10 A 191/2015 - 63

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci navrhovatele L.J., bytem X, proti odpůrci Městys Frymburk, se sídlem Frymburk, Náměstí 78, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, změny územního plánu č. 3 Městyse Frymburk schválené usnesením zastupitelstva č. 93/2012 ze dne 31. 10. 2012, takto :

Výrok

Návrh na zrušení opatření povahy, kterým se vydává změna č. 3 územního plánu Městyse Frymburk schválená usnesením zastupitelstva Městyse Frymburk č. 96/2012 ze dne 31. 10. 2012 v části týkající se parc. č. 146/35 a 146/36 v kat. úz. Frymburk, se zamítá. Odpůrci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Návrhem doručeným soudu dne 29. 10. 2015 se navrhovatel domáhá zrušení opatření obecné povahy, změny č. 3 územního plánu sídelního útvaru Frymburk, schválené usnesením zastupitelstva Městyse Frymburk č. 93/2012 ze dne 31. 10. 2012, v části týkající se pozemku parcel. č. 146/35 a 146/36 v k. ú. obec Frymburk. V návrhu navrhovatel uvádí, že je vlastníkem pozemků parcel. č. 146/35 a 146/36 v k. ú. obec Frymburk zapsaných na listu vlastnictví č. 1973, které byly dle územního plánu platného do schválení změny územního plánu v říjnu 2012 dlouhodobě zařazeny v kategorii III komerční plochy a plochy občanské vybavenosti. Navrhovatel od zakoupení pozemku v roce 2008 hodlal na pozemcích postavit jednopodlažní montovanou dřevostavbu se zastavěnou plochou 35 m2, která byla navržena v souladu s dlouhodobým záměrem obce Frymburk na využití příbřežní plochy nádrže Lipno k rekreaci. Odpůrce rozhodl dne 25. 5. 2011 o koupi jedné ze tří částí sousedního pozemku od společnosti Veronex, a.s. a zřízení věcného břemene přístupu přes další část odkoupeného pozemku novými nabyvateli bezplatně ve prospěch městyse. Následně navrhovatel podal žádost o vydání stavebního povolení spolu s projektovou dokumentací. Pro vydání stavebního povolení stavební úřad v Horní Plané požadoval doložení přístupové cesty k pozemku a souhlasné vyjádření obce. Odpůrce se vyslovil na veřejném projednání žádosti na místě stavby dne 11. 8. 2011 proti vydání stavebního povolení. Další možná přístupová cesta k pozemku není dosud zapsaná v katastru nemovitostí. Navrhovatel ve snaze zajistit přístup na svůj pozemek podal dne 15. 3. 2012 písemnou žádost o zahájení deklaratorního řízení ohledně dosud užívané přístupové cesty, kterou však odpůrce zamítl, neboť není příslušný v dané věci rozhodnout. Odpůrce svou nečinností zamezil vydání stavebního povolení. Odpůrce v průběhu stavebního řízení dne 3. 8. 2012 zveřejnil návrh změny územního plánu č. 3, jehož součástí bylo vyjmutí pozemku navrhovatele z kategorie III a jeho přeřazení do kategorie X veřejná prostranství - nábřežní promenáda, což de facto znemožňuje uskutečnění stavebního záměru navrhovatele. Navrhovatel považuje takový zásah do vlastnického práva za nepřiměřený, toto opatření se jeví být silně diskriminační vůči navrhovateli v porovnání s kategorizací sousedních bezprostředně navazujících pozemků ležících přímo na nábřeží, které tvořily s pozemkem navrhovatele v územním plánu jeden celek a byly z kategorie III naopak přeřazeny do kategorie VII rezidenčně komerční plochy nižší intenzity. Navrhovatel má za to, že pro vyčlenění jeho pozemků a jejich zařazení do kategorie zásadně odlišného využití neexistuje důvod, pozemky navrhovatele měly být zařazeny obdobně. Změna využití předmětných pozemků není podložena veřejným zájmem, ale osobním zájmem vlastníků sousedních pozemků na úkor navrhovatele. Územní plán nerespektuje zákonem stanovené podmínky a omezení, zejména požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace a minimalizace zásahů do individuálních práv fyzických a právnických osob. Omezení založená napadeným územním plánem představují nové do této doby neexistující limity užívání majetku ve vlastnictví navrhovatele. Navrhovatel vznesl námitku k navrhované změně územního plánu. Komise pro vypořádání námitek navrhla jí částečně vyhovět s podmínkou, že podél břehu zůstane zachována nábřežní promenáda v potřebné šíři cca 15 m, zbylá část předmětných pozemků (plochy č. 3403 a 3404) nebude přiřazena k lokalitám č. 87 a 116 s kódem VII, komunikace uprostřed plochy musí zůstat zachována. S tímto uspořádáním navrhovatel vyslovil souhlas a je i nadále ochoten strpět toto částečné omezení svého vlastnického práva. Odpůrce tomuto návrhu nevyhověl, řešení předložené komisí nezasahující nad přiměřenou míru vlastnického práva navrhovatele neschválil a námitku navrhovatele na zasedání dne 4. 10. 2012 zamítnul. Toto rozhodnutí odpůrce navrhovatel považuje za neproporcionální a v rozporu s platným právem. V souvislosti s tím žalobce odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 čj. 1Ao 1/2009-120. Odpůrce navrhoval zamítnutí návrhu. Odmítl tvrzení, že opětovně zamezoval vydání stavebního povolení, neboť vydání či nevydání stavebního povolení je věcí stavebního úřadu. Ohledně přeřazení pozemku navrhovatele z kategorie III do kategorie X „veřejná prostranství – nábřežní promenáda“ odpůrce odkázal na odborné vyjádření Ing. Arch. F.P., Ph.D., zodpovědného projektanta změny územního plánu. Odpůrce nesouhlasí s navrhovatelem, že zásah do vlastnického práva je nepřiměřený. V souvislosti s tím odkázal na ochranu soukromého vlastnictví do té míry, že nemůže být, vyjma důvody zákony stanovenými, odejmuto vlastnictví proti vůli vlastníka. Změna č. 3 nenavrhuje vyvlastnění nebo jiné omezení práva navrhovatele na držbu daného pozemku. V souladu s urbanistickou koncepcí stanovenou změnou č. 3 jen omezuje možnost využití daného pozemku. V rámci změny č. 3 není u této plochy „veřejné prostranství – nábřežní promenáda“ úmyslně uplatněn institut předkupního práva jak to u plochy veřejné prostranství umožňuje ustanovení § 101 stavebního zákona proto, aby nebyla nadměrně atakována ochrana soukromého vlastnictví. V daném případě se jedná o nábřežní promenádu, která pokud má mít urbanistický smysl a význam musí vést po břehu a tvořit nábřeží a být ideálně kontinuální. Návrh nábřežní promenády nebyl diskriminační, naopak jedná se jednoznačně o snahu zatraktivnit tento prostor. Nábřežní promenáda je vymezena i na dalších pozemcích. Pořizovatel následně přehodnotil původní návrh na vypořádání námitky, kdy ke změně názoru vedlo projektanta to, že ustanovení § 3 vyhl. č. 501/2006 Sb. uvádí, že se s přihlédnutím k účelu a podrobnosti popisu a zobrazování v územním plánu vymezují plochy zpravidla o rozloze větší než 2000 m2. Dělení na plošky, jak předpokládal původní pracovní návrh na vypořádání námitky navrhovatele, bylo daleko za touto stanovenou podrobností. Pozemek parcel. č. 146/35 má výměru 53 m2 a pozemek parcel. č. 146/36 pak 335 m2, proto bylo zastupitelstvu předloženo toto finální a oficiální vyhodnocení námitky navrhovatele a bylo rozhodnuto námitce navrhovatele nevyhovět. Rozhodnutí o námitkách je výhradní kompetencí zastupitelstva městyse v jeho samostatné působnosti. Umístění plochy veřejného prostranství – nábřežní promenády má svojí urbanistickou logiku, jak dokládá odborné vyjádření zodpovědného projektanta změny č. 3 územního plánu. Nelze tedy nutit zastupitele, aby proti své vůli a přesvědčení vyhověli námitce navrhovatele. Odsouhlasení staveb obdobného charakteru v okolí pozemků staveb navrhovatele je věcí stavebního úřadu, nikoliv odpůrce. Obsahem správního spisu bylo doloženo, že zastupitelstvo obce dne 31. 10. 2012 schválilo změnu č. 3 územního plánu sídelního útvaru Frymburk. Soud se návrhem zabýval podle dílu 7 hlavy II s.ř.s. a dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Těmito podmínkami jsou především existence opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimace navrhovatele a formulace žalobního návrhu. Soud shledal, že změna č. 3 územního plánu sídelního útvaru Frymburk byla schválena usnesením zastupitelstva Městyse Frymburk č. 93/2012 dne 31. 10. 2012, proto o jeho existenci nejsou žádné pochybnosti. Navrhovatel, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, je vlastníkem pozemků parcel. č. 146/35 a 146/36 v k. ú. Frymburk, ohledně nichž došlo změnou územního plánu k vyjmutí pozemků navrhovatele z kategorie III komerční plochy a plochy občanské vybavenosti specifikované do kategorie X veřejná prostranství – nábřežní promenáda, čímž se navrhovatel cítí být dotčen na svém vlastnickém právu. Navrhovatel je proto aktivně procesně legitimován k podání návrhu. Splněná je rovněž i podmínka projednatelnosti návrhu, jestliže navrhovatel požaduje zrušení konkrétně vymezené části územního plánu dotýkajícího se jeho pozemků. Návrh byl podán včas, neboť byl podán ve lhůtě podle § 101b odst. 1 s.ř.s. a obsahuje rovněž i náležitosti požadovaném ustanovením § 101b odst. 2 s.ř.s. Opatření obecné povahy bylo schváleno dne 31. 10. 2012, přičemž návrh byl podán dne 29. 10. 2015, tudíž včas. Při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s.ř.s.). Toto pravidlo soudního přezkumu opatření obecné povahy bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2012, novelou s.ř.s. provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. Nově formulovaným ustanovením § 101d odst. 1 s.ř.s. dochází tedy k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Při věcném posouzení návrhu soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s.ř.s.). Navrhovatel nesouhlasí s využitím území dle územního plánu, kdy územním plánem došlo k vyjmutí jeho pozemku z kategorie III a jeho přeřazení do kategorie X veřejná prostranství – nábřežní promenáda, čímž došlo nepřiměřeným způsobem k zásahu do jeho vlastnického práva. V návrhu se poukazuje, že navrhovatel je vlastníkem pozemků parcel. č.146/35 a 146/36 v k. ú. Frymburk a že podal žádost o vydání stavebního povolení ohledně jednoduché montované stavby. Při veřejném projednání žádosti na místě stavby dne 11. 8. 2011 se odpůrce vyslovil proti vydání stavebního povolení, vzhledem k tomu, že není přístupová cesta k pozemku. Navrhovatel podal dne 15. 3. 2012 za účelem zajištění přístupu ke svému pozemku žádost o zahájení deklaratorního řízení ohledně přístupové cesty o které odpůrce nemohl pro nedostatek příslušnosti rozhodnout. K této výhradě soud poznamenává, že podle § 43 odst. 5 stavebního zákona je vždy územní plán závazný plán pro rozhodování v území, zejména pro vydání územního rozhodnutí. K vydávání územních rozhodnutí, rovněž tak i stavebního povolení, je oprávněn stavební úřad, nikoliv orgány obce. Podle § 85 odst. 1 stavebního zákona je obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn, pouze účastníkem územního řízení. Takto uplatněný návrhový bod nemá vliv na zákonnost napadeného opatření. Ohledně navrhovatelových pozemků řešených napadenou změnou územního plánu je vedeno stavební řízení, neboť ze žaloby vyplývá, že navrhovatel podal žádost o vydání stavebního povolení, které dosud nebylo vydáno. Z § 53 stavebního zákona vyplývá, že „územní plán v souvislostech a podrobnostech v území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se Zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje“ (odst. 3), přičemž je „závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstva obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územního rozhodnutí“ (odst. 5). Podle § 90 písm. a) stavebního zákona stavební úřad v stavebním řízení posuzuje, zda záměr žadatele je v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2010 čj. 5 Ao 6/2010-65 uzavřel, že „územní plán či jeho změna mohou v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 vymezit plochy koridory a stanovit podmínky pro jejich využití, a to i odlišným způsobem, než jak dosud stanoví pro některé z pozemků v rámci takové plochy či koridoru dosavadní územní rozhodnutí. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti fyzickým a právnickým osobám, tedy ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí, představuje však závazný podklad pro rozhodování v území, zejména pro vydání územních rozhodnutí do budoucna“. Při vydávání územního rozhodnutí není tedy obec vázána probíhajícími územními či stavebními řízeními. Logika je v souladu s § 90 písm. a) stavebního zákona je opačná, tedy že územní rozhodnutí a běžící územní řízení musí být s územně plánovací dokumentací v souladu. Není důvod, aby se příprava územního plánu podřizovala probíhajícímu územnímu řízení. Nelze tedy vzít v potaz, že při přijetí změny územního plánu nebylo zohledněno řízení o vydání stavebního povolení, které k žádosti navrhovatele u stavebního úřadu v Horní Plané probíhalo. Námitka, že ohledně plochy, která je řešena napadenou změnou územního plánu, je vedeno územní řízení u stavebního úřadu Horní Planá, není důvodná. Z § 43 stavebního zákona vyplývá, že územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle územního plánování v souladu se Zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje, přičemž je závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstva obce, pro rozhodování o území, zejména pro vydávání o územních rozhodnutí. Podle § 90 písm. a) stavebního zákona stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda záměr žadatele je v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Při vydávání územního plánu proto není obec vázána probíhajícími územními ani stavebními řízeními. Podle § 90 písm. a) stavebního zákona tedy územní rozhodnutí a územní řízení běžící musí být s územně plánovací dokumentací v souladu. Není důvod, aby se příprava územního plánu podřizovala probíhajícímu územnímu řízení, respektive stavebnímu řízení. Z § 52 odst. 2 stavebního zákona vyplývá, že v rámci řízení o územním plánu (v průběhu veřejného projednání návrhu územního plánu) „námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti“. Soud zdůrazňuje, že námitky proti návrhu změny územního plánu dle § 52 odst. 2 stavebního zákona představují institut veřejnoprávní, přestože jeho smyslem je především ochrana vlastnického práva subjektů dotčených napadenou změnou územního plánu. Podané námitky musí být zákonným způsobem vypořádány, a to postupem výslovně zákonem stanoveným (§ 53 stavebního zákona), což se musí projevit i v odůvodnění samotného opatření obecné povahy. Návrhový bod II. se vztahuje k vypořádání námitek navrhovatele, důvodnosti nového uspořádání funkčních ploch v regulované lokalitě a změny funkčního využití. Z námitek navrhovatele proti návrhu změny územního plánu podaných dne 10. 9. 2012 před veřejným projednáním územního plánu, jež se uskutečnilo dne 11. 9. 2012, vyplývá, že navrhovatel od počátku zahájení procesu přijetí změny územního plánu nesouhlasil se změnou funkčního využití pozemku kategorie III na kategorii X veřejná prostranství- nábřežní promenáda, neboť tím je významnou měrou zasaženo do jeho vlastnického práva. Takový zásah do vlastnického práva považuje navrhovatel za nepřiměřený a jako takový v rozporu s platnými právními předpisy. Toto opatření se jeví navrhovateli diskriminační v porovnání s kategorizací sousedních, bezprostředně navazujících pozemků ležících přímo na nábřeží, které tvořily s pozemkem navrhovatele v územním plánu jeden celek a byly z kategorie III naopak přeřazeny do kategorie VII rezidenčně komerční plochy nižší intenzity. Navrhovatel má za to, že změna funkčního využití není podložena veřejným zájmem, ale osobním zájmem vlastníků sousedních pozemků podporovaných odpůrcem na úkor navrhovatele. Odpůrce nevyhověl námitce navrhovatelů a rozhodnutí odůvodnil tím, že v rámci zadání změny č. 3 ÚPSÚ Frymburk byl pozemek navrhovatele zahrnut do lokality dílčí změny 3.5, stanovící zásady dalšího rozvoje ploch přivrácených k vodní hladině Lipenské nádrže s cílem lépe využít potenciálu břehového prostoru z hlediska funkčních, esteticko-architektonických a ekonomických se zřetelem na zachování stávajících environmentálních a kulturních hodnot. V rámci změny č. 3 ÚPSÚ Frymburk bylo vymezení a zařazení ploch III/87 a III/116, na základě požadavku zadání plošně redukováno tak, aby jejich vymezení splňovalo požadavek na zachování kulturních hodnot, tedy, aby bylo zmenšeno riziko narušení siluety sídla při pohledu z protějšího břehu a vodní hladiny. Ohledně předmětných parcel č. 146/36 a 146/35 bylo provedeno zařazení pozemků do veřejných prostranství pro nábřežní promenádu, neboť na tento prostor navazuje zástavba bytových domů. Toto zařazení bylo provedeno proto, že se jedná o plochu s relativně malou výměrou a je zde situováno veřejné prostranství pro pěší vazbu nábřeží a centrálních prostor sídla. Uvedená změna zatraktivňuje prostředí městyse, do tváří jeho urbanistickou koncepci a reaguje na požadavek sjednotit typologie funkčního využití ploch. Plocha odděluje prostor stávající bytové výstavby od nábřeží Lipenské přehrady a vytváří tak přirozený přechod sídla do přírodního pobřežního pásma. Společně s okolními plochami tvoří významný veřejný prostor, který zajišťuje odstup zástavby od vodní nádrže. Námitce navrhovatele nebylo vyhověno, že primární je zachovat průchozí pruh podél břehu nábřežní promenády, jinak by byl narušen a popřen významný prvek urbanistické koncepce celého sídla. Dalším důvodem byla právní úprava, neboť dle § 3 vyhl. č. 501/2006 Sb., se s přihlédnutím k účelu v územním plánu vymezují plochy zpravidla o rozloze větší než 2000 m2. Návrh ploch veřejné zeleně, podtyp veřejná prostranství – nábřežní promenáda (X), navíc naplňuje potřeby obyvatel blízkých bytových domů. Tento návrh ploch veřejné zeleně rovněž doplňuje propojení břehu Lipna s centrální částí sídla komunikací ve směru východ – západ. Změna funkčního využití se nedotýká jen pozemků navrhovatele. Do funkční plochy X byly zahrnuty též další pozemky v této lokalitě a i tyto pozemky mohou jejich vlastnící využít výlučně způsobem předpokládaným změnou územního plánu. Změna funkčního využití pozemků v tomto regulovaném prostoru se proto netýká pouze navrhovatele, ale všech subjektů, jejichž pozemky byly do této funkční plochy zahrnuty. Soud poznamenává před posouzením důvodnosti námitky navrhovatele, že je nutno vymezit do jaké míry je správní soud oprávněn územní plán přezkoumávat věcně. Není pochyb o tom, že rozhodnutí, zda a kdy obec přistoupí ke zpracování územně plánovací dokumentace, je vyhrazeno samostatné působnosti obce, což platí i pro jeho konkrétní podobu, která je ve své podstatě výsledkem politického rozhodnutí. Toto oprávnění obce není bezbřehé, neboť zde existují zákonem stanovené podmínky a omezení a v rovině obecné též omezení plynoucí se samotného ústavního pořádku. V souvislosti s tím soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 čj. 2Ao 3/2007-73, kde se uvádí, že v případě územního plánování jde vždy „o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území………….není úkolem soudu stanovit, jakým způsobem má být určité území využito, jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo- li tomu tak, je každá varianta využití území, která se vejde do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem územní plány dotvářet. V reálném životě existuje značná variabilita možných situací a je vždy věcí příslušných správních orgánů, aby velmi citlivě vážily, do jaké míry jsou tyto námitky důvodné a naopak, kdy se jedná toliko o námitky spíše obstrukční povahy. Jak již ostatně zdejší soud uvedl ve svých dříve citovaných rozhodnutích, je i v prostředí liberální tržní ekonomiky nezbytná existence územního plánování. Jeho cílem je vytváření předpokladů pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém stavu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích. Regulace využití území je otázkou přesahující rámec života jedné i více generací, a proto musí být povznesena nad momentální krátkodobé či dokonce okamžité potřeby té či oné politické reprezentace vzešlé s výsledků voleb“. Z toho plyne, že soud není oprávněn posuzovat vhodnost funkčního využití té které lokality, kromě splnění kompetenčních a procedurálních požadavků mu však nebrání posoudit, zda zvolené řešení není v rozporu s požadavky hmotného práva, zda nejde o řešení ve vztahu k navrhovateli zjevně nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační, nejde-li o zjevný exces, šikanu. Současně s tím však je nutno uvážit, zda takový zásah skutečně představuje reálné a konkrétní porušení práva navrhovatele. Soud je tedy povinen zhodnotit, zda mezi navrhovaným využitím území a z toho plynoucím omezením dotčeného vlastníka nemovitosti neexistuje i při formálním dodržení veškerých požadavků hmotného práva zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce v souladu s požadavky uvedenými v § 18 stavebního zákona. Výsledné funkční a prostorové uspořádání území musí vždy představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými zájmy navzájem, ale i mezi veřejnými zájmy na straně jedné a soukromými zájmy na straně druhé. Řešení zvolené územním plánem může legitimně omezit výkon vlastnického práva dotčených nemovitostí a není-li zjištěno, že jde o řešení nezákonné či excesivní, soud se k vhodnosti a účelnosti takového postupu nevyjadřuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 2Ao 4/2008-94 ze dne 5. 2. 2009). Soud se proto zabýval tím, zda změna územního plánu představuje pro navrhovatele reálný zásah do jeho vlastnických práv k nemovitostem. Soud má za prokázané, že v době, kdy navrhovatel předmětné pozemky zakoupil v roce 2005, byl pozemek dle územního plánu zařazen v kategorii III komerční plochy a plochy občanské vybavenosti. Navrhovatel měl záměr postavit na pozemcích jednopodlažní montovanou dřevostavbu se zastavěnou plochou 35 m2. K pozemkům není přístupová cesta, proto nebylo žádosti navrhovatele o vydání stavebního povolení dosud vyhověno. Podle regulativů plynoucích z nového územního plánu vyplývá, že pozemek je nyní zařazen jako veřejné prostranství – nábřežní promenáda, kdy na pozemku navrhovatele je možno zřídit pouze drobnou stavbu dočasnou. Jen takováto stavba je podmíněně přípustná na uvedených pozemcích navrhovatele. Soud poznamenává, že samotnou změnou územního plánu není navrhovatel zbaven svého vlastnického práva, dochází k zásahu do výkonu jeho vlastnických práv, jestliže je možno na předmětném pozemku dle změny územního plánu zřídit pouze drobnou dočasnou stavbu. Navrhovatel má i nadále právo věc užívat, přestože je jeho vlastnické právo omezeno. S ohledem na výměru pozemku i s ohledem na skutečnost, že k předmětnému pozemku není zajištěn přístup, lze učinit závěr, že navrhovatel není poškozen tím, že pozemky jsou zařazeny do kategorie veřejná prostranství – nábřežní promenáda. Nově vzniklou situací, kdy došlo k novému funkčnímu využití předmětné lokality, není proto navrhovatel výrazně omezen na svém vlastnickém právu (věc užívat a požívat její plody a užitky). Soud proto učinil závěr, že napadeným územním plánem nedošlo k zásahu do vlastnického práva navrhovatele ve smyslu jeho omezení. Úprava funkční plochy, která zahrnuje pozemky navrhovatele, odpovídá cílům územního plánování podle § 18 odst. 1 stavebního zákona a je v souladu s úkoly územního plánování ve smyslu § 19 odst. 1 písm. d) a e) zákona. To je zřejmé z odůvodnění změny územního plánu v pasáži o urbanistické koncepci, kde poukazuje se na možnost lepšího využití břehového prostoru a funkčních esteticko-architektonických hledisek, zachování environmentálních a kulturních hodnot, zachováním průchodnosti územím podél vodní hladiny. Vymezení plochy pro příbřežní promenádu je odůvodněno dotvořením urbanistické koncepce městyse, přičemž odkazuje se na konkrétní předpisy vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Zvolenou urbanistickou koncepcí je odůvodněno aktualizované zařazení ploch, jak uvádí se v odůvodnění opatření. Územní plán není neměnným instrumentem, což předpokládá se v § 55 stavebního zákona, proto se územní plány vyhodnocují a podle potřeb mění tak, aby odpovídaly cílům a úkolům územního plánování. Odpovídá-li změna územního plánu požadavkům předpisů o územním plánování, nejedná se o protiprávní stav, jak namítá se v bodu III. návrhu. Stav zastavěnosti pozemků v sousedství navrhovatele nelze k uplatněnému návrhu posuzovat se zřetelem k předmětu řízení před soudem. Z napadeného opatření ani ze spisové dokumentace nelze vysledovat, že na změně územního plánu není veřejný zájem, ale osobní zájmy vlastníků sousedních nemovitostí. Soud se zabýval posouzením, zda schválená podoba napadené části územního plánu není v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva. K námitce navrhovatele, že tu veřejný zájem není, soud poukazuje na cíle územního plánování podle § 18 stavebního zákona. Cílem územního plánování je rozvoj dotčeného území. Ten je chápán jako rozvoje zajištění v souladu mezi výstavbou a požadavkem udržitelného rozvoje. Tento cíl je pak zajišťován cestou vzájemné koordinace veřejných a soukromých zájmů. Soud proto hodnotil, zda důvody, které odpůrce vedly k novému funkčnímu vymezení předmětné lokality, mohou být za veřejný zájem považovány. V daném případě je zde záměr odpůrce vymezit území, kde se nachází pozemky navrhovatele jako veřejné prostranství – promenádu, kdy důvodem pro tuto změnu bylo lépe využít potenciálu břehového prostoru z hledisek funkčních, esteticko- architektonických a ekonomických se zřetelem na zachování stávajících environmentálních a kulturních hodnot a zachování průchodnosti podél vodní hladiny s tím, že tato změna i náležitě zatraktivní prostředí, kdy tato změna souvisí rovněž s rekreací a turistikou. Dalším důvodem změny bylo zmenšení rizika narušení siluety sídla při pohledu z protějšího břehu. Posuzovat věcnou správnost takového postupu soudu nepřísluší. Nic nenasvědčuje tomu, že by postup odpůrce byl šikanózně namířen proti navrhovateli, že by se snad za deklarovanými důvody změny skrývaly jiné, nelegitimní. Funkční využití rozporované části změny územního plánu je v souladu s požadavky § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona a nelze proto přisvědčit navrhovanému tvrzení o tom, že tu veřejný zájem na změně územního plánu v dané lokalitě není. Soud opětovně poznamenává, že je oprávněn posoudit, zda mezi navrhovaným využitím území a z toho plynoucím omezením dotčeného vlastníka nemovitosti neexistuje zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit veřejným zájmem na optimální využití území obce. Výsledné funkční a prostorové uspořádání musí představovat kompromis a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými a soukromými zájmy navzájem. V daném případě soud dovodil, že novým územním plánem došlo určitým způsobem k zásahu do vlastnického práva navrhovatele, ovšem toto omezení není pro navrhovatele natolik intenzivní, že nelze po něm spravedlivě žádat, aby bez dalšího toto určité omezení vlastnického práva nesl. Soud vychází z předpokladu, že každý vlastník jakékoliv věci je povinen strpět určitá omezení při výkonu svého vlastnického práva bez toho, že by toto omezení muselo být nějak kompenzováno. Tento předpoklad odpovídá požadavku na rozumné uspořádání společenských vztahů. Soud v daném případě uzavřel, že v daném případě míra tohoto omezení nepřekročila míru spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně legitimním zákonem stanoveným cílem. Přímý rozpor s článkem 11 odst. 4 Listiny ve smyslu nuceného omezení vlastnického práva shledán nebyl. Soud se při posouzení, zda zásah překročil spravedlivou míru a nebo nikoli, byl nucen omezit pouze na posouzení dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Z toho plyne, že v případě, kdy je územním plánem zasaženo do vlastnického práva osob, je vždy třeba zkoumat, zda byly odpůrcem dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. V daném případě odpůrce zasáhl do vlastnického práva navrhovatele tím, že pozemek v jeho vlastnictví zahrnul do kategorie X – veřejné prostranství – nábřežní promenáda, pro který omezil způsob jeho využití pozemku. Shodně jsou zařazeny pozemky všech vlastníků v téže funkční ploše. Zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod. Územní plánování vždy samo o sobě v zásadě je nutno považovat za ústavně legitimní, v daném případě nic nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o výjimečný případ. Rovněž podmínka, že zásah je činěn v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích k zamýšlenému cíli, soud považuje rovněž za splněné a rovněž má za to, že uvedená změna je vhodná vzhledem k důvodům uvedeným shora. Při předmětné změně územního plánu soud neshledal nic, co by svědčilo o diskriminačním způsobu zásahu do práv navrhovatele. Přestože změna v územním plánu zasahuje do vlastnického práva navrhovatele, je tomu tak v souladu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu, proto navrhovatel je povinen takový zásah strpět. Provedená změna územního plánu proto neodporuje rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který navrhovatel odkazuje v části IV. návrhu. Soud proto ze všech shora uvedených důvodů neshledal návrh na zrušení opatření obecné povahy – změny č. 3 územního plánu sídelního útvaru Frymburk, schváleného usnesením zastupitelstva městyse Frymburk č. 93/2012 ze dne 31. 10. 2012 ohledně pozemků parcel. č. 146/35 a 146/36 v k. ú. Frymburk důvodným, a proto jej podle § 101d odst. 2 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle něhož odpůrce, který byl v řízení úspěšný by měl právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrce se však práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení