný. Obsahem laudatia tedy mohli být přítomní členové Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze, která svou většinou navrhla jmenování pana doc. Dr. et Ing. J. F., Ph.D. profesorem, uvedeni v omyl. Proto pokládám objasnění způsobu, jímž se tento zavádějící údaj dostal do textu laudatia, za podstatné. Závěrem dopisu žalovaný rektorovi UK sděluje, že jej bude o výsledcích přezkumného řízení informovat. V odpovědi ze dne 10. 2. 2016 rektor UK žalovanému potvrzuje příjem dopisu, sděluje, že institut přezkumného řízení nemá v ust. § 73 zákona o vysokých školách zákonnou oporu z důvodů zde uvedených a uzavírá, že komunikace v předmětné záležitosti probíhá standardně prostřednictvím příslušného ministra. Z textu dopisu vyplývá, že byl též zaslán ministryni školství, mládeže a tělovýchovy. Ve sdělení žalovaného ze dne 19. 1. 2016, adresovaného ministryni školství, mládeže a tělovýchovy, opatřeného identifikátorem PID:MSMT6XAAYA, doručeného dne 21. 1. 2016, je uvedeno: „Vážená paní ministryně, tímto dopisem potvrzuji své rozhodnutí nejmenovat tyto tři kandidáty profesory vysokých škol: doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. doc. Dr. et Ing. J. F., Ph.D. doc. RNDr. I. O., CSc. Důvody, které mne vedly k tomu, že jsem se neztotožnil s návrhem vědeckých a uměleckých rad vysokých škol jmenovat tři výše uvedené profesory vysokých škol, byly veřejně publikovány na oficiálních webových stránkách www.hrad.cz, a to dne 28. května 2015: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky- se-rozhodl-nejmenovat-tri-profesory-11098.“ Dokument obsahuje vlastnoruční podpis žalovaného. Za tohoto stavu soud přistoupil k posouzení důvodnosti žaloby. Soud předně uvádí, že neshledal důvod odchýlit se od závěrů učiněných v obdobné věci senátem 10 A ve věci sp. zn. 10 A 186/2015 žalobců a) RNDr. I. O., CSc., b) Univerzity Karlovy v Praze proti žalovanému prezidentu republiky, zakončené vyhlášením rozsudku dne 21. 9. 2016. Také v nyní projednávané věci je předmětem sporu otázka, zda byl žalovaný za zjištěného skutkového stavu nečinný ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., tedy zda porušil povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé. Naproti tomu předmětem sporu není a nemůže být otázka, zda žalovaný žalobce a) profesorem jmenovat měl či neměl, neboť taková otázka by mohla být pouze předmětem žalobního řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. Byť se obsah žalobních bodů od počátku zaměřuje na věcnou polemiku s postupem žalovaného, resp. uvádí argumenty, jež by byly na místě v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. a této koncepci žaloby byla přizpůsobena i obrana žalovaného, soud zdůrazňuje, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s. taková argumentace z povahy věci nemá místo a z hlediska sporu je irelevantní. Významná je však při posouzení otázky, zda podléhá pravomoc prezidenta jmenovat profesory soudnímu přezkumu/zda je žalovaný ve věci pasivně legitimován či nikoli. Soudní přezkum pravomoci prezidenta jmenovat profesory, pasivní legitimace žalovaného Před samotným posouzením nečinnosti žalovaného se soud musel zabývat otázkou pasivní legitimace žalovaného, tedy zda měl žalovaný povinnost vydat ve věci rozhodnutí a zda tuto povinnost porušil tím, že byl nečinný. S otázkou pasivní legitimace žalovaného též souvisí otázka, zda mohou úkony prezidenta ve věci jmenování profesorů podle § 73 zákona o vysokých školách (a tedy i jeho případná nečinnost) vůbec předmětem soudního přezkumu s ohledem na čl. 54 odst. 3 Ústavy. Zatímco žalobci se domnívají, že na nyní posuzovaný případ je možné vztáhnout judikaturu Nejvyššího správního soudu, která dovozuje přezkum prezidentských aktů v oblasti výkonu veřejné správy, žalovaný ve své argumentaci jako na zásadní okolnost odkazuje na čl. 54 odst. 3 Ústavy, z něhož dovozuje svoji absolutní neomezitelnost a nemožnost přezkoumávat své akty, a považuje odkazovanou judikaturu za excesivní. Podle čl. 54 odst. 3 Ústavy „[p]rezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“. Podle § 73 zákona o vysokých školách „[p]rofesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“. Odpověď na otázku, zda a za jakých podmínek je možné ve správním soudnictví žalovat prezidenta, podal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35, v němž posuzoval případ justičního čekatele, kterého vláda navrhla ke jmenování soudcem, ale prezident ho odmítl jmenovat. Soud výkladem pravomocí prezidenta dospěl k závěru, že některé činnosti prezidenta mají povahu správních úkonů, tedy prezident vystupuje v pozici správního úřadu sui generis, a jiné formu ústavních aktů, kdy prezident realizuje pravomoc ústavního činitele. Rozlišovací kritérium pro jednotlivé typy činností soud definoval tak, že „[p]rezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob.“ Nejvyšší správní soud dále dovodil, že prezident při jmenování soudců „[…] vystupuje jako reprezentant moci výkonné, který autoritativně aplikačně rozhoduje v oblasti právně garantovaných a také determinovaných veřejných subjektivních práv vně stojících subjektů, se závažnými právními důsledky pro tyto subjekty. Dopadům takových rozhodnutí, jakož i dalších aktů či úkonů prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce (vzhledem k tomu, že zákonná úprava nestanoví jinak), musí v právním státě nutně příslušet stejná právní ochrana, jako dopadům rozhodnutí, či jiných aktů či úkonů jiných správních úřadů. Za situace, kdy šlo o namítané porušení uváděných základních práv ve spojení s tvrzeným splněním zákonných předpokladů pro jmenování soudcem, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že správnímu soudnictví přezkoumání „rozhodování“ žalovaného příslušelo, byť ‚jen‘ se zřetelem k relaci zákonné úpravy (ustanovení zákona o soudech a soudcích, stanovící předpoklady pro jmenování soudcem) a ústavněprávní úpravou uváděných základních práv, jejichž porušení v daných souvislostech stěžovatel namítal. Ve správním soudnictví přitom nemůže jít, a také nejde, o přezkoumání ústavní pravomoci prezidenta republiky jmenovat soudce jako takové; co však správnímu soudnictví přísluší přezkoumávat, je naplnění zákonných limitů, které jsou pro výkon funkce soudce dány (splnění zákonných předpokladů zákona o soudech a soudcích). Odmítnutí soudu zabývat se takovým ‚rozhodováním‘ by v konkrétním případě představovalo denegatio iustitiae“. V navazujícím rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197, pak Nejvyšší správní soud pak definitivně potvrdil přezkoumatelnost aktů prezidenta, které vydává v oblasti veřejné správy jako správní orgán sui generi, kdy shrnul, že prezident je orgánem moci výkonné. I na jeho počínání se tudíž beze zbytku vztahuje striktní požadavek uplatňování státní moci jen v případech stanovených zákonem a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Prezident při jmenování soudců realizuje úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v zákonných mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek a není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaženy v zákoně samotném. Stejně tak není oprávněn od některé ze zákonných podmínek odhlédnout a jmenovat kandidáta, který by některou z těchto podmínek nesplňoval. Pokud se prezident rozhodne kandidáta navrženého vládou nejmenovat, pak je povinen jasně a srozumitelně odůvodnit, proč jeho jmenování odmítl. V nyní projednávané věci je předmětem sporu jmenování žalobce a) profesorem. Soud nemá pochyb, že lze zmíněnou judikaturu použít i na tento případ. Pravomoc prezidenta k jmenování soudců zakládá čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy, přičemž soudce je možné jmenovat pouze při splnění dalších podmínek (čl. 93 Ústavy ve spojení s § 60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Podobně pravomoc ke jmenování profesora je založena čl. 63 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 73 zákona o vysokých školách. Děje se tak na základě návrhu vědecké rady vysoké školy podaného prostřednictvím ministra. Zákon o vysokých školách dále v § 74 vymezuje řízení ke jmenováním profesorem, jehož výstupem je v případě kladně hodnoceného kandidáta daný návrh prezidentovi. Je třeba kontrasignace předsedy vlády, přičemž vláda je za rozhodnutí odpovědná (čl. 63 odst. 3 a 4 Ústavy). V obou uvedených případech naplňuje povaha činnosti prezidenta při jmenování soudců či profesorů zákonnou definici rozsahu přezkumné pravomoci správních soudů (§ 4 s. ř. s). Zaprvé prezident v obou případech vystupuje z pozice orgánu moci výkonné, zadruhé rozhodnutí prezidenta jmenovat či nejmenovat soudce či profesora významný způsobem zasahuje do veřejných práv a povinností kandidáta na danou funkci a zatřetí se bezpochyby jedná o činnost v rámci veřejné správy, protože v rámci obecně uznávané negativní definice je „[…] veřejné správa činností státních nebo jiných veřejných institucí, která svým obsahem není ani činností zákonodárnou ani soudní“ (Hendrych, D. a kol. Správní právo: Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 5 až 6). Pokud tedy Nejvyšší správní soud v citovaných rozsudcích dospěl k závěru, že jmenování soudce podléhá jako správní akt soudnímu přezkumu, musí podléhat stejnému přezkumu i jmenování profesora (§ 2 s. ř. s.). Tím spíše pak nemůže být vyňata ze soudní kognice případná nečinnost prezidenta republiky, tedy situace, kdy o návrhu vědecké rady podaném prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy prezident republiky nerozhodne vůbec. Žalovaný uvádí, že dle čl. 54 odst. 3 Ústavy je prezident absolutně neomezitelný a je obecně vyňat z platného právního režimu. S tímto tvrzením nelze souhlasit. V hodnotově orientovaném demokratickém právním státě, který vyznává ideály základních práv a svobod člověka, lze veškerou veřejnou moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Ve smyslu doktríny panství práva pak není nad zákonem nikoho, kdo by byl vyňat z normativní regulace práva, a proto i pro žalovaného platí zákony. Skutečnost, že prezident republiky podle č. 54 odst. 3 Ústavy není z výkonu své funkce osobně odpovědný, tak nebrání správním soudům, aby přezkoumávaly zákonnost úkonů prezidenta při výkonu veřejné správy, kterými zasahuje do práv a povinností osob. Soud nesdílí stanovisko žalovaného, který považuje výše uvedené závěry za nepřípustnou extenzi judikativy do exekutivy. Pokud je dle čl. 90 Ústavy úkolem a povinností soudů poskytovat ochranu subjektivním právům, přirozeně musí být přezkoumatelné i úkony prezidenta, kterými jako správní orgán sui generis do těchto subjektivních práv zasahuje. Ačkoli aktuální Ústava výslovně neuvádí, které pravomoci prezidenta se týkají výkonu veřejné správy, rozdělení, které činnosti prezidenta jsou přezkoumatelné správními soudy, vyplývá přímo z čl. 36 odst. 2 Listiny a dále z § 2 a § 4 s. ř. s., jež pravomoc správních soudů zakládají. Přisvědčit nelze ani postoji žalovaného, podle kterého považuje aplikovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu za ojedinělý exces. Přezkoumatelnost správních aktů prezidenta akceptuje i odborná veřejnost (Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a jiní. Ústava České republiky: Komentář. Praha: Wolters Kluver, 2015. In: ASPI [právní informační systém]. čl. 54 odst. 3 body 31 až 33), přičemž přináší praktické argumenty, proč tomu tak je a být musí: „31. Neodpovědnost prezidenta republiky neznamená absenci jeho povinnosti jako orgánu státní moci postupovat vždy jen na základě zákona a v jeho mezích a stejně tak nebrání ani soudnímu přezkumu jeho aktů. Podstatou tohoto přezkumu totiž není uplatňování odpovědnosti vůči osobě prezidenta republiky, nýbrž posouzení zákonnosti jím vydaného aktu nebo jeho postupu za účelem poskytnutí ochrany veřejným subjektivním právům jednotlivce. I kdyby přitom soud žalobě vyhověl, případná povinnost plynoucí z jeho rozsudku (např. k vydání nového rozhodnutí) by zavazovala prezidenta republiky jen jako státní orgán; nejednalo by se o sankční povinnost vůči konkrétní osobě, která tento akt učinila. Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem, podle něhož jen ten, ‚kdo je odpovědný podle Ústavy, může být volán k odpovědnosti a jen o jeho úkonu může soud rozhodovat při přezkoumávání příslušných aktů‘ (Pavlíček, 2008, s. 145; v minulosti obdobně též Sobota, 1934, s. 48-49). Jak správně uvádí V. Šimíček, ‚neodpovědnost prezidenta je třeba vnímat ve smyslu toliko osobním (zejména trestněprávním), a nikoliv funkčním‘, a tedy z ústavní garance jeho neodpovědnosti z výkonu své funkce ‚nelze bez dalšího dovodit též nepřezkoumatelnost jím vydaných aktů‘ (Šimíček, 2008, s. 160-161; srov. též Krejčí 1936, s. 229; Weyr 1937, s. 191). Tímto přezkumem nemůže být nijak dotčena osobní sféra prezidenta republiky, resp. nemůže mu být bráněno v nerušeném a svobodném výkonu jeho funkce (Malenovský, R., 2010, s. 15- 17).

32. Vyloučení soudního přezkumu neopodstatňuje ani poukaz na prerogativní charakter ústavních aktů, kterými hlava státu z pověření suveréna, jímž je lid, zasahuje do různých oblastí státní moci (odlišně Pavlíček, 2008, s. 147-148). V právním státě je naopak třeba zdůraznit povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy, jakož i ústavní garanci práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto důvodu lze za jediné relevantní kritérium pro určení, zda rozhodnutí prezidenta republiky podléhají soudnímu přezkumu, považovat jejich způsobilost zasáhnout do práv nebo svobod dotčeného subjektu (Šimíček, 2008, s. 163; srov. též Malenovský, R., 2010, s. 18-19). V. Mikule v této souvislosti výstižně poznamenává, že pokud by správní akty prezidenta republiky ‚nepodléhaly přezkoumání správním soudem, mohlo by se stát, že by obyčejným zákonem byly na něj přeneseny pravomoci např. ministerstev, nebo dokonce i místních orgánů státní správy a osoby rozhodnutím dotčené na svých právech by byly vyloučeny z ochrany poskytované ve správním soudnictví‘ (Mikule, 2006, s. 16). Jejich svěřením hlavě státu by se přitom nic nezměnilo na tom, že jejich výkonem může být zasaženo do práv a svobod jednotlivce.

33. V praxi Ústavního soudu a správních soudů došlo opakovaně k přezkumu aktů nebo postupu prezidenta republiky, aniž by tyto soudy považovaly za nezbytné zabývat se otázkou své příslušnosti toliko z důvodu neodpovědnosti prezidenta republiky nebo jeho postavení hlavy státu (srov. usnesení Pl. ÚS 58/2000, Pl. ÚS 24/09, nálezy Pl. ÚS 14/01, II. ÚS 53/06, 87/06, rozsudky NSS 4 Aps 3/2005, 4 Ans 9/2007). Ustanovení § 6 odst. 13 zák. o České národní bance, jež stanoví podmínky odvolání guvernéra České národní banky prezidentem republiky, takovýto přezkum navíc výslovně umožňuje. Odvolaný guvernér nebo Rada guvernérů Evropské centrální banky se totiž na jeho základě mohou domáhat přezkumu tohoto rozhodnutí u SDEU v případě, že jím podle jejich názoru došlo k porušení SEU nebo SFEU nebo jiného právního předpisu vydaného k jejímu provedení. V současnosti není možnost soudního přezkumu aktů prezidenta republiky nijak relevantně zpochybňována.“ Pokud žalovaný namítá, že neexistují jakékoli prostředky pro vynucení případného rozhodnutí správního soudu, soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku č. 905/2006 Sb. NSS: „Za situace, kdy správnímu soudnictví nepřísluší volat k odpovědnosti prezidenta republiky, ale toliko posuzovat jeho akty, potom ten který případný výrok soudu však může ve skutečnosti znamenat toliko morální apel na prezidenta republiky, mířící na demokratické a právní cítění daného ústavního činitele při plnění jeho poslání jako součásti moci výkonné. Nicméně přesto, a zřejmě i právě proto, nelze ani za těchto okolností podle názoru Nejvyššího správního soudu rezignovat na poslání a funkci správního soudnictví, které míří, ve spojení s ochranou zákonnosti v rozhodování ‚správních orgánů‘, na celkovou kultivaci výkonné moci (jejíž součástí prezident republiky je) ve smyslu obecně uznávaných a také převážně respektovaných principů demokratického a právního státu, a je třeba danou věc ve správním soudnictví řádně posoudit a ve věci meritorně rozhodnout.“ Aniž by se soud blíže zabýval vykonatelností rozhodnutí správních soudů proti žalovanému, na okraj uvádí, že rozsah indemnity dle čl. 54 odst. 3 Ústavy není ve vztahu k možnému výkonu rozhodnutí doposud uspokojivě vyložen. Žalovaný se v otázce výkonu rozhodnutí správních soudů rovněž domnívá, že pokud by byla založena pravomoc správních soudů přezkoumávat určité správní úkony prezidenta, zvolil by zákonodárce účinnější právní prostředek. K tomu je třeba uvést, že zákonodárce s ohledem zejména na postavení prezidenta (čl. 54 odst. 1 Ústavy), slib, který prezident skládá („Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“; čl. 59 odst. 2 Ústavy), prezidentské heslo („Pravda vítězí“; § 5 zákona č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky), jakož i způsob jeho volby, nepředpokládal, že žalovaný bude a priori uvažovat o nerespektování rozhodnutí soudů, které jsou v systému demokratického právního státu protiváhou moci výkonné při ochraně subjektivních práv osob a orgánem určeným k závaznému výkladu práva. Lze tak uzavřít, že v řízení o jmenování profesora vystupuje prezident jako orgán moci výkonné, který rozhoduje o veřejných právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy, a proto jsou úkony prezidenta v takovém řízení přezkoumatelné správními soudy. Je-li nutno připustit, že je přezkoumatelný sám věcný úkon prezidenta republiky při výkonu jmenovacích pravomocí, tedy samotné jmenování, či nejmenování navrženého kandidáta, o to spíše je nutné připustit rovněž soudní ochranu v případě případné nečinnosti prezidenta. Nečinnost žalovaného Při posouzení důvodnosti žaloby soud vyšel z ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. věty první, podle kterého ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Podle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. pak platí, že o žalobě podle § 79 s. ř. s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. S otázkou důvodnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti je spojena otázka aktivní legitimace žalobců. Zatímco z hlediska procesní aktivní legitimace je k podání žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. legitimován v podstatě každý, kdo má procesní způsobilost, ohledně aktivní věcné legitimace platí závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 7 Ans 5/2008 – 164, který konstatoval, že ustanovení § 79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení. K posouzení otázky, zda žalobci k podání žaloby byli aktivně věcně legitimováni, je v první řadě třeba zodpovědět, zda lze v jejich případě nalézt okruh veřejných subjektivních práv, o nichž měl žalovaný rozhodnout, resp. okruh veřejných subjektivních práv, jež mohla být nečinností žalovaného dotčena. Podle názoru soudu je základním okruhem práv, jež mohou být postupem žalovaného dotčena, okruh práv vyplývající pro oba žalobce (pro každého v poněkud jiné konkrétní podobě) z normativního obsahu čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je zaručena svoboda vědeckého bádání i umělecké tvorby. Toto ustanovení totiž představuje několik rovin ústavní ochrany svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby. Tyto svobody jsou přitom důsledkem respektu k autonomii a důstojnosti jednotlivce při jeho intelektuální či emoční seberealizaci a zároveň oceněním mimořádného významu pro společnost jako celek, pro niž výsledky vědecké a umělecké činnosti představují intelektuální a kulturní pokrok a rozvoj. Jedná se primárně o negativní základní právo, do jehož výkonu stát nesmí zasahovat; má však i svůj rozměr institucionální a zakotvuje rovněž ústavní principy (hodnoty) svobody vědy a umění. Svoboda vědeckého bádání totiž pokrývá racionální a systematické postupy k poznání skutečnosti, a to jak vědecké zkoumání jakéhokoliv předmětu zvolenou metodou, tak i další zpracování výsledků vědecké práce a jejich výuku. Specifikem vědeckosti je respektování určitých ustálených a obecně respektovaných rigidních metod vědecké práce a interpretace výsledků tak, aby mohly být podrobeny kritice a dále využity. Součástí komentované svobody je proto i svoboda akademická, a ustanovení čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má právě i svůj institucionální rozměr. Do institucionální složky svobody vědeckého bádání spadá typicky autonomie univerzit (vysokoškolská samospráva), která má v evropském prostředí dlouhou tradici. Zahrnuje nezávislost na veřejné moci v otázkách organizační struktury a samosprávy, výběru předmětu výzkumu, způsobu a obsahu výuky, stanovování kritérií pro přijímání pedagogů a studentů, rozhodování o splnění podmínek pro udělení vědeckých a dalších titulů apod. Řízení ke jmenování profesorem podle § 74 zákona o vysokých školách je příkladem konkrétního výrazu takto vnímané akademické svobody, neboť pokud jde o uchazeče, na jehož návrh se řízení zahajuje, jedná se o realizaci jeho práva na to, aby výsledky jeho vědecké činnosti byly určitým způsobem dále využívány, pokud jde o samotnou vysokou školu, jde o výraz jejího práva v samosprávné působnosti a bez zásahů zvnějšku posoudit kvalifikační předpoklady svého potenciálního akademického pracovníka. Dalším veřejným subjektivním právem, jež v konkrétním případě dotčeno být může, je i případně zákaz diskriminace (čl. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny). Mezi veřejná subjektivní práva lze také zařadit ochranu subjektů právní regulace či adresátů činnosti orgánů moci výkonné před nezákonným či svévolným počínáním těchto orgánů, které by vybočilo z limitů striktní zákonnosti při uplatňování veškeré státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ani podle judikatury Nejvyššího správního soudu není žalobní legitimace ve správním soudnictví nutně svázána s existencí přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, konstatoval, že ke vzniku žalobní legitimace v kontextu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu postačuje, pokud je dotčena právní sféra žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil v jeho právní sféře. Není pochyb o tom, že odmítání přístupu k funkci profesora se právní sféry žalobce a), ale i žalobce b) podstatným způsobem dotýká, a to s ohledem na vnitřní autonomii vysoké školy a v neposlední řadě i s ohledem na požadavky akreditace studijních programů vyžadující dostatečné personální zajištění (§ 79 odst. 5 zákona o vysokých školách). Důvodem pro nutnost přezkumu projednávané věci ve správním soudnictví je také ústavní povinnost správních soudů poskytovat ochranu právům (čl. 36 odst. 2 Listiny, též čl. 90 Ústavy). Na ústavní úrovni má pro činnost správního soudnictví klíčový význam právě čl. 36 odst. 2 Listiny: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Listina vymezuje pravomoc soudů poskytovat ochranu subjektivním právům obecnou pozitivní klauzulí: přezkoumat lze každé rozhodnutí orgánu veřejné moci, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon. Tato pozitivní klauzule zakládá jakousi „presumpci přezkumu“, která soudům velí podrobit akty moci veřejné přezkumu potud, pokud není jejich přezkum výslovně vyloučen. Princip presumpce přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu hraje dále roli širšího interpretačního vodítka pro případ pochybností o rozsahu kompetence správních soudů: v pochybnostech je nutné přezkum umožnit. Zužující výklad, který by omezoval přístupu k soudu a zbavoval fyzické a právnické osoby právní ochrany, je nepřípustný. V tom lze odkázat na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu, opírající se rovněž o judikaturu Ústavního soudu, např. na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, rozsudek ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 28/2005-89, či rozsudek ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64. Lze tak uzavřít, že žalobci jsou k žalobě aktivně legitimováni. Při posouzení důvodnosti samotné žaloby soud vyšel ze shora citovaného ust. § 79 s.ř.s. a povahy „nečinnostní žaloby“, která je spolu se „žalobou zásahovou“ dalším prostředkem ochrany subjektivních práv tehdy, kdy se nelze domáhat ochrany v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., vůči které má povahu lex specialis. Žalobce se touto žalobou může domáhat pouze toho, aby soud uložil nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo povinnost vydat osvědčení. Judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008- 104) dovodila, že použitý pojem „rozhodnutí ve věci samé“ přímo navazuje na legislativní zkratku „rozhodnutí“ podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Musí se tedy jednat o nečinnost při vydání rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost účastníka řízení (žalobce), a které je současně způsobilé zkrátit účastníka řízení (žalobce) na právech. Žaloba tedy bude nedůvodná tehdy, vydal-li žalovaný v zákonné lhůtě takové rozhodnutí, nebo pokud tak učinil alespoň do dne rozhodnutí soudu (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 9 Ca 71/2006). Podle judikatury rovněž není rozhodné formální označení aktu, nýbrž skutečnost, zda se materiálně jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, jehož vydání se žalobce domáhá (rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 6 Ans 1/2003). K pojmu „materiální rozhodnutí“ se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2002 ve věci sp. zn. IV. ÚS 233/02, kde konstatoval, že při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno „rozhodnutí“ (tj. právní akt složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), je třeba vycházet z toho, že pojem „rozhodnutí“ je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového „rozhodnutí“. Tento právní závěr přejal ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší správní soud, který, pokud jde o rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, jehož vydání se lze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti, zdůrazňuje pouze tolik, že toto rozhodnutí musí svým obsahem splňovat parametry podle § 65 odst. 1 s. ř. s. - tedy musí být rozhodnutím, které zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104). Pojem rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je přitom třeba chápat v materiálním smyslu jako úkon orgánu veřejné moci vydaný z pozice jeho vrchnostenského postavení ve veřejné správě, který se vztahuje ke konkrétní věci a konkrétním adresátům a který zasahuje do práv a povinností dotčené osoby (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42). Skutečnost, že úkon správního orgánu nemá příslušnou formu rozhodnutí podle § 67 a § 68 správního řádu a nebyl učiněn v průběhu správního řízení podle části druhé a třetí správního řádu, přitom nemusí být pro posouzení jeho charakteru nutně rozhodující. Takový úkon správního orgánu je třeba posuzovat předně podle jeho obsahu, neboť i neformální úkon správního orgánu může být rozhodnutím v materiálním smyslu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2011, č. j. 2 Aps 3/2010 - 112). Z hlediska předmětu sporu, jak jej vymezili ve svém návrhu žalobci, je třeba zabývat se pouze otázkou, zda žalovaný ve věci jmenování žalobce a) vydal ke dni projednání této žaloby rozhodnutí v materiálním smyslu, tedy formální akt zachycující objektivizovatelným, nezměnitelným a nezměnitelným způsobem projev vůle (úkon) orgánu veřejné moci, který se vztahuje ke konkrétní věci a konkrétním adresátům a který zasahuje do práv a povinností dotčené osoby tím, že zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti konkrétního adresáta. Podle stanoviska soudu se tak stalo sdělením žalovaného ministryni školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 19. 1. 2016. Soud přisvědčuje žalobcům, že jiný formální akt, který by představoval úkon orgánu veřejné moci, který se vztahuje ke konkrétní věci a konkrétním adresátům a který zasahuje do práv a povinností dotčené osoby tím, že zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti konkrétního adresáta, vydán nebyl. Nestaly se jím ani tiskové zprávy žalovaného, resp. jeho mluvčího ze dne 6. 5. a 28. 5. 2015, neboť ty pouze informovaly o tom, že prezident žalobce a) nejmenoval a uvedly důvody, pro které se tak stalo. Za rozhodnutí ve smyslu volního aktu, kterým by bylo zasaženo do práv a povinností žalobce a) tím, že jím bude založeno, změněno nebo závazně určeno právo takovou tiskovou zprávu považovat nelze, neboť z hlediska formálního nejde o úkon, jenž by i při nejmenších nárocích na formu a obsah správního aktu v materiálním smyslu obsahoval formálně zachycený, objektivizovatelný, nezaměnitelný a nezměnitelný projev vůle žalovaného směřující k autoritativní úpravě práv a povinností konkrétních subjektů v konkrétní věci. Dopis žalovaného ministryni školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 19. 1. 2016 však takovou povahu má. Je z něj totiž zřejmý jasný projev vůle žalovaného (vůle nejmenovat) vztažený v konkrétní věci (návrh na jmenování profesorů) ke konkrétním osobám (žalobce a) a další dva kandidáti), přičemž je adresován tomu, kdo návrh v souladu se zákonem o vysokých školách podal (ministr školství, mládeže a tělovýchovy). Pokud žalobci v této souvislosti namítají, že nejde co do formy a obsahu o rozhodnutí, je třeba znovu uvést, že formální označení aktu, ani absence jeho základních náležitostí (nejblíže podle ust. § 68 správního řádu, byť se správní řád v této části nepoužije) není z hlediska materiální povahy rozhodnutí ve smyslu jeho definice obsažené v ustanovení § 65 s. ř. s. rozhodné. Podstatné je, zda jde o takový úkon, z něhož je zřejmé, vůči komu směřuje, v jaké věci a jak upravuje jeho právní poměry a tyto skutečnosti jsou ze sdělení žalovaného ze dne 19. 1. 2016 zřejmé. Z hlediska posouzení nečinnosti není relevantní otázka, zda je vydaný akt po obsahové stránce dostatečný, náležitý, zákonný či přezkoumatelný. Pokud žalobci konstatují, že dopis ze dne 19. 1. 2016 neobsahuje odůvodnění, neboť odkazuje na důvody uveřejněné na webových stránkách žalovaného, nutno podotknout, že případná nepřezkoumatelnost v důsledku absence odůvodnění nečiní ze správního aktu akt neexistující. Vydáním rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. nelze rozumět teprve okamžik vydání rozhodnutí přezkoumatelného ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. či zákonného – pokud by soud zkoumal nečinnost žalovaného na základě těchto kritérií, tedy dovozoval jeho nečinnost až do chvíle, než bude vydáno rozhodnutí po formální stránce dokonalé, přezkoumatelné a zákonné, překročil by zjevně meze nečinnostní žaloby, neboť všechna zmíněná kritéria jsou kritérii přezkumu v rámci žalobního typu podle § 65 a násl. s. ř. s., tedy žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. V tomto ohledu není případný ani poukaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 An s 9/2007 – 197, ve věci jmenování justičních čekatelů. Pokud žalobci citují větu „jmenování buď spolupodepíše, anebo vydá formální písemný akt, v němž odůvodní, proč „kontrasignaci“ neprovede“ a dovozují z ní, že v důsledku absence odůvodnění nejde v případě přípisu žalovaného o rozhodnutí, jde o závěr, který z uvedeného rozsudku zjevně neplyne. Nejvyšší správní soud tuto formulaci užil v oddílu VI. 1. odůvodnění zmíněného rozsudku (obdobnou formulaci pak též v oddílu VI. 2), v nichž se zabýval obsahem pravomoci prezidenta republiky při jmenování soudců, jeho vztahem k vládě v procesu jmenování soudců a limitům jeho úvahy při jmenování soudců. Tyto úvahy byly vynuceny obranou žalovaného v obdobném smyslu, jak ji přednesl i v nyní projednávané věci – šlo o obranu namítající, že prezident republiky v případě nejmenování kandidáta na soudce není vůbec povinen vydávat žádné rozhodnutí a že se akty prezidenta vymykají přezkumné činnosti soudů. Nejvyšší správní soud tedy v této části odůvodnění rozsudku řešil tyto zásadní otázky, neboť byly ve vztahu k samotnému závěru, zda prezident v dané věci byl nečinným, nutně otázkami předběžnými. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že prezident je v případě negativního rozhodnutí povinen vydat formální akt, logicky zároveň vymezil obsahové náležitosti takového negativního rozhodnutí, a to s ohledem na jeho možný přezkum soudem, který byl v daném rozsudku, jakož i předcházejícím rozsudku ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35, jednoznačně dovozen (viz argumentace v předchozí části odůvodnění). Podle názoru soudu v nyní projednávané věci tedy nelze této argumentaci přiznávat takový význam, že by v případě prezidenta republiky otázku jeho nečinnosti při výkonu jmenovacích pravomocí podle čl. 63 Ústavy České republiky činila, odlišně od jiných správních orgánů, závislou na posouzení perfektnosti jeho aktu. Samotný závěr o nečinnosti prezidenta v dané věci se opíral o skutkové zjištění zdejšího soudu v rozsudku ze dne 15. 6. 2007, č. j. 5Ca 127/2006-122, a to, že prezident republiky ve věci opakovaného návrhu na jmenování konkrétního justičního čekatele nijak nekonal, tedy nebyl vůbec zřejmý jeho závěr ve věci návrhu ministra spravedlnosti (srov. shrnutí relevantního skutkového stavu na str. 20 rozsudku Městského soudu v Praze ve věci 5Ca 127/2006), nikoliv o zjištění, že prezident nevydal rozhodnutí o určitých obsahových náležitostech. Ke stejnému typu námitek patří i námitka žalobců, že dopis žalovaného ze dne 19. 1. 2016, ani žádný jiný akt směřující k nejmenování žalobce a) profesorem nebyl kontrasignován předsedou vlády podle čl. 63 Ústavy české republiky. I případnou absenci této náležitosti by bylo možné namítat v rámci přezkumu podle § 65 a násl. s. ř. s. z hlediska jeho zákonnosti. Nadto je soud přesvědčen, že požadavek kontrasignace rozhodnutí prezidenta, jímž nevyhoví návrhu na jmenování kandidáta, k jehož jmenování již vláda předtím vyslovila se spolupodpisem předsedy vlády souhlas, je pojmově vyloučen, neboť by byla nastolena zcela neřešitelná situace. Vodítkem pro tyto závěry soudu byly úvahy, jež vyslovil Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197, ohledně vztahu prezidenta a vlády (srov. oddíl VI. 1. rozsudku Nejvyššího správního soudu). Pravomoc prezidenta republiky jmenovat profesory vysokých škol řadí čl. 63 odst. 2 ve spojení s čl. 63 odst. 3 Ústavy mezi pravomoci, jejichž platná realizace vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Nejvyšší správní soud vyslovil, že jmenovací akt je aktem úvahy prezidenta, který není ani v ústavní, ani v zákonné rovině vázán návrhem ze strany vlády. Stejný soud potvrdil, že usnesení vlády, kterým schvaluje seznam kandidátů na funkce soudců (totéž však platí i o seznamu kandidátů na profesory vysoké školy, jejž předkládá ministr školství a vláda jej schvaluje), není formálně ničím jiným než „doporučením předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování kandidátů“, uvedených v příloze jednotlivých usnesení. Zároveň však Nejvyšší správní soud konstatoval, že obsahem dodržované ústavní zvyklosti na takový akt vlády je formální reakce prezidenta republiky. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; tímto podnětem však není spuštěn jakýkoliv „jmenovací automatismus“. Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. Jinak řečeno, z materiálního hlediska lze považovat usnesení vlády, kterým doporučuje svému předsedovi spolupodepsání rozhodnutí prezidenta o jmenování kandidátů, za vyslovení souhlasu se spolupodpisem ze strany předsedy vlády ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy. Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů. Nejpozději tímto okamžikem vstupuje veřejná moc do právní sféry osoby daného kandidáta. Vytváří v ní legitimní očekávání v tom smyslu, že o jeho kandidatuře bude zákonným a s dosavadní praxí konzistentním způsobem rozhodnuto. Mimo jiné v něm také vytváří legitimní očekávání, že nezmění-li se v mezidobí relevantní okolnosti, bude podnět ke jmenování dotyčné osoby postoupen prezidentu republiky. Z takto vymezeného vztahu prezidenta a vlády, při zohlednění ústavních zvyklostí, jež se v otázce kontrasignace podle čl. 63 odst. 3 Ústavy utvořily, a při respektování závěru, že prezident není seznamem kandidátů, u nichž vláda souhlasila s tím, aby v případě jejich jmenování předseda vlády připojil ke jmenovacímu aktu kontrasignum, bez dalšího vázán, podle názoru soudu vyplývá pro posuzování případné nečinnosti prezidenta republiky jediný možný závěr: Dokud vláda neprovede svým usnesením ve smyslu závěrů Nejvyššího správního soudu individualizaci okruhu kandidátů na jmenování, není zahájeno „řízení“ k jejich jmenování před prezidentem republiky, a tedy nemůže být nikdo nečinný. Vláda takové „řízení“ zahájí právě usnesením, jímž stanoví okruh kandidátů, u nichž souhlasí v případě jejich jmenování prezidentem republiky se spolupodpisem předsedy vlády. Tímto usnesením fakticky zároveň vyjádří souhlas s pozitivním rozhodnutím prezidenta republiky (s rozhodnutím jmenovat kandidáta). V následujícím „řízení“ před prezidentem republiky je zřejmé právě s ohledem na předběžnou povahu tohoto souhlasu vlády, že se prezident republiky s vládou může shodnout v zásadě jen na pozitivním rozhodnutí (rozhodnutí jmenovat), a nikoliv na rozhodnutí negativním. Konsensus vlády a prezidenta na negativním rozhodnutí tu pojmově nepřichází v úvahu, neboť kdyby vláda byla proti jmenování, vůbec by „řízení“ ke jmenování nezahájila. V takové situaci prezident republiky může buď návrhu na jmenování vyhovět, což učiní s kontrasignací předsedy vlády podle čl. 63 odst. 3 Ústavy již vládou přislíbenou, anebo, jak výslovně judikatura připouští, jmenování odmítnout. Takové negativní rozhodnutí však potom pojmově při výše uvedených ústavních zvyklostech nemůže podléhat kontrasignaci, neboť takovým požadavkem by byl vytvořen neřešitelný stav, kdy by zároveň existoval požadavek na skončení řízení rozhodnutím, ale zároveň by prezidentovi ani vládě nebylo možné vyčítat, že k vydání platného rozhodnutí nedošlo, neboť ani jednoho nelze nutit k přijetí názoru toho druhého (srov. již citovaný závěr Nejvyššího správní soud ve věci sp. zn. 4 Ans 9/2007: „Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat.“). Soud dále zdůrazňuje, že pro posouzení nečinnosti žalovaného není ani relevantní otázka, komu a jakým způsobem bylo jeho rozhodnutí (v posuzované věci tedy přípis ministryni školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 19. 1. 2016) oznámeno a s tím související případná otázka, komu oznámeno též být mělo. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 Ans 2/2008-52, pokud je rozhodnutí vydáno, eventuální nedostatek oznámení rozhodnutí některému z účastníků není nedostatkem vydání rozhodnutí, nýbrž je nedostatkem v oznámení již vydaného rozhodnutí tomuto účastníkovi řízení. Pokud jde o okamžik samotného vydání rozhodnutí, i přes absenci procesní úpravy postupu prezidenta republiky a i přes nemožnost subsidiárního použití správního řádu není rozumného důvodu neužít analogické aplikace ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, podle něhož se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení. Jde totiž o okamžik identifikující časovou hranici, od níž je správní orgán svým aktem vázán a nemůže jej změnit. V nyní projednávané věci je zřejmé, že tento okamžik musel nutně nastat, neboť přípis žalovaného ze dne 19. 1. 2016 byl přinejmenším ministryni školství, mládeže a tělovýchovy doručen, a tedy musel být tedy i k doručení předán, k vydání rozhodnutí v tomto smyslu tedy došlo, a to i přes možný nedostatek v oznámení rozhodnutí možným dalším účastníkům. S ohledem na tuto skutečnost, tedy že otázka případného řádného doručení není otázkou z hlediska nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s. relevantní, se soud nezabýval (a ani nemohl zabývat) otázkou, zda rozhodnutí žalovaného mělo též být doručeno žalobcům, a to oběma, či pouze některému z nich. Tyto otázky již překračují rozsah posouzení namítané nečinnosti žalovaného. V této souvislosti lze poukázat rovněž na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 2 As 190/2014-52, právě při posuzování případné nečinnosti v návaznosti na otázku doručování, dospěl k závěru, že nedoručení rozhodnutí některému z účastníků řízení není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení, a lze tedy proti němu brojit zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. Pokud jde o případný počátek běhu lhůty pro podání žaloby podle § 65 odst. 1 s. ř. s., soud pro úplnost poukazuje na ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož lze žalobu proti rozhodnutí podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., jak je zřejmé, ovšem neupravuje otázku, jež by mohla být v dané věci významná, a to, od kdy tato lhůta běží v případě těch žalobců, kterým rozhodnutí správního orgánu nebylo řádně oznámeno, ač jim případně oznámeno být mělo. S touto otázkou se ovšem vypořádala následná soudní praxe, a to v návaznosti na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, 1838/2009 Sb. NSS, který konstatoval, že v tomto případě nastane fikce oznámení rozhodnutí žalobci k okamžiku faktického oznámení rozhodnutí. Za toto oznámení je třeba považovat okamžik, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb zjištěno, že osoba seznala úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu, zásadně tedy rovnocenně tomu, jako by mu bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Účastník se s rozhodnutím musí seznámit prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu. Nepostačí přitom, aby osoba o faktu existence rozhodnutí věděla, ani povědomost o tom, že řízení probíhalo. Vzhledem k tomu, že ke dni vydání rozhodnutí soudu ve smyslu § 81 odst. 1 s. ř. s. nečinnost žalovaného netrvala, neboť žalovaný po podání žaloby dopisem ze dne 19. 1. 2016 adresovaným ministryni školství, mládeže a tělovýchovy jako předkladateli návrhu podle § 73 zákona o vysokých školách formálním, objektivizovatelným, nezměnitelným a nezaměnitelným způsobem projevil vůli v konkrétní věci a ve vztahu ke konkrétním osobám učinit dispozici stran rozsahu jejich práv a povinností (nevyhovět návrhu na jejich jmenování profesory), a tímto úkonem došlo k vydání rozhodnutí v materiální podobě, jež je přezkoumatelné postupem podle § 65 a násl. s. ř. s., nebylo možné žalobě vyhovět, a soud ji proto podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nebyli ve sporu úspěšní, žalovanému, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení